Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Zamyšlení nad novou francouzskou lexikologií a lexikografií

Josef Filipec

[Discussion]

(pdf)

Размышления над новой французской лексикологией и лексикографией / Réflexions sur la nouvelle lexicologie et lexicographie françaises

Publikace některých francouzských lingvistů a i nefrancouzských romanistů, i když je známe jen zčásti, svědčí o teoretickém a metodologickém kvasu, který probíhá ve francouzské lingvistice. Po období jisté stagnace je tu patrná snaha obnovit slavné tradice, starší[1] i novější — k těmto patří zvláště práce Martinetovy a Benvenistovy,[2] a vyrovnat se jim novými díly, která využívají výsledků světové lingvistiky, především strukturální, a to ženevské, pražské, dánské a americké, ale razí cestu vlastního přemýšlení, nikoli jen aplikace cizích podnětů. O tom svědčí četné práce, z nichž zvláště cenné jsou ty, které jsou uveřejňovány v štrasburských Travaux de linguistique et littérature (TraLiLi; dosud 7 roč. v 13 sv. do r. 1969) a na úseku lexikologie a sémantiky v Cahiers de lexicologie (dosud 14 sv. do r. 1969). Jako příklad lze uvést práce B. Pottiera, např. Vers une sémantique moderne (TraLiLi II 1, 1964, 107—137) a Présentation de la linguistique. Fondements d’une théorie (tamže V 1, 1967, 7—60), práce A. J. Greimase, zvl. Sémantique structurale[3] a Du sens. Essais sémiotiques, 1970, z cizích romanistů pak práce K. Hegera, zvl. Les bases méthodologiques de l’onomasiologie et du classement par concepts (tamže III 1, 1965, 7—32) a La sémantique et la dichotomie de langue et parole. Nouvelles contributions à la discussion sur les bases théoriques de la sémasiologie et l’onomasiologie (tamže VII 1, 1969, 47—111), E. Coseria, např. Pour une sémantique diachronique structurale (tamže II 1, 1964, 139—186) a K. Baldingera Sémantique et structure conceptuelle. Le Concept „se souvenir“ (Cahiers de lexicologie 8, 1966—I, 3—46).

Všechny tyto práce by pochopitelně zasluhovaly podrobného rozboru, ale nám zde jde o to ukázat, že na pozadí obecnějšího lingvistického kontextu se projevuje tříbení duchů a problémů i ve francouzské lexikografii a lexikologii. Francie, klasická země slovníků, jichž tu bylo vydáno na tisíce, pocítila najednou, že [248]nemá nic, co by se vyrovnalo např. anglickému slovníku Oxfordskému nebo německému Grimmovu,[4] přitom však vybudovala nákladem 14 miliónů franků strojové Středisko výzkumu francouzského slovníku při filosofické fakultě v Besançonu,[5] kde by bylo možno mnohé potřebné lexikografické práce urychlit.

Za této situace, jejíž naléhavost byla ještě zvýšena vydáváním Historického slovníku španělštiny (jeho problémy naznačil J. Casares v práci Introducción a la lexicografía moderna, Madrid 1950) a přípravou Thesauru jazyka italského, bylo v r. 1957 svoláno do Štrasburku mezinárodní kolokvium romanistů, jehož hlavním účelem bylo podle slov organizátora, P. Imbse, rozhodnutí o budoucím vývoji francouzské lexikografie a lexikologie, chápané v širším pojetí i jako věda o slovníku.[6] Tu byly v řadě referátů osvětleny některé zásadní otázky, např. vydat Littrého (podle slov Ch. Bruneaua „Littré je slovník 17. a 18. století, sestavený v 19. stol.“, s. 17 uved. Imbsova sb.) nebo přistoupit k novému slovníku? Vypracovat velký thesaurus franštiny nebo řadu slovníků pojatých jako průřezy slovní zásobou během jejího vývoje, např. slovník střední franštiny, 16. stol., klasické a moderní franštiny, dělat vedle abecedního slovníku slovník pojmový, chápat slovník jako inventář dokladů bez práce abstrakční a interpretační nebo vidět jeho těžiště v této práci a definovat jen výskyty lexikálních jednotek nebo jejich typy, zachovat i v slovníku současného jazyka historické pořadí významů nebo pracovat s důsledně synchronním přístupem ap. Na závěr dobře promyšlených referátů a velmi dobře řízené a resumované diskuse (P. Imbsem) bylo pak vypracováno rozhodnutí o thesauru jazyka francouzského (Trésor général de la langue française) pojatého jako soustava slovníků: všeobecného slovníku současného úzu, slovníků jednotlivých období a speciálních slovníků. Byla také naznačena organizace práce a byly navrženy práce přípravné (využití inventáře M. Roquesa, soupis lexikografických prací a úprava excerpčních lístků pro mechanografické využití — dva poslední úkoly byly přiděleny besançonskému centru — a byl naznačen plán naléhavých lexikografických úkolů. Centrem těchto snah se stalo Nancy, kde bylo zřízeno za Imbsova řízení velké a technicky vybavené výzkumné středisko Centre de recherche pour un Trésor de la langue française.[7]

Toto zasedání mělo klíčovou povahu pro pochopení dnešního stavu francouzské lexikografie a lexikologie. Potvrdilo trvalý zájem o teorii slovní zásoby a jejích úseků zvláště v speciálním orgánu Cahiers de lexicologie (redigovaném od r. 1959 B. Quemadou), v jehož prvním svazku se přímo odkazuje na uvedené kolokvium, znamenalo dělbu práce na slovnících různého typu a podnítilo práci na soupisu francouzských slovníků a na věcně uspořádané bibliografii lexikologických prací (CL 1, 4, 5). Dobrým úvodem do teorie lexikografie a lexikologie, jakož i podnětným přehledem o francouzských slovnících je knížka profesora Sorbony R. - L. Wagnera, nazvaná Les vocabulaires français, Paříž-Brusel-Montreal 1967. Autor [249]úvodu do francouzské lingvistiky Introduction à la linguistique française (Ženeva 19653) a řady závažných příspěvků[8] a též spoluautor (s J. Pinchonem) Grammaire du français classique et moderne, Paříž 1962, jehož zájem o lexikologii dokládají slova otištěná v 1. sv. Cahiers de lexicologie a jehož diskusní příspěvky na štrasburském kolokviu patřily k nejcennějším, odkazuje i na práci B. Quemady Les dictionnaires du Français moderne (1539—1863), Paříž-Brusel-Montreal 1968, a referuje i o některých slovnících současné franštiny; o dvou z nich (J. Dubois aj., Dictionnaire du Français contemporain, Paříž 1966 a tzv. Petit Robert, 1967) přináší dále referát od Z. Sochové (v. s. 252n.).

Podle úvodu nechce být Wagnerova publikace běžnou příručkou, spíše jí jde o nadhození základních, praktických i teoretických otázek slovníku, lexikologie a sémantiky, o nedogmatické uvedení do soustavného studia. Za metodologicky nutné považuje autor především vymezení časového úseku zkoumaného jazyka a jeho prostředí, zkoumání slov v daném systému, v nejrůznějších situacích, ve vztazích a souborech. Synchronní pojetí obohacuje i historii, kde jde o následné stavy slov a jiné vztahy mezi jednotkami než synchronní. Knížka je rozdělena na dvě části. V první z nich se definují hlavní pojmy, v druhé je výklad o francouzských slovnících.

V první části se rozlišuje, jak je to dnes běžné, slovní zásoba (lexique) a slovník (vocabulaire) od indexu (seznamu slov v textu), popř. glosáře, jde-li o starý text. Při komunikačním aktu spolupůsobí několik činitelů: více méně jednotný stav jazyka mluvčích — tu je třeba přihlížet k místním rozdílům, na druhé straně k působení centra a unifikujících činitelů; situace, tj. předměty, jichž se sdělení týká, a to běžné a specifické, např. odborné prostředí. Zde užívá autor termínu situace ve dvou významech, jednou je to třída objektů komunikace, jednou prostředí, v němž se mluví (ovšem i v odborném prostředí se může mluvit zcela neodborně). S rozlišením běžných a specifických situací souvisí rozlišení slov frekventovaných, vyskytujících se ve všech situacích, a slov disponibilních,[9] ne méně běžných než první, ale vyskytujících se v méně běžných situacích, a tudíž málo frekventovaných (pohřební ústav, stropní žárovka ap.). Dále patří ke komunikačním činitelům sociologické podmínky charakterizující mluvčí, totiž jejich krajový původ, sociální prostředí, zaměstnání a stupeň vzdělání, a vrstevní rozdíly vyplývající z hodnocení situace nebo vznikající jako projev demokratizace jazyka, jiného pojmenovacího přístupu aj. (vulgární slova přecházejí do běžné slovní zásoby, vznikají neologismy, často velmi odmítané puristy ap.).

Slovní zásoba má podle autora hlavní funkci symbolizovat mimojazykovou realitu, tj. předměty, bytosti, činnosti, kvality, abstrakce aj., ovšem různé jazyky ji symbolizují různě. Termín symbol tu nepokládám za šťastný, i když se objevuje u některých lingvistů a filosofů. Autor sám mluví dále jen o znaku. Četné symboly jsou v různých jazycích stejné, jde tu o přímý vztah k realitě, nikoli arbitrérní jako u znaku. Požadavek zdokonalení přirozeného jazyka, který by měl tolik slov, kolik je prvků reality, považuje autor správně za pochybený, protože odporuje principu ekonomie[10] a různému členění reality v různých jazycích. To je známo z prací Weisgerberových, Whorfových, Hjelmslevových aj., autor však tyto práce neuvádí. Dále připomíná autor obnovovací funkci slovní zásoby — uplatňuje se při tvoření neologismů a vede k obnovování a vývoji slovní zásoby — a funkci od[250]lišovací, příznačnou pro některé jednotlivce, zvláště umělce. Slovník není nikdy uzavřený a stálý systém, nelze predikovat, co se vžije a co ustoupí. Pojetí centra a periférie, běžné u nás, autor nezná, ačkoli bylo publikováno ve světových jazycích.[11] Nechceme z toho vyvozovat upřílišněné závěry, ale na druhé straně se nelze ubránit dojmu, že je to situace příznačná pro celou francouzskou lingvistiku.

V procesu změny rozsahu slovní zásoby (obohacování a ztráty) vidí autor správně nejvyššího rozhodčího v kolektivním jazykovém společenství. Při tomto sociologicky podmíněném procesu se uplatňují i různé slovotvorné postupy: derivace, kompozice a tvoření zkratek. Autor zde užívá nediferencovaného termínu morfologie. V souvislosti s ustupujícími členy slovní zásoby rozlišuje dva druhy archaismů: slova starší vývojové fáze využívaná v krásné literatuře (u nás formuloval toto pojetí B. Havránek) a slova běžné formy, ale se starým významem, udržující se zvláště u autorů znalých latiny (např. horreur ‚zježení‘ u Verlaina).

Při výkladu o znaku vychází W. ze Saussura, Martineta, Hjelmsleva a Benvenista a bezděčně koriguje vlastní dřívější výklad o symbolu. Velmi správně směřuje k poznání, že to, co slovníky uvádějí jako slovo, zvláště při polysémii, nebývá vždy jedno slovo, vidí však různé znaky i v různých užitích téhož slova (např. nature), např. neodborném a odborném. Termín slovo se mu zdá vhodný jen pro znak-výskyt, nikoli pro znak-typ. Stejně jako K. Heger kritizuje proto Martinetovo pojetí monému lexikálního (lexém) a gramatického (morfém). Za hlavní kritérium slova považuje záměnnost, nikoli význam (sens), jak jej uvádějí slovníky, zvláště výkladové. Uznává jen termín signification, tj. vztah mezi věcí a představou zprostředkovaný označujícím (s. 45). Přitom upozorňuje, že termín signification je ve franštině dvojznačný. Toto nominalistické pojetí významu-typu a lexikální jednotky chápané paradigmaticky vysvětluje i kritické stanovisko autorovo k výkladu, definici takto chápaného významu. Domníváme se, že takové empirické a psychologické pojetí je jednostranné a lingvisticky neadekvátní. Vidíme tu také rozpor mezi tímto pojetím a pojetím „valeurs de sens“ (s. 47 aj.), které nejsou totožné se signification a jsou povahy lingvistické. Změna hodnoty dokonce znamená autorovi změnu znaku, otázky formy znaku jsou důležité, jen pokud do nich zasahuje označované (s. 50).

Lexikologii chápe autor jako teorii lexikálních jednotek a počítá k ní i příslušnou metodologii. Hodně místa popřává — zřejmě vzhledem k francouzským poměrům — výkladu o etymologii, o prvních dokladech slov, o inventářích, archívech a o excerpci a zvlášť oprávněně o výkladu významu a o lexikálních souborech (ensemble).[12] Nedostalo se na otázku formálních vztahů mezi lexikálními jednotkami a zřetel onomasiologický, rozvíjený zvláště Hegerem a K. Baldingerem, považuje autor za přehnaný (s. 80, pozn. 3). Za důležité považujeme hlavně tyto další autorovy teze: Označované lze zkoumat jen na základě užití označujícího (s. 68). Slovo však patří před svým užitím k lexikálnímu souboru a ze vztahů k jeho členům čerpá možnosti užití. Tak např. u slova grève lze vydělit dva různé významy (jde tu také o dva různé znaky) jeho opozicí buď se slovy cessation de travail, pause, revendication ouvrière, lock-out (ve významu ‚stávka‘ ‚výluka‘ ap.), nebo se slovy plage, sable, arène aj. (ve významu ‚písčitý břeh‘). Tím se vydělují identifikační distinktivní rysy, jejichž definice právě vyžaduje předchozí vymezení souborů. Soubory dané vztahem k jednomu významu tvoří pole pojmová, naproti tomu slovo (bylo by lépe říci: forma slova), které má více významů (se společnými sémy), tvoří pole sémantické. Protože znak nikdy ne[251]funguje izolovaně, vznáší W. plně oprávněný požadavek zkoumat nejdříve soubory slov a jejich užití v kontextech a teprve odtud zjišťovat významy a jejich změny a výsledky tohoto výzkumu vtělovat do slovníků, zvláště abecedních. To ovšem není možné při průběžné práci na abecedním slovníku. Těmito vývody kulminuje první, teoretická část knihy, doložená několika pěknými příklady. S uvedenými zjištěními, zvláště pokud jde o pojetí polysémie a znaku,[13] lze až na uvedené kritické poukazy plně souhlasit. Připojíme ještě několik dalších připomínek. Zkoumání dílčích struktur není dnes už ničím novým, ovšem metody tohoto zkoumání jsou různé. W. zde příznačně neuvádí práce Trierovy[14] a literatura týkající se otázky polí čítá pouhá tři jména a je omezena na romanisty. K názoru o primárnosti souborů máme několik výhrad. Ve velkých souborech, např. u pojmenování barev, se nepochybně centrální pojmenování základních barev navzájem vymezují, to však neplatí o velkém množství periferních adjektiv. V případě polysémie, tedy u sémantických polí podle W. terminologie, často se vyvíjí sekundární význam z primárního v jiném kontextu, např. přenesením. Význam a místo lexikální jednotky je tu tedy současné s jejím užitím. Také případy, kdy se vyvíjejí stejné sekundární významy u řady slov (např. význam ‚veliký‘, ‚množství‘ aj.), a to namnoze v stejných kontextech, nesvědčí pro W. názor. Vzhledem k tomu a k jiným skutečnostem považujeme vztah souboru a části za dialektický.[15] W. se pozastavuje nad tím, že žádná z jednotek souboru nepokrývá všechny distinktivní rysy daného pole, tento požadavek však vůbec není na místě. Centrální jednotka souboru obsahuje jen společné relevantní rysy, ostatní členy mají své rysy specifické.

Druhá část práce je věnována vývoji francouzských slovníků, jejich typologii, způsobu práce a jejím dalším perspektivám. W. tu čerpá ze zkušeností B. Quemady, jehož uvedená práce o francouzských slovnících a jejich typologii zatím také vyšla (o Quemadově práci viz dále v čl. Zd. Sochové, s. 253). Zajímavý je jeho poznatek o přerůstání dvojjazyčných slovníků v jednojazyčné a o přechodu ze systému ekvivalentů k systému výkladových definic. U jednojazyčných slovníků vzniká protiklad mezi slovníky extenzívními (thesaurus, velký slovník, všeobecný slovník ap.) a výběrovými, a to deskriptivními (tu šlo o bon usage) a preskriptivními, často zaměřenými puristicky a s důrazem na „bel usage“ (pojem povahy jen dočasné, spjatý např. s územ francouzského královského dvora). Mezi všeobecnými slovníky, patřícími k extenzívnímu typu, se diferencují od konce 17. století podle převládajících rysů slovníky slov (akademický slovník, Littréův, Robertův) a věcné, a to pojmové a encyklopedické. Typem všeobecného slovníku encyklopedického s termíny věd a umění je např. Velký Larousse.

Podle uspořádání heslových slov rozlišuje W. slovníky abecední, etymologické, ideologické neboli pojmové, analogické (využívají korelací mezi slovy), retrográdní a smíšené. Srovnání ukazuje, že různé slovníky mají různý počet významů, že tedy člení realitu různě a na různé úrovni analýzy s úsilím o rozlišení významů základních a odvozených nebo i bez tohoto zřetele (Littré), s tendencí k logickému uspořádání (Dictionnaire général aj.). Nejsložitější otázkou lexikografické práce jsou podle W. definice. Rozlišuje definice logické a nominální (ekvivalenty, synonyma, antonyma). Důležitost přikládá dekompozici na konstitutivní rysy, a to generické definiens a jeden i více specifikujících identifikačních příznaků, které [252]však nemají zacházet do výčtu sekundárních rysů.[16] Autor připojuje k svému spisku fotografické ukázky části písmena f ze šesti slovníků: Richeletova (1680), Furetièrova (1690), 1. vydání akademického slovníku (1694), slovníku de Trévoux (1743), Littréova (1863—1873) a Dictionnaire générale od Hatzfelda-Darmestetera a Thomase (1890—1900).

Důležitá je závěrečná část knihy, týkající se perspektiv dnešní lexikografie. S navázáním na diskusi, která proběhla na štrasburském kolokviu, vyslovuje se W. pro plán několika slovníků jednotlivých stavů jazyka. Časové hranice těchto stavů by se měly zjišťovat rozborem slovní zásoby, a to podle množství neologismů vstupujících do jazyka a na základě zkoumání vývojových stavů dílčích struktur. Dále zaměřuje autor svou pozornost na slovníky dnešní franštiny, odsuzuje libovolnost a rozdílnost zpracování při výstavbě velkých heslových statí (Littré, Robert) a kriticky vyzdvihuje úsilí o nové pojetí lexikografické práce u Duboise a ostatních autorů Dictionnaire du Français contemporain, který považuje za slovník experimentální. Pokud jde o sémantickou výstavbu hesel, vyzdvihuje zřetel k formové, např. morfologické a slovotvorné signalizaci významových distinktivních rysů, disociaci polysémických heslových slov v řadu dílčích hesel (např. aigu ‚ostrý‘ má 4 heslové stati) a zjišťování distinktivních rysů jejich uváděním do opozic. Tu aplikuje W. své pojetí znaku, domníváme se však, že lexikograf-lingvista musí vedle analýzy a rozlučování také hledat souvislosti a syntetizovat. Soubor těchto otázek se řeší a řešil také na našich pracovištích především od let padesátých.[17] To, že W. získává rozborem zvláště Duboisova slovníku množství velmi instruktivních faktů, svědčí o tom, že je třeba — mimo jiné — soustavně přistupovat k důkladným rozborům existujících dobrých slovníků různých typů. I na tuto otázku se u nás podle možnosti pamatuje. W. upozorňuje i na další potřebná konkrétní opatření, která mohou přispět k zvýšení kvality lexikografické práce. Na École Pratique de Hautes Études je např. věnována jedna hodina týdně této problematice. W. rozbor vyznívá apelem vytvořit mezinárodní lexikografickou komisi, která by podrobila kritice dosavadní slovníky a čerpala z této práce poznatky. S tím je jistě třeba souhlasit tím spíše, že na minulém slavistickém kongresu v Praze bylo usneseno zřídit při komitétu slavistů komisi lexikologie a lexikografie, jejíž cíle by byly nejen praktické, jak to navrhuje W., ale i teoretické. Obdobné opatření by bylo žádoucí i při mezinárodních kongresech lingvistů.


[1] R. Godel, Les sources manuscrites du Cours de linguistique générale de F. de Saussure, Ženeva 1957. — R. Donzé, La grammaire générale et raisonnée de Port-Royal, Contribution à l’histoire des idées grammaticales en France, Berne 1967. — E. Littré, Dictionnaire de la langue française (dodatek 1877), Paříž 1863—73, reedice 1897 a 1950.

[2] E. Benveniste, Problèmes de linguistique générale, Paříž 1966.

[3] A. J. Greimas, Sémantique structurale, Paříž 1966; srov. J. Filipec, K francouzskému Greimasovu pokusu o strukturní sémantiku, SaS 30, 1969, 423—428.

[4] F. de Tollenaere, Un dictionnaire historique de la langue allemande: Le Trésor des frères Grimm, CL 6, 1965-I, s. 105—110.

[5] B. Quemada, Faculté des lettres et sciences humaines de Besançon. Laboratoire d’analyse lexicologique de Centre d’étude du vocabulaire français, v sb. Les machines dans la linguistique, Praha 1968, s. 51—54.

[6] Akta kolokvia vyšla za redakce P. Imbse v sb. Lexicologie et lexicographie françaises et romanes. Orientations et exigences actuelles, Strasbourg 12—16 Novembre 1957, Paříž 1961.

[7] Srov. např. Centre National de la recherche scientifique. Trésor de la langue française. Organigramme du centre, Nancy, avril 1966. — P. Imbs, Les exigences de la lexicographie moderne de Littré au Trésor de la langue française, Journal des savants 1965, s. 466—477. — Srov. též J. Štindlová, Záznam a zpracování textu pomocí strojů, SaS 31, 1970, s. 66.

[8] Píše o nich v užitečném přehledu, nazvaném Poslední období francouzské a románské jazykovědy J. Šabršula, ČMF 52, 1970, s. 22, 25 aj.

[9] G. Gougenheim - R. Michéa - A. Sauvageot - P. Rivenc, L’élaboration du Français fondamental (1-er degré), Paříž 1964. Srov. k tomu J. Filipec, K úkolům české lexikologie, SaS 29, 1968, s. 269n.

[10] G. K. Zipf, Human Behavior and the Principle of Least Effort, Cambridge, Mass. 1949.

[11] Les problèmes du centre et de la périphérie du système de la langue, TLP 2, 1966.

[12] Greimas v práci cit. pod č. 3, s. 105, vyslovuje se o pojmu ensemble s výhradami, ale sám užívá „provizorního“ výchozího termínu ensemble signifiant, s. 10.

[13] J. Filipec, Zur Polysemie und lexikalisch semantischer Sprachkonfrontation, TLP 4, 1971.

[14] Charakteristická pro francouzské lingvisty jsou slova Matorého na štrasburském kolokviu: Francouzi poznali Trierova díla velmi pozdě a museli znovu objevovat to, co on objevil, o. c. v pozn. 6, s. 93. Tamže se mluví o přílišném historismu na francouzských fakultách a o nezažití de Saussurova učení o synchronii.

[15] J. Filipec, Zur innersprachlichen Konfrontation von semantischen Teilstrukturen im lexikalischen System, TLP 3, 1968, s. 105—118.

[16] Srov. A. Rey, A propos de la définition lexicographique, CL 6, 1965-I, 67—80. — B. Pottier, La définition sémantique dans les dictionnaires, TraLiLi III 1, 1965, 33—39. — J. Rey-Debove, La définition lexicographique: recherches sur l’équation sémique, CL 8, 1966-I, 71—94. Táž, La définition lexicographique: bases d’une typologie formelle, TraLiLi V 1, 1967, 141—159.

[17] U nás přinesla oživení lexikografické teorie konference O vědeckém poznání soudobých jazyků v r. 1957, srov. stejnojmenný sborník, Praha 1958. K formové a též morfologické signalizaci významu lexikálních jednotek srov. J. Filipec, Zur Theorie und Methode der lexikologischen Forschung, sb. Zeichen und System der Sprache 3, 1966, s. 154—173. Nyní podrobně L. Kroupová, Podíl morfologie na struktuře slovníků, referát na lexikologicko-lexikografické konferenci ve Smolenicích 1970. Též L. Kroupová - Vl. Mejstřík, K otázce tzv. centrálního významu při synchronním lexikografickém popisu významové struktury polysémních slov, SaS 30, 1969, 293—308.

Slovo a slovesnost, volume 31 (1970), number 3, pp. 247-252

Previous Jan Kořenský: Sovětsko-československý sborník o obecných otázkách struktury jazyka

Next Zdeňka Sochová: Nové francouzské „malé“ slovníky