Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Nový překlad Evžena Oněgina

Karel Hausenblas

[Articles]

(pdf)

К новому переводу «Евгения Онегина» / À propos d’une nouvelle traduction d’Eugène Oniéguine

Básnické chef d’oeuvre Puškinovo, vrchol ruské epiky a zároveň jeden z vrcholů epiky světové — „román ve verších“ Jevgenij Oněgin, napsaný v l. 1823—31, byl do češtiny poprvé přeložen až po třech desítiletích V. Č. Bendlem (1860). Od té doby, zase v intervalech třiceti, resp. čtyřiceti let, se do dneška objevil v češtině ve trojím tlumočení dalším. Po překladu A. V. Junga (1893, později ještě přepracovaném) vyšel v roce stého výročí Puškinovy smrti překlad Josefa Hory (1937), který učinil toto dílo známým v širokých vrstvách našich čtenářů. Můžeme říci, že celkový obraz Oněgina v povědomí našeho čtenáře dnes — pokud nečte v originále — je nejen Oněginem Puškinovým, ale i Horovým (zčásti také Oněginem Čajkovského, pro potřeby opery zjednodušeným, avšak také zploštělým). Nedávno, na sklonku minulého roku, vyšel překlad nový, od Olgy Maškové (1966).[1]

V těchto čtyřech překladech, vzniklých v rozpětí zhruba stovky let, obráží se vývoj básnického překládání u nás i poetika a stav literárního jazyka příslušných období. Bendlův překlad, vzniklý ještě před nástupem básnické školy májové, není snad neumělý, ve své době se mohl dobře číst, je ovšem v mnohém ne-věrný.[2] Jungův překlad je naproti tomu po určitých stránkách „věrný“, maximálně totiž vedle zachování stejného metra (Bendl překládal čtyřstopý jamb Puškinova Oněgina pětistopým!) a rozložení rýmů (ovšem stejnost zejm. metrického schématu je vzhledem k povaze a odlišným prozodickým vlastnostem ruštiny a češtiny „věrností“ jen zdánlivou) zachovává Jung, více už to asi v překladu rozsáhlého díla je stěží možné, výběr i rozložení motivů (nazval bych to proto věrností motivickou), unikají mu ovšem mnohé základní slohové kvality originálu. Teprve Hora pozvedá překlad Oněgina na báseň v pravém slova smyslu, vytvářeje rovnováhu mezi tematickou náplní a způsobem jejího slovesného vyjádření, rytmem, obrazností atd.; v řadě míst se mu daří najít ekvivalent pro rafinovanou prostotu a zároveň intenzitu Puškinovy dikce, zvláště v pasážích lyrických a lyricko-dramatických; ovšem, nezatajujeme, svým básnickým naturelem je Puškinovi, totiž oněm renesančním stránkám Puškinovy básnické osobnosti, jak se projevují výrazně právě v Oněginovi, v lecčems cizí, což se v překladu tak obsáhlého a mnohotvárného díla nemůže neprojevit.

Jak se do této řady zařazuje nový překlad Maškové? V jakém je poměru k originálu, hlavně jak se vyrovnává s nároky tohoto textu?

Překládat Puškina je velmi náročný úkol, v Oněginovi jsou obtíže kumulovány: nejtěžší zřejmě není zvládnout celou šíři této „encyklopedie ruského života“ (Bělinskij), nýbrž najít při její mnohotvárnosti nejvhodnější polohu pro ono „soupeření klasického, romantického a realistického stylu“ (Jakobson), které je pro Puškina charakteristické, a právě v Oněginovi tak výrazné. Jak ošemetná musí být pro překladatele především ona — v ruské poezii do[380]tud neslýchaná a ani později nepřekonaná — lehkost, s níž se autor přenáší od obrazu k obrazu, od sloky k sloce! Nebo ono střídání, avšak někdy také symbióza bezprostředního zaujetí i ironického (ne však chladného) nadhledu vypravěče, střídajícího nálady, sympatie a antipatie a pracujícího s širokou amplitudou slohové diferenciace užitých jazykových prostředků (současníci byli šokováni četnými lexikálními trivialismy a prvky frazeologie „prostorečija“[3]).

Jestliže toto jsou stránky, které unikly Jungovi zcela a které se Hora snaží respektovat, avšak na nichž především nestaví, pak Mašková právě o ně opírá koncepci svého překladu.

Z vlastností, které bývají při charakteristice Puškinova stylu uváděny, „plynulosti, prostoty a konkrétnosti“ (Honzík) se v překladu Maškové uplatňuje především ona plynulost. Ukažme si to nejprve na srovnání jedné sloky v originále a ve třech překladech (vybíráme sloku typickou, ne však ze syžetově vypjatých situací, II, 18):

 

Когда прибегнем мы под знамя

Благоразумной тишины,

Когда страстей угаснет пламя,

И нам становятся смешны

Их своевольство иль порывы

И запоздалые отзывы, —

Смиренные не без труда,

Мы любим слушать иногда

Страстей чужих язык мятежный

И нам он сердце шевелит.

Так точно старый инвалид

Охотно клонит слух прилежный

Рассказам юных усачей,

Забытый в хижине своей.

 

(Hora)

Když doplujeme pod prapory

k dnům moudrým, v nichž mír plápolá,

když zhasne vášní plamen chorý

a úsměch jen v nás vyvolá

křeč svévolná, vzruch opožděný,

naivní echo dávné scény,

svých strastí odhodivše kříž,

teď rádi nasloucháme již,

jak cizí vášně kolem vanou,

by v srdcích nám jen dozněly.

Tak invalida zvetšelý

svůj sluch ochotně stáčí stranou,

kde mladý borec nesmělý

se svěřuje v sluch příteli.

(Jung)

Až pod praporem mysli jasné

a vyrovnané budem stát,

až navždy plamen vášní zhasne,

a my se v duchu budem smát

jich svévolnosti pošetilé

a ozvěně jich opozdilé:

ne bez obtíže smířeni,

my cizích vášní hýření

vidouce, zkrátíme si chvíli,

a ono zaplaší náš klid;

tak rovněž starý invalid

sluch k mladým vousáčům rád chýlí,

jich vyprávěním pohnutý,

sám v chatce zapomenutý.

 

(Mašková)

Když prchnem z bláznivého kola

pod prapor ticha navždycky,

když plamen vášní doplápolá

a roupy nebo vábničky

opožděného doznívání,

kterým se člověk těžko brání,

nám pohnou už jen koutkem úst,

tu a tam zpestří nudný půst

řeč cizích vášní, v slabé chvilce

znova nám srdce zabuší.

Tak lechtávají do uší

nemohoucího vysloužilce,

opuštěného ke stáru,

příběhy mladých husarů.

Zmínili jsme se už o tom, že Horovi „vycházejí“ zvláště části lyrické a lyricko-dramatické. Mašková se naproti tomu soustřeďuje na epickou stránku, [381]na výrazné zachycení základní dispozice, která činí Oněgina „románem ve verších“, jak zní jeho podtitul. Klade proto zvýšený důraz na autora-vypravěče, na tón a tonus (napětí) jeho řeči. A ten je — v protikladu k neměnnosti metrického a rýmového půdorysu stále týchž čtrnáctiveršových slok s osmi- nebo devítislabičnými jambickými verši[4] — velmi mnohotvárný a proměnlivý, má široké rozpětí od tradičních archaismů a vysokých poetismů až k uvedeným již trivialismům neliterárního „prostorečija“. Vypravěč suverénně přechází od jednoho pólu k druhému a toto napětí mezi oběma póly je jedním z nejdůležitějších prostředků, které vytvářejí koherenci celku. Právě tuto stránku se snaží Mašková postihnout svým překladem. Už sama volba útvaru jazyka, který je základnou vyprávění, souvisí se snahou o plynulost podání: touto základnou je hovorový jazyk v rámci spisovnosti. Ten svou hybností syntaktickou a intonační umožňuje realizovat jemně i zas ostře ironický nadhled vypravěče (aniž na druhé straně brání vyjádření bezprostředního vážného citového zaujetí) a v dlouhém textu udržovat onu lehkost dikce. Od tohoto základu se pak zřetelně odráží několik partií knižního, vysoce literárního rázu na jedné (např. veršování Lenského) a nespisovného na druhé straně (důsledně nespisovně tu mluví chůva, směsí spisovného s nespisovným Anisja), takže široký záběr tematický má ekvivalent v široké škále prostředků jazykových.

Hovorovost se u Maškové projevuje v prostředcích lexikálních i gramatických (říct, radši, naučit s akuz. ap.), ale ještě více relativně řídkým užíváním, nebo i nepřítomností prvků výrazně knižních (tak neužívá[5] infinitivů na -ti, ani přechodníků — obojí je u Hory velmi časté).

Nejvíce se však hovorovost, a to se značným překračováním úzkého rámce spisovnosti (tj. veřejných stylů spisovného vyjadřování), projevuje ve frazeologii, v užívání obrazných a zpravidla silně expresívně podbarvených obratů i běžně mluveného jazyka. Mašková tím chce vystihnout užití prvků „prostorečija“ v originále.

Zatímco těchto prvků u Puškina teprve postupně přibývá,[6] objevují se v překladu Maškové od samého začátku, a to ve velmi výrazné podobě, zpravidla silnější než v originále. Porovnejme jejich výskyt v druhém, předposledním a posledním verši hned první sloky Oněgina:

Мой дядя самых честных правил,

Когда не в шутку занемог,

Он уважать себя заставил

И лучше выдумать не мог.

Его пример другим наука;

Но, боже мой, какая скука

С больным сидеть и день и ночь,

Не отходя ни шагу прочь!

Какое низкое коварство

Полуживого забавлять,

Ему подушки поправлять,

Печально подносить лекарство,

Вздыхать и думать про себя:

Когда же черт возьмет тебя!

[382](Ноrа)

 

Můj strýc byl mužem cti, a v době,

kdy opravdu se roznemoh,

všem lidem vnukal úctu k sobě,

což bylo nejlepší, co moh.

Kde lepší vzor se vidět udá?

Můj Bože, jaká to však nuda,

s nemocným sedět noc i den

a na krok nedostat se ven!

Jaká to přetvářka v mém věku,

baviti položivého,

podušky rovnat pod něho

a chmurně nad přípravou léků

vzdychat a při tom myslit zas:

„Kdy konečně tě vezme ďas?“

(Mašková)

 

Můj strýček, zářný vzor všech ctností,

když cítil v zádech zubatou,

chtěl pádný důkaz oddanosti

a to byl nápad nad zlato.

Příklad snad pro leckoho vhodný,

jenže ta nuda žít den po dni,

bdít dokonce noc za nocí

jen s ním a s jeho nemocí!

Ta podlost vemlouvat se přízni

takové živé mrtvoly,

hlídat, co ji kdy zabolí,

co má brát, po čem žízní,

a při tom všem div nebrečet:

„Kdy už tě ksakru vezme čert!“

 

I když jde o vnitřní monolog hlavního hrdiny a i když celkovému účinku originálu na současníky v době jeho vydání tento způsob překladu podle mého názoru není příliš vzdálen, bude se asi zdát mnohým čtenářům v tomto směru přeexponován (podobně jako je, jak ukážeme, přeexponován v jiné věci).

Velmi významnou úlohu pro běžně mluvený ráz i pro mluvnost textu má tu slovosled, který je skoro bez inverzí a otevírá tak cestu běžně mluvené intonaci. Jak je řešeno napětí mezi ní a intonací čtyřstopého jambického verše a vůbec mezi hovorovostí jazyka a rytmem básně, bude třeba podrobit podrobnějšímu zkoumání statisticky podloženému: zde jen naznačíme, že vzestupná tendence jambická je u Maškové ve srovnání s Horou značně oslabena, nejvíce tím, že právě na předělu poloveršů je u Maškové mnohem řidčeji položen mezislovní předěl. Rytmus tu bývá nejednou odstiňován kladením přízvučné slabiky (i důrazných slov) do „lehké doby“, na některých místech je rytmická výstavba verše slovním obsazením znejasněna, ale bez speciálního prozkoumání těchto věcí nechci vyvozovat obecnější závěry o rytmické stránce překladu.

Uvedenými tendencemi — zachovávat běžný slovosled a intonaci, neužívat nad míru jednoslabičných slov knižně poetického rázu — a tendencí uzavírat verš výrazným (často i důrazným) plnovýznamovým slovem[7] se ovšem nemálo omezuje repertoár rýmových slov. Mašková proto rozšiřuje obvyklý rýmový slovník hojným užíváním nepřesných rýmů, např. v citované první sloce jsou ze sedmi dvojic tři tvořeny rýmem nepřesným; zvláště oblíbené jsou u ní rýmové dvojice rozlišené tvrdostí — měkkostí souhlásky a samohláskami o ou, v 1. sloce vhodný po dni; zubatou nad zlato; dále též s přesmyknutím konsonantů: do lesa uhasla; dovlekla manželka; někdy celá skupina veršů je rýmována nepřesným rýmem: Já zbožňuju zas nade všechno / zátiší v klínu přírody: / tvůrčím snům samy život vdechnou / a z lyry písně vyloudí (1, 55). Neužívá však nepřesných rýmů „useknutých“ typu těla dělat. Originál sice nepřesné rýmy nemá, objevují se v ruské poezii až později, avšak nejsou v překladu prvkem rušivým, neboť v české poezii se jich užívá [383]již několik desítiletí, zvl. právě podle ruského vzoru, i když se dosud nestaly obecně přijatou normou českého rýmu.[8]

Zabývali jsme se zatím prostředky, jimiž Mašková dosahuje plynulosti a mluvnosti verše svého překladu, jazykově stylového odstínění různých společenských a dobových sfér a šíře záběru.

Je ovšem třeba říci, že za to byla v jiném směru zaplacena daň: totiž pokud jde o obraznost vyjádření. Ve snaze zachovat běžný slovosled a intonaci, nepracovat s tradičními knižními poetismy a zachovat přitom metrické a rýmové schéma slok i jejich konkrétní tematickou náplň i kompoziční rozvrh nestačí překladatelka respektovat charakter obrazného vyjadřování originálu a dostává se s ním do rozporu. Hlavně nezachovává podivuhodnou prostotu, kterou se při vší bohatosti Puškinova obraznost vyznačuje, a její konkrétnost; vytváří obrazy někdy příliš přetížené, zhuštěné nebo šroubované, jindy zase příliš abstraktní či jinak nezapadající svým rázem do kontextu — hlavně obraznost svého překladu přeexponovává.

Než uvedeme příklady pro to, musíme si připomenout, že ona důmyslná a umná „prostota“ obrazové výstavby je v Puškinově verši možná největší silou a nesporně nejtěžším překladatelským problémem. Toho, co se někdy skoro beze zbytku daří při překládání kratších (lyrických) básní Puškinových, aby totiž při potřebném stupni motivické věrnosti do sebe jednotně zapadaly jednotlivé dílčí složky obrazu, je nesrovnatelně těžší dosáhnout v několika stovkách slok epické básně. (Nedaří se to pochopitelně vždy ani Horovi: ten však nemá sklon k nanášení příliš křiklavých barev, spíše naopak volí někdy výraz spíš jen výplňkový.)

Mašková nejednou přehání intenzitu výrazu: Как он умел … / Пугать, отчаяньем готовым / Приятной лестью забавлять (1, 11) překládá: Jak uměl … / zoufalstvím nervy krutě drásat, / lichotkou podat cukrátko. Místo Одним дыша, одно любя / как oн умел забыть себя (1, 10) dává: žít v sedmém nebi, upíjet / i ždímat z citů sladký jed. — Bývají tu místa, která nemají oporu v originálu: Ovládat tance od a do zet / umět psát, mluvit francouzsky / klanět se, špinit ubrousky, / žádným FAUX PAS sál nepopouzet. Srov. originál: Oн по-французски совершенно / Мог изъясняться и писал / / Легко мазурку танцевал / И кланялся непринужденно (1, 4). — Jinde zakládá Mašková obraz na rozdíl od originálu na silně abstraktním prvku: netrpělivost párkrát tleskla, zatímco v originálu stojí В райке нетерпеливо плещут (1, 20). Кипя враждой нетерпеливой / ответа дома ждет поэт je přeloženo: Lenskému skřipec nenávisti / bohužel dobu nekrátí (6, 12). — Tam, kde i u Puškina je obraz na abstraktním vztahu založen, jako Еще бокалов жажда просит / Залить горячий жир котлет, Mašková jeho nosnost někdy příliš přetěžuje: Žízeň sní ještě o naději, / že pohár spláchne kotletu (1, 17).

Takové příliš abstraktní a příliš „vzduté“ obraznosti nejsou ušetřeny ani pasáže, které se jinak vyznačují velmi plynnou dikcí: Еще амуры, черти, змеи / На сцене скачут и шумят; / Еще усталые лакеи / На шубах у подъезда спят — Ještě roj andělíčků v letu / směle se vrhá na ďábly, / u vchodu ještě siluetu / lokaje nohy zazábly (1, 22).

Poslední příklad zároveň svědčí o tom, že obraznost je tu příliš modernizována — upomíná silně na Seiferta vyzrálého období. Jinde zase vzpomeneme na Holana: pod čákou pekařovou chytrá / německá lebka měří čas / skulinkou [384]svého vasisdas. (V originále je: И хлебник, немец аккуратный, / В бумажном колпаке, не раз / Уж отворил свой васисдас (1, 35). Nakonec taková přeexponovaná místa narušují onen plynulý tok, který Mašková po jiných stránkách se zdarem vytváří.

Na mnohé vlastnosti nového překladu, které by stály za komentář, se už nedostane. Proto některé alespoň letmo připomeneme: Ve snaze psát živým současným jazykem neužívá Mašková skoro vůbec rusismů, které v textech jejích předchůdců nacházíme. Ruský kontext básně však zato na několika místech připomíná literárními náznaky, jako hned v první sloce: … vemlouvat se přízni / takové živé mrtvoly.

O kompenzační dovednosti a také o pečlivém studiu literatury oněginské svědčí překlad počátečního verše básně, prvního verše první sloky Мой дядя самих честных правил. V starších překladech se úplně ztrácí ironický podtext, který je dán přímou závislostí na verši Krylovovy bajky Осел был самих честных правил. Až Mašková našla kompenzaci tohoto faktu: vlastnost strýcovu podává formou vyjádření nadneseně frázovitého Můj strýček, zářný vzor všech ctností, čímž u čtenáře navozuje lehce ironický postoj k podané charakteristice.

Celkově tedy nový překlad O. Maškové akcentuje v Evženu Oněginovi ty složky, které v překladech starších nedošly plného uplatnění. Mašková tak českému čtenáři představuje jedno z nejzákladnějších děl ruské poezie z nové stránky, přidávajíc ovšem, jinak ani není možno, k Puškinovi i své. Protože zásadně nestaví na předcházejícím překladu Horově, který u většiny čtenářů neznajících důvěrněji originál utvořil jejich představu Oněgina (a splnil přitom estetické nároky na báseň), a překlad silně modernizuje, vzbudí zřejmě už tím u leckoho nejistotu o vhodnosti některých užitých postupů a u některých možná i nesouhlas s celkovým přístupem k originálu. — Pokusili jsme se ukázat, že její překlad má mnoho kvalit a i ve srovnání s překladem Horovým řadu předností — i kdyby nebylo rozdílů daných proměnami v jazyce, poetice i ve společenském kulturním kontextu za ona tři desítiletí, která mezi vytvořením obou překladů uplynula. — Ukázalo se však také, že za některé z těchto zisků je zaplacena daň, zvláště ve výstavbě obrazové tkáně básně: překladatelce se v řadě případů nepodařilo obraznost Puškinovu, kterou jsme charakterizovali vzhledem k její vnitřní bohatosti jako důmyslně a umně prostou, převést do češtiny v podobě stylově odpovídající; je to, pravda, úkol krajně obtížný, avšak při snaze o nalezení výrazu plynulého, která překlad Maškové vyznačuje, by dodržení „lehkosti“ dikce i v celé rovině obrazové výstavby bylo zvlášť potřebné a účinné. — Co „nevyšlo“ v prvním znění, může se podařit v druhém: myslím, že by stálo za to, aby se po určitém odstupu a na základě odezvy, jakou nový překlad bude mít, překladatelka k textu ještě jednou vrátila. — Ostatně žádný překlad, ani vynikající, není nejlepším možným: slovesné umělecké dílo nemůže být beze zbytku vyčerpáno jednou interpretací (ani několika), a také ne jedním ani několika překlady (z nichž každý z určité jedné interpretace vychází). V poměru mezi originálem a překladem je překlad pólem méně fixním: v dočasnosti překladu není a priori jeho slabina. Potřeba obnovy patří k podstatě tohoto druhu slovesné tvořivosti a není ani tak jeho nevýhodou jako spíše podnětem k novému střetnutí a příležitostí k novým nálezům.

 

[385]R É S U M É

Новый перевод Евгения Онегина на чешский язык

Евгений Онегин А. С. Пушкина был переведен на чешский язык четыре раза: первый перевод В. Ч. Бендела (1860) нe смог дать во многих отношениях верной картины этого произведения, второй перевод А. В. Юнга (1893) отличается именно большой верностью передачи отдельных мотивов и их распределения, но только третий перевод Иосифа Горы (1937) достиг желаемого поэтического уровня, прежде всего удачны лирические и драматические части. Четвертым, недавно появившимся переводом является перевод Ольги Машковой (1966).

Этот перевод всецело независим от перевода Горы: Машкова подчеркивает в произведении Пушкина другие стороны чем Гора, предже всего она старается постичь легкий текучий ток повествования. Поэтому она берет как основу разговорную форму литературного чешского языка, очень редко употребляя книжные выражения (такие выражения служат для характеристики возвышенного стиля стихов Ленского и др., подобно тому как нелитературный чешский интердиалект (obecná čeština) характеризует речь персонажей из не дворянской среды (няня), но, с другой стороны, очень часто — чаще чем Пушкин просторечием — пользуется сильно экспрессивными разговорными выражениями употребляемыми только в повседневной речи (фамилиарной и т. п.).

Также соблюданием обыкновенного порядка слов (почти без инверсий) и интонацией разговорного языка переводчик способствует легкости повествования. Это требует, с другой стороны, расширение запаса рифм: Машкова употребляет чаще чем обычно неточные рифмы.

Конечно, обращение внимания на определенные компоненты построения текста проявляется негативно на некоторых других: в переводе Машковой ослаблена ямбическая рифма и во многих случаях искажена прозрачная конкретность и искусная простота образности Пушкинского языка. Нередко стихи перегружены сложной и иногда слишком абстрактной метафорикой.

В целом, новый перевод Евгения Онегина показывает это крупное произведение русской и вообще мировой поэзии с новой стороны и приближает его во многих отношениях удачно современному чешскому читателью, хотя он, конечно, не смог переодолеть все трудности, т. e. отобразить все достоинства Пушкинского онегинского стиха.


[1] Vydalo nakl. Svět sovětů v nákladu 15 000 výtisků, cena 22,50 Kčs.

[2] Srov. podrobný výklad B. Ilka v Bulletinu VŠRJL 5, 1961, 117n., zaměřený na nedostatky Bendlova překladu, který byl ovšem ve své době záslužným překladatelským činem (srov. o tom B. Jirásek, tamže 4, 1960, s. 267n.).

[3] Srov. Vinogradovovy knihy Jazyk Puškina (1930) a Stiľ Puškina (1932).

[4] Tři výjimky — dva dopisy a píseň — více než co jiného připomínají, že vše ostatní je pravidelné.

[5] Ovšem mimo partie, kde mají funkci charakterizační.

[6] Jak ukázal Vinogradov, о. с. v pozn. 3.

[7] Mašková neužívá v rýmu (na rozdíl od Hory) „slabých“ slov jako již apod.

[8] Srov. k tomu mou stať Překlady a teorie literatury, Česká literatura 13, 1965, 155—168.

Slovo a slovesnost, volume 28 (1967), number 4, pp. 379-385

Previous Josef Filipec: K otázce vztahů v jazyku, zvláště vztahu podobnosti

Next Adolf Erhart, Arnošt Lamprecht: K otázce vztahu indoevropských jazyků k jiným jazykovým rodinám