Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Vachkova kniha o fonologickém systému současné češtiny

František Daneš

[Discussion]

(pdf)

Книга Вахека о фонологической системе современного чешского языка / L’ouvrage de J. Vachek sur le système phonologique du tchèque contemporain

Jednou z nejzávažnějších knižních publikací vyšlých k 6. mezinárodnímu kongresu slavistů v Praze 1968 byla bezesporu práce Josefa Vachka Dynamika fonologického systému současné spisovné češtiny (Praha, Academia 1968, 154 s.).

Uvážíme-li, že fonologie byla nejtypičtější a nejrozpracovanější disciplínou pražské lingvistické školy, je vlastně překvapující, že fonologii češtiny v synchronním aspektu bylo věnováno našimi badateli poměrně málo soustavné pozornosti (necháme-li stranou historicky zaměřené práce Komárkovy a fonologie větné se týkající práci autora této rezence). Už proto je třeba knihu Vachkovu vítat, tím spíše, že její vědecký přínos je nemalý.

Autor recenzované knihy, přední český lingvista a představitel pražské školy, se začal zabývat fonologií češtiny již v první polovině let třicátých a věnoval jí trvale pozornost (leckdy i v souvislosti s bádáním o fonologii angličtiny). Proto dnešní jeho soustavné dílo je plně promyšlené, vyzrálé a představuje syntézu mnohaletého badatelského úsilí.

Vachek správně vystihl jednostrannost a nedostatky některých dosavadních prací o fonologii češtiny (kritický přehled jich podává v I. kapitole „K dnešnímu stavu fonologického bádání o současné češtině“) a přistoupil ke zpracování zvolené látky z aspektu leckdy zanedbávaného, totiž z hlediska dynamického napětí a vývojových tendencí v současném, synchronně pojatém systému. I když velmi kladně hodnotí přínos cenné Kučerovy knihy (první soustavné české fonologie),[1] právem jí vytýká, že „trpí nedostatkem zplastičťujícího dynamického pohledu“, a soudí, že je nutno, „aby výsledky jeho práce byly zplastičtěny tím, že se vysledují dynamické tendence, které ve fonologickém systému češtiny dnes působí a vedou k diferenciaci tohoto systému na složky centrální a periferní“. V tom pak spatřuje V. hlavní cíl své práce.

Vachek se opírá o teoreticko-metodologický přístup, který — na základě funkčně-strukturálních principů pražské školy — v posledních letech sám vypracoval a který by snad bylo možno charakterizovat jako funkční (finalistický) dynamický synchronismus. Autor věnoval těmto obecnějším otázkám především kap. II („O nestatickém pojetí synchronicky zkoumaného fonologického systému“) a vrací se k nim souhrnně, po předvedení a ověření těchto principů v analytické praxi, znovu v kap. závěrečné (X. „Význam studia jazykové dynamiky“).

Pro V. je jazykový systém trvale v pohybu, je to systém plný napětí, neuzavřený a nevyvážený, mající svá „slabá místa“, trvale však k vyváženosti, k ideální systémovosti směřující. Dynamika (tj. vývojové tendence) se na rovinu synchronní promítají jako různé rozdíly stylistické a především v tom, že ne všechny složky systému jsou stejně pevně zapojeny (integrovány) do systému,[2] že mají různé funkční zatížení a různou frekvenci, že vedle případů jednoznačně zařaditelných existují případy okrajové; to vše pak V. souhrnně kvalifikuje jako různý stupeň centrálnosti, nebo naopak perifernosti daného jevu.

[158]Funkční (finalistická) složka výkladů vystupuje rovněž do popředí a umožňuje autorovi leckdy velmi sugestivně vylíčit obraz vnitřní (i vnější) motivace jazykových tendencí, popř. změn, a jejich průběhu. O principiální oprávněnosti i nesporné plodnosti tohoto interpretačního přístupu v jazykovědě, plynoucí z instrumentálního aspektu jazyka, a zároveň i o mezích a úskalích tohoto výkladového principu, jsem psal jinde a odkazuji tam.[3] Vachek je mistrem takovéhoto výkladu; obávám se jen, zda někdy snad přece jen nepřeceňuje záměrnou plánovitost jazykových tendencí a změn (jazyk, rozuměj jeho kolektivní nositel, není asi vždy jen „moudrým hospodářem“) a zda se někdy z pouhého faktu naléhavé potřebnosti vůbec nějaké změny v jisté složce systému nevyvozuje neprávem nezbytnost jisté dané (určité) změny (totiž té, která vskutku nastala).

Strukturalistický aspekt přístupu Vachkova se zračí především v tom, že přihlíží vždy k co nejširším souvislostem zkoumaného fonologického jevu, a to nejen k jevům téhož řádu, nýbrž k souvislostem celosystémovým. Toto zapojování do širších souvislostí, jdoucích napříč jazykovými rovinami, a umožňující subsumovat pod jistou značně obecnou, často typologickou, zákonitost či tendenci jevy zdánlivě disparátní, je neobyčejně plodné a leckdy objevné (tak např. porušování pravidla o přízvukování jednoslabičných předložek V. zajímavě spojuje s typologickými vlastnostmi češtiny). Domnívám se však, že vztahy roviny fonologické k ostatním rovinám by vyžadovaly prohloubenější interpretace: je rekurence k vyšším rovinám, k níž se pražská fonologie uchyluje v některých případech určování fonologického systému (např. pojetí neutralizace), jen důsledkem jistého defektu systémových vztahů, anebo jevem zákonitým? To, že jednotky roviny nižší jsou tu k tomu, aby sloužily na rovinách vyšších (fakt, který nepopírali patrně ani deskriptivisté) je jedna věc, a určování fonémů pomocí kritérií morfologických a vyšších je věc druhá, z první nutně nevyplývající. Autor se rovněž nevyjadřuje k pojetí morfonologie (i když tu a tam se u něho tento termín, blíže neurčen, objevuje). Mám za to, že tyto otázky nebyly v pražské fonologické koncepci dost ujasněny: Užívá se termínů morfonologie, fonologie slova, fonologie věty. Ale — ptám se — fonologie čeho je pak fonologie bez přívlastku, chápaná nikoli jako termín souhrnný? (Sám jsem se pokusil naznačit jisté řešení v práci citované zde v pozn. 3 a v stati „On Linguistic Strata (Levels)“, která vyjde v TLP 4.)

Dalším pražským principem, kterého V. bohatě využívá, je konečně konfrontace s jinými jazyky, příbuznými i nepříbuznými (angličtinou, slovenštinou, ruštinou, polštinou) a přihlížení k „substandardním varietám“ češtiny, o nichž V. právem soudí, že tvoří jazykovou oblast, v níž se — v důsledku její nekodifikovanosti — projevují jazykové tendence (a změny) dříve a výrazněji než v kodifikací a tradicí do jisté míry spoutaném jazyce spisovném. — Plodná je ovšem i autorova zásada lišit jazykové prostředky (převážně) intelektuální (s funkcí věcně sdělovací) od prostředků (převážně) emocionálních či expresívních, a rovněž lišit slovní zásobu domácí a výrazy mající rysy synchronní cizosti.

K pojetí nespisovných variet bych chtěl poznamenat, že ani Vachkovo pojetí není dost jasné; užívá termínů jazyk běžně mluvený, obecná čeština a hovorová čeština, bez podrobnějšího vysvětlení. Nehledě k tomu, že nelze podle mého soudu pokládat hovorovou češtinu za zvláštní kód (varietu) češtiny a že „jazyk běžně mluvený“ lze nejspíše pokládat za velmi různorodou a variující kombinaci prvků nejrůznější příslušnosti — je v oblasti fonologie třeba sledovat i rozdíly jiné, dané různými výslovnostními styly (s čímž, pokud vím, sám V. by jistě souhlasil), které jdou do jisté míry napříč členění na „variety“.

Rovněž ne ve všem souhlasím s tím, jak V. charakterizuje některá jednotlivá slova co do jejich emotivnosti, cizosti apod.; přiznávám ovšem, že takové hodnocení je [159]vždy do jisté míry subjektivní. Nejsem si však jist, zda autor vůbec nepřecenil dosah vnitřní stylistické[4] diferenciace lexika (která je značně mnohostranná) pro interpretaci fonologickou. Její důsledné respektování by vedlo patrně k roztříštění vlastního fonologického systému.

Vlastní fonologická teorie, v užším smyslu, na níž V. zakládá své výklady, je v podstatě pojetí „klasické“ pražské školy (k jehož vypracování ovšem sám významně přispíval), jak je známe především z Trubeckého kompendia. Vachek ovšem nadto přijímá princip distinktivních rysů, vypracovaný hlavně Jakobsonem[5] (a kompatibilní s pojetím Trubeckého, resp. v něm in nuce obsažený); přejímá i Jakobsonovu terminologii (pokládá ji, právem, za systém v přítomné době nejpropracovanější), avšak jeho binarismus nepřijímá do všech důsledků.

 

Celá práce je rozvržena do deseti kapitol. Obsah prvních dvou a poslední jsme už naznačili. Kapitola III. je věnována podsystému samohlásek. Autor předpokládá vedle vztahů binárních též ternární, stupňové, které v subsystému krátkých vokálů převládají. I když připouští, že je teoreticky možné převést je na vztahy binární, mluví v neprospěch tohoto pojetí to, že se tak odtrhují fonémové páry těsně souvisící. Podrobně je analyzována korelace kvantity, interpretovaná mórově, prozodicky, nikoli geminačně, a shledává se, že obsahuje mnoho slabých míst. Ve spisovném jazyce je udržována nevyřešená situace této korelace silou kodifikace, avšak její nepevný systémový status se projevuje různými tendencemi k jejímu přebudování nebo postupné likvidaci. Výrazněji se tyto tendence projevují např. v obecné češtině. Zajímavě spojuje V. tuto tendenci i s šířící se (z úzce středočeského centra) otevřenější výslovností [i], [e]. Kapitola obsahuje i přínosný exkurs do vývoje staročeského.

Kapitola IV. si všímá fonémů stojících na pomezí mezi oblastí samohláskovou a souhláskovou a tvořících „přechodné pásmo“ fonémů „obojživelných“, fungujících jednou jako slabičné vrcholy, podruhé jako konsonanty. Jde hlavně o /r/, /l/, dále o /u/ ve dvojhlásce /ou/ a zcela periferně o /m/. — Podrobný výklad věnuje V. poměru mezi /i/ a /j/, jímž se zabýval ve své první práci z fonologie ve Slavii r. 1932. Srovnává situaci v češtině se situací v slovenštině a dochází k závěru, že i v češtině se jasně rýsuje tendence k splynutí obou fonémů, brání mu však jednak existence monomorfémních kombinací /i/ + /j/ (jiný, kyj, …), jednak počáteční pozice před souhláskou (jméno × ihned). V substandardu tato tendence pokročila dále než ve spisovné češtině. Foném /j/ je v systému prakticky neintegrován. — Nakonec připojuje autor obecný závěr, že z historického hlediska je přechodné pásmo vždy labilní; existují ovšem i jazyky bez tohoto pásma (např. ruština) a V. se pokouší tento fakt korelovat s některými vlastnostmi typologickými.

Kapitoly V. a VI. jsou věnovány souhláskovým korelacím. (Na rozdíl od Jakobsona a v souhlase s Horálkem pokládá V. korelace v Trubeckého smyslu za vztah velmi podstatný pro strukturu každého fonologického systému.)

Páteř systému českých souhlásek tvoří korelace znělosti; tvoří ji 5 párů nesporných a 3 poněkud sporné, periferní (/k/—/g/, /f/—/v/, /x/—/h/. Interpretaci těchto periferních párů věnuje pak V. značnou pozornost a přináší mnoho cenných postřehů (též z vývoje češtiny) a důmyslných argumentů; nejeví se mi však všechny jako nesporné.

Pokud jde o foném /g/, přisuzuje jej V. jen slovům pociťovaným jako synchronně cizí, přičemž právě přítomnost tohoto fonému je signálem této cizosti a jako takový bývá pak — v obecné češtině — přenášen i do jiných slov místo původního /k/; tím [160]způsobem pak prý [g] slouží jako prostředek „stylistické diferenciace“. Přitom však V. připouští, že některá slova obsahující (původní) [g] se hodnotí jako zdomácnělá (gumový, …) a [g] v nich začíná nabývat statutu zdomácnělého fonému. Tento výklad však (opírající se zčásti o Mathesia) obsahuje podle mého soudu vnitřní rozpor: jak spolu smířit tvrzení, že [g] je signálem cizosti a záměrně se vnáší do cizích slov s původním /k/ (ale přitom právě do slov, která zdomácňují, jako plakát, krém, balkón, akát, inkoust …!), a zároveň že (ve slovech s původním [g]) nabývá táž hláska statutu zdomácnělého fonému? (Sám jsem se pokusil podat výklad jiný, že totiž u typu [grém, balgón] jde o tendenci likvidovat protiklad v domácích slovech neexistující, tendenci, jejímž opačným projevem je substituce [g] > [k] v slovech jako cikán, kytara a nářeč. kranát atp.[6] Vachek se k mému výkladu nevyjadřuje.)

Ve výkladech o statutu fonému /f/ si nejsem jist, zda lze slovesa doufat, zoufat hodnotit jako výrazy periferní, patřící do vrstvy emocionálních slov. A rozhodně problematická jsou slovotvorná kritéria pro zdomácnělost slova: Vachek je formuluje takto: „zjistíme-li, že od jistého základového morfému [?] se tvoří odvozené výrazy výhradně s použitím morfémů domácích a nikoli morfémů cizích, lze i základový morfém hodnotit jako synchronicky domácí, i když etymologie ukazuje, že se takový výraz do jazyka dostal výpůjčkou …“ Nechci popírat, že náznak takovéto tendence lze v češtině vystopovat, je to však náznak velmi slabý, překrytý zákonitostmi zcela jinými. Tak třeba od jmen oborů apod. na -ie se tvoří adjektiva na -ický bez ohledu na zdomácnělost: je chemický a fotografický stejně jako fotogrammetrický nebo dosimetrický; adj. od názvů umělých hmot se tvoří příp. -ový a punčochy či ponožky z takových hmot vyrobené příp. -ky: silonový, nylonový, perlonový, …, ale též od materiálů zcela nových: dralonový, brailonový apod., okamžitě od prvního objevení názvu takového materiálu. Podobně se odvozují sufixem -ový adj. od názvů rostlin, plodin apod., bez ohledu na zvyklost či vžitost: hruškový, pomerančový, banánový, grapefruitový, …; jetelový, fíkusový, …, bromeliový, eremurusový (adj. bromeliový, eremurusový slovníky sice neuvádějí, ale každý Čech by je bez rozpaků okamžitě utvořil, kdyby je potřeboval). Podobně se tvoří běžně sufixem -ský adjektiva od nejrůznějších exotických jmen geografických. Atd. Mezi sufixy, jejichž přítomnost prý prokazatelně signalizuje cizost, uvádí V. např. -ista; jenže pak by byly nezdomácnělými slovy i fotbalista, hokejista, slávista; basista, rusista …! Skutečnost je ovšem zcela jiná: naopak suf. -ista zdomácňuje, jak o tom svědčí nespisovné výrazy typu švandista, kopálista, šeptandista. A konečně není možno přehlížet skutečnost, že mnohá přejatá slova, v nichž vydělujeme cizí přípony, byla přejata jako celek (a jen paradigmaticky počeštěna, a ne teprve utvořena v češtině). — Vachkovo kritérion by se podle mého soudu mohlo plně uplatnit jen tam, kde by měl jazyk volbu mezi cizí a domácí příponou téhož významu, neovlivněnou dalšími faktory.

Celkem dochází V. k závěru, že /f/ je pevněji integrováno do systému než /g/, ale zdaleka ne tak pevně jako např. /s/, /š/ apod. Foném /x/ je rovněž mnohem pevněji integrován než /f/; variantu [γ] pokládá pak V. (ve shodě s Kučerou) za variantu fonému /h/, nikoli /x/, jak se často děje. Velmi podrobnou a přesvědčivou argumentaci uvádí pak autor ve prospěch nesloženosti českých fonémů /c/ a /č/.[7]

[161]Jako druhou významnou korelaci souhláskovou uvádí V. korelaci, která je založena na protikladu kontinuálnosti: jde o dvojice /s/—/c/, /š/—/č/, /x/—/k/. (Na rozdíl od Jakobsona, Fanta a Halleho neřadí sem V. dvojice /p/—/f/, /v/—/b/, neboť u nich je protiklad kontinuálnosti provázen protikladem drsnosti, takže nevyhovují jedné ze tří Trubeckého podmínek pro korelaci.) Vzhledem k menšímu počtu párů není tato korelace ovšem tak významná jako korelace znělosti.

Další tři korelace, tj. korelace kompaktnosti, drsnosti a nazálnosti, jsou už méně významné a v tom pořadí, jak zde teď byly uvedeny, představují postupné vzdalování od centra systému k jeho periferii.

Korelace kompaktnosti (tj. protiklad zhruba hlásek alveodentálních a palatálních) zahrnuje těchto 6 párů: /t/—/ť/, /d/—/ď/, /n/—/ň/ /s/—/š/, /z/—/ž/, /c/—/č/. Jak známo, Trubeckoj tuto korelaci pro češtinu nepředpokládal (i když se jeho názor v této věci vyvíjel, zdá se, směrem k jejímu uznání), avšak V. (sleduje v tom Horálka) jí přiznává v češtině místo, ovšem místo poněkud periferní (přesto, že obsahuje 6 párů) vzhledem k tomu, že protiklad příznakovosti a bezpříznakovosti se tu foneticky nerealizuje u všech párů stejnými prostředky. — Přitom V. předpokládá mezi touto korelací a korelací kompaktnosti čtyřstranný korelativní svaz.

Korelace nazálnosti (/b/—/m/, /d/—/n/, /ď/—/ň/) je ještě perifernější, jednak vzhledem k malému počtu dvojic, jednak vzhledem k tomu, že z hlediska fonetického je vztah mezi variantami [n] a [η] posunutý, výjimečný. (Důsledky, které z této skutečnosti vyvodil Jakobson a které by vedly k neuznání této korelace, Vachek nepřijímá, onu výjimečnost interpretuje jen artikulačně.)

Za nejokrajovější považuje V. korelaci drsnosti (/t/—/c/, /ť/—/č/, /r/—/ř/), a to jak pro malý počet párů, tak pro značnou zvukovou odlišnost posledního páru od prvních dvou.

Zvláštní kapitolu věnuje kniha fonému /ř/: po zhodnocení dosavadních výkladů (z poslední doby jsou to příspěvky Isačenkův a Romportlův) a hluboké srovnávací analýze češtiny nové, staré, slovenštiny, polštiny a ruštiny, dochází V. k závěru, že /ř/ má status značně periferní, je velmi málo integrováno, takže jeho eliminaci brání vlastně jen fakta morfo(no)logická (zapojení do alternací).

V kap. VIII, která už nepokračuje ve výkladech systematických, věnuje autor pozornost dvěma jevům „suprasegmentálním“. Oddíl zabývající se otázkou přízvukování předložek [zhruba se kryjící s Vachkovým článkem z Naší řeči (1935)] podává dosud nejlepší analýzu tohoto jevu a obsahuje cenné závěry typologické, o nichž jsme se již zmiňovali; snad by bylo neškodilo, kdyby byl autor doplnil i jisté závěry pro kodifikaci normy. — Druhý oddíl věnuje pozornost jednomu typu otázkové intonace, totiž té, kterou kdysi L. Petříková nazvala „otázkou vršovickou“. Autor se snaží vysvětlit její zřejmé expanzívní šíření v poslední době jistými rysy celkového systému intonačních kadencí. Tento přístup je třeba rozhodně uvítat a ocenit; přesto však mne jeho argumenty plně nepřesvědčují. Jde o tyto dva fakty: (1) „vršovická“ otázka vyznívá klesavě,[8] což je v souhlase s tím, že uzavírá ukončený výpovědní celek, a má tak přednost před obvyklou otázkovou intonací stoupavou; (2) melodický průběh se realizuje jen v rámci posledního slova (jádra výpovědi) a neobsahuje intonační zlom, na rozdíl od druhých otázkových kadencí, takže prý se dosahuje „pozoruhodné harmonie mezi zvukovým a obsahovým členěním výpovědi“. Proti tomu lze však uvést fakta jiná: ad (1): otázková kadence stoupavě klesavá (V. ji značí písmenem b) je rovněž v závěru klesavá; ad (2): intonační zlom na jádru výpovědi je velmi výrazným jeho signálem, takže i zde by bylo možno mluvit o dosažení oné pozoruhodné harmonie.

Kap. IX. „Poznámky o jednom signálu delimitačním“ (do níž bylo ovšem možno [162]zařadit i výklad o přízvuku z kapitoly předchozí) je věnována rázu v dnešní češtině. Autor tu dospívá k závěru, že ráz se postupně přehodnocuje ve funkční signál emotivnosti; dosud je však polyfunkční a směřuje k spojení obou funkcí v tom smyslu, že ráz by se objevoval jen tam, kde by signalizoval s delimitací zároveň i emotivní zabarvení.

 

Posuzovaná práce Josefa Vachka je beze sporu vynikajícím vědeckým dílem, které zaplňuje citelnou mezeru v systematickém popise současné češtiny. Přináší však nejen důležité obohacení poznání fonologické stavby jednoho ze slovanských jazyků, nýbrž je po stránce teoreticko-metodologické přínosem pro fonologii a vůbec pro obecnou lingvistiku v měřítku světovém. (Proto je třeba vítat, že je k práci připojeno poměrně obsáhlé anglické résumé.)


[1] Henry Kučera, The Phonology of Czech, ’s Gravenhage 1961. Kučera se teoreticko-metodologicky opírá především o práce Jakobsonovy z jeho amerického období a zčásti je ovlivněn též M. Hallem a Ch. Hockettem; srov. SaS 25, 1969, 291—295.

[2] Vachek se tu, vědomě, v lecčems blíží pojetí Martinetovu.

[3] Fr. Daneš, O pojmu „jazykový prostředek“, SaS 28, 1967, 341—349.

[4] Vachek tu užívá adj. stylistický ve smyslu Trubeckého „Lautstilistik“, což je samo o sobě pojetí, podle mne, sporné, a je rozhodně v rozporu s tím, jak se u nás termínu stylistický běžně užívá.

[5] Prazákladní myšlenku rozkladu fonémů na elementárnější prvky lze ostatně najít už ve Vachkově práci Phonemes and Phonological Units, TCLP 6 z r. 1936.

[6] Viz F. Daneš, Some Remarks on the Phonemic Status of Loan-words in Czech, ZfPhon 17, 1964, 161—168. České přepracování vyšlo v Naší řeči 48, 1965, 161—171.

[7] V poznámce pod čarou se Vachek zmiňuje v souvislosti se slovy typu děcko o tom, že ve Tvoření slov v češtině II se sufix -sko neuvádí. To je však zcela pochopitelné, neboť v rámci dané slovotvorné koncepce nejsou subst. na -sko odvozena sufixem -sko od základových substantiv, nýbrž patří k adjektivům na -ský, od nichž jsou utvořena konverzí, tj. záměnou paradigmatiky tvrdých adjektiv paradigmatikou substantiv typu „město“.

[8] V schématu c) na s. 116 dole není však — zřejmě tiskovým omylem — toto koncové klesnutí vyznačeno.

Slovo a slovesnost, volume 30 (1969), number 2, pp. 157-162

Previous Jiří Cejnar: Odraz znělostní asimilace sykavek v spřežkových pravopisných systémech v češtině

Next Karel Horálek: K literatuře o L. Wittgensteinovi