dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Čeština v Ivanově Sele v Jugoslávii

Pavel Jančák

[Articles]

(pdf)

Чешский язык в районе Иваново Село в Югославии / Le tchèque à Ivanovo Selo en Yougoslavie

Ivanovo Selo (lid. Pémije; dále IvS.) je nejstarší českou kolonizovanou obcí na Daruvarsku v Jugoslávii;[1] leží už na samé periférii českého osídlení v přímém sousedství obcí charvátských nebo srbských. Dalo by se tedy předpokládat, že stupeň srbokroatizace bude ve srovnání s ostatními daruvarskými obcemi s českým obyvatelstvem nejpokročilejší. Tak se to také traduje i mezi samými daruvarskými Čechy. Ve skutečnosti je však zdejší čeština až překvapivě uchovaná. Je sice pravda, že v počtu případů stálých srbocharvátských (dále sch.) výpůjček, kdy český výraz již přestal být pravidelnou součástí slovní zásoby, jde čeština v IvS. někdy ještě poněkud dále. Avšak ono výrazné, vcelku i dost libovolné kolísání mezi slovy českými a sch., tak charakteristické pro mluvu na Daruvarsku, zde není. Je to dáno zřejmě tím, že obec je až na nepatrné výjimky čistě česká a že pronikání cizích prvků do tamní češtiny — třebaže jde o kolonizaci starou bezmála už 150 let — probíhá zřejmě pomaleji než u obcí smíšených. Ukazuje se — a tento fakt se dostatečně nezdůrazňuje ani v nejnovější a základní studii Mirkovićově o daruvarské češtině,[2] že tato skutečnost, totiž to, je-li obec čistě česká nebo smíšená, je jedním z dalších základních faktorů určujících celkový charakter mluvy v té které obci na Daruvarsku. Z těchto všech důvodů zaslouží si studium sch. vlivů na češtinu v IvS. ještě zvláštní samostatné pozornosti.

Druhým charakteristickým rysem mluvy v IvS., rovněž odlišným od obvyklého stavu na Daruvarsku, je její až překvapivá stabilizovanost. Přitom i o zdejší obci s největší pravděpodobností platí, že původní kolonizace byla nářečně nejednotná; avšak v průběhu dalšího vývoje, kdy docházelo k střetávání různorodých nářečních prvků, se tyto rozdíly v rámci dané obce vyrovnávaly na poměrně jednotný standardní jazykový úzus. Tato nová stabilizace dialektu je zde nepochybně důsledkem zvláštních společenských podmínek, zejména dlouho trvající izolovaností a uzavřeností (danou např. také tím, že po řadu generací se zde uzavíraly sňatky téměř výhradně jen v rámci obce); k tomu přistupuje i poměrně menší migrace obyvatelstva než na ostatním Daruvarsku. Je tedy zřejmé, že podrobná analýza získaného jazykového materiálu z IvS.[3] může přinést zajímavé a v mnohém ohledu i cenné výsledky.

[242]Pokud jde o základní nářeční charakteristiku dnešní mluvy v IvS., lze říci, že tento dialekt, jenž se v průběhu poměrně dlouhého společného jazykového vývoje v čistě české obci z původně nejednotného základu postupně stabilizoval, odpovídá v souboru svých hlavních znaků širšímu oblastnímu typu severovýchodočeskému (dále svč.). Znaky charakteristické pro jiné nářeční typy zanikly v mluvě obce beze stopy a nacházíme zde pak pouze takové jevy, s nimiž se můžeme setkat jen na území Čech. To platí i o ojedinělých podobách, jež by bylo možno hodnotit jako stopy nářečí moravských, jako je běžně užívaný tvar gen. ak. koňa (nezávisle zachycený ve spontánních projevech tří různých informátorů, např. mněli krávu a koňa); takovéto domnělé „moravismy“ jsou zde zřejmá přejetí ze sch.

Stabilizovanost mluvy v IvS. lze doložit rozborem všech jejích znaků.

A) Je přirozené, že se ve zdejším dialektu setkáváme se všemi znaky, jež jsou charakteristické pro mluvu celých Čech, a tedy společné všem českým nářečím v užším smyslu. Tyto typy jako starej mlejn; mouka, vedou; dobrí mlíko; vokno; schoďit; heskí kluci; řek, nes atd. jsou zde ještě mnohem důslednější než v dnešních českých nářečích, kde v důsledku interference mezi rovinou spisovnou a nižšími jazykovými rovinami pronikají u některých typů jednotlivé spisovné podoby až do roviny dialektu. Na Daruvarsku, kde je vliv spisovné češtiny velmi omezen, k takovým případům nedochází, protože úlohu prestižní jazykové vrstvy zde přejímá sch. a její působení na český dialekt probíhá podle jiných zákonitostí a vede i k jiným výsledkům než při působení spis. jazykové vrstvy na vrstvy nižší v rámci jednoho národního jazyka. V mluvě IvS. je tedy možno mezi podobami s ej slyšet i případy jako velká pejcha, lejči (= lýko), při slunce vejchodu; stejně důsledné je i počáteční ou-: outerek, ouplněk, oumisl, ouskej (v komp. je ouščí vedle uščí, uší); z tohoto hlediska jsou zajímavé také doklady na participia n-ová s důslednou změnou é-í, a to v případech jako bude zajišťíno, bilo řečíno, mňel vimišlíno (B 10). Všechny tyto jevy se zde zachovaly ve stavu, jaký odpovídá starší fázi mluveného lidového jazyka v Čechách.

B) Pokud jde o soubor hlavních oblastních znaků, které jsou příznačné pro nářeční diferenciaci Čech, charakterizují mluvu v IvS. nejprve jevy, které v Čechách překračují oblast širokého severovýchodu a zabírají v různé míře i oblast středočeskou (dále střč.).

1. Z hláskoslovných jevů této povahy sem patří především výskyt slov s dlouhými fonémy é a ó, vzniklými sekundárním dloužením přízvučných slabik, které v tomto nářečí přispívají k pravidelnějšímu využití pětičlenného systému dlouhých vokálů. Připomínáme, že na rozdíl od charakteristiky, kterou pro spis. jazyk stanovil J. Vachek,[4] jde v těchto nářečích o naprosto [243]neutrální užití, jak ostatně ukazují i následující doklady z IvS. Na rozdíl od dnešního stavu v čes. nářečích, kde je jev rozložen po jednotlivých slovech (některé případy jsou omezeny dokonce jen na jistý úsek severovýchodu, jiné jsou zase naopak společné jak severovýchodním, tak středním Čechám), je v IvS. výčet jednotlivých slov s délkou poměrně bohatý a jejich užívání — u é ve shodě se stavem na celém Daruvarsku (Mirk. 128n.), u ó ve shodě s většinou daruvarských obcí (Mirk. 117) — až na několik výjimek vcelku důsledné.

Např. péro, zéli, péři, céra, dvéře (vedle (dále jen v.) dveře), Éva, s tech vjéčich, Čérnovi; bére, léze, žére, dérou, pérou se, vjéřit, mňéřit, séďet, séďel, séďí, léžet, léží, kléčel, s kléče, bréčí (v. brečí), vjéďel, vjéďi (v. vjeďel, ale jen povjeďit) — póle, póličko; bóži; stóji, stójej (ale ze stóje), bóli (ale boleňi), dójí; hóřet, schóří, prohóřelej; nahóře, nahóru, dóle, dólu.

2. Druhým výrazným znakem dotýkajícím se hláskového systému je krátké i a u vzniklé sekundárním zkrácením v nepřízvučných koncových slabikách. Tímto jevem se sice postavení í a ú v soustavě dlouhých vokálů oslabuje, ale jen do určité míry, protože se týká pouze některých typů.[5]

Důsledná krátkost koncového -i je u typu staveňí: psaňi, uhli, šťesťi, vod mláďi, kapraťi, vo posvíceňi, za staveňima, v plur. konc. měkkých substantiv plno sazi, u dvéři, baliček ertepli; ke zďim, kosťim, nohavicim; vo pekařich, na nožich, na vejcich a u některých infinitivů zabit, utřit, umlit, vodeuřit, povjeďit; mlit, plit, vzit, jit aj.; důsledně krátké jsou i některé slovotvorné přípony, zejm. -ik (rohlik, ribňik, řemesňik), ale též některé další (krajic, třevic, šest mňesicu; petrolin; kaminek, taťinek; votipka), u jiných se někdy vyskytnou jako řídké dublety i podoby s délkou, a to zvl. u deminutiv vokinko, seminko, polinko (v. -ínko), količek, mňesiček, hrňiček (v. -íček). Krátké koncové -u se důsledně uplatňuje zejména v plur. tvarech mask. vot sousedu, vot pekařu, u rodiču;[6] našim Čechum, koňum, kuřatum a v muž. tvaru přivl. adj. taťinku kabát. Přitom krátké dat. -um — stejně jako krátké -im (v lok. instr. adj. ve vojanckim, před novim rokem a v 1. préz. sloves nosim, choďim, vopravim) — nemá už charakter výrazného oblastního diferenčního znaku, protože zahrnuje s výjimkou okrajových úseků téměř celé Čechy.

3. Diftongizace ý(i)-ej je provedena v IvS. nejen u typu starej mlejn, nýbrž i po ostrých sykavkách cejťit, sejto, posejpat, lesejk, vozejk, včetně přechodu k morf. typu dobrý u adj. cizej (cízej), tedy fem. cizá, s cizou.

4. Předložka s se v postavení před jedinečnými a před v- nemění ve svůj znělostní protějšek z, ale vyslovuje se důsledně jako s.

Např. s jednou Češkou, s lidma, s múžem, s neckama, s ňákim strejcem, s rukou, s volma. Tato výslovnost se uchovává i u vokalizované předložky se: se solej, se zélim, se švagrem.

[244]5. Z morfologických znaků mluvy v IvS. je velmi výrazným rysem shoda tvarů nom. a ak. pl. živ. mask., která na mateřském území zahrnuje zhruba celou sv. polovinu Čech, tedy opět i větší část střč. oblasti mněl kamaráďi, fšade dal Ňemci, mňeli sme tu šeuci a kalci, pozvali si ďelauci, kočijáši sme mňeli dva, pro siňi, řidčeji též mňela štiri sinove. Tento jev, v IvS. naprosto důsledný,[7] je vlastně pokračováním staré tendence po vyrovnání nom. a ak. pl., které u neživ. maskulin probíhalo už v staré češtině a zobecnělo v celém jazyce. Na rozdíl od tohoto starého vyrovnání, kdy je ve funkci nom. i akuz. neživ. podoba původně akuzativní, uplatňuje se v případech obdobného vyrovnání oblastního u živ. substantiv ve funkci obou pádů podoba nominativní. V nářečích jsou ovšem ještě další případy, které překračují rámec obou těchto typů pádového vyrovnání, jednak akuzativní podoby pro oba pády i u životných (starým typem příslušnosti ke kategorii neživotných jsou jména některých živočichů, jak ukazují i doklady z IvS. ptáčki, křivánki, brapčáčki, koňipáski, brunďivári; ale zachyceno též ti sedláci museji chudáčki trampoťit), jednak, v IvS. daleko vzácněji, nominativní podoby i u neživotných (bubáci ‚plody lopuchu‘, ‚uschlé okvětí u jablka‘).

6. Výrazně diferenční charakter má také ustrnulá diftongizovaná podoba gen. lok. husejch, užívaná v IvS. zcela důsledně.[8]

7. Přivl. adjektiva mají v nom., popř. v ak. jmenné tvary.

Např. bratrancu sin, bratru poďíl; bratrancova kúča, unučina céra, ak. taťinkovu kňíhu; sinovo póle sestřin šátek, maminčina zásťera, sestřini hoši, bratrancovi ďeťi.

8. U sloves jsou výrazným diferenčním jevem podoby s příklonným -s v 2. sg. min. č., užívané v IvS. — na rozdíl od ostatního Daruvarska (Mirk. 246) — důsledně.

Např. tis tam přiložila, přišels k nám, pustilas vodu?, nasipalas kobile?; krásněs to uďál, prasatums nedával?; v doplňovacích otázkách Kams je dala? Cos nedal pozor!; u zvratných sloves ti sis ukrojil chleba, klíček sis nevzala, uhoďil ses; v kondicionálu musel bis, ti bi sis sám nabral vodi?, abiz bil doma a přirozeně též u výpůjček Já bich si ťě ňijak nebral, das (= kdybys) nesloužila.

9. Sloveso býti má v 2. préz. jen podobu seš: ti seš lakomej, nejseš uřátej.

10. Příčestí v konstrukci typu mám uvařeno má koncovku -íno: už je vaříno, máme skliďíno, maj postavíno.

C) Nejvýrazněji charakterizují mluvu v IvS. významné diferenční znaky severovýchodočeské, ať už jsou typické pro celou tuto oblast nebo jen pro některé její úseky.

1. K základním znakům této povahy patří především výslovnost neslabičného u za tautosylabické v po samohláskách a ostatní změny, které jsou důsledkem původní bilabiální výslovnosti souhlásky w. — Skutečná bilabiální výslovnost w se u některých mluvčích v IvS. v jednotlivých případech dodnes zachovává (zvl. v sousedství zadních samohlásek u, o, popř. zadopatrových souhlásek, [245]uwázat, kwásek aj.), ovšem ne v té míře, v jaké je dosvědčena např. pro Dolany na Daruvarsku.

Pokud jde o neslabičné tautosylabické u po samohláskách, je zde tento jev poměrně velmi živý.

Toto u je hojně doloženo jak v postavení před souhláskou [s krauma, láuka; vodeuřit, peunej (vedle častějšího sch. přejetí čtvrstej); prášiuka, ďiunej; šikounej, ve vouse, psouskej] nebo v předložkových spojeních (do usi, za urati), tak zejména na konci slov, kde je pravidelné (splau, do votau; koroteu, tech dřeu; chliu, nebudu žiu, nejdřiu; krou, ten domou náš; mluu česki, a dokonce za pův. -f: pejseg ďelá bau, bau). O životnosti jevu svědčí i to, že je zcela běžný i u sch. výpůjček (sinouka, v nepoznatom praucu, nekriute furd hocha). Dubletních podob bez této změny je poměrně málo (polifka, navliknout), častější jsou zvl. u případů jako nevjesta, povjesí se, povjeďit, človjek.

Původní bilabiální výslovnost w byla příčinou několika dalších změn této hlásky, zejm. pak i jejího zániku. Z těchto případů jsou v IvS. dosvědčeny podoby jako kjet, uš kjetou, na kjetnou neďeli; do sjeta, sjetlo, bil sjetkem, ovšem už vedle typu kvjet, svjet. Zcela důsledný je zde však zánik w v intervokalickém postavení typu na hlawu, přičemž a-u se vyslovuje dvojslabičně na suchou trá-u, milouňik lo-u, tomu dře-u, dostala vejba-u, pa-učina (ale pa-vouk); jednoslabičná, diftongická realizace au je jen ve výrazech pau-za, pau-zňik (ovšem vedle pa-u-za, pa-u-zňik ‚pavuza, provaz na utahování‘).

Velmi frekventovaná je v IvS. změna předložky v v h (ch), a to ve všech pozicích h brigáďe, h Bjelováru, h Maďarsku, ch pořátku, ch Pémiji; h loňi, h mňesťe, h noci, h nížiňe, h ruce; h Daruváru, ch komoře, ch ti noze; h voďe, h vesňici, hňitřku (řidčeji též v víboru, ve vrťe); h autobuse, h učeňi, h evanďelijum, h Ivanovim Sele, h okoliňe (vedle řídkého v očich, v Americe).

2. Poměrně často se v IvS. zachovává výslovnost koncových znělých souhlásek na konci větných úseků.

Např. vagoun suchejch hub, moc rád, tak jeď, plnej vúz, je tam louž, pot polštář, von se probjeh a řídce též ta bila ze dřev (obvykle je dřeu; u slova červ je však jen podoba s -v).

3. V souvislosti se zachovanou koncovou znělostí rozlišují se ve výslovnosti etymologicky znělé a neznělé koncové souhlásky i v mezislovních spojeních, a to se slovy s počáteční samohláskou (snad aňi, teď už pjet aut), s jedinečnou (moh je sundat, keř liskovej, vez ňe domu, než maso moc málo) a s počátečním v- (vez vúz třikrát vidíchla).

4. Z výrazných morfologických svč. rysů charakterizuje nářečí IvS. dat. lok. sg. živ. mask. s koncovkou -oj.

Např. pánoj Koutňikoj, k strejcoj, tomu zeďňikoj; po taťinkoj, vo Jelinkoj a Havelkoj; řídce je též -oji (tomu doktoroji, po sinoji). Vedle těchto případů bylo zachyceno několik dokladů s touto koncovkou i u jiných substantiv (telátkoji pusťila vodu; tomu borečkoj (= stromku); tomu ďeckoj; pudeš k mámoj?, poj báboj! (k malému dítěti).[9] Uvedené koncovky jsou v IvS. velmi důsledné; jen u jednoho informátora — a jde o starousedlíka z nejstarší osídlenecké rodiny — bylo zaznamenáno snad nejpravděpodobněji spisovným vlivem) několik dokladů na -ovi (falářovi, každímu Čechovi a Chorvátovi, po tim pantátovi).

[246]5. Neméně důsledná je koncovka -ej místo v instr. sg. f.

Např. posipaj se skořicej, bratranec se sestřeňicej, přet chvílej, se solej, krvej, pod jabloňej; tou nácijej, pot kučej, kororicej, Pémijej. Dubletní užívání koncovky -i je v IvS. jen velmi výjimečné (zachycen jen jediný doklad s kosťi), u abstrakt na -ost bývá však -i důsledné (tou starosťi).

6. K příznakovým rysům mluvy v IvS. patří i potenciální výskyt koncovek s analogickým -ch v gen. pl. subst. hodňe vlkuch, tech Čechuch, plnej našich Pémijákuch; u dveřich, do vjecich, mezich, u staveňich, z vočich. Není to jev nijak nápadný a poněkud častěji se vyskytuje jen u několika mluvčích, zřejmě také proto, že i v Čechách je charakteristický spíše pro oblast střč., odkud proniká také do svč. nářečí.

7. Rodinná jm. mají v dat. důsledně[10] koncovku -om (vdala se Čérnom, musíte jit Jelinkom, pude Válkom, Hňízďilom se přižeňil). V Čechách je dnešní zeměpisný rozsah tohoto jevu poněkud menší, než vydělují nejtypičtější svč. izoglosy.

8. Svým charakterem patří do této skupiny také rodinná jm. tvořená koncovkou -ovi i od adjektivních příjmení Čérnovi, Pokornovi. Na území Čech nezahrnují však tyto podoby celou svč. oblast, ale jen její vnitřní pruh[11] s přesahem do oblasti střč.

9. Charakteristickým svč. rysem je uniformita tvarů 3. os. pl. sloves všech typů s koncovkami -ej, -aj.

Např. zastavjej, posaďej se, nosej, prohóřej, vařej a pečou, mluvjej jak mí; dávaj, spívaj, voraj, ďívaj se, pjekňe křupaj, nasipaj se brambori. Jen velmi řídce se vyskytnou podoby s koncovkami -eji, -aji (zachyceny byly tyto doklady museji, držeji, mluvjeji, ráďi to poslouchaji, poudaji).

10. V IvS. jsou také častá analogicky tvořená participia bez dublet typu uďenej : sou nasaďení, zasaďení dno, je to zaříďení, uklíďění, pohoďení, uhoďenej; vobráťenej, vipoťenej. Také Mirk. (257) uvádí většinu svých dokladů z Daruvarska právě z IvS. V Čechách žijí dnes tyto podoby na území menším než hlavní svč. znaky, a to ještě ne všude v plné intenzitě.

D) K výrazným morfologickým znakům, typickým pro nář. IvS., bezesporu patří ještě dva jevy, jejichž vztah k českým nářečím nelze zatím s konečnou platností určit.

1. Je to především přenášení koncovek lok. pl. fem. do genitivu.

Při výzkumu v IvS. byly zachyceny tyto doklady u mejch vňučkách, vedle tech kupách, do flaškách, u dvirkách, ňekoho s Čechách, slívički padali z graňkách, hodňe boudách, hra holkách, z loukách, do votavách, koňum do řezankách, napsal ste kňíhách.

Uvedené příklady dosvědčují, že tento jev je sice jen potenciální (daleko častější zůstávají totiž v gen. pl. i nadále podoby typu do bot, u krau), ale v daných mezích přece jen ještě poměrně frekventovaný. Ze zaznamenaných dokladů je rovněž patrné, že se jev týká vesměs jen žen. a-kmenů. Tento stav [247]vcelku odpovídá i situaci v několika dalších daruvarských obcích, kde byl tento jev zatím dosvědčen, a to i u tvrdých neuter.[12]

V Čechách se setkáváme s obdobným, ovšem již dále modifikovaným jevem[13] na severozáp. okrajovém úseku střč. nářečí, který má některé společné znaky i s nářečími svč. Tato skutečnost a hlavně i to, že tento jev byl ještě zachycen u staré východočeské kolonizace na Střelínsku u Vratislavi, vedlo k domněnce, že jde o znak domácího původu.[14] Je však třeba připomenout, že současný výzkum čes. nářečí zatím existenci těchto podob na svč. oblasti nepotvrdil, ačkoli různá jednotlivá starší svědectví o vyrovnávání obou pádů na území Čech v starší literatuře jsou, a to nejen v svč. nářečích.[15] Nejvýraznějším projevem těchto unifikačních tendencí na svč. oblasti je uniformní analogická, původně duálová koncovka -ouch (duálové -ou s příklonným -ch) pro gen. a snad i lok. pl. všech typů, dosvědčená Kubínem a nedávno znovu potvrzená Siatkowským jako pravidelný nářeční jev v kladské češtině.[16] Jinak však lze sotva soudit, že by společné formy pro gen. a lok. — až na obecně rozšířené duálové tvary jako rukouch, nohouch, prsouch, schodouch a na [248]oblastně příznakový tvar husejch — vytvářely dnes na svč. území nějakou souvislejší zeměpisnou oblast.

Pokud jde o gen.-lok. f. v mluvě IvS.,[17] je možno hledat východisko této změny přímo ve stavu tohoto jevu v místním nářečí a v jeho vztazích k příbuzným jevům pádového systému. Není zcela bez významu zjištění, že gen.-lok. f. je v IvS. častější v úzu těch mluvčích, u nichž je zároveň frekventované analogické genitivní -ch (stromuch, vjecich — viz C 6). Přibíráním tohoto analogického -ch vzniká totiž u měkkých feminin shoda genitivu s lokálem (u mezich na mezich) a bezkoncovkové genitivy typu žen, měst, lavic se dostávají do izolace a přestávají být dostatečně výrazným formálním prostředkem pro danou funkci; tím jsou dány podmínky pro vznik analogické shody genitivu s lokálem také u těchto typů substantiv, které se vyřešilo přímým přenesením lok. koncovky do genitivu. Zda tento proces proběhl až za podpory cizího vlivu v sch. prostředí nebo zda je existence tohoto jevu v nář. IvS. přímým obrazem staršího stavu, vzniklého ještě na mateřském území a porůznu dosvědčeného v citovaných zmínkách ve starší literatuře, zůstává zatím otevřenou otázkou. A právě cenné svědectví B. Němcové a stav tohoto jevu v arch. čes. nář. na Střelínsku svědčí spíše pro variantu druhou.

2. Mnohem jednoznačněji je možno charakterizovat druhý jev, totiž imperativy typu pošlite, nejezďite, sedňite si, polkňite si, užívané v IvS. důsledně. Je sice pravda, že tyto podoby se na území Čech vyskytují také, ale v oblasti svč. hlavně jen na severním okrajovém úseku v Podještědí.[18] A právě důslednost, s níž se u tohoto jevu ve zkoumané obci setkáváme, svědčí o tom, že tento stav získal český dialekt až v prostředí srbocharvátském.

E) Vedle základních oblastně diferenčních znaků dokresluje charakter mluvy IvS. řada dalších rozdílů od spis. jazyka, z hlediska jazykového systému sice namnoze i nepodstatných jednotlivin, ale pro podrobnější charakteristiku tamní mluvy často významných příznakových prvků. Z bohatého materiálu získaného při výzkumu v IvS. uvádíme zde ve výběru aspoň důležitějších z nich.

1. Z hláskoslovných jevů je možno uvést další příklady odlišné kvantity samohlásek, ať už jsou příznačné jen pro oblast svč. [páta, nápřet (v. napřet), fčerá, pisánka; píla, ťícho, břícho, slína, míska, ďírka, ňítka, pjet mís, ďír, cízej (v. cizej), přiťískne, uklíděnej; kúťe, kúře, kúpa (v. kupa), strúna, kúželka, tlúčou, dlúžen] nebo pro území ještě širší (vzádu, kráva s krávou, trávou, slámou, hlínou, břízou; místr, kňíha, pívo; drúžička, múž). Vedle uvedených délek vyskytují se některé oblastně příznakové krátkosti [kočar, hral (vedle už obvyklého hrál), sila, listek, chcipnout, zašivat], zvl. pak další případy krátkého i, známé i ze střč. oblasti (poliuka, žlice, zabijačka, žihadlo, řibátko, votipka, počitat, uťikat, řikat, poďivat se).

Ojediněle se ještě vyskytnou stopy po důsledném krácení koncového -i ve všech [249]pozicích, jež je hojné na některých úsecích vlastní svč. oblasti. Několik dokladů bylo zachyceno u slovesného typu nosí (u všech zachycených dokladů je krátké -i ve slabice po přízvučné délce hóři, stóji, dóji, léži, vjéři — jinak je zcela pravidelné hóří, vješí, kouří se …), poněkud více u měkkých adj. v postavení na konci kóla (dneska je to lepči, šel ten starši — ale ti starší céri, velikonočňí svátki, slepičí prdílki; avšak i v postavení na konci kóla bývá obvykle délka bil vode mňe vo štiri roki mlačí). Nejvíce dokladů na krátké koncové -i je v tvaru gen. dat. lok. sg. f. ukaz. zájm. ta: do ti ďíže, ti babice; protože adjektiva v těchto tvarech nekrátí, kvantita koncovek se ve spojeních ukaz. zájmen s adjektivy střídá do ti vřelí vodi, k ti velkí zahraďe, vo ti ženckí). Všechny tyto případy krácení koncového -i mají charakter doznívání jevu, jak se v Čechách vyskýtá na širokém přechodu mezi svč. a střč. oblastí.

Rozdílná kvantita je také v slovech hruda; loj, mostek (zachování starého kvan-rozdílu je zde ještě podporováno stejně znějícími sch. slovy loj, mostić); mozoul a též vagoun (v. vagón), kanoun.

2. Ostatní samohláskové změny příznačné pro svč. nář. byly v IvS. zachyceny jen ve zbytcích: počáteční i-, í- (místo ji-, jí-) v případech ítrňice, častěji itrňice; ískra, inej, inači (v. jiskra, jinačí — u tohoto jevu je možno uvažovat i o vlivu stejně nebo podobně znějících sch. slov s počátečním i-); depalatalizace retnic u příznakové podoby smeje se a pak už jen u slova dřevenej (dosvědčeného v této podobě snad z celých Čech)[19] a u ojedinělého dokladu vejem (nejde-li o nějakou analogii: bylo totiž doloženo též převejvali, a pak by mohlo jít např. o obdobu podob lejem přelejvali); zvratná analogie k vokalizaci slabičného r u podoby čiprnej, čiperňejší (v Čechách dodnes živé na širší svč. oblasti).

Z nepravidelných změn samohlásek je možno z IvS. uvést tyto podoby přaska, kolaj, přadeno, rachtat, rachtačka, vojanckej; vimeno, sekirka; dvíčata; pomohat; votpočnout; kontrakce ďál, ňák, ňákej. Všechny tyto podoby jsou rovněž příznačné pro oblast svč., popř. střč., nebo odpovídají starší fázi lidového jazyka v celých Čechách. Výjimku tvoří jen analogické střč. (a jzč.) podoby hlibokej, hlipší, hlejpka, hlejp, které dříve zasahovaly asi hlouběji do svč. oblasti než dnes. Ještě podivnější je několikrát ověřený výskyt slovesa poučet, poučí ‚půjčovat, půjčuje‘, které je jinak charakteristické pro nář. jzč. (viz J. Voráč, o. c., s. 23).

3. Ze změn souhláskových je třeba ještě upozornit na další podoby se změněným nebo zaniklým pův. bilab. w (břet, zbíhnout, pobřislo, vobar; blízat; sourať, lašťouka; vrabec, vdolek; coufat; stojka) a zvl. pak na zjednodušení skupiny hř-, a to nejen v případech celočeských (řeben, řbet, řmí, řeblo, řebná kobila, říbje/řibje, řbilko), ale i u podob typických jen pro svč. nář. (řích, říbek, říva, řát, vořejval, uřátej). Zachyceny byly též případy mezislovní progresívní asimilace (s chrábjema; schasnout; diš cho máme; nech cho, že bich cho prosil) a podoby zájmen a příslovcí se změnou g-h (hdo, ňehdo, hde, hdi, ňehdi, ňihdá). Zjednodušování skupin stř a skř, hojně dosvědčené v IvS. (tříbro, třítka, třeva, třevice, tříká, protředňí, třihauka; křivánek, křípá zubama, křínka), bylo příznačné pro lidovou mluvu po celých Čechách; totéž platí pro důsledně užívané podoby tříška, škořápka, šťopka, šlupka, košťenej; řebřik, řebřiňák, drúbeř. Konečně by bylo možno z IvS. uvést celou řadu dalších jednotlivých případů s různými drobnými rozdíly charakteristickými pro mluvený lidový jazyk [kadlec, hromice; minář (čast. mlinář), mha (čast. je už sch. přejetí magla); majinkej (v. maličkej); šklubat, zdralej); herbábnej; trachtor atd.]

[250]4. V morfologii si nejprve povšimneme některých nápadných jevů při skloňování substantiv. Poměrně dosti frekventovaná je koncovka -ove v nom. pl. živ. mask. (falářove, naše pradědove, učitelove, ti Rusove; siňi i sinové) a hlavně konc. -ách v lok. pl. daleko důslednější než v čes. nářečích (po sousedách, na vozách, po mlejnách, na pařezách, v lesách, na tech vejletách; ale např. téměř vždy jen na volech, a to i ve vazbě vorá na volech, ďelá na volech). V instr. pl. zde ještě plně žijí typické svč. podoby klucma, hošma, kdežto obdobné tvary v gen. a dat. (klucu, klucum) se znají už jen pasívně. Ze skloňování feminin jsou nejvýraznější důsledně užívané podoby nom. typu kuchiň, rejš, ďíš, louš, volš, gen. pl. sukeň, vovec; louk (obvykle luk) a dat. sg. hypokoristik řek to Máňi. Poměrně časté jsou tvary neuter typu z vejcete, k vejceťi; strnišťata, na mísťeťi (v. podob dje strňišťe, na mísťe).

5. Z výrazně příznakových tvarů při skloňování adjektiv jsou pro charakteristiku mluvy v IvS. důležité střč. a část. i svč. uniformní podoby pro gen. dat. lok. sg. f. typu tí dobrí (do tí chorvackí zemňe, k visokí hrušce, na starí kláďe, ch tídle válce prošlí) a svč. komparativy typu vostří, chitří (kerej bude chitří a kerej hloupjejší). V gen. a dat. sg. mask. a n. je důsledná délka (kus novího pjekního života, jejichmu malímu; u staršího bratra), v lok. a instr. zase důsledná krátkost (ve vojanckim, před novim rokem; v prostředňim, f třicet třeťim roku, se staršim), jak to odpovídá střč. úzu (s přesahem do svč. i jzč. oblasti). Jako ve všech čes. nářečích v užším smyslu má nom. pl. živ. mask. tvrdé zakončení (velkí kluci); jen substantivizovaná adj. ti naše starí mívají dubletně i zakončení měkké (sou staří a mlaďí).

Přivlastňovací adj. mají kromě jmenného nom. ak. (taťinku kabát, viz B 7) skloňování složené (do Hrdličkovího dvoru, k učitelovímu hochoj, h Ivanovim Sele, na bratrovi zahraďe, z nevjesťiní strani). Totéž se týká i jmen přivlastňujících rodině (Fráňa Vorlu, Marjánka Rajzlova, ale Fráňoj Vorlovímu, Aňice Vorlovi). Rodinná jm. mají v gen. a dat. dvojí tvary, jmenné (u ňákejch Káneru, vod Dutku; pude Válkom) pro význam ‚v rodině‘ a složené (u Havelkovejch zastavil autobus; aš k Pokornovejm, k Soukupovejm) s významem ‚před obydlím‘; v instr. se oba významy stýkají (se Švorcovejma; přet Soukupovejma).

6. Dat. sg. os. zájmena v nepřízvuč. postavení má dvojí tvary: vedle mi (vipravovala mi, tvrdá mi je šlupka) převažuje mňe (vona mňe to dala, jak mňe bilo tak silňe zle, po souhlásce může být ňe: přines ňe vodi, dej ňe kousek; též v akuz. vez ňe domu). U zájm. mi, vi vyskytují se dubletně i svč. podoby s délkou ví biste mňe řek, mí sme ho trestírali. Délky vedle krátkostí jsou také v tvarech s ňím/s ňim, s ňíma/s ňima; u dublet /ji převažuje délka (silně jí bilo zima / dals ji to; málo jí držeji / čekali ji), ale u přivl. zájm. naše je v těchto případech jen krátkost (vod naši bábi, pro naši Marjánku, za naši vesňicej).

Přivlastňovací zájm. mají — stejně jako na většině Čech — tvary stažené (mího, mímu; v lok. a instr. mim i mím; pl. mejch, mejm, mejma — nejsou zde tedy střč. podoby mojeho); v tvarech fem. a v pl. silně převažují „krátké“ podoby má babička, má céra, mí roďiče („delší“ podoby, příznačné pro oblast střč., jsou řídké moje maminka, mňel svoji sinouku, tu mojí kúču). Tvar naše je i pro nom. pl. živ. (naše Češi, naše staří, naše sedláci). Zájm. jejich má při skloňování podoby vod jejichho Míri, jejichmu malímu.

Vedle pravidelných lokál. tvarů ukaz. zájm. na tom, f tomle vyskytují se jako řídké dublety podoby ch tim ribňiku, už bilo po tim; tento tvar je zcela důsledný v instr. sg. (s tim vimetete popel), zcela ve shodě s podobou čísl. jeden (přijel s jednim) a s plur. tvary tech, tem (s tech vjéčich, tem velikejm, po tech brojich, s tema stromama; avšak na rozdíl od čísl., kde je důsledně na jednejch, bila sem tam u jednejch). — Gen. dat. lok. f. má uniformní tvar (do tí polifki, k tí zahraďe, při tí voďe; řídce též s krátkou kvantitou do ti ďíže — viz F 1), shodný s ob[251]dobnými tvary adjektiv. U některých informátorů bylo zachyceno několik dokladů s podobou tej (u tej Chudoboví, tej ženckí, po tejdle válce); ze situace a z celkové povahy jevu lze tyto doklady charakterizovat jako inovace až z poslední doby vlivem zvýšeného styku s ostatním Daruvarskem a nepatří tedy k základnímu standardu mluvy IvS.

7. Uvedené základní diferenční jevy u sloves je možno doplnit ještě dalšími charakteristickými rysy. Jsou to zejména jednak podoby infinitivů se změnou é-í jako např. níst, píct, vlíst, víst, známé ze svč. a střč. nář. a svč. infinitivy typu lejt, sejt, plejt, vořejt, jednak příznakové tvary imperativů, a to svč. a střč. podoby typu pi, napi se, zabi, přiši tam záplatu a střč. tvary poj (v. poť), pojte; buj, bujte. Jako vzácný archaismus byla při dotazníkovém výzkumu v reakcích dvou různých informátorů ze staré generace zaznamenána (ale spontánními doklady už nepotvrzena) v typu je uvařeno složená podoba příčestí, tedy je vaření, mám pečení, v čes. nář. dnes charakteristická pro užší svč. oblast (jinak je v IvS. typ je vaříno — viz B 10). Za zmínku ještě stojí různé podoby 3. os. sg. typu kope/(většinou je : vorá, kopá, loupá, kulhá, houpá, křípá, posipá se; u někt. sloves -e: kiše, hejbe se), tvary příčestí zapal, začal, žal a ustrnulé přechodníky ďelal to ze stoje, ze seďe, z leže, s kléče.

8. Při stupňování příslovcí je v IvS. střč. a svč. typ na -ejc (čerstvjejc, lehčejc, teplejc); jen k hluboko je komp. hlejp, hlejpš.

9. V mluvě IvS. je nápadná velká frekvence vokalizovaných předložek i u typů v čes. nářečích už vzácných nebo dokonce neobvyklých ve hlavje, ve chlátku, ve ploťe, ve troubje, ve pjet ve kostele, ve nouzi, ve novinách, ve tej tvorňici, ve šech kloubách; ze Čech, vjenečeg ze klásku; ke salátu. Bylo zaznamenáno též několik dokladů s nadměrným s (ďelá s levou rukou, psát s pérem, zavázala to s ňíťej).

F) Při hláskoslovné a morfologické analýze nářečního typu v IvS. je nutno brát v úvahu také ty příznakové nářeční jevy, s nimiž se v mluvě IvS. neshledaváme.

1. Z jevů této povahy jsou to především novotvary adj. flexe u subst. typu stavení: uhlího, dřívího. Tyto tvary jsou příznačné pro střč. nářečí a pronikají v různé míře do oblastí sousedních; jejich nepřítomnost v mluvě IvS. (byly zapsány výhradně jen doklady jako hromátka smeťi, za sekáňi vobili, do zéli, k tomu dřívi, f péři) potvrzuje příslušnost tohoto dialektu k svč. typu.[20]

2. Z výrazných znaků svč. neshledaváme v nář. IvS. instr. typu s tátem, s panem Svobodem, charakteristické pro okrajovější části svč. oblasti. Jinak se na Daruvarsku těchto tvarů užívá (pro Dolany je uvádí Mirk. 213), v IvS. byly zaznamenány jen podoby s Frantou, z Havelkou.[21]

3. Konečně — jak už to bylo zřejmé z důsledného užívání uniformní podoby gen. dat. lok. sg. typu tí dobrí — nepatří k jazykovému úzu v IvS. východočes. typ tej dobrej.

4. Z hlediska struktury nářečních rozdílů na území Čech měla by nepřítomnost obou naposled uváděných znaků zároveň v sobě zahrnovat i nepří[252]tomnost svč. znaků okrajových. A skutečně znaky, jimiž jsou charakterizovány svč. okrajové úseky, zcela zákonitě v nář. IvS. neshledáváme.

V mluvě IvS. chybějí jevy příznačné jak pro všechny okraje (např. typy kamennej, kamednej, žánnej, rimňik; pšence, lajc; su, seme, sete; držal, viďal), tak jen pro okraje severní (žrállo; lejžet, sejďet; držeť, nosiť; perkinko; vo dobrem, z dobrem, husej péři) a východní (dúle, skala, kamen; sekajna; příp. -isko m. -išťe aj.).

G) Svč. charakter zkoumaného dialektu je možno dokumentovat také na složce lexikální, popř. slovotvorné. Zde se ovšem musíme spokojit jen s obrysovými charakteristikami, protože lexikální stránka českých nářečí teprve čeká na své zevrubnější zpracování. Přesto už i z dílčích výsledků je patrné, že jazykovězeměpisný rozbor českého nářečního lexika přinese — kromě jiných pohledů — také nový materiál pro tradiční rozčlenění jazykového území na základní nářeční oblasti.[22] A tak — obdobně jako při hláskoslovné a morfologické analýze nářečí IvS. — můžeme poukázat na řadu tautonym, popř. jejich obměn, jejich užití je na českém jazykovém území oblastně příznakové.[23]

1. Příslušnost nář. IvS. k oblasti svč. a zároveň v různé míře i k oblasti střč. dokumentují např. tato slova: síň, sekňice, kosinka, šťípat, jarmara, moučňice ‚truhla na mouku‘, tlouk (část máselnice), pírko (na maštění), vobuj ‚obuv‘; voploteň/voplotňe (část stodoly), cepouka ‚držák u cepu‘, vejtočka ‚železná výztuž kola‘, drábec ‚ramena pluž. koleček‘; prasátko ‚sele‘, záprdek ‚zkažené vejce‘, postřepek (v. pa-) ‚vejce bez skořápky‘, vejdumek ‚vyfouklé vejce‘; kopec, do kopečka, louž, splau; kozák, křemeňák; bapka ‚chroust‘, berunka (v. ba-) ‚slunéčko‘; culik ‚cop‘, krakat ‚tahat za vlasy‘, klopejtnout, choďid do usi ‚ch. na besedu‘.

K slovotvorným rozdílům této povahy patří např. slova: hrňiček (v. -íček); slepák ‚slepýš‘, pelunka, mlíči.

2. Ze slov charakteristických jen pro oblast svč. nebo pro její značnou část[24] setkáváme se v nář. IvS. např. s těmito výrazy: vepřák ‚nepálená cihla‘, žavej, rohaťina ‚věšák na zdi‘; škraban (v. -án) ‚škraloup‘, kroupák ‚jelito‘, šťedrouka ‚vánočka‘; vočepek (řidčeji též střč. vopšiťi) ‚vázání u cepu‘, voršof ‚dřevěná lopata na obilí‘; vobrtel, podňiška (v. podnuška), cvorňik (části vozu); dojačka ‚nádoba na dojení‘, kráva je stelná, sviňe je soupraší, zajíc ‚dom. králík‘; třihauka ‚škvor‘, koňipas ‚kobylka luční‘, připeňák ‚klíště‘, hubař ‚slimák‘, kalous ‚sýček‘; škareďet ‚mračit se‘, smrkanec (v. střč. smrk), kršňa, kršňák ‚levá ruka, levák‘, vrdlouhat, vrdlouživec ‚lhát, lhář‘, ňeco kalího ‚pořádného‘; vostatki ‚masopustní úterý‘.

V tvoření slov mají svč. charakter např. tyto podoby: (ten) pout, krťice ‚krtek‘; ceďák, -áček; hrobař; strejc, tetka; hořeňí, doleňí, holčinskej, ďetenči; vo hoďiňe ‚v jednu hodinu‘.

3. Ještě jeden charakteristický rys lexikální stránky nář. IvS. je třeba vyzdvihnout, totiž její poměrně velkou archaičnost. Podobně jako se s větší důsledností udržují v tamní mluvě základní obecně české rysy hláskoslovné (viz odd. A), projevuje se malý vliv spis. jazyka, který jinak bývá v lexikální složce velmi pronikavý, daleko výraznějším zachováním lexikálních archaismů, než je dnes v čes. nářečích obvyklé. Dokonce lze říci, že většina spis. ekvivalentů, které jsou dnes na mateřském území v různé míře v živém úzu [253]už i u nářečních příslušníků staré generace, je u mluvčích z IvS. zpravidla jen součástí pasívní slovní zásoby nebo je dokonce i docela neznámá. Tak např. se nezná slovo bydlet, ale jen vostávat, říká se jen prasečí maso (výrazu vepřoví m. užívá řídce jediný informátor), hnojňice ‚močůvka‘, kráva přežívá ‚přežvykuje‘, neznají se spis. výrazy náledí, obleva (říká se poleďice, vodleva). Zvlášť dobře je to také patrné v uchovávání lidových názvů drobných zvířat a rostlin; nejvýraznějším, v Čechách už neobvyklým dokladem toho je, že se zde vůbec neužívá slova motýl, říká se důsledně múra (pro ‚můru‘ je sousloví prašivá múra).

Zato však podléhá nářeční slovník IvS. jinojazyčným vlivům sch. Tak byly už výpůjčkami nahrazeny i některé významné oblastně příznakové výrazy, jako např. střč. húra, na húře ‚půda‘ (říká se tavan, na tavaňe) nebo svč. přístodůlek ‚perna ve stodole‘ (je přejaté párma).

 

Závěr. Hláskoslovný a morfologický rozbor doplněný charakteristikou lexikální ukázal tuším přesvědčivě, že české nářečí nejstarší daruvarské obce Ivanovo Selo patří souborem svých znaků i ostatních příznakových jevů k nářečnímu oblastnímu typu severovýchodočeskému, a to neokrajovému,[25] jímž se v Čechách mluví ve vnitřních částech svč. oblasti. Přestože toto nářečí velmi pravděpodobně vzniklo postupným vzájemným vyrovnáváním různorodých prvků původně nejednotného základu, představuje český dialekt IvS. vnitřně stabilizovaný jazykový útvar, v němž všechny příznakové rysy fungují jako živé jazykové jevy s vnitřní zákonitostí, a dokonce zpravidla bez kolísání. Vedle této stabilizovanosti je pozoruhodné také to, že sklad jednotlivých příznakových znaků, vytvářejících celý soubor jevů, které určují základní charakteristiku daného dialektu, není nepřirozený a odpovídá reálnému, na mateřském území skutečně existujícímu nářečnímu typu. Homogennost a stabilizovanost daného dialektu je takového stupně, že sama o sobě, z hlediska čistě jazykového, by vlastně vylučovala možnost původní nejednotnosti kolonizace. Zároveň je výrazným znakem dialektu IvS. jeho velká archaičnost, podmíněná dosti dlouhou, téměř 150 let trvající izolovaností ryze české obce v sch. okolí (i bez vlivu spisovné nebo obecné češtiny).

Na základě provedeného jazykového rozboru je možno postoupit i dále a pokusit se ještě blíže zařadit daný typ dialektu do českého prostoru. K takovému zařazení máme dobré předpoklady, protože průběh základních hláskoslovných a morfologických svč. izoglos je na základě zpracovaných dat rozsáhlých oblastních korespondenčních anket ÚJČ dnes dostatečně znám.[26] Přitom jsme si plně vědomi toho, že průběh těchto izoglos se mohl během uplynulých 150 let zajisté změnit, zvláště při probíhajícím procesu nářeční nivelizace. Tato okolnost sice možnost jazykovězeměpisné analýzy dost komplikuje, ale přímo ji nevylučuje.

Při zeměpisném zařazování daného dialektu je nutno brát v úvahu jak oblastní svč. jevy v tomto dialektu existující, tak zejm. také jevy neexistující.

[254]

Schéma průběhu vybraných základních svč. izoglos podle zpracování J. Voráče (podle map dialektologického archívu Ústavu pro jazyk český): C 5 — instr. typu núšej, C 4 — dat. typu taťinkoj, C 1 — typ prauda; F 2 — instr. typu s tátem, F 3 — gen. dat. lok. typu tej dobrej. Ve vyšrafovaném prostoru, jehož nář. typ zhruba odpovídá nář. typu IvS., vyznačeny srovnávané obce N — Nouzov, V — Vlčí Habřina, L — Lipoltice ze sítě bodů pro Český jazykový atlas.

 

Z překřížení základních určujících izoglos je zřejmé, že jde o prostor, vymezený pozitivně např. typy prauda (C 1), tátoj (C 4) a negativně okrajovějším typem s tátem (F 2) a východočes. typem tej dobrej (F 3). Znamená to tedy, že hledaný přibližný minimání prostor, jehož nářeční typ by odpovídal nářečnímu typu v IvS., nachází se v současné době na Kralovéměstecku, Novobydžovsku a Přeloučsku. Z charakteru vymezujících izoglos je zároveň zřejmé, že předpokládaný posun izoglos, který by v posledních 150 letech mohl nastat, proběhl by ve směru od nitra k okrajům země a naše vymezené území by tak bylo posunuto ještě více do středu Čech. Nijak by se tím však nezměnil základní charakter daného nářečního typu, že totiž nejde o nářečí okrajové. Zda tato teoretická konstrukce, založená na dnešní územní stratifikaci strukturních jazykových znaků, odpovídá skutečnému východisku kolonizace nebo její dominantní složky, není už v možnostech užité metody. Dialektologie tu jen nabízí možnost řešení, ale jeho reálnost — pokud je to vůbec možno zjistit — mohou ověřit jen příslušné vědní obory.

Z hlediska čistě jazykového rozboru je možno provést jen konkrétní srovnání mezi dialektem dnešních kolonistů a dialektem na mateřském území v prostoru vymezeném základními diferenčními izoglosami. Tak lze konfrontovat nejen základní diferenční znaky, ale celý soubor příznakových jevů daného dialektu. Takové srovnání nám nyní umožňuje materiál z probíhajícího přímého terénního výzkumu pro Český jazykový atlas, a to z bodů atlasové sítě ve vymezeném prostoru.

[255]Podrobnou konfrontaci s nářečím tří vybraných bodů ČJA na vymezeném úseku Čech bylo možno provést zejména proto, že při výzkumu v IvS. se vysledováním jazykového úzu několika základních a řady vedlejších informátorů podařilo jak zachytit v relativní úplnosti jazykovou situaci, tak poznat i charakter jednotlivých jazykových jevů, a to s touž důkladností a podle týchž metodických zásad jako při výzkumu pro ČJA na mateřském území (viz J. Voráč - M. Racková, Práce na Českém jazykovém atlase, SaS 29, 1968, 312—318). Pro konkrétní srovnání byly vybrány obce Nouzov (N), o. Nymburk, Vlčí Habřina (V) a Lipoltice (L), o. Pardubice, jejichž jazykový stav jsem pro ČJA shodou okolností zpracovával (N spolu s J. Voráčem).

Pokud jde o hláskoslovné a tvaroslovné jevy, shoduje se materiál z IvS. se stavem v NVL někdy až do překvapujících podrobností. Rozdíly se týkají jen několika jevů a některých jednotlivin. Několik jevů ve vymezeném území ustoupilo, a to obvykle směrem k svč. okrajům (již jen ve zbytcích jsou dnes v NVL např. doloženy typy C 4, 9, 10, typy kreu, kjet, sjet C 1; podoby instr. hošma — E 4 nejsou už v NVL doloženy vůbec), dva znaky střč. směrem do středu země (C 6, F 1). Rovněž byly v NVL zachyceny jen střč. podoby dat. Černovum, protože dnešní izoglosa svč. podob Černom (C7) — jak bylo zjištěno anketou s Dot. pro nář. střč. — probíhá o něco dále k sv. Pozoruhodný je rozchod této izoglosy s typem nom. Černího (v IvS. je typ Černovi — C 8), který by zužoval vymezený úsek na území širšího Chlumecka. S tím souhlasí i dnešní rozsah komp. vostří (E 5). Jiné jednotlivé rozdíly v nář. NVL proti stavu v IvS. (hlubokej, hloupka — E 2, voře, kope, loupe, šťípe — E 7, jedňich, jedňech — E 6) svědčí zase naopak pro posun směrem do střč. oblasti. V někt. jednotlivých případech probíhají izoglosy zřejmě vymezeným úsekem a stav v IvS. se shoduje jen s částí srovnávaných obcí (např. rachtat, vořejvat IvS., N — řechtat, vořívat VL; buj IvS., NV; ukrást, žal IvS., V; lesik, řípa, piše N — lesejk, řepa, píše IvS., VL).

Pro srovnání v oblasti lexikální a slovotvorné byly z materiálu vybrány všechny oblastně příznakové podoby (svč. a střč.). Z celkového počtu 197 položek je v 170 případech shoda aspoň s jednou srovnávanou obcí; z toho více než polovina (89 pol.) se shoduje se všemi obcemi. I z tohoto srovnání je výrazně patrné, že celkový charakter nář. IvS. je totožný se stavem ve vymezeném úseku (neshoduje se jen 27 pol.). Vzájemné rozdíly mezi srovnávanými obcemi (nář. IvS. se pak shoduje jen s částí obcí, a to: s NV 11 příp., VL 15, V 13, N 28, L 6, NL 8) zase svědčí o tom, že vymezeným úsekem probíhají další izoglosy. Detailní jazykovězeměpisný rozbor celého komplexu těchto rozdílů, který v budoucnu na základě pohledů jak na dílčí úseky, tak i na souvislosti v rámci celého jazykového území umožní Český jazykový atlas, mohl by přispět k dalšímu zúžení výchozího prostoru dominující složky této kolonizace. Není totiž vyloučena možnost, že dominující složka prvních obyvatel IvS. pocházela z poměrně omezenějšího území a že stabilizace dialektu IvS. je už starého data, takže skupiny pozdějších kolonistů, přicházejících v průběhu dalších desítiletí do IvS., ji pak už nemohly výrazně narušit.

I když nepřihlédneme k naznačeným možnostem, konfrontace jasně potvrdila, že oba srovnávané typy dialektů se v zásadě shodují; konkrétní rozdíly, které při srovnání vyplynuly, dají se vesměs zcela nenásilně vysvětlit ústupem některých jevů na českém jazykovém území vlivem spisovné a obecné češtiny a probíhající nivelizace nářečí, resp. vyrovnáváním rozdílů těch jevů, jejichž izoglosy probíhaly vymezeným územím. Znamenalo by to tedy, že kolonisté z vymezeného prostoru měli dominantní postavení — početní nebo sociologicky prestižní — při novém formování nářečního typu Ivanova Sela. Škoda, [256]že nedostatek historických pramenů nám neumožňuje tuto premisu potvrdit. Je to škoda i pro lingvistiku samu, protože tato jedinečná možnost konkrétního srovnání výchozích složek nejednotného základu s výsledným stabilizovaným jazykovým útvarem by zajisté podstatně přispěla k poznání obecnějších zákonitostí migračních procesů.

 

R É S U M É

Das Tschechische in Iwanowo Selo in Jugoslawien

Die im Jahre 1825 gegründete Ortschaft Iwanowo Selo (weiter IwS.) ist das älteste Dorf der tschechischen Besiedlung in der Umgebung der Stadt Daruwar in Slawonien (Jugoslawien), die zu den größten und wichtigsten tschechischen Sprachinseln in Europa gehört. Der Sprachzustand in dieser Sprachinsel wurde vor kurzem in einer Monographie von D. Mirković (siehe Bem. 2) beschrieben. Weil die Hauptkolonisationsströme in die Umgebung von Daruwar erst in den 60.—80. Jahren des vorigen Jahrhunderts gerichtet waren, setzte man allgemein voraus, daß die serbokroatischen Einflüsse, die in der Sprache dieser tschechischen Insel schon allgemein zum Ausdruck kommen, in diesem erstgegründeten tschechischen Dorf noch größer sind. Das neue dialektologische Material, das im Jahre 1969 vom Verfasser in Direktaufnahmen im Zusammenhang mit der systematischen Untersuchung der Sprache bedeutender tschechischer Sprachinseln im Ausland für den Tschechischen Sprachatlas (ČJA) gewonnen wurde, hat gezeigt, daß die tschechische Sprache in IwS. überraschend gut erhalten ist und die serbokroatischen Einflüsse stabilisiert sind. Im Gegensatz zu der Sprachsituation in der ganzen Daruwarinsel, die große Schwankungen verschiedener Dialektformen sowohl in der Sprache jedes einzelnen Dorfes, als auch sogar eines Sprechers aufweist, ist es in IwS. im Verlauf der vergangenen 150 Jahre zur neuen Stabilisierung des Dialekts gekommen, obwohl die Abstammung der ursprünglichen Kolonisten und der Nachzügler uneinheitlich war. Diese Tatsache liegt zweifellos in den besonderen gesellschaftlichen Bedingungen dieses rein tschechischen Dorfes in der kroatischen Nachbarschaft am Rande der tschechischen Besiedlung (die Isolierung kam z.B. auch dadurch zum Ausdruck, daß Generationen hindurch die Ehen fast immer nur im Rahmen des Dorfes geschlossen wurden).

Die Hauptaufgabe des vorliegenden Artikels ist eine linguistisch-geographische Analyse der wichtigen strukturellen, phonetischen und morphologischen Spracherscheinungen, die im Dialekt von IwS. vorkommen. Es wird mit dieser Analyse bestätigt, daß die beschriebene Mundart zu den inneren Teilen der nordostböhmischen Dialektzone gehört. Es wird festgestellt, daß im Dialekt von IwS. sowohl Spracherscheinungen des ganzen böhmischen Sprachraums (siehe Abt. A), als auch des nordostböhmischen Sprachgebiets erscheinen. Die nordostböhmischen Dialektmerkmale reichen allerdings in verschiedenem Maße in das zentralböhmische Gebiet (Abt. B), oder sie beschränken sich nur auf das betroffene Gebiet (Abt. C). Den gleichen Charakter haben auch die anderen typischen in IwS. lebenden Dialektformen und Dialektausdrücke (Abt. E), auch im Wortschatz, bzw. in der Wortbildung (Abt. G). Man muß aber auch auf die zwei für die Differenzierung der Nordostmundarten wichtigen Spracherscheinungen aufmerksam machen, die in der Sprache von IwS. ganz fehlen (Abt. F); sie sind für das engere Nordostgebiet Böhmens (F2) und für die ostböhmischen Mundarten (F3) charakteristisch. In Übereinstimmung damit fehlen im Dialekt von IwS. auch alle für die Randgebiete typischen Merkmale.

[257]Mit dem Verlauf dieser zwei letztgenannten Isoglossen einerseits und anderer für die ganze Nordostzone typischer Isoglossen andererseits (z.B. C1, C4, C5) kann sogar ein kleineres Gebiet begrenzt werden (siehe Abbildung, S. 254), dessen Dialekt der Sprache in IwS. im allgemeinen entspricht. Selbstverständlich muß man heute mit der wahrscheinlichen Isoglossenverschiebung rechnen, zu der es infolge der Nivellierung der Dialekte im Verlauf der vorigen 150 Jahre kommen konnte. Ob der abgegrenzte Raum auch das wirkliche Hauptausgangsgebiet der Kolonisation war oder ob z.B. die Kolonisten aus diesem Raum eine dominante Stellung bei der Neugestaltung des Dialekts von IwS. — sei es der Zahl oder der sozialen Lage nach — tatsächlich einnahmen, kann man leider heute kaum beweisen, weil die näheren historischen Angaben dazu fehlen.


[1] Obec byla založena už r. 1825. Viz R. Turčín, Ivanovo Selo, Naše zahraničí 2, 1921, 161—163; Mirk. 49 (viz pozn. 2); H. Jetmarová-Laušmannová, Svatba v Ivanově Sele, Přehled 6—7, Daruvar 1967—8, s. 48—114.

Podle úředního soupisu z r. 1961 (Mirk. 27n.) má IvS. 773 obyv., a to 623 Čechů, 2 Srby, 137 Charvátů, 7 Slovinců a 4 ostatní. Tyto údaje se však neshodují se stavem jazykovým. Po této stránce byla obec donedávna téměř úplně česká, avšak část Čechů se již hlásí k charvátské národnosti.

[2] D. Mirković, Govori Čeha u Slavonii (Daruvar i okolina), Beograd 1968 (odkazy se zde uvádějí zkratkou Mirk. s uvedením strany); viz rec. v SaS 30, 1969, 431—437 a v NŘ 53, 1970, 94—101; tam i veškerá starší literatura (z lingvistické literatury zejm. čl. J. Běliče Poznámky o češtině na Daruvarsku v Jugoslávii, SlavPrag 1, 1959, s. 59—75).

[3] Materiál byl získán v rámci systematického výzkumu jazyka významných českých zahraničních kolonií pro Český jazykový atlas (ČJA), který v Jugoslávii započal v r. 1964 společným zájezdem P. Jančáka a D. Mirkoviće do Dolan na Daruvarsku (viz P. Jančák, K současnému výzkumu daruvarské češtiny, sb. 60 let Čs. besedy Daruvar, 1967, s. 126—134). Výzkum v IvS. prováděl autor na samostatném zájezdu ve dnech 18. 10. až 6. 11. 1969. Zpracovaný materiál dotazníku pro ČJA, obsahující 2649 položek, je založen na konfrontaci jazykového úzu 5—6 hlavních informátorů, diference a sporné položky byly pak několikanásobně ověřovány u informátorů dalších; zároveň byly zachycovány doklady ve spontánních projevech a pořízeny též nahrávky na zvukový pás.

[4] J. Vachek, Dynamika fonologického systému současné češtiny, Praha 1968, s. 31n.

[5] Tendence po pronikavějším krácení í a ú v nejrůznějších pozicích směřující až k úplné likvidaci kvantitativních protikladů i - í, u - ú, která se projevuje na některých úsecích svč. oblasti, v IvS. není. Tím, že zde není běžná koncová krátkost i u sloves. typu nosi (viz E 1), nejsou v IvS. plné podmínky pro zobecnění rytmického modelu „přízvučná dlouhá — nepřízvučná krátká“ (typ léži; je jen typ zéli), který pak jinde na Dar. vede k ztrátě konc. kvantity i u jiných samohlásek (např. spíva, líta). Krácení typu spíva, jakož i jiné případy ztráty kvantity (Mirk. 179 n., 189 n., SaS 30, 1969, s. 436) jsem v IvS. nezaznamenal.

[6] Tímto typem se v těchto nářečích zvyšuje morfologická homonymie a ruší se významový rozdíl mezi gen. sg. a pl. u dubu pjed dubu, až na případy nedůsledně užívaného příklonného -ch (C 6), kde je gen. pl. opět odlišen pjed dubuch.

[7] Za celou dobu výzkumu byly zachyceny jen dva doklady bez této změny pro ti mí vňuki, přišel mezi vojáki.

[8] Instr. sg. a dat. pl. má však koncovky a- kmenové husou, husám. - V čes. nář. bývá ještě paralelní tvar kozejch; na Dar. není však slovo koza z mimojazykových důvodů součástí aktivní slovní zásoby.

[9] V čes. nář. jsou tyto případy také ojediněle doložené, zvl. příp. jako telátkoj, prasátkoj; podobu mámoj dokládá i J. Kubín, Lidomluva Čechů kladských, Praha 1913, s. 90.

[10] Mirk. 214 tento jev v IvS. vůbec nezachytil; uvádí jej jako řídký jen v Dolanech a ještě v jiné dar. obci.

[11] V okrajových částech svč. vládnou totiž rodinná jm. typu Čérniho, Pokorniho.

[12] Mirk. 217—18 dokládá tento jev ze čtyř dar. obcí (Končenice, Brestov a ještě dvě další) jen u žen. a-kmenů, J. Bělič, o. c., s. 69 z Končenic má též doklad na neutr. z mňestách. — V jazyce českých kolonistů v Rumunsku zachytil tyto podoby u žen. a-km. S. Utěšený, O jazyce českých osad na jihu rumunského Banátu, Český lid 49, 1962, 204a.

[13] Na tomto úseku jsou a-km. koncovky nadměrně rozšířeny v plur. pádech i u jiných skloňovacích typů a ve shodě se stavem v západočes. nář. zkráceny (viz P. Jančák, K jazykovému zeměpisu Čech, NŘ 53, 1970, 132); je zde tedy v gen. pl. nejen typ núše šiškach, ale též např. hektarach, hrncach, koňach atd.

[14] J. Voráč - P. Jančák, K dnešnímu stavu nářečí střelínských Čechů v Polsku, SlavPrag IV, 1962, s. 601; doloženy jsou tvary na -ách u tvrdých fem. a neuter.

[15] Nejdůležitějším takovým svědectvím pro svč. oblast je zmínka B. Němcové mezi poznámkami o podřečí podkrkonošském v listu Šemberovi z r. 1858: „Při nářečí středním zdá se mi ještě pamětihodné: gen. pl. fem. holách, moc sestrách, kteréž připomíná gen. tentýž Ilyrův a není snad pouhá chyba.“ (Národopisné a cestopisné obrázky z Čech, Praha 1951, s. 188; určení „při nářečí středním“ je třeba z pozice popisu okraj. úseku podkrk. interpretovat jako „ve vnitřní části svč. oblasti“). Tyto doklady B. Němcové jsou pro nás zvlášť cenné, neboť bezpečně prokazují, že tendence k této změně i její realizace probíhala již na českém jazykovém území. Na inovační charakter tohoto jevu lze usuzovat též z toho, že v dopise následuje zmínka i o jiném znaku této povahy, o novotvarech typu uhlího.

Ostatní zmínky v starší literatuře se týkají oblasti jihočeské. A. V. Šembera (Základové dialektologie československé, Vídeň 1864, s. 20) uvádí, že „u Jindřichova Hradce … se v genitivě mn. počtu klade nesprávně -ách: mnoho vojákách, suknách, slepicách“. Tato zpráva byla nedávno potvrzena při výzkumu pro ČJA v Lásenicích, o. Jindř. Hradec, kde A. Rubín a A. Polívková ještě zapsali u st. generace doklady jako plno boudách, bes kolečkách, do jinejch vesnicích. Z literatury je možno doplnit ještě dva doklady: tam bilo vojákách z Nebahov na Prachaticku (B. Vydra, Popis a rozbor nářečí hornoblanického, Praha 1923, s. 60); doklad u stranach z Přeštic (J. V. Dušek, Hláskosloví nářečí jihočeských III, Praha 1908, s. 27) dosvědčuje tento jev, zachovaný dnes jen na úseku severozáp. (viz zde pozn. 13), i pro záp. Čechy.

[16] J. Kubín, Lidomluva, s. 84, 87, 89 charakterizuje tvary s konc. -ouch (např. drátouch, šatouch …, hošouch; dvirkouch …; houskouch …) jako gen.-lok., ale pro lok. — jak upozorňuje Siatkowski — neuvádí vlastně ani jeden konkrétní doklad a také Siatkowski (Dialekt czeski okolic Kudowy II, 1962, s. 21—2; recenze v SaS 26, 1965, 61—67) ověřil tyto podoby jen pro gen. Koncovku -ouch — a také jen pro gen. — dokládá u tvrdých fem. K. Dejna z nářečí českých emigrantů u Łodže (Gwara kuczowska na tle innych gwar czeskich. Rozprawy komisji językowej III, Lodž 1955, s. 30), pocházejících z oblasti východočeské, podle jedné verze snad od Vys. Mýta a Litomyšle (zde zachytil tento jev ve zbytcích Kv. Hodura, Nářečí litomyšlské, Litomyšl 1904, s. 27). — Vedle koncovky -ouch zaznamenal Kubín řídce též lok. podoby páňich, doktořich, hošich, šatech.

[17] Kromě přenášení lok. podoby do gen. byl v IvS. ojediněle zaznamenán i opačný případ jeli sme na psuch; zajímavé je i zdánlivé přeřeknutí v proudu vyprávění zachycené na magnetof. pásu ti naše liďi voňi vjeďeli, jak f Čechách, f Čech, jakí sou buchti.

[18] Viz B. Havránek, Nářečí česká, Čs. vlastivěda III, Praha 1934, s. 155; jinak jsou v Čechách tyto imperativy příznakové pro oblast jzč. (J. Voráč, Česká nářečí jihozápadní, Praha 1955, s. 65n.). — Je zajímavé, že týž typ imp. má i kučovské nář. čes. emigrantů u Łodže, kde se rovněž nově vyvinul v jaz. prostředí polském (K. Dejna, o. c., s. 25), a dokonce i v rumunské češtině (S. Utěšený, o. c., s. 206n.), kde se dají zase předpokládat vlivy srbské.

[19] Ostatní slova, u nichž bývá ztráta měkkosti v čes. nář. častější, jsou v IvS. bez této změny slamňenej, pápjerka.

[20] Jinak na Dar. tento jev doložen je, a to v několika obcích (Mirk. 227); mezi nimi uvádí Mirk. také IvS., ale jen u dat. uhlimu … Podle našeho materiálu jeví se tyto údaje — zřejmě nespontánní odpovědi při dotazníkovém výzkumu — jako málo spolehlivé.

[21] Stopou po tomto jevu není zachycený doklad s traktoristem. Při ověřování se ukázalo, že slova patřící do této slovotvorné kategorie žijí zde v přejaté sch. podobě to bil mašinist, traktorist — tedy instr. s mašinistem, traktoristem.

[22] Viz S. Utěšený, K typologii slovních areálů v českých nářečích, Studia z filologii polskiej i slowiańskiej VI, Warszawa 1967, s. 204.

[23] Za pomoc při určování rámcové oblastní charakteristiky jednotlivých lexikálních hesel děkuji zejm. L. Bachmannovi a S. Utěšenému.

[24] Některé z uvedených podob, jako pírko, střihauka, berunka, krakat, choďid do usi, štědrouka, už např. nejsou ve východočes. okraj. úsecích.

[25] Mirk. 76, 329, 343 řadí IvS. mezi obce s nář. typem smíšeným (se znaky svč. a střč.), třebaže z IvS. dokládá některé význačné příznakové svč. znaky (např. naše typy C1, 4, 5, viz s. 138, 126, 124). Uvážíme-li však, že k svč. typu zařazuje jen Dolany s výrazným nář. svč. typem okrajovým a další dvě méně významné obce, je toto jeho hledisko pochopitelné; zdůrazňuje se tak, že nejde o svč. typ okrajový.

[26] Dotazníkový materiál z oblasti svč. kartografoval J. Voráč.

Slovo a slovesnost, volume 32 (1971), number 3, pp. 241-257

Previous Ludmila Uhlířová: O délce věty

Next Ivan Poldauf: K dokončení Slovníku spisovného jazyka českého (1960—1971)