Type-token a lingvistika

Bohumil Palek

[Articles]

(pdf)

Type-token в лингвистике / Type-token et la linguistique

Rozdíl „type-token“[1] bývá v jazykovědě jen okrajově připomínán, a to většinou v některých pracích z kvantitativní lingvistiky[2] nebo v pracích dotýkajících se teorie znaku-sémiotiky. V tomto článku chceme o distinkci type-token uvažovat v poněkud obecnějších souvislostech. Pokusíme se posoudit její užitečnost pro popis přirozeného jazyka a naznačit některé zásady, jež je patrně třeba při jejím používání dodržovat.

 

1. Všimněme si nejprve distinkce type-token v pracích logiků a filosofů.

 

1.1 V rámci sémiotiky se s rozlišením type-token setkáváme již u Ch. S. Peirce, a to v rozlišení legisign-sinsign;[3] později byly jeho úvahy převzaty do prací Morrisových, Carnapových a dalších.[4] V mnoha případech se však tato distinkce pouze konstatuje a nepodává se žádné bližší vysvětlení.[5] Podrobněji je rozdíl mezi type-token uveden v úvodu do sémantiky u R. Carnapa, a to s použitím jiné terminologie, (o. c. v pozn. 4, s. 5—8): místo token užívá výrazu sign-event, místo type výrazu sign-design.

Token je podle Carnapa nějaká jediná věc nebo jev, např. konkrétní písmeno, resp. jeho užití, zatímco type je třída věcí, která zahrnuje všechny vlastnosti, které jsou společné jednotlivým realizacím tohoto „type“. Podobný rozdíl zavádí i H. Reichenbach,[6] který type (v jeho terminologii symbol) charakterizuje takto (s. 5): „To have a convenient term we shall call these different [264]kinds of tokens similar to each other, using the word „similar“ in a somewhat wider sense. The class of similar tokens is called a symbol.“ Podrobnější interpretaci uvedených charakteristik však ani Carnap, ani Reichenbach nepodávají.

V nominalisticky chápané sémantice Martinově[7] se rozdíl mezi type-token (v terminologii Martinově výraz symbol-event označuje token a výraz symbol-design označuje type) charakterizuje tak, že type je zavedeno jako třída (soubor) konkrétních jevů dostatečně podobných (sufficiently similar).

Některé rozdíly mezi jednotlivými autory lze pak zjistit ve způsobu, jakým této distinkce v dalších úvahách užívají.

 

1.2 Interpretace vztahu type-token je poznamenána sporem mezi nominalismem a platonismem. Spor se týká hlavně interpretace „type“: nominalisté hledají takovou interpretaci tohoto pojmu, která by se vyhnula postulování abstraktních entit.

Rozdíl mezi přístupem nominalistickým a platonistickým popsal G. Küng,[8] při interpretaci predikátových znaků. Užijeme jeho příkladu: sentenční formule Pa . Pb, kde a, b jsou individuální konstanty a P predikát. V přirozeném jazyce může odpovídat např. větě Karel je student a Petr je student, resp. přirozeněji Karel a Petr jsou studenti. Symboly a a b označují dvě různá individua, jimž jsou připsány dva stejné predikáty, a to P. Pozornost při interpretaci je vždy věnována jednak pozici (tj. pořadí znaků), jednak rovnosti mezi znaky.

 

1.21 Při platonistické interpretaci se postupuje takto: Entita P přiřazená k a je totožná s entitou, jež je přiřazena k b. „P“ tedy pojmenovává jedinou entitu (o. c. v pozn. 8, s. 162). Této interpretace užívají např. B. Russell a R. Carnap.

Důsledné užití této interpretace pro přirozený jazyk se však nutně setkává s potížemi. Vyjdeme z příkladu: Karel je studentem a současně otcem. Své povinnosti nemůže stačit. Jak patrno, jméno povinnost odkazuje podle smyslu jak k výrazu být studentem, tak k výrazu být otcem, ale možná ještě k něčemu dalšímu. V intencích uvedené interpretace bychom museli zavést obecnou entitu povinnost, která zahrnuje entity být otcem a být studentem. Pokračujeme nyní dále: První povinnost mu ukládá chodit na přednášky, druhá současně jezdit s kočárkem. Dílčí složky původní entity povinnost se tu stávají samostatnými entitami.

Kdybychom přijali platonistické pojetí, stáli bychom kromě jiných obtíží před nutností postulovat velké množství entit, takže v extrémním případě by bylo možno žádat, aby pro každé jednotlivé token existovala entita právě jediná. Důvodem je tu skutečnost, že platnost jména je formována jeho kontextovým užitím a teprve jím jsou dány také možnosti pro zaměnitelnost jména.

 

1.22 Druhá, nominalistická interpretace je založena na tom, že predikátové znaky jsou chápány jako znaky synkategorematické. Podle Wittgensteinovy teorie obrazu (picture theory)[9] vztahy mezi entitami vnějšího světa odpovídají vztahům mezi znaky v přirozeném jazyce (tedy také pozici znaků [265]v jednotlivých větách, resp. textech). V původním příkladu individuální jména a a b vyjadřují různost, zatímco obě P reprezentují dvě entity, mezi nimiž mohou platit různé vztahy, např. vztah rovnosti. Znamená to, že tato P sama o sobě jsou víceznačná a že jejich jednoznačnost je dána teprve jejich vázáním na individuální jména, v našem případě a a b. To je důvod, proč predikátový znak v izolaci je považován za nesmysluplný (meaningless) a význam přibírá teprve v kontextu věty. Vztah rovnosti mezi jednotlivými predikátovými znaky je v nominalistické koncepci, zejm. u Goodmana, nahrazen vztahem podobnosti (což je relace symetrická a netransitivní).[10]

Domnívám se, že toto nominalistické pojetí ve svém celku je pro lingvistu výhodnější už proto, že umožňuje brát v úvahu kontextové uplatnění jmen. Při vlastním popisu a interpretaci přirozeného jazyka se ovšem setkáváme s jevy popsatelnými obojím způsobem a konečná volba bude záviset na vlastním účelu popisu. Srov. např. rozdíl v interpretaci obecných a jedinečných vět: Lev je kočkovitá šelma a naše kočka umí otvírat dveře; u prvé je výhodnější interpretace pomocí třídy, u druhé nominalistický způsob interpretace pomocí synkategorematického predikátu být kočkou.

 

1.3 Podrobnější pochopení rozdílu mezi type a token vyžaduje, abychom brali v úvahu ještě pojmy užití a zmínění (ve smyslu ‚mínit co‘),[10a] angl. usemention. Tato distinkce byla explicitně zavedena W. van O. Quinem.[11] Quine rozlišuje mezi užitím výrazu, např. výraz distinkce v předchozí větě, a zmíněním výrazu. Rozdíl mezi těmito aspekty je patrný na příkladech:

(1) Praha je rozsáhlá. Lingvistika je empirická věda.

(2) „Praha“ má pět písmen. „Lingvistika“ obsahuje tři výskyty písmene „i“.

V (1) je „Praha“ užito, tj. lze uvažovat o jeho vztahu k označovanému objektu, podobně výraz „lingvistika“ označuje určitou oblast lidského poznání. Ve (2) je výraz „Praha“, resp. „lingvistika“ chápán jako jméno (podle Quinovy terminologie). Je tedy možno (2) parafrázovat takto:

Jak patrno je v praxi v přirozeném jazyce tento rozdíl znám a projevuje se v některých jazycích v různých stylistických pravidlech, která žádají, aby v případě (2) bylo vždy použito příslušného doprovodného výrazu. Tato skutečnost je patrna v češtině jak v mluvené řeči, tak v její písemné podobě, kde je zvlášť výrazná při skloňování příslušného jména: nikoli tedy Paříži chybí háček, nebo „Paříži“ chybí háček, ale Jménu „Paříž“ chybí háček.[12]

Interpretace výrazu uvedeného v uvozovacích znaménkách jako jména výrazu není podle mého názoru užitečná. Ukážeme tuto neužitečnost na několika dalších příkladech:

(4) „ost“ má tři písmena.

(5) „Praha je rozlehlá“ obsahuje vlastní jméno „Praha“.

(x) „(x)(Px.Qx)“ obsahuje vázanou proměnnou x.

[266]V (4) je výraz v uvozovacích znaménkách koncovkou abstrakt, v (5) je výraz v uvozovacích znaménkách větou a konečně v (6) je formulí v logickém kalkulu. Pokud bychom rozšířili vyraz jméno i na uvedené výrazy v (4)—(5), bylo by nutno opět zvolit nový lingvistický termín, který by označoval běžně užívané užší pojetí termínu jméno. Tomuto nedostatku je možno se podle našeho názoru vyhnout tím, že budeme mluvit o mínění výrazu (mention of the expression) a budeme ho interpretovat takto: výraz je míněn tehdy, obsahuje-li příslušná věta tvrzení o jeho struktuře, podobě, uspořádání prvků ap. Užití výrazu ponecháváme v původním užití tohoto termínu.[13]

 

2. Úvahy zabývající se zavedením a vysvětlováním distinkce type-token mají v popisu přirozeného jazyka význam především pro lepší interpretaci jazykových výrazů. Srov. např. interpretace některých deiktických zájmen u Reichenbacha.[14] Podívejme se nyní na vhodnost použití této distinkce při popisu jazyka v jeho celku.

 

2.1 Obecně vzato distinkci type-token lze chápat jako distinkci „jednotlivina“ — na jejím základě „zobecněný pojem“ a zavedení této distinkce do pojmového aparátu nějaké disciplíny jako vědomé vzetí faktu zobecňování v úvahu. V jazykovědě tato distinkce našla také uplatnění v protikladu parole-langue, ovšem z poněkud jiného zorného úhlu. Postulování langue jako soustavy jazykových norem u F. de Saussura je vědomou snahou konstatovat rozdíl mezi aktuálním, konkrétním projevem jazykového znaku a jeho obecným projevem v jazykových normách. V důsledcích pak vede k vydělení relevantních vlastností z komplexu vlastností znak tvořících. Opět obecně vzato, důraz se klade na distinkci „zvláštní-obecné“ v rámci každého znaku; pozornost se přitom soustřeďuje k popisu obecného.

Distinkce type-token naproti tomu konfrontuje jedinečný výskyt jazykového jevu vázaný časoprostorovými podmínkami a jazykový jev od těchto podmínek abstrahovaný, přičemž žádný z obou členů distinkce není preferován. (Ačkoli vyjadřování se o „token“ činí pochopitelně potíže, zdá se, že právě snaha něco říci o „token“ je pro lingvistický popis plodná.)

 

2.2 Podívejme se např., kdy se potřeba použít distinkce type-token v popisech přirozeného jazyka už objevila, necháme-li zde stranou oblast kvantitativní lingvistiky.

V každém případě potřebujeme tuto distinkci brát v úvahu tehdy, když zkoumáme gramatické vlastnosti jazykových znaků, jejichž podoba je vázána na nějaké vztahy sémantické, běžnými syntaktickými vztahy nezachycené. Za příklad poslouží obecné transformace, při nichž je nutno vyjádřit u určitých symbolů rovnost jejich lexikálního obsazení. Podobně tomu je při odkazování, resp. alteraci, kde je kladena podmínka rovnosti, resp. různosti denotátů. Vyjádření jisté gramatické kategorie (kategorií), např. shoda jména se zájmenem na ně odkazujícím, je v těchto případech vždy mimo rámec [267]rozvíjejících syntaktických pravidel, ať už v běžném tradičním smyslu nebo ve smyslu generativní gramatiky. (Tyto vztahy se také obvykle v gramatikách, např. generativních, ponechávají stranou; naopak další ze vztahů, při jejichž popisu je užitečné brát v úvahu distinkci type-token, jako je otázka a odpověď, popis přímé řeči, atd., v běžných gramatikách neformálně popisovány bývají.)

 

2.31 Když přijmeme distinkci type-token do našich úvah o popisu přirozeného jazyka, musíme si být vědomi odlišnosti této distinkce od některých pojmů jiných. Je to např. rozdíl „vyjadřovat se o token“ a proti tomu „zmínit token“ (z dvojice užití-zmínění). Vyjadřovat se o „token“ neznamená nic jiného než popsat výskyt příslušného segmentu. Tedy definice výskytu , tj. výskyt i symbolu a v řetězu ξ není ničím jiným než popisem „token“, na které můžeme ukázat. Naproti tomu mínit token:

(7) César napsal „vici“.

je součástí přirozeného jazyka, nikoli popisu jazyka. Je sice pravda, že vyjadřovat se o „token“ připomíná zmínit se o token, rozdíl je však v tom, že vyjadřovat se o „token“ je součásti popisu jazyka, kdežto zmínit se o token je součástí jazyka popisovaného a musí se s ním tak zacházet.

 

2.32 Při popisu přirozeného jazyka se užívá řady výrazů, které můžeme charakterizovat jako teoretické pojmy (podmět, přísudek, jméno atd.). Je důležité, aby nebyly směšovány s type (pokud nám jde o popis přirozeného jazyka a nikoli o popis těchto teoretických termínů). Extense těchto termínů je možno považovat za type a extensi odpovídající konkrétní výskyty ve větách, popř. v textech, za token. Podobně to, čemu Quine říká v lexikální praxi analytické hypotézy (analytical hypotheses), tj. zásady, podle nichž jsou sestavovány slovníky jazyka, nemohou být type; type jsou vybrané lexikální jednotky, které se stávají součástí slovníku.

 

2.4 Konečně se domnívám, že pro popis přirozeného jazyka je účelné pojímat distinkci type-token způsobem, který bychom mohli nazvat relačním, tj. brát při aplikaci této distinkce v úvahu skutečnost, že jazykový systém je nejrůznějším způsobem vnitřně strukturován. Jednotlivé jeho segmenty (fonémy, slova, morfémy, věty atd.) lze chápat nejen samy o sobě, ale rovněž jako části segmentů větších (fonémy jako části slov, morfémů, vět; morfémy jako části slov, vět atd.). Na tuto skutečnost, že jednotlivé gramatické kategorie (a tím i segmenty je nesoucí) mají jinou úlohu samy o sobě a jinou jako součást nebo předpoklad pro kategorii vyšší hierarchické úrovně, upozornil (v poněkud jiné terminologii) V. Skalička.[15] Také při použití distinkce type-token je vždy třeba vědět, z kterého místa k ní přistupujeme.

Tato jistá relativizace může být motivována různým způsobem. Především je třeba tuto distinkci relativizovat vzhledem k segmentaci, tzn. posuzovat type jistého segmentu jako token vzhledem k jistému segmentu bezprostředně „většímu“, a to pouze vůči němu. Dalším aspektem, který ovlivňuje, resp. [268]může ovlivňovat tuto distinkci, je relativizace k rovině nebo plánu jazykového popisu. Tato relativizace nemusí být nutně spojena s relativizací segmentační, protože systém rovin může být formulován bez ohledu na segmentaci. Jindy může být pojetí toho, co je type a co token, ovlivněno požadavky formálními, vlastním formálním aparátem.

Všechny zmíněné požadavky na relativizaci bychom mohli nazvat požadavky vnitřními: jsou závislé na vnitřním uspořádání příslušného popisu jazyka. Vedle nich mohou vystoupit i požadavky vnější. Budou se ovšem týkat spíše hodnocení uvedené distinkce než samého jejího formulování v popisu. Především na cíli práce nakonec závisí, zda má smysl, aby distinkce type-token bylo vůbec použito.

V tomto článku jsme chtěli upozornit na význam distinkce type-token z hlediska metodologie popisu přirozeného jazyka. Tato distinkce se závažně dotýká konceptuální soustavy lingvistického popisu a odtud také terminologie. Akceptování relačního přístupu k type-token, jak ho navrhujeme, umožňuje lepší orientaci v lingvistických diskusích zabývajících se interpretací jednotlivých termínů. Spory o interpretaci některého termínu mají původ v nedostatečném relativizování distinkce type-token vzhledem k jisté rovině, plánu popisu atd., a jsou tak důsledkem nedůsledného dodržování původně zavedených aspektů (srov. výše).

Nedostatečné akceptování relativnosti type-token vede v popisu jazyka také ke zbytečnému znásobování termínů, např. slovo na rovině morfologické, syntaktické, hypersyntaktické apod., bývá někdy označováno pokaždé jiným termínem, zatímco by stačilo mnohdy pouze říci, na které rovině se výklad pohybuje. Domnívám se, že lingvistický popis vědomě využívající distinkce type-token, podobně jako distinkce užití-zmínění, je přesnější než popis, který této distinkce nedbá.

 

R É S U M É

The Type-Token Dichotomy in Linguistics

The present article is devoted to an explanation, at least partial, of the type-token dichotomy in linguistics. Two different aspects of this dichotomy are distinguished. In the first place the mentioned dichotomy may be used in the interpretation of certain linguistic expressions, as for example in the case of token-reflexive words in Hans Reichenbach’s description of language (this aspect is traditionally observable in semiotics, cf. the works of Morris, Carnap and Peirce). Special interest is devoted to the explanation of the platonistic as opposed to the nominalistic approach to the type-token dichotomy in so far as it concerns the interpretation of predicate signs. Secondly, the type-token dichotomy may be one of the methodological views in the linguistic description of natural language. And this point of view is the center of attention of the present exposition. The main idea here is the proposed so-called relativistic approach to the type-token dichotomy. This means an evaluation of the dichotomy in relation to the level, plane, aims etc. of the linguistic description. This conception has direct consequences for the overall conceptual schema of the description.

Slovo a slovesnost, volume 30 (1969), number 3, pp. 263-268

Previous Karel Petráček: Synchronie a diachronie v systému arabské literatury

Next Marie Těšitelová: K frekvenci pádů v současné spisovné češtině