Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Toponymické modely a toponymický systém

Rudolf Šrámek

[Articles]

(pdf)

Топонимические модели и топонимическая система / Modèles toponymiques et le système des toponymes

A.1. Každá současná analýza toponymického materiálu postupuje tak, že dané jméno posuzuje a vykládá jednak jako jev sám o sobě, jednak jako jev jistého celku, do něhož se zařazuje podle svých formálních nebo sémantických příznaků. V různé míře se přihlíží k mimojazykovým okolnostem majícím na vzniku jména svůj podíl.[1] Za obecně nadřazený celek bývá oprávněně pokládána toponymie jistého jazyka nebo území, tedy soubor vlastních jmen místních.[2] V nejobecnější míře by za tento nadřazený celek mohl být považován sám daný národní jazyk (nebo regionální nářečí, nářečí zkoumaného území). Takové stanovisko je však příliš obecné a příliš široké: určuje totiž jen zcela rámcově zařazení toponymie do jistého gramatického a slovotvorného plánu a poskytuje jen zcela obecně lexikálně sémantické prostředky k odvozování místních jmen (MJ). Národní jazyk (nářečí) sám o sobě však nepodmiňuje strukturní vybavenost toponymie a typ její vnitřní hierarchizace. Jeden zásadní význam však vztah národní jazyk vcelku (nářečí) — toponymie přece má: tím, že jazyk sám je jev vnitřně hierarchizovaný a organizovaný a vytvářející poznatelný systém vzájemně funkčně spjatých prvků,[3] je i toponymie, jakožto specifikovaná realizace jazyka vůbec, charakterizovatelná jako určitým způsobem stavebně i funkčně strukturovaný řád,[4] kterému v této souvislosti z praktických důvodů říkáme „toponymický systém“, ač jeho definici zatím podat nedovedeme. Někteří badatelé o existenci takového řádu pochybují.[5] Shledávají v toponymii např. jen [305]víceméně náhodně zvolené a jenom uzuálně konstituované odvozovací postupy, slovotvorné elementy, morfologické prvky, náznaky syntaktických jevů ap. Všechny tyto jevy se od jazyka s funkcí apelativní liší jen příslušnou toponymickou specifikací v rámci velké třídy vlastních jmen. Podmíněnost těchto postupů se vidí jen v rovině apelativnost - neapelativnost.

Náš příspěvek se pokusí ukázat, že toto skeptické stanovisko je oprávněné jen potud, pokud se analýza pohybuje skutečně pouze na ose apelativnost - neapelativnost, omezujíc se na snahu uspořádat toponymický materiál do jistého systému jen a pouze na jevech slovotvorných, popř. s využitím lexikálně sémantických kritérií. Takové uspořádání podává sice obraz, který, jak se později zmíníme blíže, je zatím jediný vhodný obraz, jenž o toponymickém systému jako celku můžeme získat, ale zdá se, že jeho vnitřní strukturace i jeho fungování v jazyce je výsledkem jistých faktorů, které mají ráz zákonitostí a kterých bychom si chtěli zde všimnout. Pokusíme se ukázat, že tyto faktory mají velkou míru obecnosti a abstrakce a vylučují chápání toponymie jakožto souboru víceméně nahodilých jevů.[6] Za nynějšího stavu teoretického bádání, které je v onomastice v podstatě teprve na samém počátku, není možno ovšem podat konečnou definici toponymického systému, zejména pochybuje-li se o systémovosti onymie vůbec. Neznáme dosud ani definice jednotlivých elementů, které tento systém (řád) podmiňují a vytvářejí. Je proto třeba podle našeho mínění zkoumat nejdříve ty jevy a takové znaky toponymie, které by dovolily zákonitosti její vnitřní a funkční uspořádanosti odhalit. Problém, jak se zdá, tedy netkví v tom, jak vymezit definici toponymického systému, nýbrž v tom, jakou cestou se k ní dobrat.

2. Materiálovým východiskem našich úvah je jednak analýza velkého množství slovanských MJ, jednak práce s etymologií značného počtu MJ většinou z moravskoslezské toponymie.[7] Analýza tohoto velkého souboru jmen ukázala v zásadě na dva druhy znaků, které jsou výrazem toponymického řádu, mají v toponymii ráz zákonitosti.[8] První okruh znaků je ryze vnějšího, tj. formálního charakteru. Patří sem konkrétní slovotvorné (odvozovací) postupy, jednotlivé topoformanty (sufixy, prefixy, infixy u MJ z hypokoristických jmen osobních ap.). Do jisté míry sem náleží [306]i zeměpisné rozšíření jmen a jejich časová a frekvenční hodnota, protože jsou odrazem formální vybavenosti jména. Všechny uvedené jevy charakterizují toponymii vlastně zvenčí a vytvářejí její formální příznak. Vymezují ji také jako prostředek jazyka, který je v nějakém vztahu buď k jiným jazykovým oblastem (v apelativní rovině, vl. jmen, srov. „sémantický“ vztah vlk ‚lupus‘→OJ Vlk : MJ Vlkov→adj. vlkový ‚lupinus‘ a „formální“ vztah OJ Vlk → hypokorist. OJ Vlčen, ale nemůže být MJ Vlkov → MJ Vlčnov), nebo vůbec k jevům mimojazykovým (MJ Záhoří platí pro ‚za horou‘, nikoli ‚před horou‘). — Druhý okruh znaků umožňuje postihnout toponymii na základě takových jevů, které jsou vlastní jen jí, které se realizují jen uvnitř ní samé. Jsou to konstitutivní prvky, které z náhodného souboru lexikálně slovotvorných jevů vytvářejí řádově uspořádaný celek. Konstitutivní prvky se projevují schopností uplatnit se v daném jazyce (regionu) a v dané době při výběru těch jevů (slovotvorných, lexikálně sémantických, pojmenovávacích postupů, motivací ap.), které má daný jazyk v dané době pro vznik a fungování své toponymie k dispozici. Konstitutivní prvky se však projevují i uvnitř toponymie samé. O tom později.

Než přejdeme k jejich popisu, uvedeme nejprve příklad:

Sufix -ec je od původu také deminutivizující, např. chlap/chlapec, stč. hrad/hradec, měch/měšec. V této funkci se vyskytuje i v toponymii, např. Hvozd/Hvozdec, Újezd/Újezdec.[9] Stává se však znakem zdrobnění i tam, kde to v apelativní rovině možné není: u posesív typu Bítov/Bítovec, Lukov/Lukovec. Protože -ec vývojově interferovalo s -ek,[10] které je dnes u posesívních míst. jmen jedinou možnou deminutivizující podobou, vznikla jména jako Hodov/Hodůvek, Ujčov/Ujčůvek. Vedle novějších jmen typu Hodůvek, Ujčůvek a také Borek, Brodek, Javorek prosazovala se stará deminutiva typu Bítovec, Lukovec a Hvozdec, Kostelec, Týnec, Újezdec. Všechny uvedené typy jsou jména zdrobnělá, mají však různou zeměpisnou hodnotu.[11] Ve jmenném systému vznikla disproporce mezi shodnou funkcí jména a jeho odlišným formálním vyjádřením. Tento rozdíl se stává podnětem k úpravě, protože shoda funkcí je v rozporu se základní úlohou jména vůbec, s identifikací. A tak se v době koexistence sufixy -ec a -ek zaměňují,[12] nebo, jak je tomu v našem případě, oba prvky zůstávají sice zachovány, ale vývojová změna postihne nikoli oblasti formální, ale funkční: vztah deminutivnost-deminutivnost se upraví na deminutivnost-nedeminutivnost, ba dokonce je tato dichotomie dovedena až do obsahově kontrární vlastně náležité opozice deminutivnost-augmentativnost:

 

D = deminutivum, A = augmentativum, F = funkce, S = sufix.

 

Jm. Hvozdec, Týnec, Újezdec jsou chápána, jak ukázal nářeční výzkum na Moravě, nikoli deminutivně, ale jako ‚velký Hvozd, velký Týn, velký Újezd‘, tedy stejně jako dvůr/dvorec. V toponymii se tak D a A stávají protilehlými příznakovými prvky k neutrálnímu jm. Hvozd. — Podobně se dá vyložit i zrušení kategorie životnosti u jm. typu Ovčáry, Slatiníky projevující se uplatněním nominativu-akuzativu.

Jak je vidět, jedním z průkazných znaků vnitřní spjatosti jmen a systémového rázu této spjatosti je schopnost změny uprostřed souboru jmen, a to schopnost, která má svou zákonitost, postižitelnou materiálovou a teoretickou analýzou.

[307]B.1. Mezi konstitutivní znaky, které jsou toponymicky inherentní, patří, jak ukázala materiálová analýza,[13] dva druhy toponymických modelů: toponymický model vztahový (východiskový, VM) a toponymický model slovotvorný (SM). Oba dva druhy modelů se realizují společně v toponymickém modelu pojmenovávacím. Pod pojmem model rozumíme přitom typ pojmenovávacího a slovotvorného aktu, podle něhož jména v toponymii a v jazyce vůbec existují, nově vznikají, a podle něhož jsou uživateli jazyka chápána.[14] Jak vyplyne z dalších úvah, zahrnuje pojem “slovotvorný” i nutné momenty sémantické, na které je slovotvorba vázána; srov. např. u obyvatelských jmen spojení subst. + subst. (Dědibaby), adj. + adj. (Chrudichromy), subst. + verb. (Nebovidy) atd. V našem pojetí může preference sémantického hlediska doprovázet jak volbu jistého vztahového modelu, tak i způsob ztvárnění jména modelem slovotvorným.

a) Vztahový model vyjadřuje základní vztah pojmenovatele nebo uživatele jazyka (zde v daleko menší míře) při tvorbě jména nebo při jeho užívání k objektivní realitě, kterou je nutno pojmenovat nebo která je jménem identifikována. Tento základní vztah je potenciálně obsažen v každém jméně. To znamená, že je charakterizujícím znakem i každého souboru jmen, každé toponymie, a to v příslušné abstrahované podobě. VM je však svou podstatou vlastně kategorie nelingvistická, protože je odrazem poznávacího vztahu pojmenovávatele k některému ze znaků objektivní reality, podle něhož je pak nazvána. Ustálená vazba mezi designátem a kategorií nomina loci je proto sekundární, třebaže již od okamžiku vzniku jména je vlastně neopakovatelná a nepřenosná.

Existence VM v toponymii vychází z prosté lidské zkušenosti, podle níž (1) pojmenovávací potřeba je podmíněna v podstatě jen komunikačním aktem a je také pouze v něm realizovatelná; není-li ve styku lidí potřeby něco pojmenovat, zůstává objekt bezejmenný (dostatek příkladů přináší zejm. horopis a vodopis); (2) má-li nebo musí-li se nějaký objekt místním jménem pojmenovat a trvale identifikovat, pak se tak děje v první řadě podle vztahu pojmenovávatele k pojmenovávanému objektu. Uživatel jazyka, který toponymie užívá jen jako hotového souboru jmen, není si těchto postojů k pojmenovávanému objektu většinou již vědom, leda jen tehdy, je-li místní jméno sémanticky průhledné, např. Březnice, Lipovec, Doly, Hrádek, nebo stává-li se jméno předmětem jazykové komiky, např. Žabovřesky, Tatobity, či jiného apelativního využití, např. těšínská jablíčka. Musí je však vzít v úvahu, chce-li vytvořit jméno nové. A právě studium vznikání toponym pomůže odhalit některé obecnosti. Ukazuje se např., že teze o jedinečném a neopakovatelném vztahu mezi jménem a pojmenovávaným objektem vychází z chápání jména jakožto hotového prvku jazykové komunikace. Systémový ráz toponymie se však zřetelněji uplatňuje především v momentu vznikání jména, přesněji řečeno, v momentu, kdy je dána společenská potřeba nějaký objekt pojmenovat: tehdy se totiž počíná vytvářet onen neopakovatelný vztah jméno-objekt, a to tak, že pojmenovávatel má možnost z mnoha znaků, které pojmenovávanou realitu charakterizují nebo kvalifikují, vybrat ten, který se stane východiskem unikátně sémantické motivace jména, a vyjádřit jej jazykově. Volba znaku je řízena vztahem pojmenovávatele k objektu. Proto lze pro počáteční fázi jména (pro dobu jeho vznikání, tj. vlastně pro dobu volby pojmenovávaného znaku) předpokládat, že pro jeden objekt poskytuje toponymie [308]několik pojmenovávacích možností, ale že jen jedna z nich se bude realizovat. V toponymii se totiž nevyskytují neutrální synonymní jména pro týž objekt. V momentu vzniku je každé jméno jasné sémanticky i strukturně, neboť je věcně motivováno právě oním znakem, kterým pojmenovávatel realitu (vědomě) charakterizuje, kvalifikuje, jazykově pak volbou prostředků z jisté lexikální a slovotvorné kategorie, sloužících k vyjádření oné věcné motivace.

Vztah k pojmenovávanému objektu je vymezen následujícími čtyřmi obsahově sémantickými kategoriemi, které se dají vymezit zájmeny: „kde“, „kdo, co“, „jaký, -á, -é, jací“ a „čí“. Těmito čtyřmi kategoriemi je vymezena síť vztahových modelů české a také slovanské toponymie. Všechny ostatní postoje pojmenovávatele k pojmenovávané realitě jsou větší nebo menší varianty těchto VM, např. ke „kde“ patří: „odkud osadníci přišli, pocházejí“, „kde nyní bydlí, kde se usídlili“, „kde sídlo leží“ apod.

Významné je, že VM pojímají objektivní realitu sice v její věcné a druhové mnohotvárnosti (pojmenovávají se lidská sídla, lesy, řeky, skály, horstva atd.), ale z hlediska VM samých, jak ukazuje schéma, jde vlastně jen o utřídění do dvou velkých tříd. Buď se pojmenovávají bytosti živé (lidé, osadníci: Dolany, Bohuňovice, Zábrdovice, Diváky, Kokory, Myslík, pol. Ozimek atd.), nebo svět neživý, a to jednak sídlo samo (explicitně: Brod, Bělidlo, Hrádek, Kostelec, Týn …, implicitně podle nějakého charakterizujícího znaku, např. Mokrá, Dlouhá, Brno, Vrbno, Svinné, Bukov, Strání, Boří …, nebo podle jména majitele, např. Benešov, Hodonín, Kunštát …), jednak v širokém slova smyslu okolnosti, za nichž osada nebo sídelní objekt vznikly a existují (Hradečná, Žďárná, Lhota, Veselí, Hladov, Hubertuska …). VM jsou přehledně uvedeny v tabulce na s. 309.

Jak je vidět, vyjadřují VM ve vztahu k pojmenovávané realitě dvě obecné kategorie: „popis, charakteristika“ a „přivlastnění“. Napříč tímto dělením prochází kategorie životnosti a neživotnosti. Tyto dva rysy se realizují vždy společně a jsou základní vlastností VM i každého konkrétního místního jména.

K základním znakům VM patří i skutečnost, že vznikají a uplatňují se jen pro potřebu společenské komunikace. To znamená, že zahrnují v sobě vedle stránky formální i složky časové a sociální.

Sociálními složkami rozumíme takové, které blíže specifikují lidský postoj při jménech popisných a charakterizujících: Hřibojedy je přezdívkové jméno vědomě žertovné; Záhoří —vědomě vyjádřen vztah „kde“, totiž za horou. Ze čtyř vztahů jim stojí nejblíže kategorie „čí“, u níž podmiňují dokonce i jazykovou podobu jména: Archlebov nazván po opatovi velehradském, Kunštát po Kunovi z Obřan atd. Zdůraznění vlastnického vztahu před kategorií „popis, charakteristika“ je motivováno pouze sociálně. Jako sociální prvek lze hodnotit i okolnost, do jaké míry vyhovují VM a zvláštně jejich slovotvorná realizace v dané vývojové etapě společenským potřebám. Nazvat např. nové město Havířov (vzniklo 1955) jménem „Uhlokopy“, novou brněnskou čtvrť Lesná jménem „Praskolesy, Lesodery“ bylo by společensky neúnosné. Onomastika musí však tuto neúnosnost zdůvodnit: v obou případech by šlo o užití dnes již neproduktivního vztahového i slovotvorného modelu. A právě schopnost uživatele jazyka rozpoznat tuto hodnotu je svědectvím o jistém řádu a o vývoji v něm. Za povšimnutí rovněž stojí, že antroponymické modely živých osobních jmen, propracovávané V. Blanárem[15] a slovenskou onomastikou způsobem, [309]který vzbuzuje naději na brzkou klasifikaci antroponymického systému slovenštiny, přímo ze sociální funkce vycházejí a rovněž předpokládají realizaci jen v komunikačním aktu. Zdá se však, že v toponomii jsou sociální prvky ve smyslu společenského zařazení přece jen znakem omezenějším.

 

 

vztahové

modely

slovotvorné modely

neživotnost

životnost

 

 

KDE

kde to je

Předmostí, Podlesí, Na Kamenci

 

 

Svitava, Opava, Jihlava

Frýdberk

Bystřice, Lomnice (jako MJ)

kde jsme, bydlíme (jsou, bydlí)

Dolany, Pohořany, Říčany,

Zábrdovice, Zádveřice

 

odkud přišli

Boleslavany, Olomučany,

Moravany, Prusy, Uhry

 

 

 

 

 

 

 

 

 

CO (KDO)

co zde (tam) je

Buk, Dub, Smrk, Tísek, Olší,

Javoříčko, Vrbice

Hrad, Kostelec, Obora

Hora, Důl, Vrchy

Brod, Písek

co (kdo) jsme = čím jsme (jsou)

Bednáry, Kováry, Kravaře

Ovčáry, Štítníky, Vinaře

Zlatníky

JAKÝ

 

JACÍ

jaké to zde (tam) je

Brno, Dubná, Písečná

Lipové, Vrbová

Blansko, Rovensko

Bukov, Vrbov

Bystřice, Lomnice, Olešnice

(jako hydronyma)

 

za jakých okolností

Ochoz, Újezd, Lhota, Zvole,

Svoboda

Žďár, Zhoř, Pohořelá

Soudná, Bezpráví

Hladov, Veselí

jací jsou tam lidé = jak nám

říkají

Bosonohy, Hřibojedy, Mlékosrby,

Nebovidy, Tupadly,

Žabovřesky

 

 

 

ČÍ

čí je to majetek

Benešov, Bojanov, Petrov

Hodonín, Prosetín

Mysliboř, Jaroměř

Opatov, Králov

Albertovec, Palhanec

Bumbalka, Hubertuska

Kunštát, Domštát, Frenštát

Janohrad, Lapikus, Kozel

Biskupství, Království

čí lidé zde (tam) jsme (jsou)

-ice, -ovice (Bohunice, Jiřice,

Letovice, Mladkovice,

Biskupice, Opatovice …)

Myslík, Šach, pol. Ozimek

Diváky, Kokory

Klatovy, pol. Radoszowy

Veletiny

Poznámky:

(1) pro etnická jména (Moravany) rozhoduje „odkud“;

(2) jm. typu Hubertuska mohou vzniknout i za zvláštních okolností a nemusejí znamenat přivlastnění;

(3) jm. typu Myslík mohou znamenat i „Myslíkov“;

(4) jm. typu Klatovy, Veletiny vznikla pluralizací, jsou vlastně variantou k podobě Klatov, Veletín (= neživot.).

Tab. č. 1

 

Pokud se časových hodnot týče, jsou u modelů vztahových a slovotvorných odlišné. VM se zdají být konstantními hodnotami toponymie vůbec, jsou závislé na základních pojmenovávacích možnostech a postupech jazyka vůbec, a proto se podobně jako [310]ony mění jen velmi pomalu, ba téměř vůbec se nemění. Proto je možné i v současnosti vytvořit jména typu Zálabí, Lesná, Havířov, protože jejich VM a zároveň SM mají v češtině konstantní hodnotu, která jim v české toponymii zaručuje jádrové postavení.[16]

b) Jak už bylo řečeno, vznikají VM pro potřeby komunikace. Znamená to, že se realizují jen v pojmenovacím a komunikačním aktu samém. Konkrétním výrazem modelu pojmenovávacího je toponymický model slovotvorný (SM). Zatímco VM určuje typ vznikání jména, druh jeho vztahu k objektivní realitě a jeho základní sémantické, event. sociální motivace, SM určuje druh jeho vnější (formální) utvářenosti. SM je pouze v uvedeném smyslu podřízen VM, pouze v tom smyslu lze říci, že SM je funkcí VM. Jinak však je SM vázán na slovotvorná pravidla apelativního lexika, od něhož se pochopitelně v drobnostech odlišuje. Můžeme tak říci, že MJ jako Brodské, Písečná, Olšany nejsou toponymy proto, že mají za základ lexémy brod-, písek-, olš-, ani proto, že mají adjektivní sufixy -ьsk-, -ьn-, event. obyvatelský sufix –janinъ, nýbrž proto, že jako lexikální jednotky vyhovují pojmenovávací potřebě v kategorii nomina loci a vznikly k tomu účelu usouvztažněním vztahového modelu „popis, charakteristika“ + kategorie neživotnosti (event. životnosti) s odpovídajícím časově a místně podmíněným modelem slovotvorným. Tím se útvary *brodské, *písečná, *Olšané zařadily do toponymického systému a staly se jeho náležitou součástí. Komunikační praxe tento hodnotový přesun stabilizovala a modelově verifikovala jinými konkrétními jmény téhož vztahového i slovotvorného modelu.

Vzhledem k vymezení VM, které jsme podali, je třeba říci, že každý VM má při své konkrétní aktualizaci formálně a zčásti i sémanticky různé možnosti vyjádření. To je s ohledem na různorodost pojmenovávaných objektů a lidí a zejména však na vztah pojmenovávatele k nim pochopitelné. Tak např. VM „přivlastnění“ v kategorii neživotných lze vyjádřit takto: -ov, -ín, -jь/-ja, -ka, -ovec, -Ø, typem Janohrad, Kunštát. Lze proto obecně konstatovat, že jeden VM má k dispozici více SM.

c) Slovotvorné modely se v podstatě nevymykají z formálních prostředků a odvozovacích postupů apelativní oblasti jazyka. Třebaže zjišťujeme poněkud odchylnou míru jejich využití, nevedlo by přesto k cíli, kdybychom důkaz o existenci toponymického systému opírali právě jen o ně: shoda mezi nimi sama o sobě je jen důkazem užší spjatosti SM s apelativy, rozdíly se týkají jen různé kvality využití, jistého funkčního omezení nebo specifikace, nejsou však systémově určující. Systémový ráz toponymických modelů je zaručen podle našeho mínění tím, že modely vytvářejí soubor jevů a pravidel, který má v daném jazyce (regionu) v dané době pro existenci toponymie včetně vytváření nových jmen normativní charakter. Výběr prostředků, které jsou z úhrnného množství slovotvorných a odvozovacích postupů apelativ do takového souboru začleňovány, je omezen na takové jevy, s jejichž pomocí je v dané podobě v komunikativním aktu zaručena identita požadavků modelu vztahového a modelu slovotvorného. Není-li této shody, této rovnováhy, dochází buď k archaizaci (1964 Vysočany, okr. Blansko), nebo přímo k onymické chybě (pro ves „za mostem“ nemůže být ani *Předmostí — chyba onymicky sémantická —, v současné době ani *Zamostnice — chyba modelově slovotvorná, neboť jm. *Z. neodpovídá současnému modelu slovotvornému (tento model tvoření apelativ se v toponymii neuplatňuje), třebaže s modelem vztahovým není v rozporu; mohlo by být: *Zámostí, *Zámostečná, v polštině snad *Zamostno, *Zamosty, *Zamost).

Pozorujeme, že systémovost slovotvorných modelů je dána křížením dvou hledisek: shodou s obecnými pravidly platnými ve slovotvorbě apelativ (včetně obsahově sémantické věcné správnosti: Před- × Za-) a s dobově podmíněnou normativní platností v toponymii. První hledisko charakterizuje SM zvenčí, totiž v jeho vztahu k apela[311]tivním typům jazyka, druhé hledisko pak zevnitř toponymie samé, totiž ve vztahu k VM a společenským potřebám.

2. Všimněme si nyní, zda i v realizaci slovotvorných modelů můžeme pozorovat nějaký organizující princip, jehož vnější projev by byl takový, že bychom mu mohli přisoudit obecnou platnost a systémotvorný význam. Z obr. 1 vyplývá, že VM vyjadřují, nejabstraktněji řečeno, dva druhy vztahů pojmenovávatele ke skutečnosti: popis a přivlastnění. Slovotvorný model je formálním znakem modelu vztahového. Proto i kritérium k postižení slovotvorných modelů musí se opírat o znaky formální, třebaže vztah k pojmenovávané realitě, reprezentovaný příslušným VM, se na vytváření jména podílí a priori. V zásadě se však jména v rovině SM tvoří a chápou tak, že pojmenovávaný objekt (živý i neživý) svého pojmenovávatele do sebe buď zahrnuje, nebo nezahrnuje. Jestliže pojmenovatel stojí „mimo objekt“, není součástí objektu, vzniká pojmenování „z vnějšku“ a jméno se stává identické se svým objektem jen skrze pojmenovatele (P), stojícího vně poměru objekt-jméno a majícího v něm sprostředkovatelskou funkci:

P

↗  ↘

  O       MJ

 

Evidentní je tento postup např. u jmen typu Hřibojedy, Olomučany. MJ Olomučany ve funkci toponyma vytvořil jen ten, kdo Olomučanem nebyl, protože mezi obyvateli Olomouce samými by to bylo jméno málo nebo téměř vůbec ne identifikující. Typ Hřibojedy se pokládá právem za přezdívkový. To ovšem implikuje existenci nějakého jména nepříznakového, které s vývojem příznakové podoby zcela zmizelo. Pěknou paralelu vidíme ještě dnes u živých přezdívek: Bobrovníky, 3 km jz od Hlučína, nesou přezdívku Uhry. Chápání jména B. a U. v Bobrovníkách je takové: jsme „Bobrovníci“, ale v okolí nám říkají Uhři. Podobně Zelená Hora, 6 km ssv od Vyškova, Kopčany.

U jmen typu Dolany, Pohořany, Mezilesice, Kováry, Vinaře nemusí však být pojmenovatel do pojmenovávaného objektu přímo zahrnut a jméno nestojí s ním v žádném nebo jen v potenciálním příznakovém binárním vztahu.

℗ → MJ

Jméno vyjadřuje „my jsme“, „my bydlíme“ ap. Objekt není pojmenován někým jiným, kdo není do objektu zahrnut. Objekt je zároveň „pojmenovávatelem“. Kdybychom mohli užít paralely ze syntaxe, řekli bychom, že v tomto případě je objekt „podmětem“ pojmenování, v onom pak „předmětem“.

U jmen apelativního původu můžeme stanovit podobné rozlišení na dvě skupiny. Hranice mezi nimi není vytvořena účastí pojmenovatele — vždyť jde o kategorii neživou —, ale tím, zda jméno má nebo nemá nějaké syntaktické pozadí, jehož úpravou (zjednodušením) vzniklo. Tak např. rozdíl mezi jmény Dub, Brodek, Hůrka, Humenec, Záhoří, Svitava na jedné straně a Dubno, Brodské, Humenné, Blansko, Kamenec na straně druhé je v tom, že v první skupině vznikla jména přímo pojmenováním objektu samého (objekt = pojmenování, tj. varianta objekt = pojmenovávatel v kategorii životných), v druhé skupině je třeba předpokládat jistý syntaktický kontext, z něhož teprve elipsou vzniklo dnešní jméno (dubьno polje →Dubno, místo u brodu → Brodské, kamenné pole → Kamenec, sídlo na louce s blaněmi → Blansko). Elipsa se týká roviny větoslovné, totiž lexikálně formální; u odpovídajícího typu v kategorii životných, totiž u jmen typu „říkají nám“, bychom mohli mluvit o elipse lexikálně sémantické. Z toho plyne, že podle vzoru „bobrovničtí lidé“ jsou „Uhři“, „lidé z Modřic u Brna“ jsou „Zelaři“, mohli bychom i pro vznik hanlivých přezdívkových jmen typu Hřibojedy předpokládat podobnou dvojici: říkají nám posměšně Hřibojedy, ale ve skutečnosti se jmenujeme (tj. naše ves se jmenuje) X.

[312]Popsaný postup je zachován i u VM přivlastnění. Sama povaha vztahu „čí lidé, čí objekt“ však nedovoluje rozpoznat postavení pojmenovávatele, proto také není rozhodující, zda do pojmenování je nebo není začleněn. Rozhodující však je, zda odpovídající toponymum má, nebo nemá formální toponymický slovotvorný příznak: jména typu Bohunice, Podivice, Jiřice, Biskupice, Opatovice ap., znamenající původně „ves lidí Podivových …“, jej mají (-ici, -ovici), jména typu Myslík, pol. Jędrysek, Ozimek[17] jej nemají, přesněji řečeno, mají jej v nulové podobě. Polská rodová jména typu Mikoly, Radoszowy jej mají až sekundárně, neboť jde o pluralizaci jmen osobních, event. jiných jmen místních (srov. i čes. Klatov/Klatovy, Veletín/Veletiny). — V kategorii neživostnosti vidíme pak stejný rozdíl mezi jmény typu Mysliboř, Podivín, Petrov, Albertovec, Bumbálka, Kunštát na jedné straně a mezi typy Lapikus (jméno hradu = OJ), Šrámek (ves Rozkoš, 12 km jvv od Mor. Budějovic: vulgo dicitur Šrámek = příjmení) na straně druhé.

Jak jsme ukázali, organizujícím principem slovotvorných modelů je skutečnost, zda pojmenovávatel (u hotové toponymie uživatel jména) nebo objekt je do reality, kterou jméno pokrývá, zahrnut či ne.[18] Tato rozdílná participace podmiňuje i v podstatě dvojí druh slovotvorných modelů: vedle pojmenování vzniklých bezprostředním, neopisným a neodvozeným nazváním objektu (lidí) existují i pojmenování opisná, jejichž transformace ze širšího syntakticky vymezitelného kontextu v toponymum je výsledkem „lexikální“ nebo „sémantické“ elipsy. Vnějším výrazem elipsy jsou různé druhy univerbizace (dubné pole → Dubno, blanní louka → Blansko, olešná řeka, tekoucí olším → Olešnice). Takové pojetí se blíží známému Rospondovu strukturálně gramatickému třídění, zvláště jeho vydělení jmen primárních a sekundárních.[19] Poněkud jiného rázu je pojmenovací postup u modelu přivlastnění, u něhož se elipsa projevuje jako přítomnost nebo nepřítomnost formálního příznaku.

U deminutiv, jmen zaniklých osad se sufixem -sko ap., je situace zdánlivě jiná. Taková jména nejsou totiž přímou výslednicí základního VM, ale sekundární variantou jednoho z nich. Vyjadřují VM sám + příznak malosti, zániku; např. Darkovičky = Darkovice + malost, *Lomensko = Lomná + zánik.

Postavení SM se dá schematicky znázornit, jak ukazuje tab. č. 2 na s. 313.

C.1. Sledujeme-li některá toponyma v delším časovém úseku a na větším prostoru, vidíme, že se soubor toponymických modelů mění. Změny, které možno sledovat podle jejich vnějších příznaků, tj. podle produktivity, frekvence a zeměpisného rozšíření jednotlivých slovotvorných typů (typů jmen), nejsou však u obou toponymických modelů téhož rázu. Vztahové modely „kdo, co“, „kde“, „jaký“ a „čí“ přetrvávají a existují stále. Typologicky se nemění, mají ve svém obecném vymezení trvalou platnost. Ke změnám dochází pouze uvnitř nich, a to specifikací příslušné onomaziologické kategorie („kde“ → „odkud“, „kde“ podle polohy — Lesná —, nikoli podle činnosti — Praskolesy ap.). Nové vztahové modely se nevytvářejí, vznikají jen jejich aktualizované varianty. Z hlediska apelativní lexikologie se věc jeví tak, že se onomaziologické struktury toponymických denotátů nevyvíjejí, neboť se nevyvíjí ani jejich pojmová stránka.[20] Avšak z hlediska toponymie samé to platí jen v obecném vymezení hranic vztahových modelů, protože existuje v nich při pojmeno[313]vacím aktu možnost výběru (třebaže omezeného). V české toponymii vznikl např. nově model „za jakých okolností“, srov. jm. jako Lhota, Svoboda, Újezd, Žďár, Zhoř, Soudná, Bezpráví; podobný model je i v toponymii německé: Freiheit, Kriegsacker, Seifen, tzv. Hau-Namen, PJ typu Beim streitischen Stein apod. Ale i tento nový model není tak zcela samostatný. Vznikl totiž na pozadí staršího modelu „co tam je“, event. „jaké to tam je“. Základní čtyři vztahy, vyjádřené vztahovými modely (obr. 1), mají v toponymii nejobecnější ráz a jsou v ní univerzálním organizujícím principem.

 

Místní jména podle vztahu pojmenovávatele (P) k objektu (O)

(v kategorii neživotných podle přítomnosti topoformantu)

vztah

P—O

kategorie

vztahový model

poloha, směr

charakteristika

popis

P × O

životná

„říkají nám“

odkud

Boleslavany,

Moravany,

Olomučany,

Medlánky

Prusy, Uhry

kdo jsou

Hřibojedy,

Nebovidy,

Žabovřesky;

 

přezdívky: Uhři,

Zelaři, Frakaři

jací jsou

Dlúhonosy,

Černovousy,

Bosonohy,

pol. Czarnoglowy

přezdívky: Lysáci,

Manďáci

neživotná

kde to je (leží)

Na Kamenci,

U Anděla,

U Blažka

jaké místo

Brno, Dubná, Jamné,

Brodské

Blansko, Rovensko

 

jaké sídlo

Dlouhá, Stará

 

jaké okolnosti

Hradečná, Silničná,

Panenská

Klárky, Sv. Júr

P = O

životná

„jsme“

kde jsme, bydlíme

Dolany, Jezeřany,

Záhořany

 

Mezilesice, Hořice,

Zábrdovice,

Zádveřice

kdo (= čím) jsme

Bednáry, Kravaře,

Ovčáry, Štítary,

Vinaře

Bobrovníky,

Zlatníky

Lažany, Kladníky,

Kladoruby

Zbehy

neživotná

kde to je (leží)

Podobora, Záhoří,

Předmostí

Jihlava, Opava,

Bystřice, Moravice

co tam (zde) je

Dub, Smrk, Boří, Doubí

Brod, Písek, Doly, Jámy

Hora, Vrchy, Strání,

Chlum

Hrad, Kostelec, Klášter

Humenec, Bělidlo

Obora, Zahrada

Dobré Pole, Čtyřicet Lánů

 

za jakých okolností

Lhota, Újezd, Zvole,

Žďár

Tab. č. 2

 

[314]

kategorie

VM přivlastnění

s formálním příznakem

životná

„čí lidé“

Byšice, Jiřice, Milotice, Pivonice

 

 

Buchlovice, Letovice, Petrovice, Lesoňovice

 

 

 

Arnoltice, Žibřidovice

 

 

 

Biskupice, Opatovice

 

 

 

typ Klatovy, pol. Mikoły

 

neživotná

„čí objekt“

Benešov, Bojanov

 

 

 

Hodonín, Podivín

 

 

 

Boleslav, Břeclav, Mysliboř, Jaroměř

 

 

 

Kuřim, Toužim, Velim

 

 

 

Albertovec, Ganzovec, Palhanec

 

 

 

Bumbálka, Hubertuska, Zavadilka

 

 

 

Kunštát, Domštát, Potštát

 

 

 

typ Zubrštejn „hrad patří rodu erbu zubra“

 

 

 

Janohrad

 

 

 

sekundárně:

Klatovy, pol. Mikoły, Rudíkovy

 

 

 

 

Arnolec, Lipolec, Vílanec

bez formálního příznaku

životná

„kdo“

Myslík, Syrovátka, sekundárně pol. Mikoły

 

 

 

neživotná

„co“

Kozel (= zámek), Lapikus (= hrad)

Poznámka: Jm. typu Myslík, pol. Mikoły mohou označovat jak „ves M-ova“, tak „lidé M-ovi“; plurálová jména typu Klatovy, Rudíkovy mohla vzniknout sekundární pluralizací, nebo jsou původním pojmenováním, srov. slezská jm. Bartoltovy, Pelhřimovy. Oba typy jmen mohou tedy být pojímány a také řazeny dvojím způsobem.

Tab. č. 3

 

Popudem ke změně VM ve variantu je společenská potřeba vytvořit nové jméno na základě změněného vztahu pojmenovávatele k objektivní realitě, která má být jménem identifikována. Změna v rámci VM (variabilita v rámci VM) je proto gnoseologického rázu.

Popudem ke změně slovotvorného modelu je ztráta normativní platnosti jistého slovotvorného postupu, tj. zrušení aktualizovaného funkčního vztahu VM - SM a jeho nahrazení vztahem VM - jiný SM. Změna slovotvorného modelu je způsobena plným zautomatizováním jistého slovotvorného typu. Důsledkem zautomatizování je jednak narušení funkčního vymezení příslušného slovotvorného typu pro příslušný toponymický význam (Buškovici „ves lidí Buškových“ × Zábrdovici „ves lidí na brdem“), jednak k řadě analogií (Karlov, Terezov podle starých posesív typu Benešov, ač náležité by bylo *Karlín, *Terežín/Terezín). Změny v rámci SM vycházejí tedy z požadavku zřetelné jednoznačné identifikace. A protože frekvenčně nejvíce zatížený typ je zároveň identifikačně nejméně zřetelný, je zautomatizovaný slovotvorný typ svou četností v rozporu se základní funkcí nomina propria.[21] Z toho plyne, že jazyk musí své toponymii poskytovat dostatečný soubor prvků, který by mohl plnit funkci toponyma, ale také že ne všechny tyto prvky (zejm. ne všechny SM) nacházejí v témž vývojovém okamžiku v toponymii totéž uplatnění.

[315]Můžeme proto říci, že vývoj VM je závislý v první řadě na jevech mimojazykových, vývoj SM na jevech jazykové komunikace a na dispozici jazyka vůbec. Úprava VM podmiňuje a urychluje změnu modelu slovotvorného, SM sám však na změnu nebo úpravu modelu vztahového vliv nemá. Míra změn v VM a v SM je dána tak, aby vztahovým modelům byl vždy k dispozici určitý soubor modelů slovotvorných, který by v dané době byl schopný vyjadřovat pojmenovávací potřeby, který by v dané době byl normotvorný. Tento aktualizovaný výběr slovotvorných modelů, který v dané době vyhovuje aktualizovaným modelům vztahovým pokládáme za toponymickou normu. Můžeme proto každou toponymii chápat jako systém, jehož základním organizujícím principem je tendence po stabilizaci poměru vztahových a slovotvorných modelů. Toponymický systém lze pak postihnout a popsat jen na základě konkrétní realizace tohoto stabilizovaného vztahu, totiž studiem aktualizovaných slovotvorných modelů a typů, které mají pro dané prostředí a v daném čase normativní charakter. Vývoj toponymického systému se pak jeví nikoli jako porušení stabilizovaného vztahu VM a SM, nýbrž jako nahrazení jednoho modelu jiným modelem při plnění normativní funkce. Projevuje se tedy systémovost toponymie nejen schopností změny, jak jsme o tom hovořili v A, ale také a především schopností tyto změny funkčně regulovat tak, aby se nevymykaly z dané toponymické normy. Dospíváme tak k poznatku, že toponymicky systémotvorné hodnoty se projevují vztahy mezi třídami jevů, nikoli však mezi jednotlivými prvky těchto tříd: systémovost toponymie spočívá proto na bázi modelové (VM - SM), nikoli jen na bázi jednotlivých konkrétních SM a jim odpovídajících slovotvorných typů.

2. Jestliže se slovotvorné typy uplatňují v toponymii jen ve výběru, aktualizovaně, je třeba si všimnout okolností tohoto výběru. Věnovali jsme se této problematice jinde,[22] proto zde uvádíme jen stručné shrnutí:

a) Výběr je v zásadě podmíněn funkčním vztahem vztahových a slovotvorných modelů.

b) Ze slovotvorných modelů se uplatňují ty, které daným vztahovým modelům vyhovují v daném čase nejlépe, tzn. které nevybočují z toponymické normy.

c) Některý SM se stává frekvenčně dominantní, získá mezi ostatními modely jádrové postavení a je pro danou toponymii typický. Stává se podnětem k zautomatizování a analogii. Jiné modely jsou odsunuty na okraj, archaizují se nebo z toponymických prostředků vůbec vypadávají (např. typ Hřibojedy, Podbaba).

d) Rozvoj slovotvorných modelů se děje tak, že se buď reaktivují prvky starší (okrajové), často s jinou funkcí (srov. Blansko × Lomensko), nebo se toponymizují prvky od původu apelativní, nové (např. poses. -ov, něm. -dorf, -au, -bach, čes. substituované -ava).

e) Některé SM si udržují stabilně jádrovou pozici, zvláště tehdy, mají-li oporu v apelativní paralele (např. Zálabí, Havířov (1955), Lesná (1965)).

f) Každá toponymie má ve své době odpovídající geografické rozšíření.

D.1. Co z naší úvahy vyplývá pro konkrétní toponomastickou práci? Interpretace každého jména by měla probíhat na zkřížení dvou os, osy VM a SM, protože toponymie se vždy jeví jako aktualizovaná síť vztahů mezi nimi. Každé jméno obsahuje v sobě obecně znaky spojující je s daným národním jazykem (nářečím), s pojmenovávanou realitou a se souborem slovotvorných postupů a motivací, které se v toponymii mohou uplatnit. Tyto obecné znaky se realizují skrze konkrétní jména, která vznikají v intencích dobové toponymické normy, která se však pro týž pojmenovaný objekt v dalším vývoji slovotvorně nereprodukují a podléhají — vedle zákonitostí toponymických — pravidlům jazykové komunikace. Proto v jazykové komunikaci je mluvčímu v podstatě lhostejný vztah základu jména k sufixu, způsob slovotvorby [316]apod., neboť pro fungování jména jakožto identifikujícího a lokalizujícího znaku jsou tyto okolnosti koneckonců redundantní. Rámcově se však MJ v kategorii nomina loci udržet musí (mluvčí ví, že slova na -ice, -ov, -any apod. jsou „místní“ jména), ale ani to není výrazem toponymie samé, nýbrž jejího postavení v jazyce ve srovnání s jinými jazykovými plány (např. slova na -dlo nebo -tel sotva budou signalizovat toponymum). V tom vidíme podstatný rozdíl od roviny apelativ, jež je charakterizována mj. také možností variability, zejm. v diachronním pohledu. V toponymii je variabilita omezena pouze na dobu vzniku jména, tedy na možnost volby některého z VM a SM. Další vývoj jména se v podstatě týká jen jeho formální stránky: vznikne-li jm. Ustupovice, mění se, jak ukazují histor. doklady, v hanáckém prostředí v dnešní Ostopovice (jz od Brna); podobně Klínovice/Klenovice na Hané, *Úsoší/Úsuší na Tišnovsku apod.[23]

Každé konkrétní MJ je výrazem toponymického systému; jde o to, abychom dovedli při výkladu jména postihnout nejen to, jak se jméno jeví dnes — tím bychom je transponovali do toponymické normy současného jazyka a zbavili je jeho vývojového kontextu —, ale především to, jakou systémovou hodnotu mělo v době svého vzniku, tj. které z VM a SM stály při jeho zrodu, a jak se tato systémová hodnota měnila. Např. MJ Dobřínsko (HŠ I 184): Mohli bychom se spokojit s výkladem Černého - Váši (Moravská jména místní, Brno 1907, s. 188) z *Dobrotín/sko, protože v době, kdy jejich dílo vznikalo, pokládaly se výklady ze sufixu -sko za velmi průkazné; tehdy však nebyly ještě známy substituční procesy a jejich pravidla, která byla popsána až později. Proto vykládáme v HŠ I MJ Dobřínsko skrze doklad 1298 Dobrenz (CDM V 97) z *Dobřany k dobř/dobřa „Waldtal, Schlucht“, neboť Dobrenz: *Dobřany = Moravany : Morweins, Komořany : Gudram/b/s. Lexikální základ dobř-, vztahový a slovotvorný model, poloha jména na starém sídelním areálu Moravy, stáří historických dokladů i druh německé substituce odpovídá toponymickému repertoáru, toponymické normě češtiny v 11.—12. stol.

Formalizovaně by se náš požadavek dal vyjádřit asi takto:

J = národní jazyk, m = místo, region, č = vývojový stupeň v čase

2. Jména se často opakují. Opakování je primárně dáno shodou vztahu pojmenovávatele k objektivní realitě, tedy shodou VM i aktualizovaného SM. Někdy však zůstává shodný jen VM, příslušný SM je pak odlišný: Žďár, Žďárná x Zhoř, Zvole x Lhota, Ochoz x Újezd.

3. Protože i v našem pojetí je projevem toponymického systému vždy soubor konkrétních MJ, může být, jak se domníváme, tento systém zachycen jen skrze ně samé. Jako nejschůdnější se zatím jeví uspořádání toponymie do jisté soustavy. Klasifikační klíč k ní však musí odpovídat souboru všech VM a SM, které se v toponymii daného jazyka vyskytují, nikoli pouze toponymické normě. Musí zahrnovat všechny slovotvorné typy, proto musí být pružný. Respektováním vztahového (motivačního) zřetele se zobrazí modely vztahové, analýza zřetele formálního, doplněná nutným přihlédnutím k sémantice, zobrazí modely slovotvorné.[24] Zeměpisná diferencovanost jmen neposkytuje vyčerpávající obraz o nich, zachycuje však jeden z jejich základních rysů. Vhodnou kombinací zeměpisné diferencovanosti jmen se [317]studiem jejich časových hodnot získáme způsob, jak odkrývat strukturní vybavenost toponymie v daném čase a místě (v daném jazyce), nehledě k tomu, že tato pracovní metoda přináší cenné poznatky i pro mimojazykové dějiny.[25] Studium konkrétního toponymického materiálu rozšiřuje naše teoretické znalosti o něm a zpřesňuje teoretická stanoviska; teoretické poznatky však zvyšují a specifikují požadavky na analytickou práci s konkrétní toponymií.

E. Pokusili jsme se ve své stati vyšetřit jednu z možností, jak přistoupit k bližšímu objasnění vnitřní strukturace toponymie a jejího systémového rázu. Toponymie se nám jeví jako jazykový útvar vzniklý a realizující se v jazykové komunikaci. Jejím organizujícím principem jsou vztahy mezi vztahovými a slovotvornými modely, jak se vnějškově projevují v jednotlivých slovotvorných typech v konkrétních místních jménech. Vztahové a slovotvorné modely vytvářejí společně pojmenovávací modely zkoumané toponymie. Systémovost toponymie spočívá na bázi modelové a je v zásadě dána stabilizovaným vztahem VM a SM. Systémovost se projevuje schopností změny uvnitř tohoto vztahu, schopností regulovat tuto změnu a zejména pak vytvářením takového souboru konkrétních VM a SM, který má platnost toponymické normy. Vývoj toponymie se děje nikoli narušením stabilizovaného vztahu VM - SM, ale změnou konkrétních SM a jim odpovídajících slovotvorných typů, které jsou v dané době schopny plnit funkci toponymicky normativní.

 

R É S U M É

Über die toponymischen Modellarten und die Systemheit der Toponymie

Im Artikel werden die Merkmalen der Toponymie erörtet, die die wichtigsten Voraussetzungen des Entstehens und Fungierens einer Toponymie bilden und die einen Charakter von objektiven Gesetzmäßigkeiten tragen. Zu den konstituierenden Merkmalen, die toponymisch inhärent sind, gehören zweierlei Arten von toponymischen Modellen: das Ausgangstellungsmodell (AM) und das Wortbildungsmodell (WM); beide zusammen bilden das Benennungsmodell der Toponymie.

Das Modell einer namenwählenden Ausgangsstellung umfaßt die primäre Beziehung des Namengebers, teilweise auch die des Namenbenutzers, zur objektiven Realität, die einen Ortsnamen (ON) bekommt. Der Benennungsbedarf ist im Grunde genommen nur vom Kommunikationsakt bedingt und in ihm realisierbar. — In der tsch. Toponymie (probenweise auch in der der anderen slaw. Sprachen) kann man vier AM feststellen, die mit Hilfe der entsprechenden Fürwörter ausgedrückt sein können: 1. wo (+ Variante von wo, woher); 2. wer, was; 3. was für ein, eine; welcher, -e, -es; 4. wessen, wem gehörend. Die AM stellen das Grundverhältnis des Namengebers zur benennenswerten Realität in zwei Kategorien dar: (1) Beschreibung, Charakteristik (+ Lage), (2) Zueignung, Possessivität. Die AM sind im allgemeinen konstante Prinzipien der Toponymie, sie sind zeitlich und sozial bedingt.

Das WM ist ein konkreter sprachlicher Ausdruck eines Benennungsaktes, in dem die Beziehung des Namensgebers zum benennenden Objekt durch einen von den vier AM bestimmt ist. Das WM bestimmt nur die Art und Weise der äußeren, formalen Gestaltung und Ausstattung des ON. Bloß in diesem Sinne ist das WM eine Funktion des AM. Sonst aber ist immer das WM eng mit der zeitlich bedingten Entwicklungsstufe der appell. Wortbildung verknüpft.

Jeder ON ist durch eine Anwendung nur eines AM und nur eines WM gekennzeichnet.

[318]Die AM und WM bilden einen Komplex von Erscheinungen und Regeln, der in einer bestimmten Sprache (Mundart, in einem Region) für die Enstehung, Existenz und für die Entwicklung der Toponymie von normativen Charakter ist. Regeln und formelle Mittel, die zum Ausdruck der Identität der Ansprüche des AM sowie der des WM (die zeitlich und örtlich bedingt sind) betrachten wir als eine toponymische Norm der Sprache (Mundart, des Forschungsgebietes).

Im Laufe der historischen Entwicklung einer Toponymie entstehen in der Regel keine neue AM, es kommen nur ihre aktualisierte und semantisch spezifizierte Varianten vor. Dadurch, daß in die vier AM-Arten alle mögliche, bei einem Benennungsbedarf vorkommende Beziehungen des Namengebers zur benennenswerten Realität einbezogen sind, ist die typologische Abstraktion gegeben, die einen systembildenden Charakter trägt und die als ein universales Prinzip der Toponymie zu betrachten ist. Deswegen sind die AM eigentlich eine nichtlinguistische Kategorie, deren Veränderung von sozialer Bedingtheit und von gnoseologischer Art ist.

Im Rahmen der WM wirkt entwicklungsfördernd der Verlust der normhaften Gültigkeit eines Wortbildungsprozesses, der beim Namengeben in bestimmter Zeit üblich und merkmallos ist. Jede Sprache muß seiner entsprechenden Toponymie stets einen ausreichenden Komplex von Erscheinungen zur Verfügung stellen, der dem zeitgemäßen Benennungsbedarf entspricht. Die Forderungen des Benennungsbedarfes bind geringer als die Zahl der angebotenen Benennungsmöglichkeiten.

Beide Modellarten sind systemhafte Erscheinungen, d. h. jeder ON ist systemtragend. Die Systemheit der Toponymie liegt auf einer von konkreten Einzelheiten abstrahierenden Modellbasis, sie ist von Modellbeziehungen, nicht von Beziehungen einzelner konkreter ON bedingt.

Im zweiten Teil des Artikels werden systembildende Tendenzen im Rahmen der WM beschrieben, wobei die formelle (rein sprachliche) Ausstattung der Toponyma eine entscheidende Rolle spielt.


[1] Máme na mysli pojmenování lokality po jisté osobě, po známém zakladateli. Tak např. Boršov, 3 km jz. od Mor. Třebové, nazván podle Borše z Rýznburka, majitele panství v pol. 13. stol., který zde prováděl kolonizaci. Rovněž Boršice u Blatnice, o. Uherské Hradiště, jsou nazvány po něm. — Podněty mimojazykové mohou být často při jejich uplatnění v toponymii transformovány. Tak Tvrdonice, 6 km vých. od Břeclavi, jsou nazvány podle hodonínského kastelána Tvrdiše (L. Hosák, Jižní Morava 1966, s. 55). Jméno vsi má však vždy podobu Tvrdonice, nikoli *Tvrdišovice, *Tvrdišice. Výklad záměny /musí být proto opřen o podmínky slovotvorné, a to takové, které platí v toponymii: záměna byla nejspíše způsobena tím, že MJ T. vzniklo v době, kdy hypokorist. sufix -iš byl buď archaický, nebo kdy se MJ od takových hypokoristik již neodvozovala a jejich úlohu přejala hypokoristika s -oň. Viz též R. Šrámek, Moravskoslezská místní jména se zakončením -nice, -novice/-ňovice, Slavica Slovaca 5, 1970, 313—319.

[2] Omezujeme se záměrně na jména místní, neboť jsou formálně jednoznačně určitelná; u pomístních jmen tomu tak vždy není.

[3] V různých rovinách jazyka je tato spjatost, jak známo, různá. Maximální v hláskosloví, minimální, jak se zdá, v lexikální zásobě. Ale i lexikologie usiluje o postižení systémových jevů, které podle dosavadního stavu poznání mají jiný charakter než ty, o něž se opírá systém hláskoslovný, morfologický a syntaktický. Viz M. Dokulil, Tvoření slov v češtině I. Teorie odvozování slov, Praha 1962, zvl. s. 179; J. Horecký, K otázke systému v slovnej zásobe, Jazykovedné štúdie III, Spisovný jazyk, Bratislava 1958; týž, Slovotvorná sústava slovenčiny, Bratislava 1959; V. Mathesius, Příspěvek k strukturálnímu rozboru zásoby slovní, Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, s. 175—184.

[4] Pojmu struktura, strukturní (-ně) užíváme ve smyslu naší jazykovědy. V slovanské onomastice se tohoto pojmu užívá ještě ve smyslu ‚slovotvorný typ‘ (tak zvláště v Polsku a SSSR). Viz též T. Witkowski, Grundbegriffe der Namenkunde, Berlín 1964, s. 81; A. V. Superanskaja, Struktura imeni sobstvennogo, Moskva 1969.

[5] Krajní skeptické stanovisko formuloval naposledy M. Karaś v kn. Toponimia wysp elafickich na Adriatyku, Prace onomastyczne 10, Wrocław—Warszawa—Kraków 1968, s. 104—110: předpokládá spíše stálý proud změn; v tom se shodujeme, jenže ráz těchto změn a jejich podmíněnost M. K. nevykládá; leda tak, že antroponymie i toponymie „są motiwowane przez wyrazy pospolite“ a onymické formanty nejsou bezprostředními členy onymie samé, nýbrž patří k zásobě daného jazyka vůbec. „Z tego względu trudno mówić o systemie onomastycznym, a w każdym razie nie da się żadną miarą przyjąć istnienia samodzielnego i niezależnego systemu.“ (s. 106), „… w płaszczyźnie diachronicznej system onomastyczny w żadnym wypadku nie istnieje i nie może istnieć …, synchronicznie natomiast ujawniają się pewne przesłanki do powstawania systemu“ (s. 107). Zároveň však M. K. připouští, že „właśnie chyba tylko system nazewniczy umożliwia nam poruszanie się w terenie. Orientacja terenowa opira się … na pewnym systemie, przy czym od razu możemy tu stwierdzić, że owa systematyka jest zmienna” (s. 108). Podle našeho mínění nikoli jen terénová orientace předpokládá jistý systém, ale vůbec tvorba a existence prvků této orientace, vyjádřené jazykem. Třebaže Karaśovy postřehy jsou velmi bystré, jeho skeptické stanovisko týkající se „systému“ nesdílíme; ostatně on sám nakonec vyzývá, aby se otázky systému studovaly (viz i násl. pozn). Srov. i Karaśovy myšlenky v stati Słowiańskie nazwy miejscowe i ich klasyfikacja (Uwagi i propozycje), Zborník referátov a príspevkov z medzinár. sympózia a II. slovenskej onomastickej konferencie (red. Št. Krištof), Bratislava 1970, s. 59—93; Biuletyn Polskiego Towarzystwa Językoznawczego 28, 1971, 63—85.

[6] Nejnovější onomastická bádání stále více zdůrazňují nutnost teoretického studia systému v onymii. Srov. základní literaturu v čl. V. Blanára Špecifikum onomastiky v pozn. 15; dále E. Eichler, Strukturelle Versuche in der Onomastik, SlavPrag VIII, 1966, 151—162; O. Leys, Der Eigenname in seinem formalen Verhältnis zum Appellativ, Beiträge zur Namenforschung (NF), 1966, 113—123; Z. V. Rubcova, K voprosu o sovremennoj toponomičeskoj klassifikacii, Toponimika IV, Materialy Moskovskogo filiala Geografičeskogo obščestva SSSR, Moskva 1970, s. 4—8; A. Rostvik, Om klassificering ov ortnamn, Namn och Bygd 57, 1969, 112—131.

[7] Opíráme se zejména o dílo Profousovo a Šmilauerovo (zvl. Soustava českých místních jmen v V. díle Profousových Místních jmen v Čechách, Praha 1960, a Příručka slovanské toponomastiky, Praha 1970), o materiály moravskoslezské toponymie (L. Hosák a R. Šrámek, Místní jména na Moravě a ve Slezsku I, A—L, Praha 1970 (rec. v SaS 33, 1972, 52—54), II, M—Ž (v tisku); zkratka HŠ), o práce lipské řady Deutsch-slawische Forschungen zur Namenkunde und Siedlunsgeschichte (dosud 26 svazků), zvl. o práce Eichlerovy a Waltherovy. Bohatý materiál byl získán z publikací polských, z monografií Borkových, Górnowiczových, Karaśových, Rospondových, Zierhofferových aj.

[8] Protože se pohybujeme v oblasti vlastních jmen, není třeba zvlášť zdůrazňovat jejich nejobecnější znak: identifikační a pojmenovávací funkce.

[9] Viz R. Šrámek, Problematika deminutivních místních jmen v češtině (na materiálu moravskoslezské toponymie), Slavia 39, 1970, 377—398.

[10] Oba sufixy jsou od původu polysémní, změnila se však jejich distribuce.

[11] Srov. Vl. Šmilauer, Česká deminutivní místní jména z apelativních základů, SlavPrag X, 1968, 285—296. Viz i pozn. 9.

[12] Srov. i paralelismus -ůvky/-ovičky u jm. typu Kunovice Kunůvky/Kunovičky. Vývoj zde však směřoval ke zrušení jednoho typu, protože není formální opory v apelativech, jako je tomu u -ec/-ek.

[13] Některé dílčí výsledky byly publikovány v statích: Poznámky k toponymii jakožto systému, cit. Zborník referátov .., s. 53—58; Poznámky k druhům map ve Slovanském onomastickém atlase, Beiträge zum Slawischen Onomastischen Atlas, Abhandlungen der Sächs. Akad. d. Wissenschaften, Berlin 1970, s. 39—43, a zejm. Die Entstehung und Herausbildung der sogenannten toponymischen Kernlandschaften (Ein Beitrag zur Methodologie des Slawischen Onomastischen Atlasses), Forschungen zur slawischen und deutschen Namenkunde, Berlin 1971, s. 14—27; Die sogenannte toponymische Kernlandschaft. Disputationes ad montium vocabula aliorumque nominum significationes pertinentes, Wien 1969, I, s. 143—148.

[14] Poněkud se specifikuje jazykovědný termín, viz SSJČ I., Praha 1960, s. 1263.

[15] Viz V. Blanár, Die Entwicklung der slawischen Benennungssysteme unter strukturellem Aspekt, Leipziger namenkundliche Beiträge II, Berlin 1968, s. 72—74; týž, Špecifikum onomastiky, cit. Zborník referátov …, s. 15—35; týž, Otázka systému v antroponomastike, Symbolae philologicae in honorem Vitoldi Taszycki, Wrocław—Warszawa—Kraków 1968, s. 25n. — V oblasti toponymie je pozoruhodný výzkum Velty Rūke-Draviñové, viz čl. Ortsnamengebung unter soziologischem Blickwinkel, cit. Disputationes … I, s. 123—26, a její knihu Place Names in Kauguri County, Latvia, Acta Univers. Stockholmiensis, Stockholm Slavic Studies 6, Stockholm 1971.

[16] To však neznamená, že jiný typ nelze „vytvořit“. Je ovšem otázka, zda jej současná toponymie přijme. Korigujícím sítem přitom je povaha toponymického systému.

[17] Viz Henryk Borek, Nazwy osobowe w funkcji nazw miejscowych na Śląsku (Typ Jędrysek, Ozimek), Rozprawy Komisji Językowej 5, Wrocław 1966, 149—163.

[18] Je pozoruhodné, že výklady o vzniku základních gramatických (morfologických) kategorií s postavením uživatele jazyka počítají, ba přímo z jeho postoje ke skutečnosti vycházejí; srov. J. Kuryłowicz, Podstawowe kategorie morfologiczne, Biuletyn Polskiego Towarzystwa Językoznawczego 28, 1971, 3—12. K. hovoří přímo o antropocentrismu jazyka. Viz též S. Benson, Namengebung und Namentypologie, Résumés des Communications XI. ICOS, Sofia 1972, s. 25.

[19] Viz St. Rospond, Klasyfikacja strukturalno-gramatyczna słowiańskich nazw geograficznych, Wrocław 1957.

[20] Viz R. Ostrá, K diachronnímu studiu onomaziologických struktur, SaS 33, 1972, 1—9; O. Ducháček, Microstructures lexicales, Etudes romanes de Brno IV, 1969, 139—157.

[21] Je zajímavé, že na takové situace mohou vznikat jména motivovaná sémantickými vztahy k jiným, zprav. sousedním jménům: Černotín Bělotín na Hranicku, Bratčice Tetčice na Brněnsku, Dolany Pohořany atd. Viz R. Šrámek, Zvláštní toponymické typy a Slovanský onomastický atlas, Atlas onomastyczny Słowiańszczyzny, Wrocław 1972, 143—146.

[22] Zejm. v čl. Die Entstehung und Herausbildung der sogenannten toponymischen Kernlandschaften, viz pozn. 13.

[23] Změny typu Hloupětín/Hloubětín jsou umělé zlepšovací zásahy do toponymie.

[24] Tomuto pojetí vyhovuje z dosavadních klasifikací jako celek nejlépe třídění Šmilauerovo v V. svazku Profousova slovníku, ač v jednotlivostech jsou shody i s pojetím Rospondovým, viz pozn. 19.

[25] Viz V. Šmilauer, Osídlení Čech ve světle místních jmen, Praha 1960; E. Eichler — H. Walther, Ortsnamen und Besiedlungsgang in der Altlandschaft Nisane im frühen Mittelalter, Beiträge zum Slawischen Onomastischen Atlas, Berlin 1970, s. 75—90; H. Borek, Opolszczyzna w świetle nazw miejscowych, Instytut Śląski w Opolu, seria monograf. nr. 112, Opole 1972, 209 s.

Slovo a slovesnost, volume 33 (1972), number 4, pp. 304-318

Previous Jarmila Panevová, Petr Sgall: Slovesný vid v explicitním popisu jazyka

Next Jan Lehár: Úvahy o dvou staročeských básních