dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Kniha o výstavbě jazykových projevů

František Daneš

[Discussion]

(pdf)

Книга о строении языковых текстов / Un livre sur la construction du discours

Karel Hausenblas (který se, mimochodem řečeno, zařadil nedávno mezi padesátníky) zabývá se problematikou stylistickou (v navázání na Mathesia, Havránka a další) soustavně již dobrých dvacet let. Je proto třeba vítat, že své důležitější práce z tohoto oboru shrnul v celek a vydal knižně pod názvem Výstavba jazykových projevů a styl (Praha 1971, 184 s.).[1] Kniha obsahuje 11 teoretických pojednání a materiálových studií (jak autor sám ráz svých prací výstižně charakterizuje), rozčleněných do 5 oddílů: Nauka o komunikaci, jazykověda, stylistika. — K některým základním pojmům. — Ke klasifikaci komunikátů. — K sémantické výstavbě komunikátu. — Stylistické a sémantické analýzy slovesných děl. Dále je připojeno rozsáhlé německé résumé a seznam literatury; rejstřík (alespoň nejdůležitějších termínů) ke škodě věci bohužel nenalézáme. (Obsah je uveden vhodně na začátku knihy, a nikoli až na konci, jak bývá u nás bohužel dosud většinou zvykem, ač jde o zvyk značně nepraktický.)

Jedním z hlavních autorových záměrů bylo, podle slov Úvodu, zařadit jevy stylové do širších souvislostí a objasnit tuto problematiku na pozadí obecných vlastností „verbálních komunikátů“[2] a ve vztahu k jiným složkám „dorozumívací komunikace“, zejména k soustavě uzuálních prostředků, kterých se ve výstavbě verbálních komunikátů užívá. A. si je vědom, že takto pojatá „nauka o verbálních komunikátech“ překračuje nejen hranice lingvistiky, ale i literární vědy, a právem se domnívá, že toto shrnutí problematiky, traktované doposud většinou roztříštěně několika různými disciplínami, je potřebné a přínosné. Skromně konstatuje, že nepodává ucelenou a systematicky propracovanou teorii postulované disciplíny (v přísném slova smyslu), chce však přispět k jejímu vypracování (a jeho příspěvek je, dodejme hned, velmi podstatný). Z uvedené koncepce ovšem plyne, že i pojem stylu se chápe šíře: jednak jde nejen o využívání prostředků jazykových, nýbrž i nejazykových, jednak se jevy stylové vidí nejen v oblasti komunikování, nýbrž skoro v celé oblasti „lidské činnosti a chování vůbec“; je třeba vypracovat „obecnou teorii stylistiky“. — Hausenblasovo pojetí studia verbálních komunikátů má tedy výrazný ráz integrativní, odpovídá duchu moderní, progresívní vědecké metodologie: neváže se na tradiční hranice mezi vědními disciplínami,[3] zkoumá jazyk komplexně a neizoluje jej, vidí ho, jakožto nástroj lidského dorozumívání, v jeho zasazení do celého procesu komunikování — což vše jasně svědčí o marxistické orientaci autorova přístupu.

Naše recenze si nemůže klást za cíl zevrubnou a úplnou informaci o Hausenblasově knize — na to je tato práce příliš myšlenkově bohatá, těžíc z velké erudice autorovy, z jeho hlubokých i širokých znalostí nejen v daném oboru (třeba i široce chápaném), [34]ale i obecně kulturních, z jeho univerzalistického pohledu a v neposlední řadě z jeho samostatného, originálního, tvořivého vidění objektu zkoumání a promýšlení jeho problematiky. Proto upozorníme jen na věci, které se nám jeví jako nejzávažnější, nejpřínosnější a nejzajímavější.

První oddíl knihy obsahuje dvě stati zásadního významu: „Postavení stylu ve verbální komunikaci“ (ta je zde publikována poprvé) a „Styly jazykových projevů a rozvrstvení jazyka“. V první z nich se vychází z velmi širokého („etymologického“) pojímání „komunikace“, totiž jako „obcování lidí, společné podílení se na nějaké činnosti ve vzájemném kontaktu“ (s. 11); výměna informací je sice významnou, nikoli však nezbytnou složkou komunikování, a verbální komunikace (tj. pomocí přirozených jazyků) je jen jedním ze způsobů výměny informací. — Své pojetí stylu vykládá autor dosti obšírně, na pozadí srovnání a kritiky různých dosavadních koncepcí stylu. Je to pojetí hodně široké: stylem rozumí „jistou složku struktury komunikátu“ (s. 18), a to „integrační princip využití, tj. výběru (a ev. modifikace) a uspořádání tvárných prvků“,[4] přičemž se jeví jakožto „integrační princip výstavby celku“ (s. 16). H. tu zřejmě navazuje na známou definici Havránkovu [„singularizační organizace jazykového projevu (promluvy) jakožto celistvosti“ — ČMF 28, 1942], avšak na rozdíl od ní Hausenblas neomezuje styl „na plán jazykový“, jak to výslovně činí Havránek.

Hausenblas liší tyto druhy prostředků podílejících se na výstavbě komunikátu: (1) vlastní prostředky jazykové, „linguální“ (ty jsou základní), (2) pr. paralinguální, (3) pr. tematické (jsou „neseny“ prostředky jazykovými a vytvářejí vyšší vrstvu sémantické výstavby komunikátu; do kompetence lingvistiky však nepatří), (4) pr. „textové“ (např. aktuální členění), (5) pr. tektonické (zvané v jiných pracích „stylové“), (6) schémata komunikátů jako celku [„žánrové (slohové) formy“ nebo „útvary“], (7) úryvky celých promluv nebo i celé hotové promluvy, víceméně ustálené v kolektivním úzu a uložené v paměti běžného uživatele (notoricky známé citáty atp.). Myslím, že právem zdůrazňuje autor význam prostředků tektonických (např. opakování, gradace, kontrastní konstelace) pro utváření stylu komunikátů (a to nejen uměleckých); týkají se výběru i uspořádání. Jestliže však autor nazývá tektonikou „výstavbu promluvy viděnou dynamicky v jejím postupném uskutečňování, narůstání celku“ (s. 16), pak je zřejmé, že mezi prostředky tektonické by patřily i prostředky uváděné sub (4) a asi i (6), pokud bychom tyto pojali i dynamicky (což by bylo v duchu autorova chápání výstavby ve smyslu „utváření“ i „utvářenosti“).

Výklady o stylotvorných faktorech a vzhledem k tomu o potřebě rozlišovat styl na různých stupních zobecnění rozvádějí a prohlubují pojetí, které se v pražské škole vypracovalo.[5] — V některých jiných svých pracích H. zavádí užitečné lišení na styly konstituované na základě faktoru jediného (styly simplexní) a styly vymezené na základě svazku faktorů (styly komplexní). Výstavbové principy výběru (selekce) a uspořádání (kompozice), známé už od Mathesia, obohacuje H. o úpravu (modifikaci), popř. novotvoření (neologizaci) a liší aspekt procesuální a rezultativní („vybranost“, „modifikovanost“, „uspořádanost“). — Ke konci stati dospívá autor k závěru, že „styly na úrovni vyššího zobecnění, kde mají povahu interpersonálních norem celkové výstavby komunikátu, patří ovšem rovněž mezi (komplexní) prostředky …, jimiž komunikanti určitého společenství disponují“ (s. 22). S tím lze patrně souhlasit, avšak nelze zároveň tvrdit (jak to činí H. na s. 21), že „styl spíná utvářenost celku se soustavou tvárných prostředků“.

[35]V H-ově pojetí má významnou úlohu ještě jeden pojem, totiž „smysl komunikátu“. Autor jej chápe nikoli jako Frege aj. (jehož termínu Sinn odpovídá u H-e — v duchu naší lingvistické tradice — termín význam), nýbrž jako „globální sémantickou vlastnost textu“ (kterou jazykový systém nemá), „obsahovou entitu, kterou tvoří nejen tzv. ‚věcný obsah‘, tj. informace pojmově, intelektuálně interpretovatelné, zprostředkované prostředky lexikálněgramatickými a tematickými, ale i informace jiného druhu, jejichž nositeli jsou i ostatní komponenty komunikátu, též ten princip výstavby, který zde nazýváme stylem“ (s. 22).[6] I když právě citované vymezení je poněkud všeobecné, nepochybně takováto komplexní sémantická kategorie jazykových projevů existuje a její další teoretické i analytické rozpracování (jak je nacházíme porůznu v jiných pracích Hausenblasových) bude jistě přínosné.

Zatímco H. pojem stylu na jedné straně rozšiřuje, nezahrnuje na druhé straně do tohoto pojmu stylové modifikace jazykových prostředků („jazykové styly“). Této problematice je věnována druhá kapitola prvního oddílu knihy. Protože tato stať byla původně otištěna v našem časopise (23, 1962, s. 189n.), omezíme se zde jen na stručné připomenutí základní autorovy pozice. H. rozlišuje: (1) jazykové projevy (jakožto akty i výtvory jazykové komunikace), (2) vyjadřovací styly (interpersonální), (3) vrstvy jazykových prostředků (jakožto repertoáry prostředků speciálních, specifických), (4) systémové útvary jazyka (jeho varianty[7]), přičemž (1) a (2) patří do oblasti stavby projevu, kdežto (3) a (4) do oblasti stavby jazyka; do oblasti interpersonálních norem patří pak všecky uvedené jevy s výjimkou (1). Vztah mezi (2) na jedné straně a (3), (4) na straně druhé není však přímočarý a jednoduchý, není tu důsledné vzájemně jednoznačné přiřazení; zvlášť složité jsou tyto vztahy mezi „stylem hovorovým (běžně mluveným)“ na jedné straně a útvary zvanými „hovorová čeština“, „obecná čeština“, „jazyk běžně mluvený“ a „spisovná čeština“ na straně druhé. — Jak známo, naše stylistika pracuje v této oblasti se stále vzrůstajícím počtem termínů (pojmů), je tu u různých autorů dost nejednotnosti i nejasností; pojetí Hausenblasovo jeví se mi jako dobře promyšlené a zdůvodněné i jasně podané. Za zmínku stojí i jeho nepochybně správný postřeh, že „slohový aspekt … se stává stále více hlavním činitelem, který ovlivňuje diferenciaci útvarů jazyka“ (s. 34/35), i názor, že spisovný jazyk je svého druhu funkčně stylový útvar (tato myšlenka zasluhuje podrobnějšího rozpracování).

Také druhý oddíl knihy je věnován výkladu některých základních pojmů. Nás zajímají především termíny stylizace a kompozice. H. odmítá jejich traktování ve smyslu rozdílu mezi „výstavbou jazykovou“ a „výstavbou tematickou“, nejsou to pojmy souřadné a komplementární; H. dává přednost širokému pojetí termínu stylizace (ve smyslu autorova širokého chápání stylu), totiž jakožto „způsobu zobrazení jevů ve smyslu přetvoření předlohy v určitém směru“ (s. 47).[8] Pokud jde o kompozici, pokládá za nejvhodnější chápat ji jako „uspořádání (uspořádanost) vybraných částí ve výstavbě celku, a to ve všech jeho vrstvách; kompozice je tedy pro něj synonymem pro uspořádání (viz už výše).

[36]Cenná je kapitolka na téma „Co je to téma“; autor je definuje jako „to, co je položeno do popředí, do centra ‚zorného‘ pole uvažování a sdělování a co je zároveň podkladem zpracování v promluvě“ (s. 60), a zjišťuje dvojí funkci tématu: perspektivní (určité významové komplexy jsou v hotovém celku vyzdviženy nad jiné, jsou perspektivně odstupňovány, hierarchizovány) a prospektivní („téma slouží jako východisko pro další rozvíjení významového proudu“ a „je zároveň jakýmsi výhledem, plánem, který je pak v průběhu významové výstavby naplňován, specifikován, … modifikován, opouštěn a vystřídáván“). Přitom však H. nespojuje, zdá se, tuto distinkci s rozdílem mezi komunikátem chápaným jako hotový celek a komunikátem viděným v jeho postupném uskutečňování (tento důležitý rozdíl prolíná celou Hausenblasovou koncepcí[9]), nýbrž toto rozlišování aplikuje uvnitř funkce perspektivní (a patrně jen u ní). Ať tak, či onak, Hausenblasovo zdůraznění dynamického, procesuálního pohledu na text pokládám za velmi důležité a autor má jistě pravdu, že v tomto směru zbývá našim vědám ještě mnoho vykonat. Domnívám se, že obtíže takovéhoto badatelského přístupu plynou zejména z toho, že obecná teorie dosud nevypracovala exaktní model dynamické struktury objektů realizovaných v čase (reálném nebo fiktivním). Takový model narůstání objektu by podle mého názoru patrně obsahoval nexus progredientní (týkající se „budoucích“ funkcí komponentu v následující části textu i ve výsledném celku), nexus regredientní (týkající se možných modifikací a transformací komponentů, plynoucích ze zpětného působení složek následujících) a průběžný proces kumulace. — H. vidí ovšem i spojitost s aktuálním členěním, které považuje za složku celkové tematické výstavby promluvy, a vztah tématu k „výstavbě smyslu“ (téma, resp. tematika se mu jeví jako jeden z konstrukčních prostředků této výstavby).

Hausenblasovy práce o výstavbě komunikátu jsou vlastně příspěvky k tzv. lingvistice textu (šíře nauce o textu). H. k ní ovšem přistupuje nikoli od syntaxe, ale od celku projevu.

Třetí oddíl je věnován další základní (a zanedbávané) obecné problematice: typologii jazykových projevů. Jazykovým projevem zde H. rozumí celek organizovaného jazykového výraziva užitého v jednom (dorozumívacím) komunikačním aktu (s. 67). Vzhledem k tomu, že se jazykový projev (v tomto smyslu) může skládat z promluv více než jednoho mluvčího, je třeba zavést termín promluva [popř. též pro soubor promluv téhož mluvčího v daném komunik. aktu (a tedy též jazykovém projevu) termín promluvové pásmo]. Elementární jednotkou promluvy je výpověď [tj. „úsek řeči vymezený koncovým signálem“]; po stránce gramatické jsou pak výpovědi tvořeny buď větnými konstrukcemi, nebo výrazy nevětnými. Navíc H. adaptuje termín text pro ty případy, „v nichž sled se nerozvíjí jen po jedné linii“ (např. v odb. článku jakožto jazykovém projevu mohou existovat dva texty: vlastní text výkladu a text poznámek).

Kapitola se nepokouší podat úplnou klasifikaci jaz. projevů, všímá si jen několika distinkcí, kterým dosud nebyla věnována náležitá pozornost; jsou to: (1) jednoduchost — složenost textové výstavby (autor předvádí řadu osmi typů), (2) samostatnost („jazyková soběstačnost“) — vázanost projevů, (3) kontinuitnost — diskontinuitnost projevů (autor věnuje objevně pozornost projevům diskontinuitním[10] a uvádí řadu zajímavých typů; osvědčuje se tu Hausenblasův zájem o komunikáty nejrůznějších druhů, známé z běžného, všedního života).

Obecnějšího rázu (i když v omezení na texty umělecké) je i jedna z kapitol odd. čtvrtého, nazvaná „Sémantické kontexty v básnickém díle“. Termínem sémantické kontexty nazývá H. „významové spojitosti a dílčí významové entity“ vznikající [37]„mezi významonosnými prvky textu“ (s. 105).[11] Rozeznává makrokontexty (např. syžetový, fabulový, postavy, autora) a mikrokontexty (např. rýmový). V závěru se pak podává přehled možností a prostředků vytváření sém. kontextů: (1) prostředky výstavby gramatické a aktuálního členění, (2) specifické explicitní pojmenování vztahu, (3) prostř. tektonické, (4) signalizace zvukovými prostředky, frekvencí, (5) juxtapozice (jakožto nejelementárnější prostředek výstavby textu), (6) pouhý spoluvýskyt výrazů v témž komunikátu, (7) souvztažnost s oblastí mimotextovou.

K této kapitole má blízko i kap. „K výstavbě postavy v prozaickém textu“ (zařazená však do odd. pátého), v níž na materiále z děl M. A. Šimáčka a J. Haška autor přesvědčivě dokumentuje svou teorii, že postavy v nějakém uměleckém díle mívají nejen funkci představovat lidská individua (resp. typy), nýbrž též funkci konstrukční, a zajímavě ukazuje, z jakých elementů a jakým způsobem je literární postava vytvářena jakožto sémantický kontext, jakožto komplex dat dávajících vzniknout (fiktivní) postavě. [V případě Haškova Švejka jsou těmito daty: (1a) Švejkovo chování a jednání, (1b) jeho přímé řeči, (2) přímá charakteristika v autorském textu, (3) charakterizování Š. ostatními postavami, (4) Švejkovy výroky o sobě samém, (5) charakteristika Švejka podaná Haškem v úvodu a v doslovu. Přitom však — a to shledávám jako velmi důležité, zajímavé a přesvědčivé tvrzení — nelze na základě těchto dat podat konsekventní, jednotnou charakteristiku Švejka, charakterové ohodnocení této postavy: její vnitřní rozpornost „je jedním z dílčích projevů stylového principu, který organizuje celé dílo“ (s. 177), a „je integrována … úlohou /kterou má/ ve výstavbě celého díla“ (s. 126).]

Materiálovou studií v pravém smyslu slova je kapitola „Zobrazení prostoru v Máchově Máji“, zaměřená ovšem i teoreticko-metodologicky. Prostor zobrazený v uměleckém díle je prostor umělý, „vyjádřený významy jazykových a tematických prvků a jejich kombinací (81)“. Je to prostor schematický a zachycuje jen některé rysy jevů, dovoluje však vyvolat dojem skutečnosti plné. Zobrazení prostoru patří především do tematického plánu významové výstavby, ale projevuje se i v ostatních strukturních složkách díla, a to jak už v samých jazykových prostředcích, tak i ve výstavbě stylové. H. velmi správně poukazuje na to, že „prostorová stylizace jevů“, jak se hojně projevuje v motivační struktuře jazykových pojmenování (v širokém smyslu), bývá v uměleckých dílech aktualizována („etymologizována“) a že tyto prostorové výrazy mohou někdy „indukovat“ prostorovost i v kontextu. — Jestliže v některých uměleckých dílech převládá jako jednotící prvek subjekt a v jiných zase čas, pak v Máji zjišťujeme „maximální jednotu východiska prostorového“. Prostor Máje je zobrazen jako prostor vnímaný (především vizuálně) ze stanoviska pozorovatele (přičemž se toto východisko pohybuje v nevelkém okruhu, nerušíc tak perspektivu celku). Charakteristické je, že Mácha zvolil prostor volné přírodní krajiny se silným zdůrazněním středu a horizontu. „Lidský subjekt, reprezentovaný zde ve své bytostné rozpornosti postavou vězně, s jehož prožíváním nádhery i úzkosti bytí v prostoročasu světa se pak ztotožňuje autor…, je zde postaven do času a zobrazeného prostoru mezi jeho střed (jezero) a horizont (hory).“ Svá zjištění opírá H. o zajímavá frekvenční šetření (na rozdíl od původní publikace ve sborníku v této knižní podobě otištěné bohužel jen zčásti). Tato průkopnická studie H-ova — bohatě inspirovaná i odbornou literaturou uměnovědnou a filosofickou v měřítku světovém, avšak zpracovaná zcela samostatně, kriticky a tvořivě — obsahuje ve svém závěru myšlenku velmi závažnou: Podstatu „vnitřního řádu“ uměleckého díla bychom měli hledat nikoli v „jednotnosti“, nýbrž v dynamické rovnováze jeho složek. H-ovo zdůraznění dynamičnosti je plně v souladu s postupným odumíráním static[38]kých idejí 18. stol. a pronikáním dialektického vidění světa. Ostatně u lingvisty pražské školy je tento přístup zcela pochopitelný.[12]

Zbývající dvě dosud nezmíněné stati souboru jsou věnovány vděčné problematice překládání. První z nich („Překlady umělecké literatury“, zařazená do oddílu třetího) je vlastně kritickým a doplňujícím komentářem k několika základním tezím knihy J. Levého „Umění překladu“ (1963): Překlad není „reprodukčním uměním“ (jde o adaptaci a transformaci originálu); ne každá adaptace dílo deformuje; problematická se jeví Levého teze o „realističnosti překladu“ a konečně H. dokazuje, že i v české poezii existuje mužský rým a že rovněž rým „useknutý“ má svou platnost a tradici v naší poezii. — Stať obsahuje i H-ův výměr překladu; zní: „Překladem rozumíme (verbální) komunikát K2 utvořený v podstatě z prostředků soustavy L2, který vznikl jako transformát komunikátu K1 (= originálu) utvořeného z prostředků soustavy L1 s funkcí zprostředkovat informaci podanou originálem, a to takovým způsobem, aby … K2 byl strukturací obsahu i výrazu vystižením, obdobou K1. … Stupeň podobnosti překladu originálu, vystižení jeho vlastností může ovšem být různý: naprostý izomorfismus mezi oběma je prakticky vyloučen …“ (80). O této, jistě pozoruhodné, definici lze říci, že je v ní termín překlad nahrazen termínem transformace, přičemž tento nový termín je explikován účelem (této transformace); překlad má „zprostředkovat informaci podanou originálem“. Termín informace je tu zvolen, podle mého soudu, dost štastně, neboť dovoluje zahrnout pod něj nejrůznější složky díla, a rovněž termín zprostředkovat je jasný a výstižný. Avšak další specifikace je, zdálo by se, jednak nadbytečná, jednak vágní: I když termínu informace je v definici užito bez explicitní kvantifikace, měl autor na mysli zřejmě „veškerou informaci“, tedy i onu „strukturní“, o níž je pak dále řeč. Tím autor chtěl patrně odlišit jiné typy „transformací“ (např. parafrázi) od vlastního překladu; dále pak výrazy, jimiž je tu termín zprostředkovat (informaci) specifikován, totiž vystižení (vlastností), obdoba, podobnost nejsou synonymní, není jich užito v nějakém terminologickém smyslu, a tedy je tato specifikace poněkud vágní.[13] Zdá se však — a tím bych v tomto případě autora hájil —, že tato vágnost tkví tu v podstatě věci: vzájemný vztah překladu a originálu skutečně, fakticky v jisté míře vágní je (jak ostatně pěkně plyne z dalších autorových výkladů).

Poslední kapitola-stať H-ova souboru („Styl a překlad“) obsahuje nejen aplikaci autorova pojetí stylu na specifickou oblast literárního tvoření, ale též dvě podrobné a jemné srovnávací analýzy dvou překladů do češtiny: závěru jedné povídky Čechovovy a Rilkovy básně Pardál. I tu se opět ukazuje, jak H. v sobě spojuje mimořádné schopnosti abstraktního a filosofického myšlení s nevšedním darem detailní materiálové analýzy a smyslem pro umělecké dílo a jeho společenské působení.

Co říci závěrem? Že autor udělal dobře, když vybral a shrnul některé své závažné práce, publikované porůznu, v celek a tak předložil vědecké veřejnosti ucelený obraz svého dlouholetého badatelského usilování. Jak už jsme naznačili, pokrývá H-ovo dílo pohraniční oblasti několika oborů. V tom je jeho síla a záslužnost, ale i jistá úskalí a „nevděčnost“; jedněm se může např. jevit jako příliš strohé, druhým jako ne dost exaktní. Ať tak či onak, je třeba podle pravdy konstatovat, že H-ova nová kniha (a nejen ona) svědčí o tom, že na nesnadném badatelském poli, které si Hausen[39]blas zvolil, vykonal už velký kus myslitelské a analytické práce: bez jakékoli honby za módností, ale s vrozeným smyslem pro vše nové, co má šance přinášet skutečný pokrok vědě i společnosti, s kritickým pochopením pro kulturní hodnoty všech oblastí a světadílů, vždy však poctivě svůj.


[1] Kniha vyšla ve sbírce Acta Universitatis Carolinae — Philologica — Monographia XXV.

[2] To je termín nový. Jak sám autor připomíná na s. 67 v pozn. 4, jeho starší termín jazykový projev je užší, neboť nezahrnuje — na rozdíl od komunikátu — prostředky mimojazykové.

[3] Srov. známé výroky N. Wienera o tom, že „nejplodnějšími obory pro rozvoj vědy jsou ty, které byly zanedbány jako země nikoho mezi různými, pevně vymezenými vědními oblastmi“ (Kybernetika, čes. překlad, 1960, s. 7).

[4] Jinde mluví H. o „(tvárných) prostředcích“.

[5] Místo termínů subjektivní objektivní faktory navrhuje H. výstižnější termíny personální interpersonální. — (Je jistě správné, že nevystačíme s dvojicí subjektivní objektivní; proto jsem sám v jiné souvislosti užíval dvojice subjektivní intersubjektivní, která je K. H. blízká. — BHk)

[6] Zdá se, že zčásti obdobně chápe Sinn i E. Coseriu. V stati Das Phänomen der Sprache und das Daseinverständnis des heutigen Menschen (Pädagogische Provinz, 1967, s. 1—18) liší Coseriu mezi Bedeutung, Bezeichnung a Sinn, přičemž termín Sinn vysvětluje jako „dasjenige, was zur Bedeutung für einen bestimmten Text, für einen bestimmten Redeakt noch hinzukommt durch den Textzusammenhang, durch die Situation des Sprechers, des Handelns bestimmten Personen usw.“ (s. 12). — Na jiném míste H. liší „význam (smysl) situační“, vyplývající ze souvislosti promluvy s okolím, a „význam strukturní“, daný vlastní strukturou promluvy (s. 102); srov. též jeho stať v TLP 3, zde nepřetištěnou.

[7] Dal bych přednost Vachkovu termínu variety. Autor užívá promiskue také označení (pod)systémové celky prostředků nebo podsystémy jazykových prostředků v projevech určitého stylu a rehabilituje též Havránkův termín funkční jazyky.

[8] V podobném smyslu užíval termínu stylizace patrně i Mathesius ve spojení „jazyková stylizace skutečnosti“ prováděná systémy jednotlivých přirozených jazyků.

[9] Proto také užívá „dvojtermínu“ část-fáze (nějakého promluvového celku).

[10] Teoretikové často pokládají „koherenci“ (což je patrně totéž co H-ova kontinuitnost) za konstitutivní znak textu; zdá se, že neprávem.

[11] Jsme však na rozpacích, zda by tu nebylo na místě mluvit spíše o „smyslových entitách“ v duchu autorově; ten však sám v úvodní části stati terminologicky kolísá (s. 102).

[12] O dynamickém pojetí rovnováhy viz zajímavé výklady v Engelsově Dialektice přírody (s. 207/208 čes. vydání z r. 1952): „Rovnováha je neodlučitelná od pohybu. V pohybu nebeských těles je pohyb v rovnováze a rovnováha v pohybu, (relativně).“

[13] Kupení kvazisynonymních výrazů je u H. častějším jevem. Je to dáno jistou esejistickou tendencí jeho vyjadřovacího stylu (což lze uvádět patrně též do souvislosti s jeho částečně uměnovědnou orientací). Pokud však máme takovéto výrazy chápat jako termíny, mohou vznikat potíže při interpretaci a škody na přesnosti výkladů. Tak např. na s. 5 je jev nazv. termínem kontinuitnost označován též neterminologicky výrazy navázání, vazba, spojitost, plynulost.

Slovo a slovesnost, volume 35 (1974), number 1, pp. 33-39

Previous Josef Štěpán: Souvětí s řetězovou závislostí

Next Emanuel Michálek: J. Zubatý jako interpret jazyka staročeských textů