Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Saratovské sborníky o jazyce a stylu

Jiří Kraus, Ludmila Uhlířová

[Discussion]

(pdf)

Саратовские сборники о языке и стиле / Recueils parus à Saratov consacrés aux problèmes du langage et du style

Aktivita saratovských lingvistů se projevuje výrazně jak v oblasti organizace jazykovědné práce pořádáním konferencí na aktuální témata, tak i v oblasti ediční. Považujeme proto za účelné informovat alespoň o třech sbornících z poslední doby, v jejichž zpracování se projevuje cílevědomá činnost vedoucích pracovnic tohoto centra — O. B. Sirotininové a L. I. Barannikové.

 

První ze sborníků, Russkaja razgovornaja reč, vydaný nakladatelstvím Saratovské university v r. 1970 (251 s., pod redakcí O. B. Sirotininové), obsahuje 33 statí o hovorové ruštině. Problematika hovorového jazyka se zde studuje z nejdůležitějších hledisek teoretických (vymezují se pojmy hovorový jazyk a hovorový styl), i empirických (při stanovení jazykových prostředků pro hovorový styl specifických). Protože do sborníku přispěli kromě badatelů působících na Saratovské universitě také další badatelé sovětští, zejm. moskevští, odráží se v něm celkový současný výzkum hovorové ruštiny v SSSR. Navíc sborník svědčí o tom, že Saratovská universita je význačným střediskem bádání v oblasti jazyka i mluvené řeči vůbec a že disponuje patrně již dosti bohatou sbírkou magnetofonových zápisů.

V čele sborníku je teoretický článek J. A. Zemské O pojmu „hovorový jazyk“. Autorčina koncepce je přejímána řadou přispěvatelů sborníku, netvoří však jeho jednotný metodologický rámec; další autoři předkládají názory a koncepce jiné a tím se vytváří užitečná konfrontace. J. A. Zemská vymezuje pojem hovorového jazyka pomocí dvou sociolingvistických kritérií, a to pomocí pojmu „uživatele spisovného jazyka“ a pojmu „situace jazykového projevu“. Hovorový jazyk je nepřipravený jazyk uživatelů spisovné ruštiny v podmínkách bezprostředního styku za předpokladu, že mezi mluvčími nejsou oficiální vztahy.[1]

Příspěvky sborníku lze rozdělit do těchto tematických okruhů, které jsou přibližně naznačeny pořadím: a) studium hovorového jazyka z aspektu diachronního (L. S. Kovtun, L. I. Baranniková), b) otázky fonologického systému a zejm. intonace (G. A. Barinovová, Ju. Vannikov - I. Abdaljan, T. V. Šustikovová, G. G. Poliščuk, N. I. Iľminská), též se zřetelem na zásady výběru jazykového materiálu (T. M. Nikolajevová), c) otázky lexikální (P. N. Denisov - V. G. Kostomarov, E. B. Chatuncevová, T. A. Vasilenko - T. I. Koľcovová, N. I. Bachmutovová, N. A. Kozeľcovová - O. V. Gusevová, V. F. Iľjinová), d) morfologický systém a otázky tvoření slov (Z. S. Patralovová - Z. S. Sandži-Gorjajevová, V. F. Kurilo, E. V. Krasiľnikovová), e) syntax (tomuto okruhu je právem věnována největší pozornost; o jednotlivých příspěvcích se zmíníme zvlášť), f) porovnání „živého“ hovorového jazyka se stylizovaným projevem v uměleckém stylu (A. P. Žuravlev, D. E. Gorelik), g) vývoj mluveného jazyka u dětí (V. V. Garaninovová), h) úloha gest v hovoru (L. A. Kanapadze - E. V. Krasiľnikovová), i) nářečí jako materiálový zdroj studia hovorového jazyka (L. I. Ivaško - O. S. Mžeľskaja). Většina příspěvků je založena na [353]komplexním porovnávání hovorového stylu s dalšími funkčními styly, proto uvedené rozložení do jednotlivých tematických okruhů je jen rámcové a není zcela přesné.

Nejvíce jazykových prostředků pro hovorový styl specifických je bezprostředně spjato s utvářením výpovědi a promluvy. Proto syntax (v nejširším slova smyslu) tvoří třetinu všech příspěvků. K nejzávažnějším patří stať O. A. Laptevové, v níž se ukazuje na příkladě syntaktických konstrukcí s dvoukomponentním predikátem (jde o bezespoječné spojení dvou tvarů verba finita, např. sižu mešaju), které jsou typické jak pro hovorovou spisovnou ruštinu, tak pro nářečí, užitečnost zkoumat syntaktické a výpovědní jevy. Autorka vychází z předpokladu, že jevy týkající se výstavby výpovědi (na rozdíl od jevů vztahujících se k výstavbě pojmenování) většinou nejsou výrazným způsobem teritoriálně omezeny. — Na některé specificky mluvené bezespoječné konstrukce upozorňuje E. N. Širjajev. — O. B. Sirotininová - I. S. Kuzmičevová - L. L. Sirčenko - L. R. Tokarevová a N. I. Travkinová zkoumali tzv. „hloubku“ věty v jazykových projevech náležejících k různým stylům. Shledali, že v primárně mluvených projevech hovorového stylu hloubka věty obvykle (v 91 % vět zkoumaného materiálu) nepřesahuje hodnotu 4 a nikdy nepřesahuje hodnotu 7; v soukromých dopisech týchž mluvčích bylo zjištěno zhruba totéž (87 % vět nepřesahuje hloubku 4). Pro odborný styl je charakteristická větší hloubka věty, a to zejm. pro projevy psané — 65 % vět ve vědeckých článcích má větší větnou hloubku než 5. Pro hloubku věty je tedy rozdíl mezi hovorovým a odborným stylem relevantnější, než je rozdíl mezi mluveností a psaností. Pro oficiální jazyk je charakteristická obecná tendence k rozvíjení věty směrem k větší strukturní složitosti, v spontánních projevech se spíše uplatňuje asociativní připojování vět (tzv. nanizyvanije). — Ju. Vannikov a S. Ichmaľjan ukazují, že rozložení distantních vzdáleností syntagmat má univerzální charakter (mírou strukturní distantnosti je počet uzlů mezi oběma členy syntagmatu) a není závislé ani na funkčním stylu, ani na faktoru: psanost/mluvenost. Pro ruštinu platí obecná tendence k postpozici závislého členu. — Frekvenční analýzou atributů shodných, neshodných, inherentních a relačních se zabývá N. I. Kuznecovová. Poukazuje na to, že v hovorovém jazyce je velmi často atribut vlastním jádrem nebo alespoň součástí jádra výpovědi. — M. A. Kormilicynová podává přehled nejčastějších typů sloves a jejich doplnění; nejfrekventovanější je přímý předmět (70 % všech výskytů), nejméně jsou zastoupeny vazby s nevlastními předložkami. Pozoruhodné jsou i autorčiny údaje o frekvencích významů jednotlivých pádů. — O specifických funkcích některých syntaktických konstrukcí v hovorovém stylu, zejm. v různých typech nevětných výpovědí, píše N. Ja. Serdobincev. — Menší frekvenci podřadných souvětí (ják celkově, tak i pro jednotlivé souvětné typy) v hovorovém stylu v porovnání s beletrií konstatuje B. A. Ziľbert.

Tím, že poskytuje řadu nových, byť i mnohdy jenom dílčích pohledů na problematiku hovorového jazyka a přináší návrhy na řešení některých sporných problémů, je tento sborník četbou poučnou i inspirující.

 

Dominantou dalšího ze sborníků Saratovské university (Voprosy stilistiki, 1969, 194 s.) je padesáté výročí trvání sovětského státu. K tomuto tématu se vztahují především dva úvodní články Izmenenija v jazyke publicistiki (na materiale meždunarodnych obzorov) a Izmenenija v jazyke naučnoj prozy, jejichž autory jsou pracovníci universitního kolektivu v čele s O. B. Sirotininovou, která je zároveň i redaktorkou celého sborníku.

První z obou článků se zabývá proměnami publicistického vyjadřování, jimiž prošel ruský a sovětský tisk od poč. 20. stol. Základnou zpracování, které v široké míře užívá kvantitativního zkoumání, jsou mezinárodní komentáře, které [354]vyšly v novinách a časopisech z let 1902—1965. Výchozí zjištění o ustálenosti makrostruktury slovní zásoby (v souboru z let 1902—1912 i v souboru z r. 1965 je index opakování slov stejný, a to 0,28) rozvádějí autoři na podrobnou analýzu vývojových lexikálních změn, které jsou pro sovětskou publicistiku nejtypičtější. Kvantitativní data ukazují, že většina slov z počátku století se vyznačuje knižností (odtud vysoká frekvence sufixů -ije, -stvo, -izm, -osť, hodnotících adjektiv a příčestí), zatímco v současné době zřetelně vystupují slova hovorového zabarvení, terminologicky laděná adjektiva relační i slova neutrální. — Také v oblasti syntaxe je východiskem míra značného stupně obecnosti — rozložení větných délek. Další výklad je pak konstruován tak, že autoři hledají podrobnější vysvětlení pro postupné klesání průměrné délky věty s časem. Důvody pro ně spočívají v prolínání prvků hovorového stylu do jazyka komentářů, které se projevuje především zvýšením podílu jednoduchých vět, zjednodušením struktury souvětí a snižováním počtu jmenných přísudků. Pronikání těchto jevů se však stále ještě střetává se setrvačností knižního a rétorického základu sovětské publicistiky, zřetelného zvláště častým výskytem větných členů s uvolněnou syntaktickou vazbou, přechodníků a příčestí, řečnických otázek, apelových konstrukcí atd.

Druhý článek, věnovaný vývoji stylu ruské vědecké prózy, je založen na obdobných metodologických předpokladech. Materiálem jsou lékařské, biologické, fyzikální, matematické a lingvistické práce z období let 1910—1916 a z let šedesátých. Na rozdíl od závěrů z rozboru publicistiky, která musí především respektovat změny ve složení čtenářského publika, charakterizují autoři vědecký styl ustáleností stylových norem. Mezi konstantní rysy vědeckého vyjadřování pak řadí terminologičnost, kvantitativně charakterizovanou indexem opakování slov, převládání omezeného počtu sufixů (-stvo, -osť) a specifické rozložení pádů s převahou genitivů.

Vývojové tendence vědeckého stylu většinou spočívají v důsledné realizaci jeho základních vlastností. Za období padesáti let se přesvědčivě ukazuje vzrůst termínů, způsobený nejenom objektivním vývojem věd, ale i terminologizací pojmenování dříve nekodifikovaných. Z toho vyplývá úbytek synonym i emocionálních slov a spojení. Kvantitativní porovnání naznačuje též další vývojový rys — vzrůst výskytů jmenných predikátů, motivovaný hlavně nominalizační tendencí odborného vyjadřování. Autoři se zabývají pouze spojením slovesa oslabeného významu s dějovým jménem (typ podat důkaz) a nevěnují bohužel pozornost dalším typům multiverbizačního pojmenování, pro odborný styl typickým, které uvádí např. A. Jedlička,[2] a to spojení substantiva s významově dominujícím adjektivem (spotřebitelské kruhy; zajímavým způsobem), spojení dvou substantiv (otázka vlastnictví) i víceslovným prostředkům gramatickým (např. nevlastním předložkám). — Vývoj stylu směrem k vyšší významové diferenciaci dosvědčují i kvantitativní údaje o rozložení slovních druhů a větných členů podle jednotlivých vědeckých oblastí. Na závěr výkladu se autoři pokoušejí naznačit i stručnou charakteristiku individuálních projevů významných představitelů sovětské vědy.

Ostatní studie sborníku jsou jednak podrobnějším rozvedením obou úvodních statí, jednak představují zájmy saratovské skupiny soustřeďující se kolem problematiky uměleckého stylu (spojené zvláště s rozborem díla M. Gorkého).

 

Vůdčí myšlenkou třetího ze saratovských sborníků (Jazyk i obščestvo, 1970, pod red. L. I. Barannikové, 236 s.) je zdůraznění společenských podmínek jazykové komunikace. Pro zahraničního čtenáře je zvláště cenná a zajímavá úvodní stať redaktorky sborníku Problemy sociaľnoj lingvistiki v razvitii sovetskogo jazykoznanija, obsahující kritický přehled sovětských prací, které se zabývají sociolo[355]gickými aspekty jazyka. Zvláště v období let dvacátých a třicátých zde vystupovala celá plejáda jmen, jejichž myšlenky ožívají v kontextu soudobého zájmu o sociální podmíněnost jazyka, studovanou metodami sociolingvistiky a psycholingvistiky. Hodnotu tohoto přehledu vidíme především v tom, že období, v němž vznikala díla Polivanovova, Vološinovova, Jakubinského, Vinokurova a mnohých dalších,[3] bylo prudce přerušeno marrismem a později převládajícími názory let padesátých, takže částečně upadlo do zapomenutí. Bez jeho myšlenek by však nebylo možno vysvětlit vznik mohutného proudu soudobé sovětské sociolingvistiky, jehož částí jsou i saratovské práce soustředěné na rozbor nejrůznějších oblastí mluveného jazyka. (Sociolingvistickému tématu vztahů sociální základny spisovného jazyka a dialektů je věnována i následující stať téže autorky O specifike razvitija i izmenenija raznych komponentov obščenarodnogo jazyka.)

Z ostatních prací sborníku má nejobecnější dosah studie O. B. Sirotininové Pervyje itogi speciaľnogo izučenija razgovornoj reči, která je shrnutím dlouhodobého a soustavného rozboru hovorové ruštiny, na němž se autorka významně podílí.[4] Polemizuje zde s možností považovat hovorovou řeč (termín razgovornaja reč) za mluvenou podobu tzv. hovorového stylu, jehož psanou variantou jsou soukromé dopisy a osobní zápisky. Za konstitutivní rysy hovorového jazyka považuje spontánnost, dialogičnost (často skrytého charakteru), bezprostřednost vztahu účastníků sdělování, tematickou neomezenost a stylovou polyfunkčnost. Hovorový jazyk tedy vytváří soustavu prostředků hovorového stylu, ale tato soustava se oblastí hovorového stylu neomezuje, může sloužit i funkcím jiným, např. vyjadřování odbornému nebo uměleckému. Význam stati, jejíž pojetí je blízké chápání vztahu jazykových prostředků a funkčních stylů v české stylistice obvyklému, spočívá v bohatství materiálových důkazů, jimiž autorka své názory ilustruje. Další studie sborníku se pak soustřeďují na dílčí problémy hovorového stylu, zvláště z hlediska společenských podmínek komunikování, i na jednotlivé jevy gramatické.

Celkově lze sborníky Saratovské university hodnotit jako velmi soustavný a materiálově bohatě podložený příspěvek k poznání jak současného ruského jazyka, zvláště jeho podoby mluvené v nejrůznějších aspektech komunikování, tak tematického rozvoje současné sovětské lingvistiky.


[1] Stať Zemské je shrnutím hlavních myšlenek, o nichž autorka podrobněji pojednala v práci Russkaja razgovornaja reč (Prospekt), Moskva 1968. Analýzu této práce viz u V. Barneta (ČsRus 15, 1970, 78—82). Srov. též Z. Hrušková, Na okraj nových moskevských prací v oblasti ruské gramatiky, SaS 28, 1967, 315—318.

[2] Univerbizace a multiverbizace v pojmenovacích strukturách, SlavPrag XI, 1969, s. 93—101.

[3] Ta jsou také u zrodu české funkční lingvistiky se zřejmými zárodky sociolingvistickými.

[4] Srov. též její stať Razgovornaja reč (Opredelenije ponjatija, osnovnyje problemy) ve sb. Voprosy sociaľnoj lingvistiki, Leningrad 1969, s. 373—391.

Slovo a slovesnost, volume 32 (1971), number 4, pp. 352-355

Previous Karel Pala: Sémantika ruského slovesa

Next Emanuel Michálek: Historická monografie o bohemismech v polštině