dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Poznámky k diskusi o tzv. složitém souvětí

Josef Hrbáček

[Discussion]

(pdf)

Заметки к дискуссии о т. наз. сложном предложении осложненного типа / Quelques remarques à propos de la discussion sur la phrase complexe

0. Otázce tzv. složitého souvětí byla věnována v uplynulých patnácti letech řada prací. Od poloviny padesátých let se otázkou složitého souvětí zabývali hlavně lingvisté slovenští,[1] v posledních pěti letech se přenesl zájem o tuto problematiku i do lingvistiky české.[2] Chci zaujmout stanovisko k některým otázkám souvětné problematiky s přihlédnutím k uvedeným pracím z posledních let.

1. Pojmy složité souvětí nebo jednoduché souvětí, s nimiž se často pracuje, nejsou podle mého názoru pojmy strukturní mluvnice, jejímž cílem je zachytit jazykový systém. Tzv. složité souvětí nemůže být počítáno za strukturně syntaktickou jednotku, a to ani ve vymezení kvantitativním (1.1), ani ve vymezení kvalitativním (1.2).

1.1 Kvantitativní vymezení „jednoduchého“ a „složitého“ souvětí vychází z počtu vět, které souvětí tvoří. Složité souvětí je souvětí, které se skládá nejméně ze tří vět (Svoboda, Miko, Štěpán). Strukturní samostatnost souvětí o třech a více větách se spatřuje v tom, že v něm jde již o překročení tzv. souvětí jednoduchého, které tvoří „primární neodvozenou strukturu“.[3] Avšak jaký je strukturní rozdíl mezi „jednoduchým souvětím“ A B a „složitým souvětím“ A B C,[4] v kterém je užito jednoho a téhož typu koordinačního vztahu? Zajisté žádný, jde jen o rozdíl kvantitativní. Podobně o rozdíl kvantitativní jde mezi souvětím A a1 a souvětím A a2a1 (s postupnou závislostí jedné vedlejší věty na druhé),[5] jsou-li a1 i a2 věty téhož druhu závislosti, např. vztažné přívlastkové. Protože se za konstitutivní znak základních typů složitého souvětí konstantně považuje počet tří vět, nepočítá se často v typologii složitého souvětí s typem A a B b, složeným minimálně ze čtyř vět. Mezi tímto typem a typem A a B // A B b (o dvou základních variantách) je podstatný strukturní rozdíl, protože v typu A a B b jde o souřadné spojení souvětí podřadného s jednoduchou větou. Proto je třeba typ A a B b počítat k základním (minimálním) typům souvětí (ať je nazýváme složitými, či nikoli).

Mezi souvětími o dvou a třech větách („jednoduchými“ a „složitými“) nemusí být tedy žádný kvalitativní rozdíl. Strukturní rozdíl, který je rozdílem kvalitativním, je však mezi souvětnou dvojicí, jež je formou syntaktického spojení dvou vět v podřadném souvětí a která tvoří v rámci podřadného souvětí konstrukční jednotku analogickou větné dvojici (syntagmatu) ve větě jednoduché, a souvětím podřadným, jež je jednou ze syntaktických jednotek majících funkci výpovědní. [59]Kvantitativní určení složitého souvětí je subjektivní a vymezení dolní hranice složitosti počtem tří vět je apriorní.[6] Cílem bádání o struktuře souvětí není stanovení základních (minimálních) typů „složitého souvětí“, nýbrž zjištění základních (minimálních) typů souvětí vůbec, základních souvětných vzorců. Tyto vzorce nutno - podobně jako větné vzorce - chápat jako minimální konfigurace distinktivních rysů. Ke konstitutivním elementům souvětných vzorců je třeba počítat i minimální počet vět, jimiž jsou tvořeny. Počet vět v souvětném vzorci však není konstantní (a nemůže být jediným konstitutivním rysem souvětného typu). Při zjišťování typů podřadného souvětí je nutno vycházet z takových podřadných souvětí, která se počtem vět liší od souvětí tvořených jednou souvětnou dvojicí. Jeden z typů podřadného souvětí může být sice totožný se souvětnou dvojicí, ale pro zjištění základních typologických rozdílů je nutný počet tří vět. U souvětí souřadného není konstrukční jednotkou souvětná dvojice. Základní stavební jednotkou souvětí souřadného je buď nezávislá jednoduchá věta, nebo minimální typ podřadného souvětí. Souřadné souvětí je totiž souřadné spojení nejméně dvou vět jednoduchých (typ A B) nebo dvou či více souvětí podřadných (typ A a B b) nebo nejméně jedné věty jednoduché a jednoho podřadného souvětí (typ A B b // A a B). Proto zjišťujeme-li relevantnost kvantitativního konstitutivního rysu pro stanovení základních typů souřadného souvětí, musíme vycházet na jedné straně už ze dvou vět, na druhé straně se nemůžeme omezovat jen na tři věty. Musíme si přitom uvědomit, že typ označený A a B b o čtyřech větách představuje kvantitativně nejúspornější variantu složenou z dvou podřadných souvětí typu A a1 (v redukované notaci A a). Avšak tento typ A a B b má i další minimální varianty, a to o šesti větách, v případech, kdy se v něm spojují dvě podřadná souvětí základního typu A a1 + a2 nebo A a1 a2 (srov. přehled základních souvětných typů na s. 161). S přihlédnutím ke všem základním variantám souřadného souvětí typu, který jsme označili A a B b, se tedy minimální počet vět ve vzorcích souřadného souvětí pohybuje mezi dvěma až šesti větami. Užijeme-li pro nejzákladnější typologii souřadného souvětí pouze varianty kvantitativně nejúspornější, pak minimální počet vět ve vzorcích souřadného souvětí kolísá mezi dvěma až čtyřmi větami.

1.2 Vedle kvantitativního vymezení byly, zvláště v slovenské lingvistice, pokusy vymezit „složité souvětí“ proti „souvětí jednoduchému“ jako kvalitativně odlišný typ. Jednoduché souvětí je podle tohoto pojetí takové souvětí, v němž se uplatňuje jediný vztah mezi větami, buď jen souřadný, nebo jen podřadný; složité souvětí je pak takové souvětí, v němž se současně uplatňuje dvojí vztah.[7] Podle Dvonče jde o jakýsi smíšený typ souvětí (ani souřadný, ani podřadný), který by bylo nejlépe nazvat souvětím různorodým na rozdíl od souvětí stejnorodého. Toto pojetí nelze přijmout.[8] Nejzávažnějším jeho nedostatkem je, že přehlíží základní syntaktický rozdíl, který je mezi souvětím souřadným a podřadným, takže rozdílu čistě kombinačnímu podřizuje rozdíl strukturní. Nejde jen o to, že souřadnost a podřadnost jsou syntaktické vztahy neekvivalentní,[9] ale zvláště o to, že syntaktické útvary jimi organizované jsou zcela různého druhu a patří do různých rovin syntaktické stavby. Souvětí podřadné je pevná syntaktická jednotka s výpovědní funkcí, která může [60]být spolu s druhou výpovědní jednotkou, větou jednoduchou, součástí souvětí souřadného. Souvětí souřadné není výpovědní jednotka, nýbrž forma spojení výpovědních jednotek ve vyšší celek, a je proto útvarem nejen vyšší úrovně než souvětí podřadné, ale i zásadně jiné (volnější) syntaktické stavby. Podle teorie o složitém souvětí jako souvětí různorodém by např. mezi typem A a1a2 a typem A B C byl menší rozdíl než mezi typem prvním a typem A a1 + a2.

2. Jistý kompromis mezi kvantitativním a kvalitativním pojetím „složitého souvětí“ lze vidět v cit. příspěvcích J. Bauera a Fr. Mika. Oba sice vycházejí v podstatě z kvantitativního určení (Bauer však nemluví o počtu vět, nýbrž o počtu vztahů: „složité souvětí je spojení vět spjatých více než jedním významově syntaktickým vztahem“), ale doplňují je zřetelem k významové kvalitě vztahu (Bauer) nebo k stejnorodosti či různorodosti vztahů (Miko). Bauer i Miko užívají k zjišťování charakteru tzv. složitého souvětí a jeho typů „derivačního“ postupu (složité souvětí odvozují z útvarů jednodušších). Rozdíl mezi nimi je v tom, že Bauer vychází při derivaci složitého souvětí z tzv. souvětí jednoduchého (tj. ze spojení dvou vět, a to z H + H nebo H V), kdežto Mikovi je derivačním základem jednoduchá věta H, od níž se souvětí, a to jak jednoduché, tak složité (rozdíl je dán počtem vět), „derivuje“ jedním z těchto postupů: rozšiřováním +H, rozvíjením → V nebo oběma postupy zároveň +HV. Důsledkem tohoto rozdílu v derivačním východisku je i různá klasifikace složitého souvětí: pro Bauera je primárním klasifikačním kritériem vztah souřadnost - podřadnost, protože tento rozdíl se projevuje již v derivačním základu. Bauer však porušuje jednotnost klasifikačního kritéria, když vedle rozdílu mezi souřadností a podřadností užívá „hned v první etapě třídění dalšího znaku, tj. věcně obsahového vztahu mezi větami hlavními“ (K. Svoboda, Ještě k problematice …, s. 132). Pro Mika je základním klasifikačním kritériem stejnorodost nebo různorodost derivačního postupu. Z toho plyne, že v Mikově klasifikaci je primární rozdíl mezi složitým souvětím „komplexním“ (je založeno na obou derivačních postupech: +HV) a složitým souvětím nekomplexním (je založeno na jednom nebo druhém postupu). Mikova klasifikace je tato:

I.

A Zložené súvetie priraďovacie: Hon (n > 2)

 

B Zložené súvetie podraďovacie: H1Vn (n > 1)

II.

Zložené súvetie komplexné: HnVn (n(H) > 1, n(V) > 0)[10]

Jak je vidět, spojuje Miko starší, na Slovensku rozšířené pojetí složitého souvětí jako souvětí různorodého (komplexního) s hlediskem kvantitativním. Protože základní rozdíl mezi souřadností a podřadností, který formuje systém souvětí, je odsunut v této klasifikaci až na druhé místo, jsou dva druhy souvětí, které jsou oba souřadné (I A a II), od sebe odtrženy, jako by šlo o typy naprosto různé, téměř protikladné.

3. Při zjišťování základních typů souvětí (souvětných vzorců) lze užít vedle postupu induktivního, vycházejícího z jazykového materiálu a dospívajícího k základním typům metodou redukce souvětí na jejich jádra, postupů deduktivních. Jejich výhodou je, že se jimi zachycuje i potenciální existence souvětných konstrukcí. Z deduktivních postupů postup derivační se mi jeví jako ne zcela adekvátní vzhledem k charakteru souvětí souřadného. Adekvátnější je Štěpánův postup „dynamického popisu“ (o.c., s. 384—398), založený na principu kombinačním. Vychází z určitých konstitutivních elementů souvětí, zjištěných dosavadní lingvistikou, a kombinační metodou dospívá postupně (podle toho, jak přibírá v úvahu další elementy) k stále diferencovanější soustavě teoreticky možných souvětných typů a zjišťuje pak jejich realizaci v přirozeném jazyce. Abychom ovšem touto [61]metodou dospěli k základním souvětným vzorcům, je třeba, abychom v určité etapě kombinačního postupu abstrahovali od větosledných variant (autor to graficky naznačil v diagramu na s. 393). Když větosledné rozdíly, které jsou většinou jen výrazem aktuálního členění nebo výrazem rozvíjení myšlenkové linie v jazykovém projevu, ponecháme stranou, ukáže se, že typy, k nimž dospěl Štěpán, se vcelku shodují s klasifikací, kterou jsem podal v cit. článku o souvětných konstrukcích, a také s klasifikací Bauerovou (Štěpán však neuvádí typ A a B b, protože se omezuje na souvětí o třech větách). Domnívám se, že systém základních souvětných vzorců vystihuje tato klasifikace (tím též poněkud modifikuji svou klasifikaci původní):[11]

V souvětí podřadném je základní rozdíl mezi typem s jednosměrnou konstrukcí (P1) a typem s vícesměrnou konstrukcí (P2). Zvláštní druh jednosměrné konstrukce je typ s několikanásobnou vedlejší větou (P1b). Všechna souvětí A→a1 patří k typu P1a. V souvětí souřadném jsou vedle sebe tři rovnocenné typy. Polarita je mezi typem S1, kde se v souřadné souvětí spojují pouze věty jednoduché, a typem S3, v němž se spojují pouze souvětí podřadná. Přechod mezi nimi tvoří typ S2 (uvádíme ho v obou základních podobách), v němž se souřadně spojují různé kvality (jednoduchá věta a souvětí).[12]

3.1 V základním systému souvětných vzorců neuvádím nyní typ A B → (ab) (v notaci Svobodově (H1H2)—V11, v notaci Bauerově (H1H2)→V) s tzv. globální determinací, tj. typ s vedlejší větou (nebo větami), která rozvíjí současně dvě nebo více vět řídících (hlavních). Jde o typ, který jsem určil jako souvětí souřadné (rovněž Bauer a jiní), kdežto K. Svoboda ho považuje za souvětí podřadné. K důkazu, že jde o souvětí podřadné, užil Svoboda i transformační metody. Nejde však u něho o transformace konstrukcí, nýbrž o transformace modální a větosledné.[13] Při transformaci oznamovacího souvětí tohoto typu v souvětí tázací se musí podle Svobody změnit v tázací obě (všechny) věty hlavní, takže celé souvětí je tázací. To svědčí o jeho podřadnosti, v souvětí souřadném by totiž mohly mít hlavní věty odlišnou modálnost. Domnívám se však, že takové případy, kdy v souvětí typu (H1H2)→V mají H1 a H2 modálnost různou, jsou možné, i když jsou [62]řídké. V dokladu (který uvádím podle Svobody, ale v jiném větosledu): Když začalo pršet, tak jste se utábořili a začali jste stavět stany? může být tázací větou pouze H2, kdežto H1 tázací větou být nemusí. Tato modální nestejnost je naopak podle Svobody důkazem souřadnosti.[14] Jistá zvláštnost takových případů vyplývá z faktu, že H1 a H2 jsou spolu velmi těsně spojeny společnou determinací, a proto zpravidla mívají modalitu stejnou.

Použijeme-li transformační metody, jak se obvykle chápe, tj. jako metody pracující s transformacemi konstrukcí, můžeme podle mého mínění vidět v souvětí typu A B→(a b) transformát ze základního typu A a B b, v němž a b. Věty vedlejší, jsou-li totožné, nevyjadřují se dvakrát (nebo vícekrát). Jde tedy o strukturu odvozenou ze základního souřadného typu S3: A a B b, která tvoří jeho zvláštní (podružnou) variantu.[15]

4. Na závěr se chci dotknout ještě jedné důležité otázky, o níž psal J. Štěpán (o.c., s. 393n.), otázky větné kompaktnosti. Větší nebo menší kompaktnost souvětí, která je důsledkem různé těsnosti vztahu mezi větami, je jednou z důležitých vlastností souvětné stavby, k níž je třeba při zevrubnější strukturní klasifikaci souvětí přihlížet. Je však třeba rozlišovat kompaktnost systémovou, tj. kompaktnost založenou na vlastnostech syntaktických vztahů, od kompaktnosti aktuální (kontextové), která je ovlivňována jednak obsahovým vztahem spojených vět, jednak užitím jistých jazykových prostředků (obyčejně lexikálních), jimž Štěpán říká „slovní vztahové jednotky“. Kompaktnost složitého souvětí zjišťuje Štěpán pomocí dvou kritérií, pomocí intonační (grafické) segmentace a větosledné transpozice. Domnívám se, že právě těmito kritérii nelze vždy zjistit kompaktnost systémovou, spíše se hodí pro zjišťování kompaktnosti aktuální (kontextové).

Např. souvětí typu A a B b: Zapomeňme proto vše, co je nám známo o regulaci, a pozorujme prostě dva hráče R a D, kteří jsou zabráni do nějaké hry je podle Štěpána zřejmě kompaktnější než totéž souvětí bez slova „proto“, a to z toho důvodu, že v něm nelze provést transpozici vět, kdežto v souvětí s vypuštěným „proto“ transpozici provést lze. V citovaném Štěpánově dokladu jde jen o kompaktnost podmíněnou kontextem, „slovně vztahová jednotka“ proto těsně navazuje první podřadné souvětí A a na předcházející kontext, proto transpozice vět není možná. V souvětí podřadném se jeví Štěpánovi jako rozdílné co do kompaktnosti např. případy (1) Zmeškal asi vlak, poněvadž vyšel pozdě z domova, (2) Tak například židle je věc, protože má soudržnost, protože v příkladě (1) lze spojení vět zvukově segmentovat a věty transponovat, kdežto v příkladě (2) nelze věty transponovat. Kdybychom však v příkladě (2) vypustili navazovací výraz „tak například“, který váže tuto větu na předcházející kontext, pak by transpozice byla možná i zde. Z hlediska systémového nemůže být spojení vět týmž syntaktickým vztahem co do kompaktnosti rozdílné.

[63]4.1 Různé druhy větných a souvětných dvojic se od sebe liší i kompaktností, neboť různé syntaktické vztahy, jimiž jsou utvářeny, jsou různého stupně těsnosti. S těmito rozdíly bude třeba počítat i při další klasifikaci souvětí. V závěru svého prvního příspěvku k problematice struktury souvětí jsem to naznačil slovy, že v dalším bádání bude nutno prohloubit analýzu konstrukční v analýzu skutečně strukturní.[16]

Vyjděme od několika jednoduchých příkladů. Např. souvětí (1) Řekl, že přijde, protože ho to zajímá vystihujeme vzorcem Aa1a2 (nebo též HV1V2) stejně jako např. souvětí (2) V povídce Chudí lidé vypráví Tyl o vzpouře podkrkonošských tkalců, kteří se bouří proti nově zaváděným strojům, jež jim podle jejich domnění berou práci. Avšak v souvětí (1) není dvojice Aa1 stejně kompaktní jako dvojice a1a2. Obsahový vztah je těsnější než příslovečný důvodový, jak ukazuje i to, že obsahový vztah nelze přerušit vložením věty příslovečné. Příslovečnou větu nelze anteponovat větě obsahové, lze ji pouze interponovat, a to do postavení za spojku obsahovou; pořadí tzv. různovětných spojek může být vždy pouze že když, že protože, že jestliže atd., nikoli opačné. Ještě zjevněji neodpovídá vzorec Aa1a2 skutečné struktuře souvětí v příkladě (3) Spoléhal se, že přijde, i když věděl o jeho nespolehlivosti. Zde nejen že mezivětné vztahy jsou různého stupně těsnosti, ale není ani přesně vystižena závislost a1a2. Věta a2 je závislá na celém spojení Aa1, a proto adekvátní vyjádření ve vzorci je (Aa1)→a2. Souvětí (4) Od jara jsme věděli, že Tristan Tzara těžce onemocněl, i když nám dr. Fraenkel odmítl říci, jaké mu hrozí nebezpečí (A. Hoffmeister) má konstrukci Aa1a2a3, ale jeho struktura je (Aa1) (a2a3). Zjištění rozdílů v systémové kompaktnosti syntaktických útvarů by mohlo vést k dalšímu propracování souvětné typologie, předpokladem k tomu by však byl průzkum syntaktických vztahů (ve větných a souvětných dvojicích) z hlediska těsnosti. V souvětí souřadném je přitom nutno přihlížet ke kvalitě koordinačního vztahu (slučovacího, odporovacího …), jak na to upozornil J. Bauer, a k možnosti či nemožnosti lineárního rozšiřování souvětí.

Naše poznámky tedy ústí v zjištění, že problematika tzv. složitého souvětí je problematikou souvětí vůbec. Jde v ní mimo jiné zvláště (1) o rozlišení souvětí podřadného a souřadného jako dvou zásadně různých syntaktických jednotek na základě strukturních kritérií, (2) o rozlišení strukturních syntaktických jednotek (souvětí) a konstrukčních syntaktických útvarů (souvětné dvojice), (3) o rozlišení konstrukce souvětí a struktury souvětí a v souvislosti s tím o další propracovávání typologie souvětí v typologii skutečně strukturní.

 

[64]R É S U M É

Bemerkungen zur Diskussion über den sog. komplizierten zusammengesetzten Satz

Der Verfasser dieses Artikels stellt sich gegen die Versuche, die zusammengesetzten Sätze (und zwar sowohl die Satzverbindung, als auch das Satzgefüge) in zwei verschiedene syntaktische Kategorien zu teilen: auf sog. einfache zusammengesetzte Sätze (jednoduchá souvětí), die aus zwei Teilsätzen bestehen, und auf sog. komplizierte zusammengesetzte Sätze (složitá souvětí), die aus mehr als zwei Teilsätzen bestehen. (Der sog. mehrfach zusammengesetzte Satz in der deutschen Grammatik bildet nur einen Teil der komplizierten zusammengesetzten Sätze.) Die Anzahl der Teilsätze kann nicht wie ein Ausgangspunkt für die strukturelle Analyse des zusammengesetzen Satzes dienen. Die Analyse muß aus den qualitativen Eigenschaften der verschiedenen Arten der zusammengesetzten Sätze ausgehen. Die zusammengesetzten Sätze, die aus mehr als zwei Teilsätzen bestehen, bilden keine selbstständige Kategorie der Syntax.


[1] Slovenské práce z období 1954—1964 jsou citovány v SaS 26, 1965, s. 27, pozn. 3.

[2] Jde o tyto práce české vyšlé po r. 1964 v SaS: K. Svoboda, K třídění složených souvětí (26, 1965, 35—44); J. Hrbáček, O pojetí a klasifikaci tzv. složitého souvětí; typy souvětných konstrukcí (26, 1965, 27—35); J. Bauer, Složité souvětí a jeho klasifikace (27, 1966, 289—299); K. Svoboda, Ještě k problematice souřadného a podřadného souvětí (28, 1967, 132—136); J. Štěpán, K problematice složitého souvětí v současné češtině. Pokus o dynamický popis (29, 1968, 384—398). K nim se úzce váže slovenská práce Fr. Mika K diskusii o zloženom súvetí, Jazykovedný časopis 17, 1966, 64—74.

[3] J. Bauer, o. c., s. 292; srov. též zdůvodnění Mikovo, o. c., s. 65.

[4] 4 Výklad symbolů viz v pozn. 10.

[5] 4 Výklad symbolů viz v pozn. 10.

[6] 5 Pojmu „složité souvětí“ lze používat v mluvnici neterminologicky, a to v témž smyslu jako pojmu „složitá věta“, pro konstrukce značně komplikované. Popíráme-li rozhodující význam kvantitativního hlediska v strukturní analýze souvětí, nemíníme tím podceňovat význam kvantitativní analýzy souvětí pro účely jiné (např. pro stylistickou analýzu, pro teorii komunikace apod.).

[7] Srov. zvl. Ľ. Dvonč, Niekoľko poznámok o zloženom súvetí, Jazykovedné štúdie IV, 1959, 169—173; též J. Ružička, Zložené súvetie, SR 19, 1954, 27—35.

[8] Zevrubné kritice toto pojetí podrobil K. Svoboda v cit. stati K třídění složených souvětí, s. 38—39.

[9] Srov. J. Hrbáček, o. c., s. 28—29.

[10] Vzorce uvádím v notaci Mikově. Ho = jednoduchá nerozvitá věta, index n znamená u Mika počet vět.

[11] Při zápisu vzorců užívám poněkud upravené notace Štěpánovy, která je vhodná zvl. pro souvětí souřadné, protože zřetelněji odlišuje různými písmeny jednotlivé komplexy vět, které tvoří komponenty souřadného souvětí. A, B, C … označují hlavní věty (nebo jednoduché věty), a, b, c … vedlejší věty podle příslušnosti k řídící větě, označené týmž velkým písmenem; znaménko → označuje závislost, znaménko — souřadnost a znaménko + několikanásobnost. Této notace užívám ve dvou variantách; popisná varianta je nutná pro symbolický zápis konkrétních souvětí, úspornější varianta je vhodná pro vystižení základních typologických rozdílů souvětí.

[12] Typy souvětí uvádím vždy jen v jedné z možných větosledných variant, a to — s ohledem na systém vzorců — někdy ve variantě, která nemusí být nejfrekventovanější. V typech S2 a S3 uvádím souvětnou složku pouze v nejúspornější variantě P1a.

[13] Ještě k problematice …, s. 133—134; K poznávací hodnotě transformační metody v syntaxi souvětné stavby, SlavPrag X, 1968, 165—166.

[14] Domnívám se ovšem, že modální transformace, tj. transformace v rovině modální výstavby výpovědi (ani transformace větosledné, tj. transformace v rovině aktuálního členění výpovědi), nemohou být přímým kritériem pro rozlišování formálně syntaktických vztahů. Modálnost může o podřadnosti nebo souřadnosti souvětí svědčit jen nepřímo tím, že je jedním z kritérií pro určení výpovědi: Modálně rozdílné mohou být pouze různé výpovědi. Jednotlivé složky souřadného souvětí mohou mít různou modalitu právě proto, že souvětí souřadné je spojení dvou nebo více různých výpovědí. Naproti tomu souvětí podřadné musí být modálně jednotné proto, že tvoří jednu výpověď.

[15] Příslušnost k typu A a B b vysvětluje i větoslednou transformaci (viz K. Svoboda, Ještě k problematice …, s. 134). Sled vět hlavních se může v typu A B → (ab) měnit proto, že (ab) patří ke každé z obou hlavních vět. Tedy jako mohou měnit sled komplexy A a a B b, tak mohou měnit sled věty A a B, z nichž každá je rozvita stejnou větou vedlejší.

[16] Za konstrukční analýzu považuji analýzu syntaktických jednotek na jednotky konstrukční, tj. analýzu věty na větné dvojice, analýzu podřadného souvětí na souvětné dvojice. Analýza strukturní musí ukazovat hierarchii vztahů, jimiž je syntaktická jednotka tvořena. Předpokladem k její realizaci je prozkoumání kvality a pevnosti syntaktických vztahů v různých typech syntagmat (dvojic), což se neobejde bez zevrubné sémantické analýzy syntaktických vztahů.

 

Analýzu konstrukční a strukturní nekladu proti sobě, jde o dva stupně jazykové analýzy, přičemž konstrukční analýza představuje stupeň nižší. Je však nutno poznamenat, že termínu syntaktická konstrukce se užívá v lingvistice dosti vágně též na místě termínu syntaktická jednotka, takže se pak mluví někdy o „struktuře konstrukce“, tj. vztah konstrukce a struktury se jeví obráceně. Podrobněji o vztahu strukturních syntaktických jednotek a konstrukčních syntaktických útvarů pojednávám v připravovaném samostatném příspěvku.

Slovo a slovesnost, volume 31 (1970), number 1, pp. 58-64

Previous Slavomír Utěšený: K jazykovému vývoji v pohraničí českých zemí

Next Jitka Štindlová: Záznam a zpracování textu pomocí strojů