Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K otázce biblismů v českých spisech J. A. Komenského

Věra Chládková, Emanuel Michálek

[Articles]

(pdf)

К вопросу о библизмах в чешских работах Я. А. Коменского / Expressions bibliques dans les oeuvres tchèques de Jan Amos Komensky

Jak už bylo několikrát konstatováno různými komeniologickými badateli, jsou pro Komenského jazyk a styl neobyčejně příznačné vlivy a ohlasy biblické.[1] Dosud na tyto souvislosti ukazovaly hlavně studie literárněvědné, jde však o jev mající značné důsledky i pro jazykovou výstavbu projevů.[2] Náš příspěvek má za úkol všimnout si několika aspektů této široké problematiky lingvisticky dosud v podstatě nezpracované. Nejprve se zamyslíme nad pojmem biblismu a jeho vymezením v souvislosti s potřebami naší jazykové analýzy (1) a potom se postupně budeme zabývat jazykovou strukturou Komenského biblismů (2) a jejich vztahem k biblickému textu (3). Půjde také o to, do jaké míry Komenský navazoval na obdobné jazykové prostředky a postupy starší české literatury reprezentované zejména Husem (4). Jazykový materiál nám poskytnou především Komenského české spisy z doby před odchodem do exilu zabývající se společenskou tematikou (Listové do nebe, Výhost světu, Labyrint[3]) a Manuálník, který je v podstatě výtahem z Kralické bible vzniklým (v rukopise) přibližně ve stejné době.[4]

1. Pod pojmem biblismy rozumíme výrazy různé povahou i strukturním složením přejaté z biblického textu nebo jím aspoň ovlivněné. Kritériem je těsnost vztahu k biblickému textu (1.1), přítomnost příznakově biblického prvku (1.2) a do jisté míry i povaha širšího kontextu, v němž se daný výraz vyskytuje (1.3).

1.1 Tak např. výrok: Mlád sem byl a sstaral sem se a neviděl jsem spravedlivého opuštěného, ani semene jeho žebrati chleba, KomListové 17 je zřejmě věrným citátem přejatým z bible Ps 37, 25. V Manuálníku zní toto místo doslova stejně (Man 290). Naproti tomu v charakteristice boháče: Povrchu zajisté všecken zlatý, vnitř bude všecken shnilý a splácený, KomListové 12—13, je možno vidět nejvýše jen jisté shody s pasáží v řeči proti farizejům známé z prvého evangelia Mt 23, 27. V podání Manuálníku: že ste se připodobnili k hrobům zbíleným, kteříž ač se zdají zevnitř krásné, ale vnitř sou plní kostí umrlčích a nečistoty, Man 596. Na rozdíl od citátu z Ps 37, 25 je zde souvislost značně volná, jak ve vlastním znění přísluš[326]ného místa, tak v jeho širším kontextu. V dokladech tohoto typu je příslušné místo v obsahu i jeho vyjádření na bibli závislé pouze několika nepříliš výraznými rysy, takže tu lze mluvit jen o jistém ohlasu biblického textu. Takovým společným rysem po stránce obsahové je např. to, že v obou případech se mluví o prominentech (u Komenského o boháčích, v evangeliu o farizejích a zákonících), o jejich líbivém zevnějšku a vnitřní bídě a zkaženosti. Po stránce výrazové jsou zde výrazy společné (vnitř), synonymní (povrchu zevnitř) a významově blízké (shnilý a splácený plný kostí umrlčích a nečistoty, zlatý krásné). Volností v jazykovém vyjádření se právě uvedenému ohlasovému typu blíží opis, parafráze, ale liší se od něho přesnějším zachováním vyjadřovaného obsahu. Toho druhu je třeba Komenského postižení Kristova pozemského chování a působení výrazovými prostředky z největší části nebiblickými: Já věčného krále byv syn, když jsem lidem rovný učiněn, od lidí se nedělil, jich neštítil; žádným jsem nikdy nepohrdl, s každým rád mluvil, obcoval, ochotnost ukazoval, pomáhal, retoval, v čem a jak kdy znal jsem, že toho kdo potřebuje, KomListové 15. Vlastně jen spojení věčný král označující Boha je zde biblického původu, srov. Hospodin jest Bůh pravý, Bůh živý a král věčný, Jr 10, 10 Man 413, u ostatních výrazů se to prokázat nedá.

1.2 Výskyt příznakového prvku může dosvědčit, že jde o biblismus i v případech, kdy sama shoda s biblickým textem není průkazná, např. pro krátkost dokladu. Tak třeba v dokladě: Což pak tuto v Babyloně jsme? Tutoť každý svou hude. Můž-li větší směsice býti, KomLab 201 můžeme předložkový pád v Babyloně pokládat za biblismus, jak ukazuje srovnání s citátem prvé knihy Mojžíšovy: Protož nazváno jest jméno jeho (města) Bábel, t. j. změt, nebo tu zmátl Hospodin jazyk vší země, Gn 11, 9 Man 27. Zde je tedy oním příznakovým prvkem vlastní jméno místní, jindy jsou to apelativa jako saducejství ‚nevíra v posmrtný život‘, sodomství ‚nepřirozené smilstvo‘: (ve světě) panuje modlářství, epikurejství, saducejství … nečistota, sodomství, KomVýhost 471 (srov. Gn 19, 5 Man 33; Mt 22, 23 Man 595). Mohou to však být i výrazy daleko méně nápadné, jak lze ilustrovat např. na spojení dokonání času: (rozhodnutí) do nejprv příštího veřejného a generálního soudu se odkládá, kterýž držán bude na zemi již brzo, jistě brzo, při dokonání času, v poslední den přítomného věku světa, KomListové 21 (srov. in fine temporum Dn 11, 13, in tempore praefinito Dn 11, 40). Jen přihlédnutí k apokalypickým představám ukáže, že u tohoto spojení jde o biblický význam eschatologický.[5] Podobná situace je třeba u spojení zpytatel srdcí (o Kristu): což (stížnosti) jak náležitě od obojích se děje, já zpytatel srdcí výborně vím a znám, aniž slovy tak obarvena přede mnou věc býti může, abych ji jinakou, nežli jest, býti soudil, KomListové 21. Spojení se vyskytuje v biblickém textu (Ten pak, kterýž jest zpytatel srdcí, zná, R 8,27 Man 702) a vyjadřuje představu pro biblické myšlení příznačnou (BiblSlov s. 1323). Příznakovým biblickým rysem může být i nápadný specifický obrat jako třeba schovávati slzy v láhvicích: svědkové toho jsou slzy chudých mých, kteréž já v láhvicích schovávám a kteréž časem svým hořkým vám nápojem budou, ó vy ukrutní a nemilosrdní, KomListové 15 (srov. schovej slzy mé do láhvice své, Ps 56,9 Man 299). Protikladem takovýchto biblicky příznakových typů jsou výrazy, [327]které sice s biblí spojeny jsou, ale už v starém jazyce se natolik rozšířily, že tato souvislost se stala nezřetelnou. Týká se to např. spojení složiti naději v kom KomListové 6 (srov. Ps 37,5 Man 290), jak ukazují už doklady staročeské.[6]

1.3 Na biblismus může ukazovat také kontext v tom smyslu, že sporný výraz vyskytující se v širší souvislosti s průkaznými biblismy jsme spíše oprávněni pokládat za biblismus než výraz bez takového biblického kontextu. Tak např. spojení ze jména znáti koho se nemusí jevit jako nesporný biblismus, i když má biblické paralely a i když jsme si vědomi toho, jakou závažnost právě jméno v biblických představách má (BiblSlov, s. v. jméno). Připojíme-li k těmto rysům svědčícím o biblickém charakteru spojení také zřetel ke kontextu, v němž se vyskytují biblismy zcela nesporné, můžeme uvedený výraz považovat za biblický s velkou pravděpodobností: však vězte, žeť jich (pomst) ne pro vás, kteříž ste bezbožní, ale pro věrné milé mé na světě přebývající, jež sem na dlani ruky své vyryl, jichž jako zřítedlnice oka svého šetřím a jednoho každého ze jména znám, uskrovňuji, KomListové 24. Biblický doklad spojení ze jména znáti koho zaznamenává Manuálník: I řekl Hospodin: Učiním, nebo si nalezl milost přede mnou a znám tě ze jména, Ex 33,17 Man 82.[7] Obdobná situace je rovněž u slova přikazatel za lat. praeceptor, kterého se užívá v oslovení Krista v Komenského Listech do nebe i v bibli. Jeho biblický ráz zase potvrzuje, podobně jako tomu bylo v předchozím případě, širší, nesporně biblický kontext, do něhož je slovo přikazatel ve zmíněném Komenského díle zasazeno: Jistě, přikazateli, jakož dle zakázání tvého do úst nadarmo bráti nesluší velebného tvého jména, tak do uší nadarmo je pouštěti k též nešlechetnosti přináleží, KomListové 8. Pro srovnání ocitujeme i biblické paralely k tomuto dokladu: Ježíši přikazateli, smiluj se nad námi, L 17,13 Man 632; nenechá bez pomsty Hospodin toho, kdož by bral jméno jeho nadarmo, Ex 20,7 Man 72. Při hodnocení úlohy kontextu je ovšem třeba pamatovat také na Komenského sklon k užívání různorodých jazykových prostředků (viz o tom dále sub 3.22).

1.4 Jako celek jsou tedy biblismy zahrnuté do této studie diferencovány podle míry své průkaznosti. Nejpevnější místo zde zaujímají případy, jejichž biblický ráz je evidentní pro jejich těsný vztah k biblickému znění (1.1). Jejich centrální postavení je dáno také tím, že jde o citáty většího rozsahu, nápadné mnohdy na první pohled. Blízké jim jsou případy obsahující biblicky příznakový rys (1.2). Nejsou již natolik evidentní jako doklady prvého druhu, jejich biblický ráz nevyplývá nutně jen z pouhého srovnání zkoumaného výrazu s jeho biblickou paralelou. K jejich zjištění je mnohdy zapotřebí vzít v úvahu celý myšlenkový okruh biblických knih, přihlédnout k cizojazyčnému ekvivalentu daného výrazu apod. Ještě méně evidentní jsou pak doklady, jejichž biblický charakter je třeba prokazovat vedle jiných činitelů i na základě příslušného kontextu (1.3). Jak vyplývá z dosavadních výkladů, nejbezpečnějšími biblismy jsou případy zajištěné několika kritérii, např. těsným vztahem k biblickému místu i k světu biblických představ: [328]Jistě, jistě žeť nemůže přede mnou ukryta býti žádná věc; rozumím myšlení lidskému zdaleka, a prvé než mají na jazyku slovo, již já to všecko vím, KomListové 21 (srov. Ty znáš sednutí mé, rozumíš myšlení mému zdaleka … Než ještě mám na jazyku slovo, aj, Hospodine, ty to všecko víš, Ps 139,4 Man 333).[8]

Na opačném pólu než takovéto centrální typy jsou doklady, jejichž bibličnost nelze zcela přesvědčivě prokázat, i když ji není možno na druhé straně ani vyloučit. Sem patří třeba doklad: Tu k tomu soudu chci a poroučím, aby mi se všichni postavili z obojí strany, i bohatí i chudí, žádného nevyměňujíc. Já také, poněvadž i od Krále věku nejvyššího všecken soud mně vzdán jest .. postaviti se neobmeškám, KomListové 21. Vzhledem k celému kontextu (jde o řeč Kristovu, obrat všecken soud mně vzdán jest je vzat z bible[9]) nelze vyloučit, že spojení žádného nevyměňujíc je zde užito vlivem bible.[10] Je to však výraz příliš obecné povahy, a proto jednoznačný závěr nepokládáme za možný. Mezi typy centrálními a zcela okrajovými je ovšem široký pás případů přechodných. V dalším výkladu ponecháváme okrajové typy stranou.

2. Jak už vyplývá z citovaných dokladů, mohou mít biblismy, jak se s nimi v našem materiále setkáváme, rozmanitou jazykovou strukturu. Jsou mezi nimi výrazy jednoslovné (2.1), víceslovné, k nimž zařazujeme slovní spojení i jednoduché věty (2.2) a citáty složené z několika větných celků (2.3).

2.1 Z jednoslovných výrazů kromě slova Babylon citovaného výše (1.2) upozorněme ještě na substantivum hřivna ve významu ‚svěřený majetek‘, ‚dar‘: já jsem ten, kterýž povolávám služebníků, kterýchž chci, a rozděluji hřivny své, jakž mi se vidí, KomListové 14—15 (v řeči Kristově); čehož (rozdání majetku) nesmýšlíme, aby od nás žádati měl, poněvadž chceš, abychom dobře těžili hřivnami i těmi tělesnými a nemrhali, což jsi komu svěřil, KomListové 18. Obě tato místa navazují na biblické podobenství o hřivnách svěřených pánem služebníkům. Komenský v Manuálníku uvádí tuto evangelijní perikopu podle třetího evangelia, ale doplňuje ji veršem téže perikopy z evangelia prvého: I povolav desíti služebníků svých dal jim deset hřiven (dal jednomu pět, jinému dvě, jinému jednu; každému podle možnosti jeho, Mt 25,15) a řekl: Kupčtež, dokudž nepřijdu, L 19, 13 Man 634. Toto obrazné užití slova hřivna motivované jen uvedenými souvislostmi není ovšem v bibli ojedinělé a objevuje se odedávna rovněž v jazyce biblických vykladačů, jak je patrno třeba z Husovy poznámky k Mt 18,24: Protož aby sě člověk dal a navrátil vešken Bohu, má jemu vrátiti poslušenstvie v přikázaních, jenž sě teď znamenají skrze desět tisíc hřiven, HusPostH 179b. K hodnocení slova hřivna jako biblismu ještě dodejme, že obdobné významy, jaké nalézáme u Komenského, jsou v dnešní češtině lexikalizovány a zčásti dosud hodnoceny jako biblismy.[11] Jiným příkladem jednoslovného biblismu je třeba sloveso vyléti ve významu ‚vyjevit, projevit‘: postrpiž nás v tom, Pane milý, ať se tobě cele otevřeme a jakákoli myšlení vstupují na srdce naše, před [329]tebou vylejeme, KomListové 7. Zde postačí poznamenat, že jde pravděpodobně o latinismus a kromě paralely biblické (žádost duše své vylila sem před Hospodinem, 1Rg 1,15 Man 166, effudi animam meam) upozornit také na paralely z klasické latiny.[12]

2.2 Ze slovních spojení jsou mezi biblismy doloženy výrazy determinativního typu synové Adamovi: Budeme pak stížnost klásti proti bratřím našim vlastním, synům vlastním téhož otce našeho Adama, KomListové 6 (srov. dědictví rozděloval národům, meze rozměřiv synům Adamovým, Dt 32,8 Man 135); z mamony nepravosti přátel sobě (činiti), KomListové 24 (srov. čiňte sobě přátely z mamony nepravosti, L 16,9 Man 631). Typy v podstatě koordinačními jsou citáty jako: Protož an já odejmu okrasy těch nástrah, totiž halže, jablka zlatá, spinadla, biréty a zápony, tkanice, prsteny a náčelníky, proměnná roucha i plášťky etc., KomListové 23—24 (srov.: a odejme okrasu těch nástrah, paučníky, halže, spinadla, čepce, zápony, tkanice, punty, náušnice, prsteny, náčelníky, proměnná roucha i plášťky i vačky, Is 3,18—22 Man 361). Takové citáty mají povahu slovních řetězců, které jsou pro styl Komenského charakteristické. Příznačné je i zakončení etc. naznačující, že jde o výčet neukončený.

2.3 Také citáty složené z většího počtu vět jsou různého charakteru. Bývají tak spojeny věty hlavní, např. dvě přímé otázky: Vy pak bezbožní boháči, proč nuzíte lid svůj? Proč tváře chudých mých zahanbujete? KomListové 23 (srov. Quare atteritis populum meum et facies pauperum commolitis? Is 3, 15). Ale jsou mezi nimi také poměrně složitá souvětí s větami vedlejšími, s participii apod.: Velmi sobě škodí, kdož slibuje za cizího, ješto ten, kdož nenávidí rukojemství, bezpečen jest, KomListové 19 (Affligetur malo, qui fidem facit pro extraneo: qui autem cavet laqueos, securus erit, Pr 11,15). Vás, nenapravíte-li se, trestati budu, protože zboží svého zle užíváte a že se pozdvihují dcery vaše, jako někdy dcery Sionské, a chodí s vytaženým krkem a pasou očima protulujíce se a zdrobna kráčejíce, tak že i nohama svýma lákají, KomListové 23 (Protože se pozdvihují dcery sionské a chodí s vytaženým krkem a pasou očima, přitulujíce se a zdrobna kráčejíce i nohama svýma lákají, Is 3,16 Man 360—361). Biblická povaha citátů tohoto druhu vyplývá zjevně z jejich poměru k paralelnímu textu biblickému. V souvislosti s tím je třeba jim věnovat patřičnou pozornost v daším výkladu zaměřeném na vztah Komenského biblismů k příslušným biblickým místům.

3. Vztah Komenského biblismů k biblickému znění má různé aspekty. Nejde jen o zjištění míry tohoto vztahu, ale také o bližší určení výrazů volných citátů. Na tomto úseku si tedy všimneme případů podávajících biblický text v podobě po stránce lexikální v podstatě nezměněné (3.1), dále citátů s více nebo méně volným poměrem k příslušným paralelním biblickým místům (3.2) a konečně vytváření samostatných celků na základě lexika a podle stylu Kralické bible (3.3).

3.1 Přistoupíme-li z naznačených hledisek ke Komenského biblismům podávajícím biblický text v podstatě nezměněně, je vhodné předem blíže [330]vymezit, v jakém smyslu tuto věrnou reprodukci pojímáme. Jak vyplývá z tematiky našeho příspěvku, jde o biblismy lexikální a toto zaměření má své důsledky i pro chápání citátových shod a rozdílů. Za doslovně reprodukované považujeme proto i četné případy, kdy rozdíl Komenského citátu ve srovnání s biblickým textem vyplývá jen z různého zapojení citovaného místa do širokého kontextu. To platí třeba o citátu Proč z mamony nepravostí přátel sobě nečiníte? zařazeném do souvislosti s několika dalšími souřadně připojenými otázkami vyznačenými charakteristickou anaforou: I proč hynete, lidé moji? Proč spoléháte v nejistém zboží? Proč je za oddíl svůj míti chcete a budoucího toho, věčně trvajícího bohatství v nebi nehledáte? KomListové 24. Naproti tomu v biblické verzi je určité sloveso v imperativu při stejném lexikálním složení a zároveň ovšem i při odlišném kontextovém zařazení: I já pravím vám: Čiňte sobě přátely z mamony nepravosti, L 16, 9 Man 631. Za věrně zachované pokládáme rovněž typy, kdy vlastní biblický citát je doplněn volně připojeným dodatkem majícím povahu výkladu příslušného místa: Na tvůj zákon se odvoláváme, žes zbraňoval sám před svině perel metati, totiž nehodným nětco činiti, KomListové 18. Na odpovídajícím biblickém místě ovšem tento dodatek není a rozdíl je rovněž v předchozím kontextu: Nedávejte svatého psům, aniž mecte perel před svině, Mt 7,6 Man 576. Mezi doslovnými citáty ovšem nechybějí ani případy, kdy předchozí kontext sám naznačuje souvislost s biblickým výrokem: Pověděl jsem i já (tj. Kristus) na světě byv: Půjčujte, nic se odtud nenadějíce, KomListové 16 (srov. půjčujte, nic se odtud nenadějíce, L 6,35 Man 620). Nebo on (Kristus) dí: Doufejte, já sem přemohl svět, KomVýhost 473 (ale doufejtež, já sem přemohl svět, J 16,33 Man 660).

3.2 K případům, kdy Komenský podává biblický text lexikálně podstatněji nezměněný v tom smyslu, jak jsme výše naznačili, patří ovšem jen část biblismů z našeho materiálu. Mnoho Komenského biblismů naopak charakterizuje dost výrazné přetváření jejich původní podoby dané biblickým textem. Pozornosti zasluhuje zejména spojování různých citátů v jeden celek, popř. jejich kontaminace (3.21) a dále variabilita spojená s používáním lexikálních prostředků z různých stylových vrstev a okruhů (3.22).

3.21 V jeden souvětný celek bývají spojovány citáty navzájem zřetelně odlišené. Jednotlivé dílčí složky takového celku, jednotlivé věty v souvětí, jsou rovněž samy rozličně obměněny ve srovnání se zněním biblickým: Zdaž nevíte, že když chudým mým milým dobře činíte, Otci mému na lichvu půjčujete, poklad sobě v nebi, kdež mol ani rez nekazí, ani zloději nevykopávají, shromažďujete, KomListové 23. Srovnání s biblickým textem ukazuje, že prvá část citátu pochází z Knihy přísloví: Kdo udílí chudému, půjčuje Hospodinu, Pr 19,17 Man 345; v části druhé je vyjádřen verš evangelia Matoušova: skládejte sobě poklady v nebi, kdež ani mol ani rez nekazí a zloději nevykopávají ani nekradou, Mt 6,20 Man 575. Zvláštním případem spojování citátů je jejich kontaminace. V kontaminovaných citátech splývají v celek části různých biblických míst. Tak např. ve zvolání Nečiniž se tedy neslyše, ó Bože pomst, KomListové 10 jsou kontaminovány části veršů dvou zcela různých žalmů: Bože, neodmlčujž se, nečiň se neslyše, Ps 83,2 Man 311 a Bože pomst, Bože silný, zastkvěj se, Ps 94,1 Man 316. Obdobná situace je rovněž v obratu střeva milosrdenství před někým zavírati, jehož východiskem je [331]biblická představa útrob jako sídla soucitu a citů vůbec (v. BiblSlov, s. v. střeva): stížnost lítostivou proti vám bohatým vedou (tj. chudí lidé), že byšte ukrutně a nelítostivě s nimi zacházeli, je v pohrdání a nevážnosti měli a střeva milosrdenství před nimi zavírali, KomListové 14. V tomto obratu lze vidět kontaminaci dvou biblických spojení: střeva milosrdenství a zavírati střeva svá před někým. V Komenského Manuálníku jsou obě spojení doložena z biblických epištol: Protož oblecte se jako vyvolení boží, svatí a milí, v střeva milosrdenství, v dobrotivost, C 3,12 Man 745; (kdo ze zámožných) viděl by bratra svého trpícího nouzi a zavřel by střeva svá před ním, kterak láska boží zustává v něm? 1J 3,17 Man 779.

3.22 Přihlédneme-li k poněkud širšímu kontextu uvedeného citátu z Listů do nebe (KomListové 14), zjistíme jiný příznačný rys v užívání Komenského biblismů. Jde o to, že se často vyskytují v kontextu s výrazy jiné stylové příslušnosti,[13] ať už s výrazy jazyka odborného nebo běžně mluveného. Pro Komenského jsou charakteristické zejména výrazy z oblasti administrativně právní,[14] v Listech do nebe je to zajisté dáno už tematikou: jde o žaloby chudých a bohatých dožadující se rozhodnutí Kristova soudu. V souladu s tím má např. kontext biblického citátu povahu administrativní písemnosti, jako v dokladě, který jsme uvedli v předchozím odstavci (3.21). Zde doplňujeme jen onu nebiblickou souvislost. Netajím před vámi toho, lidé moji, že mne psaní a supplikací ponížená lidí chudých … došla, v kteréž s pláčem a slzami touží mně, svému pánu a ochránci bíd svých, KomListové 14. Administrativní povahy dodávají zde celé souvislosti výrazy psaní, supplikací ponížená, lidé moji. Právních, popř. administrativních výrazů užívá Komenský i při sdělování vlastních obsahů biblických. Příkladem je třeba označení posledního soudu spojením nejprv příští veřejný a generální soud KomListové 21 připomenuté výše (srov. 1.2) nebo vyjádření neodkladnosti a neodvola[332]telnosti božího soudu obdobnými obraty: osvědčují se vám skrze živého na věky věkův, že již potom žádného času více, žádných odkladů, žádných roků sobě braní anebo někam jinam appellování nebude. Než jakž tu komu sedne, tak to na věčné věky bez skonání míti bude, KomListové 22. Základem je biblické znění lexikálně poněkud upravené: přisáhl (anděl) skrze živého na věky věků, že již více času nebude, Ap 10,6 Man 788. Podstatná změna proti biblickému textu tkví ovšem v rozvedení biblického vyjádření žádného času více (nebude) právními obraty v podstatě synonymními: žádných odkladů, žádných roků sobě braní aneb někam jinam appellování (nebude). Obdobnou funkci má rovněž souvětí k citátu připojené, které ovšem už nepřísluší k stylu právnímu, ale spíše připomíná jazyk běžně mluvený (Než jakž tu komu sedne, tak to na věčné věky bez skonání míti bude). V přímé kontextové spojitosti s výrazy běžně mluveného jazyka jsou i jiné biblismy Komenského. Uveďme aspoň ještě jeden příklad: Nebo sami čím podmašťovati nemajíce, dary a úplatky předchvacováni býváme a skrze to naše pře vždycky nespravedlivé; tak že se to zhusta plní těchto časů, což tam někdy říkávali proroci tvoji, že za pár střevíců prodáván bývá chudý. Naproti tomu řídké jest divadlo, aby chudého pře spravedlivá zůstala: Tak vždycky mastné svrchu zplývati musí, KomListové 9. V tomto kontextu považujeme za prvky jazyka běžně mluveného sloveso podmašťovati ve významu podplácet a obrat Tak vždycky mastné svrchu zplývati musí, KomListové 9. Biblický citát uvedl autor výslovně jako výrok proroků sám. Srovnání s biblickým zněním ukazuje, že jej Komenský podal zkráceně a pozměněně, srov. abychom … faleš provodili … kupujíce za peníze nuzné a chudého za pár třevíců, Am 8,6 Man 506. Doklady tohoto druhu bychom mohli dále rozhojňovat, ale je to snad zbytečné. Domníváme se, že uvedené příklady dostatečně prokazují Komenského sklon k užívání diferencovaných, až nestejnorodých vyjadřovacích prostředků i na tom úseku, který je předmětem naší stati.

3.3 Značně volným poměrem k biblickému textu se vyznačují výrazy biblického původu seskupené v umělecky uspořádané celky pravidelně mnohačlenné. Tato seskupení jsou ovšem už dílem autorovým, nemají tedy oporu v biblickém znění. Naproti tomu jednotlivé členy takových celků jsou z velké části identifikovatelné v biblickém textu, i když ne vždy se dá určit přímo konkrétní místo, které měl autor na mysli. Jde totiž nejednou o výrazy v bibli značně rozšířené, vyskytující se ve větším počtu biblických kontextů. Připomeňme si aspoň dva charakteristické příklady: Já pak, Ježíši Kriste, jsem a zůstávám služebník tvůj, syn děvky tvé; nalož s služebníkem svým podlé milosrdenství svého, nauč mne ustanovením svým, dej, ať se za tebe nestydím v pokolení tomto zlém, ale udatně stojím v tobě, KomVýhost 473. Zde jde o celek vybudovaný asi z sedmi biblických míst nehledě k tomu, že sama věta nauč mne ustanovením svým se vyskytuje v žalmech vícekrát. Pro srovnání připomínáme biblické paralely: ego servus tuus et filius ancillae tuae, Ps 115,16; fac cum servo tuo secundum misericordiam tuam, Ps 118, 124; doce me justificationes tuas, Ps 118, 12 (též 118,26. 64. 68 aj.); kdož by koli se za mne styděl a za má slova v tomto pokolení cizoložném, Mc 8, 38 Man 609; pokolení zlé a cizoložné, Mt 12,39 Man 584; zmužile stojíme, Ps 20,9 Man 280; tak stůjte v Pánu, Ph 4,1 Man 743. Podobný obraz poskytuje rovněž jiný doklad z téže památky: Odstupte ode mne, činitelé nepravosti, nýbrž [333]nástrahy nepravosti! Hospodin jest můj podíl, mé dědictví, hrad můj, skála má, síla má, světlo mé, spasení mé, strážce můj, ochránce můj, alios ignoro patronos, l. c. Komenský zde spojil asi deset biblismů s dalšími obraty českými (nýbrž nástrahy nepravosti) i latinskými (alios ignoro patronos). Výrazy častěji v bibli doložené, a proto těžko identifikovatelné s konkrétním místem představují zde obraty charakterizující Hospodina spojením síla má (doloženo na několika místech v žalmech, např. Ps 22, 20; 28, 8; 31, 5; 37, 39; 46, 2; 81, 2), ochránce můj (vyskytuje se v žalmech i v jiných biblických knihách, např. Ps 17, 7; Pr 23, 11). Srov. příslušná biblická místa: Odstuptež ode mne činitelé nepravosti, Ps 6, 9 Man 273; díl však můj jest Bůh na věky, Ps 73, 26 Man 307; Hospodin jest dědictví jejich, Dt 18, 2 Man 125; Hospodine, sílo má, skálo má, hrade můj, Ps 2—3 Man 278; Hospodin světlo mé a spasení mé, Ps 27, 1 Man 283; Hospodin strážce tvůj, Ps 121, 5 Man 328; kterýž (Bůh) jest ochránce všech lidí, lT 4, 10. Značný podíl dikce žalmů v seskupeních tohoto druhu není jevem náhodným. Jde totiž o celky doložené v modlitbách a meditativních partiích některých Komenského spisů, pro něž byla zvláště lyrika žalmů vhodným výrazovým prostředkem.

4. Biblismy, jejichž hlavní rysy jsme se výše snažili postihnout na základě některých raných prací Komenského, byly ovšem příznačné pro náš literární jazyk už dávno před Komenským. Měli bychom se proto pokusit o zjištění, zda a do jaké míry navazoval Komenský na jazykové a stylistické postupy starší české literatury v oblasti biblismů, popř. jak tradiční jevy na tomto úseku dále rozvinul a obohatil. Jako Komenského protějšek pro takové srovnání volíme české spisy Husovy, protože jejich jazyk se stal namnoze vzorem pro celé starší údobí české reformace.[15] Za základ srovnání volíme případy jevící se podle dosavadních zkušeností jako charakteristické pro biblismy jak Komenského, tak i staročeské. Ve shodě s tím se zaměříme na lexikální biblismy typu šimonité, Šimonovi dědicové (4.1), na biblické citáty kontaminované (4.2) a na kontextové spojování biblismů s výrazy jiných stylistických rovin (4.3).

4.1 Hledáme-li v českých projevech Husových obdobu k typům Babylon ‚místo zmatku‘, saducejství ‚nevíra v posmrtný život‘ doloženým u Komenského (srov. 1.2), pak je možno poukázat na výrazy typu jidášové ‚zrádci‘:

mnišie … tance strojie, nevěrní ďábelníci a jidášové HusPostH 14b; chci oznámiti svatokupce zjevnějé, kteří jako synové, ty zlé otce majíce před sebú, v jich škorně se obúvají. Věziž, že jako od Šimona slovú simoniaci neb šimonité, též od Gezí slovú gezité, od Baláma balamité, od Jeroboama jeroboamité, od Judáše judité. Pakli právě chceš je jmenovati, řiekaj jim: Gezí, Šimonovi, Balámovi, a Judášovi dědicové, HusSvatokup 118b—119a (srov. A 8, 9n.; 4 Rg 5, 20n.; 3 Rg 12, 28n.; Nu 31, 16; J. 12, 6). Pak lakotníci sváteční slúžie ďáblu Bél, jemuž sú dávali za den čtyřidcěti ovcí, žemlí po dvanadsti korciech a vína šest kádí: ale to všechno kněžie s ženami svými a s dětmi tajemně sú zjiedali a spíjeli, jako psáno jest v Danieli. Snad to znamená, že kněžie nynější jsú obžerní a nestřiezví, s ženami neřku tajemně, ale zjevně bohu danú almužnu žerú …; a lid dává, mně, by bóh požíval v chudých, nalit bélité a bélkyně požívají s bélenci, HusVýklB 54a (srov. Dn 14, 2n.).

Ve všech těchto případech jde o biblismy jednoslovné (jidášové, šimonité, balamité, bélkyně, bélenci) nebo o spojení víceslovná netvořící lexikální jed[334]notku (Šimonovi dědicové, Judášovi dědicové). Jak jsme viděli, jsou všechny tyto případy společné jak jazyku Komenského, tak i Husovu. Určitý rozdíl mezi oběma autory představujícími různé etapy ve vývoji spisovného i biblického jazyka lze snad vidět v tom, že u Husa se patrně ještě hojněji nevyskytují lexikalizované výrazy biblického původu nevázané jenom na náboženský kontext. U Komenského naproti tomu takové doklady už jsou, srov. Jestliže kdo z nich (z boháčů) mluví, všecko jsou Šalomounova slova, pozorujte všickni, KomListové 10 — posesívního adjektiva Šalomounova (slova) je zde užito ve významu moudrá, věhlasná, v tomto případě ovšem ironicky. Jiný obdobný doklad je např. slovo Babylon ve významu ‚místo zmatků‘ (srov. výše sub 1.2).

4.2 Určité shody mezi biblismy Komenského a Husovými nalézáme také v citátech kontaminovaných, to jest vzniklých splynutím dvou různých biblických veršů (srov. 3.21, kde jsou uvedeny doklady z Komenského). Z biblických citátů Husových[16] sem patří např. Ne vy jste, jenž mluvíte, ale duch Otcě vašeho, jenž v nebesiech jest, HusPostH 109a. Non enim vos estis qui loquimini, sed spiritus Patris vestri, qui loquitur in vobis, Mt 10, 20. Srovnání s latinským zněním biblickým ukazuje, že poslední věta citovaného souvětí není částí daného biblického místa. Je však častá v obdobných kontextech jiných, např. ktož činí vóli Otcě mého, jenž v nebesiech jest, HusPostH 135a qui facit voluntatem Patris mei, qui in coelis est, Mt 7, 21. Další obdobný doklad čteme v téže památce: Proč vy přestupujete božie přikázanie pro svá ustavenie, učiece přikázanie a učenie lidská, HusPost 168a quare et vos transgredimini mandatum Dei propter traditionem vestram? Mt 15, 3. Zase je zde část citátu (učiece přikázanie a učenie lidská) přídavkem známým z jiného biblického místa: Nadarmo mi sě modlé, učiece učenie a přikázanie lidská, HusPostH 89a sine causa colunt me, docentes doctrinas, mandata hominum. Obdobný postup volil Hus rovněž v řadě případů dalších; je tedy možno říci, že jde o jev už pro Husovy české spisy opravdu typický. Naproti tomu není ještě u Husa rozvinuto hromadění biblických výrazů v umělecky vybudované celky, jaké nalézáme v některých spisech Komenského.[17] Ovšem i takové biblismy zůstávají těsně spjaty s ideovým obsahem díla a myšlenkovou orientací autorovou. A to jsou zase rysy mající přímé obdoby v projevech Husových (srov. stať cit. v pozn. 16).

4.3 Některé obdoby mezi Komenským a Husem jako představitelem jazyka a stylu starší české reformace je možno hledat také v kontextovém začlenění biblismů. Podobně jako u Komenského (3.22) vyskytují se rovněž Husovy [335]biblismy nejednou v kontextu s výrazy jiné stylové příslušnosti, zejména z oblasti administrativně právní a z jazyka běžně mluveného. Tak např. v paralele mezi pánem nebeským a zemským prolínají se obraty a představy biblické s výrazy běžnými v hrdelním právu středověkém: pán zemský nechce, aby vždy byl tu sluha jeho, kdež on jest, ale pán nebeský die: Kde sem já, tu bude sluha mój. Pán zemský nerad by byl uražen málo pro svého sluhu věrného a dobrého, a pán nebeský viděv svého nevěrného a zlého sluhu, an již stojí pod šibenicí věčného ohně oběšenie, s nebe sstúpiv, i dal sě za něho oběsiti, HusVýklB 30b.

Vedle biblického citátu ze čtvrtého evangelia (J 12, 26) jsou zde biblická spojení sstúpiti s nebe (J 3, 13), oheň věčný (Mt 18, 8) v kontextu s obraty středověkého trestního práva státi pod šibenicí, oběšenie, oběsiti. Srov. obdobný příklad spojování biblických reminiscencí s výrazy středověkého práva obligačního: Rád bych měl jistějšie (tj. než papežské odpustky); bych měl Kristóv list na to neb dva rukojmě aspoň: Petra a Pavla, jenž sta v tom úřadě byla, a nikdy takých listóv a odpustkóv nedávala, HusPostH 72a.

Typické pro Husa je také spojování biblismů s výrazy jazyka běžně mluveného: Dále die čtenie: bude posmieván. Tu věz, že posmievali sú sě v domu biskupa Kaifáše jeho múdrosti, když sú zavázavše jeho oči, s ním na mochodrž hráli řkúce …: Hádaj, Kriste! kto jest, jenž tě bil? jako na jhře řiekají, zaviežíce oči a udeřiece: Kto v tě? HusPostH 38a (biblické citáty L 18, 33; 22, 64).

Za výrazy běžně mluveného jazyka považujeme na mochodrž hráti a otázku kto v tě. Jiný obdobný doklad je zase z Husovy Postily: když jim nižádný nepřekážie, tehdy nazývají (tj. kněží církevní majetek) panstvie! Čertovi páni! kdeť sú od Krista k světskému panování povoláni? Snad onde: Chceš-li býti dokonalý, jdi a prodaj všecky věci, které máš a daj chudým a poď po mně, HusPostH 38b (biblický citát Mt 19, 21).

Výše (sub 4.1) jsme citovali příklad z Husova Svatokupectví, kde jsou svatokupci charakterizováni nejen příklady biblickými, ale i běžně mluveným obratem v jich (tj. svých otců) škorně se obúvají. Doklady tohoto druhu by se daly značně rozhojnit, ale snad i z uvedených dokladů je vidět, že spojování výrazů z různých stylistických rovin nebylo Husovi cizí. Ve srovnání s Komenským je tu ovšem rozdíl daný tím, že Hus daleko více sbližoval vlastní biblismy s jazykem běžně mluveným. Zpravidla bývá u Komenského výraznější kontrast mezi biblickým citátem a příslušným kontextem v běžně mluveném jazyce; souvisí to s větší propracovaností a vymezeností jednotlivých stylistických rovin spisovného jazyka v době Komenského.

4.4 Srovnání biblismů Komenského s Husovými ukazuje jisté rozdíly spojené s vývojem biblického jazyka českého. Hus byl nepochybně dobrým znalcem mateřského jazyka a dovedl ho působivě používat, a přece nebyl někdy prost pochybností právě ve věci přiměřeného českého přetlumočení biblického obsahu. Je to patrno např. na hodnocení českého překladu J 8, 59 prvé než Abraham bieše, já jsem, kterého užil Hus sám ve své Postile (HusPostH 55a; 58a): Tu jest hluboký smysl Kristus položil, jehož česky, ač bych co položil, nesrozuměli by sprostní, a řeč česká v tom jest krátká, HusPostH 58b. Komenský už ovšem ve shodě s mimořádným rozvojem biblické češtiny a s jejím ustálením vysoce hodnotil český biblický převod, zvláště Kralický: máme proroky [336]a apoštoly řečí naší velmi správně mluvící jako kdokoli z Evropanů; málo ještě jest národů, kteříž by tak pravdivě, vlastně jasně svaté proroky a apoštoly v svém jazyku mluvící slyšeli.[18] Ve shodě s tím užíval Komenský českých biblismů jako účinného prostředku stylistického v rozsahu mnohem větším než starší doba a zčásti — také pod vlivem humanismu — i jinak (srov. centony biblických míst, ohlasů, představ a výrazů). Na druhé straně je nesporné, že mocným činitelem v rozvoji českého biblismu se stala starší česká reformace inspirovaná dílem Husovým. Na její působení nelze zapomínat ani při studiu díla tak světové osobnosti, jakou byl Jan Amos Komenský.[19]

 

R É S U M É

Zur Frage der Biblismen in den Schriften von J. A. Komenský

Dieser Beitrag befaßt sich mit der lexikalischen Analyse von Biblismen, welche in Komenskýs Schriften mit gesellschaftlicher Thematik aus der Zeit vor seinem Abgang ins Exil vorkommen (Listové do nebe, Výhost světu, Labyrint). Zur Bestimmung des Begriffes Biblismus dienen: die enge Beziehung zu biblischen Texten, die Anwesenheit von bezeichnend biblischen Elementen und der Charakter des breiteren Kontextes, in dem sich der zu bestimmende Ausdruck befindet (1). Je nach der Sprachstruktur unterscheidet man Biblismen, die aus einem Wort oder mehreren Wörtern (Wortverbindungen) bestehen, und biblische Zitate, die aus einigen Satzganzen zusammengesetzt sind (2). Bei Feststellung der Beziehung zum biblischen Text handelt es sich vor allem um die Unmittelbarkeitsstufe der Verbindung: die Skala reicht von Fällen, die den biblischen Text in Hinsicht auf die lexikale Seite in grundsätzlich unveränderter Form wiedergeben, bis zur Bildung von selbstständigen Komplexen auf Grund des Wortschatzes der Bible kralická (3). Schließlich versucht die Studie festzustellen, worin Komenský Hussens sprachlichen und stilistischen Biblismus entfaltet und bereichert hat (4). Sie kommt zum Schluß, daß Komenský die tschechischen Biblismen als wirksames stilistisches Mittel in größerem Umfang als die ältere Zeit benützt und neu namentlich ganze Ketten von biblischen Stellen, Anklängen und Vorstellungen verwendet.


[1] Např. St. Souček, Komenský a Bible kralická, Bible a český národ, Brno 1935, zvl. s. 92, 100; J. B. Čapek, Komenského význam básnický a literárně zákonodárný, Záření ducha a slova, Praha 1948, s. 112, 117; A. Škarka, Jan Amos Komenský, Dějiny české literatury 1, Praha 1959, s. 418.

[2] Srov. Vl. Šmilauer v edici J. A. Komenského Labyrint světa a ráj srdce, Praha 1940, 148n.

[3] Citujeme podle vyd. J. V. Nováka Veškerých spisů Jana Amosa Komenského sv. 15, Brno 1910, s. 1—25; 467—475; 181—328 (zkratka KomListové, KomVýhost, KomLab).

[4] Citujeme podle edice J. Hrozného Veškerých spisů Jana Amosa Komenského sv. XVIII (7), Manuálník aneb jádro celé biblí svaté, Brno 1926 (zkratka Man). Lat. text bible citujeme podle Vulgáty, srov. k tomu St. Souček, o. c., s. 91.

[5] Srov. A. Novotný, Biblický slovník (dále BiblSlov), Praha 1956, s. 103, 888.

[6] Staročeský slovník 1, Praha 1968, s. v. nadějě.

[7] K biblickým paralelám ostatních biblismů v KomListové 24 srov. Aj na dlaních vyryl sem tě Is 49, 16 Man 390; vedl jej, učil a ostříhal jako zřítedlnice oka svého Dt 32,10 Man 135.

[8] K myšlenkovému pozadí biblickému srov. BiblSlov, s. 1323.

[9] Srov. Aniž zajisté Otec koho soudí, ale všecken soud vzdal Synu J. 5,22 Man 646.

[10] Rex autem Asa nuntium misit in omnem Iudam dicens: Nemo sit excusatus 3 Rg 15,22.

[11] Srov. Slovník spisovného jazyka českého 1, Praha 1960, s. v.

[12] Srov. preces fundere (Vergilius), diras fundere (Tacitus), convicia fundere (Ovidius), srov. K. E. Georges - H. Georges, Ausführliches lateinisch-deutsches Handwörterbuch 1, Hannover-Leipzig 1913, s. v. fundere; effudi vobis omnia quae sentiebam (Cicero) o. c. s. v. effundere.

[13] Na Komenského sklon k užívání vyjadřovacích prostředků různých jazykových vrstev a stylů ukázala J. Nováková, Proč je Komenského latina barokní? ve sb. O barokní kultuře, Brno 1968, s. 55n., srov. zde, s. 392n.

[14] Nemusí však jít o právní výraz všude tam, kde se taková interpretace na první pohled nabízí. Pokládá-li např. A. Škarka (Komenského Renuntiatio mundi a její soudobé české literární paralely, sb. Orbis scriptus, München 1966, s. 767n.) spojení výhost světu v titulu Komenského spisku za náznak toho, že jde o literární ohlas výhostného nebo zhostného listu, soudíme, že toto hodnocení není oprávněné. Svůj názor opíráme o tyto skutečnosti: (1) Juristická interpretace slova výhost neuspokojuje plně sémanticky, neboť právní termín výhost znamená propuštění z poddanského závazku ze strany vrchnosti (srov. V. Vaněček, Dějiny státu a práva v Československu do r. 1945, Praha 1964, s. 87), kdežto Komenský má na mysli výhost světu, kterýmž jeden z nehodných Ježíše Krista služebníků, ode všech nepobožných světa synů zjevně se odděluje (Veškerých spisů J. A. Komenského sv. 15, s. 467). (2) Latinský ekvivalent juristického termínu byl manumissio, jak právem uvádí A. Škarka, l. c., kdežto Komenského výhost překládá lat. renuntiatio. Oba latinské výrazy byly odedávna významově dobře rozlišovány, jak ukazují např. stč. doklady jako by mu list výhostní byl dán ZřízVlad 141 si litteras manumissionis haberet; renunciacio proprie est rei vel iuris spontanea refutatio odřečení, vopuštěnie VodňLact SIII a 1. 3). V době Komenského se užívalo spojení typu dáti výhost zlostem, hříchům, bázni boží, studu, světu (srov. JgSlov 5, s. v. výhost - výhost světu dáti ‚der Welt entsagen‘ dokládá Jungmann přímo z Komenského). Ze všech těchto důvodů považujeme za adekvátnější interpretovat renuntiatio mundi u spojení výhost světu neprávnicky jako ‚zřeknutí se světa, opuštění světa‘. Je-li tomu tak, pak nejsou na místě ani Škarkovy výtky Komenskému, že svou nápodobu právní písemnosti nedomyslil a nepropracoval, vynechal titulaturu, právní formulace ap.

[15] Srov. B. Havránek, Vývoj spisovného jazyka českého, Čs. vlastivěda ř. 2, Praha 1936, s. 39; týž autor, Český jazyk Husův, SaS 17, 1966, s. 1n.

[16] Srov. E. Michálek, K biblickým citátům v Husově české Postile, LF 93, 1970, s. 23n.

[17] Na tyto rysy Komenského biblických citátů dobře ukazuje A. Škarka, Baroknost literárního stylu J. A. Komenského, cit. sb. O barokní kultuře, s. 50. Zachází však po našem soudu příliš daleko, vidí-li v takových citátech jen konstrukční stylistický prostředek bez funkce argumentační. Vždyť Komenský považoval bibli za nejdokonalejší dílo slovesné stejně jako za nejvyšší zdroj poznání vůbec (St. Souček, o. c. v pozn. 1, s. 90), oba aspekty je těžko u něho oddělovat. Využití biblického citátu ve funkci konstrukčního stylistického prostředku najdeme ovšem také v literatuře starší. Srov. např. záměrné opakování žalmového oslovení v Husově Dcerce prostupující celým spisem Slyš, dcerko, a viz a přichyl ucho své Ps 44,11. V Komenského modlitbách a reflexívních partiích Škarkou zdůrazňovaných jde ovšem často spíše o vlastní Komenského projevy v biblickém stylu a na základě jazykového materiálu Kralické bible než o skutečné citáty (srov. též St. Souček, o. c., s. 100 a v našem příspěvku sub 3.3).

[18] Srov. St. Souček, o. c. v pozn. 1, s. 95, 96.

[19] Nejnovější strukturně typologické rozbory české reformace ukazují přesvědčivě na blízkost Komenského myšlení k starší reformaci husitské, např. i pokud jde o chiliasmus (srov. R. Kalivoda, K otázkám myšlenkového modelu tzv. první a druhé reformace, Bratrský sborník, Praha 1967, s. 125). Komenský také viděl ve shodě s bratrskou tradicí v Jednotě skutečnou dědičku Husova odkazu a doporučoval, aby se její příslušníci nazývali husity (A. Škarka, Komenského Clamores Eliae, dílo jeho životního soumraku, cit. Bratrský sborník, s. 189).

Slovo a slovesnost, volume 31 (1970), number 4, pp. 325-336

Previous Igor Němec: Nová slova Husova a J. A. Komenského

Next Alena Fiedlerová: K vývoji neshodného přívlastku v staré češtině u Komenského