Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Pavlu Trostovi k jeho šedesátce

Bohuslav Havránek

[Articles]

(pdf)

Павлу Тросту к его шестидесятилетию / Hommage à Pavel Trost à l’occasion de son soixantième anniversaire

Toto číslo Slova a slovesnosti je věnováno prof. Pavlu Trostovi k jeho šedesátce, ke dni 3. října 1967. Pavel Trost je s naším časopisem těsně spjat od samého jeho začátku. Od 1. ročníku (1935) není ročníku — kromě dvou —, kde by nebyli naši čtenáři četli s uspokojením jeho příspěvek anebo alespoň recenzi, a i v sebekratší recenzi se blýskla vždy jiskra pronikavé myšlenky nebo soudu ostře a nově osvětlující otázku. — Od roku 1935 přednášel v Pražském lingvistickém kroužku a stal se jeho členem; publikoval už v předválečných Travaux du Cercle linguistique de Prague (6, 1936 o jazykovém tabu — je to v podstatě jeho vstupní přednáška v PLK — a 9, 1939 uveřejnil zásadní příspěvek k systému německých vokálů). A nyní pravidelně přispívá do nových Travaux linguistiques de Prague a je členem jejich redakční rady.

Patří do pražské školy a je do ní také obecně zařazován. Má tedy Slovo a slovesnost plné právo se k němu při jeho jubileu s radostí hlásit, třebaže to, co je publikováno na našich stránkách, tvoří jen zlomek jeho mnohostranné a přitom obdivuhodně jednotné vědecké činnosti.

Pavel Trost, profesor srovnávacího jazykozpytu indoevropského a baltské filologie na filosofické fakultě University Karlovy, je už po mnoho let obecně uznávaným předním lingvistou v jazykovědném světě domácím i mezinárodním. Jeho práce zabírá do několika oblastí: do obecné lingvistiky, srovnávacího jazykozpytu indoevropského a baltistiky, do germanistiky i bohemistiky, do stylistiky i literární vědy. Má ve všech těchto oblastech rozsáhlou a podrobnou znalost materiálu, výborný postřeh pro vhodnou jednotlivinu a vzácný dar promítat ji do abstraktní roviny teoretické a z hlediska této roviny zpětně osvětlovat jednotlivá fakta. Má neobvyklou schopnost vyjadřovat se pregnantně a přesně ve zhuštěné zkratce.

Jeho životní data jsou celkem prostá. Narodil se 3. 10. 1907 v Šternberku na Moravě, ale léta dětská i studentská prožil převážně v Brně, v bilingvním prostředí, které mu tímto charakterem poskytlo dobrý odrazový podklad pro zostřený pohled na jazyk. Po maturitě na klasickém gymnasiu v Brně studoval germánskou, románskou i slovanskou filologii a srovnávací jazykozpyt na filosofické fakultě v Brně a v Praze a na Karlově universitě pak r. 1934 promoval na podkladě doktorské disertace ze srovnávacího indoevropského jazykozpytu. Na r. 1937—8 poskytlo mu ministerstvo školství stipendium ke studiu na Litvě, kde také dobře zvládl i prakticky litevský jazyk. Před tímto pobytem a po něm intenzívně studoval jazyky i literatury germánské, románské, slovan[338]ské, baltské, ale i jazyky jiné, např. arménštinu, žil v stálém kontaktu s brněnskou filosofickou fakultou a s okruhem Pražského lingvistického kroužku. Od r. 1932 začal publikovat odborné články v časopisech českých (jeho prvotina vyšla v Naší řeči) i cizích. Utuhující fašizace mu bránila získat vhodné místo působení a za okupace prožil těžké období: byl po nějakou dobu nasazen v nuceném pracovním táboře v Horním Slezsku a později internován v táboře u Žatce až do konce války; přesto intenzívně pracoval a zčásti i publikoval do r. 1941 (za r. 1942 a 1943 vyšlo už jen v Slově a slovesnosti pět drobných referátů a pak nastala pauza).

Hned po osvobození pracoval v Zemské a universitní knihovně v Brně a stal se lektorem německého jazyka na filosofické fakultě brněnské university a později tam přednášel německou literaturu do r. 1954. R. 1948 byl pověřen přednáškami z obecné lingvistiky na Palackého universitě v Olomouci a r. 1949 byl zde na tento obor habilitován a jmenován docentem r. 1951; zároveň zde přednášel německý jazyk a literaturu. R. 1956 přešel na filosofickou fakultu university Karlovy a byl tu r. 1961 jmenován profesorem srovnávacího jazykozpytu indoevropského a baltské filologie; také na ní dlouho konal přednášky a vedl semináře z jazykovědné germanistiky. — Je v redakční radě časopisu Philologica Pragensia od r. 1949 a Časopisu pro moderní filologii od r. 1961, rovněž pak v redakční radě nových Travaux, jak jsme již uvedli. Dále je členem československo-germanistické komise při Ústavu jazyků a literatur a vědeckého kolegia jazykovědy ČSAV od samého jeho založení. V zimním semestru r. 1964—65 přednášel baltistiku na göttingenské universitě a r. 1967 byl zvolen dopisujícím členem Akademie věd v Göttingen a dopisujícím členem vědecké rady v Institut für deutsche Sprache v Mannheimu.

Jeho pracovní pole je velmi rozsáhlé, jak už jsem předem naznačil. Na samém počátku měl zájem o jazykové prostředky, hlavně slovní, okrajových jazykových útvarů (argotu, slangu, jazykového tabu ap.); sem patří i jeho prvotina o slově tréma v Naší řeči (1932), které vykládá jako slovo vzniklé z ital. tremolo v českém argotu divadelním. Také oba příspěvky v prvním ročníku Slova a slovesnosti (1935) pronikavě již rozbírají s hlubokým teoretickým pohledem otázku pražského argotizování a přesně diferencují argot, slang a stavovský jazyk a daly podnět k přesnějšímu rozlišování těchto pojmů v naší lingvistické tradici, než je dosud v lingvistice obvyklé. Rovněž příspěvky z r. 1933 a 1934 ve vedoucích časopisech německých (Indogermanische Forschungen a Wörter und Sachen) jsou z této oblasti a o jazykovém tabu píše r. 1936 v Travaux du Cercle linguistique de Prague. Ale již v tomto nástupním období hlásí se k slovu další pracovní úseky: r. 1935 nauka o verši a baltistika v italském časopise Studi Baltici (Zur Versgestalt des lett. Volksliedes) a obě oblasti mají hned i svá pokračování: r. 1938 ve dvou příspěvcích v SaS srovnávajících český verš s polským a německým a v litevském příspěvku o lidové písni litevské. A už od r. 1937 a v následujících letech k tomu přistupuje tematika větné intonace, postupně v slovenštině, v češtině a němčině, od r. 1936 tematika fonologická, do níž se záhy řadí zvláště uvedený již příspěvek o německém vokalickém systému v Travaux 1939, dále od r. 1939 otázky vývoje spisovného jazyka německého a již od r. 1936 stylový rozbor literárního díla (jazyka Poláčkova) s brzkým pak přechodem k základní problematice gramatické výstavby jazyka vůbec.

[339]Vidíme, jak se hned v prvním desítiletí vědecké práce P. Trosta obrážela široká paleta jeho vědeckých zájmů, a můžeme říci, že veškerá tato tematika ho dodnes neopustila. Při rozsáhlosti jeho studií nemůžeme se zastavovat u jednotlivých článků (je jich na sto a stejný počet recenzí, viz jejich soupis zde na s. 440) a shrnujeme dále jen jednotlivé tematické úseky a nejzávažnější výsledky.

Z těchto úseků v posledním desítiletí význačně vystupuje do popředí studium baltistické. Nechybějí sice ani příspěvky o jednotlivých jazykových jevech litevských (např. o litevském vokalismu z r. 1965) a o litevském verši lidovém, k němuž se vrátil referátem na konferenci o poetice ve Varšavě r. 1960 (vyšel ve sborníku »Poetics — Poetyka — Poetika«, Warszawa 1961, ale především je tu zastoupena tematika o obecných a zejména syntaktických vztazích baltoslovanských (sem patří jeho významná a obecně velmi kladně přijatá přednáška na moskevském slavistickém sjezdu r. 1958) a řada studií syntaktických z let 1958—1966, zvláště o dativu absolutním, infinitivu, dativu s infinitivem, supinu a složených adjektivech, studií, které pronikavě osvětlují stavbu větnou v jazycích baltských, ale přinášejí i důležité výhledy na nejstarší fáze jazyků slovanských.

Druhý úsek, těsně souvisící s jeho učitelským působením v oboru germanistiky, obsahuje velkou řadu germanistických příspěvků, zejména z německé fonologie v pohledu diachronním i synchronním, zabírajícím i rozvrstvení dialektické, které vyšly většinou ve Philologica Pragensia v l. 1955—1959, ale i jinde, zvláště v nových Travaux 2, 1966 (o fonologickém hodnocení německých diftongů); příspěvky nezanedbávají ani vývojové otázky morfologické, zejm. německého slovesa. V posledních několika letech k nim ještě nově přistupují studie o jazykových vztazích česko-německých (o domnělém vlivu němčiny na vývoj češtiny a jiných slovanských jazyků v referátě na sofijském slavistickém sjezdu 1963 aj.) a o charakteru němčiny v bilingvním prostředí českých měst, zejména Prahy a Litoměřic (1965, 1966).

Objevují se v jeho článcích i drobné příspěvky k jiným jazykům, k jazykovému celku balkánskému (v l. 1965—66), k hebrejštině, jidiš, ba i k cikánštině aj.

Jsou to všechno takřka miniaturní črty s velkou formální myšlenkovou kondenzovaností a zhuštěností, ale s dobře fundovanou argumentací a hlubokými výhledy do obecných lingvistických otázek. Tato obecně lingvistická problematika, která se v jeho článcích ozvala už r. 1936, plně se rozvinula v zásadních statích zejména od r. 1953. Soustřeďuje se do dvou okruhů. První se týká principů jazykového vývoje; zahajuje jej významná studie „K otázce vnitřních zákonů jazykového vývoje“ (Sovětská jazykověda, 1953), v níž polemicky ukazuje, že bezprostřední podnět k vzniku gramatických kategorií je v jazyce samém, ale přesto jazykový vývoj je třeba chápat v dialektické jednotě jazykových i mimojazykových faktorů; k ní se bezprostředně přimyká stať „O příčinách jazykových změn“ ve sb. O vědeckém poznání soudobých jazyků (1958) a patří sem i článek „O významu hlásek“ (Studie a práce lingvistické 1, 1954), v němž zamítá pokusy vysvětlit vznik slov zvukovými obrazy, ale ukazuje, že přesto slovo a hlásky jsou spolu dialekticky spjaty a proces vytváření zásoby slovní je zároveň procesem vytváření hláskové soustavy.

[340]Ve dvou studiích o vztahu „slova a pojmu“ (Sovětská jazykověda 1954 a SaS 1956) přechází k druhému okruhu, k problematice vztahu jazyka a myšlení, v níž pokračuje až do současna; odhaluje zde hluboce dialektické vztahy myšlení a jazyka; zvláště důležitým zastavením na této cestě jsou dvě studie z r. 1962 o subjektu a predikátu a o vztahu jazyka a myšlení, osvětlující samy základy stavby věty viděné z hlediska formy, jazykového významu logické stavby i problému vlivu jazyka na myšlení. I když pohled na jazyk jako na strukturní celistvost vystupuje v práci Trostově od samého začátku, vrcholí v těchto studiích z posledního desetiletí a dospívá k závěrům, které tvoří syntetický obraz jazyka jako systému i jako sdělného a uměleckého prostředku. Nechybějí v tom ani výhledy sémantické; zvláště se Trostovi v hutné zkratce zdařilo rozlišit sémantický obsah slov obecných, apelativ a jmen vlastních, která podle něho mají především úlohu identifikující a neabstrahují jako slova obecná (v článcích z r. 1958 a 1965).

K této problematice sémantické v širokém slova smyslu se pojí obecné úvahy o stylu (SaS 1955) i o smyslu jazykové analýzy literárního díla (Čs. rusistika 1960) i stylistické výklady konkrétního literárního textu s aspektem jazykovým i literárním; linie těchto výkladů začíná již rozborem stylu Poláčkova v r. 1937 (vrátil se k Poláčkovi v r. 1947) a pokračuje příspěvky k dílu Brechtovu, F. Kafky, ba i Schillerovu (v l. 1947 až 1964), ale týká se i jazyka a stylu L. N. Tolstého (1948) a A. P. Čechova (1967). Tyto výklady zabíhají i do literární historie a vědy a nevyhýbají se ani středověkým básnickým skladbám, zejména ze staré literatury české, jako jsou významné poznámky o struktuře, samostatnosti i souvislostech se středověkou literaturou cizí u Kunhutiny písně, Ostrovské písně, Závišovy písně (SaS 1940—1948 a 1955) aj.; P. Trost však dovede sledovat s hlubokým zájmem a porozuměním i nejnovější literaturu českou i západní.

Společným znakem této Trostovy tak mnohostranné vědecké činnosti je její vnitřní jednota, daná syntetizujícím filosofickým pohledem na jazyk, na jeho fungování v životě i v slovesném díle. Trost dosud nenapsal shrnující práci, ale na jeho dosud publikované studie, jen zdánlivě rozptýlené, se můžeme právem dívat jako na závazné složky jednotného obrazu jazyka, viděného jako specifický sociální jev do důsledku v celé jeho mnohotvárnosti a mnohostrannosti. Přitom každá tato složka je promyšlena a sdělována s naprostou vnitřní vědeckou poctivostí a přesvědčivostí.

Tyto vlastnosti činí z prof. Trosta také ideálního vysokoškolského učitele a jeho skoro již dvacetileté pedagogické působení bylo v některých obdobích prací velmi časově náročnou, ale i vždy hluboce promyšlenou. Jeho výklady nejsou líbivé, ani snadno přístupné, ale vedou a nutí k vědeckému myšlení o problémech. Proto je zvlášť vynikajícím učitelem mladých vědeckých pracovníků a na tom úseku jsou již dnes kladné výsledky velmi jasné a patrné.

A jaký je Pavel Trost ve vědě, je i v celém životě; hluboce eticky založený, s vyhraněnými láskami a neláskami, ale skromný až plachý, obětavý a věrný; je opravdovým rádcem mladých lidí. Měl jsem možnost sledovat jeho vědecký vývoj od třicátých let: byl vědecky vyspělou osobností od samého počátku, nikdy nepotřeboval vedení nebo rad, jen lidskou oporu, a mohu říci, že nikdy vědecky ani lidsky nezklamal. Za jeho přátele i žáky i za sebe přejeme mu realizaci všech jeho myšlenek v dalších pracích.

Slovo a slovesnost, volume 28 (1967), number 4, pp. 337-340

Previous BHk (= Bohuslav Havránek): Slovo a slovesnost a padesátiletí Sovětského svazu

Next František Daneš: O pojmu „jazykový prostředek“