Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Časové pojmy v definici fonému

Josef Vachek

[Discussion]

(pdf)

Le facteur temps dans la définition du phonème

I. V článku nadepsaném „Phonemes and phonological units“ (Travaux du Cercle Linguistique de Prague VI, Praha 1936, str. 235—239) jsem se pokusil rozlišit pojmy foném a fonologická jednotka. Vyšel jsem ze souboru definic obsaženého v „Projet de terminologie phonologique standardisée“ (Travaux du CLP IV, Praha 1931, str. 309—323) a také výsledek mého rozboru lze shrnouti v několik thesí, jež chtějí být revisí definic z „Projet“. Podávám je tu v doslovném českém překladu (jen poslední definici zde formuluji přesněji než v Travaux VI, ale věcně se obě úplně kryjí) a s českými příklady:

Prostý fonologický protiklad: Minimální zvukový rozdíl, jehož lze v daném jazyce použíti k rozlišování intelektuálních významů. (Příklad: rozdíl mezi l a r v čes. lak : rak; mezi znělostí a nedostatkem znělosti v čes. bolí : polí.)

Složitý fonologický protiklad: Neminimální[1] zvukový rozdíl, jehož lze v daném jazyce použíti k rozlišování intelektuálních významů. (Příklad: rozdíl mezi l- a vr- v čes. lak : vrak; mezi r- a vlkodl- v čes. rak : vlkodlak.)

Fonologická jednotka: Člen prostého fonologického protikladu. [Příklady: čes. l, r (srov. protiklad lak : rak); znělost obsažená v čes. b, nedostatek znělosti v čes. p (srv. protiklad bolí : polí).]

Foném: Úsek členu složitého fonologického protikladu, neobsahující fonologické jednotky po sobě následující. (Příklady: čes. l, r, b, p.)

Z poslední definice vyplývá, že foném sice lze někdy děliti dále na fonologické jednotky, ale jen na takové, které se realisují současně; naproti tomu, kolik je fonologických jednotek po sobě následujících, tolik je eo ipso i fonémů.

[Příklady fonémů rozložitelných na fonologické jednotky: čes. b obsahuje jednotku p (archifonéma) a jednotku znělostní (příznak); čes. p zase jednotku p (archifonéma) a jednotku nulovou (nedostatek příznaku).]

Ještě jinak vyjádřeno: mohou existovati, a skutečně existují, současné (t. j. současně realisovatelné) fonologické jednotky, ale nemohou existovati současné (t. j. současně realisovatelné) fonémy.

Je tedy patrno, že přesné rozlišení fonému a fonologické jednotky lze provésti jen v pojmech časových, jak jsem zdůraznil v cit. článku na str. 238.

Konečně je třeba ještě upozornit na to, že definice fonému, jak byla výše podána, nepracuje s pojmem „hláska“ a vyhovuje tedy požadavku Vl. Skaličky, vyslovenému nedávno v Slově a slovesnosti (2, 1936, 194; jinak mé stanovisko ke Skaličkovu pojetí vztahu mezi fonémem a fonologickou jednotkou je patrno z mého citovaného článku).

 

II. Proti definici fonému a proti rozlišení fonému a fonologické jednotky, jak o nich byla právě řeč v části I., lze uplatňovati námitku zdánlivě velmi závažnou. Lze ji vyvodit z these N. S. Trubetzkého, který na kodaňském mezinárodním linguistickém sjezdu zdůraznil, že fonémy, jakožto prvky „langue“, nepřipouštějí žádného časového měření (srov. Résumés de communications, IVème Congrès International de Linguistes à Copenhague 1936, str. 104). Z toho ovšem se zdá nutně vyplývat, že o fonému nelze vůbec mluvit v časových pojmech, tím méně je těmito pojmy definovat.

Nicméně námitka takto formulovaná by přehlížela jednu důležitou skutečnost, totiž to, co F. de Saussure nazývá „caractère linéaire du signe linguistique“ a co by bylo možno ještě přesněji nazvati lineární strukturou jazykové formy.[2] Forma ta, jak známo, sestává z foné[60]mů, z nichž každý ve formě té zaujímá své přesné místo. Lineárnost formy pak záleží v tom, že fonémy formu skládající tvoří nepřetržitou a jedinou řadu s přesně stanoveným pořadem složek. Tak forma vrak představuje nepřetržitou řadu složenou ze čtyř fonémů v, r, a, k.

Důležitost této zdánlivě samozřejmé věci vynikne, všimneme-li si, jak se forma ta realisuje v „parole“, t. j. tehdy, vyslovují-li jednotliví mluvčí slovo [vrak]. Lineární struktura formy se tu realisuje postupně příslušnými hláskami slova [vrak]. A tu je třeba poukázati na jednu závažnou věc, jejíž dalekosáhlý teoretický význam, jak se zdá, unikl i pozornosti de Saussurově: lineární struktura dané formy se realisuje vždy jedním a týmž směrem, resp. časovým sledem. Tak při realisaci formy vrak se slovo [vrak] vždy počíná hláskou [v] a končí hláskou [k]; nikdy tomu není naopak. A z příkladů j. [lak] : [kal] zcela jasně vidíme, že dvě řady s pořadem hlásek navzájem opačným realisují dvě zřetelně odlišné formy s pořadem fonémů navzájem opačným. Opakuji, že za těmito skutečnostmi, jež naše každodenní jazyková zkušenost přijímá jako samozřejmosti, je skryto linguistické poučení velkého dosahu pro teorii jazyka, totiž, že nelze na oba konce lineární struktury dané jazykové formy pohlížeti jako na jednotky naprosto téhož řádu. Jeden z těch dvou „konců“ — a to vždycky týž — je ve skutečnosti počátek! Linguisté se už dávno shodli v tom, že funkci jazykové formy nelze redukovat na pouhý součet fonémů, z nichž forma sestává. Je věc dávno známá, že o funkci jazykové formy rozhoduje jako neméně důležitý činitel i seřadění fonémů, jež ji skládají. Ale je tu ještě jeden významný činitel, jehož důležitost byla dosud přehlížena, snad právě proto, že šlo o věc příliš zřejmou, aby dostatečně vynikla její teoretická závažnost. Činitele toho lze nazvati sled fonémů; je to směr, jímž jedině se realisují fonémy skládající danou formu a který je pro každou formu v „langue“ přesně určen, a tedy představuje u každé formy integrální složku její struktury.

Z úvah zde rozvedených je zřejmé, že naprosto spolehlivý popis forem, v daném jazyce existujících, je možný jen s použitím časových pojmů a kvalifikací, jako jsou „počátek“, „konec“ (mluvíme-li o formách samých), resp. „předcházející“, „následující“ (mluvíme-li o fonémech, jež jsou složkami těch forem). A proto se bez pojmů a kvalifikací časových neobejde ani definice fonémů. Musí s nimi pracovat už proto, že poznati foném znamená především rozeznati jej od ostatních fonémů formu skládajících, především ovšem od fonémů sousedních, t. j. předcházejícího a následujícího. A k takovému odlišení lze dojíti jen tehdy, dbá-li se požadavku, aby foném neobsahoval po sobě jdoucí fonologické jednotky, jak také zní formulace našeho výměru, obsažená v I. části tohoto článku. Slova „po sobě jdoucí“ obsahují tu zřejmě zase kvalifikaci časovou. — Konečně pak bychom bez časových, pojmů „současnost“ a „následnost“ nemohli provést vzájemné vymezení pojmů „foném“ a „fonologická jednotka“, jak zde bylo naznačeno v části I.; a přece toto vymezení je nejvýš potřebné, nemluvíc ani o tom, že objasňuje pojem fonému ještě názorněji než pouhá definice. Zkrátka, nevezmeme-li v úvahu pojmy časové, nemůžeme dojíti k naprosto správnému poznání podstaty fonému a jeho postavení v celkové struktuře jazyka.

Závěrem je třeba ještě odpověděti na možnou námitku, že totiž časové pojmy, s nimiž jsme tu pracovali, mají platnost jen pro „parole“, poněvadž — abychom uvedli jeden příklad za mnohé — jen při realisacích dané formy je její „počátek“ opravdu počátkem a „konec“ skutečným koncem. Na tuto námitku odpovídá vlastně již náš hořejší poznatek, že sled fonémů (t. j. směr realisace) je integrální složkou struktury každé jazykové formy. I když je nesporné, že „langue“ nemůže být podrobena žádnému časovému měření — v tom má Trubetzkoy naprosto pravdu — přece nesmíme pustit se zřetele jinou, svrchovaně důležitou okolnost, totiž tu, že „langue“ není něčím samoúčelným. Jejím jediným cílem a smyslem je, býti prostředkem výrazu a sdělení,[3] a tím je jen, realisuje-li se v „parole“. Kdyby nebylo [61]realisací v promluvách, postrádala by „langue“ jakéhokoli raison d’être. Proto také jsou všecky složky „langue“, a tedy i jazykové formy, ustavičně ve stavu, který bychom mohli nazvat mobilisovaným — jsou stále pohotově připraveny k realisování. A už z toho důvodu nelze pokládat všecky fonémy té či oné formy za jednotky úplně téhož řádu a je nutno rozlišovat (alespoň) mezi potenciálním počátkem formy a potenciálním jejím koncem, a vůbec uznávati pro každou formu její potenciální sled fonémů, jenž se pak v „parole“ jen prostě aktualisuje (uskutečňuje). Tak starý filosofický protiklad potentia: actus nejlépe dokáže překlenout zdánlivý rozpor mezi abstraktností a časovou neměřitelností „langue“ na straně jedné a nespornou skutečností, že sled fonémat je integrální složkou ve struktuře každé jazykové formy, na straně druhé.


[1] T. j. větší než minimální.

[2] Jazykovou formou zde označuji ve shodě s W. F. Twaddellem (On defining the phoneme, Language Monographs XVI, Baltimore 1935, str. 40) tu jednotku ‚langue‘, jež odpovídá slovu v ‚parole‘. Jinak řečeno, slova jsou realisacemi jazykových forem.

[3] Skutečnost, že jazyk — nejen vybudovaný na basi zvukové, ale třeba i posuňkové i jiné — je systémem, je jen nutný předpoklad pro řádné zastávání této jeho úlohy.

Slovo a slovesnost, volume 3 (1937), number 1, pp. 59-61

Previous Antonín Frinta: Česká výslovnost slov původu slovanského, zvláště ruského

Next Mts. (= Vilém Mathesius), S. L. (= Stanislav Lyer): Pokrok v organisaci bádání fonologického a jeho šíření