Souvětí s řetězovou závislostí

Josef Štěpán

[Articles]

(pdf)

Сложное предложение с цепной зависимостью / Les phrases à la subordination en chaîne

V tomto příspěvku se chceme zabývat tzv. souvětím s řetězovou závislostí vedlejších vět, jeho pojetím v německé lingvistice 19. a 20. stol. (část 1)[1] i pojetím vlastním (část 2). Tímto souvětím se u nás v poslední době zabývali J. Bauer, Fr. Kočiš, J. Hrbáček aj., nejnověji a nejdůkladněji K. Svoboda (Souvětí spisovné češtiny, Praha 1972), který začátkem ledna letošního roku v plné tvůrčí svěžesti oslavil své šedesátiny. Souvětím s řetězovou závislostí rozumíme podřadné složité souvětí, v němž na hlavní větě závisí vedl. věta prvního stupně závislosti, na ní dále vedl. věta druhého stupně závislosti atd.; jde tedy o jakýsi řetězec vedlejších vět, o řetězovou závislost vedl. vět.

1. Poznámky k pojetí zkoumaného typu souvětí v německé jazykovědě se soustředí nejprve k syntaktickým monografiím, které se zabývají problematikou složitého souvětí a souvětím s řetězovou závislostí jen okrajově (1.1). V další části si všimneme prací, které se zabývají otázkami složitého souvětí podrobněji v samostatných oddílech, a to nejprve se budeme věnovat problematice složitého souvětí vůbec (1.2), pak problematice souvětí s řetězovou závislostí zvláště (1.3).[2]

1.1. Řada německých prací se souvětím s řetězovou závislostí a složitým souvětím vůbec nezabývá, protože buď vůbec nezpracovávají problematiku souvětí, jako např. J. Grimm,[3] nebo se omezují pouze na popis souvětí jednoduchého (tj. souvětí, které se skládá jen ze dvou klauzí, vět), mnohdy ovšem tento popis souvětí jednoduchého je rozptýlen do několika kapitol, např. pod vlivem Miklošičova pojetí skladby,[4] jindy se zase vychází ze zcela specifického pojetí syntaxe, které nechává stranou souvětí s řetězovou závislostí a problematiku složitého souvětí.[5]

Některé syntaxe nepovažují problematiku složitého souvětí, a tedy i souvětí s řetězovou závislostí za syntaktickou a gramatickou záležitost a odkazují ji do stylistiky.[6] U jiných nacházíme jednotlivé rozptýlené poznámky k souvětí s řetězovou závislostí; tyto poznámky jsou nejčastěji rázu stylizačního. Poukazuje se často na nevhodnost řetězců vedlejších vět vztažných.[7] Zdůrazňuje se jazyková nevhodnost konstrukcí s vedlejšími větami stejného druhu a vytyčuje se naopak požadavek, aby v souvětí s řetězovou závislostí byly spíše vedl. věty různého druhu.[8]

Pokud jde o větosled, najdeme často ve větosledných výkladech příklady na souvětí s řetězovou závislostí. Teoreticky popisuje a psychologicky vysvětluje postavení [27]vedl. věty 2. st. záv. vzhledem k vedl. větě 1. st. záv. H. Paul, který uvažuje jen o její postpozici a interpozici.[9]

Zajímavě vyvozuje při sémantické interpretaci vedl. věty účelové z vět příčinných a podmínkových s will W. Hartung a ve svém generativním popisu německého souvětí ukazuje, že možnou dvojznačnost některých vět účelových lze vysvětlit tím, že odpovídají řetězci vedl. vět s první vedlejší větou příčinnou nebo podmínkovou. Derivační historie souvětí zde tedy umožňuje vysvětlit dvojznačnost jednoduchého souvětí složitým souvětím s řetězovou závislostí.[10]

1.2 Podrobnější jsou výklady o souvětí s řetězovou závislostí v syntaxích, které obsahují již samostatné výklady o souvětí složitém. Dříve však, než přejdeme k vlastnímu souvětí s řetězovou závislostí, zastavme se ještě u výkladů o složitém souvětí vůbec, a to u jejich umístění, u vymezování složitého souvětí a jeho terminologickém označování a u jeho klasifikace.

Výklady o složitém souvětí bývají někdy zařazeny do výkladů o podřadném souvětí (Mager),[11] častěji však se popisuje složité souvětí ve zvláštní kapitole vedle souvětí souřadného a podřadného.

Při vymezování složitého souvětí je shoda v tom, že jde o souvětí, které má tři nebo více klauzí, rozdíly jsou však v chápání rozsahu pojmu. Jde v zásadě o trojí pojetí: nejužší pojetí chápe složité souvětí jen jako podřadné souvětí, tedy souvětí, které má pouze jednu hlavní větu a více než jednu větu vedlejší, srov. např. Mager (o. c. v pozn. 11), nebo Heyse (o. c. v pozn. 15). Širší pojetí považuje za složité souvětí pouze souvětí, které obsahuje vedlejší věty; při vymezování se pak vychází buď z vedlejších vět (tak Becker vymezuje složité souvětí jako větný celek, který má více než jednu vedlejší větu),[12] nebo se vylučuje souvětí, které se skládá jen z vět hlavních.[13] — Nejširší pojetí, časté v poslední době u nás, považuje za složité souvětí jakékoli spojení tří nebo více vět, tedy i spojení pouze vět hlavních.[14]

Poznámka. Jsou také terminologické rozdíly při označování pojmu složité souvětí. V německé lingvistice se užívá termínu vielfach zusammengesetzte Sätze (Becker), mehrfach zusammengesetzte Sätze (Heyse, Jung), Periode (Behaghel), komplizierte Satzkonstruktionen (Erben) aj.

Ještě větší rozdíly mezi jednotlivými pojetími jsou v klasifikaci složitého souvětí, ve vymezení jeho základních typů. Poměrně zřídka se jako primární kritérium uplatňuje rozlišení složitého souvětí podle toho, co je rozvíjeno vedl. větou 1. st. záv. a vedl. větou 2. st. záv. Tak např. Becker liší jednak souvětí, v nichž je spojena jedna vedl. věta s více členy hlavní věty, nebo více vedl. vět s jedním větným členem věty hlavní, jednak souvětí, v nichž je s jednou větou vedlejší spojena jiná vedlejší věta (o. c. v pozn. 12, s. 378). Podobně liší Heyse složitá souvětí, v nichž na jedné hlavní větě závisí více vedl. vět v jednom jejím místě, nebo v různých místech.[15]

Častěji ovšem klasifikace složitého souvětí mnohem těsněji souvisí s jeho pojetím; u nejširšího pojetí jsou odlišena složitá souvětí skládající se pouze z vět hlavních od souvětí ostatních, vyděleno je vždy podřadné složité souvětí; u užšího pojetí jsou primárně rozlišena souřadná a podřadná složitá souvětí (např. Behaghel); u nejužšího [28]pojetí je složité souvětí rozlišeno primárně na tři typy: podřadné složité souvětí s řetězovou závislostí vedl. vět, s několikanásobnou vedl. větou a s vedlejšími větami bez syntaktického vztahu (Mager, Heyse). Poslední uvedené tři typy se ovšem objevují u i výše uvedených pojetí, a to samozřejmě až v dalších fázích klasifikace složitého souvětí.

1. 3 V další části našich výkladů se budeme zabývat pojetím souvětí s řetězovou závislostí v některých německých pracích, zvláště se budeme věnovat jeho terminologii, jeho vymezování, otázce přehlednosti tohoto větného celku, problematice jeho větosledu i jeho zobrazování.

Zajímavé je srovnat, jak je terminologicky označováno souvětí s řetězovou závislostí vedl. vět a jak je vůbec vymezováno. — Někdy se vůbec nesetkáváme s jeho označením zvláštním termínem. Je to dáno těsným začleněním výkladů o něm do výkladů o podřadném složitém souvětí (K. F. Becker, F. Bauer, H. Paul, u nás M. Hattala). Jindy se sice uvedený typ neoznačuje přímo termínem, ale charakterizuje se nepřímo, např. Heyse užívá termínu verkettet pro postponovaný řetězec vedl. vět, termínu eingeschachtelt pro interpozici vedl. vět. Často ovšem je souvětí s řetězovou závislostí označováno zvláštním termínem; Mager užívá pro ně termínu das ausgebildete Satzgefüge a liší ho tak od souvětí s několikanásobnou vedl. větou a od souvětí s vedl. větami bez synt. vztahu, která souhrnně označuje jako das vollständig ausgebildete Satzgefüge; O. Behaghel nazývá obrazně řetězec vedl. vět die Treppe (schody); J. Erben označuje souvětí s řetězovou závislostí vedl. vět termínem Kette von Nebensätzen atd.[16]

Pokud jde o vymezování souvětí s řetězovou závislostí, bývá definováno poměrně jednotně jako souvětí, v němž na hlavní větě závisí vedl. věta 1. st. záv., na ní pak vedl. věta 2. st. záv.[17] atd.

Je pozoruhodné, že při výkladech o souvětí s řetězovou závislostí se téměř vždy vyskytují poznámky o přehlednosti souvětí, o prohřešcích proti této přehlednosti, o větosledu a o jiných jevech rázu spíše stylistického. — K. F. Becker (o. c. v pozn. 12) uvádí některé postřehy k přehlednosti a srozumitelnosti složitého souvětí, zvl. celou stupnici od složitých souvětí dobře identifikovatelných k souvětím s menším stupněm identifikovatelnosti. Na omezení srozumitelnosti souvětí s vyššími stupni závislosti poukazuje Heyse, když poznamenává, že „Je gleichartiger die Form der Verknüpfung und je loser dieselbe ist, desto widerwärtiger wird eine solche Abstufung. Insbesondere hüte man sich vor der An- und Einfügung der Adjectivsätze“ (o. c. v pozn. 15, s. 452).

Více či méně podrobné a závažné jsou výklady větosledné, které mnohdy poměrně těsně souvisí s problematikou přehlednosti souvětí. Časté jsou ojedinělé poznámky k větosledu souvětí zkoumaného typu. Tak např. Mager uvádí, že u postavení vedl. věty 2. a 3. st. závislosti je třeba mít na paměti, že mohou být vztaženy jen na to slovo vedlejší věty, ke kterému patří (o. c. v pozn. 11, s. 117). — Zpravidla pak nacházíme postřehy a výklady k příznakovému větosledu. Dotýkají se především problematiky tzv. větosledné varianty progresívně regresívní, tj. takového souvětí, v němž na hlavní větě závisí postponovaná vedl. věta 1. st. záv. a na ní pak vedl. věta 2. st. záv., která stojí před vedl. větou prvního stupně závislosti. Např. J. Erben uvádí, že interpozice vedl. věty 2. st. záv. může jít v němčině tak daleko, že „ein abhängiger Satz in den übergeordneten Satz unmittelbar nach dessen Einleitung eingeschachtelt ist“ (o. c. v pozn. 16, s. 192), a připojuje příklad Sie vereinbarten, daß, wenn keine andere Benachrichtigung erfolgte, die Tagung am 15. März [29]stattfinden sollte. Naproti tomu H. Paul se domnívá, že vedl. věta 2. stupně závislosti může v současné němčině po vedl. větě 1. st. záv. buď jen následovat, nebo být do ní vložena, ale předcházet že mohla této vedl. větě ve střední horní němčině (o. c. v pozn. 9, s. 314). Podrobně zkoumá souvětí s progresívně regresívní řetězovou závislostí vedl. vět O. Toifel u středohornoněm. kazatele Bertholda von Regensburg.[18]

Větosledné výklady bývají součástí podrobnějších výkladů o souvětí s řetězovou závislostí. Je tomu tak především u V. Zikmunda a u O. Behaghela. — V. Zikmund vychází ze srovnání češtiny a němčiny a rozlišuje dva základní větosledné typy souvětí s řetězovou závislostí. Prvním jsou konstrukce společné češtině a němčině; vedl. věta 2. st. záv. může být vedl. větou 1. st. interponována nebo postponována, obě věty pak mohou být anteponovány, postponovány nebo interponovány větě hlavní. Druhým typem jsou souvětí, která jsou podle Zikmunda specifická pro češtinu, i když tomu tak vždy ve skutečnosti není; uvádí větoslednou variantu regresívní (na hlavní větě závisí anteponovaná vedl. věta 1. st. záv., na ní pak anteponovaná vedl. věta 2. st.), variantu progresívně regresívní a dále souvětí, v němž vedl. věta 1. st. záv. se interponuje do vedl. věty 2. st. záv. a celý řetězec se pak klade před větu hlavní nebo za ni.[19]

Nejpodrobnější výklad o souvětí s řetězovou závislostí vedl. vět a o jeho větosledu jsme našli u O. Behaghela (o. c. v pozn. 13, s. 260n.). Behaghel klasifikuje zkoumaný typ souvětí z několika hledisek. Primární hledisko rozlišuje dva typy vlastního souvětí s řetězovou závislostí: jednak je to typ, v němž závislá vedl. věta rozvíjí jen jednu řídící vedl. větu, jednak typ, v němž závislá vedl. věta rozvíjí skupinu dvou vět nadřaděných stupňů závislosti. Sekundární, větosledné hledisko vychází u prvního typu z postavení vedlejších vět nižšího a vyššího stupně závislosti a rozlišuje dvě varianty podle toho, zda vyšší stupeň předchází nižšímu, nebo zda je tomu naopak. Třetí hledisko ještě blíže specifikuje u prvního typu dosud uvedené větosledné varianty, a dospívá tak ke konečným čtyřem variantám uvažovaného typu souvětí: a) řetězec, v němž vyšší stupeň předchází nižšímu, řetězec stojí před větou hlavní, b) také vyšší stupeň předchází nižšímu, avšak řetězec stojí za větou hlavní, c) v řetězci, v němž nižší stupeň předchází vyššímu, je řídící větou buď věta hlavní, nebo d) věta vedlejší. U druhého typu souvětí s řetězovou závislostí pak Behaghel liší ještě tři varianty podle toho, zda vedlejší věta, která rozvíjí skupinu dvou vedlejších vět nadřazených stupňů závislosti, stojí uprostřed mezi těmito větami, nebo zda stojí na konci složitého souvětí a nebo zda stojí na jeho začátku. Behaghel tak dochází k sedmi větosledným variantám souvětí s řetězovou závislostí vedl. vět.

Na závěr tohoto stručného přehledu si všimneme ještě problematiky zobrazování souvětí s řetězovou závislostí písmeny.

Staré, poměrně složité a těžkopádné je zobrazení u Magera (o. c. v pozn. 11). Mager užívá trojího druhu písma pro věty rozdílného stupně závislosti: vedl. věty 1. st. záv. označuje třemi malými latinskými písmeny a, b, c (první značí atributivní, druhé substantivní a třetí adverbiální vedl. větu), vedlejší věty 2. st. záv. obdobně třemi malými písmeny řecké abecedy, vedl. věty 3. st. záv. pak třemi malými písmeny německé abecedy. Magerovo zobrazení modifikuje Fr. Bauer (o. c. v pozn. 17, s. 116n.). Ten označuje větu hlavní už vždy samostaným symbolem A (Mager ji ještě neoznačoval). Bauer zjednodušuje zobrazení tím, že vedl. větu substantivní označuje a, adjektivní b a adverbiální c. Vedlejší věty rozdílného stupně závislosti rozlišuje číselnými indexy. Navíc oproti Magerovi využívá Bauer své notace i k výkladům větosledným. — Bauerovo zobrazení bylo východiskem pro M. Hattalu, který sám v úvodu své knihy uvádí svou závislost na Bauerovi (o. c. v pozn. 17), a pro V. Zikmunda, který tohoto zobrazení důmysl[30]ně využívá pro větosledné výklady. Upravenou podobu Bauerova zobrazování použil i O. Toifel (srov. výše). Podobně jako Bauer rozlišoval číselnými indexy vedl. věty různého stupně závislosti, tedy a¹, a², a³ atd., navíc však rozlišoval i věty hlavní zvláštními symboly (A, B, C, …). Také u Toifela se jeví písmenné znázornění jako účelné, napomáhá při výkladech o větosledu složitého souvětí, zvl. souvětí s řetězovou závislostí.

2. Uvedený přehled syntaktické literatury ukazuje, že zatímco ve vymezení pojmu souvětí s řetězovou závislostí nejsou téměř žádné rozdíly, existují tyto rozdíly v umístění, ve způsobu zpracování i v detailnosti popisu tohoto větného celku. Je to dáno především tím, že souvětí s řetězovou závislostí nebývá považováno za specifický větný celek, kterému by bylo třeba věnovat podrobnější zkoumání.

Speciální charakter souvětí s řetězovou závislostí vedl. vět, který ovšem bude třeba ještě dále osvětlovat, vyplývá především z postavení tohoto souvětí v syntaktickém plánu jazyka. Stojíme na stanovisku, že paralelnost stavby věty jednoduché a stavby souvětí není základním rysem syntaktického plánu jazyka a že proto nemůže být východiskem syntaktických výkladů. Přestože existují shody mezi oběma těmito typy větných celků, nelze tyto shody přeceňovat. Souvětí je větný celek, který má řadu specifických rysů, jimiž se liší od věty jednoduché, a proto je nezbytné, aby popis syntaktického plánu jazyka vždy obsahoval samostatné výklady o souvětí. — V poslední době se u nás často vymezuje složité souvětí, bývá vymezováno i ve starších pracích, jak jsme se pokusili ukázat. Vytknout specifické rysy tohoto větného celku je ovšem mnohem obtížnější. Je to způsobeno především tím, že máme už k dispozici dva pojmy a termíny — souvětí souřadné a souvětí podřadné, které postihují více či méně zřetelně strukturní rozdílnost souvětné stavby. Zatímco souvětí podřadné má blíže k větě jednoduché, protože oba větné celky jsou konstituovány především syntagmatickým vztahem závislosti, souvětí souřadné je vyšší syntaktickou jednotkou (může být tvořeno i několika souvětími podřadnými), která se již blíží nadvětné promluvě.[20] Naproti tomu termíny souvětí jednoduché a souvětí složité postihují spíše než strukturní rozdílnost souvětí jeho rozdílnost kvantitativní (podobně můžeme uvažovat o rozdílné složitosti u věty jednoduché). Zdá se, že rozlišení souvětí jednoduchého, které má dvě věty a může být podřadné, nebo souřadné, a souvětí složitého, jež obsahuje tři nebo více vět a bývá opět podřadné, nebo souřadné, je poněkud vnější; je třeba více diferencovat zvláště tzv. složité souvětí. Domníváme se, že v něm má právě významné postavení tzv. souvětí s řetězovou závislostí vedl. vět. Toto postavení je dáno některými jeho specifickými rysy, jimiž se liší od jiných větných celků souvětných.

Souvětí s řetězovou závislostí je vždy souvětí podřadné, je to však podřadné souvětí zvláštního druhu, souvětí, které se liší od podřadného souvětí s několikanásobnou vedl. větou a od podřadného složitého souvětí s vedl. větami bez syntaktického vztahu. Odlišnost spočívá především v tom, že zatímco u souvětí s několikanásobnou vedl. větou i u souvětí s vedl. větami bez synt. vztahu jde o „rozvíjení do šířky“, u souvětí s řetězovou závislostí jde o „rozvíjení do hloubky“. Rozvíjení do šířky je realizováno především vztahem souřadnosti a přibližuje tedy tento typ podřadného souvětí souvětí souřadnému. Rozvíjení do hloubky naopak vytváří specifický větný celek, který není pouze zmnožením podřadného souvětí jednoduchého, je to svébytné souvětí s řetězovou závislostí.

Zvláštnost souvětí s řetězovou závislostí je v tom, že hierarchizuje sdělení, rozlišuje obsah nadřazený a podřazený, a to směrem do hloubky. Při rozvíjení do hloubky musí ovšem autor i adresát jazykového projevu zapojit mnohem intenzívněji svou paměť než při rozvíjení do šířky, chce-li vytvořit správné a srozumitelné sou[31]větí nebo chce-li ho dobře pochopit.[21] To má za následek jistá omezení při rozvíjení do hloubky (na některá již upozornily uvedené něm. práce, ale i práce naše, např. J. V. Bečka[22]), zvláště je-li řetězec vedlejších vět anteponován hlavní větě. — Z uvedených skutečností ovšem vyplývá, že souvětí s řetězovou závislostí nebude jistě časté v mluveném stylu prostě sdělovacím a že jeho doménou bude spíše jazyk psaný, protože v něm má autor i adresát více času k vytváření i analýze tohoto souvětí. Je to však souvětí v jazyce nezbytné, a to právě proto, že hierarchizuje vyjadřovaný obsah.

S omezením při rozvíjení do hloubky souvisí i celková stavba souvětí s řetězovou závislostí vedl. vět, zvláště volba spojení vět a větosled. Při volbě spojení vět hraje především svou roli kompaktnost (těsnost) spojení vět; zdá se, že v jazyce jsou velmi řídká souvětí s řetězovou závislostí příliš volnou, tedy např. řetězce s dvěma vedl. větami doplňovacími bez korelativního spojení, ale ojedinělé jsou i konstrukce příliš těsné, jako např. souvětí s řetězcem vedl. vět, v němž na prvním místě stojí vedl. věta obsahová, na ní pak závisí vedl. věta přívlastková, přičemž obě vedlejší věty jsou korelativně připojeny vždy ke své větě řídící. Uživatelé jazyka tedy oscilují mezi oběma krajními póly, kombinují spojení volnější a těsnější.

Větosledné varianty souvětí s řetězovou závislostí vedl. vět jsou neobyčejně rozmanité, jak jsme již viděli v první části tohoto příspěvku. Domníváme se, že je třeba především pojmově i terminologicky rozlišit tři typy tohoto souvětí podle postavení řetězce vedl. vět vzhledem k větě hlavní: nejčastěji stojí řetězec vedl. vět za větou hlavní, uvažujeme o tzv. souvětí s postponovanou řetězovou závislostí. Řidčeji je takový řetězec před větou hlavní a zde jsou pak značná omezení při rozvíjení souvětí do hloubky; jde o souvětí s anteponovanou řetězovou závislostí. Někdy je umístěn řetězec uvnitř věty hlavní, mluvíme pak o souvětí s interponovanou řetězovou závislostí. U těchto základních souvětných typů je třeba ještě rozlišit směr rozvíjení do hloubky. Tento směr rozvíjení nebývá vždy ve shodě s jednosměrností českého psaného jazykového projevu, který se realizuje vždy jen zleva doprava, je spíše záležitostí jazykového systému a jeho konkrétní realizace. V jazykovém systému jsou relace vícerozměrné, v našem případě jde o základní relace, o relaci slovoslednou a větoslednou a relaci synt. závislosti. Souvětí (i jednoduchá věta) jako jednotka jazykového systému bývají zobrazována vhodněji planimetrickými schématy než pouhým sledem symbolů. Relace synt. závislosti je zobrazována symboly na ose vertikální, relace slovosledná a větosledná na ose horizontální (srov. Vl. Šmilauer[23]). Směr rozvíjení do hloubky je pak v souvětí, které je konkrétně realizováno v jazykovém projevu, charakterizovatelné vždy vzájemným postavením řídící a závislé věty (klauze): vedle základního rozvíjení zleva doprava, progresívního, shodného se směrem realizace jaz. projevu, tedy rozvíjení, v němž věta řídící je rozvíjena následující větou závislou, máme také rozvíjení zprava doleva, regresívní, kde věta řídící je rozvíjena předcházející větou závislou. — V češtině se pak realizují tyto základní typy souvětí s řetězovou závislostí: souvětí s postponovanou řetězovou závislostí progresívní, srov. souvětí Mohl si říci, že už je příliš stár, aby mu bylo dovoleno stavět se mezi dva mladé lidi, kteří po sobě zatoužili (V. Řezáč, Rozhraní, 1961, s. 62), souvětí s postponovanou řetězovou závislostí progresívně regresívní, např. … cítil jen, že kdyby nesplnil bratrovo přání, způsobil by neštěstí (K. J. Beneš, Kouzelný dům, 1971, s. 160),[24] souvětí s anteponovanou řetězovou závislostí regre[32]sívně progresívní, např. Když po téměř celoživotním úsilí dosáhl svou obratnou politikou, že papežové zase trvale přesídlili do Říma, aniž by tím utrpěly dobré vztahy císaře k Francii, jíž vznikla jejich přesídlením značná politická škoda, nemohl pochopitelně přistoupit na to … (Zd. Fiala, Předhusitské Čechy, 1968, s. 295) atd.

Souvětí s řetězovou závislostí je třeba vidět nejen ve vztahu k nižší syntaktické jednotce, k jednoduché větě, s níž má řadu rysů společných, ale i vyšší jednotce, k jazykovému projevu (textu). Vedle toho, že souvětí našeho typu souvisí s textem, do něhož je umístěno řadou jevů, jako jsou koherence, odkazování apod., je třeba se zabývat i tzv. osamostatňováním vedl. vět u tohoto větného celku, elipsou, aposiopezí, parentezí a jinými textovými modifikacemi daného souvětí.

Pokusili jsme se naznačit naše pojetí souvětí s řetězovou závislostí na pozadí dosavadních výkladů v německých syntaxích. Bude třeba ještě širšího empirického výzkumu, který by snad mohl vedle popisu struktury uvažovaného souvětí přispět i svými statistickými daty alespoň částečně k řešení otázky rozvíjení souvětí do hloubky a jeho omezení závislá na paměti uživatele jazyka.

 

R É S U M É

Satzgefüge mit Kettenabhängigkeit

Der Autor befaßt sich mit der Problematik des Satzgefüges mit Kettenabhängigkeit der Nebensätze. D. h. es geht um Satzgefüge, in denen an einen Hauptsatz ein Nebensatz ersten Abhängigkeitsgrades angeschlossen ist, an diesen wieder ein Nebensatz zweiten Grades usw.

Im ersten Teil faßt der Beitrag vereinzelt vorkommende Bemerkungen über dieses Satzgefüge aus einigen deutschen Syntaxen des 19. u. 20. Jahrhunderts zusammen. Anschließend folgen Erörterungen über die komplizierten Satzkonstruktionen (d. i. Konstruktionen, die mehr als zwei Sätze enthalten) in deutschen Arbeiten (diese Arbeiten befassen sich vor allem mit der Problematik der Abgrenzung und der Klassifikation der komplizierten Satzkonstruktionen) und über Satzgefüge mit Kettenabhängigkeit (ihre terminologische Benennung, Abgrenzung, Frage der Übersichtlichkeit dieses Satztypes, Problematik seiner Satzfolge und seiner Bezeichnung). Der Autor zeigt, daß sich in Deutschland im 19. Jhd. vor allem sog. logische Richtung (K. F. Becker, K. W. E. Mager, J. Ch. A. Heyse, Fr. Bauer) dieser Problematik gewidmet hat; also die Richtung, die heute oft unverdienterweise nicht beachtet wird, da die Forschung in erster Linie historisch ausgerichtet ist.[1]

Im zweiten Teil stellt der Autor seine eigene Auffassung vom Satzgefüge mit Kettenabhängigkeit dar. Er behandelt die Stellung dieses Satzgefüges in der syntaktischen Sprachebene und weist auf einige Merkmale hin, wie z. B. die „Erweiterung in die Tiefe“ und die damit verbundene Gedächtnissbegrenzung des Sprachbenutzers, die Wahl der Satzverbindlichkeit und die Problematik der Satzfolge.

Slovo a slovesnost, volume 35 (1974), number 1, pp. 26-32

Previous Iva Nebeská: Poznámka k příslovečným určením příčinným

Next František Daneš: Kniha o výstavbě jazykových projevů