dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Jazykověda na lublaňském semináři o slovinské kultuře

Josef Skulina

[Chronicles]

(pdf)

Языкознание в люблянском семинаре по словинской культуре / La linguistique au séminaire de Ljubljana consacré à la culture slovène

Ač není zvykem referovat o činnosti seminářů a letních škol slavistických, jež probíhají každoročně v Praze, v Moskvě, ve Varšavě, v Záhřebě a Zadaru, v Sofii a Budyšíně, přece činíme výjimku u 3. semináře slovinského jazyka, literatury a kultury, konaného ve dnech 28. 8. — 9. 9. 1967 na filosofické fakultě v Lublani, a to proto, že se slovinská lingvistika otevřeně hlásí k české jazykovědě a čerpá z teoretických vývodů pražské školy, jak je možno vidět v strukturním chápání jazyka a funkční stránky výrazových prostředků, zejm. pak spisovného jazyka slovinského. U něho se zdůrazňuje kodifikace a stabilizace, vyplývající z vývojové kontinuity v minulosti i v současnosti i z kontinuity národního života, a jazykové správnosti spisovné slovinštiny, která není v rozporu s vývojovými zákonitostmi a pro niž kritérium obecného úzu je rozhodující (totéž platí o pravopisu a ortoepii).[1] — Zastavujeme se jen u referátů jazykovědných. Bezlajův referát, založený na analýze toponymického a lexikálního materiálu, pokusil se určit místo slovinštiny mezi slovanskými jazyky. Historické hledisko vede Bezlaje k podtržení toho, že gramatickou strukturou je sice slovinština jazykem jihoslovanského typu, ale lexikální shody se slovanskými jazyky, a zejm. pojmenovací jednotky vlastní jí samé, určují [104]její zvláštní postavení v rámci jihoslovanské větve. Rozhodujícím obdobím ve vývoji slovinštiny nebyla první migrační vlna slovanská v 4. stol. v prostoru Alp, nýbrž druhý kolonizační proud v 8. stol., který způsobil, že se z ní stal jazykově smíšený útvar. Na jeho podkladě se formovala slovinská jazyková jednota s bohatou nářeční růzností. K obdobnému jazykovému míšení došlo na území východně od řeky Driny, které tvoří slovanský substrát nejen bulharštiny a makedonštiny, ale i rumunštiny a albánštiny.[2] Pokud se areály lexikální kryjí s toponymickými, nejde podle Bezlaje o periferní archaismy, ani o rezultát samostatného jazykového vývoje, nýbrž o psl. dublety z doby první migrační vlny. Třebaže Bezlaj vychází z analýzy konkrétního jazykového materiálu, lze očekávat, že jeho monografie o této problematice (má vyjít v brzké době)[3] podnítí k diskusi jazykovědce, kteří se obírají otázkami jazykového substrátu, míšení apod. — O lexikální struktuře v srbocharvátštině a slovinštině pojednal J. Jurančič; zabýval se přejímáním v oblasti lexika obou jazyků v přetvářejících se podmínkách politických, společenských a kulturních. Obsahuje-li jazyk prostého Slovince, Charváta a Srba přibližně 8000 slov, je v tom asi jedna čtvrtina slov z psl. slovního základu. Tato slova jsou veskrze názvoslovné povahy a týkají se předmětů, které nepodléhaly velkým změnám; přitom nelze opomíjet diference, jež se objevují už v psl. základu (např. srbocharv. istina, 1. pl. idemo × slovin. res, greaemo // gremo). Jakmile Slované kolonizovali Podunají, Balkán, Panonii a Alpy, dostali se do styku s řeckou a latinskou kulturou, vytvořili státní útvary (panonsko-slovinský stát, přímořské Charvátsko, Bosnu aj.), které se staly později součástí států cizích (habsburské monarchie, maďarského království, osmanské říše, benátské republiky). Na území jihoslovanském vznikly pak kulturní zóny: alpská, panonská, levantská a jadranská. Zeměpisnou synchronní horizontálnost na jihoslov. území doplňuje diachronní vertikálnost jihoslov. lexika, v němž jde vesměs o slova, která se rozšířila vlivem počátků křesťanství, pak protestantismu, humanismu a renesance, politických celků apod. Tyto kulturní proudy nemohly zůstat bez vlivu na slovní zásobu. — Problematice slovinského spisovného jazyka se věnoval Ant. Bajec; ukázal z historického hlediska na dolenský nářeční základ spisovné slovinštiny. Ta se stala spisovným jazykem teprve v 16. stol. v Trubarově Novém zákonu. Dolenský základ spisovné slovinštiny obohatily na počátku 19. stol. prvky jiných nářečí (zvl. gorenského). Jednota slovinského spisovného jazyka tím nebyla nikterak narušena, i když spisovná slovinština procházela mnoha kolizemi. Díky bohatému písemnictví se spisovný jazyk slovinský řadí k vyspělým kulturním jazykům a výrazovými prostředky slouží dobře Slovincům ve všech oblastech hmotné a duchovní kultury. Bajcovo pojetí a zdůraznění spisovné slovinštiny jako kulturního jazyka v 16. stol. na nářečním podkladě dolenském, jakož i soustavné přihlížení k pokrokovým výtěžkům jazykové teorie v otázkách dnešní normy a stabilizace, bylo velmi sympatické a v mnoha směrech doplnilo starší názory Škrabcovy, Breznikovy, Murkovy aj.[4] — B. Pogorelcová položila těžiště svého referátu do osvětlení spisovného lexika od Cankara do 2. světové války. V Cankarových dílech nalézá kulminaci vývojových tendencí spisovné slovinštiny, na niž navazuje spisovný jazyk slovinský po 2. světové válce, kdy se rozvíjí zejména vědecká literatura a s ní i vědecký jazyk spolu s rozvojem jazykových stylů. — Speciální problematikou relevantních prvků v akustickém [105]obraze slovinské intonace (akutu a cirkumflexu) se obíral J. Toporišič, který navázal na výsledky staršího lingvistického bádání (akut, tj. vzestupná intonace, cirkumflex, tj. sestupná intonace) a zároveň ukázal na to, že se výsledky staré intonace jeví v slovinštině takto: nízký : vysoký = akut : cirkumflex. Toporišičovo stanovisko, že slovinskou intonaci nelze řešit na izolovaných slovech, ale z hlediska zvukové a sémantické stránky věty (vypovídací, tázací ap.), je svým způsobem průkopnické. Protikladnost akutu a cirkumflexu se realizuje jinak ve větě vypovídací, jinak v tázací, neboť záleží na tom, na kterém místě — v rámci intonačního segmentu — je jádro větné melodie (základní takt = kadenční, antikadenční nebo vedlejší takt = antipredominantní, postdominantní). Nelze přehlížet ani to, zda je přízvukované slovo barytonické a nemá přízvuk na konci (kráva, stȃrček), či je-li oxytonické na poslední slabice (junák, spát). Dochází pak k závěru: Hlavním relevantním příznakem opozice akut : cirkumflex je různost ve výškové realizaci nepřízvučné slabiky v stopě, která je výrazná v prvním taktu segmentu a v přízvučných taktech vůbec. Neobjevuje-li se tento faktor, pak jej může nahradit vedlejší arze (nepřízvučná slabika v stopě) : teze (přízvučná slabika v stopě). Dojde-li k neutralizaci, realizuje se intonace tak, že vrchol i trvání arze je ve shodě s melodickým průběhem věty. Specifické problémy vznikají tehdy, neutralizují-li se tonémy v nedostatku řečové realizace a distribuují se soustředěně na některých typických místech frazeologické intonace.[5] — T. Logar vykládal o vývoji ukazovacího zájmena v slovin. nářečích, které v psl. podobě sь, si, se v nich zaniklo mimo nářečí rezjanské. Funkci zájmena sь, si, se převzalo zájmeno tъ, vyskytující se v různých obměnách. Konkrétní realizace zájmena závisí na fonetickém vývoji jednotlivých nářečí, na různém způsobu rozšíření pronominálního základu, na zobecnění a asimilaci flektivních tvarů, na zkřížení nářečních forem ap. Logarův referát dobře ukázal nový rozvoj slovinské dialektologické tradice.

Lublaňské semináře o slovinské kultuře si získávají rok od roku velké sympatie u účastníků ze socialistických i západoevropských zemí; účastníci se seznamují s celkovým pohledem na slovinskou kulturu (kromě referátů jazykovědných byly zde i referáty literárněvědné, historické, o umění a o hudbě; byly doplňovány návštěvami rodišť významných Slovinců (Primože Trubara, Fr. Prešerna, Fr. Levstika, Iv. Cankara), památných míst, muzeí, divadel, vědeckých institucí ap.); zdůraznily se přitom nejen specifické rysy slovinské kultury, ale i její spojitost s kulturou evropskou. Toto široké kontextové pojetí ukazuje dobře právě na slovinském případu, kterak si podle slov spisovatele Božidara Borka, starého upřímného stoupence československo-slovinské vzájemnosti, budou udržovat malé národy křivku vzestupu a prohlubovat národní uvědomění i suverenitu navzdory všem integračním tendencím v oblasti hospodářského a politického života.


[1] Srov. J. Petr, Otázky jazykové kultury v Slovinsku, NŘ 49, 1966, 34—38, a dost nevhodnou diskusi k tomuto článku.

[2] Srov. Études balcaniques tchécoslovaques, Prague I, 1966, II, 1967, a tam zejm. stati B. Havránka, K. Horálka, S. Heřmana, J. Sedláčka aj. Zde i starší naše literatura.

[3] Srov. jeho přednášku r. 1966 v Praze v Jazykovědném sdružení.

[4] V oblasti péče o spisovný jazyk slovinský a v otázkách jazykové kultury vítají mladí slovinští jazykovědci (B. Urbančič, B. Pogorelcová aj.) pomoc pražské školy a Havránkových Studií o spisovném jazyce, Praha 1963, jak vyplývá z příspěvků ve výběru jazykových koutků, nazvaném Jezikovni pogovori I, II, Lublaň 1965, 1967.

[5] K tomu viz Fr. Daneš, Intonace a věta ve spisovné češtině, Praha 1957, jejíž přínos vyzvedl J. Toporišič v rozhovoru s autorem zprávy.

Slovo a slovesnost, volume 29 (1968), number 1, pp. 103-105

Previous Olga Müllerová: Sociolingvistická studie o jidiš

Next Emanuel Michálek, Igor Němec: Zpráva o prvém lexikografickém symposiu slovanských historických slovníků