dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Základní lingvistické problémy v publikaci „Obščeje jazykoznanie“

Naděžda Svozilová

[Discussion]

(pdf)

Основные лингвистические проблемы в публикации Общее языкознание / Problèmes linguistique de base dans la publication «Obščeje jazykoznanije»

V nakladatelství Nauka vyšlo v r. 1970 objemné kolektivní dílo sovětských lingvistů Obščeje jazykoznanije (604 s., red. B. A. Serebrennikov). Autoři, až na jednu výjimku pracovníci moskevského Institutu jazykoznanija, tu věnují pozornost některým ze základních lingvistických otázek (jejich okruh naznačuje zhruba podtitul práce: formy existence, funkce, historie jazyka).

V předmluvě se za hlavní úkol knihy považuje podání základních charakteristik jazyka, a to v jejich obecné úhrnnosti. Autoři tedy nehodlají zdůrazňovat některou z vlastností jazyka jako nejpodstatnější — v tom smyslu, že by skrze ni viděli všechny ostatní; neakcentují proto žádnou sjednocující vlastnost jazyka, neprovádějí hierarchizaci, předkládají prostě řadu jednotlivých, „stejně důležitých“ charakteristik jazyka: jazyk je tu nazírán jako prostředek komunikace, jako znakový systém, ve svém vztahu k myšlení, jako společenský jev, jako jev historicky se vyvíjející.

Podání podstatných charakteristik jazyka má — jak vyplývá ze slov předmluvy — přispět k pochopení podstaty jazyka jako specifického jevu. Při významové neurčitosti zde užívaného pojmu podstata (jazyka) postrádalo by posuzování knihy z tohoto hlediska poněkud smyslu. Skutečné těžiště významu knihy spočívá ostatně jinde a je zcela nesporné: její hlavní přínos je právě v prohloubeném propracování oněch dílčích charakteristik jazyka. Každá jednotlivá charakteristika je totiž tématem samostatné monografické studie; autory těchto studií jsou většinou osvědčení odborníci právě v dané oblasti, takže zde pochopitelně najdeme mnohá objevná řešení, nová hlediska, nové kategorie apod.

Vedle zpracování základních charakteristik jazyka je zařazen i původní popis řečové činnosti a detailnější charakteristiky některých funkčních útvarů jazyka a jazykové normy. — Všechny uvedené problémy jsou řešeny v samostatných statích-kapitolách: kniha jich má devět. (Témata uvedená v podtitulu se tedy přímo neobrážejí v kompozici knihy; o jejich studium se dělí — nerovnoměrně — víceméně všechny kapitoly.) O jednotlivých kapitolách se stručně zmíníme.

První kap. — K problému podstaty jazyka (s. 9—95, zprac. B. A. Serebrennikov) — má mezi ostatními studiemi výlučné postavení, protože se vyslovuje k té vlastnosti jazyka, která určuje (podle slov autora) jeho „hlavní podstatu“, tj. komunikativní funkci jazyka. Ve své stati, kterou ostatně považuje za jakýsi úvod k celé knize, se autor dotýká alespoň zběžně mnohých z problémů, jimž je věnována speciální pozornost v následujících kapitolách.

Své téma pojímá autor poměrně široce: vycházeje z pojetí komunikace, zahrnujícího aspekty fyziologické, psychologické i filosofické, zkoumá nejprve předpoklady vzniku lidské řeči (schopnost odrazu skutečnosti, analýzy a syntézy, zobecnění atd.) a předjazykové myšlení; posléze popisuje vznik jazyka jako prostředku komunikace, a z tohoto hlediska také posuzuje některé jeho rysy: spojitost se společenským vědomím a myšlením (zejména věnuje pozornost povaze slova a jeho vztahu k pojmu), znakovost i systémovost jazyka. — Problém podstaty jazyka se tedy autorovi soustřeďuje do otázky, jakou má komunikativní funkce úlohu v procesu vytváření jazyka (v širokém slova smyslu, tedy jak ve vztazích jazyka k společenskému vědomí a myšlení, tak i pokud jde o jeho vnitřní strukturu). I když autor nepodává [160]obecnější charakteristiku komunikativní funkce jazyka samé, má jeho pohled velmi široký záběr; tím si také můžeme vysvětlit jistou nesoustavnost jeho výkladů — jde spíše o volné úvahy na dané téma. Co ovšem postrádáme (a to nejen u této kapitoly), je větší vzájemná návaznost s ostatními studiemi.

Jazyk z hlediska jeho znakovosti zkoumají v druhé kap. Znaková povaha jazyka (s. 96—196) tři autorky (A. A. Ufimcevová, T. V. Bulyginová a N. D. Arutjunovová), každá v jiném aspektu. Jedno je všem společné: výzkum se provádí v širokých souvislostech — znakovost jazyka je sledována na pozadí jiných znakových systémů, s přihlédnutím k obecné sémiotice (programově se touto konfrontací zabývá druhý oddíl kapitoly).

A. A. Ufimcevová — v prvním oddíle Pojem jazykového znaku (s. 96—139) — připomíná čtyři základní „znakové“ funkce jazykových jednotek: funkci označovací (reprezentativní), zobecňující (gnoseologickou), komunikativní a pragmatickou. (Toto vymezení může ovšem vyvolávat pochybnosti — pro jistou nestejnorodost hledisek.) Podle zastoupení těchto funkcí i podle dalších kritérií (schopnost integrace a diferenciace apod.) se pak charakterizuje jazykový znak (především slovní) i znaky jiných soustav a tak se zjišťuje specifičnost právě znaků jazykových (i specifičnost jazykového systému ve srovnání s jinými systémy). Znaky přirozených jazyků se na rozdíl od znaků jiných soustav vyznačují zejména vzájemně podmíněnou koexistencí uvedených funkcí v rámci znaku, znakový systém jazyka pak globálností, mnohovrstevností a polyfunkčností.

V druhém oddíle — Jazyk ve srovnání se znakovými systémy jiných typů (s. 140 až 170, zprac. T. A. Bulyginová) — hledá autorka podstatné rysy sémiotických systémů, aby se tak dobrala specifičnosti jazyka. Analýze podrobuje jednak plán výrazu (pro některé systémy je fyzická povaha signálů podstatná, pro jiné nikoli), jednak plán obsahu (na rozdíl od jiných systémů není jazyk omezen na jedinou možnou oblast sdělování: lze např. odkazovat k jevům skutečnosti, působit na duševní stav nebo chování adresáta apod.), a dále typ vztahu mezi oběma plány (jazyk jediný vládne znaky všech typů a poskytuje možnost libovolně z nich vybírat). Velmi podstatným diferencujícím příznakem je také mnohovrstevná organizace jazyka.

Specifičnosti jazykového znaku (v souvislosti se zákonitostmi vývoje jazyka) je věnována pozornost v třetím oddíle (s. 170—198), jehož autorkou je N. D. Arutjunovová. Sleduje vliv jazykového vývoje na sémiotickou charakteristiku jazyka: jazykový vývoj neustále mění uspořádání sémiotických vazeb, takže jazyk jako znakový systém má v důsledku toho některé vlastnosti, které jeho sémiotická funkce nepředpokládá. Je to např. existence přechodných útvarů, asymetrie jazykových plánů, neshoda pojmu lingvistického znaku a funkční jednotky jazykového systému, částečná motivovanost mnohých jazykových znaků a další. Něco podobného je v jiných znakových systémech jevem velice vzácným.

Není sporu o tom, že všechny tři autorky se úspěšně vyrovnávají se svým úkolem. Neopakují známé věci, nýbrž snaží se, na základě osobitého přístupu, nalézt nové aspekty specifičnosti jazyka jako sémiotického systému. Nekladou si nesplnitelný úkol — vyčerpat celou problematiku —, a jejich studie se vyznačují sevřeností i podnětností a jsou skutečným přínosem.

Na zpracování třetí kap. — Jazyk jako jev historicky se vyvíjející (s. 197—313) — se podílejí opět tři autoři: Je. S. Kubrjakovová, G. A. Klimov a B. A. Serebrennikov. I v této kap. se daný problém pojímá šíře: Je. S. Kubrjakovová pojednává v úvodních teoretických úvahách o vztazích statického i dynamického pohledu na jazyk, o synchronii i diachronii; protože stálost i proměnlivost jsou vzájemně související vlastnosti jazyka, zdůrazňuje se požadavek, aby se historické zkoumání jazyka zabývalo také otázkou, které jazykové složky — a proč právě ony — se vyznačují stabilností. — Zjištění, že jazyk lze považovat za systém složitého [161]dynamismu, umožnilo autorce konstatovat určité zvláštnosti jazykového vývoje podmíněné právě jeho příslušností ke třídě těchto systémů. (Systémy složitého dynamismu představují nový typ objektů výzkumu v současné vědě a autorka mohla s úspěchem některých poznatků využít.)

V další části kap. (zprac. Je. S. Kubrjakovovou a B. A. Serebrennikovem) se zdůrazňuje nutnost rozlišení příčin jazykových změn a charakteru těchto změn z hlediska stavu systému. Proto se samostatně podává klasifikace vnitřních a vnějších příčin jazykových změn (detailní a snad až příliš hojně dokládaná), a rovněž samostatně se uvádí systémová charakteristika jazykových změn. — Dále následuje několik drobnějších úvah, např. na téma pokroku ve vývoji jazyků (je nutno rozlišovat pojem relativního a absolutního pokroku v jazyce), o tempu jazykových změn apod. Na různé možnosti i úskalí při zkoumání jazykových kontaktů upozorňuje v samostatném oddíle G. A. Klimov.

Ve čtvrté kapitole — Psychofyziologické mechanismy řeči (s. 314—370, zprac. A. A. Leonťjev) — uplatňuje autor při svém zkoumání i jiné přístupy, než jaké jsou charakteristické pro ostatní stati, zejména přístup generativistický. Jde mu vlastně zároveň o představení několika problémů psycholingvistiky (je v tomto oboru známým odborníkem[1]): jazykové schopnosti člověka, fyziologických mechanismů řeči, a speciálně pak řečové činnosti jako takové, tj. základního psycholingvistického problému. V aktu řečové činnosti (aktu vytváření řeči) shledává tři etapy: etapu generování, odpovídající „sémantické intenci“ jako nejobecnějšímu záměru výpovědi, etapu formování gramatické struktury výpovědi a etapu přeměny „holé struktury“ v řetězec zvukových slov. Mechanismus generování výpovědi se může v různých druzích řeči (např. v řeči afektivní, v ústní dialogické řeči apod.) modifikovat.

Leonťjevova stať znamená nesporný přínos pro celkový obraz posuzované publikace. Studie sem sice metodologicky nezapadá, podává ovšem velmi cenný konkrétní výsledek (celistvé pojetí řečové činnosti). Fakt, že byla zařazena, svědčí o tom, že i v dílech povýtce reprezentativních se dnes již počítá i s nejmodernějšími přístupy, pokud mají skutečně co říci.

Pátá kap. — Problémy vzájemného vztahu jazyka a myšlení (s. 371—416, autorka K. G. Krušeľnickaja) — navazuje povahou problematiky i přístupem k ní na linii přerušenou statí Leonťjevovou; zatímco Leonťjev jediný z autorů knihy zaměřil pozornost důsledně na řeč, řečovou činnost, všechny ostatní stati — i tato pátá kapitola — pracují soustavněji s jazykem, i když tu a tam upozorňují na nezbytnost jiných pohledů. — N. G. Krušeľnickaja zařazuje svůj problém do nejširších souvislostí materialistické filosofie. Připomíná krajní varianty dosavadních řešení (ztotožnění nebo zase naopak úplné odtržení myšlení a jazyka); v protikladu k nim zdůrazňuje složité vzájemné vztahy mezi oběma jevy a nutnost odhalit formy těchto vztahů a mechanismus jejich vzájemného působení. Uvádí několik aspektů, na jejichž základě je možno provádět výzkum dané tematiky: v systému hotového jazyka, v procesu řečové činnosti individua, v procesu vzniku, vytváření jazyka a myšlení, v procesu jejich rozvoje u dítěte, při učení druhému (cizímu) jazyku. Jako nezbytný moment zkoumání vzájemného vztahu jazyka a myšlení se zejména zdůrazňuje rozhraničení poznávací a komunikativní funkce jazyka — v souvislosti s poznávacím a komunikativním typem myšlení. Důležitost tohoto diferencovaného přístupu se prokazuje např. při pokusu o řešení některých zásadních otázek: Existuje úplný paralelismus mezi jazykem a myšlením? Je možné myšlení bez jazyka? Je vše v jazyce spojeno s myšlením? — Některé zajímavé postřehy uplatňuje autorka i v úvahách o vztahu jazyka a myšlení v systému jazykových významů a o problematice vzájemných vztahů jazyka a logiky.

[162]Autor šesté kap. Jazyk jako společenský jev (s. 417—450) B. A. Serebrennikov shrnuje zde některé poznatky materialistického učení o společenském vědomí a jeho vyjadřování jazykem. (Některé otázky z této oblasti, které se týkají jazyka jako nástroje společenského styku, probral autor již ve stati úvodní.) Těžiště kap. spočívá pak v náčrtu závislosti jazykového vývoje na stavu společnosti (specifičnost sociální organizace společnosti a její odraz v jazyce, odraz sociální diferenciace, ekonomických rozdílů, vývoje kultury apod. v jazyce) a v materiálově bohatě dokládané úvaze o úloze společnosti při vytváření a formování jazyka. — Jistě by byla zajímavá konfrontace uváděného přístupu s přístupy charakterizujícími moderní bádání sociolingvistická.

Kapitola o jazyce jako společenském jevu může zároveň do jisté míry posloužit jako jakýsi úvod ke všem zbývajícím statím: je totiž poslední v řadě monografických zpracování jednotlivých podstatných vlastností jazyka pojatého v obecné rovině a následující tři stati prezentují samostatné dílčí charakteristiky některých funkčních útvarů; tato problematika je právě nejsnáze řešitelná při chápání jazyka jako společenského jevu.

Všechny tři kapitoly (kap. 7, Teritoriální a sociální diferenciace jazyka, s. 451—501, autor B. A. Serebrennikov, kap. 8, Spisovný jazyk, s. 502—548, autorka M. M. Guchmanová, a kap. 9, Norma, s. 549—596, N. N. Semenjuk) podávají poučené, na tradicích budující a hojně materiálově podložené úvahy o daných problémech.

B. A. Serebrennikov předkládá v 7. kap. velmi podrobný obraz nářečního a společenského rozvrstvení jazyka; svými bohatými materiálovými výčty (samy o sobě jsou velmi zajímavé) a klasifikujícím, encyklopedickým postojem má ovšem jeho stať blíže k specializované dialektologické studii než k teoretizujícímu charakteru následujících statí — o spisovném jazyce a normě — a ostatně i k charakteru knihy jako celku.

8. kap. je věnována teorii spisovného jazyka. M. M. Guchmanová sleduje spisovný jazyk (tj. v jejím pojetí kultivovaná, „opracovaná“ forma kteréhokoli jazyka, písemná nebo ústní) důsledně v konfrontaci s jinými jazykovými útvary (dialekty, běžně mluveným jazykem atd.) a všímá si vývojových aspektů formování spisovných jazyků apod. Závěrem uvádí vlastní návrh typologie spisovných jazyků (jazyky se člení podle toho, v kterých sférách styku se uplatňují, dále podle jednoty a úrovně normalizačních procesů a posléze podle stupně osamostatnění od běžně mluvených forem).

N. N. Semenjuk řeší problematiku normy (9. kap.) ve velmi širokém rámci: ověřuje sám smysl tohoto pojmu pro lingvistickou teorii vůbec, a probírá názory charakteristické pro tradici pražské lingvistické školy, zejména B. Havránka, a názory E. Coseria, a na základě této konfrontace dospívá k vlastnímu návrhu: norma je souhrn kolektivních tradičních realizací strukturních potencí jazykového systému. Dále studuje vzájemné vztahy pojmů struktura — norma — úzus apod. Speciální pozornost pak věnuje normě spisovného jazyka, její historii a její kodifikaci. — Pro nás je v těchto dvou posledních studiích také zajímavé sledovat plodný vliv tradic pražské školy v této oblasti ruské jazykovědy.

Bibliografie je uváděna samostatně při každé stati a je do ní zahrnována především literatura bezprostředně spojená s konkrétním řešením příslušného problému; nejde tedy o reprezentativní literaturu předmětu. Úhrnná bibliografie pro celou práci není zařazena. — Většina autorů čerpá přednostně z ruských a sovětských pramenů; to je pro nás velmi cenné, neboť tak jaksi mimochodem získáváme hlubší představu o stavu a tendencích sovětské jazykovědy. Ke slovu se dostávají samozřejmě i autoři zahraniční (z nichž českoslovenští lingvisté rozhodně nejsou na po[163]sledním místě), starší i novější, podle celkového charakteru a zaměření té které studie.

Kniha jako celek přináší tedy především důkladné, široce pojaté a v mnohém objevné popisy základních, nejobecnějších vlastností jazyka a základních funkčních jazykových útvarů. Nebuduje explicitně nějaký celistvý, hierarchizovaný apod. obraz jazyka; podává jednotlivé charakteristiky v podstatě na stejné úrovni a nevěnuje soustavnější pozornost jejich vzájemným souvislostem a vztahům. Budeme-li tento výběr problematiky a zvolený přístup respektovat, není pak třeba upozorňovat na některé důsledky pracovní izolace studovaných problémů; autoři si jich ostatně jistě jsou rovněž vědomi.

Přece jen však musíme v této souvislosti vyslovit několik pochybností: Měla ona relativní samostatnost jednotlivých problémů jít tak daleko, že nemohla být provedena ani vzájemná koordinace jednotlivých statí, aby se tematicky i řešením — shodným i rozdílným — místy nepřekrývaly, naopak aby na sebe alespoň vzájemně odkazovaly, zachovávaly jistou terminologickou kontinuitu apod.? Takto jde vlastně spíše o sborník navzájem málo závislých statí (pro který by také byl výstižnější trochu jiný název, např. „Problémy obecné jazykovědy“). Proto se asi autoři spokojili se stručnou předmluvou a neuvádějí už žádný shrnující závěr knihy (ovšem ani jednotlivé kapitoly nejsou většinou resumovány).

Chceme-li se na závěr pokusit zařadit knihu Obščeje jazykoznanije do současného lingvistického kontextu, není třeba zvláště připomínat, že tu nejde o pokus řešit právě ty nejaktuálnější otázky, které hýbou dnešní jazykovědou. Kniha si své místo vydobývá spíše tím, že má odvahu znovu položit mnohé z „věčných“ otázek lingvistiky (i věd přilehlých). S jejich řešením ovšem můžeme i nemusíme souhlasit. V každém případě máme vděčnou příležitost ke konfrontaci, kniha podněcuje k úvahám, co a proč je stále živé nebo co dnes už nemůžeme přijmout bez výhrad a proč. Velmi důležitou úlohu tu ovšem má i způsob podání: je značný rozdíl, jsou-li problémy prezentovány jasně a přehledně nebo jde-li o volně plynoucí úvahy přecházející nenuceně z lingvistiky do filosofie, psychologie apod. a zpět, rázu leckdy proklamativního (u těch občas litujeme, že se více nešetřilo místem, aby mohl být do publikace zařazen tolik potřebný rejstřík). Nebylo by ovšem spravedlivé neupozornit, že pro většinu statí je charakteristický spíše první způsob podání.


[1] Srov. zprávu J. Průchy o jeho pracích v SaS 28, 1967, 278—286.

Slovo a slovesnost, volume 32 (1971), number 2, pp. 159-163

Previous Josef Hubáček: J. A. Komenského Listové do nebe jako dílo umělecké

Next Ludmila Uhlířová: Nová význačná práce o ruském slovosledu