Podíl Karla Sabiny na utváření nové spisovné češtiny

Jiří Novotný

[Articles]

(pdf)

Роль Карла Сабины в формировании нового литературного чешского языка / La part de Karel Sabina dans la formation d’une nouvelle langue littéraire tchèque

1. Významní spisovatelé se podílejí jazykem svého literárního díla na utváření soudobého spisovného jazyka a na jeho dalším vývoji.[1] K nim náleží v českém národním životě i Karel Sabina.

Sabina literárně tvořil zhruba od poloviny 30. let do poloviny 70. let 19. stol., tedy v období pro vývoj spisovné češtiny závažném: v jeho první části, tj. v druhé polovině 30. let a v 40. letech minulého století, totiž vrcholí, zároveň s vrcholícím národním obrozením, ona etapa vývoje spisovné češtiny, v níž byly „položeny základy“ nové spisovné češtiny; jeho druhá část, tj. začátek druhé poloviny 19. stol., je pak dobou začátku jejího „plného uplatnění“[2] a všestranného rozvoje. V těchto čtyřech desítiletích se poměrně značnou měrou ustalovala norma nové spisovné češtiny a zároveň také probíhal intenzívně i proces rozvíjení jednotlivých stylů spisovného jazyka: druhá polovina let třicátých a léta čtyřicátá jsou významná pro rozvoj stylu uměleckého, politické události roku 1848 a první poloviny roku 1849 vytvářejí podmínky pro rozmach české publicistiky v pravém slova smyslu, od začátku druhé poloviny století se konstituuje styl hovorový (v pražském centru vzniká nová, pobělohorská hovorová čeština patrně již v druhé polovině 30. let min. stol. a s jejím vznikem a šířením bezpochyby souvisí i rozvoj stylu uměleckého[3]) a v prvních desítiletích druhé poloviny minulého století se dotváří i styl odborný, zejména dotvářením odborné terminologie mnoha oborů.[4]

Tato stať má přispět k poznání podílu vývojové linie jazyka Sabinova na vývoji spisovné češtiny v uvedeném období. Jazyk Sabinova díla je pro výzkum tohoto druhu, tj. pro zjištění podílu vývoje individuálního jazyka spisovatele na vývoji soudobého spisovného jazyka vůbec, zvláště vhodný, neboť Sabina byl autorem neobyčejně všestranným: patřil k předním spisovatelům tohoto období a v oboru soudobé umělecké literatury se uplatňoval jako spisovatel prozaik, básník i dramatik, náležel zároveň i k vůdčím osobnostem soudobé české žurnalistiky (zvláště před uvězněním — v r. 1848 a 1849) a působil současně i jako uznávaný literární kritik. Tento příspěvek se zaměřuje na literární jazyk v užším smyslu, tj. na Sabinův jazyk umělecký, a to na jazyk jeho krásné prózy.

Výsledky, jež zde podávám, zakládají se na poznání vývoje souvětné parataxe v jeho jazyce, ve smyslu parataktického spojení vět mluvnicky nezávislých. Toto východisko, opírající se o stránku formální, sice pohled na jevy souvětí souřadného na jedné straně poněkud zužuje (o event. případy koordinace vyjádřené mluvnickou hypotaxí), na druhé straně však orientace na formální souřadnost umožňuje věnovat pozornost i takovým parataktickým konstrukcím, které by při východisku [24]z obsahové výstavby zůstaly stranou, ačkoli právě mnohé z nich, jakožto konstrukce příznačné pro jazyk běžně mluvený, jsou pro posouzení celkové povahy spisovného jazyka, a jazyka literárního jmenovitě, zvláště důležité[5] — především většina typů „nepravých souvětí souřadných“, tj. parataktických spojení mluvnicky nezávislých vět, mezi nimiž není vztah koordinace: buď je mezi nimi vztah determinace (nebo apozice), nebo mezi nimi není syntaktický vztah vůbec (parenteze, prostá juxtapozice; sem spadají i případy oslabeného vztahu koordinačního — tvoří přechod k juxtapozici).[6]

2. Sabinovo literární dílo se po vnější i vnitřní stránce člení do dvou částí. Vnější jeho členění je dáno násilným přerušením, způsobeným Sabinovým uvězněním v l. 1849—1857, vnitřní odlišným rázem literatury i jazyka v období před uvězněním a po něm. První období Sabinovy tvorby (od r. 1835, kdy vyšla v Květech Sabinova prvotina, povídka Poutník, do r. 1849) je z hlediska literárního téměř zcela ve znamení doznívající básnické prózy preromantické, zastoupené v jeho díle zvláště povídkami Hrobník (1837) a Msta (1840), a máchovsky romanticky pojaté prózy historické, reprezentované hlavně Obrazy ze XIV. a XV. věku (1844) a rukopisem Čecha (1844);[7] teprve na konci tohoto období se Sabina přiklání k realistické tematice vesnické (Vesničané, 1847). V druhém období, začínajícím rokem Sabinova propuštění z vězení olomoucké pevnosti (1857) a končícím jeho smrtí (1877), zůstal již Sabina věren realistické tematice, spojené s úsilím o řešení společenských problémů; nejzávažnějšími díly této doby jsou román Na poušti (1863) a Oživené hroby (1870), Sabinovo nejlepší prozaické dílo vůbec (viz zde pozn. 27).

I po jazykové stránce jsou obě období od sebe zřetelně odlišná. V souvislosti s celkovým rázem svých literárních počátků navazuje Sabina v svých prvních literárních pracích na jazyk období předcházejícího a usiluje o vyjadřování nevšední, o „vysoký styl“ literárního jazyka, odlišujícího se neživým charakterem své záměrné strojenosti značně od jazyka běžně mluveného. I když již během tohoto období dochází k jistému přiblížení Sabinova literárního jazyka k jazyku běžně mluvenému, jsou to opravdu jen počátky (viz dále srovnání jazyka Hrobníka a Čecha). K skutečnému, podstatnějšímu sblížení dochází teprve v druhém období Sabinovy tvorby.

3. Prostředky tohoto vývoje k větší životnosti jsou v oblasti souvětné [25]parataxe jednak spojovací výrazy a jednak charakter vět samých.[8] Knižní a archaické spojovací prostředky, ale i některé bezpříznakové prostředky vlastní jen jazyku spisovnému během vývoje Sabinova literárního jazyka ustupují a na jejich místo nastupují prostředky shodné s prostředky jazyka běžně mluveného, popř. jemu vlastní (vždy znovu se ovšem objevují nové prostředky pouze spisovné, podporující jisté nutné odlišení jazyka literárního od jazyka běžně mluveného a působící tak proti nežádoucí nivelizaci literárního jazyka). Podíl charakteru výstavby vět samých na přiblížení Sabinova literárního jazyka jazyku mluvenému je dán změnami v složitosti větné stavby a rozličným využitím vět jistých specifických typů v průběhu vývoje Sabinova literárního jazyka. Větná stavba se tu vyznačuje odkláněním od počáteční složitosti a směřováním k větší jednoduchosti. Tato tendence se realizuje dvojím způsobem: jednak se uchovává složitá souvětná stavba, ale souvětí se rozkládá v samostatné intonační celky (dva nebo více), tj. v samostatné výpovědi o jednodušší větné stavbě,[9] jednak se souvětí se složitou stavbou nahrazuje syntakticky nesložitými větnými celky (souvětnými i nesouvětnými), bez formálního vyjádření (spojovacími prostředky) vzájemných (potenciálních „původních“ syntaktických) vztahů mezi jednotlivými (takto „vzniklými“) větnými celky. (Vztahy by bylo možno vyjádřit příslušnými spojovacími výrazy — viz Využití, s. 105n., zejm. 136n.) Tímto druhým způsobem se dosahuje ve větné stavbě nejvyššího stupně přiblížení jazyku mluvenému. Tento způsob je v Sabinově uměleckém jazyce spojen hlavně s druhým obdobím jeho tvorby (zvláště hojně se vyskytuje v jazyce Oživených hrobů); v prvním období se uplatňuje spíše způsob první.

Využití vět jistých specifických typů je u Sabiny při zživotňování jeho uměleckého jazyka prostředkem zvlášť důležitým. Projevuje se v tom, že v průběhu vývoje jazyka jeho beletrie ustupují ty parataktické konstrukce, které měly převážně „literární“ charakter a sloužily hlavně vyjadřování patetickému, pompéznímu a mnohomluvnému. Výsledky tohoto jednoho proudu zživotňovacího procesu jsou zároveň z druhé strany posilovány tím, že na úkor ustupujících konstrukcí tohoto charakteru se šíří konstrukce shodné s konstrukcemi jazyka mluveného nebo jemu vlastní (viz Využití, s. 164n.).

Vytváření literárního jazyka blízkého živému jazyku mluvenému je součástí Sabinova úsilí o vytvoření demokratické literatury, jak to Sabina výslovně požadoval ve své programové stati Demokratická literatura z r. 1848.[10] Jeví se proto i z tohoto hlediska plně vhodným označit tento proces jako demokratizaci literárního jazyka. To pochopitelně neznamená nivelizaci [26]literárního jazyka, nýbrž jen posilování jistých prvků, kterých se užívalo v jazyce spisovném i v jazyce běžně mluveném, a na druhé straně potlačování těch prvků, které svým knižním nebo archaickým rázem činily literární jazyk neúnosně strojeným a „nepřirozeným“. O tom, že nejde o potlačování všech pouze spisovných prvků, nýbrž jen prvků výrazně knižních nebo archaických, svědčí to, že mnohé pouze spisovné prvky, bezpříznakové anebo jim blízké, se v literárním jazyce Sabinově nadále uchovávají, ba že jiné prvky této kvality se dokonce nově uplatňují. Právě vhodné využívání prvků pouze spisovných, tj. vhodné jejich alternování s prvky s funkcí demokratizační, slouží k náležitému odlišení jazyka literárního od mluveného jazyka neliterárního.

4. Vývoj Sabinova literárního jazyka nebyl ovšem tak jednoduchý a přímočarý, cesta k tomu živému literárnímu jazyku, jaký nacházíme v Oživených hrobech, byla poměrně složitá, značný vliv tu měla i Sabinova neklidná povaha i dobové podmínky. Vyznačuje se usilovným hledáním, překonáváním navyklého způsobu vyjadřování, někdy snad i omylů (při jazykovém naturalismu Věčného ženicha — viz dále), návraty k překonanému a opět novými postupy vpřed. Na ráz jazyka v jednotlivých dílech působí pochopitelně i literární charakter těchto děl a specifické dobové vývojové tendence. Pokusím se tuto složitost vývoje Sabinova literárního jazyka v stručnosti naznačit.

Srovnáme-li charakter souvětné parataxe v jazyce Hrobníka (1837) a Čecha (1844), tj. v jazyce děl, která jsme vybrali jako reprezentativní pro první období Sabinovy literární tvorby, dojdeme k zajímavému výsledku: v jazyce Čecha nalezneme vedle jevů nesporně progresívních i jevy charakteru regresívního, které se v jazyce Hrobníka nevyskytovaly, popř. se vyskytly jen ojediněle.

K jevům progresívním patří zejména značné rozšíření asyndetické konstrukce důvodové, základní konstrukce pro vyjadřování důvodového vztahu v jazyce mluveném, která je v jazyce Hrobníka celkem řídká. V Čechovi je asyndetické spojení zhruba stejně frekventované jako spojení se spojkou neboť; v Hrobníkovi spojení s neboť vysoce převažuje. Progresívním jevem je v Čechovi také potlačení důvodového neb, které bylo v Hrobníkovi poměrně časté. Zároveň zde poněkud klesá i frekvence důvodové partikule -ť. K regresívním jevům náleží některé knižní až archaické prvky, zejména slučovací spojky i (při vyjadřování vztahu prostě slučovacího) a aniž (připojující větu obsahově zápornou), odporovací alebrž, ale však a avšak, důsledkové tudy a i, které má v Čechovi při vyjadřování důsledkového vztahu naprostou převahu, aj. K těmto jevům patří také počátkové postavení odporovacího však a i využívání některých konstrukcí knižního rázu (např. polysyndetických spojení patetického charakteru, jejichž knižní ráz je zde často zesilován sepětím se spojkou i, viz Využití, s. 93n.).

Výskyt těchto regresívních jevů však není projevem vývoje Sabinova literárního jazyka k větší oddálenosti od jazyka mluveného. Jsou to jen funkční stylové prostředky, jichž Sabina záměrně využívá k jazykovému koloritu historického tématu. Je tedy třeba při posuzování celkového směru vývoje odlišit základní bezpříznakové prvky, které jsou pro určení směru vývoje spisovatelova jazyka rozhodující, od tematicky funkčních příznakových prvků, z obecného hlediska vývoje podružných, kterých spisovatel užívá [27]jen jako prostředků realizace jistých, přesně vyhraněných stylových záměrů a které celkový charakter vývojové linie jeho uměleckého jazyka v podstatě nijak neovlivňují.

Některé z uvedených knižních a archaických prvků objevují se v jazyce Sabinově ještě i koncem 50. let a v 60. letech, tedy v období, v němž demokratická vývojová linie přinesla celkem již značné sblížení literárního jazyka Sabinova s jazykem mluveným. To je zvláště nápadné ve Věčném ženichu (1858). Věčný ženich je fraškovité vyprávění z vesnického prostředí, satira na soudobé poměry na české vesnici. To určilo základní ráz jazyka tohoto díla: je velmi blízký jazyku běžně mluvenému, ba mnohdy klesá až na pouhou jeho kopii a najdeme v něm prvky, které jej posouvají až na samou hranici jazykového naturalismu[11] (srov. např. Využití, s. 100). S tímto základním jazykovým rázem Věčného ženicha pak ostře kontrastují zmíněné prvky knižní a archaické, jež se za těchto okolností vyjímají zvláště nápadně — a působí nepřirozeným, až komickým dojmem. A právě tato jazyková situace umožňuje Sabinovi, že jich využívá jako prostředků jazykové komiky (podrobněji viz v mé kandidátské práci, s. 348n.). Jde tedy opět o záměrné stylové využití těchto prvků ve speciální funkci[12] (podobně jako prvků jazykového naturalismu zde Sabina užívá jako prostředků jazykového koloritu vesnického prostředí).

Užívání těchto silně knižních až archaických prvků, vlastních „vznešenému“ vyjadřování literárního jazyka obrozenského, jako prostředků jazykové komiky je zároveň svědectvím o zesilování jejich neživotného charakteru: až zhruba do konce 30. let jsou to u Sabiny běžné prostředky uměleckého jazyka obrozenské literatury (jeho „vysokého stylu“), ve 40. letech slouží pro značný stupeň neživotnosti již jako prostředky jazykového koloritu historického tématu a v 50. letech umožňuje jejich již zcela neživý ráz jejich využití jako prostředků jazykové komiky.[13] To je zároveň i nepřímým svědectvím o neživotnosti „vysokého stylu“ literárního jazyka obrozenského a o poměrně již značné demokratizaci literárního jazyka v době těsně poobrozenské.

Přímé svědectví o dalším sblížení literárního jazyka Sabinova s jazykem běžně mluveným poskytuje základní ráz jazyka Věčného ženicha (bez příznakových prvků obojího charakteru, tj. knižních a archaických na jedné straně a jazykově naturalistických na straně druhé) poměrně velkou mírou využití prvků jazyka mluveného, z nichž mnohé se výrazněji uplatňují v Sabinově jazyce právě teprve zde. [28]Podstatně se zjednodušuje větná stavba, většího využití docházejí typy nepravých souvětí souřadných vlastních jazyku mluvenému, zvláště dialogům — zejména paratakticky spojené věty ve vztahu determinačním, věty spojené prostou juxtapozicí a paratakticky připojené věty parentetické povahy. V oblasti parataktických spojovacích výrazů se stále větší měrou využívá spojky ale na úkor odporovacích výrazů ostatních, vyšší je frekvence odporovacího a, stupňovacího ba (na úkor ano) a vylučovacího anebo, vyskytuje se zde odporovací jenže (psáno jen že) a důsledkové proto atp.

Všechny tyto jevy svědčí o tom, že koncem 50. let 19. stol. vykonal Sabina opět další, a nemalý krok na cestě k demokratizaci literárního jazyka.

Avšak hned následující léta znamenají částečný odklon od této plynulé demokratizační vývojové linie Sabinova literárního jazyka. Nejde sice o žádný zásadní přelom, ale přece jen o patrné, i když ne důsledné preferování některých pouze spisovných, bezpříznakových i příznakových (knižních a archaických) jevů, které zde však nemají takovou, povahou literárního díla úzce vyhraněnou stylovou funkci jako např. v Čechovi nebo Věčném ženichu. Patří zde k základním prvkům jazyka spisovatelova. To je dobře patrné na jazyce románu Jen tři léta (1860).

Předně zde pozorujeme opět poněkud složitější větnou stavbu. Vzrůstá frekvence těch intonačně neucelených souvětných variant, jež jsou prostředkem členění složitých souvětných celků do samostatných výpovědí o jednodušší syntaktické stavbě a nalezneme zde dokonce i periodu (s. 228). Příznačné je pro tuto fázi vývoje Sabinova literárního jazyka i vyjadřování důvodového vztahu. Sabina se zde vrací až k jazyku Hrobníka a stejně jako v něm je i zde asyndetické spojení silně omezeno a naprostou převahu má opět konstrukce se spojkou neboť. Jako spojovacích prostředků z hlediska literárního díla funkčně nemotivovaných užívá Sabina spojek, jichž neužíval ani v Hrobníkovi (např. odporovací avšak a alebrž). Spojka leč přestává být omezena na výjimkový odstín odporovacího vztahu a šíří se i do odstínů ostatních. Tyto prostředky se pochopitelně uplatňují na úkor prostředků shodných s prostředky jazyka mluveného nebo jemu vlastních.

Užívání prvků této povahy tu, jak již bylo řečeno, není dáno charakterem literárního díla, jako v Čechovi nebo Věčném ženichu, nýbrž tkví v částečně změněné povaze Sabinova literárního jazyka, v jeho jistém „zespisovnění“. Tento jev sám o sobě není ničím neobvyklým (srov. např. analogický vývoj v jazyce Tylově)[14] a nebylo by mu proto třeba věnovat zvláštní pozornost, kdyby šlo jen o individuální rys jazyka spisovatelova. U Sabiny tu však nejde o úkaz izolovaný na jeho jazyk, nýbrž o jev zapojený do širších dobových souvislostí. Jde totiž o projev tehdy obecnější snahy o jisté oddálení spisovného jazyka od jazyka mluveného. Této tendence v jazyce žurnalistiky 60. let 19. stol. si všimli již dříve někteří badatelé[15] a označují ji jako tendenci k vyhrocené spisovnosti.[16] Výsledky studia jazyka Sabinovy beletrie ukazují na to, že snaha o vyhroceně spisovné vyjadřování [29]nebyla v 60. letech 19. stol. omezena pouze na jazyk žurnalistiky, nýbrž že šlo o obecný vývojový proces soudobého spisovného jazyka, na němž se Sabina vývojem svého literárního jazyka podílel.

Příčiny tohoto jevu jsou poměrně složité a k jeho vzniku vedlo několik činitelů, jejichž působení se navzájem prolíná. Jedním z hlavních určujících rysů celkového rázu spisovného jazyka je jak známo jeho vztah k jazyku běžně mluvenému. Spisovný jazyk se vyvíjí v úzkém sepětí s ním a za stálého vyrovnávání napětí, které při vývoji mezi oběma útvary národního jazyka vzniká. Někdy se uplatňuje výrazněji tendence demokratizační (např. v době husitské, ve vrcholné fázi národního obrození kolem r. 1848 a v období nástupu společnosti socialistické), jindy antidemokratizační (např. za humanismu a v počátcích národního obrození).[17] Střídání obou tendencí ve vývoji spisovného jazyka je sice primárně dáno poměry společenskými (povahou producentů i konzumentů spisovného jazyka, jejich vztahem k němu a v úzkém sepětí s tím i převažující jeho funkcí), ale zdá se, že z hlediska vývoje spisovného jazyka, a jazyka literárního zvláště[18] je i jeho imanentním znakem. Střídání obou tendencí je jakýmsi regulátorem vývoje spisovného jazyka, a jak již bylo řečeno, zvláště jazyka literárního, z hlediska jeho vztahu k jazyku mluvenému: zabraňuje tomu, aby nedošlo k jedné ani druhé krajnosti, tj. aby při pokračování v daném směru vývoje nedošlo ani k přílišnému oddálení od jazyka mluveného, ani k nadměrnému sblížení s ním. Proto když se dosáhne jisté meze, ležící na cestě k těmto krajním pólům, začne působit tendence protichůdná.

Přitom tato mez není dána jistým konstantním množstvím prvků té nebo oné kvality a dosažený stupeň přiblížení jazyku mluvenému nebo oddálení od něho není sám o sobě rozhodující. Rozhodující úlohu zde má kolektivní jazykové povědomí a dnes zejména jazyková kultura (ve smyslu „pěstění“ spisovného jazyka)[19], a to tím, že v sepětí s dobovými okolnostmi hodnotí závažnost stupně, na jaký se jazyk spisovný té nebo oné mezi přibližuje, a upozorňuje na nebezpečí, které by pro spisovný jazyk plynulo z jeho překračování. Tak např. jsme právě v dnešní době svědky snahy o „rekultivaci“ spisovného jazyka. Velkorysá socializace a demokratizace spisovného jazyka po roce 1945, a zejména po roce 1948[20] měla vedle své nesporně kladné stránky, přinášející pro další vývoj spisovného jazyka hodnoty trvalé, i svou stránku zápornou: mnoho uživatelů spisovného jazyka i v oficiálních veřejných projevech (ústních i písemných) zaměňovalo a zaměňuje demokratizaci spisovného jazyka do větší nebo menší míry s jeho nivelizací na úroveň jazyka běžně mluveného. Proto se v poslední době stále více obrací proti tomuto nežádoucímu jevu nejen naše veřejnost, ale což je důležité, i jazyková kritika.[21]

[30]Tedy v tomto zákonitém střídání obou tendencí při vývoji spisovného jazyka, a literárního jazyka zvlášť, lze spatřovat obecnou příčinu toho, že tento jev vůbec nastal. Specifickými poměry dobovými pak je dáno, že nastává právě v této době. Šedesátá léta minulého století znamenají důležitou etapu ve vývoji českého národa. Boj o konstituování českého národa je v podstatě vítězně skončen a nastává období všestranného, tj. politického, ekonomického i kulturního rozvoje národního života. Jisté oddálení spisovného jazyka od jazyka běžně mluveného zřejmě s touto situací souvisí. V obdobích, v nichž jde o boj za vítězství nových, v dané době pokrokových idejí, přibližuje se spisovný jazyk jazyku nejširších vrstev, bez jejichž získání nemohou být tyto ideje uvedeny v život. Tak tomu bylo nejen v době vrcholícího národního obrození, ale též v dobách dřívějších (husitství) i pozdějších (po r. 1948). Po dosažení vítězství těchto idejí, tj. po období, v němž se u spisovného jazyka výrazně uplatňuje funkce agitační, vystupují znovu do popředí snahy rekultivační, které jej od jazyka mluveného v jistých rysech opět zčásti oddalují. To je jev, jenž nastává právě v 60. letech 19. stol.

V minulosti působil např. při utváření češtiny humanistické a vývoj spisovného jazyka v současné době ukazuje, že svědky tohoto jevu se stáváme i dnes (viz výše). Nejde zde dnes ovšem o snahu opětně oddálit normu spisovného jazyka novou kodifikací od dosaženého stupně sblížení s normou jazyka běžně mluveného, nýbrž o úsilí zvýšit jazykovou kulturu (vytříbenost)[22] spisovných projevů; toto úsilí je reakcí na často záměrně nízkou jejich úroveň, která je nezřídka projevem formální „lidovosti“ a jež nemá se skutečnou demokratizací spisovného jazyka v zásadě nic společného.

Snaha o vytříbenost spisovných jazykových projevů souvisí v 60. letech 19. stol. jistě i s rostoucí národní hrdostí a snahou vyrovnat se i „vysokou úrovní“ spisovného jazyka jiným, již vyspělým národům. To pak vede k posílení reprezentativní funkce spisovného jazyka,[23] jehož důsledkem je mimo jiné právě i částečné oddálení od jazyka mluveného. — Konečně nutno vzít v úvahu — jako spolupůsobící faktor — i rostoucí třídní diferenciaci českého národního společenství a vliv buržoazie, v níž tehdy sílily tendence k izolaci od lidu;[24] ty se bezpochyby projevovaly v jisté míře právě i na poli jazykovém.

Jak již bylo řečeno, prvky antidemokratizačního charakteru v Sabinově jazyce tohoto období, jimiž se tendence k vyhrocené spisovnosti realizuje, jsou zde prvky pouze menšinové, kterými není, ani v etapě působení této tendence, zvrácena ani nijak podstatně ohrožena celková linie vývoje literárního jazyka Sabinova.[25]

[31]Od začátku 70. let Sabina antidemokratizační prvky, jež sloužily v období předcházejícím jako prostředky vyhroceně spisovného vyjadřování, opět opouští a posiluje prvky demokratizační. Opětný užší příklon k jazyku mluvenému ilustrují změny v užívání spojovacích výrazů i parataktických konstrukcí v jazyce Oživených hrobů (1870). Mizí odporovací alebrž a leč, spojka avšak je omezena na intonačně neucelené souvětné varianty; tam se hlavně vyskytuje i však, ojediněle je doloženo nýbrž a daleko nejfrekventovanější odporovací spojkou je ale a poměrně hojné je i odporovací a. Ustupuje důvodové neboť, které zde má nižší frekvenci než spojení asyndetické, a pro vyjadřování důsledkového vztahu užívá Sabina opět příslovce proto (jako ve Věčném ženichu); nejfrekventovanější je při vyjadřování tohoto vztahu spojení asyndetické. Hlavním prostředkem, jehož používáním dosahuje Sabina sblížení svého literárního jazyka s jazykem mluveným, je však poměrně jednoduchá větná stavba. V oblasti souvětné parataxe se projevuje na prvém místě značným využíváním samostatných vět, které sice jsou v obsahovém vztahu, jejž by bylo možno formálně vyjádřit parataxí, ale jejž Sabina tak nevyjadřuje (viz Využití, s. 105n., zejm. 136n.). S tím souvisí ústup těch intonačně neucelených souvětných variant, jimiž se rozkládají složitá souvětí do samostatných výpovědí o jednodušší syntaktické stavbě. Snižuje se také počet slučovacích „řetězů“ (viz tamtéž, s. 98n.) přerušovaných[26] a vzrůstá výskyt řetězů čistých (tj. nepřerušovaných větami v jiném vztahu než slučovacím). Zvláště významné je to, že na druhé straně Sabina nepřekračuje onu mez, která odděluje jazykový realismus od jazykového naturalismu a jejíž překročení by znamenalo nivelizaci literárního jazyka na úroveň jazyka běžně mluveného (Sabina se zde např. již nevrací k „nastavovaným souvětím“, příznačným pro jazyk Věčného ženicha). I zde se ovšem projevuje sepětí jazyka spisovatele s celkovou současnou jazykovou situací: působí zde vliv tehdy již se šířící a konsolidující hovorové češtiny, o niž se Sabina mohl opírat. Nejde tu tedy v podstatě o přímé působení prvků jazyka běžně mluveného, nýbrž o využívání hovorových spisovných variant.

Tak poskytuje i charakter souvětné parataxe v Oživených hrobech doklad o tom, že Sabinův literární jazyk zde dosahuje vrcholu: Sabinovi se podařilo vytvořit zde poměrně již živý literární jazyk, značně zbavený archaismů i prvků výrazně knižních a užívající ve vhodné míře i prvků jazyka běžně mluveného, pociťovaných již jako hovorové. Zejména právě využití hovorových prvků souvětné parataxe přispívá k svižnosti vyprávění, výraznosti popisů, živosti dialogů i jednoduchosti, s níž Sabina podává ústy jednotlivých postav své filosofické úvahy. Tak jazyková složka tohoto díla přispěla bezpochyby podstatnou měrou nejenom k jeho oblibě, ale i k jeho celkové hodnotě.[27]

[32]V duchu opět posílených demokratizačních tendencí upravuje Sabina v této době i leccos v druhém vydání románu Jen tři léta (1872). Za povšimnutí stojí např. nahrazování podoby předce podobou přece[28] a v některých případech i snaha o jednodušší syntaktickou stavbu. Sabina jí dosahuje členěním některých původně složitých parataktických konstrukcí v intonačně neucelené jejich varianty, tj. v samostatné výpovědi o jednodušší syntaktické stavbě. Srov. např.: Mám-li ti posud děkovati vše co jsem, mám-li ti děkovati, žes mě ze sprosťáctví vytrhl a na dráhy skvělé poukázal — tuť zajisté cokoliv dobrého provedu a kamkoliv dojdu, jedině tvou bude zásluhou, neboť bez tebe bych posud byl sprostým a nevědomým tovaryšem kdes na vsi, a bylo by mně hůře nuž kterému koliv jinému, neboť bych se byl nikdy šťastným a spokojeným nepociťoval v tom bídném postavení, z kterého tys mě vytrhl! 1. vyd., s. 101 — Mám-li ti posud děkovati vše co jsem … kamkoliv dojdu, jedině tvou zásluhou. Neboť … 2. vyd., s. 72—73. Tam, kde tyto samostatné výpovědi nastupují místo původního asyndetického spojení, dochází k úplnému zrušení parataktické konstrukce: formální souvislost je odstraněna — nesignalizuje ji ani spojovací prostředek, ani intonace — a vznikají dvě zcela samostatné výpovědi bez jakéhokoli formálního vyjádření vzájemného vztahu. Srov. např. tento doklad: Ráz starého brusu panoval jen v nitru, zevnitř se Kopal co možná k novotám přiznával a o rozličných pokrocích mluvíval, na které v skutku nikdy nepomýšlel (s. 9) — Ráz starého brusu panoval jen v nitru; zevnitř … (s. 4 — podobně srov. s. 32 a 21, 48 a 33 aj.). V těchto případech se Sabina v prostředcích, jimiž se dosahuje jednoduché větné stavby, nejvíce přibližuje jazyku mluvenému, neboť užívá prostředku jemu vlastního a v něm v této funkci nejrozšířenějšího a nejúčinnějšího (viz též výše).[29]

5. Tato studie nemohla pochopitelně vyčerpat vývoj jazyka Sabinova v plné šíři. Přesto však i tento stručný nástin vývoje souvětné parataxe v jazyce Sabinově ukazuje Sabinu jako spisovatele jazykově velmi obratného a pružného. Jazyk jeho literárního díla se vyvíjel v neustálém pevném sepětí s vývojem soudobé spisovné češtiny a Sabina citlivě reagoval na změny ve směru jejího vývoje, často teprve se rodící. Jeho literární jazyk prodělal rozsáhlý vývoj, který nebyl vždy jednoduchý, ani přímočarý. Progresívnost tohoto vývoje nelze hledat v úsilí o vyjadřování co „nejsprávnější“. K soudobému brusičskopuristickému pojetí jazykové kultury byl Sabina hodně skeptický[30] a nerad se dával svazovat „pedantstvím slova, ježto myšlénku zabíjelo“.[31] Kromě toho neměl Sabina na přílišné pilování a broušení svých rukopisů [33]při své rozsáhlé činnosti i mimospisovatelské ani dostatek času.[32] Pozitivní smysl tohoto vývoje tkví v jiných hodnotách. Nutno jej spatřovat v základním charakteru vývojové linie Sabinova literárního jazyka, v tom, jak se Sabina dokázal odklonit od uměleckého jazyka svých literárních počátků, který byl v mnohých rysech hodně vzdálen jazyku běžně mluvenému, a jak po hledání, v němž přichází až k jazykovému naturalismu, avšak vzápětí nato zase naopak k vyjadřování preferujícímu v četných případech prvky pouze spisovné (i před prvky spisovnými, avšak shodnými s prvky jazyka mluveného), vytvořil v svém nejlepším díle, Oživených hrobech, literární jazyk odpovídající v rámci tehdejších možností v zásadě již dnešním požadavkům: literární jazyk poměrně již značně živý, blízký jazyku mluvenému, avšak zároveň se od něho i vhodně odlišující. Že se tak stalo právě v tomto díle, je dáno činiteli subjektivními i objektivními. Subjektivním činitelem je okolnost, že jde o dílo Sabinova vrcholného období, jehož by bez nastíněného vývoje a hledání, byť leckdy i neuvědomělého, nebyl mohl dosáhnout.[33] Objektivním činitelem, umožňujícím Sabinovi dosažení této úrovně literárního jazyka, byla — ve srovnání s dobou obrozenskou — kvalita literárního jazyka tehdy již dosažená a poměrně ustálená spisovná norma, zejména právě syntaktická, a šířící se a upevňující hovorová čeština.[34] Ty vytvořily základ, z něhož mohla vzniknout relativně vyspělá podoba literárního jazyka.

Jazykem svého literárního díla podílel se tedy Sabina významně na uplatňování základních vývojových tendencí soudobého literárního jazyka: na jeho postupující demokratizaci, projevující se již v druhé polovině 30. let a ve 40. letech, a zejména pak v 50. letech 19. stol., na jistém jeho, třeba ne důsledném oddálení od jazyka mluveného v období vyhrocené spisovnosti v letech 60. a konečně na jeho již znatelném přiklonění k jazyku hovorovému v 70. letech min. století. Ze vztahu mezi jazykem literárním a jazykem spisovným[35] dále vyplývá, že se Sabina vývojem svého literárního jazyka podílel i na vývoji soudobé spisovné normy, na zživotňování spisovné češtiny 19. stol. a jazykem svého vrcholného prozaického díla, Oživených hrobů, již i na upevňování a šíření její hovorové podoby.[36]

 

[34]R É S U M É

Karel Sabina’s Part in the Shaping of Modern Literary Czech

Prominent authors take part, through the language of their literary work, in the shaping of the contemporary literary national language and in its further development. In the life of the Czech nation Karel Sabina, took belongs to these authors.

Studies in the parataxis in the language of Sabina’s beletristic prose show how Sabina, through the development of his artistic language, took more and more active part in putting through the basic development trends of Czech literary language, and of literary Czech of the 19th century in general: in the growing democratization of the contemporary literary language, as manifested by its being partially brought closer to life as early as in the second half of the thirties and in the forties, especially in the fifties of the 19th century; in a certain, but not consistent, separation of it from the language commonly spoken during the period of intensified literariness in the sixties; and, finally, in its having become considerably colloquial in the seventies of the last century.

Slovo a slovesnost, volume 30 (1969), number 1, pp. 23-34

Previous Oldřich Uličný: K syntagmatické a transformační charakteristice doplňku

Next Karla Trnková: K užívání termínů opozice, neaktuálnost při popisu iterativních sloves