Základní dílo o místních jménech na Moravě a ve Slezsku

Ivan Lutterer

[Rozhledy]

(pdf)

Фундаментальная работа о местных названиях в Моравии и Силезии / Un ouvrage fondamental consacré aux noms des lieux en Moravie et Silésie

Dvaadvacet let poté, co Slovo a slovesnost otisklo stručný posudek I. svazku díla Ant. Profouse o místních jménech v Čechách,[1] můžeme na stránkách tohoto časopisu přivítat i I. díl Profousova moravskoslezského protějšku,[2] jehož autory jsou olomoucký historik Ladislav Hosák a brněnský lingvista Rudolf Šrámek.[3] Po antikvované již knize Moravská jména místní, výklady filologické F. Černého a P. Váši (Brno 1907), která přes svou jednostrannost byla po několik desetiletí jediným pramenem pro oblast moravské toponymie, dostáváme teď v práci Hosákově a Šrámkově vskutku reprezentativní slovníkové dílo, vyhovující jak nárokům moderního bádání onomastického, tak i potřebám běžné praxe vlastivědné. Při zhruba poloviční rozloze Moravy a Slezska v poměru k Čechám (rozumí se v jejich historických hranicích) je přirozené, že počet osad a tím i místních jmen, které Hosák a Šrámek zpracovávají, bude o mnoho menší než soubor toponym, která pro Čechy shromáždil a vyložil Profous v MJČ (z celkového počtu 15.500 místních jmen země České je to 12.683 jmen osad a 2.823 jmen osad zaniklých a místních částí). Ověřili jsme si zkusmo u hesel písmene B, k jakým početním závěrům vede prosté dílčí srovnání MJČ s MJMS: (a) proti 1285 samostatným položkám u Profouse stojí 471 hesel u Hosáka - Šrámka, tj. necelých 37 %; (b) mezi těmito 471 moravskoslezskými toponymy je ani ne 70 případů, tedy méně než 15 %, jež nemají přímé paralely v toponymii Čech, a to ani ve formě blízkých slovotvorných obměn. Neméně výmluvný je i fakt, že Profous musel místní jména písmen A—L rozdělit do dvou svazků (I. A-H, 824 s., II. CH-L, 706 s.), zatímco autoři MJMS na týž rozsah abecedy vystačili pouze s jedním svazkem (576 s.).

Profousův slovník jako základní dílo vědecké české toponomastiky se nutně stal měřítkem a vzorem i svému mladšímu moravskoslezskému pendantu, a to po mnoha stránkách. Hosák a Šrámek však navíc přinesli některá výrazná zlepšení rázu jak formálního (A), tak obsahového (B).

[53](A) Vítanou novinkou v typografické úpravě a členění hesla je přehlednější uspořádání heslového odstavce do 5—6 rubrik předznamenaných půltučnou číslicí: bod 1 obsahuje charakteristiku sídliště, jeho lokalizaci a územní příslušnost; bod 2 chronologicky řadí historické doklady místního jména v jejich dobové grafice a identifikuje pramen; bod 3 udává příslušnost osady k panskému dominiu k r. 1848, národnost obyvatel obce podle stavu z r. 1930, popř. vypočítává některé význačnější události z místních dějin; bod 4 zachycuje nářeční podobu jména s potřebnými údaji gramatickými, lidové znění obyvatelského jména a odvozeného adjektiva, event. doplňuje některé údaje o místním nářečí; bod 5 předkládá etymologickou interpretaci místního jména, vysvětluje jeho vývojové proměny po stránce formální i významové, dále vlivy toponymického kontextu, mezislovanské souvislosti, popř. německé znění jména, a cituje příslušnou literaturu; fakultativní bod 6 uvádí prostý výčet samot v katastru osady a ve výběru seznamuje též s historickými názvy jejích místních částí.

Autoři MJMS se vyjadřují velmi úsporně, což činí zvláště výklady lingvistické (body 4—5) mnohem sevřenějšími a pregnantnějšími, než je tomu v slovníku Profousově. Respektují také (až na několik výjimek, jako je např. termín interkalace ‚vsunutí hlásky doprostřed slova‘) správnou zásadu, že jasnost a přístupnost výkladu — tedy mj. i terminologická střídmost — jsou zvlášť potřebné standardnímu dílu onomastickému, které je určeno odborníkům z několika vědních oborů, a navíc i širokému okruhu laických zájemců. Úsporou místa zdůvodňují autoři také praxi, odlišnou od Profouse, neuvádět místní jména v úplném větném kontextu. Výhody, které z obšírnější citace plynou, nejsou na Moravě a ve Slezsku tak markantní (nebezpečí záměn dvou obcí, jak nás ujišťují autoři, je tam daleko menší než v Čechách) a dají se koneckonců nahradit způsobem hutnějším: zkratkami, jež např. ukážou, v kterém jazyce je doklad zapsán, apod.

(B) Velkou předností historické stránky MJMS je vedle spolehlivé citace pramenů ve znění ,,ad litteram“ též jejich kritický výběr podle zásady, aby podoba místního jména byla zaznamenána aspoň jednou v století. Zásluhou L. Hosáka, historika zkušeného v pomocných vědách historických stejně jako v historickém zeměpisu, topografii a onomastice, mohl být slovník založen rovnoměrně nejen na materiálu excerpovaném z edic a starších mapových děl, nýbrž hlavně na dokladech čerpaných přímo z původních archívních pramenů, což zajisté představuje materiál z hlediska onomastického nejhodnotnější (jde celkem o 48 položek, mezi nimiž největší cenu mají urbáře jednotlivých panství, lánské rejstříky, knihy půhonné, městské knihy, děkanské matriky a matriky oddací ze 17. stol.). Zajímavým novem u hesel pohraničních obcí nově osídlených po r. 1945 je údaj, odkud přišlo nové obyvatelstvo (např. na Osoblažsku, válkou téměř zničeném, jsou četní přesídlenci ze Slovenska a čeští reemigranti z Volyně). Tuto informaci, stejně jako další údaj o národnostním složení obyvatel obce v době před 2. světovou válkou, uvítá především historický dialektolog, ale i národopisec, sociolog a demograf.

Co se týče lingvistické hodnoty I. svazku posuzovaného slovníku, nezdá se být o nic menší než jeho cena topograficko-historická, i když přirozeně výklady filologické, občas nutně spekulativní, podléhají mnohem spíše proměnám času než jejich složka materiálová. Avšak úloha lingvisty není v našem případě omezena jenom na etymologický výklad jmen. R. Šrámek, využiv svých zkušeností dialektologa, opatřil[4] velkou část hesel (mezery jsou nejčastěji u pohraničních obcí s novým osídlením) i lidovou, nářeční podobou příslušného toponyma (např. u MJ Dyjice u Telče: Ta Dejc, z Dejce, k Dejci, za Dejcí), jména obyvatelského (Dejčák) a přídavného jména odvozeného od MJ (dejckej). Nakolik objevné jsou poznatky, jež lze z této jedinečné sbírky dialektického materiálu vyvodit, ukázal před časem sám autor ve své studii o obyvatelských jménech v moravskoslezských nářečích.[5] I když v Čechách nejsou lidové podoby místních jmen a jejich derivací — vzhledem k silné integraci místních dialektů obecnou češtinou — zdaleka tak [54]diferencovány jako na Moravě a ve Slezsku, je třeba jen litovat, že Profous této svérázné jazykové tvořivosti lidu (u vlastních jmen stále živé) nevěnoval větší pozornost.

Rovněž jako vykladač místních jmen prokázal Šrámek dobrou erudici etymologickou a dostatek vědeckého rozmyslu i odpovědnosti, které působí jako korektiv všech přespříliš odvážných hypotéz. Pokrok a rozvoj poznání, jehož bylo v onomastice naší a světové dosaženo od doby, kdy Profous začal, ba i dokončil svá MJČ, je tak pronikavý, že se nemohl neprojevit pozitivním vlivem též na kvalitu toponomastických výkladů v MJMS. Jejich autor s prospěchem čerpal především ze základních onomastických děl V. Šmilauera, J. Svobody, V. Taszyckého, S. Rosponda, F. Bezlaje, E. Eichlera, E. Schwarze a dlouhé řady dalších, kterých využívá. Přitom důsledně uchovával kontinuitu s dílem Černého - Váši a hlavně se slovníkem Profousovým, který ještě nadlouho zůstane neodmyslitelným východiskem každého bádání o české toponymii v širokém slova smyslu. Varován chybami v některých etymologiích Profousových, způsobenými hlavně tím, že autor MJČ měl ctižádost vyložit všechna jména, třebaže to stav soudobých znalostí ještě zdaleka neumožňoval, odlišuje Šrámek etymologie zcela bezpečné od hypotéz toliko pokusných, a u případů temných pak poctivě přizná, že se jméno zatím nedá uspokojivě interpretovat.[6] V tom ovšem není jediný klad proti MJČ. I když zajisté ani Profous nezkoumal místní jména izolovaně a dovedl je vidět i jako součást celkové soustavy morfologické, slovotvorné a sémantické, důslednější strukturní pojetí mu bylo přirozeně cizí. Pro Šrámka je však systémovost toponymie, tj. její utvářenost a vzájemné sepětí autonomními vnitřními zákonitostmi, již zcela běžným pracovním pojmem a základním metodologickým východiskem.[7] Ve shodě s touto koncepcí kladou MJMS i větší důraz na respektování substitučních zákonitostí, a to všude tam, kde se jméno přejímalo z cizího jazyka nebo naopak. Jako vzor tu posloužily nejlepší práce onomastické školy lipské (především Eichlerovy), která metodu substituční analýzy propracovala k velké jemnosti, nepřeceňujíc přitom velmi moudře její všemocnost.

Hodnotíme-li souhrnně lingvistické a onomastické výklady v MJMS jako v podstatě přesvědčivé a spolehlivé, neznamená to, že by se vše dalo přijmout bez námitek nebo připomínek. Leccos bychom si přáli mít vyloženo jinak (např. MJ Hlavnice, Hříšice, Chomýž, Chuchelná, Klopina, Kolelek), i když sami ne vždy budeme schopni navrhnout výklad lepší, věrohodnější.[8] Ostatně k dosavadnímu I. svazku MJMS přibude už brzy i druhý díl (M-Ž), který v ohlášených dodatcích přinese vedle slíbených doplňků z terénního výzkumu nářečí doufejme též korektury k oné hrstce místních jmen, jež se zatím nepodařilo přijatelně vyložit. S definitivními závěry bude proto vhodné počkat až na vydání II. dílu. Co se dá s jistotou říci už dnes? Bez nadsázky to, že přívlastek „monumentální“, kterého kdysi užili někteří recenzenti o velkém díle Profousově, může jako epiteton constans charakterizovat i dílo Hosákovo - Šrámkovo.

Slovo a slovesnost, ročník 33 (1972), číslo 1, s. 52-54

Předchozí Zdeněk Hlavsa: Palkova kniha o mezivětném odkazování

Následující Rudolf Šrámek: Slovenská práce o pomístních jménech na Oravsku