dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

O významech pádů v současné češtině, zejména v místních určeních

Dana Konečná

[Articles]

(pdf)

О значении падежей в современном чешском языке, в частности в обстоятельствах места / Sur la signification des cas, notamment des cas locaux en tchèque contemporain

Otázce významů pádů věnovali a věnují lingvisté mnoho zájmů. Orientovat se v příslušné literatuře je úkol náročný. Bohemistu, který se touto otázkou zabývá, upoutá prvních 22 řádků s. 447 z 2. vydání Šmilauerovy Novočeské skladby (Praha 1966), shrnutí problematiky opravdu základní (tam viz i příslušnou literaturu). V centru shrnutí stojí závažné Skaličkovo „musíme mrzačit a kroutit funkce“ (rozuměj tehdy, hledáme-li základní, hlavní, obecný, centrální nebo jakkoli nazvaný význam pádu, který má ve Skaličkově komplexním významu pádu postavení nějak privilegované).[1] A přece asi zůstane hledání nějak privilegovaného významu v mnoha směrech lákavé (už proto, že hledání pevného, opěrného, výchozího bodu nemůže nepřitahovat).

Když jsem se zabývala otázkou izolovaného pádu,[2] zdálo se vhodné připsat českým izolovaným bezpředložkovým pádům tyto významy:

pád

význam

jednočl. jednoslovná věta

N

pád pojmenování

Babička

G

pád partitivní (Part)

Těch komárů!

D

pád adresáta (Adr)

Matce

A

pád manipulovaného (Man)

Pilku!

V

pád oslovení

Táto!

I

pád prostředku (Inst)

Pilníkem!

Výsledek je jistě velmi málo překvapující, velmi málo netradiční. I při práci s pády objektu (široce pojímaného, se snahou zahrnout případy, které za objekt někdy považovány jsou a jindy nikoli) se dá materiál (obtížně, ale přece, „mrzačení“ popisovaného v popisu se může zdát přijatelné asi tak jako tradiční určování větných členů) urovnat na základě schématu:

Part (G) — Man (A/I) — Adr (D) — Tém (o L)[3]

Několik příkladů (zatím jen naznačujících, viz dál zejm. ve výkladu o dativu):

 

Part

Man

Adr

Tém

Slyšela

Vyprávěla

Informovala

od Karla

 

(ona)

Honzovi

Honzu

o schůzi

o té schůzi

o té schůzi

Dostala

Dala

Obdařila

od Karla

knihu

tu knihu

tou knihou

(ona)

Honzovi

Honzu

 

Odpárala

Přišila

Ušila

Ubylo

Nepřibylo

od toho

k tomu

z toho

toho

toho

límeček

límeček

límeček

 

 

[348]Uvedené schéma musí být ovšem podrobně vyloženo ve vztahu k sémantice sloves a slovesných tvarů. Důležité je zejména sledovat vztah sémantiky slovesa k slovesnému rodu (např. slyšela znamená přibližně totéž jako bylo jí vyprávěno). Klíčové pro toto schéma je konstatování, že do konstrukce typu Helena slyšela je výraz Helena zasazen stejně, jako bývá zasazen činitel (Helena je nominativ u aktivního tvaru, který je s tímto nominativem vázán kongruencí), že však evidentně význam činitele nemá. Jak připisování významu činitele všem nominativům kongruujícím s aktivním predikátem,[4] tak eventuální snaha o soustřeďování současné sémantiky nominativu kolem významu činitelského působí velké komplikace, chceme-li při popisu významu těch složek věty, které jsou vyjádřeny pády, zůstat důslední. Mluvit u nominativu o obecném významu činitelském v konfrontaci s konstrukcí pohádka byla vyprávěna připomíná jistě výše zmíněné „mrzačení“. Nominativ prostě pojmenovává, v predikační dvojici oznamovací věty (použijeme-li termínů logické sémantiky) pojmenovává individuum nebo třídu nebo vlastnost — predikát pak o tomto individuu, třídě nebo vlastnosti vypovídá a formou kongruence upozorňuje, o kom (o čem) vypovídá.

(Jiným pádem udávajícím jméno, především jméno individua, je vokativ, srov. k tomu zejm. vokativ a nominativ v Kopečného příkladech říkal mi Justinko a hned zas Márinko a tomuhle já říkám propaganda.[5] Protikladu nominativ-vokativ se však k našemu tématu věnovat nemusíme.)

Při výkladu schématu Part (G) - Man (A/I) - Adr (D) - Tém (o L) na poli rekce činí nejmenší potíže význam o L. Chápání izolovaného o L (O pejskovi a kočičce) jakožto námětu vyprávění je pro nositele českého jazyka intuitivně zřejmé. Podobně i na poli rekce je význam tématu u o L dost zřejmý.

Výklad ostatních tří členů schématu (Part - Man - Adr) je neobyčejně obtížný, musí být obsáhlý a učinit ho přehledným a přijatelným není lehké (autorka věnovala tomuto úsilí hodně času a marných pokusů). Vystupuje tu vedle zmíněného „mrzačení“ dobře známé „mrzačení“ další: nejenže vztahujeme různé k stejnému, ale také vyjímáme část z celku pevně skloubeného, totiž pád z nejpevněji skloubené větné dvojice. Pokusíme se proto o jiný postup: vyjímat část (pád) z menšího a méně komplikovaného celku, totiž z pádu předložkového. Tento postup vybírám proto, že sémantika předložky (pracovně izolované) je poměrně jasná, a to zejména uvažujeme-li o sémantice místní. Zdá se, že kombinace pádů s pravými (a s některými na ně úzce navazujícími nepravými) předložkami místního významu lze popsat dost jednoduše. Přitom, má-li být výklad skutečně prostý, nabízí se vyjít z názorné, učebnicové formy výkladu pomocí obrázků (viz s. 349).

Privilegovanost obr. 1 v popisu místních určení lze vidět v tom, že typ lesem je jediné české bezpředložkové místní určení. Mimo oblast místních určení [349]potom v tom, že „utíkání před někým s něčím za někým“, pohyb po horizontální linii od zdroje se zprávou k adresátovi (dostat zprávu od G, dát zprávu D) vyhovuje jako výchozí schéma při popisu významů objektových. Význam nástrojový převládající u izolovaných instrumentálů a význam typu lesem jsou si blízké (srov. Tímhle klíčem se tam nedostanete, Těmito dveřmi se tam nedostanete, Touto chodbou se tam nedostanete); tyto významy jsou spojeny významovým rysem ‚být prostředkem‘.

Obr. č. 1 — určení instrumentálová u sloves pohybu

Obr. č. 2—4 určení genitivní, dativní a lokálová

Obr. č. 5 — určení akuzativní a instrumentálová (umístění věci v prostoru)

 

Genitiv:

 

Genitivní místní určení vypovídají o kontaktu. Povahu a míru kontaktu[6] udává předložka. O kontaktu se uvažuje lineárně: uvažuje se o kontaktu linie a útvaru, u kterého jsme ve svých dnešních představách na rozpacích, je-li to plocha nebo prostor nebo „vnitřek“ (buď plocha, nebo prostor), např. les. Výjimečné postavení má sice opět kontaktové, ale už nepochybně prostorové zpoza, zeza, zpod, které je dodatečné nejen pro svou formu, ale především pro významovou vázanost na soustavu popisovanou na obr. 5. Formálně je do[350]datečné i podél, kolem, okolo, ale významově tvoří celek se základní linií genitivních místních určení (u G od G).

Zvláštní postavení má předložka vedle, vyjadřující horizontálně uvažovaný kontakt dvou téměř rovnoprávných jednotek — srov. strom vedle stromu, člověk u lesa; člověk je konečně u lesa a konečně venku z lesa,[7] ale sotva konečně vedle lesa. Plnou rovnoprávnost ovšem čeština vyjadřuje jinak, srov. ty a já, ty nebo já × já vedle tebe, já bez tebe, nikdo mimo tebe, kde plnou rovnoprávnost mají dvě pojmenování dvou osob v konjunkčním a disjunkčním spojení, kdežto poslední tři příklady s genitivem jsou pojmenováním vždy jedné osoby s ohledem na povahu jejího kontaktu s osobou nebo skutečností jinou.

Genitivní místní určení základní řady vstupování a vystupování (u od) a řady nevniknutí, míjení, „nulového“ kontaktu (podél, kolem, okolo) ukazují jeden důležitý fakt, že genitiv je v popisovaném název celku (útvaru, zde lesa), ne části. Tento fakt má svůj význam při popisu genitivu adnominálního (např. dívka světlých vlasů je jedna z třídy světlovlasých; spojení Helena světlých vlasů bývá kritizováno zřejmě v důsledku přesvědčení, že vlastní jména nejsou plnoprávné názvy tříd), ale především při výkladu genitivu adverbálního: Na problematičnost rozlišování přibližování a vzdalování upozorňuje u rekčního genitivu Kopečný (o.c., s. 207). Nevhodnost tohoto rozlišování se mi zdá u místních určení dost zřejmá - přibližování je určení dativní (viz dál). Protiklad celek-část však v české gramatice tak problematický není; v místních určeních je genitiv názvem celku, v oblasti reakce se sémanticky výraznější formy (předložkové, často předložka + genitiv) dostává celkům, kdežto části, které odpojují, připojují, spojují (od G, k D, s I) nebo začleňují nebo vyčleňují (do G, z G), mají formu akuzativní. Mate nás lexikální sémantika, musíme se uchýlit k případům typu stáhnout kůži z králíka stáhnout králíka z kůže, abychom viděli, že část, kterou manipulujeme, je v češtině jednou kůže a podruhé králík, ale v obou případech akuzativ, a celek, od něhož v tomto případě něco odlučujeme (jindy při genitivu můžeme naopak do útvaru, třídy, celku začleňovat), je jednou králík a podruhé kůže, ale v obou případech předložkový genitiv. Má proto v oblasti rekce smysl uvažovat jako jeden z významů Part, totiž název celku. Název Part může být ovšem spíš spojen přímo se slovem pars (‚část, podíl‘) než považován za vhodný název pro celek participující na kontaktu, ale partitiv je název tradičnější a nenavozuje představu úplnosti zásahu, kterou vyvolává eventuální „totalitiv“ (k pojetí genitivu jako celku viz i závěr u dativu).

 

Dativ:

 

Na předložky základní řady genitivní navazuje dativní předložka k — protiklad genitivní předložky od. Dativní místní určení popisuje tu fázi pohybu po linii, která předchází před momentem zastavení pohybu, resp. před momentem, [351]od něhož se to, co je popisované v základní genitivní řadě, může opakovat — je to určení na této linii finální (navazuje zde určení účelové). Předložka proti je předložka s významem protisměru ke směru instrumentálovému, genitivnímu, dativnímu i lokálovému, především protiklad lokálového po (viz o něm ve výkladu o významech lokálových) - srov. po větru - proti větru, po proudu - proti proudu; směr udává především linie instrumentálová (viz obr. 1), předložka proti jí oponuje, srov. hlavou proti zdi, se spojencem proti nepříteli (zde bychom mohli odbočit k určením příčiny, s přihlédnutím k bojovat se spojencem proti nepříteli a bojovat nebo prát se kvůli něčemu, srov. „stupňovaný“ dativ v k+vůli+D). Předložka k vypovídá (jako předložky genitivní) o kontaktu. I v rekčním k D (dodat, připojit A k D) vystupuje význam kontaktovaného celku, Part (působí fakta, že význam předložky je zřetelnější než význam bezpředložkového pádu, že na významu konstrukce se podílí význam slovesa, zvlášť průhledně pak význam jeho předpony, a působí i existence genitivního protějšku, typu odpojit A od G).

Avšak konstrukce přidat A k D má jiný význam než konstrukce přidat A D: Je-li přidán student k učiteli (např. do cely č. 12), jsou student a učitel rovnoprávnější (ne rovnoprávní - vyjádření není koordinační a pády u pojmenování student a učitel se liší), než je-li učiteli přidán student (např. navíc k těm, které má dnes zkoušet). Přidáváme něco k něčemu (korunku ke korunce), ale někomu (komu pámbu, tomu všichni svatí). Kontaktová předložka (zde předložka k) působí často jistou depersonifikaci. Dativ sám (srov. izolovaný dativ) je pád pro pojmenování živých osob. Tím se vysvětluje jeho okrajovost při pojmenovávání míst: Dativní místní určení jsou jen dvě a dativ se jeví k některým místním vztahům málo citlivý, srov. Vezmi tomu klukovi ty sirky, spálí se! a Vezmi ty obrázky domů klukovi! V takových případech nezáleží na místních vztazích mezi manipulovaným předmětem (sirky, obrázky) a adresátem (chlapcem). A ještě prázdnější (nejen s ohledem na místní význam) se zdá dativ u rovnat se (být roven), podobat se (být podoben). Avšak slovesa neschopná (svým výrazem) slovesného rodu jsou v dnešní češtině s formálně vyhraněným aktivem a pasívem slovesa v tomto ohledu defektní. Povaha sémantického slovesného rodu slovesného tvaru je pro uplatnění pádu (jeho formy i významu) rozhodující, srov. několik příkladů:

Sb. u akt.[8] sloveso

Part

Man

Adr

 

ty

přirovnáváš

se podobá

(je přirovnáván)

k otci

otci

k otci

syna

syn

syn

 

akt. s Part

semiakt. s D

pas. s Part

ty

vezmeš (dáš)

vezme (přijme)

bude obdarován

budou dány

 

od tebe

od tebe

od tebe

obrázky

obrázky (A!)

obrázky

obrázky (I!)

synovi

syn

syn

synovi

akt.

semipakt s A

semipas. s I

pas.

 

[352]Sb. u akt. sloveso

Part

Man

Adr

 

ty

ty

vezmeš (sebereš)

vezmeš (odebereš)

 

od syna

sirky

sirky

synovi

akt.

semiakt. s Part

 

půjdou

půjdou

budou neseny

budou neseny

k synovi

od syna

k synovi

od syna

sirky

obrázky

sirky

obrázky

 

semiakt. s Part

semiakt. s Part

pas. s Part

pas. s Part

Dativ má svůj vlastní význam (Adr) u sloves se zřetelným významem aktivním (viz v tabulce synovi). Objevuje se také jako název kontaktovaného celku (Part) u sloves rodově tak nevyhraněných jako je rovnat se, podobat se (viz v tabulce otci). Rodově velmi citlivé jsou názvy dávání:

Sb. u akt.

sloveso

Man

Adr

N

N

(otec)

darovat

obdarovat (obšťastnit)

A

I

(obrázky)

D

A

(chlapec)

K rysu ‚dávání‘ se váží dvě pasíva (darované obrázky, obdarovaný chlapec) a dvě aktiva (obšťastňující obrázky, obšťastňující táta). Naopak — rodově velmi málo citlivá jsou slovesa s rysem kontaktu (rovnat se, podobat se, pojit se aj.), ve vzorci

N se spojí s I

nevíme, který slovesný rod je vyjádřen, ani kdo (co) zaviní spojení, např. Spotřebič se spojí se zdrojem (buď lidským zásahem nebo šňůrou nebo navzájem).

Rys kontaktu je někdy vázán s nedostatkem aktivnosti slovesa a ztrátou významu Adr u D (typ rovnat se). Jindy je vázán s uplatněním místního významu v předložkovém pádu názvu věci, která je zúčastněna v procesu manipulování (např. připojování spotřebiče ke zdroji). Tato věc (zde zdroj) ovšem nejvlastnějším manipulovaným předmětem není (manipulován je zde především spotřebič). Člen ke zdroji je druhý manipulovaný předmět a určení místní, ale hlavně — je to název kontaktový, celkový, Part. Jeho význam patří do oblasti genitivu, pádu, který jako bezpředložkový rekční má v současné češtině pozice slabé, jako docela izolovaný je zcela neproduktivní (srov. jednočlennou větu Čerta!), kdežto obligatorní ve spojení s číslovkou typu pět, kde zkoumat pádové významy není běžným zvykem — a proto popis sémantiky formy k D není jednoduchý (oblast měření kvantity, kde vystupují celky a části a také zvláštní typ deklinace o dvou tvarech, srov. pět - pěti, podle běžného zvyku při popisu pádů vynecháme i zde).

 

Lokál:

 

S lokálem se na poli místních určení pojí jen předložky na, po, v: Na obr. 4 teče voda po střeše, po stěnách, po trávníku (šikmo, svisle, vodorovně), na [353]začátku své cesty je na střeše (na šikmé, ani svislé, ani vodorovné), na konci v nádrži, v zemi (uvnitř), ev. v jámě nebo v lese. U posledních dvou příkladů (v jámě, v lese) začíná naše dnešní chápání povrchu a vnitřku váhat. Jsou tu i jiné potíže. Voda, která je od nás daleko, je hluboko nebo v hloubi lesa. Základna lokálové soustavy patrně tedy není ani vodorovná, ani svislá, je šikmá, ale blíž geometrické vodorovné (hloubka lesa je pro nás pojmenování přenesené, hloubka vody základní). Směry k této rovině kolmé nejsou pak svislé: genitivní předložka do jakožto opozice k lokálové předložce v (v hloubce, v hloubi lesa) znamená především ‚dopředu a nahoru současně‘ (srov. do kopce, do schodů); genitivní předložka z jakožto opozice k lokálové předložce na znamená především ‚dopředu a dolů současně‘ (srov. význam útvaru typu s/z střechy, kde naše pravopisné rozhodování - snažíc se využít našeho dnešního uvažování zatíženého svislou osou, povrchem a vnitřkem v pojetí školní geometrie a často i svislou a vodorovnou osou ze školní němčiny, která v oblasti předložek pojednává zejména o an a auf - je všeobecně uznáváno za namáhavé). Vztah lokálových předložek na a v (život na hradě, život v podhradí) je vztah opět na nakloněné ose (dnes odmítané mechanické pravopisné pravidlo na s, v z je lepší než nutná úvaha nad žákovskými otázkami, v jakých kontextech by se dalo užít s tabule a v jakých z tabule; staré pravidlo se dovolávalo jazykového povědomí, kdežto dnešní požadavky jazykové povědomí poškozují).

Na soustavu na L - po L - v L navazuje svým pádem o L, v oblasti místních určení zanedbatelné (máme např. jít o holi, kde při udání nástroje se snad popisuje ruka vzhledem k holi, ale jde o typ neproduktivní), v oblasti objektu jasně vyhraněné (jako téma sdělení). Současný lokál je vůbec poměrně málo lokální: Bezpředložkovou podobu v dnešní češtině nemáme, nepokoušíme se tedy její eventuální místní význam hledat; u soustavy na L - po L - v L jsou potíže při rozhodování „objekt nebo místní určení?“ menší než v soustavě G - D a v soustavě A/I; a ve srovnání se soustavou A/I z obr. 5 se lokál v oblasti místních určení jeví chudý. Částečně je to zdání. Předložka po pokrývá vše pozorované. Určení po L stojí tím v centru lokálových místních určení a zde navazuje určení časové (od časových určení tento článek odhlíží, jejich problematika by však mohla být zařazena právě zde; komplikace, které působí ve větném rozboru po L v sáhnout po L, vyžadují zmínku o určeních časových). A v oblasti sdělování se pak ptáme po L (např. po příčině jistého jevu) a vyprávíme o L; v obou případech je předložkový lokál určením tématu. Toto určení tématu charakterizuje jistá neurčitost, srov. O čem se mluví? a Co se říká? nebo Psát o tom smíš, ale ne tohle! (dovolené téma × nedovolené vyjádření). V rekční oblasti má o L velmi výsadní postavení. Nepřímo je vyzdvihuje Kopečný, upozorňuje na ně příkladem vyprávět někomu něco o něčem v úvaze o maximálním počtu syntaktických objektů jednoho slovesa (o.c., s. 203). Toto „neurčité určení“, totiž téma sdělení (navazující na dotazové po L) se mi zdá klíčové v současném českém pádovém systému. Vrátíme se k němu v závěru.

 

Akuzativ a instrumentál:

 

Místní soustava A/I se dá popsat plošně, pomocí osy vodorovné (x) a osy [354]svislé (y) a počátku, který je neurčitě větší než bod (udává ho předložka mezi, srov. dál).

Podívejme se na orientaci soustavy. Orientace osy x se zdá shodná s pohybovou linií z obr. 1, jeví se jako naše běžná orientace geometrická a grafická, kladný směr postupuje zleva doprava. Říkáme, že d je před e, např. v slově den nebo v abecedě (přičemž d je v obou případech „dřív“, vztahy místní a časové nemůže patrně člověk, který umí psát - v čase a v ploše - nespojovat).

U osy y začínají naše rozpaky. Připíšeme-li řádek k řádku, jsou napsány dva řádky, z nichž druhý je „pod“ prvním a říkáme mu řádek „nižší“. Po textu postupujeme shora dolů. To nesouhlasí s naší školní geometrickou orientací, o níž vypovídáme např. českou větou Přidáme-li jednotku k jednotce, dostaneme jednotku vyšší, větou vázanou na názor

         

který máme, ať jsme výukou byli dovedeni až k termínu soustava orientovaných souřadnic, nebo nikoli, nebo dál. Srovnat pár přirozených čísel navzájem různých podle velikosti dovede většina uživatelů českého jazyka, větě Dostaneme přidáno rozumějí velmi dobře rodiče i děti, které dostávají koruny do pokladničky, kde to „roste“ obvykle málo, zatímco od nich se žádá, aby „rostly rovně“, tj. po svislé ose nahoru. Už poměrně mladí uživatelé českého jazyka vědí, že jinak „roste“ úloha, jinak úspory, jinak oni sami. Úloha roste směrem k píšícímu, úspory jinak, člověk od narození, ale také od země. Takže s porozuměním slovesu růst v těchto významech, vyskytujících se již v dětském jazyce, dostáváme tři směry, jeden od země, druhý k píšícímu a jiný, který, až známe dvojici nižší řádek - vyšší jednotka, je ke směru k píšícímu už nesporně opačný. Ale je k němu opačný vlastně patrně mnohem dřív: Stromečky, které kreslí dítě, rostou směrem nahoru, úloha, kterou píše, směrem dolů. Větší a menší stromečky v jedné řádce umíme kreslit od dětství, v linkovaných sešitech úloh z první třídy stromeček nesmí pod/nad linku a je před/za jiným, mezi svými sousedy. Zapsat na plochu papíru

 

před

nad

mezi

pod

 

za

totiž předložky s A/I, je pak pro lingvistu úkol velmi lehký; a názor, že přírůstek máme znázornit šipkami vzhůru a doprava, získáváme jako mluvčí přinejmenším od doby, od níž rozumíme těmto pěti předložkám a slovu větší a víc (větší stromeček - víc stromečků). Umístit dívajícího se člověka do obr. 5 také není pro lingvistu těžké, je zřejmé, odkud se tento pozorovatel musí dívat, aby mohl rozeznávat „před“ a „za“, významy známé už z dětských let. Lingvista je však nucen uvědomit si, že člověk na obrázku, užívající svého před a za ve svém psaní, resp. popisování (ať tento člověk mluví nebo píše), není totožný s tím, kdo popisuje činnost (mluvení, psaní, ev. jinou činnost) tohoto člověka. Lingvista musí umět orintovat soustavu z obr. 5 k sobě: rozlišit nejen směr doprava (víc) a nahoru (větší) a směr k prvnímu, s ním netotožnému pozorovateli (směr doleva), ale i směr jazykového popisu, textu, který [355]on sám píše, když popisuje normálně na svém papíře umístěný obr. 5: jeho text směřuje, roste k němu, kolmo k základně obr. 5, tj. dolů, tedy:

 

nad (větší)

 

 

 

pozorovatel

← →

za (víc)

 

 

 

lingvista

 

U označení „lingvista“ však nezůstaneme, jsme nuceni si uvědomit jen základ činnosti lingvistů, abychom se dostali zpět do češtiny, abychom ve svém jazyce našli také sebe: popisujeme činnost člověka (člověka - pozorovatele), říkáme, že člověk …, vyprávíme o něm. Nad naším vyprávěním je nadpisová věta, nadpis. Takovou činnost ovšem nekoná jen lingvista, ale v naší společnosti každý člověk, schopný na pokyn „Vyprávěj o pejskovi a kočičce“ vyprávět o pejskovi a kočičce, když o nich už od někoho slyšel. Jak vypráví, na tom nám zde nezáleží, to bychom už byli mimo oblast pádů (předložka mimo ze soustavy A/I znamená ‚mimo dům‘, je-li pozornost zaměřena na dům). K obr. 5 už jen poznamenám, že protiklad o L o A spojuje soustavu z obr. 4 a soustavu z obr. 5. Je vázán k závislému oznámení a rozkazu (termíny paralelní k termínu závislá otázka), srov. vyprávět, že - vyprávět o L, žádat, aby - žádost o A, ptát se, proč - ptát se po příčině. Vedlejší větou tu procházet nebudeme. (Podobně jako pozorovatel z obr. 5 se zaměřujeme jen na A; přes A tu nepronikáme, spíše „přeskakujeme“.)

 

Závěr. Zajímal nás tu význam českého pádu, především pádu v místních určeních, jejichž význam je zřetelnější než význam pádu rekčního. Pádový význam rekční je vázán na významy slovesné - rodové, časové, osobní a způsobové, řadíme-li je do pořadí, kterým jsme prošli kolem nich v popisu významů místních. Na rozdíl od H. Weinricha[9] nemyslím, že v jazyce, ve světě vyprávění, nemá systém časů (tense, nikoli time) svou paralelu. H. Weinrich píše: „Keine Sprache verfügt über ein Locus-System analog zum Tempus-System. Es erschiene uns unvorstellbar, wenn nicht sogar lächerlich, sollten wir in jedem Satz und womöglich mehrmals im Satz ein Sprachzeichen zur Bezeichnung des Ortes setzen, so wie wir selbstverständlich die Tempora setzen“ (s. 10). Nezdá se mi vůbec směšné užívat pádů a zdá se mi možné, že český pádový systém je český „Locus-system“, ovšem odlišný od lokálních určení (viz k tomu závěr něm. shrnutí); Weinrichův Tempus-system (tense) také není totožný s určeními časovými (time), což právě autor ve své knize podrobně vykládá. Jeho kniha zavádí svět vyprávění spekulativně. Kopečný na základě českého materiálu nás na posledně cit. místě přivede k poznání, že maximum syntaktických objektů (uvažujeme-li o maximu) má „vyprávět někomu něco o něčem“. Máme-li pak Havránkovo „sloveso jako centrum věty“ dost na zřeteli, tj. vyjdeme-li od jeho slovesných rodů[10] a ke Kopečného objektům dodáme dva sémantické subjekty N a od G, pak pro české sub[356]jektové významy spolu s objektovými v závislosti na významu slovesného tvaru by schéma

(názvy sloupců)

Sb u akt.

sloveso

Part

Man

Adr

Tém

(základní forma)

N

akt.

G

A/I

D

o L

mohlo poměrně dost vyhovovat; je ovšem subjektivní, asociační. Vycházelo mi v průběhu práce s materiálem, ale bez přihlédnutí k místnímu určení nemělo smysl. Nyní se zdá, že uvažování o pěti základních pádových významech svou motivaci má. Zopakujeme si nejdřív českou grafickou orientaci, tj.

 

nad (větší)

 

 

 

pozorovatel

← →

za (víc)

 

 

 

vypravěč

 

Kvantitativní vztahy vyjadřuje čeština především genitivem, adresáta (toho, k němuž více či méně rychle dospívá zpráva, popř. jiná pozornost) dativem, o L je vyjádřením tématu u nesporných verb dicendi (říkat, vyprávět). U nesporných verb sentiendi je vazba A/I, pozorujeme, vnímáme krajinu zrakem, hudbu sluchem. Doleva (srov. obr. 5) roste vzdálenost pozorujícího od pozorovaného, neefektivnost pozorování. Tedy:

 

kvantita (G)

 

 

 

neefektivnost (A/I)

← →

čas (D)

 

 

 

zpráva (o L)

 

je grafické znázornění základní české sémantické orientace pádové. Toto grafické schéma má smysl pro vypravěče o češtině, který chce vyprávět česky, který chce spolu se svými posluchači zůstat pod jejím vlivem, ale zná požadavek být nad jazykem, mít metajazyk. Volí tedy mezistupeň, jazyk srozumitelný prvňáčkům malujícím stromečky - grafiku, formu, která lingvisty vždycky přitahovala (od „Stammbaumtheorie“ přes Saussurův „l’arbre“ k Chomského „tree“). Nesplnitelný, ale nutný požadavek „být nad jazykem a pod jazykem současně“ končí nabízejícím se umístěním „mezi nad a pod“, podporovaným snahou vniknout do popisovaného, končí tak, že ve stadiu verbálního popisu se kreslí, zůstává se v jazyce, pokud jazykem rozumíme jeho podobu verbální (i dnes primárně mluvenou) a grafickou (i dnes do jisté míry „kreslenou“). Protože však nad grafickým znázorněním dnes vládne teorie grafů, je toto znázornění cesta (totiž jedna z cest, část - ne celek) k nadjazyku.

Jazyk sám, kód, tj. především soustava pojmenování, je na kartézském kříži počátek, je mezi nad a pod, mezi před a za. Je neurčitě větší než bod (potenciálně nekonečný) jakožto soustava pojmenování (má nominativy sto, tisíc, milión atd.; nominativ je „mezi pády“, o kterých je nutné u pádového kříže uvažovat, a leží uprostřed, v počátku). Jazyk není (ani potencionálně) nekonečný jakožto množina synchronně existujících vět (věty o miliónu slov čeština nezná).

 

[357]R É S U M É

Über die Bedeutungen der Kasus im gegenwärtigen Tschechischen, besonders in den Ortsbestimmungen

Es wird hier kein Versuch unternommen, die Gesamt- oder Grundbedeutung der tschechischen Kasus zu finden. Untersuchungen auf dem Gebiete der Ortsbestimmungen (vorallem mit echten Präpositionen), der Bedeutung der isolierten Kasus (d. h. der Sätze, die nur aus einem Worte, aus einer Kasusform bestehen, wie z. B.: Vodu!), weiters der Rektionskasus zeigen, daß es in der komplexen Bedeutung eines jeden Kasus eine Bedeutung gibt, die „privilegiert“ ist. Wenn uns vorallem die Bedeutungen der Rektionskasus interessieren, dann ist im Genitiv die Vorstellung des Ganzen, im Dativ die des Adressaten und im Lokativ die des Themas eines Textes die jeweils „privilegierte“; die Vorstellung der manipulierten Dinge, die auch auf jemanden oder etwas wirkt, ist im Akkusativ und Instrumental die „privilegierte“. Was den Terminus „privilegierte Bedeutung“ betrifft, so soll dadurch nichts anderes gemeint sein, als daß solche Konstruktionen wie z. B.: syn se podobá otci nicht so zu erklären sind, daß solchen Beispielen gewaltsam die Bedeutung des Adressaten zugeschrieben werden, sondern daß die Bedingungen, die hier die Verschiebung der Bedeutung ergeben, beschrieben werden. Die Verschiebung der Bedeutungen der tschechischen Kasus (sowie auch die Wahl der Kasusform) bei einzelnen Zeitwörtern hängt vor allem von den Genera verbi ab. Wichtig ist hier das semantische Genus verbi. Von diesem Gesichtspunkte bildet ein Verbalparadigma nicht nur ein Grundzeitwort und seine Derivationen (rovnat se, přirovnat - darovat, obdarovat), sondern man muß auch noch (wenigstens) zu diesem Grundzeitwort die Verben, die in ihren aktiven Formen synonym mit passiven Formen des Grundzeitwortes sind, rechnen.

In ihren sogenannten „privilegierten Bedeutungen“ finden wir heutige tschechische Kasus bei den Verben mit drei Objekten (bei verba dicendi) říci (sagen), vyprávět (erzählen) D A o L (o L = über etwas), die vierte „privilegierte“ Bedeutung (d. h. die Bedeutung des Ganzen) bei slyšet od G (hören von jemandem).

Der Parallelismus Tempus-System (tense) + Zeitbestimmungen (time) und Locus-System (bzw. Kasus-System) + Ortesbestimmungen erscheint interessant vorallem in dem Augenblick, da wir „besprochene“ und „erzählte“ Welt (nach H. Weinrich) als zwei in der Beschreibung der Sprache wichtige Dimensionen in Betracht ziehen.


[1] Srov. Vl. Skalička, Úvod do jazykozpytu, Praha 1963, s. 46.

[2] SaS 21, 1960, s. 24—33; u genitivu je závěr z materiálu v mém článku neoprávněný; jednočlenná věta, s odečtením zájmena jednoslovná genitivní věta relativně živá, věta typu Těch komárů!, má význam partitivní.

[3] Moje články v SlavPrag VIII, 1966 a X, 1968 jsou z doby začátků mé práce s materiálem (k „neizolovaným“ pádům), necituji je.

[4] Tento přístup představuje např. Sgallův Generativní popis jazyka a česká deklinace (Praha 1967), srov. zejm. pravidla na s. 100—101, kde užití pravidla 12 ze s. 101 nás dovede k závěru, že nominativ u slovesa patřit je agens, dativ pak patiens a že sloveso patřit je vlastně tranzitivní. Nejde o nedopatření; autor mluví o svém pojetí činitele na s. 40—41 cit. knihy, kde podle mého názoru nezkresluje ani tak citovaný přístup Danešův a Dokulilův jako Skaličkův antropocentrický akční princip, který oba známe spíš ze Skaličkových seminářů než z literatury, takže oba nemáme co citovat.

[5] Základy české skladby, 1. vyd. Praha 1958, s. 217.

[6] Bylo by možno říci „povahu a míru zásahu“; lépe by se navázalo na cit. Skladbu Kopečného, s. 207: „od tohoto částečného zasažení je blízko i k ideji partitivnosti“; idea částečného zasažení pak má velký význam v Oravcově knize Väzba slovies v slovenčine (Bratislava 1967). Výraz kontakt (s ohledem např. na jeho užívání v jazyce elektrotechnických textů) je však výhodný, zejm. je-li popis místních určení podrobnější než v tomto článku.

[7] České vně lesa působí knižně nebo neobratně; sch. van šume je přirozenější, ale soustava předložek, do níž van patří, je vůbec poněkud jinak uspořádána než česká, srov. zde jen neobyčejně expanzívní sch. za; v žádné vrstvě češtiny není znát za A (sch. znam ja za to), v češtině navazují významy rekční na místní poněkud jinak, aspoň tehdy, jsou-li obě soustavy předložek popisovány způsobem užitým v tomto článku.

[8] „Sb. u akt.“ je nadepsán sloupec pro subjekty u slovesných tvarů aktivních co do formy i významu; „semi-“ je užíváno při neshodě formy a významu, „akt.“ u formálního aktiva, „pas.“ u formálního pasíva. Poznámky o slovesných rodech v posledním sloupci tabulky jsou jen poznámky, což ukazuje i střídání údaje o významu (Part) s údajem o formě (A, I, G); viz k tomu pozn. 10.

[9] H. Weinrich, Tempus, besprochene und erzählte Welt, Stuttgart 1964.

[10] K výchozímu bodu popisu sémantiky českých pádů, k Havránkovým Genera verbi v slovanských jazycích (Praha, I. díl 1928, II. díl 1937), bude třeba se vrátit při úplnějším výkladu.

Slovo a slovesnost, volume 30 (1969), number 4, pp. 347-357

Previous Igor Němec: O lexikálním záporu v češtině

Next Ludmila Uhlířová: Vztah syntaktické funkce větného členu a jeho místa ve větě (Metody a výsledky statistického zkoumání)