dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Citátové výrazy a jiné periferní lexikální prvky cizího původu v slovní zásobě češtiny

Josef Hrbáček

[Articles]

(pdf)

Цитаты и другие периферийные лексические элементы иноязычного происхождения в словарном запасе чешского языка / Expressions d’emprunt («citations») et autres éléments lexicaux périphériques d’origine étrangère dans le lexique du tchèque

1. Problematikou cizích lexikálních prvků v jazyce se lingvistika zabývá již dlouho. Nebyla však věnována stejná pozornost všem typům lexikálních prvků cizího původu. Nejintezívněji se zkoumala problematika cizích slov přejatých, tj. lexikálních jednotek cizího původu, které se staly součástí domácího lexika, i když jejich proniknutí do systému lexika je různého stupně. Mnohem méně se studovala otázka cizích lexikálních prvků okrajových, které se nestaly integrální součástí domácího lexika, ale které nelze přitom kvalifikovat jako cizorodé elementy, jež jsou pouze součástí konkrétního textu.

2. Práce týkající se postavení cizích lexikálních prvků v slovní zásobě národního jazyka mohou být užitečným příspěvkem k teorii vztahu centra a periférie jazykového systému v oblasti slovníku.[1] Různý stupeň proniknutí cizích lexikálních prvků do domácího lexikálního systému, signalizovaný zpravidla i různým stupněm jejich formální adaptace, ukazuje totiž poměrně zřetelně stratifikaci slovní zásoby.[2] Vztah mezi centrem a periférií lexikálního systému se jeví pouze jako základ rozvrstvení lexika, podrobnější výzkum slovní zásoby ukazuje, že lexikální systém je vícevrstvový (o. c. v pozn. 1, s. 259). Lexikální prvky cizího původu jsou součástí všech vrstev lexikálního systému. Avšak ani lexikální periférie není homogenní, vedle periferních výrazů, které tvoří ještě pevnou součást slovní zásoby, existují prvky docela okrajové. V tomto článku se zabýváme cizími lexikálními prvky stojícími na samé hranici lexikálního systému češtiny. Jde nám hlavně o tzv. citátové výrazy a jiné periferní lexikální prvky, které jsou citátovým výrazům blízké.

3. Výhoda existence formálních příznaků ukazujících zapojení cizích lexikálních výrazů do slovníku by se mohla změnit v nedostatek, kdybychom se omezili na zkoumání vnějších příznaků cizosti, fonologických a morfologických. Nebezpečí takového zúženého pohledu se nevyhnuly ani pokusy o statistické zjišťování stupně asimilace cizích lexikálních prvků. Metoda statistická ukazuje proces asimilace cizích lexikálních jevů v synchronním průřezu jako rozdíl v kvantu předem stanovených formálních příznaků cizosti.[3] Jinojazyčné lexikální prostředky se však zapojují do domácího jazyka nejen formálně, zvukově, graficky a morfologicky, ale také slovotvorně, syntakticky, sémanticky a stylisticky. Celou složitost vztahů lexikálních [27]jednotek k systému jazyka ukázala teprve jazykověda strukturální a funkční.[4] Výsledky statistického výzkumu mohou být ukazatelem integračních tendencí, ale např. složité sémantické zapojení cizích prvků do lexika se dá statistickými metodami těžko přesně zachytit. Vnější příznaky cizosti a naopak asimilace nejsou vždy ve stejném poměru k vnitřním znakům sémantickým, takže slova, která mají fonologickou a morfologickou strukturu obdobnou, nemusí mít stejné postavení v systému lexika (škola škála). Své místo v lexikálním systému jazyka mohou mít i slova, která jsou svými fonologickými a morfologickými příznaky cizí, zapojují-li se do systému mnohostrannými vztahy sémantickými a slovotvornými. Taková slova jako luxus, organizace, federace, gangster apod. patří nepochybně pevně do systému českého lexika, i když mají různé cizosti fonologické. Tato frekventovaná slova jsou základem slovotvorných odvozenin, které mají rovněž vysokou frekvenci v jazykových projevech.[5] Nedostatečnost studia cizích lexikálních jednotek zaměřeného převážně jen na formální stránku výrazu se zřetelně projevuje i při studiu oblasti, která nás zajímá. Kdybychom vycházeli pouze z formálních příznaků včlenění cizích prvků do systému národního jazyka, museli bychom citátové výrazy z našeho lexikálního systému a priori vyloučit.

4. Za citátové výrazy se považují výrazy cizího původu — často souslovné —, kterých se používá v českých jazykových projevech v původní podobě,[6] např. lapsus linguae, circulus vitiosus, modus vivendi, curriculum vitae, ex offo, cum grano salis, sub specie, in nuce, ergo, prius, posterius, raison d’être, chef d’oeuvre, par excellence, fair play, science fiction, happy end apod. O citátových výrazech jsou v odborné literatuře většinou jen drobné zmínky, soustavný rozbor a určení jejich místa v lexikálním systému dosud chybí.[7] Několik poznámek věnoval citátovým výrazům V. Mathesius. Používal pro ně termínu cizojazyčné citáty lexikální nebo též krátce lexikální citáty.[8] Mathesius charakterizoval „lexikální citáty“ jako výrazy, které se citují z cizího jazyka, jsou složeny zpravidla aspoň ze dvou slov, takže je na nich patrný nejen kmenoslovný, ale i lexikální a syntaktický ráz cizího jazyka. Jsou brány zejm. z jazyků místně a kulturně nejbližších, např. z francouzštiny (enfant terrible, fin de siècle aj.), z angličtiny (happy end, sex appeal aj.), z italštiny (salto mortale, fata morgana aj.), z latiny (libri prohibiti, honoris causa, conditio sine qua non aj.) i z řečtiny (kat’exochén, zóon politikon aj.) (o. c. v pozn. 8, s. 97).

[28]5. Problematika určení tzv. citátových výrazů je dána vymezením jejich hranic jak proti cizím slovům přejatým, která patří již ke konstantním prostředkům lexika (i když třeba periferním), tak proti prostředkům jinojazyčným, kterých je užito v českém textu individuálně jako skutečného citátu, ale které do systému českého jazyka nepatří.

Jádro citátových výrazů tvoří cizí lexikální výrazy víceslovné, které mají interindividuální charakter, i když jejich úzus je zpravidla omezen na poměrně užší vrstvu uživatelů. Svým interindividuálním charakterem a tím, že tvoří skupinu vyjadřovacích prostředků, které jsou do určité míry ustálené a lze říci, že pro jistý druh jazykových projevů i typické, stávají se podle našeho mínění citátové výrazy součástí lexikální zásoby jednotlivých národních jazyků, v nichž se jich užívá. Protože jde (1) o lexikální prostředky zpravidla víceslovné, (2) o prostředky, které mají z hlediska komunikačního sekundární charakter, tj. nejsou v jazyce nezbytné, neboť se dají vyjádřit více nebo méně adekvátními výrazy domácími, nabývají citátové výrazy většinou charakteru frazeologických prostředků.[9] Citátové výrazy jsou přitom výrazy internacionální, a proto mají charakter frazeologických prostředků mezinárodních, které se v slovní zásobě národních jazyků přimykají k ostatním internacionálním prostředkům, jako jsou mezinárodní slova a mezinárodní zkratky. Mezi internacionálními prostředky lexikálními a citátovými výrazy je ovšem též podstatný rozdíl. Internacionální výrazy necitátové mohou — stejně jako ostatní cizí slova — pronikat do systému národního lexika velmi hluboko, nezřídka až k centru slovní zásoby (auto, atom, protest, signál, talent, portrét, sport aj.), kdežto citátové výrazy do lexikálního systému hlouběji nepronikají. Proniknou-li, přestávají být citátovými výrazy. Důsledkem je zpravidla změna jejich formy (srov. např. v ruštině šedevr). Od mezinárodních slov se citátové výrazy liší tím, že se v podstatě nepřizpůsobují hláskově (a graficky) ani tvarově jednotlivým jazykům.

Internacionální slova se jednotlivým jazykům přizpůsobují, a proto se zpravidla v různých jazycích do jisté míry liší, a to graficky, zvukově, koncovkami, významovými a stylovými posuny. Tyto rozdíly ovšem nesmějí být tak velké, aby se jimi porušila totožnost slova. Např. internacionální slovo, které v češtině má podobu kronika, má v ruš. podobu chronika, v něm. Chronik, v angl. chronicle, ve franc. chronique, ve švédštině krönika. Slovo apetyt je v češtině obecné a hovorové, kdežto něm. Appetit nebo franc. appétit je neutrálně spisovné.[10]

U citátových výrazů se tendence formálního přizpůsobení domácímu jazyku projevuje v daleko menší míře. Zvuková realizace grafické podoby výrazu se [29]řídí pravidly původního jazyka, výslovnost bývá v češtině ve srovnání s výslovností původní zprav. nepatrně modifikována.[11] České koncovky sice pronikají u výrazů substantivní povahy tam, kde je to možné, ovšem víceslovné citátové výrazy mají schopnost vyjadřovat syntagmatické vztahy koncovkami jen velmi zřídka: „poctivým starým happy endem“ (Škvorecký); „mezi obhajobou statu quo a …“ (J. Cvekl). Častěji je nutno hodnotit takové pokusy opatřovat citátové nebo jim podobné výrazy domácími koncovkami jako nevhodné: „Festivalový program jako obvykle doplní noční jam sessiony“ (Melodie 1968).[12] Za nejtypičtější příznak citátovosti se zpravidla považuje původní pravopis. Pravopisná adaptace cizích výrazů však nemusí být vždy průkazná pro rozlišení výrazu necitátového a citátového, protože se jednak často zpožďuje nebo k ní vůbec nedochází, takže existují slova, která se píší původním pravopisem, ale nejsou citátová (interview, handicap aj.), jednak se najdou — ojediněle — i výrazy, které lze považovat z jiných hledisek za citátové, ale mají též podobu pravopisně přizpůsobenou (vabank). Vcelku je pravopisná nepřizpůsobivost nejvýraznějším vnějším příznakem toho, že citátové výrazy nepronikají do ostatní slovní zásoby, že v ní tvoří relativně uzavřenou lexikální skupinu.

Jako internacionální soubor lexikálních prostředků patří citátové výrazy mnoha různým kulturním jazykům a tvoří v každém z nich speciální a více méně ohraničenou lexikální oblast. Jsou předmětem zkoumání lexikologie (popř. frazeologie). Citátové výrazy mají však i funkci stylistickou, a proto se jimi musí obírat též stylistika. Jsou zpravidla prostředkem intelektualizace jazykového projevu, tím se vysvětluje, že mají největší frekvenci v projevech odborných a publicistických (zvl. v projevech z oblasti kulturní publicistiky). Patří nepochybně také do sféry zájmu sociolingvistiky, neboť jsou výrazným prostředkem, jímž se v řeči obrážejí diference sociální, ale i kulturní a společenské vlivy.

6. Do souvislosti s citátovými výrazy lexikální povahy bychom mohli klást i ustálené a reprodukované cizojazyčné výroky mající formu větnou. Vkládají se do textu s podobnou funkcí jako citátové výrazy lexikální, např. lat. výroky typu Alea iacta est; Omnia mea mecum porto; Homo homini lupus; Rem tene, verba sequentur apod.[13] Jistý rozdíl mezi nimi a lexikálními citátovými výrazy [30]zřejmě existuje. Projevem tohoto rozdílu je okolnost, že citátové výroky větné se na rozdíl od citátových výrazů lexikálních často vyjadřují též překladem. To souvisí nejen s tím, že jsou delší a svou délkou by v cizojazyčné podobě více narušovaly jednotný ráz textu než lexikální prvky a mohly by více narušit i srozumitelnost textu, ale zejména s tím, že lexikální jednotky by překladem většinou ztratily svůj citátový charakter, kdežto větné výroky si jej podržují i v české podobě. Všechny větné citátové výroky nejsou stejné povahy, některé mají svou situační podmíněností blízko k pořekadlům (alea iacta est; omnia mea mecum porto), jiné připomínají svou obecnou platností spíše přísloví (homo homini lupus; rem tene, verba sequentur), nebo jde o různé formule, např. právní a jiné (cuius regio, eius religio).

7. Vraťme se však k citátovým výrazům lexikálním. Citátový výraz není „citován“ jako prostředek cizího jazyka nebo jako část cizojazyčného projevu, nýbrž užívá se jako jinojazyčný lexikální prostředek, který je k dispozici pro vyjadřování v jazyce domácím. Je proto nutno odlišovat výrazy citátové od výrazů pouze citovaných z jinojazyčných projevů nebo uváděných z cizího jazyka: Cele zaujata starostmi o život a o sebe, vyvine d’annunziovský il sacro egoismo (F. X. Šalda); vidí samu podstatu dnešního moderního dramatu francouzského v „évasion intérieure“, v úniku do nitra (F. X. Šalda); … pokládal intuici, zírání, „das Schauen“ za vlastní nástroj … (F. X. Šalda).

Do lexikálního systému češtiny nepatří vedle uvedených příkladů ani cizí výrazy opatřené českými flexívními příponami. Jde jen o přizpůsobení cizího slova k textu: Proto je v jeho díle tolik různých mittlerů (‚zprostředkovatelů’) (F. X. Šalda). Těsněji jsou k českému lexiku připoutány výrazy, které jsou opatřeny též domácí slovotvornou příponou a popř. i jinak přizpůsobeny (merveilleusnost, egalisatérka, antišambrovat). Takové — svým způsobem hybridní — útvary pak snáze pronikají, jsou-li k tomu podmínky, do domácí slovní zásoby jako slova přejatá.

Mezi citátovými výrazy a jinojazyčnými výrazy uváděnými z cizího jazyka nebo citovanými z cizích jazykových projevů je podstatný rozdíl (třebaže v praxi není vždy snadné je rozlišit). Citátový výraz je pojem z oblasti „langue“. Citátové výrazy jsou součástí slovní zásoby jazyků, v nichž se jich užívá, a to proto, že mají interindividuální charakter. Prostředky cizího jazyka použité individuálně v jazykovém projevu jsou naproti tomu jevem pouze promluvovým; užíváním a citováním jinojazyčných výrazů vznikají smíšené jazykové projevy (texty).[14] „Citovány“ mohou být i výrazy z vlastního jazyka, a to buď výrazy z jiného útvaru národního jazyka, nebo výrazy z jiné stylové vrstvy, než je ta, k níž patří daný jazykový projev: … v okamžiku, kdy se rozhodl ke střelbě, jej „složil“ Vilanueva (z novin). Eventuální přechod cizího textového výrazu v lexikální prostředek jazyka (přechod citovaného výrazu v citátový výraz) je závislý na stupni interindividualizace výrazu. Interindividuálnost citátových výrazů způsobuje, že jich lze užívat bez znalosti příslušných cizích jazyků. Proti tomu užívání jinojazyčných výrazů v jazykovém projevu je podmíněno znalostí cizího jazyka. Jinojazyčný citát se obyčejně [31]v českém textu signalizuje graficky uvozovkami nebo odlišným typem písma. Citátové výrazy by takto z textu vyčleňovány být neměly, praxe však není jednotná.[15]

8. Je otázka, lze-li za citátové výrazy považovat výrazy jednoslovné. Podle V. Mathesia jsou sice citátové výrazy „výrazy zpravidla alespoň o dvou slovech“, ale vedle nich, jak připouští Mathesius, mohou mít povahu citátových výrazů i některé výrazy jednoslovné, a to buď takové, které v češtině ještě dost nezdomácněly (conférencier, déjeuner apod.), nebo takové, které se svým tvarem i významem zásadně asimilaci vzpírají (např. imprimatur). Slovo conférencier dnes již ovšem citátovým výrazem není, přešlo do české slovní zásoby jako přejaté slovo, a proto se přizpůsobil češtině i jeho pravopis a výslovnost (konferenciér). Rovněž L. P. Krysin (o.c., s. 47—48) uvádí i příklady jednoslovných citátových výrazů: dixi, ergo, merci aj., A. Kamiš označuje za slovo citátové slovo teenager (NŘ 50, 1967, s. 56) a též slovo dixi (o.c. v pozn. 2, s. 269). Zdá se tedy, že se za citátové výrazy považují i jednotlivá slova (a též jednoslovné věty: imprimatur, dixi, merci). Jednoslovné výrazy, které by mohly přicházet v úvahu jako citátové, lze rozdělit podle našeho názoru na dvě skupiny podle rozdílné funkce:

(1) Jde o slova, která nejsou v jazyce potřebná a v textu vystupují jako prostředek „ozdobný“ nebo jako výraz snahy po exkluzívnosti nebo intelektualizaci apod.: dixi, ergo, prius, posterius, novum, furor apod. Tu se uplatňují podle našeho pozorování hlavně výrazy latinské (popř. řecké). Tyto výrazy se řadí svou funkcí těsně k ostatním (tj. víceslovným) citátovým výrazům, a lze je k nim proto počítat. Podmínkou ovšem je, že jde o výrazy interindividuální.[16]

(2) Problematičtější jsou slova druhé skupiny, kam řadíme věcná označení různých skutečností jako např.: job, métier, hobby, teenager, show, bestseller apod. V této skupině jde opět o slova dvou druhů: (a) slova, která mají domácí ekvivalenty, ale proti nim mají různé průvodní vlastnosti (cizokrajnost, exkluzívnost, módnost apod.): greenhorn, métier, valeur, job, hobby, non-stop, show apod.; (b) slova, která nemají rovnocenné jednoslovné domácí ekvivalenty: happening, teenager, evergreen, bestseller, beatnik, session atd.[17]

[32]Citátovost druhé skupiny cizích výrazů je problematická, zvl. u těch slov, která nemají domácí ekvivalenty, a uplatňují proto především svou pojmenovací funkci; ostatní průvodní vlastnosti, které z počátku tato slova mohou mít, se úměrně s rozšiřováním úzu oslabují. Citátové výrazy naproti tomu vždy vedle funkce komunikativní (pojmenovací) mají funkce druhotné (stylistickou, expresívní). Tyto funkce jim dodávají jejich zvláštní hodnotu. Slovní výrazy se mohou po stránce mluvnické začlenit do českého textu snáze než výrazy souslovné. Morfologické důsledky syntaktického začlenění se však projevují pouze u těch výrazů, které lze zařadit k některému domácímu flexívnímu typu a které jsou tedy schopny přijímat české koncovky. Vnější znaky pevnějšího začlenění do slovní zásoby, zvl. adaptace pravopisná, neprojevují se vždy souběžně s vnikáním slova do lexikálního systému domácího jazyka, zpravidla se opožďují. Za citátová slova by bylo možno obecně označit cizí slova, která nepronikla do obecného úzu, zachovávají si cizí charakter (grafický, zvukový i mluvnický), nejsou spojena slovotvornými ani sémantickými vztahy s ostatní slovní zásobou a zůstávají příznakovými prostředky z hlediska stylistického, protože z hlediska pojmenovacích potřeb jsou druhotná. Stanovit hranici citátovosti přesně je nemožné.

9. Do souvislosti s problematikou citátových lexikálních prostředků by nebylo vhodné klást cizí odborné termíny v odborném textu. Méně obvyklé cizí termíny mají sice v rámci ustálené odborné terminologie rovněž okrajové postavení, ale funkce odborných termínů cizích i domácích je v odborném jazykovém projevu jiná než funkce citátových výrazů. Existují však citátové výrazy, které jsou svým původem odborné termíny, např. citátové výrazy z oblasti právní (politickoprávní): status quo, corpus delicti, ex offo, de facto, de iure, cordon sanitaire aj. Citátovými výrazy jsou při použití v textu neodborném.

10. Jiná okrajová skupina cizích slov, kterou je třeba teoreticky od citátových slov oddělit rovněž, jsou slova pro cizí reálie, zvaná někdy „exotická“. Jde zvl. o názvy pro cizí měny, společenské, vojenské a jiné hodnosti, pro cizí výrobky, části oděvu, jídla, nápoje, zeměpisné zvláštnosti apod., s nimiž se setkáváme častěji v krásné literatuře a v publicistice (zvl. v cestopisech): jen, cruseiro, gulden, forint, constable, sárí, sarong, curaçao, cucaracha aj. Postavení těchto slov v domácí slovní zásobě je určováno kritérii nejazykovými, vztahem označovaných reálií k našemu prostředí. Jde o jakousi potenciální zásobu lexikálních prostředků, z níž některé výrazy mohou proniknout do domácího lexika, pronikne-li znalost jejich denotátů do našeho prostředí (kanoe) nebo je-li k nim v domácím prostředí nějaká obdoba (kaňon) nebo často též jako důsledek přenesení významu (bakšiš). Jinak mívají funkci charakterizační, charakterizují prostředí nebo dobu. V pravém slova smyslu exotické zůstávají ty výrazy, jejichž denotáty nejsou v našem prostředí známé, ale takové výrazy nelze počítat k domácí slovní zásobě, i když si je text může jazykově pro sebe zčásti adaptovat: Viděl jsem sice, jak se při jednom rozběhu rejoneador opřel svou lanzou o býkovu šíji … (K. Čapek).

11. Zvláštní skupinu citátových výrazů (často jednoslovných) tvoří citátové výrazy charakterizační. Užívá se jich pro charakteristiku a evokaci určitého prostředí a doby (např. nacistického období v Německu: wehrmacht, luftwaffe, [33]blitzkrieg, machtergreifung aj.: To je v roce 1932, pouhý rok před machtergreifung, trochu nepovedená věštba (V. P. Borovička). Tato skupina citátových výrazů se svou základní funkcí blíží výrazům „exotickým“. Neslouží jako jiné citátové výrazy intelektualizaci projevu, nýbrž především charakterizaci a evokaci doby. Od „exotických“ výrazů se však liší tím, že nejde o výrazové prostředky primární; charakterizační citátové výrazy nahrazují domácí výrazivo, a mají proto na rozdíl od „exotických“ výrazů expresívní funkci.

12. Vztah k problematice citátových a jim blízkých výrazů mají také vlastní jména a vlastní názvy citované v původní podobě: Lidé šli za sluncem na Côte d’Azur (M. Čapek). Odhlédneme-li od specifické problematiky vlastních jmen a názvů, pak se z hlediska funkce v českém textu jména a názvy nepřeložitelné blíží výrazům „exotickým“, kdežto názvy přeložitelné, ale uvedené v původní podobě citátovým výrazům. Nemají ovšem funkci intelektualizační, nýbrž charakterizační nebo je jich užito proto, aby sloužily přesné informaci.[18]

13. Závěrem připojujeme poznámku o postavení vlastních citátových výrazů v lexikálním systému jazyka. Je především otázka, mohou-li se vůbec citátové výrazy jako mezinárodní lexikální prostředky počítat za součást národní slovní zásoby. Na otázku, kam internacionální slovní zásoba patří a jaké má v lexiku národního jazyka postavení, jsou názory různé. Jedni se domnívají, že internacionalismy patří všem jazykům, jiní, že žádnému jazyku, protože tvoří zvláštní lexikální skupinu, která může být potenciálním základem budoucího jazyka mezinárodního.[19] Podle našeho mínění se mohou jevit internacionalismy jako zvláštní lexikální skupina pouze z hlediska obecné nebo srovnávací lexikologie, z hlediska lexikologie národního jazyka jsou internacionalismy v stejné rovině s ostatními cizími slovy přejatými (o tom svědčí i jejich postupná adaptace v jednotlivých jazycích). Citátové výrazy mají postavení zvláštní. Proti ostatním internacionálním lexikálním výrazům nemají tendenci — nebo spíše možnost — zdomácňovat, zapojovat se pevněji do domácího lexika. Tvoří relativně ohraničenou okrajovou skupinu lexika. Tím naléhavěji vystupuje otázka, máme-li právo počítat je do lexikálního systému národního jazyka. Příčinou okrajového postavení citátových výrazů je vedle formální nepřizpůsobivosti i jejich frazeologický charakter. Citátové výrazy jsou prostředky z hlediska pojmenovacích potřeb druhotné a stylisticky příznakové. Přestože jde o lexikální prostředky svým původem a vnější podobou cizí a k tomu funkčně druhotné, lze je k lexikálnímu systému národního jazyka počítat, a to vzhledem k jejich interindividuálnímu charakteru. U systému tak otevřeného, a proto nepřesně jazykově ohraničeného, jako je lexikální systém živého jazyka, není hlavním kritériem příslušnosti k systému formálně jazyková stránka výrazu. Hlavním kritériem je podle našeho mínění to, zda se určitého prostředku v jazyce užívá nebo ne, přesněji řečeno, zda se ho užije individuálně (singulativně) nebo zda se ho užívá interindividuálně (kolektivně).

Jak J. Filipec, tak V. Blanár[20] rozlišují v podstatě čtyři vrstvy lexikálního [34]systému. Podle Filipce je třeba vedle centra a periférie lexikálního systému počítat jednak s přechodnou sférou mezi nimi, jednak s hraniční sférou lexikální periférie. Filipec charakterizuje hraniční sféru jako oblast, „die zu einem gewissen System gehört, aber in gewissen Funktionen auch einem anderen System (anderen Systemen) dienen kann“ (o.c., s. 259). Myslí hlavně na výrazy nespisovné a ne plně spisovné, kterých se užívá též ve spisovných projevech, jako jsou např. výrazy původně slangové, výrazy z obecné češtiny apod. Tato charakteristika okrajové sféry lexikální periférie odpovídá v určitém smyslu dobře i charakteru citátových výrazů, neboť citátové výrazy mohou sloužit rovněž různým jazykovým systémům (jazykům); patří do češtiny, ale současně také do jazyků jiných.

 

R É S U M É

Die Zitatwörter und andere peripheren lexischen Einheiten fremden Ursprungs im Wortschatz des Tschechischen

Im vorliegenden Artikel begrenzt der Verfasser die sog. Zitatwörter wie Ausdrücke (meistens mehrwörtige), die fremder Herkunft sind und die man in der ursprünglichen graphischen Gestalt benützt (sie können in der Regel auch die ursprüngliche Aussprache bewahren), z. B. aus dem Lateinischen lapsus linguae, modus vivendi, aus dem Französischen chef d’oeuvre, raison d’être, aus dem Englischen happy end usw. Diese lexischen Einheiten haben einen internationalen Charakter und nach der Meinung des Verfassers gohören sie in den Wortschatz aller Sprachen, in denen sie heimisch sind. Sie haben zumeist den Charakter der internationalen phraseologischen Mittel. Es gibt einen grundlegenden Unterschied zwischen den sog. Zitatwörtern und den Zitaten aus fremden Sprachen; die Zitatwörter sind in der heimischen Sprache interindividuell und gehören darum zum lexikalischen System der Sprache, sie bleiben aber an der Peripherie des einheimischen Systems.


[1] Viz J. Filipec, Probleme des Sprachzentrums und der Sprachperipherie im System des Wortschatzes, TLP 2, Prague 1966, s. 257—275.

[2] Podle stupně proniknutí do domácí slovní zásoby se slova cizího původu obvykle dělívají; např. již E. Richterová rozlišila: a) fremdes Wort, b) Fremdwort, c) Lehnwort, srov. její Fremdwortkunde, Leipzig u. Berlin 1919, s. 7—8; nověji A. Kamiš, K problému klasifikace slov cizího původu, AUC, SlavPrag X, Praha 1968, s. 267—273.

[3] Srov. G. Herdan, How can quantitative methods contribute to our understanding of language mixture and language borrowing, sb. Statistique et analyse linguistique (Coloque de Strasbourg), Paris 1966; viz též I. Krejnová, Francuzskije zaimstvovanija XIX veka v anglijskom literaturnom jazyke (Opyt statističeskogo issledovanija). Autoref. kand. diss., Moskva 1963.

[4] Srov. I. Němec, Vývojové postupy české slovní zásoby, Praha 1968, s. 169.

[5] Viz k tomu V. Blanár, Die Einbürgerung entlehnter Wörter in graphischer Darstellung, TLP 3, Prague 1968, s. 155—178. Tato studie názorně ukazuje jednak rozmanitost relevantních lexikálních vztahů, jimiž se přejaté slovo zapojuje do domácího lexika, jednak fakt, že tyto vztahy u jednoho a téhož slova mohou mít různý vývoj. Opírat se při zkoumání příslušnosti cizích slov k lexikálnímu systému pouze o některé z těchto vztahů, by znamenalo vážně zkreslovat situaci.

[6] Srov. vymezení v SSJČ I, 215: „citátové slovo — kterého je užito (jako citátu) v přesné podobě, jakou má v původním jazyce“.

[7] Nevěnuje se jim žádná pozornost ani v některých monografických pracích o cizích slovech, viz např. K. Heller, Das Fremdwort in der deutschen Sprache der Gegenwart, Leipzig 1966. Stručně jsou citátové výrazy probírány v monografii L. P. Krysina Inojazyčnyje slova v sovremennom russkom jazyke, Moskva 1968; užívá se tam pro ně termínu inojazyčnyje vkraplenija.

[8] V. Mathesius, K výslovnosti cizích slov v češtině, SaS 1, 1935, s. 96n.; přetištěno ve sb. Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, s. 111n. — Vzhledem k potřebě rozlišování výrazů, pro něž se dnes již ustálil název citátové výrazy nebo citátová slova (viz SSJČ), a výrazů, které jsou uváděny v textu jako skutečné cizojazyčné citáty, nejsou Mathesiovy termíny pro tyto výrazy nejvhodnější.

[9] Frazeologie ovšem nebývá chápána jednotně a frazeologické prostředky se někdy vymezují hodně široce. Počítají se k nim i různá uzuální slovní spojení, která sice mají svou problematiku překladatelskou (dát přednost, uvádět do rozpaků, vyvolat zmatek apod.), ale z hlediska daného jazyka jde o primární, a proto neutrální souslovné vyjadřovací prostředky. Vlastní frazeologické jednotky jsou podle našeho názoru vymezeny vzhledem k ostatním lexikálním prostředkům určitého jazyka mimo jiné i tím, že nejsou v jazyce pojmenovacími prostředky primárními, jde o lexikální jednotky druhotné, vedle nich existuje primární výrazivo nefrazeologické.

[10] Podrobněji viz V. Fried, Mezinárodní slova, jejich shoda a úskalí, ČMF 38, 1956, s. 204n.; M. M. Makovskij, K probleme tak nazyvajemoj „internacionaľnoj“ leksiki, VJaz IX, 1960, č. 1, s. 44—51; V. V. Akulenko, Suščestvujet li internacionaľnaja leksika?, VJaz X, č. 3, s. 60—68; E. Richterová, o. c. v pozn. 2, s. 97n.

[11] Ortoepická kodifikace v oblasti citátových výrazů by měla podle našeho názoru vycházet z přechodného postavení citátových výrazů mezi výrazy citovanými z cizích jazyků a slovy přejatými. U slov přejatých se důsledná výslovnost podle pravidel původního jazyka pociťuje jako násilná, nepřirozená, kdežto u citátů v cizím jazyce je naopak původní cizí výslovnost příslušného jazyka zcela na místě (srov. B. Havránek — A. Jedlička, Česká mluvnice, Praha 1970, s. 50). U citátových výrazů, které jsou sice výrazivem cizím, ale patří k slovní zásobě intelektuálních vrstev uživatelů českého jazyka, by jistá menší zvuková modifikace (zvl. pokud jde o přízvuk a realizaci hlásek odlišných od hlásek českých) připuštěna být mohla.

[12] Ruština má, jak se zdá, silnější tendenci používat domácích koncovek, srov.: Našego enfant terribľja; sčitavšijsja do sich por chef d’oeuvre’om apod. Příklady citovány ze slovníku A. M. Babkina a V. V. Šendecova Slovar’ inojazyčnych vyraženij i slov, upotrebljajuščichsja v russkom jazyke bez perevoda, Moskva-Leningrad 1966.

[13] Citátové výrazy — větné i nevětné —, jejichž literární nebo historický původ je znám, nazývají se někdy „okřídlenými slovy“. Srov. N. S. Ašukin—M. G. Ašukina, Krylatyje slova. Literaturnyje citaty. Obraznyje vyraženija, Moskva 1955. K tomu recenze S. I. Ožegova ve VJaz VI, 1957, č. 2, s. 125—129.

[14] K této problematice srov. B. Stolt, Die Sprachmischung in Luthers Tischreden, Studien zum Problem der Zweisprachigkeit, Stockholm-Göteborg-Uppsala 1964. Stoltová však nevyjímá citátové výrazy z problematiky smíšených textů, srov. s. 281n. O důvodech vícejazyčnosti v uměleckých textech viz např. P. Trost, K dvojjazyčnosti „Vojny a míru“, Pocta Fr. Trávníčkovi a F. Wollmanovi, Brno 1948, s. 405—413.

[15] Rozdíl mezi cizími prvky, které se stávají součástí jazyka (mezi ně patří i interindividuální citátové výrazy), a prvky jinojazyčnými v jazykovém projevu bývá charakterizován jako rozdíl mezi jazykovou integrací a interferencí. William F. Mackey tento rozdíl charakterizuje takto: „The description of interference must be distinguished from the analysis of language borrowing. The former is a feature of parole; the latter of langue. The one is individual and contingent; the other is collective and systematic. In language borrowing we have to do with integration; features of one language are used as if they were part of the other. These foreign features are used by monolingual speakers who may know nothing of the language from which such features originated.“ W. F. Mackey, The Description of Bilingualism, Readings in the Sociology of Language, ed. by J. A. Fishman, The Hague-Paris 1968, s. 569.

[16] Pokud situace nebo větný kontext vyžadují gramatickou modifikaci výrazu, bývá tato modifikace většinou provedena podle gramatických pravidel původního jazyka: diximus, nova apod. I tento fakt svědčí o jisté přechodnosti postavení citátových výrazů mezi výrazovými prostředky zdomácnělými a cizími.

[17] Sem svého času patřilo i slovo conférencier. Tyto výrazy pocházejí, jak ukazují i příklady, z moderních jazyků, dnes zvl. z angličtiny.

[18] K této problematice srov. M. Knappová, Začleňování cizojazyčných názvů ulic a náměstí do českých textů, NŘ 50, 1967, 12—22.

[19] Srov. K. Heller, o. c., s. 40—41.

[20] J. Filipec, o. c., s. 259; V. Blanár, o. c., s. 159n.

Slovo a slovesnost, volume 32 (1971), number 1, pp. 26-34

Previous Ladislav Nebeský: Některé otázky závislostní koncepce syntaxe

Next Milada Marková: Pozoruhodný příspěvek polské lingvistiky ke zkoumání neplně predikačně vyhraněných konstrukcí