Časopis Slovo a slovesnost
en cz

O sémantickém charakteru českého slovosledu

Eva Benešová

[Articles]

(pdf)

О семантическом характере чешского порядка слов / Au sujet du caractère sémantique de l’ordre des mots en tchèque

Vývoj několika posledních let ukázal, že formální lingvistika musí při exaktním zkoumání jazyka obsáhnout nikoli jen jeho složku gramatickou, ale také sémantickou.[1] To dále vede stále víc k poznání, že se při studiu sémantiky není možno spokojit statickým obsahem věty, ale je nutno se vyrovnat i s jejím kontextovým uspořádáním. V podstatě jde tedy o to, jakým způsobem se zapojí do formálního popisu jazyka aktuální členění.[2] P. Sgall počítá ve svém generativním popisu češtiny s tím, že tzv. negramatická kritéria, mezi něž aktuální členění patří, jsou součástí nejen parole, ale také jazykového systému; systémový charakter má jak aktuální členění obecně, tak i prostředky jeho realizace.[3] Z podobného pojetí vycházím v tomto článku.

K pokusu o utřídění a vysvětlení různých českých slovosledných variant jsem dospěla při práci s materiálem sebraným pro zkoumání konstrukcí s modálními slovesy. V podstatě šlo o vymezení místa modálního slovesa ve větě a řešení slovosledných přesunů automatickou procedurou (proto příklady, které budou ilustrovat další výklad, vztahují se k této tematice). Přitom se však vyskytla řada otázek, které svou obecností přerůstají rámec modálních konstrukcí a daly podnět k tomuto článku.

Mathesiova koncepce aktuálního členění byla prohloubena během posledního desetiletí zejména F. Danešem a J. Firbasem a obohacena tak odhalením dalších důležitých slovosledných vztahů. Spolu s odhalením funkčního charakteru českého slovosledu spojil a zhodnotil Mathesius předchozí poznatky zahraničních i našich lingvistů o tzv. psychologickém podmětu a přísudku a o různých slovosledných činitelích (stupni důležitosti, novosti představ, důrazu ap.) v souhrnném pojmu „aktuální členění“. Objektivní pořadí (v oznamovacích větách) označuje za bezpříznakové, subjektivní (s pořadím jiným než thema rhema) za příznakové.[4] Významný přínos Firbasův je v tom, že upozornil na nutnost ve větách s objektivním slovosledem dále rozlišovat. Ukázal, že aktuální větná perspektiva, jejíž organizace má podobu vzestupné linie stupňů výpovědního dynamismu, nemá vždy stejný charakter, což ilustroval Bolingerovými „větami druhé instance“, které vybočují z normálního rozložení a jsou vytvořeny mluvčím pro silné zdůraznění určitého výrazu nebo jeho uvedení do kontrastu s předchozím kontextem (slovním nebo situačním). Příslušný výraz funguje ve větě jako jádro, ostatní část věty je základová.[5]

[35]Domnívám se, že klasifikaci uvnitř aktuálního členění na základě podmínek a funkcí různých slovosledných variant je třeba vést ještě o něco dále. Naší ústřední otázkou je, v jakých vztazích jsou sémantické a funkčně sdělné tendence, které se projevují v českém slovosledu;[6] jde pouze o problematiku slovosledu objektivního (linie od základu k jádru).

Vyjděme nejprve ze zkoumání dvojic sémantických kategorií mimo větu.[7] Z hlediska daného problému lze v naší úvaze v podstatě použít zastoupení sémantických kategorií kategoriemi gramatickými, jako jsou slovní druhy a větné členy. Tam, kde je zapotřebí detailnějšího třídění, užívá se indexů (u sloves a příslovečných určení). Zjistíme, že každý z členů má ve dvojici své ustálené místo, které v tomto izolovaném postavení — tj. vně vřazení do textu — považujeme na základě svého jazykového povědomí za přirozené. Toto pořadí nazveme základním (abstraktním) sémantickým pořádkem. Míra závažnosti sémantického obsahu je v českých dvojicích vzestupná směrem dopředu.

Jednotlivé dvojice se základním sémantickým pořádkem (roztřídění není zatím vyčerpávající ani definitivní):

V O:

sloveso — předmět

M Vinf:

modální sloveso — infinitiv významového slovesa

S Vy fin:

subjekt — určité sloveso (kromě sloves typu Vx)

Vx fin S:

sloveso typu nastat — subjekt

V Advy:

sloveso — příslovečné určení (kromě Advx)

Advxi V:

příslovečné určení určitého druhu — sloveso (jde o určení vyjadřující místní a časové okolnosti děje a určení vyjádřená pomocí vlastních příslovcí způsobu;[8] příklady viz dále).

Jakmile je však těchto dvojic užito v procesu jazykového dorozumívání, vzájemné rozmístění členů se podřizuje sdělné funkci. V tomto smyslu je z velké části český slovní pořádek tzv. volný. Významové jednotky se ve větě řadí ve vzestupné významové linii (srov. Firbasovy stupně výpovědního dynamismu). Kromě těch frází, kde je z jistých důvodů slovosled ustálený, tj. pevný, má [36]každá fráze své thema a rhema (dále zkrac. T — R) (viz pozn. 3), to znamená, že pořadí členů je určeno v jednotlivých výskytech aktuální situací.

Statistickému průzkumu spojení větných členů (ovšem v rámci textu) se věnoval K. Pala.[9] Za pomoci samočinného počítače zpracoval dvoj-, troj- i vícečlenná spojení asi ze tří tisíc vět. Celkový výsledek potvrdil, že odborný text obsahuje jako nejčastější konstrukce věty, kde základem je podmět, přechodem přísudek a jádrem předmět a příslovečné určení, což se podle K. Paly shoduje s obvyklými charakteristikami českého slovního pořádku v českých mluvnicích (Gebauer - Ertl, Havránek - Jedlička). Ke stejnému závěru došla statistickým postupem L. Uhlířová (viz o. c. v pozn. 8). Avšak vcelku konstatuje K. Pala nestálost v postavení větných členů; to znamená, že mezi jejich slovosledem a komponenty aktuálního členění neexistuje jednoznačná závislost. Soudí, že k ujasnění těchto vztahů je třeba brát v úvahu sémantický obsah sdělení (zejména na základě sémantických větných schémat a jejich kombinací; generativní gramatiky by měly pracovat s takovými schématy), dala kontext a konečně gramatické a rytmické faktory.

Pokusíme-li se nyní sestavit taková základní sémantická větná schémata,[10] ovšem zatím opět abstraktní, bez začlenění do jazykového projevu, dostaneme (na základě předchozího výzkumu) tři typy: S V E1, S E2 V, E3 V S. Jde o některé z permutací těchto tří prvků: S — subjekt, V — sloveso určité, E — doplnění slovesa (objekt a příslovečné určení). Index symbolu E rozlišuje umístění E v trojici. (Prozatím bereme v úvahu jen jedno slovesné doplnění; otázku konstrukcí s několika doplněními bude ovšem třeba řešit, jak je uvedeno níže.) O interpretaci jednotlivých E viz dále.

Tyto typy jsou konečným zobecněním následujících schémat:

S Vy O

S Vy Onepř

S Vy Advy

 

 

S Vy E1

S Oz Vy

S Advx1 Vy

S Advx2 Vy

 

 

S E2 Vy

Advx3 Vy S

Advx3 Vx S

 

 

E3 V S

Výklad symbolů:

O = objekt přímý; Onepř = objekt nepřímý; Oz = objekt zájmenný (neboť nemusí být vždy příklonkou). Rozvržení do skupin Advy, Advx1, Advx2, Advx3 je dáno sémantickým charakterem příslovečného doplnění. Explicitní popis tu musí zřejmě vycházet z lexikálního obsazení Adv, tzn. musí předcházet příslušné lexikální roztřídění ve slovníku. Předběžně a v hrubých rysech lze říci, žs do skupiny Advx1 patří příslovečná určení vyjádřená vlastními příslovci způsobu (dobře kreslit, stručně vysvětlit), do skupiny Advx2 určení vyjádřená zájmennými příslovci (někam jít, někde zůstat), do skupiny Advx3 hlavně průvodní místní a časové určení děje (srov. Firbasův termín situační kulisa). Zde musíme vzít v úvahu též Firbasův poznatek, že někdy spolupůsobí i význam slovesa; má-li např. pouze význam pohybu, je místní určení zpravidla jádrem (viz čl. uved. v pozn. 8) a potom spadá do skupiny Advy. Slovesná intence však zřejmě nerozhoduje u zájmenných příslovcí, která pro svůj zástupný význam stojí před významovým slovesem.

Příklady:

S V E1: Karel přinese knihu. Karel pracuje s bratrem. Karel pracuje v továrně.

S E2 V: Bratr pilně píše. Bratr někam běžel.

E3 V S: Včera přijela maminka. Brzy nastane zima.

[37]Věty uvedených typů označme za vèty se základním sémantickým pořádkem. Neuvažujme nyní již o abstraktních, nezapojených větách, ale vycházejme ze skutečnosti, že všechny vytvořené věty (tj. výpovědi) jsou kontextově začleněné (ať již ve smyslu jazykově výrazovém nebo situačním). Pak uvedené věty charakterizujeme z hlediska aktuálního členění jako bezpříznakové. Neznamená to tedy, že bychom je z oblasti aktuálního členění vylučovali; pouze tu chybí příčina, která by jejich slovosled odchýlila od základního (abstraktního) sémantického uspořádání.

Všechny ostatní permutace považujme za kontextově příznakové a jejich sémantický pořádek za nezákladní.

Příznaková přeskupení

Antikva s podtržením v níže uvedeném přehledu označuje thematizасi; tímto výrazem rozumím okolnost, že přesun podtrženého členu byl vyvolán navázáním na předchozí kontext; proto má tento člen pro posluchače nejmenší míru sdělné závažnosti a je významovým východiskem sdělení. Půltučná antikva vyjadřuje rhematizaci; přesun byl vyvolán zdůrazněním některého z členů, který má v dané situaci sdělnou závažnost největší.

Pozn.: Některé z dále uvedených permutací považuji za přirozené české věty jen v podobě otázek nebo vět uvozených spojkou. Pořadí permutací je dáno postupem: thematizace, rhematizace, thematizace + rhematizace.

Typ nepříznakový

Typ příznakový

 

 

SVE1

SVE1VSE1

SVE1E1SV

SVE1SE1V

SVE1VE1S

SVE1E1VS

Karel přinese knihu.

Přinese Karel knihu?

Knihu Karel přinese.

Karel knihu přinese.

Přinese knihu Karel?

Knihu přinese Karel.

SE2V

SE2V E2SV

SE2VVSE2

SE2V SVE2

SE2V E2VS

SE2VVE2S

Karel pilně píše.

Pilně Karel píše.

Píše Karel pilně?

Karel píše pilně.

Pilně píše Karel.

Píše pilně Karel?

E3VS

E3VS VE3S

E3VSSE3V

E3VS E3SV

E3VS VSE3

E3VSSVE3

Brzy nastane zima.

Nastane brzy zima?

Zima brzy nastane.

Brzy zima nastane.

Nastane zima brzy?

Zima nastane brzy.

Z přehledu je vidět, že motivace slovosledu některé věty je dosti složitá; jednak mluvčí může podle situace zvolit některý z členů východiskem sdělení, jednak kromě toho zároveň vyzvednout koncovým postavením jiný z členů, [38]který vypovídá o východisku to nejdůležitější (viz poslední přeskupení v každé skupině). V takovém případě cítíme, jak T a R tvoří významový rámec sdělení, to, o co vlastně ve sdělení jde. Zbývající členy mezi vlastním T a R nemají podle mého názoru tak pevné vzájemné postavení, jak ještě uvedu.

V uvedeném zjednodušeném přehledu dochází někdy k určitému zkreslení tím, že řetězy obsahují pouze tři prvky. Tak např. v přeskupení SVE1E1SV (Knihu Karel přinese) může jít nejen o thematizaci, ale i o thematizaci + rhematizaci slovesa, protože za slovesem už nezbývá žádné jiné doplnění. Výsledný řetěz E1SV je pak homonymní, jeho základem vlastně je buď SVE1 nebo SVE1. Díváme-li se ovšem na typ SVE1 jako na součást např. nějakého řetězu SVE1/1E1/2 (např. Karel přinese knihu domů), pak uvedenou úpravou schématu SVE1/1 dojde skutečně jen k thematizaci (Knihu Karel přinese domů).

Musíme samozřejmě počítat se složitějšími konstrukcemi, a to nejen s takovými, kde je několik slovesných doplnění E a kde — jak bylo právě naznačeno — bude asi třeba operovat se vztahem každého E k slovesu zvlášť, ale i případy, kdy kromě tří kategorií S, V, E přistupuje kategorie další. Tak je tomu např. v konstrukcích s modálními nebo fázovými slovesy, kde k modalnímu slovesu patří příslušný infinitiv slovesa významového, takže tu již jde o dvě slovosledné jednotky. I na tyto případy můžeme aplikovat procesy thematizace a rhematizace, ovšem s tím, že se při čtyřčlenných konstrukcích počet permutací podstatně zvýší. Modální a fázová slovesa, která jsou na pomezí mezi gramatickými a lexikálními jednotkami, činí slovosledné vztahy složitějšími, neboť si uchovávají značnou slovoslednou volnost a mohou být přes svůj neplný význam základem i jádrem sdělení.[11]

Uveďme pro ilustraci několik příkladů z větných konstrukcí s modálním slovesem. Výzkum slovesné modality je součástí přípravných prací pro generativní popis češtiny, připravovaný ve skupině matematické lingvistiky na UK, který je založen na koncepci několikarovinného jazykového systému.[12] Počítá se s tím, že zápis těchto konstrukcí se bude určitým způsobem lišit při přechodu z jedné jazykové roviny do druhé. Na významové (tektogramatické) rovině bude pravděpodobně predikátová modalita (na rozdíl od větné) vyjádřena v gramatickém sufixu významového slovesa. K oddělení modálních sloves jako slovní jednotky pak dojde až na rovině větně členské. Částečně na této rovině a pak na rovinách nižších proběhnou slovosledné přesuny až ke konečné fonetické podobě výsledné věty. Tři základní schémata rozšířená o modální sloveso budou mít na větně členské rovině tuto podobu: SMVE1 (Karel musí přinést knihu), SME2V (Karel musí pilně psát), E3MVS (Brzy musí nastat zima).

Příklady některých příznakových variant typu SMVE1:

SMVE SMEV (Karel musí knihu přinést.)

SMVE MSVE (Musí Karel přinést knihu?)

SMVE MSEV (Musí Karel knihu přinést?)

SMVEESVM (Knihu Karel přinést musí.)

[39]SMVEEMVS (Knihu musí přinést Karel.)

ap.

Srov.:

Zítra může tatínek přijet domů (bezpřízn.).

Domů může tatínek přijet zítra (přízn.).

Na tomto místě není důležité uvádět tabulku všech možných permutací. Je jen třeba připomenout, že excerpce i jazykové povědomí svědčí pro to, že některé z permutací jsou jako české věty nepřirozené a pravděpodobně se jich neužívá. Je možno proto uvažovat o určitém formálním omezení, které by zabránilo generování podobných vět.

Např. konstrukcí VSME nebo SVME, kde spojení podmětu s infinitivem je nepřirozené, protože funkci určitého slovesa přebírá modální sloveso, které má v podobných případech tendenci zaujmout obvyklé místo za svým subjektem. Naopak v konstrukci VEMS (Přinést dárek musí Jiří) tvoří V východisko společně se svým E a je nepřirozený sled VMES. Domnívám se, že obecná pravidla pro takové omezení lze sestavit.

Aby se však mohl formální postup vůbec uplatnit, je třeba nejprve podrobně zpracovat problematiku aplikace jednotlivých větných schémat; např. vyrovnat se s typy otázek.[13] Ponecháme-li stranou ty otázky, jejichž pořádek je možno považovat za subjektivní (např. Co má otec přinést? — s přízvukem na prvním členu), zbývají otázky ostatní, které však mají charakter dvojí — pouze otázkový, kde má zřejmě hlavní úlohu thematizace, a otázkový s důrazem (thematizace + rhematizace). Jiným důležitým problémem je pořadí vnitřních členů (členů mezi vlastním T a R). Domnívám se, že varianty s přemístěnými vnitřními členy jsou, i pokud jde o aktuální členění, téměř synonymní.

Např.: Můžeš udělat pro naši věc kus práce. Můžeš pro naši věc udělat kus práce. Tam může chlapec každou chvíli spadnout. Tam může každou chvíli chlapec spadnout. Tam chlapec může každou chvíli spadnout. jak a kdy může k podobnému případu dojít. — … jak a kdy k podobnému případu může dojít. Ap.

U jednotlivých těchto členů se sice dá usuzovat např. na větší či menší základový nebo jádrový charakter,[14] na větší či menší závažnost, na tendenci určitého slovesa předcházet před ostatními větnými členy[15] (tomu však odporuje řada případů, kdy je bez významové změny na místě vzdálenějším) ap., ale myslím, že celkový charakter aktuálního členění věty se permutací vnitřních členů změní poměrně nepodstatně a promítá se hlavně do jejích okrajových výrazů (významového rámce), i když i vnitřní členy jsou zřejmě mluvčím nějak uspořádány podle sdělné důležitosti (srov. Firbasovy stupně výpovědního dynamismu). (Úmyslně se zatím vyhýbám pojmenování této části věty mezi vlastním T a R, protože k otázce existence širšího T a R a přechodu nemám jasné stanovisko.) Důkladně musí být propracována existence tzv. sémantickokontextových prostředků, na něž upozornil J. Firbas,[16] které mohou působit proti rozložení od T k R. Přestože takové prostředky jsou [40]v češtině řídké a z nich ještě mnohé jsou vázány na příslušné místo ve větě v souladu s aktuálním členěním (např. vztažná zájmena mají vždy základový charakter, a proto jsou na prvním místě ve větě), přece jen možná zbudou i takové, které vzestupnou sémantickou linii narušují; mohlo by jít např. o některé z případů, na něž poukazuje J. Firbas v angličtině, totiž o substantiva, jejichž přívlastkem je neurčité zájmeno (v angličtině substantiva s neurčitým členem). Je třeba prozkoumat i věty s nevyjádřeným podmětem, kde již Mathesius upozorňuje (viz pozn. 14), že T není vyjádřeno a obráží se jen v morfologickém aspektu slovesa. Ovšem nebylo zatím přihlédnuto k tomu, že ve větách se základním sémantickým pořádkem je vlastním T zřejmě nevyjádřený podmět, kdežto v kontextově příznakových uspořádáních jím může být něco jiného.

Je samozřejmé, že kromě slovosledných úprav spojených s aktuálním členěním provádějí se na nejnižších rovinách též úpravy rytmické, tj. náležité umístění příklonek, a popř. i úpravy jiné.

Ke shrnutí předchozích úvah poslouží nám tento přehled: 

 

 

 

 

 

Objektivní

sémantický

slovosled

 

 

 

 

 

základní

(daný

sémantickou

stavbou

abstr.

věty)

 

kontextově

začleněný

(daný

sémantickou

stavbou

výpovědi)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

bezpříznakový

(shodný se

základním)

 

 

příznakový;

změna

slovosledu

je tu

způsobena:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

thematizací

 

rhematizací

 

thematizací

+ rhematizací

 

Zde je na místě zmínit se o tom, že na základě rozlišení obyčejného a zvláštního slovosledu provedl již Ertl jistou klasifikaci v češtině. Jednoduchou větu stojící o sobě a klidně pronesenou, se stoupavou linií a příslušným charakteristickým rozmístěním větných členů charakterizuje podle jeho soudu tzv. slovosled obyčejný; v češtině je však mnoho odchylek od tohoto slovosledu, vyvolaných novostí představ, důrazem ap. Tak Ertlovo pojetí vystihlo závažná fakta, i když je Mathesius právem kritizoval (viz čl. v pozn. 4) za to, že vlastně ochuzuje slovoslednou rozmanitost češtiny svým chápáním slovosledných variant jako odchylek. Všechny přirozené permutace jsou ovšem gramaticky správné slovosledné varianty českého jazyka. Sémanticky sdělný obsah je v nich však v souladu se slovosledem věty (tj. závažnost sémantického obsahu stoupá ve směru od T k R), na rozdíl od jiných jazyků, např. Mathesiem a Firbasem značně prozkoumané angličtiny. Za součást langue považuji nejen obecné procesy aktuálního členění, tj. proces thematizace a rhematizace, ale i konkrétní prostředky-varianty vyvolané těmito procesy. Spoluvytvářejí slovoslednou dynamičnost a mnohotvárnost češtiny, a proto se musí projevit i v popisu samého systému.

 

[41]R É S U M É

The Semantic Character of the Czech Word-Order

The present paper deals with the questions of the semantic character of the Czech word-order, only the objective type of the word-order being taken into account. Three basic semantic sentence patterns are described, that are from the point of view of the functional sentence perspective contextually unmarked; their word order corresponds to the abstract distribution of respective units outside the language process. These patterns may serve as a basis for the derivation of all patterns contextually marked, this being done by the process of thematization (i. e. the linking with the preceeding context) or by the process of rhematization (i. e. the emphasizing of that unit that is of the greatest communicative importance in the given situation) or by both processes at the same time in Czech sentences. The semantic content is in accordance with the functional sentence perspective. This is why in sentences with the objective word-order the progression from the theme to the rheme is preserved consistently and why any semantically valid unit may under certain contextual conditions become the rheme or the theme. The author supposes that not only the general processes of the functional sentence perspective (i. e. thematization and rhematization) but also the concrete means — i. e. the functional variants caused by these processes — belong to langue. They reflect the dynamism of the Czech word-order and thus they must appear in the description of the system.


[1] Jak na to z české strany bylo upozorňováno; srov. nyní též např. P. M. Postal, Nový vývoj transformační gramatiky, SaS 26, 1965, 12.

[2] Srov. např. P. Novák, On the Three-Level Approach to Syntax, TLP 2, 1966, kde autor reaguje na práci F. Daneše A Three-Level Approach to Syntax, TLP 1, Praha 1964. Na nutnost formalizace aktuálního členění poukazuje též L. Uhlířová, Some Aspects of Word Order in Categorial and Transformational Grammars, Prague Studies in Mathematical Linguistics 1, Praha 1966, 159—166. Ruským slovosledem z tohoto hlediska se zabývá P. Adamec, Porjadok slov v sovremennom russkom jazyke, Rozpravy ČSAV, Řada společenských věd, 76, 1966, 15 (viz též Worthovu recenzi Adamcovy práce v Čs. rusistice 12, 1967, 3). — O knize O. B. Sirotininové Porjadok slov v russkom jazyke, 1965, srov. recenzi L. Uhlířové v příštím čísle SaS.

[3] P. Sgall, Functional Sentence Perspective in a Generative Description, Prague Studies in Mathematical Linguistics 2, Praha 1967, 203—225.

[4] V. Mathesius, Základní funkce českého pořádku slov, sb. Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, 327—352; pův. čl. v SaS 7, 1941, 37—40.

[5] J. Firbas, Some Thoughts on the Function of Word-Order in Old English and Modern English, Sborník prací FF BU, VI, 1957, A 5, s. 72—100; týž, Non-thematic Subjects in Contemporary English, TLP 2, 1966, s. 239—256; týž, On the Prosodic Features of the Modern English Finite Verb as Means of Functional Sentence Perspective, Brno Studies in English (v tisku).

[6] Různých tzv. slovosledných linií si všímá Firbas ve výše zmíněné práci On the Prosodic Features

[7] Některé důležité poznatky o vztahu mezi sémantickými jednotkami z hlediska aktuálního členění v angličtině popsal J. Firbas, Non-thematic Subjects … (viz pozn. 5), dále v čl. Ze srovnávacích studií slovosledných, SaS 23, 1962, s. 161—174.

[8] Cenné poznatky o sémantické náplni příslovečného určení a předmětu obsahují uvedené práce J. Firbase a článek E. Dvořákové, Poznámky k postavení příslovečného určení situačního v angličtině a češtině z hlediska aktuálního členění větného, Sborník prací FF BU X, 1961, A 9. s. 141—151. K němu viz v témže sb. dovětek J Firbase. Oba autoři však zkoumají zejména angličtinu, kde funkční linie a slovosled často nejsou paralelní a aktuální členění je pak vyjadřováno jinými prostředky, a proto jde problematika studií trochu jiným směrem. Klasifikace příslovečných určení a sloves z hlediska aktuálního členění si všímá P. Adamec (viz o. c. v pozn. 2). O vzájemném postavení slovesa a objektu pojednává článek L. Uhlířové Statistics of the Word Order of Direct Object in Czech, Prague Studies in Mathematical Linguistics 2, Praha 1967, 37—49.

[9] K. Pala, Otnošenije meždu porjadkom slov i aktuaľnym členenijem v češskom jazyke, sb. Prague Studies in Mathematical Linguistics 2, 1966, s. 51—64.

[10] V oblasti gramatické stavby věty dospěl k významným závěrům F. Daneš, Syntaktický model a syntaktický vzorec, Čs. přednášky pro V. mezinár. sjezd slavistů v Sofii, Praha 1963, s. 115—124, dále A Three-Level Approach … (viz o. c. v pozn. 2). Výchozími gramatickými konstrukcemi jsou u něho větné vzorce; negramatické rysy — mezi nimi slovosled — řadí do teorie výpovědi.

[11] Srov. J. Firbas, On the Prosodic Features … (o. c. v pozn. 5), kde autor doplňuje I. P. Raspopova v tom smyslu, že temporální a modální exponenty, které jsou většinou přechodem, mohou fungovat jako základ nebo jádro.

[12] Srov. P. Sgall, Generativní popis jazyka a česká deklinace, Praha 1967.

[13] O otázkách z hlediska slovosledu srov. V. Mathesius, o. c. v pozn. 4; F. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny II, Praha 1951, s. 887—953; J. Firbas, Some Thoughts …, o. c. v pozn. 5; F. Daneš, Intonace a věta ve spisovné češtině, Praha 1957, s. 80—82.

[14] Srov. V. Mathesius: „Základ a jádro, skládají-li se z několika výrazů, bývají ve větách různě spolu propleteny“ (O tak zvaném aktuálním členění větném, cit. sb. Čeština a obecný jazykozpyt, s. 234—242).

[15] F. Daneš, o. c. v pozn. 13, s. 65.

[16] Srov. pozn. 5, dále od téhož autora Ze srovnávacích studií, o. c. v pozn. 7.

Slovo a slovesnost, volume 29 (1968), number 1, pp. 34-41

Previous Jan Kořenský: Příspěvek k problému struktury objektu a struktury popisu v lingvistickém zkoumání

Next Dana Konečná: K rekurzívnímu pravidlu v popisu přirozeného jazyka