dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K otázce vztahu indoevropských jazyků k jiným jazykovým rodinám

Adolf Erhart, Arnošt Lamprecht

[Articles]

(pdf)

К вопросу об отношении индоевропейских языков к другим языковым семьям / Sur la question des rapports des langues indoeuropéennes et des autres familles des langues

Hypotézy o vztahu indoevropských jazyků k jiným jazykům nebo jazykovým rodinám lze formulovat v podstatě trojím způsobem:

1. Lze předpokládat, že jazyk X — dosud bez prokázaných příbuzenských vztahů — patří k ide. rodině (v tradičním pojetí: je pokračováním ide. prajazyka podobně jako sanskrt, řečtina atp.). — Otázky tohoto druhu provázejí ide. jazykovědu již od samého jejího zrodu: Když zakladatel ide. jazykovědy F. Bopp postupně přiřadil k ide. rodině všechny ty jazyky, jejichž ide. charakter je evidentní, vyslovil na sklonku života domněnku, že k ide. rodině patří i gruzínština a malajština. Tato teorie nebyla akceptována ani Boppo[386]vými současníky, tím méně pak skeptickým pokolením mladogramatiků, pokládajících vcelku kruh ide. jazyků za uzavřený. Tuto víru poněkud narušil objev tocharštiny, ale ještě Hrozného rozluštění hetitštiny bylo — jak známo — zpočátku přijímáno s nedůvěrou. Dlouho se věřilo, že jazyky Malé Asie tvořily zvláštní neindoevrop. skupinu (asianskou — srov. např. 1. vyd. Langues du monde, Paris 1924); teprve bádání posledních 30—40 let definitivně prokázalo, že jde o další indoevropskou větev (nejnovější přírůstek tu představuje jazyk karský). Méně úspěšnými se zatím jeví jiné pokusy přiřadit k ide. rodině jazyky dosud izolované: indoevropský charakter etruštiny je přes všechno úsilí vynaložené v tom směru V. Georgievem i jinými badateli více než sporný, málo přesvědčivé jsou i vývody G. B. Džaukjana o indoevropském charakteru urartštiny (Urartskij i indoevropejskije jazyki, Jerevan 1953).

2. Lze vyslovit domněnku, že ide. prajazyk a prajazyk jiné rodiny jsou oba pokračováním (vznikly diferenciací) ještě staršího společného prajazyka.

3. Konečně lze vyslovit domněnku, že ide. jazyky vznikly integrací dvou nebo tří složek různého původu (odpovídajících známým nebo neznámým jazykovým rodinám). — Se zastánci těchto teorií (Uhlenbeck, Marr, Trubeckoj, Pisani) nehodláme na tomto místě polemizovat (stanovisko jednoho z autorů této stati — A. Erharta — je podrobněji vysvětleno a zdůvodněno v článku Cesty a cíle srovnávací jazykovědy, uveřejněném v LF 90, 1967, 217—230). V dalších úvahách vycházíme z pevného přesvědčení, že ide. jazyky představují homogenní jazykovou rodinu: v jejím vývoji docházelo sice k míšením, ale vítězným (převládajícím) prvkem při všech těchto integračních procesech byl vždy prvek, který nelze označit jinak než jako „indoevropský“.

Naše další pozornost bude tudíž platit výhradně teoriím vycházejícím z domněnky uvedené sub 2. — Z těchto teorií má nejdelší tradici domněnka o prapříbuzenství indoevropsko-semitském.

Historii bádání o této otázce obsahuje článek A. Cuny ve sborníku Mélanges Ginneken, Paris 1937, s. 141n. Jejími průkopníky byli v minulém století R. Raumer, F. Delitsch a G. Ascoli, na solidní bázi ji postavil svými pracemi dánský lingvista H. Möller. Po Möllerovi se touto otázkou zabýval velmi intenzívně A. Cuny, jehož poslední dílo (Invitation à l’étude comparative des langues indo-européennes et des langues chamito-sémitiques, Bordeaux 1946) představuje vlastně jakýsi pokus o soustavnou srovnávací mluvnici indoevropsko-semitskou. Je příznačné, že Cuny nenašel pokračovatele: jen příležitostně se badatelé vracejí k tomuto tématu, zpravidla s daleko větší dávkou skepse než Cuny. L. Heilmann (Camito-semitico e Indoeuropeo, Bologna 1949) je nakloněn řešit tuto otázku spíše v duchu italské neolingvistické školy a předčasně zemřelý sovět. lingvista V. M. Illič-Svityč (Drevnejšije indoevropskejsko-semitskije jazykovyje kontakty, sb. Problemy indoevrop. jazykoznanija, Moskva 1964, s. 3—12) pokládá za nejpravděpodobnější vysvětlení lexikálních shod pradávné přejímání ze semitských jazyků do indoevropských. Zajímavé je rovněž stanovisko H. Wagnera (Das Verbum in den Sprachen der britischen Inseln, Tübingen 1959); ide. jazyky prý původně stály v blízkém vztahu k jazykům semitohamitským („anreihend-verbaler Typus“), později se však přichýlily k ugrofinským jazykům (unterordnend-nominaler Typus“).

Poněkud mladšího data jsou pokusy sblížit ide. jazyky s jazyky uralskými (srov. H. Jensen ve sb. Germanen und Indogermanen II, Heidelberg 1936, s. 171—81). Hlavním zastáncem této teorie je více než po tři desítiletí švédský ja[387]zykovědec B. Collinder, který jí věnoval mj. dvě samostatné monografie: Indouralisches Sprachgut (Uppsala 1934; znovu otištěno ve sb. Sprachverwandtschaft und Wahrscheinlichkeit, tamtéž 1964) a Hat das Uralische Verwandte? (tamtéž 1965). K aktivním stoupencům indo-uralské teorie patří dále B. Rosenkranz, Š. Ondruš (o jejich názorech se ještě zmíníme v jiné souvislosti) aj. Proti této teorii se výslovně postavil např. H. Kronasser ve sb. Frühgeschichte und Sprachwissenschaft, Wien 1948; jeho námitky vyvrací B. Rosenkranz v AION 7, 1966, 155—179.

O důkaz jazykové příbuznosti indoevropsko-jihokavkazské se pokusil, jak bylo uvedeno, již F. Bopp. Asi od třicátých let našeho století se otázce ide.-jihokavkaz. vztahů znovu začíná věnovat pozornost (srov. Langues du monde, Nouv. édition, Paris 1952, s. 229).

Příležitostně jsou ide. jazyky uváděny v souvislosti i se vzdálenějšími jazykovými rodinami, zejména asijskými (jazyky altajskými, korejštinou, jazyky tibetočínskými, eskymáčtinou apod.).

O starších pokusech toho druhu informuje kriticky H. Jensen v Hirtově sborníku (cit. sb. Germanen und Indogermanen, s. 125—70). Ze současné doby připomínáme alespoň tři vážné pokusy: teorii o spojitostech ide. jazyků s východoasijským jazykem ainu (I. Lindquist, Indo-European Features in the Ainu Language, Lund 1960, A. J. Windekens, Orbis 10, 1961, 411—23, 12, 1963, 253—57 aj., P. Naert, Situation linguistique de l’aïnou, Orbis 10, 1961, 394—410), teorii R. Shafera o prapříbuzenství mezi indoevropskými a tibetočínskými jazyky (Eurasial, Orbis 12, 1963, 19—44), konečně pak pokus A. Eckardta dokázat indoevropský charakter korejštiny (Koreanisch und Indogermanisch, Heidelberg 1966).

Domněnky tohoto druhu zčásti zapadají do rámce teorií, jež předpokládají pradávné příbuzenství řady velkých jazykových rodin eurasijského prostoru: jazyků indoevropských, semitohamitských, uralských, altajských aj.

Stoupencem takové teorie byl zejména známý dánský jazykovědec H. Pedersen, který pro tuto pradávnou rodinu razil název jazyky nostratické (kdežto A. Cuny užíval tohoto termínu pouze pro jazyky ide. a semitohamitské!); srov. Atti del III congresso internaz. dei linguisti (Roma 1933, Firenze 1935, s. 328n.). H. Koppelmann (Die eurasische Sprachfamilie, Heidelberg 1933) mluví o eurasijské rodině, zahrnující jazyky od indoevropských až po korejštinu (ale bez jazyků semitských), ještě širší souvislosti pak nyní hledá (s použitím moderních statistických metod) A. B. Dolgopoľskij (VJaz 1964, č. 2, s. 53—63), jenž připouští genetické svazky mezi jazyky ide., semito-hamitskými, uralskými, altajskými, paleoasiatskými a jihokavkazskými!

Důkazy, o něž se takovéto teorie opírají, jsou v podstatě dvojího druhu: „materiální“ a typologické. Materiální shody spočívají v podobných fonetických realizacích morfémů shodného nebo podobného významu. Pokud jde o srovnávání lexikálních elementů (kořenů, slov), chtěli bychom zdůraznit tři zásady, kterých je třeba při všech úvahách tohoto druhu bezpodmínečně dbát: (1) Je třeba srovnávat co nejstarší (rekonstruované) podoby kořenů (slov) — protoindoevropské s protosemitohamitskými, protouralskými atp. Závažnou překážkou při plnění tohoto požadavku je ovšem nestejný stupeň rozpracovanosti jednotlivých úseků: nejdále pokročila indoevropská srovnávací jazykověda, méně pokročilo srovnávací studium semitohamitských, uralských a jihokavkazských jazyků, kdežto ostatní úseky jsou vlastně stále ještě „v plénkách“.

Proti této zásadě hřeší i A. Cuny: při rekonstrukci „nostratického“ stavu srovnává praindoevrop. formy ve většině případů s formami prasemitskými, nikoli prasemito[388]hamitskými (z „hamitských“ jazyků je citována téměř jen stará egyptština, a to nesoustavně). Na druhé straně přiřkl Cuny bez náležitého zdůvodnění zvláštní místo hetitštině a tocharštině („sérindo-hittite“), v nichž spatřuje spojovací článek mezi indoevropštinou a semitohamitštinou (stojí za zmínku, že B. Rosenkranz se naopak snažil najít v hetitštině nové důkazy pro indoevropsko-uralskou domněnku; srov. AOr 18, 1950, 439—43; AION 7, 1966, 155—179, Bibliotheca orientalis 23, 1966, č. 3/4, s. 204—6 aj.). Nápadněji vystupuje tento nedostatek např. u R. Shafera, který srovnává praindoevrop. formy (excerpované ze slovníku J. Pokorného) se slovy jednotlivých tibetočínských jazyků.

(2) Zásada minimální fonetické shody: Obecně mají shody souhlásek větší váhu než shody samohlásek. U kořenových rovnic se zpravidla nelze spokojit se shodou (nebo pouhou podobností) jediné souhlásky.

Proti této zásadě hřeší např. A. B. Dolgopoľskij, jenž se ve své — jinak metodologicky zajímavé — stati namnoze spokojuje jen s jakýmisi náznaky fonetické shody.

(3) Náležitým způsobem je třeba uplatňovat též sémantické kritérium.

Příkladem tu může být bádání Š. Ondruše, který zkoumal shodné kořeny pro slovesa pohybu v indoevropských a ugrofinských jazycích (srov. Kratylos 11, 1966, 112—118, Jazykovědné aktuality 1967, 1, s. 11—12). Zjistil tu shodu v těchto kořenech: men, , pel, per, kel, ker, ter, ser. Vzhledem k tomu, že jde o kořeny a nikoli celá slova, jsou to shody dosti přesvědčivé, i když další bádání tu může přinést opravy a doplnění. Shody celých slov, zejména pokud jde o výrazy v širokém slova smyslu kulturní, mohou být totiž spíše výpůjčky. Takového rázu jsou, jak se zdá, shody se semitskými jazyky, které se týkají názvů pro dobytek (srov. ide. *tauro-, sem. *tawru-, ide. *gu̯ou-, afroaz. *g-w), pro pole (ide. *aģro-, sem. *h-d-r), žernov (ide. *gu̯ern(u)-, *gu̯reun-, sem. *g-r-n), dále pro víno, med, pivo, klíč, sekyru, hvězdu, sedm atd.

Ještě větší opatrnost je na místě při srovnávání gramatických elementů. Příbuzenské vztahy zkoumaných jazyků — pokud existují — náleží nepochybně období předcházejícímu před vznikem systému flexe, resp. rozvinuté aglutinace. S jakými druhy afixů se lze setkat na tomto vývojovém stupni, ukazují nejlépe ide. jazyky, do jejichž prehistorie se — díky uplatnění moderních metod zkoumání (vnitřní rekonstrukce ap.) — proniklo nejdále: kořenové sufixy a prefixy, determinativy (tj. jednoduché konsonantické elementy, původně bez fixního významu) a afigované zájmenné základy. Nejméně srovnávatelné jsou kořenové sufixy a prefixy, protože zpravidla neznáme jejich funkci (ani v ide. jazycích). Poněkud nadějnější je srovnávání determinativů.

Jako příklad lze uvést výskyt nazálního elementu v akuzativu indoevropských i uralských jazyků (H. Pedersen upozorňoval též na paralelní funkci nazálního elementu v nepřímých pádech ide. různosklonných jmen a v lokálních pádech uralských substantiv; srov. cit. Atti del III congresso, s. 330). Málo přesvědčivým dojmem působí naproti tomu shody jistých determinativů (elementu ā v konjunktivních tvarech, některých duálních afixů) v ide. a semitohamitských jazycích (Cuny, Invitation 228n., 251n.): příslušné gramatické formy (konjunktiv, slovesný duál) vznikly — jak se zdá — teprve samostatným vývojem v jednotlivých ide. dialektech (srov. SFFBU A-9, 1961, s. 17—33 aj.).

Velký význam má srovnávání zájmenných základů (obsažených jednak v samostatných tvarech zájmen a v deiktických částicích, jednak v osobních afixech sloves, popř. i v pádových afixech jmen). Velký počet shod zájmenných základů shledáváme mezi indoevropskými a uralskými jazyky, a to jak u personálií (a osobních afixů sloves), tak i u demonstrativ a interrogativ, srov. např. mordvinská osobní zájmena mon, ton, son a příslušné zájmenné základy indo[389]evropské, nebo finské kuka ‚kdo‘ a odpovídající základy indoevropské, uralský základ *to- a indoevropské *to- atd.

Jde tu o shodu asi 12 pronominálních základů, což sotva může být náhodné (srov. již cit. práce Collinderovy, jeho Finno-Ugric vocabulary, Stockholm 1955, dále též tabulku v Rosenkranzově cit. stati, s. 179 příl.; o Collindera a Jensena se opírá i jeden z autorů této stati, A. Lamprecht, v článku Osnovnoj slovarnyj fond i rodstvo jazykovych semej, SFFBU A-3, 1955, s. 5—9, který je sice dalším bádáním již překonán, nicméně zdůraznění významu základního fondu pro zjišťování genetických příbuzností jazykových rodin platí dodnes; stejně tak je nepochybně správné i spojení slovanského četa (rus. čëtnyj) s uralskými názvy pro dva, srov. i V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého a slovenského, Praha 1957, s. 72).

Shody s ostatními jazyky mají spíše sporadický charakter: element m (w) signalizuje 1. os. sg. kromě ide. a ural. i v altaj. a jihokavkaz. jazycích, element n 1. os. plur. v ide., semitohamit. a jihokavkaz. jazycích (k jihokavkaz. jaz. srov. G. I. Mačavariani, VJaz 1966, č. 1, s. 7, pozn. 17). Pozoruhodné jsou nicméně shody pronominálních elementů (a to personálií 1. a 2. os., demonstrativ i interogativ) s jazyky altajskými (srov. cit. práci Collinderovu Hat das Uralische Verwandte?).

Typologické shody mohou být hledány v nejrůznějších složkách jazykové struktury:

V oblasti syntaxe se pozornost obrací především k povaze základní větné konstrukce (vazby predikátu s jeho doplněními). Pro uralské a semitohamitské jazyky je typická aktivní konstrukce věty (S—P—O), pro kavkazské naproti tomu konstrukce ergativní (S —P—Ag). Také o ide. jazycích byla některými badateli pronesena domněnka, že původně měly ergativní konstrukci věty (Uhlenbeck, Vaillant, Knobloch aj.); důkazy pro to jsou však zcela nedostačující. — Za důležitý typologický ukazatel je možno dále pokládat pořadí řídícího (R) a řízeného (r) členu v atributivním spojení dvou jmen (srov. W. Schmidt, Sprachfamilien und Sprachenkreise der Erde, Heidelberg 1926, s. 387n.): pořadí rR je typické pro uralské a altajské jazyky, pořadí Rr pro semitské jazyky a starou gruzínštinu. V ide. jazycích je možno pokládat za svědectví o nejstarším stavu pořadí komponentů ve složeninách: určující člen (r) předchází před určovaným (R), tedy jde o typ rR shodný s uralskými a altajskými jazyky.

V oblasti morfologie si jazykovědci všímají především způsobu afixace: V uralských a altajských jazycích se — jak známo — setkáváme pouze se sufixy. V semitohamitských a kavkazských jazycích se naproti tomu hojně užívá prefixů (v slovesné flexi dokonce převládají), vedle nich se vyskytují i sufixy, popř. i infixy. V ide. jazycích měla vždy jednoznačnou převahu sufixace, vedle ní však ve všech jejich vývojových obdobích měla jistou úlohu i prefixace (srov. SFFBU A-14, 1966, s. 13—26). — Z jiných morfotypologických ukazatelů připomínáme ještě schopnost vytváření jmenných složenin: ide. a uralské jazyky vytvářejí složená jména, kdežto semitské jazyky pravé složeniny neznají. Co se týče gramatické kategorie rodu, shledáváme mezi jazyky, o nichž tu byla řeč, dosti závažné rozdíly: ide. jazyky původně rozlišovaly rod životný a neživotný, semitohamitské jazyky rod mužský a ženský, kavkazské jazyky (včetně jižních) měly několik jmenných tříd, kdežto uralské (a altajské) odpovídající kategorii vůbec nemají.

V oblasti morfonologie poutají pozornost především alternace, jimž podléhají realizace morfémů. Zatímco v uralských jazycích se setkáváme pouze [390]s konsonantickými alternacemi, má v ide., semitohamit. a do jisté míry i v jihokavkaz. jazycích důležitou úlohu střídání vokálů. Shoda mezi ide. a semitohamit. jazyky je ovšem jen zdánlivá: ve skutečnosti existují mezi oběma skupinami hluboké rozdíly, a to jak z hlediska synchronního (označení „vokalická alternace“ přísluší pouze indoevropskému „ablautu“, kdežto v semitských jazycích jde spíše o zvláštní druh morfémů — interfixy), tak i z hlediska diachronního (vznik ide. ablautu souvisí nejpravděpodobněji s existencí pohyblivého přízvuku, kdežto semitská interfixace je patrně jiného původu — srov. K. Petráček, AOr 28, 1960, s. 564n., 32, 1964, s. 185n. aj.). Stojí za zmínku, že s pohyblivým přízvukem je některými badateli spojován i vznik konsonantických alternací v uralských jazycích (srov. J. Szinnyei, Finnisch-ugrische Sprachwissenschaft, Berlin 1922, s. 27, 46).

Vokalické alternace v jihokavkaz. jazycích jsou do značné míry paralelou ide. ablautu, jejich funkční zatížení je však znatelně menší (srov. G. I. Mačavariani, cit. VJaz, s. 5—8; shody budou ovšem daleko méně nápadné, nebudeme-li jednoznačně vycházet z Benvenistovy teorie o ide. kořenu).

V oblasti fonologie je na prvém místě typologické porovnání systémů souhlásek. V uralských jazycích se původně rozlišovaly patrně jen neznělé (okluzívy) a znělé (frikativy). Semitohamitské a kavkazské jazyky jeví naproti tomu značně složitější stav konsonantismu: rozlišují tři řady okluzív (znělé : neznělé : abruptivní, znělé : neznělé : emfatické) a vynikají nadto počtem faryngálních a laryngálních souhlásek. Ide. jazyky se v tradičním pojetí řadí spíše k této druhé skupině; domníváme se však, že původní stav okluzív mohou stejně dobře reprezentovat slovanské a baltské jazyky se svými dvěma sériemi (neznělé : znělé) jako — podle dosud obecného mínění — řečtina a indoíránština se třemi, resp. čtyřmi. K této otázce se ještě vrátíme ve stati, která vyjde v SFFBU A-16 (A. Erhart, Die vorslawischen Verschlußlaute). Tzv. laryngály, postulované dnes pro prehistorické stadium ide. jazyků většinou jazykovědců, byly — jak se zdá — spíše velární spiranty (srov. např. N. D. Andrejev v Doklady i soobščenija Instit. jazykozn. XII, 1959, s. 18—30) a nemohou být tudíž bezprostředně srovnávány s laryngálami semitohamitských a kavkazských jazyků. — V této souvislosti je na místě další kritická připomínka ke Cunyho rekonstrukci nostratického (indoevropsko-semitohamitského) konsonantismu: svou konfigurací a složitostí (62 jednotek) odporuje tento systém základním poznatkům fonologické typologie (o možnostech kombinací distinktivních vlastností apod.). K tomu srov. nyní i článek L. Heilmanna v Omagiu Rosetti, Bucureşti 1965, s. 353—56.

Tento stručný přehled materiálních a typologických shod může vyústit asi v následující závěr:

Nejrozsáhlejší shody vykazují indoevropské jazyky s rodinou uralskou a semitohamitskou. Vcelku rovnocenné co do kvantity, liší se přece tyto shody po stránce kvalitativní: zatímco shody indoevropsko-uralské (materiální a typologické) nacházejí své nejpravděpodobnější vysvětlení v domněnce o genetické spojitosti, dají se shody indoevropsko-semitohamitské spíše vysvětlit dávným působením semitohamitského adstrátu na protoindoevropský jazyk (jazyky), jež se projevilo zejména v oblasti slovníku (srov. zmíněnou již stať V. M. Illiče-Svityče). Lze připustit i spojitost mezi ide. ablautem a semitskou [391]interfixací (v žádné jiné jazykové rodině nehraje samohláskové střídání tak významnou úlohu): ide. ablaut má domácí kořeny, ale k jeho plnému rozvinutí došlo snad teprve pod vlivem semitského systému vnitřních morfémů (interfixace). — Shody indoevropských jazyků s jazyky jihokavkazskými lze naopak nejlépe vysvětlit působením ide. adstrátu na jazyk kavkazského typu (v tom smyslu se vyjadřuje i G. I. Mačavariani v cit. stati). — Shody s ostatními jazykovými rodinami jsou podle našeho soudu zanedbatelné; pokud nejde o náhodné shody, lze je (např. shody s altajskými jazyky) vysvětlit způsobem naznačeným v závěrečné části naší stati (viz schematické znázornění).

Jazyková společenství jsou (a i v minulosti byla) v podstatě trojího druhu:

(1) Jazykové rodiny, tj. takové skupiny, jejichž členy nesou zřetelnou pečeť společného původu; genetická spojitost (prapříbuzenství) se tu jeví jako nejlepší vysvětlení jejich společných rysů. Např. jazyky indoevropské, uralské, drávidské, semitohamitské, bantuské aj.

(2) Jazykové svazy, tj. společenství jazyků, jejichž shody prokazatelně vznikly sekundární integrací, např. balkánský jazykový svaz.

(3) Velkorodiny (makrorodiny), tj. společenství jazyků jevících jisté shody „materiální“ a typologické, přičemž však nelze jednostranně rozhodnout, zda tyto shody jsou důsledkem společného původu nebo vznikly sekundární integrací: členy takovéto velkorodiny mohou být jak jazyky (jazykové skupiny) prapříbuzné, tak i jazyky (skupiny) sekundárně zaintegrované. V oblasti Starého světa představují takovouto velkorodinu (nebo její zbytek) jazyky kavkazské (srov. G. A. Klimov, Kavkazskije jazyki, Moskva 1965, s. 65n.), dále značná část jazyků „súdánských“ (velkorodin niger-kongo, o níž se ještě zmíníme dále), podle názoru zastávaného dnes mnoha jazykovědci též jazyky altajské (srov. např. G. Doerfer, IF 71, 1966, s. 81n.) aj.

Při posuzování vztahů mezi konkrétními jazykovými skupinami je dále třeba pamatovat na dva důležité momenty: Jazyková rodina (1) může vzniknout sekundární expanzí jednoho členu „velkorodiny“ (3). Typický případ toho druhu představují snad bantuské jazyky, vzniknuvší diferenciací jedné podskupiny velkorodiny niger-kongo (srov. J. H. Greenberg, Languages of Africa, Bloomington 1963). — Druhý takovýto moment, s nímž je nutno při úvahách o prehistorických velkorodinách počítat, je možnost ztráty spojovacích článků-jazyků (jazykových skupin) zaujímajících v dávných velkorodinách místo mezi jazyky, jež se dochovaly, popř. se staly zárodky pozdějších rodin. Takováto ztráta je a priori více než pravděpodobná: vzpomeňme jen, z kolika jazyků starověku se nám zachovalo sotva více než holé jméno (jistě byly i takové, které zmizely zcela beze stop).

Ke zjednodušenému grafickému znázornění archaické velkorodiny jazyků poslouží nejlépe čtverec-šachovnice: políčka označená číslicemi znázorňují zachované členy velkorodiny, prázdná políčka členy nezachované, šipky směr sekundárních expanzí. Umístění zachovaných jazyků v šachovnici je — stejně jako počet prázdných políček — zcela libovolné a neimplikuje tudíž žádnou domněnku o původní geografické situaci nebo o počtu vymizelých jazyků. — Jazyky lidí obývajících v dávných dobách oblast Evropy, Středomoří a západní části Asie tvořily snad dvě archaické velkorodiny: I. jazyky eurasijské (neoevropské), II. jazyky mediteránní (paleoevropské).

[392]

 

Vysvětlení:

1. Jazyky indoevropské rodiny vznikly sekundární expanzí jednoho členu eurasijské velkorodiny; na jejich vývoj působil mediteránní adstrát (substrát?). Odtud společné rysy s jazyky semitohamitskými (3), popř. kavkazskými (4).

2. Jazyky uralské rodiny vznikly sekundární expanzí jiného členu eurasijské velkorodiny.

3. Jazyky semitohamitské vznikly sekundární expanzí jednoho členu mediteránní velkorodiny.

4. Jihokavkazské jazyky snad reprezentují pokračování jednoho členu mediteránní velkorodiny, jenž nezaznamenal větší sekundární expanzi. Na společné rysy jihokavkazských jazyků se semitštinou (převládající úloha prefixů ve slovesné flexi, souhláskové systémy apod.) poukazoval zejména N. J. Marr. — Méně pravděpodobná je genetická spojitost jihokavkazských jazyků s indoevropskými jazyky (varianta 4').

5. Typický relikt archaické velkorodiny představují severokavkazské jazyky.

6. Komponent altajských jazyků (typické recentní velkorodiny — viz svrchu), jemuž snad lze připsat shody uralsko-altajské (a eo ipso i shody indoevropsko-altajské).

××× Možné umístění izolovaných jazyků (baskičtiny, etruštiny, urartštiny, sumerštiny apod.).

Závěrem chceme zdůraznit, že úkolem tohoto pojednání byl ne tak všestranný kritický rozbor problému, jako spíše informace o současném stavu bádání, několik poznámek metodologických a v souvislosti s tím i nástin jednoho z možných řešení. Další pokrok v bádání o této nesnadné otázce závisí především na pokroku v rekonstrukci co nejstarších vývojových stadií zkoumaných jazyků (především také jazyků neindoevropských, tj. v uplatnění metod, které se osvědčily při pronikání do tajů praindoevropské minulosti). Bude-li tohoto pokroku dosaženo, může jazykověda — ve spolupráci s prehistorickou archeologií — vrhnout více světla na nejstarší dějiny eurasijského a středomořského prostoru.

 

R É S U M É

К отношению индоевропейских языков к другим языковым семьям

Авторы дают в настоящей статье обзор проблематики наряду со списком важнейшей библиографии, выдвигая одновременно принципы дальнейшего исследования. Оценив имеющиеся взгляды, авторы приходят к заключению, что индоевропейско-семитские сходства можно при современном состоянии науки охарактеризовать скорее как заимствования, oтносящиеся прежде всего к области культуры (скот, мед, ключ, топор, семь), в отличие от сходств с уральскими языками, касающихся основных слоев лексики [393](сходства в основах местоимений, в глаголах, в основных существительных, в числительнoм два итд.). Сходства в основах местоимений наблюдаются даже в алтайских языках.

В заключении статьи авторы высказывают предположение о существовании двух архаических макросемей, а именно евроазийской (неоевропейской) и средиземноморской (палеоевропейской). Индоевропейские языки возникли в результате вторичной экспансии одного из членов евразийской макросемьи, а на их дальнейшее развитие оказал воздействие средиземноморской адстрат. Аналогично, в результате вторичных экспансий из той же макросемьи, возникли уральские языки и основной компонент алтайских языков. Тем самым можно объяснить индоевропейско-уральско-алтайские сходства. Дальнейшее развитие изучения этого вопроса зависит от прогресса в реконструкции древнейших этапов развития исследуемых языков.

Slovo a slovesnost, volume 28 (1967), number 4, pp. 385-393

Previous Karel Hausenblas: Nový překlad Evžena Oněgina

Next František Kopečný: Několik poznámek k předložkám z hlediska etymologického