dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Práce na Českém jazykovém atlase

Jaroslav Voráč, Marie Racková

[Discussion]

(pdf)

Работа над чешским языковым атласом / Travaux concernant l’Atlas linguistique tchèque

Současné práce na Českém jazykovém atlase prováděné dialektologickými pracovišti Ústavu pro jazyk český ČSAV v Praze a v Brně za řízení České dialektologické komise při Ústavu pro jazyk český jsou vlastně konečnou fází široce založeného jazykově zeměpisného výzkumu českých nářečí, který byl zahájen po druhé světové válce (v Čechách od r. 1947, na Moravě od r. 1952). Celá akce se však připravovala již za okupace v dialektologické komisi býv. České akademie věd a umění,[1] kde byl vytyčen program dotazníkových anket a vypracována transkripční pravidla (Věstník ČA 52, 1943) a první dotazníky pro základní nářeční oblasti v Čechách. Vlastní výzkum se pak postupně prováděl v nově založeném Ústavu pro jazyk český[2] řadou velkých korespondenčních anket, jejichž výsledky byly výběrově kontrolovány přímým výzkumem v terénu. Dotazníky byly regionální a zjišťovaly především základní diferenční znaky [313]typické pro jednotlivé nářeční oblasti nebo i menší celky. Dopisovateli byli valnou většinou učitelé a síť výzkumu tvořily všechny školní obce venkovské i městské. Těchto oblastních dotazníků bylo celkem 13 a byly rozesílány vždy v určitém časovém odstupu, protože zkoumané oblasti se překrývaly. Výzkum byl zakončen dvojdílným slovníkovým dotazníkem, který už byl jednotný pro celé jazykové území české. Celkem bylo do r. 1962 shromážděno korespondenčními anketami 25 034 vyplněných dotazníků, které jsou uloženy v archívech dialektologických oddělení v Praze a v Brně. Po této stránce byly ankety velmi úspěšné, neboť se vrátilo přes 90 % rozeslaných dotazníků, a rovněž síť zkoumaných obcí patří k nejhustším, jakých bylo v evropských anketách podobného druhu dosaženo. Podařilo se to také díky porozumění, jež výzkum nalezl u starší generace učitelské, často ještě vlastivědně zaměřené, a díky promyšlené organizační spolupráci s ministerstvem školství a okresními školskými referáty. Nářeční materiál takto získaný je ovšem se zřetelem k dopisovatelům někdy nestejné kvality a při kartografickém zpracování bylo třeba jej kriticky hodnotit. (Hodnocení umožňovala zejména hustota sítě a provádělo se především srovnáváním údajů ze sousedních obcí, dále výběrově podle potřeby i ověřováním v terénu.) Kartografovalo se podle jednotlivých oblastí a vznikl tak na obou pracovištích archív regionálních map o celkovém počtu 1 689 rukopisných exemplářů. Kromě toho bylo z materiálu slovníkového dotazníku předběžně vypracováno 1 157 schematických kartogramů podávajících obrysově celkovou lexikální diferenciaci a asi 100 map na výběrové síti ke speciálním oddílům dotazníku.

V celkovém hodnocení korespondenčních anket je třeba zdůraznit, že jejich výsledky jsou v rámci možností této pracovní metody velmi kladné. Po souhrnné práci Havránkově z let třicátých[3] přinesly zejména v Čechách nový zeměpisný obraz základních nářečních diferencí po druhé světové válce. V širokých záběrech a na husté síti ve velikém množství dokladů podaly přesnější zeměpisné rozložení nářečních znaků, osvětlily důkladněji průběh jejich hranic i s přechodnými pásy a předpolími jevů. Ukázalo se, že některé důležité jevy, jež byly brány v úvahu při třídění nářečí, mají jiný zeměpisný rozsah, než bylo do té doby možno zjistit, a naopak se zase potvrdily výsledky některých starších zjištění. Byly objeveny nové souvislé oblasti i reliktní úseky a stopy jevů už dříve známých a stav mnohých jevů byl hlouběji vyšetřen. Projevily se např. zřetelně jevy dosud živé a pravidelné a jevy rozložené po řadách jednotlivých slov (v důsledku vyrovnávání nářečí — typické zejm. pro oblast Čech) a konečně jevy úplně rozpadlé v nesoustavných lexikalizovaných zbytcích. V kartografických průmětech jevů už se rozpadávajících nebo rozpadlých se však objevily i určité jazykově zeměpisné prostorové souvztažnosti, osvětlující vývojové tendence obecné i oblastní. V Čechách se teprve po těchto anketách podařilo otevřít první hluboký pohled na některé souvislosti nářečních hranic s hranicemi starých správních celků. Výsledky anket vedou i k obecnějším závěrům o dnešním stavu českých nářečí vůbec.[4] Využívá se jich i k současným pracím dialektologickým, k souborným novým pohledům na česká nářečí a navazuje na ně i kolektivní práce na chystaném Českém jazykovém atlase.

Ještě před skončením korespondenčních anket bylo v polovině let padesátých rozhodnuto zahájit přípravné práce na Českem jazykovém atlase (dále ČJA), založeném [314]na anketě přímé, prováděné v terénu dialektology. Tento atlas má podat synchronní obraz dnešní strukturní diferenciace českých nářečí, přispět i k osvětlení současného interdialektického vývoje a zároveň umožnit historickou retrospekci pro minulá vývojová období.[5] Protože se po r. 1958 po IV. sjezdu slavistů v Moskvě započalo i s přípravami pro Slovanský jazykový atlas, probíhaly přípravné práce na obou atlasech po jisté období současně. Bylo tak možno konfrontovat přípravy českého atlasu se širším slavistickým kontextem. Zároveň byla především po obsahové stránce provedena koordinace s jazykovým atlasem slovenským.

Dotazník[6] je ve svém celku zaměřen na závažné strukturní diferenciace českých nářečí a zahrnuje v sobě všechny stránky jazyka ve dvou hlavních skupinách, gramatické a lexikální. Podkladem dotazníku byly původně tzv. inventáře diferenčních jevů, sestavené podle jednotlivých jazykových plánů; v dotazníku je tedy každý jev doložen řadou vhodných reprezentantů (tj. příkladů). Jednotlivé nářeční jevy se zde zjišťují jednak na reprezentantech pevných a jednak na reprezentantech příkladových, zástupných (tu se mohou uvádět kterékoli doklady dané řady). Při výběru jevů bylo soustavně využito výsledků předchozích korespondenčních anket. Pokud jde o výběr reprezentantů, sledují se gramatické jevy samozřejmě na slovech společných celému jazykovému území. Při výzkumu lexika vychází se zpravidla od významu k formě, jen v řídkých případech se postupuje obráceně, zjišťuje-li se výskyt slova a jeho význam.

Pro účely terénního výzkumu byl veškerý materiál dotazníku přeskupen a je uspořádán do dvou oddílů. První oddíl obsahuje okruhy věcně významové, sestavené z pevných reprezentantů podle věcných skupin (I. místní a domácí prostředí, II. hospodářství, III. zemědělské práce, IV. příroda, V. člověk (po stránce tělesné a duševní), VI. život člověka, VII. společenský život). Prostupují se zde položky slovníkové, hláskoslovné, tvaroslovné a slovotvorné v nenuceném a přirozeném sledu na podkladě věcných souvislostí. Druhý oddíl obsahuje v gramatickém uspořádání všechny zbývající pevné reprezentanty, které se nedaly dobře zařadit do věcně významových souvislostí, dále všechny otázky se zástupnými položkami — zde představují novum zvláště závažné otázky ze skladby.[7] V tomto gramatickém oddíle, kde se především počítá s využitím dokladů zapsaných ze spontánních projevů zkoumaných osob, byly zároveň ponechány jisté partie velmi blízké otázkám a vztahům věcným (jako číslovky, adjektiva přivlastňovací, rodinná jména, pojmenování nositelů různých psychických a tělesných vlastností, jména vdaných žen přechýlená od mužských příjmení a místní jména). Tato forma dotazníku byla zvolena především z důvodů metodických pro usnadnění a urychlení terénního výzkumu v české nářeční situaci. Řada jevů je totiž, zejména v Čechách, povahy ústupové a takto uspořádaný dotazník (prostoupený zejména věcnými položkami) přispívá k oživení a zintenzívnění zájmu informátorů a k zaktivizování celého nářečí (nářečního povědomí).[8]

[315]Dotazník obsahuje celkem 2 649 otázek a zahrnuje v sobě zároveň širší i užší verzi výzkumného programu, která odpovídá dvojí síti zkoumaných obcí. Celý dotazník v plném rozsahu byl určen pro tzv. opěrnou (řídkou) síť (106 obcí), redukovaný dotazník (v užší verzi) pak pro tzv. základní (hustou) síť atlasu (včetně řídké sítě úhrnem 415 obcí). Kromě toho jsou v dotazníku některé položky regionalizovány, tj. výzkum jich se omezuje jen na určité oblasti. Výběr položek pro užší verzi výzkumného programu, jakož i jejich regionalizace byly s konečnou platností provedeny až po skončení výzkumu na opěrné (řídké) síti a po zkušenostech z předběžného výběrového kartografování. Pro pokračování ve výzkumu na husté síti bylo určeno v Čechách 1 961 položek, na Moravě 2 219. V rozdílu mezi Čechami a Moravou, který se zde projevil, odráží se i rozdíl v nářeční diferenciaci Moravy proti Čechám; počet položek pro Moravu je vyšší. Pro definitivní podobu atlasu z uvedených opatření vyplývá, že vedle map celého území (na husté nebo jen na řídké síti) bude mít atlas i mapy, kde bude na husté síti podrobněji podán jen jistý úsek.

Síť atlasu. Výběr lokalit určených k výzkumu se řídil několika hledisky. Vzhledem k zaměření výzkumu na tradiční venkovská nářečí byly do sítě především vybrány staré venkovské obce založené ve středověku a ležící pokud možno stranou velkých komunikačních cest. Není třeba se zde obávat nějakého podstatného zkreslení jazykové situace, protože i v odlehlejších lokalitách jsou už dnes tradiční nářečí v pohybu (např. pro Čechy to platí i o archaických oblastech okrajových). Je plánováno pojmout do výzkumu celkem 415 venkovských obcí na oblasti tradičního osídlení (v tom jsou zahrnuty i 3 české obce na polské straně v opavském Slezsku a 1 obec ze starého českého osídlení na Kladsku). Z tohoto celkového úhrnu tvoří 106 obcí rozložených po celém jazykovém území zároveň tzv. opěrnou (řídkou) síť. Pro komentář atlasu se počítá i s materiálem získaným při výzkumu nářečí vybraných českých kolonizací v Polsku, v Jugoslávii a v Rumunsku (podle stejného dotazníku). Rozmístění bodů sítě není pravidelné, nýbrž řídí se mírou nářeční diferenciace zkoumaného území. Na Moravě je síť celkově hustší než v Čechách, kde se z řidšího středu zhušťuje směrem k okrajovým nářečím. Bylo zde v plné míře využito výsledků předchozích korespondenčních anket, jejichž základní izoglosy určovaly rozložení bodů sítě.

Pro výzkum interdialektického vývoje a zároveň pro výzkum mluvy netradičního osídlení v tzv. pohraničí je stanovena ještě další velmi řídká síť městských center střední velikosti rozložená po celém území (předběžně celkem 49 městských obcí).

Zaměření výzkumu. Výzkum je zaměřen na tradiční vrstvu venkovských nářečí a zkoumané osoby se volí z jejích typických představitelů, kteří pokud možno nejlépe zachovávají tradiční stav dialektu. Tím je také dána generační rovina výzkumu: starší a stará generace zhruba ve věkovém rozpětí 65—75 let a výše. V sociální rovině je výzkum zaměřen na starousedlou vrstvu zemědělského obyvatelstva, která je hlavní nositelkou tradičních nářečí. Tradičním stavem nářečí se rozumí starý, ale dosud živý úzus, vedle něhož existuje ještě tenká vrstva archaismů nebo reliktů, které už vlastně plně nežijí. Na druhé straně se vzhledem k nivelizaci nářečí přihlíží ke koexistenci dubletních forem z interdialektů a z obecného nebo spisovného jazyka, ovšem pokud jsou v aktivním obecnějším užívání. V stylistické rovině se výzkum snaží zaměřit především na neutrální běžný projev denního styku.

Problematiku zamýšleného výzkumu interdialektů na řídké síti měst po celém území [316](včetně pohraničí) bude třeba ještě konkrétně dořešit, a to jednak modifikací obsahu dotazníku, určeného převážně pro tradiční nářečí, a jednak dořešit otázku generačních rovin při výzkumu měst na tradičním jazykovém území vzhledem k netradičním oblastem nově osídleným, kde se má výzkum zaměřit na mluvu mladé generace a kde stará nářečí dožívají valnou většinou v promiskuitě.[9] Vyplyne z toho patrně nutnost provést ve městech tradičních oblastí paralelní výzkum po generacích.

Terénní výzkum pro ČJA byl zahájen počátkem r. 1964, a to na opěrné (řídké) síti s celým rozsahem dotazníku. Tato první fáze výzkumu skončila v r. 1966. Od r. 1967 pokračuje výzkum na základní (husté) síti s redukovanou verzí dotazníku.

Výzkum provádějí sami členové obou dialektologických pracovišť v Praze a v Brně, a to v zásadě ve dvojicích; explorátoři se přitom vzájemně mění a pracují střídavě v různých nářečních oblastech. Tato výměna přispívá k tomu, aby se vyrovnalo a sjednocovalo vnímání a hodnocení zkoumaných jevů.

Zůstává základní otázkou terénního výzkumu, do jisté míry v proměnlivých konkrétních situacích vždy znovu řešenou, jak shromáždit pokud možno homogenní, komparabilní materiál a jak při tom používat dotazníku. Na základě praxe se průběžně ustaloval standard výzkumných postupů, který napomáhá jak k získání spolehlivých výsledků, tak k zekonomičtění výzkumu. K tomuto standardu se dospělo na řadě společných porad o explorační metodě, jejichž hlavním cílem bylo sjednocování výzkumných postupů v terénu, aby nedocházelo k disparátním výsledkům způsobeným především nejednotností v exploraci. Výsledky těchto porad, tj. konkrétní zpřesnění položek (např. v lexiku detailnější určení reálie nebo bližší vymezení sémantického obsahu hesla), doporučené formulace některých otázek a navozujících kontextů, zaznamenává každý explorátor do svého pracovního exempláře dotazníku a vhodně jich v terénu využívá. Ponechává se ovšem možnost otázky pružně přizpůsobovat proměnlivým poměrům v různých oblastech v terénu.[10]

Aby bylo možno postihnout kolektivní nářeční úzus staré generace ve vybrané obci, která zároveň v atlase reprezentuje mluvu svého okolí, není možné vypracovat celý dotazník s jediným informátorem, byť sebelepším.[11] Pracuje se s několika základními informátory (3—5) a řada položek bývá i několikrát ověřována u dalších vedlejších zkoumaných osob. Všechny doklady jsou určeny číselnými indexy informátorů, což se osvědčuje nejen při výzkumu, ale i při hodnocení výsledků.

Vlastní výzkum může úspěšně postupovat jen tehdy, podaří-li se vytvořit pro něj vhodné ovzduší. Za nejrozličnějších okolností je třeba navázat bezprostřední kontakt s lidmi různých povah a životních zkušeností, osvětlit a přiblížit jim cíl akce a vzbudit v nich zájem o aktivní spoluúčast.

Představa o výzkumu se konkretizuje novým informátorům tak, aby bylo dosaženo kladné odezvy: uvede se jim některý tematický okruh dotazníku, jenž by je mohl zajímat, i s několika otázkami volenými tak, aby jistotou a samozřejmostí odpovědí stouplo sebevědomí dotazovaných. Informátoři se musí od počátku cítit přinejmenším jako rovnocenní partneři v rozhovoru na témata, která ze životní praxe bezpečně znají. Znalosti informátorů prokazované během výzkumu budí přitom často opravdový respekt. Aktivita informátorů je předpokladem pro užití základní explorační metody, tzv. řízené [317]konverzace, která se velmi osvědčuje. Je vedena jako rozhovor v rámci daného tematického okruhu, explorátorem jen usměrňovaný. Informátorovi se nebrání, chce-li se k něčemu volněji rozhovořit, naopak, explorátor využívá jeho kratších extempore jak pro vhodnou aktualizaci dalších dotazů, tak pro záznam spontánních dokladů (nezávisle na probíraném tématu se takto může získat hodnotný materiál pro sledované jevy z celého repertoáru dotazníku). Tento způsob dialogu bývá podle potřeby a okolností vystřídáván pevněji vedeným sledem otázek a odpovědí.

Podle povahy položek dotazníku nebo i podle konkrétní situace užívá explorátor různých typů dotazů. Jako otázka může posloužit ukazování na dostupné předměty a předkládání obrazové přílohy dotazníku. Nejčastěji se užívá různých obměn popisných definic sledovaných designátů; definice mohou být zaměřeny čistě popisně nebo funkčně. Zvlášť druhý způsob je použitelný prakticky bez omezení. Tyto základní typy dotazování vhodně doplňuje enumerace (je jí možno užít při zjišťování názvů těch designátů, které tvoří přirozené řady). Především pro otázky morfologické je příznačné dotazování navozujícím kontextem: explorátor vytvoří a vysloví převážnou část věty, kterou informátor dokončí právě použitím žádaného tvaru slova. Takové navozující kontexty musí být přirozené a přitom jednoznačné, aby ušetřily zbytečné tápání.

Vedle materiálu získaného uvedenými způsoby se různou měrou při vyplňování dotazníku využívá i tzv. spontánního materiálu. Je výhodný pro řadu otázek v gramatických částech dotazníku, zvláště pro otázky se zástupnými reprezentanty, které bývají při dotazování méně zajímavé pro informátora a obtížnější pro explorátora. Možnost srovnávat spontánní doklady s výsledky dotazování i u tematicky řazených pevných položek je ovšem vždy velmi poučná. Zvláště v oblastech s méně zachovalým stavem nářečí pomohou někdy bezděčné volné projevy mluvčích zjistit starší ústupové dublety (lexikální, hláskové i tvarové), které se při dotazovacím postupu nemusí už projevit. Jindy se správnost údajů získaných dotazováním spontánními doklady potvrdí, ale někdy, zejména v oblastech se zachovalejším nářečím, může být spontánní vyjadřování mluvčího v průměru i méně příznakové než odpovědi na dotazy, při nichž mluvčí respektuje starší místní dialekt. Velmi tu záleží i na typu informátora.

Záznamy odpovědí jsou blíže charakterizovány řadou smluvených značek podobně jako v praxi jiných atlasů. Především se samozřejmě odlišuje materiál získaný řízenou konverzací a dotazováním od materiálu spontánního. Bezprostředního vhledu do problematiky nářečí právě zkoumané obce může explorátor využít pro hodnocení konkrétních údajů ve vyplněném dotazníku. Jde tu zvláště o kvalifikaci položek s dubletními formami. Příštímu zpracovateli smluvené značky signalizují, zda je výraz již jen v pasívní slovní zásobě, zda jeho aktivní užívání je generačně omezeno nebo patří mezi slova nově pronikající, zpravidla ze spisovného jazyka, popř. z obecné řeči; dále se označuje stylistická příznakovost výrazu. V případech jevů s dostatečnou frekvencí je možno značkou rozlišit formy základní od podob řidších, méně obvyklých.[12] Těchto hodnotících označení se ovšem zásadně užívá jen pro zjištění, která se jeví jako nesporná. Obvykle to tak bývá u jevů význačných pro zachycení dynamiky vývojových procesů v struktuře zkoumaného dialektu, na které se soustřeďuje pozornost, ale mohou to být i jednotlivosti, u nichž k opakovanému prověřování, a tedy podrobnějšímu prozkoumání vede nejistota informátorů, váhání, upamatovávání apod.

S otázkami hodnocení souvisejí i některé problémy transkripce získaného materiálu (srov. V. Vážný, o. c., s. 171). Třebaže se výzkum zaměřuje na postižení nářečních rozdílů fonologických, nemohou se zanedbávat ani zřetelné a ustálené krajové zvláštnosti povahy fonetické. V kolektivní normě tradičních nářečí je dnes ovšem značný pohyb i po stránce fonetické; je tedy třeba brát zřetel i na „netypické“ realizace, které mohou svědčit o zanikání nebo vznikání fonologických vztahů.[13] Závažný problém tu dále představuje ještě individuální hodnocení dané různým způsobem vnímání jed[318]notlivých explorátorů.[14] K vyrovnávání takových individuálních rozdílů dobře slouží práce ve dvojicích a společný poslech zvukových záznamů.

Protože dotazník byl ještě podle nových terénních zkušeností dodatečně upravován, byla provedena první souhrnná kontrola výsledků terénní práce hned po ukončení první fáze výzkumu ve všech obcích řídké (opěrné) sítě, zároveň s dodatkovým výzkumem. Kontrola výsledků dále probíhajícího výzkumu se provádí především konfrontací nově získaného materiálu s materiálem ze sousedních obcí, kde už byl výzkum proveden (ať už ze řídké nebo z husté sítě). Bude k tomu třeba i nadále využívat předběžného výběrového kartografování výsledků výzkumu na opěrné síti (a kartografovat ve výběru i položky určené pro hustou síť). Takové pracovní mapy jsou vlastně nejlepším prostředkem, jak porovnat (a na základě toho korigovat) výsledky výzkumu v přirozených jazykově zeměpisných souvislostech různých oblastních celků, zároveň i s problematikou jednotlivých položek (ta se může v různých oblastech jevit různě, podle toho, do jakých souvztažností se daná položka dostane, ať už v rovině jazykové nebo mimojazykové, např. v lexiku vztah slova a reálie). V jádru se tato problematika projevuje už při výzkumech v terénu.

V této první souhrnné informaci o pracích na ČJA, která vychází za třináct let po programové stati V. Vážného (v. pozn. 4) je alespoň ve zkratce podán obraz dosavadních výsledků a zkušeností obou kolektivů dialektologických pracovišť Ústavu pro jazyk český, jak byly postupně získávány především v první fázi vlastního výzkumu. Vzhledem k tomu, že se zároveň dospělo k stabilizaci výzkumných postupů, lze očekávat, že terénní výzkum nářečí na tradičním území, jehož výsledky budou tvořit hlavní náplň atlasu, bude v příštích čtyřech letech ukončen.


[1] Tato komise, založená už v r. 1910, jejímž prvním předsedou byl J. Pastrnek, zintenzívnila v této době svou činnost; pracovala za předsednictví O. Hujera (do r. 1942).

[2] Po válce byl prvním předsedou dialektologické komise V. Vážný. Za Moravu se účastnil prací komise zejména A. Kellner a po jeho smrti A. Lamprecht. Nyní pracuje komise za předsednictví J. Běliče a jejími členy jsou převážně vědečtí pracovníci obou dialektologických pracovišť v Praze a v Brně.

[3] Nářečí česká, Čs. vlastivěda III, Praha 1934.

[4] O výsledcích korespondenčních anket a o pracovní metodě viz článek J. Voráče Dosavadní výsledky soustavného zkoumání Českých nářečí jihozápadních, SaS 15, 1954, s. 157n. a od téhož autora O úkolech dialektologie a metodách jazykového zeměpisu ve sb. Studie a práce lingvistické I, 1954, s. 328n. — Dílčí výsledky korespondenčních anket byly publikovány pracovníky obou dialektologických pracovišť, na nich jsou založeny i dvě oblastní monografie a dá se jich se zdarem využít i ke zpracování statistickému, jak ukázala stať P. Jančáka Možnosti statistického zpracování kolísavých nářečních jevů na jazykových mapách, Prace filol. XVIII, 1, Warszawa 1963, s. 53n.

[5] Perspektivní plán ČJA je uveden v zásadní stati V. Vážného K otázce jazykového atlasu v zemích českých, SaS 16, 1955, s. 159n.; zde jsou i podrobnější informace o všech předchozích korespondenčních anketách. K celkové koncepci atlasu a jeho zaměření viz též čl. J. Voráče K českému jazykovému atlasu, Informační bulletin pro otázky jazykovědné 3, Praha 1962, s. 62n.

[6] Český jazykový atlas — Dotazník pro výzkum českých nářečí, vyd. Ústav pro jazyk český ČSAV, Praha — Brno 1964—5, 227 s. + obrazová příloha.

[7] O toto novum v českém a vůbec slovanském dialektologickém výzkumu se zasloužil především B. Havránek a brněnské středisko — srov. řadu příspěvků J. Bauera, J. Chloupka, A. Vaška, V. Michálkové, J. Balhara aj. — Otázkám výzkumu nářeční syntaxe byla věnována i značná část jednání brněnské syntaktické konference v roce 1961 (viz sb. Otázky slovanské syntaxe, Praha 1962, 313—430).

[8] Podobně je např. uspořádán dotazník atlasu lužickosrbských nářečí Fragebogen für den regionalen sorbischen Dialektatlas, Budyšín 1959 nebo dotazník jazykového atlasu německého Švýcarska, srov. R. Hotzenköcherle, Einführung in den Sprachatlas der deutschen Schweiz, část B, Bern 1962, s. 1n. Tento typ dotazníku navazuje na starší tradici, srov. zvl. K. Jaberg a J. Jud, Der Sprachatlas als Forschungsinstrument, Halle (Saale) 1928; srov. dále dotazníky některých dalších atlasů v přehledné publikaci S. Pop a R. D. Pop, Atlas linguistiques européens, Louvain 1960. — Druhý typ dotazníků představují výzkumné programy, obsahující soupisy jevů a jejich reprezentantů, uspořádané obyčejně podle jazykových plánů, jako je např. Programma sobiranija svedenij dlja sostavlenija dialektologičeskogo atlasa russkogo jazyka, Moskva — Leningrad 1947. Takové dotazníky předpokládají sběr materiálu především excerpcí z volného mluvního projevu, jak předpisují Metodičeskije ukazanija k „Programme sobiranija svedenij dlja sostavlenija dialektol. atlasa russkogo jazyka“, Moskva 1957, s. 3n. (srov. podrobnější rozbor sovětského programu v SaS 23, 1962, 142—145). Oba druhy mají své výhody i nevýhody. Při volbě vhodného typu záleží na různých okolnostech, zejm. na jazykové situaci té či oné země, na rozsahu zamýšleného výzkumu a v obou případech samozřejmě na dobrém ovládání všech daných možností explorační metody.

[9] Srov. čl. S. Utěšeného K metodice studia sociální stratifikace jazyka, SaS 18, 1967, s. 434n.

[10] Nepřiklonili jsme se tedy k pevnému a závaznému typu otázek, jak byl např. zaveden při výzkumu pro maďarský jazykový atlas, srov. G. Bárczi, Les travaux de l’Atlas linguistique de la Hongrie, Acta linguistica VI/3, Budapest 1956, s. 1—52. Podle zkušeností z našeho terénu jeví se výhodnější ponechat explorátorovi možnost, aby se tvůrčím způsobem mohl vyrovnávat s různorodými situacemi při výzkumu (srov. též R. Hotzenköcherle, o. c., část A, s. 31).

[11] V požadavcích kladených na „ideálního“ informátora je celkem mezinárodní shoda. Srov. např. Bárczi, o. c., s. 23, Hotzenköcherle, o. c., s. 119.

[12] Podobně řeší rozlišování dublet i Instrukcija dlja sobiranija materialov Obščeslavjanskogo lingvističeskogo atlasa, Moskva 1966, která byla vypracována podle československého návrhu.

[13] Srov. R. Hotzenköcherle, o. c., s. 54—58, zvl. s. 57 — a též W. Doroszewski, Przedmiot i metody dialektologii ve sb. Studia i szkice językoznawcze, Warszawa 1962, zvl. s. 430.

[14] Proto se přikročilo k experimentálnímu šetření explorátorského vnímání. Prvním pokusem tohoto druhu jsou poslechové testy P. Janoty a P. Jančáka, jimiž se zjišťuje percepce kvantity samohlásek.

Slovo a slovesnost, volume 29 (1968), number 3, pp. 312-318

Previous Antonín Tejnor: Normalizace terminologie jako součást péče o kulturu spisovného jazyka

Next Kolektiv pracovníků oddělení pro současný spisovný jazyk Ústavu pro jazyk český ČSAV: Významné dílo o slovenské morfologii