dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K užívání termínů opozice, neaktuálnost při popisu iterativních sloves

Karla Trnková

[Discussion]

(pdf)

Об использовании терминов оппозиция, неактуальность при описании многократных глаголов / L’emploi des termes opposition, non-actualité dans la description des verbes itératifs

Cílem tohoto příspěvku je uvést několik poznámek, které souvisí s některými závěry poslední diskuse F. Kopečného a I. Poldaufa.[1] V první části se budu zabývat způsobem užívání termínů opozice, příznakový, nepříznakový, v druhé části termínu neaktuálnost; v třetí části uvedu několik poznámek k popisu významu iterativních sloves.

1.1 Při popisu kategorie vidu a sloves typu dělávat[2] užívají F. Kopečný a I. Poldauf ve své poslední diskusi[3] termíny: příznakový, nepříznakový, opozice (protiklad). Srov. např.:

[35]F. Kopečný: „Jsou tři vidové třídy českého slovesa dané dvojím kategoriálním protikladem: dokonavosti — nedokonavosti a nedokonavosti prosté proti příznakové násobenosti neboli (z jiného pohledu) neaktuálnosti“ (SaS, 1966, s. 259). „Pro třídu dělávat jsem užíval termínu příznakově násobená a postupně ho nahrazoval termínem příznakově neaktuální“ (SaS, 1966, s. 260).

I. Poldauf: „Český systém má jen protiklady nedok.-dok., determ.-indeterm., nenás.-nás.“ (SaS, 1964, s. 48); „… spořívá je přece výslovná nepravidelná členitost (říkám „sukcesívnost“) a v té je příznak „násobených“ sloves, tj. s „formantem“ (SaS, 1966, s. 262).

1.2 Termínů příznakový, nepříznakový, opozice se v lingvistice užívalo a určitým způsobem se interpretovaly např. v teorii morfologických korelací R. Jakobsona[4] a v glosematické teorii „extenze“.[5]

1.21 Budeme-li při interpretaci iterativních sloves užívat termínů opozice, příznakový, nepříznakový tak, jak byly definovány v koncepci R. Jakobsona,[6] můžeme opozici slovesa iterativní slovesa neiterativní považovat za korelační pár s příznakovým členem slovesa iterativní. Tato korelace vyhovuje podmínkám určujícím vzájemný vztah příznakového a nepříznakového členu: [1] iterativní slovesa mohou být ve všech kontextech substituována neiterativními slovesy [tuto podmínku můžeme považovat podle M. Dokulila (o. c. v pozn. 4, s. 90) za nutnou podmínku pro identifikaci příznakového a nepříznakového členu opozice]; [2] slovesa iterativní jsou charakterizována „vyznačenou“ morfologickou strukturou [přítomností formantu -va-] proti slovesům neiterativním (bez tohoto formantu). Tuto podmínku můžeme považovat za fakultativní pro identifikaci příznakového a nepříznakového členu korelace. Poměr obecných významů příznakového a nepříznakového členu označíme signalizace A nesignalizace A (toto označení užívá M. Dokulil, o. c. v pozn. 4, s. 83n.). V případě, že považujeme slovesa iterativní za příznakový člen korelace, je nutné tuto třídu sloves pojmenovat a obsahově vymezit význam A sloves, která patří do této třídy. Pojmenování této třídy může být zcela nemotivované vzhledem k pojmovému (obsahovému) vymezení předpokládaného významu sloves této třídy. Pro pojmenování této třídy užívám termín slovesa iterativní (srov. pozn. 2). Při obsahovém vymezení významu určitých tříd slovních tvarů se projevuje možnost „subjektivního“ přístupu k popisu jazykových jevů, která je v české tradiční lingvistice reprezentována např. různými obsahovými definicemi členů vidové opozice. Přitom je ustáleno pojmenování obou těchto členů slovesa dokonavá, slovesa nedokonavá, i třídy sloves označené těmito názvy. Význam iterativních sloves nebudu obsahově vymezovat. Způsob popisu tohoto významu v koncepci F. Kopečného a I. Poldaufa uvedu ve druhé a třetí části tohoto příspěvku.

1.22 Budeme-li termínu příznakový užívat podle glosematické teorie „extenze“ jako označení „intenzívních tvarů“ a termínu nepříznakový pro označení „extenzívních tvarů“, pak můžeme slovesa iterativní charakterizovat jako tvary intenzívní a slovesa neiterativní jako tvary extenzívní, např. podle těchto dvou kritérií formulovaných v jedné variantě glosematické teorie: [1] „L’élément qui apparaît dans le contexte le plus varié est extensif, celui dont le contexte est restreint est intensif“ (K. Togeby, Structure, s. 147). Slovesa iterativní nemohou vystupovat [36]v kombinaci s určitými typy časového určení, např. třikrát chodíval, dnes to dělával. To odpovídá uvedenému kritériu, podle kterého je „extenze“ intenzívních tvarů kontextově omezena. [2] „L’élément extensif peut sémantiquement remplacer l’élément intensif dont l’'emploi est strictement limité“ (K. Togeby, Structure, s. 148). Substituční vztah sloves iterativních a sloves neiterativních vyhovuje tomuto kritériu. Kritérium [2] je však v teorii „extenze“ fakultativní charakteristikou vztahu intenzívního a extenzívního tvaru, zatímco odpovídající substituční kritérium [1] teorie R. Jakobsona (srov. část 1.21) je nutnou charakteristikou tohoto vztahu. V glosematické teorii je, podobně jako v teorii R. Jakobsona, považována „formálně morfologická“ příznakovost za fakultativní důsledek „intenzívnosti“ určitého tvaru.[7] Podle této teorie, která zajišťuje pouze „jazykově imanentní“ vztahy určitých tvarů, končí analýza určením intenzívních a extenzívních tvarů (srov. K. Togeby, Structure, s. 151n.). Zkoumání „sémantické substance“ není považováno za objekt lingvistické analýzy. V této koncepci jsou tedy problémy, které souvisí se zjišťováním obecného významu slovních tvarů a s jeho obsahovým vymezením, tímto způsobem odstraněny.

1.3 Slovesa iterativní tedy můžeme nezávisle na pojetí F. Kopečného a I. Poldaufa charakterizovat jako tvary příznakové nebo jako tvary intenzívní.

1.4 Způsob užívání a interpretace termínů příznakový, nepříznakový, opozice, které jsou reprezentovány některými výroky F. Kopečného a I. Poldaufa, budu charakterizovat tak, že se zmíním o tom, jak tento způsob užívání uvedených termínů odpovídá způsobu užívání těchto termínů v koncepci R. Jakobsona,[8] a způsobu jejich užívání v jiných výrocích obou lingvistů.

1.41 Způsob užívání termínů příznakový, nepříznakový, opozice v diskusních příspěvcích F. Kopečného je charakterizován např. těmito výroky:

[1] „… příznakový člen nestojí nikdy proti stejně příznakovému opačnému. Opak je vždy bezpříznakový, nikdy čistý kontrast“ (SaS, 1965, s. 26); [2] „Rozhodující (prolož. K. T.) je přece to, že kdežto každé nedokonavé sloveso může tuto neaktuálnost nebo násobenost vyjadřovat — je tu celá třída formálně dokonce líp, jednotněji a integrálněji vyznačená než protiklad dokonavosti/nedokonavosti, která ji vyjadřovat musí, a to je hlavní …“ (SaS, 1966, s. 261, pozn. 9); [3] „Prius“ (prolož. K. T.) je ten fakt formantu. Znamená přece také něco fakt, že se tímto formantem dá vytvářet příznakově tento význam neaktuálnosti i od sloves, jež Poldauf deklaruje jako „neaktuální“ už sama o sobě …“ (SaS, 1966, s. 260).

Výrok [1] jednoznačně odpovídá způsobu vymezení vzájemného poměru významu příznakového a nepříznakového členu opozice charakterizované jako korelace v koncepci R. Jakobsona. Podobně můžeme interpretovat i výrok [2]. Podle výroku [3] považuje F. Kopečný „formálně morfologickou“ příznakovost za hlavní kritérium pro identifikaci určitého členu opozice jako příznakového členu. Podle výroku [2] a [3] je však možné usuzovat, že „sémantickou příznakovost“ a „formální příznakovost“ považuje F. Kopečný za ekvivalentní podmínky příznakovosti určitého členu opozice. Budeme-li interpretovat výrok [3] a výroky [2] a [3] tímto způsobem, pak je zřejmé, že způsob užívání a interpretace termínů příznakový, opozice neodpovídá zcela koncepci R. Jakobsona.

1.42 Koncepci I. Poldaufa můžeme charakterizovat např. těmito výroky:

[1] „Je-li v češtině Kopečného neaktuálnost pojem nadbytečný (nikde ji ani nenajdeme v čistém kontrastu s aktuálností), …“ (SaS, 1964, s. 47); [2] „Tedy ne[37]aktuálnost je neschopnost vyjádřit aktuální prézens“ (I. Poldauf uvádí výrok F. Kopečného — pozn. K. T.), „příznaková neaktuálnost“ musí pak být takováto neschopnost spjatá s formálním signálem v kontrastu s tvary bez tohoto signálu, jimž tato neschopnost schází: dělává proti dělá“ (není jasné zda tato část výroku je označením názoru I. Poldaufa nebo názoru F. Kopečného uváděného Poldaufem — pozn. K. T.); [3] „Tedy tvar dělává vyjadřuje něco, co nevyjadřuje tvar dělá. Jenže dělá nevyjadřuje ani aktuálnost ani neaktuálnost, ani násobenost ani nenásobenost; dělává vyjadřuje násobenost i (podle mého názoru při sukcesívní členitosti zcela nutně) neaktuálnost.“; [4] „Z čeho tedy vyplývá, že to, co je na dělává příznakové, je neaktuálnost a nikoli násobenost (sukcesívnost)?“[9]

Výrok [1] je dokladem toho, že I. Poldauf charakterizuje poměr významu členů opozice v tom smyslu, že předpokládá „sémantickou příznakovost“ obou členů opozice. Tento způsob interpretace termínů příznakový a opozice (jako „opozice ekvivalentní“) je podle teorie R. Jakobsona zcela vyloučen. Podobnou interpretaci uvedených termínů nenacházíme v žádných výrocích F. Kopečného. Ve výroku [2] užívá I. Poldauf termín příznakový stejným způsobem jako F. Kopečný ve výroku [1] (srov. část 1.41), tedy pro označení „formálně morfologické“ příznakovosti. Ve výroku [3] — v jistém rozporu s výrokem [1] — je charakterizován vzájemný poměr významu členů opozice jako signalizace A nesignalizace A, tedy v souladu s koncepcí R. Jakobsona. Ve výroku [4] — v určitém rozporu s výrokem [2] — užívá I. Poldauf termín příznakový pro označení „sémantické příznakovosti“ určitého členu opozice. Tento způsob užití daného termínu odpovídá koncepci R. Jakobsona.

1.5 Termíny příznakový, nepříznakový, opozice jsou tedy interpretovány různým způsobem v koncepcích F. Kopečného a I. Poldaufa. Způsob jejich užívání není jednoznačný v žádné z obou koncepcí.

2.1 Jedním ze způsobů užití termínu neaktuálnost, který nacházíme u F. Kopečného a v některých výrocích I. Poldaufa, je užití tohoto termínu pro označení určitého významu, který je obsahově vymezován jako „neschopnost vyjádřit aktuální prézens“.[10] Toto užití daného termínu označím neaktuálnost 1. Další způsoby užívání termínu neaktuálnost v koncepci F. Kopečného budu nazývat neaktuálnost2 (označení významu prézentních tvarů sloves dokonavých);[11] neaktuálnost3 (označení významu prézentních tvarů iterativních sloves);[12] neaktuálnost4 (označení významu všech, tj. prézentních, préteritálních, futurálních, tvarů sloves iterativních).[13]

2.2 Termín neaktuálnost v teorii F. Kopečného můžeme tedy charakterizovat jako mnohoznačný. Různé způsoby užití tohoto termínu F. Kopečný explicitně neodlišuje. V důsledku toho jsou některé výroky, v nichž užívá termín neaktuálnost, nejasné nebo jsou v určitém rozporu s jinými výroky, v nichž užívá tento termín.

Srov. např.: [1] „… vracím (se) ke svému staršímu stanovisku: že totiž násobenost … implikuje to, čemu říkám neaktuálnost, tj. nemožnost užít prézentu ta[38]kového slovesa na označení děje právě probíhajícího“ (SaS, 1966, s. 258n.); [2] „… jiná bude neaktuálnost, nevyplývající z vyznačené násobenosti, jako jev „náhodný“ (z hlediska pohledu gramatického), tj. opravdu negramatické případy stýká se se svým přítelem, …“ (SaS, 1966, s. 261).

Ve výroku [1] užívá F. Kopečný termín neaktuálnost pro označení významu iterativních sloves, tedy jako neaktuálnost4. Význam sloves této třídy však obsahově vymezuje jako neaktuálnost1. Podle výroku [2] považuje F. Kopečný vyjádření významu neaktuálnost1 za „jev náhodný (negramatický?)“ v tom případě, že je vyjádřen slovesy, která neřadíme k slovesům iterativním. K těmto slovesům patří také slovesa dokonavá. Tato slovesa však podle jiných výroků F. Kopečného (srov. pozn. 10) také vyjadřují neaktuálnost (ve smyslu neaktuálnost 1). Je to jev náhodný z hlediska gramatického? F. Kopečný jej zřejmě za náhodný nepovažuje (srov. pozn. 11). Výrok [2] je tedy v určitém rozporu s jinými výroky F. Kopečného.[14]

2.3 Jiný způsob užívání termínu neaktuálnost v koncepci I. Poldaufa můžeme doložit tímto výrokem: [1] „Neaktuálnost je pak přirozená vlastnost neakčních sloves a vůbec sloves, která akci rozprostírají mimo jakýkoli vymezený časový úsek (prolož. K. T.). To jsou vedle sloves stavových a jim podobných především slovesa násobená (slovesa iterativní? pozn. K. T.) (SaS, 1964, s. 47).

Budeme-li výraz „rozprostírat akci mimo jakýkoli vymezený časový úsek“ interpretovat vzhledem k významu iterativních sloves, tak, že [1] slovesa iterativní označují „fakt“ (děj), který nemůže být lokalizován do určitého časového období, [2] slovesa iterativní označují „fakt“, který nemůže být limitován určitým časovým obdobím, pak je možno uvést příklady kontextů, v nichž slovesa iterativní mohou označovat v kombinaci s určitými typy časového určení děj lokalizovaný do určitého časového období nebo limitovaný určitým časovým obdobím. Srov. např. Cibuzár přicházíval v posledních měsících skoro denně (E. Valenta) — označení „děje lokalizovaného v určitém období“; psávala Vám … půldruhého roku anonymní dopisy (E. Valenta) — označení „děje limitovaného určitým časovým obdobím.“ Výraz „rozprostírat akci mimo jakýkoli vymezený časový úsek“ můžeme interpretovat také tak, že slovesa iterativní (nebo ještě další skupiny sloves uváděné I. Poldaufem ve výroku [1]) označují izolovaně (pouze na základě svého lexikálního významu) děj nelokalizovaný a nelimitovaný určitým časovým obdobím. Takto však můžeme „významově“ charakterizovat všechna slovesa nedokonavá. Poldaufův výrok [1] bychom mohli v tomto případě považovat za tvrzení, že „neaktuálnost je přirozená vlastnost sloves nedokonavých“. Způsob užívání termínu neaktuálnost v uvedeném výroku tuto interpretaci připouští.

3.1 Iterativní slovesa můžeme považovat za distribuční třídu charakterizovanou určitými substitučními vlastnostmi, určitými kombinačními možnostmi (vzhledem k jiným tvarům) a určitou „formálně morfologickou“ strukturou (srov. části 1.21, 1.22, 1.3).

3.11 Budeme-li předpokládat, že tato třída sloves je charakterizována jako příznakový člen opozice (srov. části 1.21, 1.3) určitým obecným významem, pak bude obtížné „objektivně“ vymezit tento význam tak, aby určitým způsobem implikoval všechny významy označené iterativními slovesy v různých kontextech. Je možné popisovat pouze tyto „významy“ a nepředpokládat existenci „obecného významu“ této třídy sloves.[15]

[39]3.12 Při popisu iterativních sloves užívá F. Kopečný termín neaktuálnost a I. Poldauf termín sukcesívnost, který obsahově vymezuje jako „nepravidelná členitost“.[16] Iterativní slovesa však mohou v různých kontextech označovat „děj pravidelně nebo nepravidelně opakovaný — členitý“ (např. chodívám tam pravidelně/nepravidelně) nebo „děj neopakovaný — nečlenitý“ (např. tam stával dům).

3.2 Termíny neaktuálnost, sukcesívnost byly v diskusních příspěvcích F. Kopečného a I. Poldaufa užívány jako pojmenování a charakteristika významu určité třídy jazykových prostředků. Je možné užívat těchto termínů ve výrazech „neaktuálnost děje“, „sukcesívnost děje“ jako označení určité mimojazykové charakteristiky mimo jazykového faktu, tedy jako pojmenování určitých „nejazykových významů“ (dále „významů“) a určovat soubory jazykových prostředků, které vyjadřují (denotují) tyto „významy“.[17]

Slovesa iterativní pak můžeme charakterizovat jako jeden ze souborů jazykových prostředků, které vyjadřují v určitých kontextech „neaktuálnost děje“ nebo „sukcesívnost děje“. Např. „neaktuálnost děje“ je vyjadřována prézentními tvary sloves iterativních a sloves dokonavých ve všech kontextech a prézentními tvary sloves neiterativních v některých kontextech (např. v kombinaci s adverbiálními determinanty typu jak dlouho, jak často; srov. on píše celý den, chodí tam každý den).

3.3 Je otázka, zda různé „významy“, jako např. „pravidelná/nepravidelná opakovanost děje“, „neaktuálnost děje“ jsou vyjadřovány určitými slovesnými tvary nebo zda jsou tyto „významy“ vyjadřovány kombinacemi těchto slovesných tvarů s určitými elementy kontextu. D. Crystal[18] při popisu anglických sloves vychází z předpokladu, že různé „časové významy“ jsou vyjadřovány kombinací určitých časových slovesných tvarů s adverbiálními determinanty s významem příslovečného určení času. Jeho koncepci je možno rozšířit v tom smyslu, že tyto různé „významy“ jsou vyjadřovány nejen kombinacemi časových a (v slov. jazycích) vidových tvarů sloves s determinanty řazenými k příslovečnému určení času, ale také kombinacemi slovesných tvarů a jiných (adverbiálních) determinantů, např. determinantů řazených k příslovečnému určení způsobu. Např. obléká se dobře (vyjádření „děje neaktuálního“), obléká se (vyjádření „děje aktuálního“).

3.4 Některé „významy“ vyjadřované kombinací iterativních sloves s některými prvky kontextu můžeme popisovat např. takto: préteritální tvary iterativních sloves v kombinaci s neživotným subjektem označují „fakt neopakovaný vztažený k dávné minulosti“ (např. tam býval mlýn); préteritální, futurální a prézentní tvary iterativních sloves v kombinaci s životným subjektem označují „fakt (děj) opakovaný“ (např. on bývá doma); préteritální, futurální a prézentní tvary iterativních sloves v kombinaci s determinanty typu často, zřídka, každý den vyjadřují různé modifikace opakovanosti děje (např. chodívá tam pravidelně, stávala tam každý den).

3.5 Sloves iterativních tedy může být užito při vyjádření „děje opakovaného i neopakovaného“, „pravidelně opakovaného i nepravidelně opakovaného“. Nemůžeme je tedy významově charakterizovat podle I. Poldaufa jako slovesa sukcesívní. Nemůžeme je však charakterizovat ani podle F. Kopečného jako slovesa neaktuální, protože „neaktuální děj“ vyjadřují také slovesa dokonavá a neiterativní slovesa [40]určitých významových skupin.[19] „Významy“ vyjadřované iterativními slovesy můžeme objektivně popsat tehdy, užíváme-li termín „významy“ ve smyslu „mimojazykové významy“. Přitom je nutno považovat za prostředky spoluvyjádření těchto „významů“ určité elementy kontextu, zvláště příslovečné určení času.


[1] Celá diskuse proběhla v SaS. I. Poldauf, Souhrnný pohled na vid v nové češtině, SaS 25, 1964, 46—56 (dále — SaS, 1964); F. Kopečný, K pojmu „Neaktuálnost“ ve vidové soustavě českého slovesa, SaS 26, 1965, 23—26 (dále — SaS, 1965); I. Poldauf, Neaktuálnost jako gramatická kategorie českého slovesa?, SaS 27, 1966, 23—28 (dále — SaS, 1966); F. Kopečný, Ještě ke gramatické „neaktualizaci“ českého slovesa, SaS 27, 1966, s. 258—261 (dále — SaS, 1966); I. Poldauf, Závěrečné poznámky k diskusi, SaS 27, 1966, s. 262 (dále — SaS, 1966).

[2] Pro označení sloves typu dělávat užívají F. Kopečný a I. Poldauf různých termínů. Pro označení této skupiny sloves, tj. nedokonavých sloves odvozených od sloves nedokonavých, budu v této práci užívat termín slovesa iterativní. Termín slovesa neiterativní budu užívat pro označení prostých sloves nedokonavých a sloves nedokonavých odvozených od sloves dokonavých.

[3] Za reprezentativní pro koncepci obou lingvistů považuji uvedenou poslední diskusi (v pozn. 1). Při interpretaci některých názorů F. Kopečného budu uvádět také výroky z jeho dřívějších prací (Slovesný vid v češtině, Praha 1962; Základy české skladby, Praha 1962). Nepřihlížím k těm názorům obou lingvistů, které ve svých dřívějších pracích měli, ale během poslední diskuse výslovně opustili.

[4] Srov. např. R. Jakobson, Beitrag zur allgemeinen Kasuslehre, TCLP 6, 1936, s. 252n. Podrobný výklad a kritika teorie R. Jakobsona jsou uvedeny ve stati M. Dokulila, K otázce morfologických protikladů, SaS 19, 1958, s. 81—103.

[5] Srov. např. K. Togeby, Structure immanente de la langue française, TCLC VI, Copenhague 1951, s. 147—152 (dále Structure).

[6] M. Dokulil (viz o. c. v pozn. 4, s. 84, 85) uvádí: „Vztah mezi protikladem něčeho s ničím“ v rovině označeného a opozicí téhož druhu v rovině označujícího je však podle Jakobsona zcela libovolný (arbitraire)“. K. Togeby (Structure, s. 149) při charakteristice Jakobsonovy koncepce uvádí: „M. Jacobson attire aussi l’attention sur l’analyse des signes; la forme non marquée est souvent représentée par le signe zéro.“

[7] L’extension des éléments a des conséquences … L’élément intensif ou nettement caractérisé est souvent nettement caractérisé aussi par son expression, tandis que l’expression de l’élément extensif est souvent zéro“ (K. Togeby, Structure, s. 148).

[8] Srov. část 1.21. V diskusních příspěvcích obou autorů jsem nenašla žádný výrok, který by mohl být dokladem toho, že jejich užívaní termínů příznakový, nepříznakový odpovídá teorii extenze (srov. část 1.22).

[9] Výroky: [2], [3], [4] tvoří souvislý text v SaS, 1966, s. 27.

[10] Srov. např. „A právě tak jako dokonavý prézens nemůže vyjádřit pravou přítomnost, děj před našima očima v okamžiku promluvy se rozvíjející, nemohou ho vyjádřit ani iterativa typu dělávat … A právě jen tuto neschopnost iterativ třídy dělávat vyjádřit aktuální prézens nazývám „neaktuálností“ (SaS, 1965, s. 24).

[11] Srov. výrok v pozn. 10 a tento výrok: „Je všeobecně známo, že dokonavým prézentem nejde vyjádřit aktuální přítomnost, nelze jím odpovědět na otázku „co tu děláš?“ (Slovesný vid v češtině, Praha 1962, s. 35).

[12] Srov. výrok uvedený v pozn. 10 a tento výrok: „Gramatičnost kategorie sloves příznakově neaktuálních (sloves iterativních — pozn. K. T.) plyne zase ze svérázného zařadění prézentu těchto sloves do kategorie času. Také tyto tvary nemohou nikdy znamenat aktuální prézens, děj v okamžiku mluvení probíhající, nemohou být odpovědí na otázku ‚Co to tady děláš?‘“ (F. Kopečný, Základy české skladby, Praha 1962, s. 102).

[13] Srov. výrok uvedený v pozn. 10 a výrok [2] v části 1.41.

[14] Výrok [2] je v rozporu např. s výroky uvedenými v pozn. 10, 11.

[15] Otázkou vhodnosti teorie „obecného významu“ pro popis významů jazykových prostředků se zabývali: M. Dokulil (viz stať cit. v pozn. 4) a P. Novák, K otázce obecného významu gramatických jednotek, SaS 20, 1959, 81—87.

[16] Srov. „… spořívá je přece výslovná nepravidelná členitost (říkám „sukcesívnost“) a v té je příznak „násobených“ sloves, tj. s formantem“ (SaS, 1966, s. 262).

[17] Takový postup důsledně realizuje F. Brunot (La pensée et la langue, Paris 1922), který při popisu jazyka vychází od určitého souboru obsahově vymezených „mimojazykových významů“ a uvádí třídy jazykových prostředků, které jsou vyjádřením těchto významů.

[18] Srov. D. Crystal, Specification and English tenses, Journal of Linguistics 2, 1966, s. 1—34.

[19] Tato slovesa uvádí I. Poldauf (srov. např. SaS, 1966, s. 23n.).

Slovo a slovesnost, volume 30 (1969), number 1, pp. 34-40

Previous Jiří Novotný: Podíl Karla Sabiny na utváření nové spisovné češtiny

Next Otto Ducháček: Strukturální metody v současné sémantice