K novému Lamprechtovu pohledu na vývoj českého systému hláskového

František Kopečný

[Discussion]

(pdf)

По поводу нового понимания развития чешской системы фонем Лампрехтом / La vue nouvelle de A. Lamprecht sur l’évolution du système phonologique tchèque

V práci Vývoj fonologického systému českého jazyka[1] dospěl Arnošt Lamprecht k definitivnímu pohledu na vývojové zákonitosti českého hláskového systému. Tato práce není snad totiž jen mechanickým shrnutím jeho četných dílčích studií nebo i kratších syntetických článků[2] — v některých zásadních věcech se názor vyhranil teprve v této knize.

Chci si všimnout především toho, co přináší Lamprecht nového proti důkladné a při stejné stručnosti stejně monumentální práci Komárkově[3] a proti názorům tradičním. Ty Komárek většinou akceptuje, ovšem s jiným výkladem, plynoucím ze soustavného zřetele po systémové souvztažnosti; rys, který má, snad ještě důsledněji, i práce Lamprechtova. Obě práce a pohledy obou autorů na ústřední vývojové problémy českého hláskosloví se vyznačují vzornou téměř vnitřní logikou.

Lamprecht se od Komárka liší v názoru na rozsah stč. korelace měkkosti, na chronologii jejího zániku; s tou souvisí i vztah stč. přehlásek u > i a o > ě k této korelaci a konečně s tím vším souvisí i problém stč. ě a tzv. ztráty jotace.

V článku „Nový pohled na měkkostní korelaci ve staré češtině“, vyšlém v r. 1964,[4] rozšířil Lamprecht řadu souhlásek, párových co do měkkostní korelace, jen o pár c—ć. Už předtím upozornil v přednášce v Jazykovědném sdružení na tvrdé c, o němž svědčí doklady Váceslav, svacený, vzácný.[5] V slovech cěna a placena hodnotí cě jako [c’e], kdežto ce jako [ce] (s c tvrdým). Jen jako diskusní návrh nadhazuje možnost značně širšího pojetí korelace, tj. jejího rozšíření i o páry tupých sykavek (ž š č ř proti ž’ š’ č’ ř’), ba dokonce i o páry ň proti ň’ a j proti j’. V práci, o níž píšeme, je už tato teze postavena jako nediskusní, definitivní. Jakkoli se skutečná korelační opozice omezuje u všech těchto souhlásek na jediný typ še : š’e (před a jsou tyto sykavky a j, ň jen „tvrdé“, před jinými samohláskami jen měkké), nelze jí upřít vnitřní logiku. Při té záleží vše na tom, zda pojímáme stč. ě jako zvláštní foném, či jako přední variantu k e. Tak jako se v opozici chlapi (nom. pl.) proti chlapy (ak. pl.) hodnotí obě i-ové hlásky jako kombinační varianty téhož fonému, varianty, podmíněné právě fonematičností předchozího korelačního páru p (v chlapy) proti p’ (v chlapi) — podobně hodnotí A. Lamprecht v stč. cě šě žě čě řě [167]a též jě a ně/ňě[6] grafém ě jako přední variantu fonému e. Podle jeho pojetí došlo k tomu, čemu lze říci ztráta jotace, už po provedení přehlásky a>ě a po započetí změny ŕ>ř přesně poté, kdy se stč. konsonanty depalatalizovaly před původním, popř. většinou i jerovým e<ъ; v typech pečete, budete, vede atp., den — podle Lamprechta tedy i ve vokativech duše, róže ap., takže je tu pak poslední slabika „tvrdým“ členem korelačního páru proti dušě, róžě nom. gen. — ap. se fonologicky různí j v 3.sg. šije proti přechodníku šijě.

Svůdná analogie mezi typy si/sy a sě/se, při níž dochází k dočasné fonologizaci samohlásek (tj. k fonologickému protikladu i : y a ě : e) až po zániku korelace měkkosti, je opravdu silnou stránkou Lamprechtova výkladu — i s tou opakovaností situace pozdně staročeské a praslovanské: Původně je totiž protiklad typu rabi raby dán různou fonematičností samohlásek i proti y; po vzniku korelace měkkosti se tento samohláskový protiklad právě na slovanském severu, kde se místy udržel i velmi silný fonetický rozdíl mezi i a y, přehodnotil na protiklad konsonantický, protiklad palatální retnice proti nepalatální, a obě, místy i značně diferencované samohlásky se stávají jen variantami téhož i-ového archifonému. Po zániku měkkostní korelace je potom pro češtinu nutno předpokládat novou, byť dočasnou refonologizaci samohlásek. Jejím reflexem je hanácký protiklad chlapi (nom. pl.) proti chlapê (ak. pl.), u e-ové hlásky srov. např. jč. fčala, břas, sršán, jahla (e z jeru, třebaže anal.).

Třebaže Komárek počítá s diftongickou výslovností úzkého ie a Lamprecht s monoftongem, úzkým e, který se diftongizuje až na konci své existence[7] po ztrátě měkkostní korelace (předtím jen individuálně a zejména pozičně, např. po retnicích), přece není tento rozdíl mezi nimi podstatný; ani Komárek nevylučuje (ústně) možnost monoftongické úzké výslovnosti ě. Hlavní rozdíl je v otázce fonematičnosti tohoto ě; zda je samostatným fonémem až do svého zániku, jak se projevuje v grafice 14. stol., či jen přední variantou fonému e.

Jak se postavit k Lamprechtově tezi o širokém rozsahu korelace měkkosti a k povaze staročeského ě? Především třeba vyloučit rozhodčí roli stránky fonetické. Ta by ostatně zejm. u opozic j : j’ a ň : ň’ dosti výrazně mluvila proti Lamprechtovi (přes všecky instrumentační opory, jež lze uvést, přes zřejmý rozdíl mezi výslovností j v hajá a v hájí) — a také svůdnost systémové paralely mezi typy si/sy a sě/se nelze uznat za rozhodující. Sám nesporný nepalatální ráz příslušné pozice nemusí vést k požadavku korelační párovosti. Ruský protiklad žyd proti žit’ se projevuje foneticky dvojím ž a dvojím i (obé dáno povahou posledního konsonantu) a přece nevede k postulátu párovosti ž nebo i/y. Zůstaňme však u češtiny. M. Vey upozornil v článku o etymologii slova astrębъ[8] na fakt nepřehlasovanosti v stč. jastřáb (jestřáb je až po 14. stol.[9]). V době přehlásky musila být skupina -stŕ- hodnocena dispalatalizačně, zabránila přehlásce, ačkoli zároveň mu[168]silo být samo ŕ v této skupině hodnoceno jako palatální, vždyť z něho při Lamprechtově dataci přehlásky (viz níže) takřka současně vzniká ř, nedepalatalizuje se. Ostatně něco zcela obdobného vidíme v opačném smyslu u tiehneš, tiehne atd., kde skupina -hń- (popř. v době přehlásky -gń- nebo -γń-) byla palatální. Ale tak jako proto nemluvíme ještě o palatálním h’ nebo g’, nemusíme ani mluvit o nepalatálním ř v té době. Musili bychom věřit, že nově vzniklé, či vlastně teprve vznikající ř je ihned při svém zrodu vřazeno do korelačního páru, jednak jako ř „tvrdé“, jednak „měkké“. Je jistě přirozenější vidět v protikladu moře (nom.) : mořě (gen.) protiklad nikoli v souhlásce, ale v samohlásce — stejně tak jako v opozici viděl je (ak. sg. n.) proti viděl jě (ak. pl.). Tyto úvahy vedou tedy raději k uznání Komárkova pohledu na rozsah měkkostní korelace. I když některé z palatálních tehdy konsonantů mají vlivem svého okolí (když samy stojí v depalatalizované pozici) depalatalizační vliv, přece je dobře možno pokládat je v duchu tohoto výkladu jen za varianty souhlásky korelačně nepárové. Mrzí nás toto rozhodnutí zejména u souhlásky c, která je foneticky tak důkladně spjata s ostatními dvěma ostrými sykavkami s (historicky původu nepalatálního) a z (historicky buď nepalatální, nebo palat.).

Lamprechtova obdoba mezi změnami sě>se a si>sy (která hodnocením těchto původních protikladů jako śe/se a śi/si podporuje jeho pojetí o širším rozsahu korelace měkkosti) je oporou i pro jeho výklad přehlásek u>i a o>ě. Protože ke změně ci>cy (obdobné změnám si>sy, zi≧zy) mohlo dojít až po přehlásce u>i (zastihuje totiž i její produkty, srov. cizí>cyzý), uvěříme raději, že se obě tyto přehlásky provedly ještě za trvání korelace měkkosti. Podle Komárka došlo k oběma přehláskám právě v důsledku zániku této korelace. Předchozí akuz. práćü nebo dativy otćövi, oráčövi — po zániku korelace (a ztvrdnutí tupých sykavek a ć, musíme dodat při Komárkově užším pojetí jejího rozsahu) prácü a otcövi, oráčövi — byly přehodnoceny tak, že se ztratil u ü a ö odstín labializovanosti; vzniklo práci a otcěvi, oráčěvi. Tj. když podle Komárka předchozí souhláska „ztvrdla“, tu samohlásky po ní, ztrativše odstín labializovanosti, se ztotožnily s předními samohláskami i a ě. Toto pojetí předpokládá dosti ranou ztrátu měkkostní korelace. Protože k přehlásce dochází už od 2. čtvrtiny 14. stol. (a je metodicky správné datovat změnu vždy podle jejích prvních projevů nežli podle jejího obecného rozšíření v grafice), musilo dojít ke ztrátě měkkostní korelace (jejímž důsledkem prý byla) ještě dříve. Dospíváme tak k blízkosti Trávníčkova datování ztráty korelace, k r. 1300. Komárek sám ji datuje na s. 53 začátkem 14. stol., ale na s. 124 v rozporu s tím (snad kvůli její postupnosti) mezi 1300 až zhruba 1400. Toto druhé datování je ovšem v rozporu s jeho pojetím zmíněných přehlásek: byly-li důsledkem ztráty korelace měkkosti, pak i stč. sypi (ze syp’u, srov. rus. syplju) musí být hodnoceno jako slovo s nepalatálním p. Nemohl by tedy Komárek datovat ztrátu korelace měkkosti kvůli zválštnostem u retnic datem pozdějším. Zato tak může činit Lamprecht. Podle jeho pojetí jsou právě naopak přehlásky u>i a o>ě posledními přehláskovými projevy měkkostní korelace. Ta zaniká až později, protože po jejím provedení je omezena jen na dvě opozice, opozice s předními samohláskami s’e proti se (tradičně sě : se) a si proti sy.[10] Už jsme se zmínili o svůdnosti této paralely. Paralelnost změn sě>se a si>sy ovšem zůstane i bez předpokladu Lamprechtova hodnocení sě jako s’e. Představoval jsem si ztrátu jotace vždy tak, že ve 14. st. śě dalo śe a to se, viděl jsem tedy v śe jen krátký přechodový článek mezi šě a se. Ostatně u tupých sykavek není rozsah paralelnosti už tak integrální, [169]změny ži ši či ři v žy šy čy řy jsou územně omezenější nežli změny zi si ci v zy sy cy.

V tomto rozdílu pojetí mezi Komárkem a Lamprechtem mluví ještě pro Lamprechta i okolnost, že k přehlásce u-i dochází v některých jazycích i při korelaci měkkosti. V starší polštině jsou náběhy k této přehlásce u slabiky ju-, srov. Inowrocław za Juno- (Vratislavia junior), dokazuje ji zvratně analogické nářeční jugo za etymologické jigo<igo˂jьgo. Zejm. je rozšířena ve slabice l’u, srov. lužsrb. blido proti r. bljudo. V této slabice ji nacházíme sice i na areálu, kde je dnes korelace měkkosti nezaručená nebo neexistuje, v bulh. a mak. (mak. i bulh. libi je varianta k ljubi, ale nelze vyloučit, že tu vznikla ještě za jejího trvání. — Komárkovo pojetí skoro implikuje systémovou nutnost přehlásek u>i, o>ě, i když nemůže vylučovat také jiné řešení: práćü>prácü>prácu. Anebo práću (tj. nedošlo po palatále k silnější přední artikulaci u) dalo po zániku korelace prácu. Takové řešení ukazují oblasti bez přehlásky u>i, ač korelace měkkosti také zanikla. Jeho pojetí vadí též jistá chronologická disparátnost mezi těmito přehláskami a ztrátou jotace; ta je pozdější,[11] ač u nás patrně také souvisí se zánikem měkkostní korelace souhlásek (ať už hodnotíme ě jakkoli). Též jeho zmíněné datování ztráty korelace na s. 124 je v rozporu s jeho systémovým předpokladem přehlásky u>i. — Zatímco Komárkův výklad posledních přehlásek téměř napovídá jejich nutnost, vyplývají u Lamprechta jako možný projev stč. stavu hláskového. Jenže jsou mu zase skoro nutným předpokladem pro zánik korelace měkkosti. A když víme, že ke ztrátě této korelace došlo i tam, kde se přehláska u>i neprovedla, jsme zase v blízkosti ne systémové, ale vnější příčiny zániku této korelace. Komárek (125) pokládá za pravděpodobný vliv němčiny.

Tak se obě pojetí dostávají do jistých obtíží právě v těch bodech, kde zdůrazňují systémovost: Komárek v sepětí posledních přehlásek se ztrátou korelace měkkosti, Lamprecht v předpokladu, že jejich provedení bylo hlavním podnětem k této ztrátě.

Mezi Lamprechtem a Komárkem jsou i podružnější rozdíly. Např. jistý, spíš ovšem zdánlivý rozdíl v chronologii přehlásky a>ě, kterou jinak vykládají shodně a systémově jako ztotožnění přední varianty ä-ové s ě (zadní se ztotožnila s a). Lamprecht ji datuje do počátku 13. stol., Komárek do první polovice 12., ač to prý nelze zaručit. K možnosti pozdější datace vede oba nejistota, jak hodnotit psaní typu ye ap., může prý označovat i ä. Ale předchozí i-ová litera a pak fakt, že začátek přehlásky a>ě znamená zároveň konec existence ä, se přece jen spíš přimlouvají za tu časnější dataci.

Obšírněji proti Komárkovi a také víc komparatisticky vykládá Lamprecht metatezi likvid. Škoda, že nepřipomněl práce H. Chr. Sørensena,[12] zejména proto, že je mu — spolu s Fr. V. Marešem[13] — do jisté míry blízký. Sørensenovo pojetí je zajímavé tím, že typ, z něhož Lamprecht vychází, totiž tor^ot, pokládá Sørensen za patrně už indoevropský. Záleží opravdu na hodnocení takového typu: Ruské gor^ad, g^al^avá lze akusticky hodnotit téměř po litevsku: gardas,[14] galvà; a naproti tomu rus. m^aróz je blízké polskému mróz. Pokládám Sørensenův přínos za velmi důležitý pro pochopení těchto změn.

Lamprechtova práce je vysoce hodnotná učebnice vysokoškolská. Je tu třeba vyzvednout její stálý, účelu knihy ovšem přiměřeně omezený, zřetel slavisticko[170]srovnávací na straně jedné a stálý zřetel k poměrům v českých nářečích na straně druhé. Zůstane po této stránce málo deziderát. Např. v oblasti slavistické mohla snad při zmínce o tom, že zcela paralelní s českým vývojem ŕ-ř byl i vývoj polský, být i zmínka o tom, že takové paralely postrádáme u luž. srbštiny. Nebo že nosovky se kromě ve skupině lechické a soluňsko-maked. dialektech zachovaly i v některých okrajových nářečích slovinských.[15] Naopak se v této oblasti třeba obávat toho, aby nezanikly některé cenné poukazy srovnávací, např. zmínka o tom, že přehláska u>i je známa i mimo češtinu (43). Zejména nelze dost docenit okolnost, že si Lamprechtova práce o českém hláskosloví povšimne faktu, který ušel speciálnější práci Lehra-Spławińského o polštině.[15a] Lamprecht si všiml, že u ď bývá asibilace řidší nežli u ť, poznamenávaje, že podobná situace byla, jak se zdá, i v polštině. A platí to opravdu. Přestože Lehr-Spławiński na s. 117 své knihy poznamenává, že v Kazaniach świętokrzyskich nacházíme převážně ještě neasibilované psaní t(!) a d místo ć a dź, je tu ve skutečnosti stav takový, že asibilace ť>ć je zachycena důsledně, zato ď>dź se projeví (a to ještě v grafice c/ch) jen ve dvou případech (a grafika d se ojediněle najde dokonce i za psl. dj: porodonego, dále porochonego). Trochu víc deziderát zbývá pro oblast dialektologickou — i když je tu Lamprecht na výši a má informací více než kterákoli jiná práce tohoto typu, a k tomu informací vzorně strukturalistických (např. splynutí typů ćeło a s’ić<sějati s čeło a šyć v č’eło a š’yć v opavských nář., s. 63, je mu tamním svérázným projevem zrušení měkkostní korelace): Na s. 59 by se nabízelo dodat k opavskému pjyvo, objyle …, spálovskému objyle obdobné typy jč. a jz.-mor.[16] Na Utěšeného (s. 47) měl také Lamprecht reagovat na s. 81, poznamenat, zda uvedené na la̋ka̋ch je korekce nebo novější stav staršího, Utěšeným zaznamenaného typu, v kterém došlo k převrstvení středních a nízkých délek v malé nářeční oblasti jižně od Brna (ó z ú se tam změnilo v á, kdežto pův. á přešlo v ó: jó sem bëla na páti; tedy Lamprechtův doklad by zněl na lákóch). Jako fonetická realizace mají imperativy typu plajte, chojte (62) rozsah širší (srov. mé Určické nářečí, s. 45). Někde je korekce dat vyvolána přínosy novějšího bádání. Lamprecht nemohl svá data konfrontovat s později vyšlou prací Cuřínovou.[17] Podle té (s. 13) se začala změna w>v až v 16. stol., Cuřín ji uvádí ve vztah s šířením protetického v (Lamprecht, s. 64, datuje počátek změny w>v „po 14. stol.“, s. 65 začátek výskytu protet. v do 14. stol., nabytí definitivního rozsahu do 16. stol.). Zato znovu třeba zdůraznit samu bohatost nářeční dokumentace (s. 80—85 uvedení vokalických schémat v různých dialektech); srov. např. nutné doplnění Komárka poukazem na to, že ä<ę nesplynulo s předním a v lašských nářečích.

Velké metodické přednosti knihy byly právem zdůrazněny už v recenzi Luttererově (v. pozn. 2): Metodicky vzornou pro vysokoškolské studium činí Lamprechtovu knihu její jasný a přitom hutný sloh, vhodně volené příklady a častá znázornění grafická. Dále fakt, že se snaží vycházet z obecného principu, např. z otevřenosti slovanské slabiky, a z rozdílů v realizaci této obecné tendence vyloží i rozdíly v osudu změn jistých hlásek nebo skupin hlásek v různých slov. jazycích. Je tu vidět soustavnou snahu po systémově zdůvodněném pohledu na věc, po dostatečném odůvodnění změn, jež se ve starších pracích nevyskytovalo. Tak např. příčinu zániku jerů vidí v obnovení (nebo spíše novém konstituování) protikladu dlouhá i krátká, v němž [171]už není místa pro samohlásky polokrátké.[18] Příčinu zániku nosovek vidí za tohoto stavu v tendenci vyrovnat jejich orální komponent s kvalitou normálních délek.[19] Zůstává věru velmi málo deziderát pro tuto metodickou oblast: při stč. prútie bylo snad možno poukázat na staré upozornění Lehrovo (v kn. O prasłowiańskiej metatonji), že vedle typu proutí, doubí …, s délkou pro metatonii před jerem, je i řidší typ dubí, listí, vzniklý tím, že kontrahovaná nová akutová koncová slabika stáhla na sebe (jako v důsledku opětování zákona Fortunatova - de Saussurova) přízvuk z kořenné slabiky tažené (podle Lehra-Splawińského se předpřízvučná délka u sekundárních oxyton typu ruka nezachovává; statistika by pro to svědčila). Záleží pak na tom, který proces nastal dřív, zda metatonie, nebo kontrakce. Na s. 39 bych odstranil nevhodný příklad naša slepica: za prvé proto, že hanácky je — jak Fr. Ryšánek už dávno upozorňuje — slípka/slipka, za druhé proto, že co do koncového -a nejde o typ homogenní; feminina naša, vaša, moja, tvoja se přehlasují (proti jinak zachovanému nepřehlasovanému -a) hluboko do středohanáckého území: typ naše kaša, diža, kulňa jde až k Prostějovu a Olomouci, teprve dál na jv. je naša. Na s. 44 je proti duchu vlastního výkladu psáno duš’u, otc’u místo duš’ü ap. (viz touž s. výše). Na s. 48 bych přidal do prvního řádku příklady jablko, zrcadélko (i když je o nich dále řeč), aby tu nestály příklady jediného typu. — Lutterer měl pravdu, že je obtížné najít v knize tisková nedopatření. Našel jsem jen dvě: s. 24 ve staré lověnštině (na konci 4. odst.) a s. 57 v levém rámečku na konci stránky má stát v horní řádce s’u, ne su.

Hláskoslovná zkoumání byla vždycky v jazykovědě preferována. Na posledních pracích je vidět, že to může mít velký význam. Nemohu sám vyřešit sporné otázky. Bylo by dobré, aby se Lamprecht, Komárek, Mareš i Vachek sešli na společném symposiu a pokusili se o jednotný obraz hláskového vývoje českého. Tuto Lamprechtovu práci bych vřele doporučoval za východisko takového pokusu.

Slovo a slovesnost, volume 30 (1969), number 2, pp. 166-171

Previous Karel Horálek: K literatuře o L. Wittgensteinovi

Next Jaromír Bělič: Významné Cuřínovy příspěvky k historické dialektologii a toponomastice