O tvoření slov v češtině

Ján Horecký, Vladimír Šmilauer

[Discussion]

(pdf)

О книге Tvoření slov v češtině / Sur le livre Tvoření slov v češtině

I

 

Je prirodzené posudzovať impozantný zväzok Tvoření slov v češtině 2, Odvozování podstatných jmen (Praha 1967, 779 s.) venovaný v sérii Tvoření slov v češtině odvodzovaniu podstatných mien a spracovaný kolektívom popredných českých bohemistov, v tesnej súvislosti s prvým zväzkom. Je to prirodzené predovšetkým preto, že prvý zväzok predstavuje hlboko premyslenú a všestranne podloženú teóriu tvorenia slov. [333]No je to prirodzené aj preto, že posledná kapitola prvého zväzku, „Otázka slovotvorného systému a jeho popisu“ (179—190), označená ostatne ako osobitná tretia časť teórie, výslovne uvádza štruktúru popisu. Okrem toho aj dikcia M. Dokulila poukazuje na túto prácu, na prítomnú prácu, čo sú zrejme odkazy na druhý zväzok.

Práve pre túto úzku spätosť obidvoch zväzkov však prekvapuje, že postup naznačený v prvom zväzku sa pri spracovaní jednotlivých kapitol nie celkom dodržiava. V prvom zväzku sa totiž navrhuje takéto poradie kritérií: 1. spôsob tvorenia slov, 2. slovný druh, 3. onomaziologická štruktúra, 4. slovotvorný formant, 5. lexikálnogramatická kategória základového slova, 6. vecné, sémantické vlastnosti odvodeného slova. V druhom zväzku však na treťom mieste vystupuje slovotvorná kategória a onomaziologická štruktúra sa uplatňuje — aj to nie vždy sústavne — až v rámci slovotvorného formantu. Pritom treba pripomenúť, že pojem onomaziologickej štruktúry (a s ním súvisiace pojmy onomaziologická báza a onomaziologický príznak) patrí k najväčším teoretickým prínosom prvého Dokulilovho zväzku do teórie tvorenia slov a pomenovaní.

Pravda, spracovanie odvodených slov podľa onomaziologických kategórií by azda bolo menej prehľadné, lebo napr. názvy osôb s príponou -ár by sa síce dostali do kategórie nositeľa predmetného vzťahu, ale v tejto kategórii do rozličných typov: slovo rybár do typu vyjadrujúceho vzťah aktívneho pôsobenia, slovo novinár do typu vyjadrujúceho vzťah vytvárania veci, slovo lomár do typu vyjadrujúceho vzťah činnosti spätej s miestom, slovo statkár do typu vyjadrujúceho vzťah vlastníctva a pod. Ale zdá sa, že je to skôr obava z novosti, lebo tieto onomaziologické typy sa napokon spravidla objavujú pri rozčleňovaní slov s jedným formantom podľa sémantických vlastností.

A tak sa v druhom zväzku Tvoření slov vlastne objavujú tradičné kategórie nomina agentis, nomina actoris (resp. officii), nomina instrumenti, nomina loci, resp. mierne upravené nomina attributiva a nomina resultativa (ako sa to výslovne uvádza v ruskom a anglickom obsahu). Iba kategória mien nositeľov substančného vzťahu dostáva nový obsah v rámci osobitnej kapitoly. No prekvapuje zaradenie osobitnej kapitoly zahrnujúcej niektoré sémanticko-slovotvorné skupiny mien, kde ide o názvy chemických prvkov, nerastov, plodov, sliepok, likérov, áut, pušiek, tehál, druhov kníh, formulárov, hádaniek, tancov, chorôb, dávok. Je síce pravda, že to sú skupiny názvov veľmi živé, s neobyčajne zreteľnou slovotvornou i onomaziologickou štruktúrou, ale pri takejto organizácii kapitoly sa za základné kritérium nie dosť odôvodnene povyšuje sémantické kritérium, hoci celková štruktúra práce je založená na slovotvorných kategóriách. Neorganickú výnimku tu tvoria iba predponové útvary, ktoré sa spracúvajú v dvoch kapitolách druhého oddielu tohto zväzku.

Jednotlivé slovotvorné kategórie, teoreticky vymedzené v prvom zväzku, sú tu spracované do takej hĺbky a šírky ako nikde v doterajšej literatúre. Pritom sa autori neuspokojujú iba prvým pohľadom na jednotlivé typy, ale sledujú aj významové zmeny mnohých slov. Menšie rozdiely v spracovaní týchto slovotvorných kategórií vyplývajú predovšetkým z povahy materiálu. Pri činiteľských menách sa napr. ide v rámci jednotlivých prípon až k triednym príznakom základového slovesa (a podobne všade, kde ide o sloveso v základe tvorenia). Pri menách nositeľov vlastnosti sa podobne triedia základové prídavné mená, inde podstatné mená atď.

Nesmiernou prednosťou recenzovaného druhého zväzku je, že je založený na rozsiahlom materiáli, predovšetkým na materiáli Příručního slovníka jazyka českého. Škoda, že nebolo možné využiť materiál zo Slovníka spisovného jazyka českého v úplnosti. Popri výhodách uvádzaných v predslove má táto okolnosť ešte dosah i na spracovanie materiálu. Autori sú nútení riešiť aj menej zreteľné prípady a tak statočne priznať, že niektoré slová treba zaradiť do niekoľkých významových i slovotvorných kategórií, ale najmä že rozlišujú slová so zreteľnou slovotvornou štruktúrou, slová so zastretou slovotvornou štruktúrou i slová patriace k neživým typom (napr. dláto, heslo).

[334]Treba však uvážiť, či rozoberané odvodené podstatné mená, zhromaždené zo spomenutých slovníkov i vlastnou excerpciou, sú skutočne reprezentatívne pre dnešný systém tvorenia (resp. utvorenosti, ako sa správne rozlišuje) slov. Zdá sa, že z úvah treba vylúčiť predovšetkým nárečové slová. Tie môžu byť predsa výrazom iných vzťahov, než sú v spisovnom jazyku. S takou istou výhradou možno brať za predmet výskumu aj mnohé zastarané slová, hoci osud mnohých z nich práve poukazuje na vývinové tendencie. (Porovnávanie najmä s materiálom Jungmannovho slovníka je dobrým spôsobom na vystihnutie týchto vývinových tendencií.) S rezervou treba brať i slangové slová, hoci tu sa dá skôr predpokladať, že v nich sa uplatňujú nové slovotvorné tendencie. Slovom, zdá sa, že materiál spracovaný autormi je priširoký pre súčasný spisovný jazyk a že spomenuté typy slov by bolo výhodnejšie vydeliť z celkového súboru. Tým by vznikol plastickejší obraz celého systému.

Podobné výhrady možno mať aj k hojnému uvádzaniu odborných názvov z botaniky a zoológie. Je síce pravda, že v týchto oblastiach sa najviac využívajú slovotvorné možnosti našich jazykov, ale na druhej strane treba priznať (vidieť to najmä v porovnaní so slovenskou botanickou a zoologickou, ale aj anatomickou nomenklatúrou), že v uvedených odboroch sa v starších obdobiach vývinu češtiny tvorcovia pomenovaní s osobitnou záľubou obracali na slovotvorné možnosti a využívali (často nevyhnutne) aj veľmi izolované a okrajové prípony. Tak mohli vzniknúť také dnes temer exotické názvy ako hryzel, květel, luskoun, žraloun, rypouš, strašník, židník, včelovník, svraštělka, pilous, zebrul. Interpretácia takýchto mien podľa slovotvorných i sémantických kategórií môže niekedy zvádzať, lebo i z dnešnej terminologickej praxe je známe, že autori názvov vyberajú prípony často len preto, že treba využiť všetky možnosti i za cenu sémantickej nepresnosti. V každom prípade však treba povedať, že niektoré časti terminológie patria do okrajovej slovnej zásoby a ich uvádzanie na jednej rovine s bežnými slovami mierne skresľuje súčasný slovotvorný systém.

Na druhej strane treba plne súhlasiť s pribraním slov s cudzími príponami, lebo sú to všetko prípady živé a stále častejšie využívané.

Osobitne treba vyzdvihnúť celostný pohľad na slovotvorné štruktúry, prejavujúci sa najmä v tom, že sa motivácia hľadá niekoľkými smermi. Napr. slovo ochránce je motivované slovami ochrana, ale i vidovou dvojicou ochrániť — ochraňovať; sudca je ten, kto súdi a kto koná súd (teda v základe je sloveso súdiť i substantívum súd). Tento celostný pohľad sa zásadne uplatňuje v celom zväzku, i keď možno konštatovať niektoré rozdiely medzi jednotlivými autormi, napr. v miere využívania literatúry, resp. v miere odkazov pod čiarou, v hĺbke rozboru, ba i v miere uvádzania dokladov z Jungmannovho slovníka (napr. v kapitole o nositeľoch substančného vzťahu sa vôbec neuvádzajú). Takéto rozdiely sú, pravda, nevyhnutné v každom kolektívnom diele.

Úplne odlišný metodický postoj sa uplatňuje v kapitole o zdrobneninách. Tu sa autor pokúša charakterizovať súbor zdrobnených mien bežnými štatistickými mierami, ktorými možno charakterizovať istý statický súbor. Preto sa obmedzuje iba na súčasný stav, neberie do úvahy dynamické tendencie a zanedbáva i okrajové, málo početné prípady. Je to, ako sa v závere kapitoly správne pripomína, iba výpočet kvantitatívnych údajov, bez pokusu o nastolenie a testovanie všeobecnejších hypotéz. Štatistická metóda by zaiste viedla k efektivnejším výsledkom, keby sa skúmal súbor textov a štatistická charakteristika textov konfrontovala s charakteristikou systému. Takýto výskum by bolo treba, prirodzene, rozšíriť aj na ostatné slovotvorné kategórie, pravda, za predpokladu, že by sa z nich tiež vylúčili okrajové prípady (nárečové, archaické, slangové a úzko odborné slová).

V kapitole o predponových útvaroch sa tiež vyčísľujú isté vzťahy, predovšetkým absolútna a relatívna početnosť jednotlivých predpôn i druhov (skupín) predpôn, ale nepodávajú sa ani tie základné charakteristiky ako pri zdrobnených slovách.

Z celého zväzku by bolo možné zaiste uviesť istý počet drobností, ktorých riešenie by sa sotva stretlo so všeobecným súhlasom (napr. označenie slov vůz, mast, pec za [335]odvodené, slov krasoduch, zlatovlas za odvodené od zložených prídavných mien, slov zemák, měšťák, netoličák za odvodené od príd. mien — hoci by sa tu malo prinajmenšom poukázať na dvojakú motiváciu), ďalej niektoré nedôslednosti v terminológii jednotlivých autorov (motivácia — fundácia) a pod.

To sú však skutočne drobnosti, ktoré v takom rozsiahlom a materiálovo bohato podloženom diele nikto nemôže ustriehnuť. Preto možno záverom zopakovať, že druhý zväzok Tvorenia slov v češtine je skutočne velkým činom, ktorý najlepšie dokazuje, že tvorenie slov je osobitná jazykovedná disciplína s bohatou problematikou.

Ján Horecký

 

II

 

1. Reprezentačním dílem české lingvistiky v závěru prvního padesátiletí Československa se stává velká, třídílná nauka o tvoření slov, tvořící první část mnohosvazkové mluvnice nové češtiny.[1]

2. V základech práce je smělé odhodlní zpracovat, klasifikovat a předvést celou zásobu slovní, jak ji podává Příruční slovník jazyka českého (PS) a Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ), I. díl.[2] Nejde ovšem o výčet naprosto úplný: nejsou vypsána všechna deminutiva ani přechýlená jména. Jinak se však uvádějí substantiva všechna. Tak je na s. 379n. vypočteno (ve velmi propracované klasifikaci) 1 524 jmen nositelů vlastnosti na -ina, na s. 78n. a 128n. je 1 533 jmen lidí na -ář (1 300 jmen konatelských, 233 činitelských) atd. Uvádějí se i jména řídká, zastaralá, dialektická, vždy s příslušným údajem (ten je leckdy proti údaji v PS opraven). Tedy např. na s. 295 zní 15. řádka: zvrhlec kniž., zabejčilec lid. pejor., ochrnělec drast., zplesnivělec expr., ožralec drast. Kde je toho zapotřebí, uvádí se význam a udává se i základní slovo.

Není zajisté nutno obšírně vykládat, že takové úplné předvedení jazykového materiálu pečlivě klasifikovaného je již samo sebou cenným podkladem pro studium jazyka.

Rozhodnutím předvést veškeren materiál si ovšem TSČ ‚vysoko písničku zanotilo‘, příliš vysoko na nízkou úroveň našich poměrů vydavatelských. Přes pronikavé užití petitu těch 74,22 autorských archů vydalo 780 stran a dále nebylo možno jít. Bylo proto třeba odsunout jména vlastností a stavů (přímost, bratrství, hloubka, materialismus) a jména podle okolností (pátkař, rukáv, prsten, polednice) do dalšího dílu, věnovaného adjektivům a slovesům. Ale i ten bude sám sebou hodně rozlehlý a potíže se budou opakovat. Tím se jistě porušuje přehlednost díla, ale za nejnepříjemnější důsledek tohoto vynuceného šetření mám, že soupis formantů na s. 741 až 769 nebyl opatřen paginací, takže se v knize špatně hledá, nepořídí-li si čtenář paginaci sám.

Zvláště bolestné je, že knihy tak významné, k níž se jako k studnici poučení ještě dlouho budou uchylovat všichni, kdo budou na tomto poli pracovat, knihy, která bude jistě vzorem pro podobná zpracování v jiných slovanských jazycích, vyšlo jen 800 (osm set) výtisků (I. dílu vyšlo 1800 exemplářů a je rozebrán, třebaže jde o dílo vysoce teoretické). Je to křiklavý případ naší protismyslné knižní politiky, která nechápala rozdílu mezi časovou brožurkou a základním vědeckým dílem, uchovávajícím [336]si hodnotu po dlouhá desítiletí. Nepatrný náklad nejen že poškozuje nakladatelství (800 výtisků nemůže uhradit ani tiskárenský účet), ale především je velkou újmou vědeckým zájmům.

3. Klíčovou otázkou každé konkrétní nauky o tvoření slov je otázka třídění. M. Dokulil ve svém teoretickém pojednání (TSČ I, 179—188, zvláště 185—186) dobře vyložil šesteré možné východisko takového popisu. Ukažme si to na příkladě (číslice v závorkách označují pořadí ve výkladu Dokulilově):

Z adjektiva mladý se příponou -ík vytvoří substantivum mladík, označující člověka, jehož vlastností je, že je mladý.

(2) z kterého druhu slov se tvoří (zde z adjektiva), (1) způsob tvoření (zde sufixace), (6) slovotvorný formant (zde přípona -ík) (5) který druh slova se tvoří (zde substantivum) (3) věcná kategorie (zde jména lidí) (4) onomaziologická struktura (zde nositel vlastnosti).

Tato kritéria se v jednotlivých konkrétních naukách o tvoření slov různě řadí a kombinují. Pro TSČ bylo přijato toto pořadí:

a)	(1) odvozená slova (složená slova probere v samostatném díle M. Helcl)
b)	(5) substantiva (adjektiva a slovesa budou zpracována v díle III.)
c)	(4) onomaziologická struktura (kategorie), která někdy předurčuje (3a) věcnou kategorii (činitelská jména jsou jmény lidí)
d)	(6) slovotvorný formant (typ)
e)	(2) slovní druh základního slova
f)	(3b) ostatní věcné kategorie.

Tedy v tomto svazku, cele věnovaném odvozování substantiv (a, b), je např. kapitola o obecných jménech místních (c, zároveň věcná kategorie místa); v té se probírají jednotlivé typy, např. přípona -inec (463—465; d) s několika významovými skupinami; z nich např. jména společenských zařízení ‚pro lidi vyžadující zvláštní péče‘ (f) se tvoří jednak z prvozákladních adjektiv (chorý — choroba — chorobinec), jednak ze substantiv (bláz-en — blázinec) (e).

Je dáno samou podstatou věci, že neexistuje žádné ideální všestranně vyhovující třídění. Některé kategorie jsou jasně vyhraněny, a proto se tradičně uvádějí: deverbativní jména lidí (činitelská), desubstantivní jména lidí podle zaměstnání (jména konatelská), jména prostředků, jména míst (tyto dvě kategorie se tvoří z různých druhů slov), deverbativní jména dějů a jejich výsledků, skupiny modifikační (v nichž se základní substantivum jen obměňuje: cikánka, cikáně, cikánek, cikánstvo jsou vesměs ‚cikáni‘, jen různě specializovaní a různě pojatí). Ale vedle toho jsou kategorie málo výrazné a s jinými se křížící. Z přípony -ník se v TSČ do kategorie nositelů vlastnosti zařazují jen jména na -ovník (datlovník, rýžovník), kdežto jiná jména na -ník se rozřazují podle významu do devíti kategorií jiných, ačkoli takové vodník jistě spíše cítíme jako ‚vodní muž‘ (Wassermann) než jako voda + -ník, obojživelník jako ‚obojživelný tvor‘ atp. Sběrnou kategorií jsou jména ‚nositelů substančního vztahu‘ (407—433), kam se řadí pojmenování podle význačné části (hlaváč), podle příslušnosti (smetanovec), podle původu (melantriška) a látky (dřevák), podle podobnosti (hadice). Nakonec však bylo třeba připojit ‚některé sémanticko-slovotvorné skupiny‘ (614 až 678), kde se probírají např. názvy prvků, hornin …, slepic …, likérů, aut …, cihel …, hádanek (celkem 14 věcných skupin).

Když jsem r. 1938 koncipoval „Novočeské tvoření slov“ (vyjde snad 1969), pojal jsem některé věci jinak. Základem byly slovní druhy (Dokulilova kategorie 5), v nich se liší sufixace, prefixace, kompozice (1), potom však v rámci sufixových substantiv následují věcné kategorie (3). Tedy do jmen lidí jsou zařazena nejen jména činitelská a konatelská, ale i jména podle původu a příslušnosti, jména lidských nositelů vlast[337]nosti atd. Ovšem kategorie nositelů vlastnosti se tím rozbíjí. Prostě: každé třídění má své výhody a nevýhody.

4. Základní pohled na slovní zásobu je v naší knize synchronní. Slova jsou zařazována ne podle své etymologie, nýbrž podle toho, s čím se v povědomí dnešního Čecha spojují. Např. „Slovotvorná souvislost názvů leden, květen … s adjektivy ledný, květný se již necítí; hodnotí se spíše jako odvozená od led, květ“ (342). Takové chápání je ovšem leckdy subjektivní, jak jsme viděli na případě slova vodník. Nelze-li jméno spojit s žádným českým základovým slovem, ačkoli jde zřejmě o slovo odvozené, mluví se o zastřené slovotvorné formě (338 advokát atp.).

Tyto synchronní údaje jsou však doplňovány údaji ze slovníku Jungmannova, čímž vzniká možnost zjišťovat produktivnost jednotlivých typů (škoda jen, že toto srovnání není provedeno ve všech kategoriích). Např. se konstatuje (s. 33), že činitelských jmen na -č má PS 1150 a že z toho u Jungmanna chybí 426 (37 %). Naproti tomu jmen na -tel (s. 21) chybí u Jungmanna 58 % (628 z 1066). Správně se konstatuje (s. 34, pozn. 27), že je u Jungmanna mnoho slov mrtvě narozených, že je tedy důležité to, co má Jungmann ze slov v PS uváděných, nikoliv to, co má navíc. Uznává se i, že u Jungmanna není zachycena celá zásoba slovní (140); u slov přejatých pak toto srovnávání selhává, protože Jungmann měl k zařazování přejatých (mezinárodních slov) nechuť: proto ze 183 jmen na -ik zaznamenává pouhých 12.

Zde bude však možno postoupit dále. V archívu Ústavu pro jazyk český je obrozenecká literatura skvěle vyexcerpována. Dá se pak poměrně snadno zjistit, která slova skutečně v literatuře žila, a nadto, kdy vznikla. Tím nabude naše známost o tom, jak se vyvíjela česká zásoba slovní, teprve náležité plastičnosti a přesnosti.

5. Strukturu výkladů, postup při probírání jednotlivých typů si nejlépe ukážeme rozborem jednoho typu. Vezměme si hned první typ mezi jmény činitelskými, příponu -tel (17—31); autorem je teoretik a přední pracovník kolektivu, Miloš Dokulil.

(I) V úvodní části je přehled tvoření (17): jména na -tel se tvoří od předmětových sloves obojího vidu, a to z kmene minulého na samohlásku.

(II) Následuje podrobný výklad o tom, od kterých sloves se tato jména tvoří a jakým způsobem: Základem jsou slovesa akční, vztahová (ctít — ctitel) a funkční (užít — uživatel); jen výjimečně jsou to slovesa stavu a změny stavu, slovesa, která označují práce fyzické a řemeslné (vůbec zřídka se tak tvoří jména zaměstnání); základem nejsou ani nedokonavá slovesa determinovaná (nést) a slovesa citově zabarvená.

Základem jsou slovesa přechodná nebo aspoň předmětová (bezpředmětová a zvratná jen výjimečně: cestovatel, tazatel). Slovesa mohou být nedokonavá i dokonavá.

Při tvoření se vychází z minulého kmene na samohlásku; ale hranice se při tom posouvá: místo členění kaza-tel nastupuje členění kaz-atel. Anomální je -itel u vzorů trpí, sází. Nápadné je, že se tato jména netvoří od sloves vz. tiskne, mine. To lze vyložit tak, že velká většina těchto sloves označuje změnu stavu, a proto se za základ jmen na -tel nehodí. Tato sémantická zábrana se rozšiřuje na zábranu absolutní: z těchto vzorů se netvoří ani tam, kde oněch sémantických zábran není (rozvinout, odmítnout).

Slovotvorná povaha základního slova nerozhoduje (je-li to sloveso neodvozené, odvozené příponou nebo předponou). Jedinou výjimku tvoří slovesa na -ovávat; tvoření od těchto sloves brání tendence vyhýbat se těžkopádnému opakování hláskové skupiny, ale i to, že se slovesa na -ovávat cítí jako silně aktualizující. Rozdíly slovotvorné povahy základního slovesa vytvářejí však předpoklady pro vedlejší motivace (mírnitel se vztahuje k mírnit, ale zároveň i k mírný).

(III) Produktivnost: PS uvádí 1066 jmen na -tel, Jungmann má z toho 438 (42 %). Vedle toho existuje mnoho jmen tvořených jen příležitostně a v Příručním slovníku nezaznamenaných.

(IV) Sémanticky jde o tři typy:

[338](1) vykonavatel funkce (stálé činnosti): badatel, ochraňovatel (sem i depersonifikované činitel),

(2) vykonavatel akce: odesilatel (z nedokonavého slovesa),

(3) vykonatel aktu: objevitel (z dokonavého slovesa).

(V) na s. 23—31 je výčet jmen s velmi důkladným roztříděním, např.:

(1) nedokonavá, (11) základní (neodvozená), (111) typ produktivní, (1111) minulý kmen na -i, (111 11) běžná (a z toho ještě vydělena slovesa s alternací samohlásky). — Nejrozsáhlejší skupinu tvoří jména typu doplňovatel (162 běžných, 162 nějak omezených, tedy skoro plná třetina všech). — Připojeny jsou poznámky o řídkých jménech ze sloves přejatých (falšovatel) a o jménech se zastřenou slovotvornou stavbou (spotřebitel).

(VI) Konečná charakteristika typu: „Velmi vyhraněný, výrazně nocionální, a proto i čistě spisovný typ, zůstávající cele v mezích této onomaziologické kategorie.“

Přitom se provádí místy i srovnání s jinými jazyky (zvláště s ruštinou), přihlíží se ke staré češtině (nalezitel, čtitel), podle potřeby jsou i poznámky etymologické (bytel není tvoření s -tel) atd.

Takovým všestranným rozborem formálním i sémantickým si vysvětlíme, proč pojednání o příponě -tel, kterému je v naší dosud největší nauce o tvoření slov, Trávníčkově, věnováno 25 řádek, zaujímá plných 15 stran.

Ale jednou věcí by se tento rozbor ještě dal zdokonalit, totiž použitím Frekvenčního slovníku (Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce, 1961). Doplňuji pro náš případ: (přítel 455 případů; TSČ toto slovo neuvádí, zjevně proto, že je nepokládá z dnešního hlediska za odvozené), učitel 340, (nepřítel 269), činitel 190, ředitel 149, obyvatel 99, majitel 81, představitel 74, spotřebitel 63, skladatel 51, spisovatel 48, nositel 45, badatel 45, podnikatel 34, věřitel 32, stavitel 29, dopisovatel 28, ukazatel 28, vychovatel 22, zakladatel 22 atd.; mezi prvními 10 000 slovy je jmen na -tel 33.

6. Sám M. Dokulil zpracoval jména činitelská, konatelská, jména nositelů vlastnosti, spolu s K. Hausenblasem pak jména nositelů substančního vztahu. To je asi 40 % knihy. Vedle Dokulila se účastnilo práce ještě devět autorů dalších, a to v různé míře: J. Kuchař (jména prostředků) 95 stran, M. Jelínek (jména dějů) 92 stran, Fr. Daneš (obecná jména místní, jména hromadná a jména jednotlivin) 60 stran atd.

V podstatě se pracuje způsobem Dokulilovým. Jsou ovšem individuální rozdíly, např. stylistické. U M. Jelínka a K. Hausenblase se příznivě projevuje jejich učitelská praxe větší přístupností výkladu, kdežto naopak zvláště J. Kuchař se s oblibou vyjadřuje velmi náročně („Jména na -ivo lze vzhledem k jejich relativní produktivitě považovat za realizovaný náznak uplatnění onomaziologického vztahu patientu jako vztahu kategoriálního“ 183). Jak jsme již upozornili, nenásledují druzí Dokulila v užitečném srovnávání s Jungmannem (takže poměr Jungmanna a PS zůstává nedokreslen). Jsou pak i drobné neshody rázu formálního: někdy se užívá termínu kmen minulý (13), což je ve shodě s dnešní normativní mluvnicí, jindy termínu kmen infinitivní (439), slovesné vzory se citují někdy podle třídění jednoho, jindy podle druhého, někdy se uvádějí v infinitivě (19), jindy — zase ve shodě s dnešní mluvnicí — v 3. os. prézentu (trpí); objevují se i typy lámat, lát, mlít (271, 273) atp.

7. Jediný příspěvek vybočuje naprosto z řady. Je to výklad o deminutivech od L. Doležela (494—530). Jsou tu ovšem údaje velmi zajímavé. Udává se např. početnost jednotlivých typů deminutivních: -ek 2 241, -ka 1 342, -ička 603, -ík 331, -ko (spolu s -átko) 271, -íček 244, -(e)čko 244, -eček 236 atd. Udává se i počet základových slov: maskulin 2 519 (52,5 %), feminin 1 754 (36,5 %), neuter 531 (11 %). Ale ovšem tato čísla by nabyla významu teprve srovnáním s absolutní frekvencí jednotlivých rodů. Frekvenční slovník nás poučí, že procento feminin je shodné (37,81 % [339]proti 36,5 % u deminutiv), naproti tomu u neuter je deminutiv poměrně málo (FS 18,17 %, deminutiv 11 %); to je způsobeno převahou podstatných jmen slovesných u tohoto rodu.

Vedle toho je tu však záplava matematických údajů (četnost, rozptyl, směrodatná odchylka, variační koeficient); zvláštní pozornost se pak věnuje kombinační valenci, tj. zkoumání toho, která deminutiva se od jednotlivých základových slov tvoří (od rohlík je rohlíček, od prst však prstek, prsteček, prstík, prstíček, prstec, prstínek).

Toto jednostranné soustředění na statistické údaje způsobuje, že se zanedbal sémantický i formální rozbor deminutiv. V sémantice deminutiv nelze vyjít s jednoduchým schématem: modifikace kvantitativní (malý jev, předmět), modifikace kvalitativní, emocionální (kladná, záporná), ev. obojí zároveň. To zajisté stačilo pro Dokulilův základní přehled v TSČ I, 46 (17 řádek), ale nestačí pro pojednání o 37 stránkách. Je přece nutno vyšetřit užití deminutiv ve významu specializace (mozeček jako pokrm, plavčík ve významu ‚dozorce na plovárně‘), ve významu posunutém (večírek ‚večerní zábava‘), metaforickém (hlávka zelí, hlavice sloupu), singulativním (hrách — hrášek, prach — prášek): o singulativech se mluví ve stati Danešově (493); o metaforickém užití 429—433. Na to bylo třeba odkázat.

Je tu i otázka jmen na -ina. Autor je z počtu deminutiv vylučuje, protože nevyhovují jeho definici a nezachovávají rod základových jmen. Ale otázka je složitější. K deminutivům se hlásí po stránce formální: jako jsou sekundární deminutiva na -eček atd. tvořena z primárních na -ek a -ec, jako patří deminutiva na -iček k deminutivům na -ík, tak sekundární deminutiva na -ínek předpokládají nějaká primární, a to jsou jména na -ina. Je pravda, že po stránce sémantické převládají významy druhotné (specializace, singulativnost), ale jsou i případy, které takto zařadit nelze: máma — mamina, kluk — klučina, dívka — dívčina. Případy mamina, tetina, vyloučené z deminutiv, našly útulek mezi jmény podle podobnosti (432), ale mamina, tetina nejsou přece osoby podobné mámě, tetě, nýbrž hypokoristika, expresívní deminutiva. Případy klučina, dívčina nenacházím.

Z formálních věcí by bylo bývalo třeba na podkladě úplného materiálu vyšetřit, jak je to se změnami kvantity (kniha — knížka, mísa — miska, ucho — ouško, oko — očko), za jakých podmínek se tvoří jména na -ík (proč je možné jen tančík, ale jen tranzistorek atp.), jaký je poměr mezi jmény na -ice a -ička atp.

Ale mám vážné výhrady k samému statistickému zpracování deminutiv:

a) Materiál není homogenní (což je předpokladem každého sčítání). Podívejme se na seznam typů na s. 507: jsou tu dvojice, ev. trojice zcela běžné, v jazykovém povědomí každého Čecha skutečně existující: chléb — chlebíček, táta — tatíček — tatínek, ale vedle toho se (v stejné rovině) uvádějí dvojice, kde je deminutivum tvořeno jen ad hoc, je zcela individuální: míreček u Dyka, pylének u Vymazala, domácínek u Sezimy (u toho je nadto z PS přejat mylný výklad, že je to deminutivum k domácí pán; z kontextu — papučemi domácínků — vyplývá, že je tu význam ‚zápecník‘). SSJČ žádné z těchto individuálních deminutiv neuvádí.

b) Materiál není dost spolehlivý. Autor nepodává výčet všech deminutiv — a to ovšem nikdo rozumně žádat nemůže (2 241 jmen na -ek), — ale nauvádí dost příkladů ani při skupinách menších. Ale i na tom málu, co je podáno, můžeme revidovat úplnost a spolehlivost materiálu:

(507) Uvádí se dvouvalentní typ AB (prut) proutek, proutík: ale je přece i prouteček, takže typ je trojvalentní.

(508) Podobně se jako dvouvalentní uvádí kousek, kousíček; ale vedle toho je i kousínek.

(508) Přípona -áček je jen v slovech popáček, synáček: je však i Čecháček, židáček.

(509) Sufix -oušek je v našem materiálu zastoupen u těchto šesti slov: hadoušek, pa[340]noušek, radoušek, šefoušek, voloušek, vrahoušek. — Ale je přece i dědoušek, kmetoušek, tatoušek. Přitom se dědoušek na s. 765 uvádí jako příklad přípony -oušek. — Přípona -oušek u adjektivních základů se uvádí na s. 329 (drahoušek, černoušek, velebňoušek).

(515) Ve výčtu deminutiv slova chvíle se neuvádí (mimo chvililinka) chvilánka, doklad pro příponu -ánka, souběžnou s příponou -ánek, která se probírá na s. 499 (nosánek).

(516) V soustavě základového slova máma se uvádí sice dialektické mamulenka, ne však mamulka; uvádí se mamuška, ale ne mamuša a mamušička; je maminka a maminečka, ne však mamina, maminenka, maminčička.

(519) K dýmka jsou deminutiva dýmčice a dýmčička; chybí dýmečka (vedle řidšího dýmička). — Ke kotva se uvádějí deminutiva kotvička a kotvinka; deminutivum kotvinka neuvádí ani PS, ani SSJČ, zato oba slovníky mají (jako zastaralé) deminutivum kotvice (žije jako termín botanický).

Uvážíme-li tyto námitky, budeme se ptát, jakou cenu mají četnosti velmi přesně udávané (četnost kombinace a je 0,01151); a budeme se ptát, zda se statistické metody, v jistých mezích velmi užitečné, takovým postupem spíše neznevažují, než aby se propagovaly.

8. „Odvozování podstatných jmen“ je první částí slovotvorného zpracování novočeské slovní zásoby. A je u nás zároveň prvním velkým kolektivním dílem gramatickým, dílem, jež nemůže být pouhým sborníkem statí tematicky příbuzných, nýbrž dílem zcela jednotným, jehož složky musí do sebe přesně zapadat.

Jaká poučení lze z rozboru tohoto svazku čerpat pro svazek další?

a) Především to, že nezbytnou podmínkou takové kolektivní práce je naprostá ukázněnost všech spolupracovníků. Je nutno postupovat přesně podle vzoru, předem ovšem všemi promyšleného a schváleného. Uplatňování individuálního postupu je nepřípustné.

b) V oboru adjektiv a sloves nelze ani zdaleka myslit na úplný výčet materiálu (3 843 sloves s předponou po- atp.).

c) Velmi závažnou otázkou bude otázka slovesných adjektiv typů nacházející, našedší, nalezený. Slovník je zaznamenává zřídka, ale v textech jsou to složky velmi významné.

d) Ve srovnávání se slovníkem Jungmannovým bude užitečné pokračovat; ovšem ve všech kategoriích, protože jen tak vyniknou proporce jednotlivých typů.

e) Doporučuje se srovnání s daty Frekvenčního slovníku, protože důležitost jednotlivých typů nezáleží jen v počtu členů, nýbrž i v jejich frekvenci.

Šlo by tu především o sledování adjektiv a sloves po jednotlivých tisícovkách seznamu deseti tisíc nejčastějších slov. Vidíme například, že procento adjektiv (a adjektiválií) stále stoupá: v první tisícovce je jich 15,5 %, v 2.—5. už 18 %, v 6.—8. tisícovce 20 %, v 9. a 10. pak 22 %. Nejčastější je typ vyhojený (adjektivizované trpné příčestí dokonavých sloves): v prvním tisíci nemá ještě zastoupení, ve dvou dalších kolem 10 případů, ve dvou následujících 16, ve třech přes 20, v posledních dvou tisících už 36 a 33 případů. Podobně, ale ne tak prudce, stoupá procento typu hojící (od jedné do třinácti). Nevýhodou ovšem je, že z údajů Frekvenčního slovníku nelze určit, kde jde o adjektiva substantivizovaná (např. hned u nejčastějších slov typu hojící, totiž pracující a vedoucí).

Z druhé strany je řada typů, které v prvních desíti tisících nejsou zastoupeny vůbec (kašovitý, hněděčervený, vyhojivší) nebo jediným případem (kotlavý, nahnědlý, pra-, děkovný).

Využitím zkušeností z prvního dílu vznikne dílo, které bude mít všechny vysoké hodnoty svého předchůdce, zbaví se však některých jeho nedostatků, u prvního pokusu dobře pochopitelných.

Vladimír Šmilauer

Slovo a slovesnost, volume 29 (1968), number 3, pp. 332-340

Previous Kolektiv pracovníků oddělení pro současný spisovný jazyk Ústavu pro jazyk český ČSAV: Významné dílo o slovenské morfologii

Next Jozef Mistrík: Prague Studies in Mathematical Linguistics I, II