dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K šedesátce prof. Karla Horálka

Bohuslav Havránek, Luboš Řeháček

[Articles]

(pdf)

К шестидесятилетию проф. К. Горалка / Le soixantième anniversaire du professeur K. Horálek

Dne 4. listopadu vzpomněla šedesátin profesora slavistiky na Karlově universitě Karla Horálka celá česká slavistika a lingvistika s velkým uznáním k jeho dílu, které ho zařadilo mezi čelné představitele obou těchto oborů. Právem nesmí při této oslavě chybět ani hlas Slova a slovesnosti: Horálek je trvalým přispěvatelem našeho časopisu takřka od studentských let, od 7. roč. z roku 1941, a není od této doby jediného ročníku, v němž by chyběla buď jeho pronikavá a zpravidla iniciativní studie, anebo uvážlivá kritika či kritické poznámky; od r. 1948 je členem redakce Slova a slovesnosti.

A jako se rychle z přispěvatele stal u nás spoluredaktorem, tak se rychle po doktorátu z r. 1945 habilitoval r. 1946 a stal se profesorem již r. 1947; tento rychlý vzestup jeho vědecké dráhy byl velmi dobře podložen. Horálek přišel na fakultu r. 1935 ve zralém věku 27 let a rychle vyspěl i metodologicky (přispívalo k tomu jeho filosofické vzdělání); skončil studia r. 1939 a po návratu z koncentračního tábora v Oranienburgu, kde byl od uzavření českých universit déle než šest měsíců, rychle publikoval a do r. 1948 — vydávání prací se tehdy opožďovalo — vyšla řada jeho závažných studií a prací jak o staroslověnském jazyce a o vývoji staroslověnského evangelijního překladu (zejména Význam Savviny knigy pro rekonstrukci stsl. překladu evangelia, 1948), tak o slovanském verši (Studie o slovanském verši, 1946 a Staré veršované legendy a lidová tradice, 1948 aj.), které prokázaly schopnost podrobné heuretické práce filologické i metodicky odpovědného zobecňování dílčích výsledků. Přesto byla v jeho rychlém postupu také důvěra dobře předvídavá, která naprosto nezklamala ani co do velkého rozsahu tematického, ani po linii metodicky dobrého zvládnutí problémů a vědecké iniciativy.

Všechny tyto tři stránky charakterizují celý další vývoj jeho rozsáhlé, ale vždy dobře promyšlené práce. V oblasti jazykovědné postupuje od studia staroslověnštiny, bulharštiny a ruštiny, které se od konce 30. let postupně dostávaly do středu jeho badatelské pozornosti, v průběhu 50. let k syntetickému shrnutí slavistické komparatistické problematiky i k důležitým obecně lingvistickým závěrům. Souběžně sleduje už od samých počátků své vědecké činnosti problematiku pomezních oblastí mezi lingvistikou a literární vědou (versologii, stylistiku, teorii překladu) a zvláště v posledním desetiletí v jeho díle výrazně vystupují do popředí také zájmy folkloristické. Pro všechny tyto okruhy Horálkova vědeckého zájmu je příznačné spojení velké šíře rozhledu s hloubkou [346]a pronikavostí pohledu, kritičnosti a uvážlivosti se smyslem pro chápání a uplatňování adekvátních metod vědeckého zkoumání.

Ve smyslu programu Slova a slovesnosti necháváme zde stranou rozvoj jeho práce v oboru studií staroslověnských, která vrcholí dočasně v rozsáhlé práci k textové kritice a k dějinám staroslověnského překladu Evangeliáře a čtveroevangelia z r. 1954, a práce o jazyce bulharském a ruském i ze slavistické komparatistiky, z nichž je nejpozoruhodnější jeho syntetický Úvod do studia slovanských jazyků z r. 1955 (2. vyd. 1962, vyšel též v překladu maďarském a je připraven překlad anglický a německý). Soustřeďujeme se zde především na otázky obecně jazykovědné. Vstup do tohoto oboru byl určen rozmachem pražské strukturalistické školy; Horálek se od počátku vlivem svých učitelů přimkl k tomuto proudu české jazykovědy a přejal do své práce jeho základní metodologické předpoklady i postupy. Bylo by však málo konstatovat jen to, že Horálek teze pražské školy akceptoval, ale je důležité, že sám z nich tvořivě těžil, promýšlí je a dále rozvíjí, dotváří i koriguje. Je třeba také zdůraznit, že zůstal strukturalistou i v složité situaci na sklonku let čtyřicátých a v průběhu let padesátých: jeho vědecká poctivost a dobrá metodologická prozíravost mu umožnila zaujmout kritický postoj k protistrukturalistické kampani zvláště padesátých let. Horálek si dobře uvědomil přínos pražské školy, ale nebyl a není dogmatikem, takže měl i vlastní kritické postřehy k některým aspektům strukturní lingvistické teorie; nikdy nelpí na jednou vyslovených formulích a nevyhýbá se novým myšlenkovým podnětům. U něho vždy jde o živý vývoj vědy, o aktivní rozvíjení dosavadních názorů se stálým přihlížením k nové metodologické situaci; nabádá však přitom k opatrnosti a varuje před přehnaným mechanickým přejímáním zahraničních vzorů, ne však z konzervatismu, ale z uvážlivé kritičnosti.

Speciálním polem oblasti lingvistické je u něho fonologie, jejímž jedním z významných badatelů se u nás stal a do jejíhož vývoje nejednou zasáhl. Např. E. Pauliny hodnotí takto význam Horálkova vystoupení na fonologické diskusi v r. 1953, uspořádané v období ostrých protistrukturalistických výpadů: „Význam referátu K. Horálka a význam niektorých diskusných príspevkov na tomto zasadnutí bol hlavne v tom, že ubránili z pozícií dialektického materialismu oprávnenosť fonológie proti niektorým ľavičiackym názorom o idealistickom charaktere fonológie“ (Fonológia spisovnej slovenčiny, Bratislava 1961, s, 57). Horálek aktivně zasahuje do aktuálních otázek fonologické teorie i dnes. Sporným bodem tu bývá obvykle interpretace podstaty fonologických distinktivních rysů a jejich poměru k fonému; s tím pak dosti těsně souvisí i otázka pojetí fonologických korelací. Horálek přitom stojí na stanovisku primárnosti fonému jakožto základní fonologické jednotky, jejíž stanovení (s použitím distribuční metody) je předpokladem k rozpoznání distinktivních rysů jakožto jednotek závislých.

V poslední době zaměřil Horálek pozornost zvláště k sémantické problematice jazyka a z tohoto úseku uveřejnil i řadu článků a kritik v našem časopise. Této problematice je věnována i podstatná část jeho nového spisu Filosofie jazyka (Praha 1967); v první části podává z tohoto hlediska pronikavou kritickou charakteristiku významných lingvistických směrů 19. a 20. stol., v druhé části pak pozitivní, ne však vždy dost vyvážený výklad některých vybraných problémů filosofie jazyka, jako jsou otázky vztahu jazyka a myš[347]lení, znakovosti jazyka, funkce jazyka a jazykových projevů, pokroku v jazyce, vztahu jazyka a národa, postavení jazykovědy v systému věd apod. Tento soubor je jistě podstatným přínosem do české obecné jazykovědy.

Od počátku své vědecké činnosti sleduje Horálek paralelně jazykovědnou problematiku i pomezní otázky mezi lingvistikou a literární vědou, problémy verše a stylu. Otázkám verše je věnována již uvedená první jeho souhrnná práce, soustřeďující se k počátkům umělého verše u Slovanů, zejména staroslověnského, staročeského a staropolského, a k slovanskému verši lidovému. I v dalších pracích z tohoto oboru je předmětem jeho zájmu slovanský verš lidový na jedné straně a na druhé straně vývoj českého umělého verše, zvláště v době obrození (viz např. polemicky zabarvený spis Počátky novočeského verše, 1956, obsahující i řadu podnětných úvah metodologických).

Na úseku stylistiky Horálek dosud charakterizoval jednak monograficky jazyk a styl několika významných spisovatelů, zvláště A. Jiráska a B. Němcové, jednak typologicky zkoumal na materiálu děl některých soudobých českých autorů různé stylistické postupy a jednak sledoval zásadní otázky celkového funkčního rozvrstvení jazyka. K tomu se těsně přimyká Horálkův zájem o teorii spisovného jazyka vůbec; také ve svém souborném Úvodu do studia slovanských jazyků probírá v speciální kapitole i otázky vývoje jednotlivých slovanských spisovných jazyků, což dosud ve spisech tohoto typu nebylo obvyklé.

Studium historickokomparatistické rozšiřuje Horálek i na konfrontační sledování jazyků slovanských, zejména jazyka českého a ruského, a sledoval zde i některé praktické cíle jazykové pedagogiky a zejména otázky překladatelské. Na tomto úseku velká řada jeho úvah a článků, týkající se hodnocení českých překladů, stala se podkladem pro zpracování teorie uměleckého překladu (srov. zvl. jeho Příspěvky k teorii překladu z r. 1966).

Tato oblast lingvoliterární byla také východiskem k studiu problémů folklórních; od problematiky struktury veršové v lidovém básnictví, která se projevila již na samém začátku jeho vědecké práce, přešel poslední dobou k studiu látkoslovnému se širokým rozpětím a se zvláštním zájmem o orientální látky v slovanské lidové slovesnosti. Toto studium bylo shrnuto v poslední době do dvou jeho prací: Studie o slovanské lidové poezii (1962) a Slovanské pohádky (1964).

Závěrem chceme zdůraznit veliký tematický rozsah Horálkovy vědecké činnosti, široký rozhled po několika oborech, hluboký pohled filosofický i metodologický, jeho kritičnost i odvážnou iniciativnost; v tom nemá mezi našimi slavisty konkurenta. Doma byla jeho vědecká práce oceněna zvláště volbou za člena-korespondenta Československé akademie věd již r. 1956. Jeho práce si však získaly uznání i v zahraničí a umožnily mu navázat čilé styky se všemi významnějšími vědeckými středisky; po mnoho let je účastníkem téměř všech závažnějších mezinárodních vědeckých setkání, často je zván k přednáškovým pobytům v zahraničí a jeho práce jsou velmi často publikovány v předních zahraničních vědeckých sbornících a časopisech. Je předsedou Mezinárodní komise folkloristické a Komise pro dějiny slavistiky při Mezinárodním komitétu slavistů.

Přejeme upřímně našemu jubilantovi další úspěšné pokračování v jeho práci i to, aby se mu podařilo vychovat dobré žáky a následovníky.

[348]Pozn. Biografická data prof. K. Horálka jsou shrnuta v článku L. Řeháčka v 12. sv. Bulletinu Ústavu ruského jazyka a literatury, věnovaném k jeho 60. narozeninám, s. 7—23. Soupis jeho prací do r. 1958 přinesl Bibliografický soupis publikační činnosti Karla Horálka, který sestavil J. Kurz a Z. Tyl (Bibliografie Slovanské knihovny v Praze 3, Literatura — jazykověda 4, 1958); pokračování bibliografie jeho prací do r. 1968 je v uvedeném svazku Bulletinu (s. 197—208) vypracováno Th. Beštou a M. Tylovou.

Slovo a slovesnost, volume 29 (1968), number 4, pp. 345-348

Previous rd (= Redakce): O čs. lingvistických publikacích k sjezdu slavistů

Next Karel Hausenblas: K pojetí „současného jazyka“