Normalizace terminologie jako součást péče o kulturu spisovného jazyka

Antonín Tejnor

[Discussion]

(pdf)

Нормализация терминологии как составная часть заботы о культуре литературного языка / La normalisation de la terminologie comme la partie intégrale de nos préoccupations de la culture de la langue littéraire

Padesáté výročí vzniku československého státu dává příležitost zamyslit se i nad tím, jaký podíl měla česká jazykověda na vývoji, stabilizaci a propracování jedné z nejdůležitějších a nejrozsáhlejších vrstev současné slovní zásoby — terminologie. V terminologické oblasti lexika stále dochází nejen k neustálému extenzívnímu růstu slovní zásoby vytvářením nebo přejímáním a adaptováním nových lexikálních jednotek, ale i k jejímu obohacování dodáváním nových významů lexikálním jednotkám už existujícím. Většina nových lexikálních jednotek vzniká v odborné slovní zásobě a neustále probíhající proces terminologizace a determinologizace bývá označován za jeden z příznačných rysů současných jazyků. Nemůže tedy zůstávat stranou zájmu lingvistického zkoumání. A vezmeme-li v úvahu i to, že systémové propracovávání terminologie je závažnou složkou procesu intelektualizace spisovného jazyka a zároveň složkou zvlášť přístupnou lingvistickým kodifikačním zásahům, je zájem lingvistů o terminologickou problematiku jistě velmi potřebný. Se zadostiučiněním můžeme konstatovat, že právě v české lingvistice má dávnou a významnou tradici. Jungmannova generace vybojovala jazykovou emancipaci české vědy, dokázala schopnost češtiny sloužit všem prudce narůstajícím vyjadřovacím potřebám, ovšem často přihlížela k potřebám jen perspektivním. Že v této epoše byla v prvé řadě zdůrazňována národně reprezentativní funkce jazyka i ve sféře odborného vyjadřování, je pochopitelné právě vzhledem k snaze připravit výchozí pozici pro plné uplatnění našeho národního jazyka ve všech oblastech společenského života.

V Erbenově slovníku Juridisch-politische Terminologie z r. 1850, Šafaříkově Německo-českém slovníku vědeckého názvosloví pro gymnasia a reálné školy z r. 1853 a v 70. letech v Riegrově naučném slovníku vrcholí obrozenecké snahy o dotvoření a ustálení české terminologie administrativně právní a základní terminologie hlavních vědních oborů.[1]

Stranou vědecky fundované terminologické péče však dlouho zůstávalo názvosloví technické, které se s nepříliš velkým zdarem pokoušeli zpracovávat v 50. a 60. letech A. Vysoký a Fr. Špatný, od 80. let pak J. Jindra. Jak uvádí Fr. Píšek,[2] objevovala se německá terminologie ve strojírnách na výkresech a rozpiskách prakticky až do r. 1918.

Až po vzniku samostatného státu pronikla čeština i do těch oblastí administrativní a výrobní sféry, kde měla němčina jako státní jazyk rakousko-uherské monarchie dominantní postavení, tj. do armády, dopravy a spojů i do velkých výrobních center. Ve všech těchto oblastech se pak intenzívně začala dotvářet a uspořádávat terminologie, často za aktivní spoluúčasti lingvistů.

Zejména v stálé terminologické komisi při ministerstvu národní obrany, která pro zvýšení systémového charakteru vojenského názvosloví vhodně využila významové specifikace některých afixů, významným způsobem pracoval prof. E. Smetánka.

Lingvistika však stále zůstávala terminologům dlužna základní teoretické studie [304]o odborné vrstvě lexika. Mladogramatická lingvistika, zaměřená převážně k problémům diachronního zkoumání jazyka, nemohla ovšem terminologické výstavbě mnoho pomoci, a tak teprve vystoupení Pražského lingvistického kroužku ve 30. letech svým zdůrazněním synchronie a funkčního přístupu k problematice spisovného jazyka přineslo zásadní obrat i v této oblasti. Nejvíce pozornosti věnoval terminologickým otázkám B. Havránek, a to nejen v teoretických studiích a podrobných hodnotících přehledech,[3] ale i pomocí při zpracovávání Elektrotechnického slovníku (1932). I při řešení terminologické problematiky zdůrazňoval Mathesiovu zásadu pružné stability a energicky vystoupil proti lingvistickým zásahům porušujícím terminologickou stabilitu, ať už ze snahy o historickou jazykovou čistotu a přímočarou pravidelnost, nebo jen z nedostatečné znalosti terminologického úzu. Jeho požadavek citlivého a vědecky fundovaného přístupu lingvisty k práci na stabilizování normy a na obohacování jazyka o specifické prostředky různých funkčních stylů má dodnes plnou platnost a lingvisté působící v četných terminologických komisích jej respektují především v tom smyslu, že vedle kritéria strukturního zařazení nových termínů do slovotvorného systému uplatňují v stejné míře i kritérium funkční oprávněnosti terminologických neologismů, srov. např. stati Vl. Šmilauera v NŘ. K poznání terminologického systému v oblasti správní a ekonomické přispěli významnými studiemi Zd. Vančura a L. V. Kopeckij.[4]

V prvním dvacetiletí samostatného státu bylo dosaženo poměrně dobré stabilizace nejen u terminologie administrativně právní, poštovní, železniční a u základní terminologie vědecké (především pro potřeby školního vyučování), ale i terminologie nově se rozvíjejících oborů technických, automobilového a leteckého, rozhlasu, filmu atd.

K rychlé stabilizaci technického názvosloví přispěla v první řadě autorita takových institucí jako Československá normalizační společnost a Elektrotechnický svaz československý. Byly překonány puristické názory, hlásané do 30. let některými redaktory Naší řeči nebo časopisu Naše úřední čeština, naopak ve zvětšené míře docházelo ke snahám o koordinaci terminologie v měřítku mezinárodním. Důležitým podnětem k mezinárodní terminologické spolupráci se stala kniha rakouského inženýra Eugena Wüstera Internationale Sprachnormung in der Technik z r. 1931; našla ohlas hlavně v Sovětském svazu, kde začal vyvíjet činnost Výbor pro vědeckou technickou terminologii. B. Havránek ve svých terminologických studiích sice kladně hodnotí Wüsterovy snahy o internacionalizaci terminologie využíváním latinských a řeckých slovních základů, ale distancuje se od jeho nereálných představ o možnosti zavedení internacionálního technického umělého jazyka. Některé Wüsterovy podněty se uplatňují i v mezinárodním výboru pro terminologii, založeném r. 1934 při Mezinárodní normalizační organizaci. Výbor si položil za úkol vypracovávat směrnice pro mezinárodní koordinaci metod vytváření a normalizace terminologie a informovat jednotlivá terminologická pracoviště o terminologické činnosti v různých zemích. Jeho působení však bylo přerušeno druhou světovou válkou dříve, než mohlo činnost národních normalizačních výborů podstatněji ovlivnit.

Můžeme-li v meziválečném období mluvit o úspěších ve vytváření a stabilizaci terminologie a o pokusech o mezinárodní koordinaci v rámci jednotlivých vědních a technických oborů, je třeba na druhé straně přiznat, že se nepodařilo dosáhnout terminologické koordinace mezi příbuznými obory. Technická terminologie se sice zachycovala v mnoha původních i přeložených příručkách, kompendiích, překladových i výkladových slovnících a v slovnících naučných, ale tyto publikace neměly terminologickou závaznost (ani si na ni nečinily nárok) a na různých vědeckých a výrobních pracovištích vznikala terminologie individuální nebo lokálně omezená. Tomu patrně nebude možno ani v technice nikdy zcela zabránit, i když právě ve sféře výroby, dopravy apod. je v dnešním světě, směřujícím k racionalizaci a hospodářskému plánování, terminologická koordinace a unifikace požadavkem nad jiné důležitým. [305]Ostatně ani v názvosloví vědeckém, kde změna terminologických systémů bývá takřka pravidelně průvodním jevem nástupu nových vědeckých koncepcí, nepřestane se usilovat alespoň o koordinaci nomenklatur (botanické, zoologické, anatomické, chemické), i když by bylo jistě zapotřebí v zájmu kontinuity rozvoje vědních disciplín pokud možno neměnit obsah základních termínů ani ve společenských vědách.

Za okupace nedošlo v české terminologii k žádným podstatným změnám, a tak po osvobození, kdy se obnovily mezinárodní vědecké a technické kontakty, mohla terminologická činnost v plné míře pokračovat. Se zavedením socialistického hospodářského plánování a všestranných normalizačních tendencí se objevila naléhavá potřeba stabilizovat zejména terminologii výrobních oborů podobným organizačním postupem, jako se normují rozměrové nebo kvalitativní parametry výrobků, tedy formou technických norem.

Organizačním centrem se stal Úřad pro normalizaci, při němž byla vytvořena Československá normalizační komise pro terminologii. Československo také přijalo členství v Mezinárodní normalizační komisi ISO a československá komise se účastní prací Mezinárodní terminologické komise ISO/TC 37. Konzultačně se československá komise podílí na přípravě pokynů pro vytváření, dotváření a systémové propracování technické terminologie pro její mezinárodní koordinaci a lexikografické zpracovávání, vypracovává české ekvivalenty ke konfrontačnímu slovníku základních termínů teorie terminologie a informuje sekretariát ISO/TC 37 o stavu terminologických prací v ČSSR.

Ukázalo se, že právě na tomto úseku odborné vrstvy lexika je konzultační pomoc lingvistů nejvíce potřebná. Proto také bylo v Ústavu pro jazyk český ČSAV zřízeno terminologické oddělení (dnes je součástí oddělení jazykové kultury) a zaměřilo se v převážné míře na aktivní pomoc četným terminologickým komisím, vypracovávajícím návrhy názvoslovných norem. (Do dnešního dne bylo těchto oborových a státních názvoslovných norem vydáno přes 300.)

Jako praktická pomůcka pro nelingvistické členy terminologických komisí a pro všechny specialisty zabývající se terminologickou problematikou různých oborů je určena Příručka o českém odborném názvosloví (Praha 1955) K. Sochora.

V 50. letech bylo vytvořeno v Ústavu slovenského jazyka SAV (dnes Jazykovedný ústav Ľudovíta Štúra) terminologické oddělení.[5] Výsledky jeho činnosti jsou obsaženy jednak ve 27 terminologických slovníčcích různých technických oborů i vědních disciplín, jednak v teoretické studii vedoucího tohoto oddělení J. Horeckého Základy slovenskej terminológie (Bratislava 1956), podávající jak historický přehled vývoje slovenské terminologie, tak její strukturní charakteristiku a několik postřehů o fungování termínů jako stylisticky příznakových lexikálních prostředků v projevech různých funkčních stylů. Kromě toho vycházel péčí terminologického oddělení ÚSJ časopis Slovenské odborné názvoslovie, v němž kromě materiálových příspěvků byla publikována i řada statí obecně teoretických. Práce J. Horeckého i těchto příspěvků využívali i čeští terminologové při své konzultační činnosti v názvoslovných komisích.

Od r. 1962 se publikování výsledků terminologické práce v českých zemích i na Slovensku přechodně soustředilo v Československém terminologickém časopise, jehož hlavním redaktorem byl J. Horecký. Tento časopis vznikl jako orgán Československé ústřední terminologické komise při presidiu ČSAV.

Za předsednictví předsedy vědeckého kolegia jazykovědy J. Běliče si komise stanovila za hlavní úkol koordinaci a usměrňování činnosti při vytváření, dotváření, propracovávání, ustalování a normalizaci českého a slovenského odborného názvosloví tak, „aby se názvosloví vyvíjelo stejným směrem při zachovávání specifičnosti obou jazyků a také při potřebném sladění s názvoslovím mezinárodním“,[6] ale pražský i bratislavský sekretariát komise i Československý terminologický časopis se podílely na ter[306]minologické práci jak české, tak slovenské v měřítku mnohem širším. Vypracovávaly se teoretické zásady pro terminologickou činnost a uplatňovaly se při práci názvoslovných komisí, byly sledovány a kriticky hodnoceny terminologicky závažné dokumenty a publikace (zákony, vyhlášky, předpisy apod.). I když se nepodařilo dostatečně zaktivizovat názvoslovné komise různých vědních oborů, přece jen se dosáhlo aspoň toho, že byl navázán pracovní kontakt mezi českými a slovenskými komisemi a že byly vytvořeny některé komise smíšené.[7]

V činnosti technických názvoslovných komisí se stala účast českých i slovenských institucí organizačním pravidlem, návrhové rukopisy se zasílají českým i slovenským pracovištím k recenzi v prvním i druhém stadiu zpracování a lingvistické připomínky se plně respektují. Ukázalo se, že při koordinaci české a slovenské formy termínu nelze vždy stroze uplatňovat princip diferenciace co nejmenší, který se zdůrazňuje v pracích sovětských terminologů,[8] J. Horecký zdůraznil,[9] že ani terminologický úzus nelze absolutizovat, jde-li jen o úzus úzkého okruhu odborníků, kteří nemají přiměřené povědomí jazykové kultury a užívají názvů nevyhovujících struktuře spisovného jazyka.

Současně upozornil tajemník ČSÚTK J. Kuchař na důležitou okolnost, že terminologická koordinace v širokém měřítku i mezinárodním souvisí se snahou o sjednocení pojmenovávaných pojmů; toho bude možno dosahovat postupně vzrůstající spoluprací při celém řízení společnosti.[10]

Koncem r. 1966 bylo vydávání Československého terminologického časopisu ukončeno. Pokládá se za účelnější publikovat výsledky činnosti jednotlivých komisí a návrhové soupisy termínů s definicemi v speciálních časopisech příslušných oborů. Vlastní lingvistické stati zaměřené na lexikologickou a lexikografickou problematiku terminologie a na otázky odborného stylu pak bude vhodnější publikovat v českých a slovenských lingvistických časopisech. Ostatně v Naší řeči byly a jsou příspěvky s terminologickou tematikou uveřejňovány poměrně často a také nový slovenský jazykovědně popularizační časopis Kultúra slova přinesl ve svém prvním ročníku několik terminologických článků.

Bylo by však ještě zapotřebí zpracovat studie konfrontující český a slovenský slovotvorný systém a především vydat velký česko-slovenský a slovensko-český slovník. Vhodným materiálem pro srovnávací studie budou jistě vědecky zpracované odborné slovníky, v nichž se uvádějí české i slovenské ekvivalenty. Takovým slovníkem usilujícím o cílevědomou pojmovou konfrontaci i možnou koordinaci je např. připravovaný čtrnáctijazyčný Slovník slovanské lingvistické terminologie.

Pomoc současné české lingvistiky potřebám terminologické činnosti není nikterak malá. Kolektiv lexikografů v Ústavu pro jazyk český ČSAV dokončuje poslední díl čtyřdílného Slovníku spisovného jazyka českého, v němž jsou všechny termíny získané excerpcí důsledně ověřovány příslušnými specialisty a technická terminologie se uvádí v souhlasu s vydávanými názvoslovnými normami. Byl zřízen zvláštní archív technické terminologie, v němž je shromážděna excerpce ze všech názvoslovných norem a některých základních technických publikací. Lístkový materiál je utříděn jak abecedně, tak i podle oborů na podkladě Mezinárodního desetinného třídění a využívá se ho jak při terminologických konzultacích, tak při zpracovávání Slovníku spisovného jazyka českého. Současně se na děrných štítcích archivuje excerpce termínů lexikograficky zpracovaných v SSJČ. Tohoto materiálu bude možno po dokončení slovníku mnohostranně využít, např. pro vytvoření heslářů terminologie, pro zjištění kvantitativního rozložení typů současné české terminologie z hlediska pojmenovávacích struktur, motivace, slovotvorných postupů, derivačních morfémů apod.

Roku 1961 byl vydán Hornický slovník terminologický, na němž se podílelo několik [307]pracovníků ÚJČ.[11] V rozporu s doporučovanými zásadami je sice uspořádán abecedně, avšak na rozdíl od běžných názvoslovných norem uvádí ve větší míře i názvy nedoporučované nebo méně vhodné s příslušnými vrstevními, stylovými a frekvenčními kvalifikátory (zastaralý, neodborný, nespisovný, řidší, řídký).

Pracovníci ÚJČ byli v pracovním kontaktu i s redakcí Technického slovníku naučného, Zemědělského slovníku naučného i jiných překladových a odborných slovníků a podíleli se i na jazykové revizi Jednotné klasifikace průmyslových oborů i výrobků vypracovávané pro potřeby RVHP.

K objasnění základních pojmů — termín a terminologie — významně přispěla druhá kapitola práce Al. Jedličky o terminologii Jungmannově.[12] Problematice terminologických synonym (dublet, heteronym) věnoval zvláštní kapitolu své lexikologické práce o synonymech J. Filipec a ukázal, že jen systémový přístup k těmto otázkám může být spolehlivým vodítkem při normalizaci terminologie.[13] Publikací, která má i pro terminologickou činnost význam zásadní, jsou jistě oba dosud vyšlé svazky Tvoření slov v češtině, zejména svým onomaziologickým přístupem k analýze české slovní zásoby.[14] Mnoho podnětů přinesly i teoretické studie K. Hausenblase o motivovanosti a značkovosti termínů a o potřebě zkoumání termínů v souvislosti s propracováváním celkové výstavby odborného textu,[15] stať A. V. Isačenka zdůrazňující naléhavou potřebu internacionalizace vědecké lingvistické terminologie[16] i další příspěvky českých a slovenských autorů v prvním sborníku teoretických prací Mezinárodní terminologické komise lingvistické (viz pozn. 15 a 16).

Zájem o obecně terminologické otázky projevili i někteří pracovníci kateder cizích jazyků na vysokých školách a ve svých článcích osvětlovali různé aspekty terminologické problematiky i na jinojazyčném materiálu (srov. ČSTČ 3, 1964; 4, 1965; 5, 1966).

Za důležitou pomoc terminologickému zkoumání lze jistě pokládat informace o cizích teoretických studiích v oblasti terminologie. O to se starala zejména redakce Československého terminologického časopisu, který ve svých prvních dvou ročnících uveřejnil překlad vybraných kapitol základního díla sovětské terminologie, sborníku prací D. S. Lotteho (s českými terminologickými příklady)[17] i četné zprávy o terminologických pracích polských, sovětských, britských a německých.

Užitečnou bibliografickou pomůckou našich terminologů jsou i dva rotaprintem rozmnožené soupisy odborných překladových slovníků pořízené kolektivem pracovníků katedry jazyků ČSAV a vydané Základní knihovnou ČSAV v letech 1962 a 1964. Zatímco první soupis zachycuje odborné překladové slovníky vydané v období od r. 1900 do r. 1961 a uvádí 526 titulů, druhý soupis, obsahující slovníkovou produkci za l. 1961—1962, zaznamenává celkem 149 slovníků. Jistě i tato čísla svědčí o prudkém růstu terminologické činnosti v našem státě.

Zmínili jsme se o tom, že lingvistika může při vytváření a stabilizaci terminologie pomáhat jednak tím, že osvětlí postavení termínů v systému slovní zásoby národního jazyka a objektivně zjistí současný stav a vývojové tendence, jednak tím, že v širší praxi uplatní lexikografické zkušenosti i při sestavování odborných slovníků a názvoslovných norem. Tuto pomoc musí dnes lingvista poskytovat především terminologii technických oborů, protože právě v nich se snaha o co nejrychlejší a co nejzávaznější normalizaci projevuje velmi silně. Charakteristické přitom je, že se tato snaha [308]neprojevuje jen ve státech s plánovaným hospodářstvím, ale i v některých státech kapitalistických, např. v NSR; a poněvadž si západoněmečtí terminologové uvědomují, že síla normalizace v podstatě závisí na sankcích, které za ní stojí, začínají i oni uvažovat o možnostech a výhodách institucionálního normování terminologie.[18]

Požadavek závaznosti názvoslovných norem musí ovšem brát v úvahu především všichni zpracovatelé norem a recenzenti. Zvyšuje jejich odpovědnost při normování názvů, a zejména při zavádění nových termínů, aby nebylo po krátkém čase z nejrůznějších důvodů nutno normalizovaný termín měnit. Proto se Mezinárodní terminologická komise snažila vypracovat soupis nejdůležitějších kritérií pro hodnocení vhodnosti termínů. Tyto požadavky si různé národní terminologické komise různě modifikují, nedocházejí však často ke shodě v hierarchizaci jednotlivých kritérií. Tak například sovětský Výbor pro vědeckou a technickou terminologii staví na první místo systémový charakter termínu, slovenští terminologové zdůrazňují hlavně zařazení nového termínu do lexikální struktury spisovného jazyka, tedy ústrojnost tvoření, západoněmečtí terminologové uplatňují požadavek začlenitelnosti termínů do morfologického systému a snadnosti fungování v jazykovém kontextu, v české tradici se ve shodě s komisí ISO/TC 37 klade na první místo kritérium ustálenosti ve spisovném úzu, dále jazyková ústrojnost tvoření; v práci polského terminologa M. Mazura se vyslovuje požadavek, aby byl nový termín vždycky posuzován z hlediska celého komplexu kritérií a aby byly preferovány takové termíny, které vyhovují aspoň většině hodnotících kritérií. — Pokusíme se posoudit oprávněnost jednotlivých kritérií a povšimneme si, jak se dnes uplatňují v praxi našich terminologických komisí.

Často se vyžaduje, aby termín jazykově vyjadřoval pevně fixovaný pojem nezávisle na kontextu.[19] Tento požadavek však může zastírat hranici mezi termínem a popisem a to má praktické důsledky pro výběr hesel zařazovaných do terminologických norem. Při registraci pojmů pro systémové utřídění je nutno pojmy zachycovat, ať už jsou jazykově vyjádřeny jakkoli; ovšem zařazení pojmenování mezi termíny je vhodné jen tehdy, není-li v slovním spojení pojmenovávajícím příslušný pojem vyjádřena predikace ani neaktuálně, polovětnou vazbou (např. pata kolmice spuštěné ze středu kola k záběrové přímce). Sporné zůstává i lexikografické zpracovávání takových termínů, které jsou vlastně spojením pojmenování několika pojmů (např. kuželové soukolí s vnějším ozubením s poloidnímí a eloidními zuby; nejvýhodnější korekce posunutím základního profilu apod.). Ovšem i takovéto termíny je nutno v normách uvádět, vyjadřují-li se příslušné pojmy v technických textech značkou, která se zároveň tímto popisným pojmenováním normalizuje (např. teoretický mezní počet zubů čelních kol se šikmými zuby — značka: Z _{th min}).

Několikaslovné popisné termíny tohoto typu se však v odborných projevech neuvádějí příliš často. Objevují se zpravidla jen v cenících, katalozích, přehledech, nadpisech apod. V mnoha případech umožňuje kontext nebo situace ty prvky terminologického sousloví, které se z kontextu vyrozumívají, vypustit, a dosáhnout tak kontextové univerbizace pojmenování (např. pojem-termín hnací unášeč spojky vstřikovacího čerpadla lze ve vhodném kontextu vyjádřit třeba jen jednoslovně — unášeč). Zpravidla takto lze užívat termínu označujícího rodový pojem místo termínu označujícího podřazený pojem druhový. Užívání rodového termínu (nejčastěji s odkazovacím zájmenem nebo významově omezovacím adjektivem) místo termínu druhového umožňuje dosáhnout i v odborném projevu určité stylistické disimilace. Tuto možnost kondenzace pojmenování je rozhodně nutno brát v úvahu při zjišťování kvantitativního rozložení různých typů terminologických sousloví. Srovnáme-li totiž soubor termínů vyexcerpovaných z názvoslovných norem nebo terminologických slovníků se souborem [309]termínů excerpovaných z textu, objeví se v počtu víceslovných pojmenování podstatné rozdíly.

Kritérium stability termínu se v naší terminologické praxi uplatňuje do značné míry, ovšem i v technické terminologii dochází k návrhům na změny motivované různými vyjadřovacími potřebami. Nejčastěji to bývá právě požadavek explicitnějšího jazykového vyjádření systémového zařazení termínu (např. brzdič — brzdicí žlab, střelba — trhací práce, buňka — paměťové místo). Tato tendence souvisí s postupným přibližováním technické terminologie terminologii vědecké, se vznikem učebnic a odborných příruček. Jejich autoři se často od jednoslovných (zpravidla metaforických) termínů distancují a uvádějí je v uvozovkách nebo s označením „tzv.“ a tím je stylisticky posouvají do vrstvy profesionalismů nebo slangu. Velké potíže vyjadřovací praxi však působí především normování významové změny uzuálního termínu. V technické praxi bude sotva možné prosadit změnu významu názvu fyzikální veličiny váha nebo zúžení významu termínu vteřina (jen na označení jednotky úhlu), protože oba termíny jsou v původních významech příliš zafixovány v mnoha terminologických spojeních. Na druhé straně však nelze při normalizaci brát příliš zřetel na neodborný úzus, v němž se např. neliší termíny jako šroub — vrut, letadlo — letoun ap.

Kritérium průzračnosti termínu vede ke sporům o normalizování přejatých termínů. Z jednání komisí lze soudit, že vliv puristických názorů nebyl ještě zcela překonán. Požadavek vytváření termínů ze synchronně domácích slovních základů se motivuje nejen tzv. historickou čistotou jazyka, ale často také důvody pedagogickými (přístupnost širokým vrstvám uživatelů). Vcelku je možno říci, že česká technická terminologie se tvoří dosud převážně z domácích slovních základů. Přesto do terminologie nových oborů pronikají termíny internacionální zejména tehdy, jsou-li tvořeny z řeckých nebo latinských základů (algoritmus, elementární kanál, operační kód, simulátor, dekodér apod. — v chemické terminologii a nomenklatuře je tento postup běžný a tradiční), kdežto termíny živých jazyků se zpravidla kalkují (memory — pamět, patching — opravení, branchpoint — bod větvení, key — klíč apod.), méně často se přejímají nebo adaptují (bit z binary digit, creep — kríp, cracking — krakování). V některých oborech je ovšem přejímání termínů z živých jazyků tradiční, motivováno důvody obchodními, např. v názvosloví tkanin (esterházy, armýr, buklé, ciré, kreš, eponž, epingl aj.).

Stanovisko terminologických komisí bývá dost různé, což souvisí s nestejnou situací v jednotlivých terminologických souborech. Např. v lékařské terminologii, budované na řeckých a latinských základech, se jen s rozpaky přijímají anglické termíny jako black-aut, stress apod., v terminologii stavebních strojů byl vedle adaptovaného anglického termínu skrejpr vytvořen český popisný název korbový škrabač, aby bylo možno jazykově vyjádřit diferenčním znakem místo pojmu v systému. Normalizování internacionálních i domácích terminologických synonym má sice výhodu při popularizaci, ovšem značné nevýhody při odborné práci nebo v dokumentaci, kde je pak nutno počítat s odkazovými hesly.

Dodnes nestojí terminologické kritérium tak striktně na stanovisku tzv. homogennosti termínů, tj. odmítání hybridních složenin a hybridních derivací. V technické terminologii se zejména objevují názvy, v nichž se domácí základ spojuje s morfémy prefixálního charakteru jako ultra-, infra-, mikro-, makro-, pseudo-, quasi-, anti-, nebo téměř prefixálního charakteru jako elektro-, radio-, servo-, stereo-, tele- apod. Tento typ názvů nelze paušálně označovat za nespisovný[20] a v Slovníku spisovného jazyka českého se neoznačují jako slangové názvy typu radiomaják, servořízení podobně jako některé typy hybridní kvazisufixální derivace, např. plynofikace a teplofikace.

Kritérium logické stavby, vyžadující, aby termín explicitně jazykově vyjádřil hlavní [310]diferenční znak pojmu, a tím se vlastně přibližoval tzv. klasické definici per genus proximum et differentias specificas, vede k tomu, že se někdy potlačují termíny motivované konstrukcí (stroje nebo zařízení) nebo původem (osobní jméno vynálezce nebo konstruktéra, místo výroby) a nahrazují se termíny motivovanými funkcí (např. Nernstova-Tammanova pec → zkratová slinovací pec), vzhledem k tomu, že funkce strojů a zařízení se zpravidla nemění tak rychle jako konstrukční provedení a že názvy motivované vlastními jmény, které jsou sice běžné v nomenklaturách, nejsou vhodné pro vyjádření pojmové podřazenosti termínů v systému. Ovšem někdy se ukazuje, že i názvy motivované funkcí je nutno měnit, a to v těch případech, kdy se rozšíří např. možnosti využití výrobku (papír na parafínování → papír alba). Při tvoření názvů předmětů, s nimiž přicházejí do styku i neodborníci, doporučuje se volit tzv. adherentní znak (např. barvu, velikost, tvar apod.), aby byly tyto předměty už podle znění názvu snáze identifikovatelné. S kritériem systémovosti souvisí i snaha po sémantické specifikaci derivačních morfémů, jak to doporučoval v ruské terminologii G. O. Vinokur[21] (např. v češtině snaha o důsledné užívání formantu -dlo pro nově tvořené názvy nástrojů a formantu -ivo pro názvy látek). Ovšem až na nečetné výjimky nedochází už k tomu, aby se pro terminologická pojmenování využívalo slovotvorných prostředků archaických, neproduktivních, nebo dokonce uměle konstruovaných (např. sufix -ičelý v chemické nomenklatuře). Naopak se projevuje těsnější sepětí terminologické vrstvy s lexikálním systémem běžně sdělovacího jazyka i se shodnými tendencemi slovotvornými (např. růst frekvence adjektivního sufixu -ový s poklesem frekvence adjektivního sufixu -ný, zachovávání délky v základu činitelských jmen tvořených sufixem -č apod.). Kritériem systémovosti je motivován i určitý odklon od názvů metaforických, pramenící z intelektualizace technického jazyka.

Při systémovém uspořádávání terminologie se věnuje pozornost také kritériu relativní jednoznačnosti, vyžadujícímu, aby termín měl alespoň uvnitř jednoho oboru a pokud možno i v oborech příbuzných jen jediný význam, tj. pojmenovával jediný pojem. V technické terminologii toho nelze vždy snadno dosáhnout, některé termíny (verbální substantiva typu kování, přehnutí) označují jak činnost, tak její výsledek, jiné (činitelská jména typu sběrač, míchačka) označují jak pracovníka, tak zařízení.

Ve shodě s požadavkem odborného stylu na přesnost nebo alespoň určitost vyjádření se při normalizaci uplatňuje i požadavek jediného názvu pro jeden pojem, popř. pro jednu věc, tedy snaha o potlačení synonym. Bohužel názvoslovné komise nevycházejí při návrzích norem vždycky z dostatečné excerpce a zpracovatelé se často spoléhají na vlastní osobní úzus. Někdy se tedy stává, že názvoslovné normy nezachytí veškerá terminologická synonyma, a to pak může snížit jejich informativní hodnotu a působit potíže při zpracovávání překladových a výkladových slovníků. Bylo by vhodné právě pro stabilizaci terminologie uvádět v normách i profesionalismy, názvy slangové nebo zastaralé s příslušnou stylovou charakteristikou, a to jak v systémovém uspořádání, tak v abecedních rejstřících, aby se uživatel normy mohl pohotově informovat o normované náhradě za nedoporučovaný termín.

Dalším kritériem uplatňovaným při hodnocení vhodnosti termínů je kritérium nosnosti (reproduktivnosti), posuzující, zda forma termínu umožní vytvářet další termíny derivované. Je totiž velmi žádoucí, aby bylo možno použít slovního základu výchozího termínu pro tvoření názvů celé slovní čeledi, aby se i formálně vyjádřila významová souvislost mezi termíny. Nedodrží-li se tento požadavek, působí pak rozpaky tvořit vztahová adjektiva např. od verbálních substantiv nebo od substantivizovaných adjektiv měkkého zakončení (setí — seťový, průvodčí — bezprůvodčový apod.).

Požadavek, aby termín nepůsobil potíže při začleňování do kontextu, někdy se nazývá (např. u Mariana Mazura) kritériem operativnosti. Tomuto požadavku nejlépe [311]odpovídají termíny jednoslovné, z terminologických sousloví pak ta, jejichž syntaktické spojení je pokud možno nejtěsnější. Naopak při začleňování do kontextu působí potíže názvy obsahující řetězce genitivních přívlastků (např. bod dotyku roztečných válců šroubových soukolí apod.). V souvislosti s tímto kritériem je možno připomenout i požadavek ekonomičnosti při jazykovém vyjadřování diferenčních znaků pojmu. Není např. zapotřebí tvořit tříslovné pojmenování elektrická indukční pec, protože v adjektivu indukční je nadřazený třídící znak elektrických pecí už implicitně obsažen. Výrazem vyjadřovací ekonomie jsou i terminologické zkratky a symboly. I ty se stávají předmětem normování a je nutno i jim věnovat náležitou pozornost, hlavně z hlediska jednoznačnosti uvnitř oboru. U frekventovaných pojmenování je vhodné spíše dávat přednost zkratkovým slovům než zkratkám iniciálovým, jinak si hovorový úzus vytvoří zkratková slova slangová. Bylo by neúčelné bránit tomu, aby se tvořila pojmenování se zkratkovými prvky typu vf-transformátor (vysokofrekvenční transformátor), s grafickými symboly, např. T-drážka (drážka tvaru T) apod. nebo s písmenným označením zařazení pojmu do systému, např. γ-paprsky. Mají v technice stejné oprávnění jako v lingvistické terminologii označení o-kmeny atd.

Kritéria uplatňovaná při hodnocení termínů v Německé spolkové republice jsou ještě mnohem početnější. Nejpodrobnější výčet uvádí G. Gremminger[22]: termín pro nový pojem má být vytvořen včas, dokud nevzniknou na různých místech různá pojmenování, a co nejdříve má být návrh zveřejněn; má se navrhovat jen jediný název a návrh má být podporován autoritativními institucemi; mění-li se forma termínu, má být nový termín kratší než termín původní a má umožňovat tvořit odvozováním celou slovní čeleď: nový termín má být jednoznačný; má začínat stejným písmenem jako termín původní, aby nebylo nutno měnit existující zkratku; má „znít německy“, aby nepůsobil potíže ve výslovnosti, a má mít takovou formu, aby bylo možno utvořit plurálový tvar; má být z hlediska ortografie pravidelný, stejného gramatického rodu jako termín původní i jako podobně znějící slova; konečně má umožňovat kalkování v cizích jazycích. I když některé z těchto požadavků znějí přepjatě a i když sám navrhovatel si byl vědom, že je zdaleka nelze při tvoření termínu brát v úvahu všechny, přece jen se ukazuje, že při vytváření terminologie je třeba myslit na mnoho věcí, má-li terminologická norma najít souhlas v širokých kruzích uživatelů.

Z hlediska péče o jazykovou kulturu je ovšem principiální požadavek spisovnosti termínu. Některé profesionalismy sice nejsou v kruzích odborníků pociťovány jako výrazně nespisovné, v některých případech jde o jistou paralelu s hovorovou vrstvou spisovného lexika (např. některé univerbizované termíny jako zavařovačka místo zavařovací sklenice nebo sousloví s anteponovaným nominativním přívlastkem jako Tesla kroužek, Chodopak deska). Užívá se jich i v psaných odborných projevech. Ovšem vrstvu výrazně slangovou, zejména názvy expresívně zabarvené nebo metafory, které se sice v odborném prostředí pociťují jako automatizované, ale které mimo toto prostředí jako aktualizované mohou vyvolávat nežádoucí asociace (např. kačena místo brzdový kotouč), nebo zkomolené podoby německých názvů (např. kilner místo důlčík), normalizovat jistě nelze, jestliže se ovšem již příliš nevžily a zcela nevytlačily z úzu navrhovaný spisovný termín (jako např. štafle — dvojžebřík). Vždyť odborné názvosloví je součástí spisovné vrstvy slovní zásoby a má být uvnitř odborného projevu stylově bezpříznakové. Rozhodující pro posouzení spisovnosti musí tedy být i pro českou terminologii úzus vrstvy odborníků s kultivovaným jazykovým povědomím a kritéria ústrojnosti a úkonnosti.

Uvedli jsme, že pro úspěšnou práci terminologických komisí by bylo velmi užitečné, kdyby se zpracovatelé názvoslovných norem ve větší míře než dosud seznámili se zkušenostmi lingvistů-lexikografů. Sekretariát Mezinárodní terminologické komise ISO/TC 37 vydal sice pokyny pro zpracovávání rukopisu terminologických výkladových slovníků, některé základní pokyny jsou uvedeny v Sochorově Příručce o českém odborném názvosloví. Ukazuje se však, že bude nutno stále kriticky sledovat i lexikografickou stránku vydávaných názvoslovných norem a snažit se o neustálé zvyšování [312]její úrovně. Potíže působí zejména formulace tzv. definic (lépe by snad bylo mluvit o výkladovém textu), protože ne vždy se podaří vytvořit logickou definici a ostatně to v technických názvoslovných normách není ani nutné. Avšak nepřesná formulace výkladu nebo tzv. definování kruhem nejenže stabilizaci pojmového obsahu termínů (a o tu přece jde stejně jako o stabilizaci jejich jazykové formy) neprospěje, ale může i význam ustálený dosavadní konvencí rozkolísat. Tady by však bylo zapotřebí přizvat ke spolupráci hlavně logiky. I v oblasti terminologie jako v oblasti každého zkoumání překračujícího rámec jedné disciplíny je takováto vědecká spolupráce nutná a teprve na základě společenské potřeby a dosažených výsledků bude možno rozhodnout, zda nauka o terminologii je, nebo není samostatným vědním oborem se specifickým předmětem výzkumu a specifickými metodami.

Závažný organizační problém na úseku terminologie technických oborů působí i u nás však stále okolnost, že jednotlivé komise nedodržují kontinuitu terminologické práce. Zpravidla se ustavují bezprostředně před plněním úkolu vypracování názvoslovné normy a po dokončení rukopisu se rozpadají. Jak jsme již uvedli, v archívu terminologického oddělení se excerpují publikované výsledky této činnosti. Avšak závažná terminologická práce není možná bez průběžné registrace nových pojmů a sledování pojmenovacích potřeb, bez evidování nových termínů užitých v původní a překladové literatuře a bez studia zahraniční terminologické literatury příslušného oboru. Rozvoj jednotlivých technických oborů (a vznik stále nových technických specializací) je tak prudký, že tyto úkoly nemůže dosud plnit žádné lingvistické pracoviště. Proto terminologické oddělení ÚJČ vítá spolupráci se všemi středisky, v nichž k takovému oborovému shromažďování terminologických materiálů dochází (např. v terminologickém pracovišti ministerstva národní obrany), a usiluje o vzájemnou spolupráci.

Čeští lingvisté se i v budoucnu chtějí významně podílet na vytváření, systémovém propracovávání a normalizaci odborného názvosloví všech vědních i technických oborů. Považují terminologii za neoddělitelnou součást spisovného jazyka a o podílu lingvistů na jeho stabilizaci napsal B. Havránek už roku 1932 (o. c. v pozn. 3): „Spisovný jazyk není sice ustálen diktátem lingvistické teorie, ale jeho stabilizování, ustálení se neděje bez normativních zásahů teoretických.“

Slovo a slovesnost, volume 29 (1968), number 3, pp. 303-312

Previous Milan Romportl: Glosy k padesátiletí československé fonetiky

Next Jaroslav Voráč, Marie Racková: Práce na Českém jazykovém atlase