Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Přednášky v Pražském linguistickém kroužku v prosinci 1936 a v lednu a v únoru 1937

[Chronicles]

(pdf)

Conférences faites au Cercle linguistique de Prague à décembre 1936 et à janvier et à février 1937

14. prosince. N. Trubetzkoy: Myšlenky o problému Indoevropanů. Pojem „indoevropský“ je čistě jazykový. Indoevropany nazýváme lidi mluvící indoevropskými jazyky. Indoevropský problém může býti formulován jen tak: kde a jak vznikly indoevropské jazyky? Pokud můžeme nahlédnouti do minulosti, nalézáme mnoho indoevropských jazyků. Dosud se považovalo za samozřejmé, že někdy v minulosti existoval jen jeden indoevropský jazyk, tak zvaný indoevropský prajazyk. Tento předpoklad je možný, ale nikoli nutný. Ve skutečnosti všechny známé indoevropské jazyky nelze vyvozovat z jednotného prajazyka bez násilí na hláskoslovných zákonech, které linguisté sami stanovili. Právě nejrozšířenější slova poskytují značné hláskoslovné nepravidelnosti a flektivní prvky mohou býti redukovány na společné pratvary jen pomocí „zákonů konce slova“ ad hoc utvořených. Za jazykovou rodinu považujeme skupinu jazyků, které vedle podob v struktuře poskytují jisté shody v „materiálu“, totiž společná slova a flektivní prvky. Schmidtova „teorie vln“ platí nejenom pro dialekty jednoho jazyka, ale také pro nepříbuzné jazyky, ale geograficky sousedící. Neexistuje jazykový prvek, který by nemohl býti přejat. Pravidelnost hláskoslovných paralel neznamená nutně společný původ, neboť taková pravidelnost vzniká i při přejímání (t. zv. „Fremdlautgesetze“).

Za takových okolností je docela možné, že indoevropské jazykové společenství vzniklo pozvolným sblížením jazyků od původu nepříbuzných, ale sousedících, které nikdy zcela nesplynuly. Mimo shody v „materiálu“ lze stanoviti těchto šest strukturních vlastností, které platí pro všechny (ať starší nebo mladší) indoevropské jazyky: 1. Nemají harmonii samohlásek. 2. Konsonantismus počátku slov se neliší od vnitroslovního. 3. Mají přípony. 4. Tvaroslovným prostředkem jsou nejen affixy, nýbrž také samohláskové alternace uvnitř kmenového morfému. 5. Autonomní souhláskové alternace mají morfologickou úlohu. 6. Subjekt transitivního slovesa se neliší v pojetí ani formou od subjektu slovesa netransitivního. — Doba, od které se všech těchto šest znaků vyskytlo zároveň v jazyce, jehož slovní a tvarová zásoba má množství pravidelných obdob s historicky dosvědčenými indoevropskými jazyky, byla dobou vzniku „indoevropštiny“. — Šest uvedených znaků se sice souborně a zároveň vyskytuje jedině v jazycích indoevropských, ale jednotlivé z nich jsou známy i v jiných jazykových skupinách. Vznik indoevropské jazykové struktury musí býti zasazen do takové oblasti, která hraničí s jazykovými skupinami, majícími některé z těchto znaků. Uvedené znaky spojují indoevropské jazyky jednak s uraloaltajskými (v zna[192]ku 5. a 6.), jednak s mediterranní skupinou, nyní zastoupenou jazyky kavkazskými a semitskými (v znaku 1. až 4.). Indoevropská jazyková stavba tvoří most mezi oběma uvedenými skupinami a musela vzniknout v oblasti, hraničící s nimi oběma. Protože indoevropská jazyková skupina nepředpokládá jednotný prajazyk, nemusila býti oblast vzniku této skupiny omezena na malý prostor.

Vývojové tendence indoevropských jazyků jeví tyto zvláštnosti: 1. V starším stadiu rozlišovaly závěrové souhlásky aspoň tři artikulační řady, kdežto pozdější indoevropské jazyky mají většinou jen řady dvě. 2. Původně skupina retných závěrových souhlásek byla vyvinuta slaběji než ostatní (b se vyskytovalo jen zřídka); v historicky dosvědčených jazycích toto omezení přestalo. 3. Pro původní období musíme uznávat aspoň dvě řady velárních souhlásek, kdežto historicky dosvědčené jazyky mají zpravidla jen jednu řadu. 4. Ve všech starších indoevropských jazycích musily existovat, jak ukázal Kuryłowicz, laryngální hlásky; později zanikly. 5. Je pravděpodobné, jak ukázal Uhlenbeck, že v starších indoevropských jazycích nebyl protiklad nominativu a akusativu, nýbrž ergativu a absolutivu.

Ve všech těchto bodech se indoevropské jazyky vyvíjely z typu obdobného nynějším východokavkazským jazykům k jinému typu bližšímu jazykům ugrofinským a altajským. Dalo by se to vyložit z historických událostí, ale může to býti objasněno i čistě jazykově. Hyperflektivní jazykovou stavbu zastoupenou dnešními východokavkazskými jazyky bylo by lze přitom pojímati jako primitivnější stav a typ zastoupený jazyky altajskými jako ideál jazykového vývoje.

 

18. ledna. L. Silberstein: Historické pojmosloví, sociologie vědění a sémantika. Přednáška navazuje na nedávno vyšlou knihu judaisty Lazara Gulkowitsche z Tartu (Estonsko) Zur Grundlegung einer begrifflichen Methode in der Sprachwissenschaft. Podle autora veškeré dění historické není ničím jiným než „explikací pojmů“, při čemž „pojem“ je chápati dynamicky, neboť jeho „adekvátnost“ vyžaduje „jednoty myslícího, myšlení a myšleného“; národ, toť společenství svérázných pojmů, vyjadřovaných osobitým jazykem. Není pojmů beze slov, ba pojem a slovo je ontologicky totéž. Proto jazyk je i svým slovním složením (srov. hojnost výrazů označujících „hřích“ v hebrejštině) i svou strukturou svrchovaně důležitý pro národní charakterologii. Přednášející vytkl knize, že podléhá názorům Ammannovým, na př. v záporném stanovisku k srovnávací jazykovědě, nesouhlasí ani s míněním autorovým, že ontologická totožnost slova a pojmu vylučuje možnost existence pravých ekvivokací a synonym, uznává však Gulkowitschovy námitky proti teorii autosémantik a synsémantik, nadhozené Martym. Plodné jsou v nové knize úvahy o možné substancialisaci abstraktních vlastností a děje a rovněž výklady o dosahu slovesných vidů pro charakteristiku národní mentality. Na rozdíl od deduktivní Begriffsgeschichte, která záleží na noetickém optimismu, v sociologii vědění je dynamika pojmu založena na noetickém pesimismu neboli na zkušenosti, že se pojmy rozmanitými vlivy mění a vyžadují si tedy předběžného čištění, má-li se jich užíti vědecky. Obě methody mohou plodně přispět k řešení problémů teoretické jako i deskriptivní sémantiky.

 

3. února. Jiří Horák: Puškin a Mickiewicz. (Společná schůze Pražského linguistického kroužku a Literárně-historické společnosti.) Přednáška vyjde tiskem v Časopise pro moderní filologii.

 

8. února: Roman Jakobson: K Puškinově symbolice. (Společná schůze Pražského linguistického kroužku a Literárně-historické společnosti.) Uveřejněno v Slovu a slovesnosti 3, 1937, str. 2 až 24.

Slovo a slovesnost, volume 3 (1937), number 3, pp. 191-192

Previous Pavel Trost: Ruský sborník germanistický

Next rd. (= Redakce): Rusko-český slovník