dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K synchronnímu pojetí českých nevlastních předložek při lexikografickém zpracování

Libuše Kroupová

[Articles]

(pdf)

К синхронному описанию чешских несобственных предлогов в лексикографии / Une conception synchronique des prépositions secondaires dans l’élaboration lexicographique

I. Máme-li hodnotit současné lexikografické zpracování nevlastních předložek v češtině, je třeba si předem vymezit pojem nevlastní předložky, stanovit kritéria prepozicionalizace. Pod pojem nevlastní předložky jsou v českých mluvnicích[1] i v jiných českých publikacích[2] běžně zahrnovány nejen jednoslovné lexémy (prostřednictvím, vinou apod.), ale i předložkové výrazy jako v důsledku, v souladu s apod., zatímco lexikografické zpracování[3] se k těmto výrazům staví často přímo „macešsky“. Neuvádí je ani jako samostatné lexikální jednotky, což je pochopitelné z hlediska tradičního chápání slovníkové jednotky jako jednoslovné; struktura nevlastních předložek má totiž často povahu víceslovného lexému. Slovník však nezřídka neudává ani charakteristiku jejich gramatické funkce, ani je nezvýrazňuje typograficky, alespoň v rámci heslové stati, do které svým původem patří. Praxe některých cizích slovníků[4] naznačuje, že je možno přistupovat k lexikografickému zpracování nevlastních předložek, a to i jako víceslovných lexémů, jinak, netradičně.

Jako samostatná heslová stať je zpracován např. předložkový výraz nevziraja na (Ož.), an Hand, in betreff, in mitten (WDW), instar de (à l‘) (Dub.; Rob.). Připojen k základnímu slovu, ale s typografickým zvýrazněním, jako je heslové slovo, a s vymezením v užití předložky je uveden předložkový výraz w drodze, w pobliżu (MSJP), v samostatném významovém odstavci výraz grâce à (Dub.). V rámci významu jiného slovního druhu, event. za značkou frazeologie s označením „užito ve význ. předložky“, jsou předložkové výrazy v otnošenii kogo, čego (Ož.); ◊ Loc. prép. grâce à (Rob.); (loc. prép.) à la hauteur de (Rob.) nebo v rámci heslové stati s vymezením „v užití předložkovém according to (OD). I Slovník slovenského jazyka (I—VI, Bratislava 1959—1968, dále SSJ) uvádí předložkový výraz počínajúc od už jako samostatnou heslovou stať.

[226]K tomu, jak sladit pojetí teoretických prací s lexikografickým popisem nevlastních předložek, chceme přispět touto statí.

Nevlastní předložky dělím[5] především na stabilizované a nestabilizované.

K stabilizovaným nevlastním předložkám patří především ty, které ztratily zřejmou významovou a tvarovou souvislost se slovem, z něhož vznikly. Jsou dvojího druhu:

Z výchozího slova vznikly buď jen předložky, nazveme je a) bezkontaktní, neboť nemají kontakt formální, ani funkční s jiným slovním druhem (mezi, dle), anebo paralelně s předložkami se vyvinula i příslovce, čili ze synchronního hlediska existují vedle sebe slova stejně znějící, stejného původu a shodného obecného významu; tyto předložky nazveme pokusně b) konadverbiální (např. vedle). V synchronním srovnání jejich funkce s funkcí adverbií lze pak rozlišit několikero stupňů: Funkce obou slovních druhů jsou paralelní (např. u homofonu vedle funkce předložky je na stejné úrovni jako funkce příslovce); funkce předložky dominuje nad funkcí příslovce (kromě jako předložka běžné, jako příslovce zřídka užívané); dominuje funkce adverbia, funkce předložky je periferní (daleko jako příslovce běžné, jako předložka řídké).

Druhou skupinu stabilizovaných předložek tvoří ty, u nichž je zřejmá významová i tvarová souvislost se slovem, z něhož vznikly. To je dáno tím, že výchozí slovo ve své původní funkci existuje; klasifikujeme je na a) deadverbiální (vzniklé z adverbií, např. skrz) a transadverbiální (tj. výrazy, které byly původně např. substantivy v předložkovém pádě, ale přešly v adverbia a později nabyly i funkce předložek, např. kvůli). Od základního slova se tyto předložky liší svou slovnědruhovou platností, která vede k jejich významové specifičnosti. Při přechodu slova z jedné slovnědruhové kategorie do druhé u těchto slov k slovotvorné nebo tvaroslovné změně[6] buď nedochází, nebo došlo k vyčlenění určitého tvaru z paradigmatické souvislosti, k jeho ustrnutí (např. v předložkovém pádě, což se projevuje někdy i graficky psaním dohromady, srov. kvůli). Dále do této skupiny patří nevlastní předložky b) desubstantivní, kdy jde o předložky jednočlenné, ustrnulé výrazy zpravidla v instr. sg. nebo řidčeji i nom. sg., gen. pl. a akus. pl. (např. zásluhou, kraj, stran, díky), dvojčlenné,[7] kdy jejich základ tvoří vlastní předložka + substantivum (předložkový pád — v důsledku) nebo substantivum + vlastní předložka (vzhledem k), popř. složitý trojčlenný výraz předložkový: vlastní předložka + substantivum (předložkový pád) + vl. předložka (se zřetelem k).

 

Funkce deadverbiálních, transadverbiálních nebo desubstantivních předložek může být ve srovnání s funkcí výchozích slovních druhů opět co do dominantnosti několikerého stupně: paralelní (např. doprostřed, funkce předložky je na stejné úrovni jako funkce příslovce; domníváme se, že v tomto případě je třeba při lexikografickém zpracování dát na první místo původní slovo; dominující (např. podél jako předložka běžné, jako příslovce zřídka užívané;

 

[227]

Kritéria prepozicionalizace

Primární

S v předl. pádě   S   A   V

Sekundární

S v předl. pádě S A V

 

 

 

 

 

 

syntaktická

 

 

 

 

Nový kategoriální význam vzniká zprav. za podmínek netypické syntaktické funkce

vyjádření vztahu mezi členem určovaným a určujícím

a) jména ke jménu

b) výraz vazby slovesné

vazebné sepětí

převaha funkce vztahové nad významovou

neschopnost být větným členem nebo

tvořit samostatnou větu

nepřemístitelnost předložkového výrazu za výraz, k němuž vyjadřuje předložka vztah

odstranění vztahu

k subjektu děje

v neosobní větě

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

morfologická

 

 

 

tvarová ustrnulost (neohebnost)

ustálenost: nezaměnitelnost a neoddělitelnost komponentů

spojení s pádem    nutná vazba

vliv na následující slovo — změna počátečního j > ň u 3. os. osob. zájmen

postavení vztaž. zájmena za sekundární předložkou obdobné jako u předložky primární

 

 

 

 

sémantická

 

 

 

neobvyklého sémantického kontextu*

významová neplnost (k realizaci významu dochází jen ve spojení se jménem)

abstraktnost pův. významu prepozicionalizujícího se slova nebo schopnost změnit konkrétní význam v abstraktní, obsahující prvek vztahovosti

souznačnost (synonymie) s vlastními nebo stabilizovanými nevlastními předložkami, ev. opozice k nim

 

 

 

ztráta původního lexikálního významu

možnost transformace

 

 

 

přízvučnost

* kontext nutí k urč. pojetí lexikalizace; kontext nenutí k tomuto pojetí, ale nevylučuje je; kontext toto pojetí výslovně vylučuje.

 

[228]v tomto případě by měla při lexikografickém zpracování předcházet předložka, i když je vývojově sekundární); periferní (např. vzadu jako příslovce běžné, jako předložka zřídka užívané, o pořadí není sporu).

K typu deadverbiálních, transadverbiálních a desubstantivních předložek se dále řadí ještě předložky c) deverbativní, jednočlenné (ustrnulý přechodník přítomný, např. konče, výjimečně i konadverbiální — vyjma), dvojčlenné (přechodník přítomný + předložka — nehledě na ap.) a konečně d) deprepozicionální (ponad, zpod ap.).

Jako nestabilizované nevlastní předložky chápeme takové předložky, které jsou teprve v určitém stadiu prepozicionalizace (např. v oblasti, v oboru ap.). Při stanovení kritérií pro statut nevlastní předložky[8] vycházím z komplexního hlediska syntaktického, morfologického a sémantického. Hierarchii primární a sekundární důležitosti kritérií vidím uvnitř jednotlivých těchto oblastí. (Viz uvedenou tabulku.) Jednotlivá kritéria mohou být aplikována buď na všechny prepozicionalizující se výrazy, jejichž výchozím slovem je substantivum v předl. pádě (S v předl. pádě), substantivum (S), adverbium (A), sloveso (V) (např. prepozicionalizující se výraz nemůže být větným členem nebo tvořit samostatnou větu), anebo se mohou vztahovat jen k určitému výchozímu slovu (např. k slovesu, ztrácí-li prepozicionalizující se výraz vztah k subjektu děje v neosobní větě).

Uvádíme-li jako jedno z primárních kritérií významovou neplnost, není tím řečeno, že by předložka neměla svůj vlastní význam. Nevlastní předložka si přináší především lexikální význam od původního slova a realizuje (ev. i modifikuje) jej jedině ve vztahu k následujícímu slovu. Proto je třeba řadit ji v rámci kategorií slov k slovním druhům relačním proti kategorii slov nerelačních.[9] Zároveň však řadíme předložku ke kategorii slov větně nesamostatných, synsyntaktických[10] (předložka není sama o sobě větným členem, nemůže tvořit sama větu) proti kategorii slov větně samostatných (autosyntaktických). Sám termín slova synsémantická bychom pro nevlastní předložky považovali za méně vhodný.

 

II. Zpracování předložek z hlediska lexikografického je spjato s jejich povahou jako slov relačních.[11] Jsou vázána na spojení s pádem jména. Jde-li o předložku polysémní, která se pojí s více pády, a je-li mezi pády jistá významová korespondence, je možno zvolit v zásadě tři přístupy: a) při významovém třídění je dána přednost pádovému kritériu (významy jsou zpracovány v rámci jednotlivých pádů v PS a SSJČ); b) pádové kritérium se nestaví na prvé místo, nýbrž výchozí je třídění lexikálně sémantické (VT; částečně i SSJ); c) obě kritéria se kombinují (Ož). Třídění podle typu b) bychom dávali přednost.

[229]Při popisu lexikografického zpracování nevlastních předložek si všimneme praxe SSJČ. Pojetí nevlastních předložek v SSJČ (z našeho hlediska) není jednotné. Vysvětlení lze hledat jednak v tom, že do koncepce slovníku nemohla být pojata kritéria prepozicionalizace, jednak v tom, že slovník vycházel po sešitech, proto se jisté změny provedené během zpracování (viz dále) nemohly už odrazit v počátečních částech. Práce na SSJČ však právě upozornila na potřebnost teoretického zpracování nevlastních předložek, stanovení jejich typů s přihlédnutím k míře jejich lexikální samostatnosti, pojmenovací a slovnědruhové autonomie.

Lexikografickým zpracováním nevlastních předložek je možno naznačit stupně prepozicionalizace podle výše uvedených typů, a to jejich uvedením: A) v samostatných heslových statích, B) v samostatných významových odstavcích, C) v rámci významového odstavce. Podle našeho pojetí A) v samostatných heslových statích by se zpracovaly plně lexikalizované stabilizované nevlastní předložky, zahrnující vedle jednoslovných lexémů (mezi, dle, kvůli, díky, zásluhou, vyjma) i lexém víceslovný (s významem odchylným od významu jednotlivých komponentů — vzhledem k), pokud mají funkci s jiným slovním druhem paralelní nebo dominující, s naznačením jejich spojitosti. To ani u jednoslovných předložek SSJČ důsledně neprováděl. Zpracoval stabilizované předložky konadverbiální, deadverbiální a transadverbiální jednak bez vzájemného propojení s adverbii (dovnitř, doprostřed), kdežto u jiných z nich spojitost s adverbii naznačil římskými číslicemi (vevnitř, zespod(u), zespoda, vprostřed, veprostřed, uprostřed aj.). I když slovník chápal slovnědruhové rozlišení mezi adverbiem a příslušnou předložkou jen jako vlastnost jedné lexikální jednotky (s. XIII), ne tedy jako lexikální jednotku novou, ve vlastním lexikografickém zpracování uvádí předložku i adverbium jako dvě samostatné heslové stati (s významovými odstavci, uváděnými ovšem jen pod jedním heslovým slovem). V našem pojetí jde o dvě lexikální jednotky, shodné formou, rozdílné slovnědruhově,[12] s obecným významem sice společným, ale aplikovaným na jednotlivý slovní druh, a tím funkčně diferencovaným. Jde o rozdíl předložek jako slov relačních, větně nesamostatných proti nerelačním a větně samostatným příslovcím.

Z tohoto hlediska nemůžeme akceptovat spojování předložek a adverbií v jednom společném hesle s jedním společným výkladem (jde o výrazy monosémické nebo polysémní, pokud je u nich alespoň jeden význam společný pro předložku i adverbium). S takovou důslednou praxí se setkáváme v SSJ[13] i v dalších citovaných slovnících (o. c. v pozn. 4).[14]

Snahou SSJČ je zachytit funkční paralelnost s adverbii u předložek konadverbiálních, deadverbiálních a transadverbiálních. Chápou-li se však tyto [230]výrazy jako samostatné lexikální jednotky, jak to naznačuje jejich lexikografické zpracování, měly by být uvedeny odděleně od adverbií, obdobně jako jsou zpracovány jiné typy slov (např. večer přísl. a večer subst.), i když samo propojování těchto výrazů obecně není bez užitku.

Podle našeho pojetí prepozicionalizace by dále v samostatné heslové stati měly být zpracovány nejen výrazy nedaleko, poblíž (jako je tomu v SSJČ), ale i výraz jako blízko aj.

K jednoslovným lexémům zpracovaným i v SSJČ v samostatných heslových statích se dále řadí předložky desubstantivní jednočlenné jako dík, díky, následkem apod. Podle našeho pojetí by měly být obdobně lexikograficky řešeny výrazy vlivem, zásluhou (uvedené v SSJČ jen v platnosti předl. u jednotlivého významu n. jako jeden z významů příslušných slov). Jejich řadu bychom doplnili výrazy jako cestou, jménem, průběhem (je v SSJČ jen jako v /ust./ spoj.) aj. Stejně by měly být uváděny i jednočlenné výrazy deadverbiální jako konče, počínaje (v SSJČ ve funkci příslovce, o tom dále) apod.

V samostatných heslových statích, připojených k heslové stati základního slova, by byly zpracovány dvojčlenné a trojčlenné předložkové výrazy desubstantivní i výrazy dvojčlenné deverbativní, v SSJČ buď a) přiřazené k jednotlivým významům příslušného slova s označením „v platnosti“ nebo „ve funkci“ nevlastní předložky (v rámci, z titulu, za účelem, v zájmu, v zastoupení), b) jako samostatné nové významy (za příčinou, vzhledem k), c) uvedené označením — „často též přen. v různ. frazeol. spojeních“ (na účet s gen.), „ve spoj.“ nebo „v ust. spoj.“ (na vrub s gen., na úkor, ve jménu, na základě), jako „publ.“ (z pozice), d) bez označení (pod záminkou, v důsledku, se zřetelem k, s ohledem na, v souhlase s, v souladu s, na rozdíl od, z hlediska, na poli ap.), e) bez uvedení typických spojení (ve srovnání s, na úseku, v duchu, po linii, v případě, ve věci ap.) (i když výrazy „ve srovnání s“ a „na rozdíl od“ jsou synonymy u jednoho z významů předložky proti). Za nezbytné bychom považovali slovnědruhové vymezení i u cizích výrazů jako a conto, ad vocem, à la.

Pokud jde o deverbativní předložky, kromě výrazu vyjma, vyjímaje, vyjímajíc (zast. vyjmouc, vyjmouce) SSJČ označuje výrazy jako hledě k čemu, nehledě k čemu aj. na rozdíl od mluvnice Havránkovy - Jedličkovy a Fr. Kopečného, teoretické stati Jelínkovy (o. c. v pozn. 1, 2) za příslovce. Protože tyto výrazy odpovídají uvedeným kritériím prepozicionalizace (např. tyto výrazy se neshodují ani s předpokládaným činitelem děje, ani s podmětem příslušné věty aj.),[15] považuji je za nevlastní předložky. Stejně je tomu i s výrazy konče, počínaje apod.

Jako B) samostatný významový odstavec s typograficky zvýrazněnou podobou heslového slova by byly zpracovány nestabilizované nevlastní předložky, předložkové výrazy v pokročilejším stadiu prepozicionalizace (v oblasti, v oboru, v procesu, v průběhu, v SSJČ je jen ust. spoj.). Výrazy řídce užívané s předložkovou funkcí periferní měly by [231]se uvádět jako nový význam u původního lexému s označením ve funkci předložky (např. daleko; obdobně by měl být zpracován i řídce užívaný výraz nablízko aj.).

C) V rámci významového odstavce zprav. s označením v ust. spoj., publ. ap. by se zpracovaly nestabilizované nevlastní předložky v počátečním stadiu prepozicionalizace (do rukou, ve středu apod.).

Přehlédneme-li celkově repertoár nevlastních předložek, který SSJČ zachycuje, je třeba konstatovat, že zůstává při jejich výběru poměrně daleko od skutečného úzu, v němž se uplatňují zvláště nové předložkové výrazy desubstantivní i částečně deverbativní, běžné zejména ve stylu odborném a publicistickém (v SSJČ jako publ. jsou označeny jen tři nevlastní předložky (z titulu, vlivem, v rámci), jako odborné čtyři (z titulu, pomocí, v rámci, za účelem). SSJČ věnuje zato velkou pozornost předložkám zastaralým nebo zastarávajícím a knižním (56 včetně jednotl. významů), zřídka nebo řidčeji užívaným (32), nářečním (7), obecným (5) apod. Tím prospívá vývojovému přehodnocení těchto výrazů, neboť PS mnohé z nich považoval ještě za neutrální (poníž(e), kolkolem, kraj, poblízko, povýše ap.), jiné neregistroval (naspod, naspodu, napolo, namísto apod.).

Práce na SSJČ byla podnětem k teoretickému propracování jednotlivých typů nevlastních předložek a je naší snahou, aby se výsledky našeho třídění, setkají-li se s obecným souhlasem, promítly v připravovaných dalších slovnících.

 

R É S U M É

On Synchronic Conception of Czech Secondary Prepositions in Lexicographical Description

In the article, the conception of secondary prepositions is delimited and their classification is presented. According to it, they constitute following groups: I. stabilized: (A) without an apparent relation to the words they have originated from; (B) manifesting a semantic and/or formal relation to such words, which are a) adverbs b) nouns c) verbs d) pairs of primary prepositions; II. unstabilized. The criteria for the status of secondary prepositions are formulated. Their lexicographical description in the Dictionary of Standard Czech is critically examined and an attempt of application of the suggested typology in the composition of a lexicographical entry is given.


[1] B. Havránek - A. Jedlička, Česká mluvnice (Praha 1970): „Nevlastními předložkami jsou i předložkové pády, jako … v souladu (v souhlase) s (čím), na rozdíl od“ (s. 307); Vl. Šmilauer, Novočeská skladba (Praha 1969): „Novější jsou nevlastní předložky z pádů abstraktních substantiv: … vinou, … v důsledku …“ (s. 82, 83); Fr. Kopečný, Základy české skladby (Praha 1962): „Ještě pregnantněji se vyjadřují výše uvedené vztahy předložkami nevlastními … v důsledku, prostřednictvím atd.“ (s. 54); Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny II (Praha 1951): „Neústrojně se vyskytují ještě jiné nepůvodní předložky, jako … v důsledku …“ (s. 1241).

[2] M. Jelínek, Výrazy předložkové povahy v dnešní spisovné češtině, SFFBU 13, 1964, s. 117n.

[3] Příruční slovník jazyka českého I—VIII, Praha 1935—1957 (dále PS); Slovník spisovného jazyka českého I—IV, Praha 1960—1971 (dále SSJČ); Fr. Trávníček, Slovník jazyka českého, Praha 1952 (dále VT) uvádí „v souladu s“ bez vymezení, „v důsledku“ v rámci příslušné heslové stati.

[4] S. I. Ožegov, Slovar’ russkogo jazyka, Moskva 1952 (dále Ož.), G. Wahrig, Deutsches Wörterbuch, Gütersloh 1968 (dále WDW), J. Dubois - R. Lagane - G. Niobey - D. Casalis - J. Casalis a H. Meschonnic, Dictionnaire du français contemporain, Paris 1969 (dále Dub.), P. Robert, Dictionnaire alphabétique et analogique de la langue française, Paris 1968 (dále Rob.); Mały słownik Języka polskiego, Warszawa 1968 (dále MSJP), The Concise Oxford Dictionary, Oxford 1951 (dále OD).

[5] Srov. i L. Kroupová v čl. V oblasti, na úseku, v oboru, na poli, NŘ 49, 1966, s. 210n.

[6] Srov. o konverzi M. Dokulil, Tvoření slov v češtině I, Praha 1962, s. 25.

[7] L. Kroupová v čl. Předložkové výrazy vzhledem k — se zřetelem k (na) NŘ 51, 1968, s. 83n.

[8] Srov. též Ján Oravec, Slovenské predložky v praxi, Bratislava 1968; M. Jelínek, o. c. v pozn. 2; E. T. Čerkasovová, Perechod polnoznačnych slov v predlogi, Moskva 1967, srov. mou rec. v SaS 1968, 29, s. 193n.

[9] Ernst Otto, Stand und Aufgabe der allgemeinen Sprachwissenschaft, Berlin 1954.

[10] Srov. B. Havránek, Řadění slovních druhů v mluvnici, sb. Rusko-české studie, Praha 1960, s. 465 (předložky jako slova synsyntaktická v širším smyslu).

[11] Definice v SSJČ podávají charakteristiku funkční, zpravidla pomocí obratu „vyjadřuje“ funkci, a to vztahovou, kterou vykazuje předložka v promluvě. V těchto formulacích je velký pokrok SSJČ proti PS, který např. u výrazu oproti definuje (1) význam „vyjadřuje osobu n. věc …“, kdežto SSJČ uvádí „vyjadřuje vztah místní …“.

[12] Vlastně homonyma, chápeme-li homonyma jako „totožnost formy při rozrůznění funkčním“, M. Těšitelová, O morfologické homonymii v češtině, Praha 1966.

[13] Srov. též pojetí předložky a příslovce (vedľa) jako jednoho lexému s různými gramatickými významy v Lexikografickém sborníku, Bratislava 1953, s. 74.

[14] I když v angličtině je situace poněkud jiná vzhledem ke konverzi, je zajímavé, že Webster’s New Practical School Dictionary, Springfield 1969 a The Shorter Oxford English Dictionary (prepared by William Little - H. W. Fowler - J. Coulson), Oxford 1968, se už od této jednoznačné linie odchyluje a zpracovává např. výraz along ap. jako předložku v samostatné heslové stati.

[15] Srov. o tom L. Kroupová, K slovnědruhové povaze deverbativních nevlastních předložek v češtině a slovenštině (k tisku připravený článek pro Peciarův sborník).

Slovo a slovesnost, volume 32 (1971), number 3, pp. 225-231

Previous Igor Němec: Hláskoslovné předpoklady produktivity slovotvorných formantů v češtině

Next Ludmila Uhlířová: O délce věty