dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Subjektová problematika jazykového projevu

Alena Macurová

[Articles]

(pdf)

Проблематика субъекта в тексте / Problème du sujet dans le discours

Úsilí o postižení principů výstavby jazykového projevu směřuje v poslední době i k propracovávání popisu těch rysů a zákonitostí jeho ustrojení, které mají platnost obecnou a jež jsou stylově indiferentní. Podle našeho názoru je jedním z plodných a doposud málo využívaných přístupů k tomuto typu rozboru výstavby jazykových projevů přístup akcentující jejich sdělnou, komunikativní funkci. Pojetí jazykového projevu jako specifického vnitřně strukturovaného komponentu komunikativního procesu dovoluje totiž, jak se domníváme, postihnout ve vzájemném vztahu vlastnosti jeho vnitřního ustrojení a jeho vazby externí, z nichž nejvíce bezprostřední charakter má relace k ostatním komponentům komunikativního procesu (původci, příjemci, mimojazykové skutečnosti, soustavě komunikačních prostředků aj.).

Z hlediska sdělné funkce jazykového projevu není jistě charakter těchto relací nepodstatný. Jejich analýza ovšem přesahuje hranice možností tradiční „čisté“ lingvistiky a využívá (někdy ve značné míře) výsledků disciplín lingvistice tu méně, tu více příbuzných, zejména teorie informace, sociologie a teorie komunikace, psychologie a v neposlední řadě také teorie literatury.

Je poněkud paradoxní, že ačkoli právě jazykové projevy uměleckého stylu bývají zapojeny do komunikativního procesu méně výrazně než útvary stylů ostatních, věnovala se především jim u nás i v zahraničí z tohoto hlediska největší pozornost. Ve většině případů se sice mluví o specifickém typu komunikace, o tzv. komunikaci literární,[1] právě tato specifičnost by však měla být, zdá se, vyložena na podkladě důkladného zpracování otázek jazykové komunikace obecně.

Také většina studií zabývajících se otázkami subjektových komponentů jazykového projevu se omezuje především na oblast stylu uměleckého.[2] Práce, které uplatňují v přístupu k této problematice obecnější pohled, jsou nepoměrně řidší.[3] Přitom je nesporné, že subjektové složky jsou závaznými komponenty významové výstavby každého jazykového projevu, bez ohledu na jeho kvality stylové. Jaké jsou potom (obecně platné) principy jejich zapojení do výstavby jazykového projevu? Jakou funkci v ní mají?

Zodpovězení těchto otázek vyžaduje především jemnější pojmové (a v souvislosti s tím také terminologické) propracování otázky postavení jazykových projevů v komunikativním procesu, a to především se zřetelem na to, jak jsou jednotlivé složky komunikativního procesu představeny v jazykovém projevu.

Termínu slovesný komunikát užíváme pro označení jazykového projevu v souladu s nejnovějšími pracemi K. Hausenblase z oblasti stylistiky a teorie promluvy;[4] termín sám vhodně implikuje sdělnou funkci jednotky, která je jím označována. [122]Slovesný komunikát má v komunikativním procesu ústřední postavení, které je dáno tím, že jsou v něm představeny (více nebo méně explicitně a ve větší nebo menší míře) všechny ostatní komponenty komunikativního procesu.[5] Důležité místo mezi těmito komponenty pak zaujímají komponenty subjektové. Na jejich postavení v jazykové komunikaci i ve struktuře slovesného komunikátu se zde zaměříme podrobněji.

Pro způsob výstavby slovesného komunikátu je ovšem stejnou měrou relevantní povaha komunikativních faktorů nesubjektových; relacím mezi podobou těchto faktorů a typem výstavby slovesného komunikátu byla u nás věnována zatím pozornost dílčí, zaměřená např. na vypracování typologie jazykových projevů z hlediska jejich ustrojení kompozičního.[6]

Slovesný komunikát můžeme vidět ve dvojí souvislosti. Jednak jako složitý, relativně uzavřený útvar, na jehož výstavbě se podílejí vedle prostředků jazykových i prostředky tematické, resp. textové a tektonické,[7] jednak jako celek těsně spjatý s celou komunikativní situací, celek, který je inherentní složkou komunikativního procesu. Tento dvojí pohled na slovesný komunikát vede pak k rozlišení dvou typů subjektových komponentů, subjektů v slovesném komunikátu představených a subjektů stojících mimo něj.

I. Subjekty v slovesném komunikátu představené, které se realizují prostřednictvím sdělné povahy komunikátu a v něm užitých výstavbových prostředků jazykových, tematických, textových a tektonických, jsou bezprostředními složkami výstavby komunikátu specifikovanými pouze jeho vnitřním ustrojením. V rámci subjektů představených rozlišujeme subjekty představené implicitně, které zde označujeme termíny produktor (v slovesném komunikátu implicitně představený původce sdělení) a receptor (v slovesném komunikátu implicitně představený příjemce sdělení) od subjektů představených explicitně — ty označujeme termíny narátor (explicitně představený původce sdělení) a adresát (explicitně představený příjemce sdělení).

II. Subjekty stojící mimo slovesný komunikát (označujeme je termíny autor — reálný původce sdělení a čtenář, resp. posluchač — reálný příjemce sdělení) jsou primárně složkami komunikativního procesu a prostřednictvím struktury slovesného komunikátu nejsou bezprostředně identifikovatelné. Přitom je třeba zdůraznit tu skutečnost, že i k subjektům tohoto typu slovesný komunikát jistým způsobem (zprostředkovaně) odkazuje — vstupují totiž prostřednictvím své reálné komunikativní aktivity do vnitřního ustrojení slovesného komunikátu, v procesu komunikace vytvářejí, resp. přijímají určité role, které jsou realizovány subjekty v komunikátu představenými.

Subjekty označené jako produktor (implicitně představený původce sdělení) a receptor (implicitně představený příjemce sdělení) se vydělují už na základě samé sdělné povahy slovesného komunikátu. Ten totiž již svou existencí implikuje jako svou inherentní složku (minimálně) dva komunikující subjekty. Důležité je uvědomit si, že obvykle charakter slovesného komunikátu implikuje ne pouze jejich přítomnost (jako představeného původce a příjemce sdělení), ale i některé jejich charakteristiky, a to charakteristiky, které jsou dány určitým specifickým využitím všech typů výstavbových prostředků komunikátu.

I sám typ jazykového kódu, jenž je v komunikaci využit, je svým způsobem příznakem charakterizujícím subjekt produktora podrobněji než jako pouhého [123](hypotetického) původce sdělení a subjekt receptora jako předpokládaného příjemce. Využití jistého kódu implikuje oba komunikanty jako subjekty, jimž je přiřazena schopnost disponovat právě tímto typem kódu minimálně v takové míře, že dojde k předání (resp. výměně) informace.

Další charakteristiky subjektu produktora jsou pak implikovány celkovým ustrojením slovesného komunikátu, způsobem, jakým jsou v daném komunikátu vybrány a uspořádány výstavbové prostředky.[8] Tak může být prostřednictvím struktury slovesného komunikátu charakterizován produktor ve svých příznacích a) v nejširším slova smyslu sociálních (jako příslušník jisté třídy, sociální skupiny, generace, geograficky vymezeného území), a to využitím, resp. nevyužitím např. slangu, argotu, dialektu, archaismů; b) psychických (a to ať už mentálních dispozic vrozených a stálých — stupeň inteligence, mentální typ, vyjadřovací schopnosti — nebo okamžitých — míra citového zaujetí, vzrušení atd.); mezi prostředky, které implikují tyto charakteristiky produktora, patří např. charakter obsahové výstavby komunikátu, povaha stavby větné, způsob aktuálního členění, užité typy vět podle postoje mluvčího, přítomnost, resp. absence prvků expresívních a emocionálních; c) popříp. i fyziologických (v oblasti fyziologie řeči — vady řeči).

Stejně jako subjekt produktora není ani subjekt receptora realizován ve slovesném komunikátu vždy stejně výrazně. Minimálně je představen jako subjekt, který je charakterizován znalostí jazykového kódu v komunikátu využitého. Vedle této minimální míry realizace existují slovesné komunikáty, v nichž je subjekt receptora blíže určen i volbou určitého typu výstavbových (jazykových, tematických, textových) prostředků komunikátu (srov. např. literaturu pro děti, úzce specializované odborné práce).

Z hlediska způsobu, jakým je v slovesném komunikátu představen subjekt receptora, jsme rozebírali osm u nás přístupných verzí zpracování románu Robinson Crusoe Daniela Defoea.[9] Předjímání dětského čtenáře vystoupilo zvlášť výrazně do popředí ve srovnání s textem původním. Realizuje se jak prostřednictvím výstavby jazykové v širokém slova smyslu (charakter lexika, povaha syntaxe), tak tematické (vypouštění, přidávání epizod, vkládání pasáží didaktických atd.) i textové (členění textu, označování kapitol, jejich délka). Jednotlivé verze románu pak ovšem implikují i jiné příznaky receptora než stupeň jeho mentální vyspělosti, nejvýrazněji jeho historickosociální zařazení (srov. např. způsob úprav nábožensky zaměřených pasáží).

Subjekty označené jako narátor (explicitně představený původce sdělení) a adresát (explicitně představený příjemce sdělení) jsou, podobně jako produktor a receptor, charakterizovány už způsobem, jakým jsou v daném komunikátu využity prostředky jazykové, tematické, textové a tektonické. I subjekt narátora může tedy být na základě způsobu využití stavebních prostředků charakterizován např. jako příslušník jistého teritoriálně vymezeného území, sociální skupiny, generace, jako subjekt s jistými vyjadřovacími schopnostmi, subjekt více či méně citově zainteresovaný na obsahu sdělení atd. Subjekt adresáta je pak — obdobně jako subjekt receptora — budován jako subjekt, kterému je přiřazena schopnost porozumět tomu typu jazykového kódu, který je v komunikaci využit, a schopnost orientovat se v obsahové výstavbě daného celku.

[124]Co je pak specifickými distinktivními rysy narátora a adresáta? Na základě čeho je charakterizujeme jako subjekty představené explicitně? Narátor a adresát se totiž — na rozdíl od subjektů představených implicitně — stávají přímo obsahovými složkami výstavby komunikátu, jsou jako subjekty (různou měrou) tematizovány, výslovně označeny, pojmenovány (např. zájmeny 1. a 2. os., popříp. vlastními jmény), je tematizována jejich „komunikativní činnost“: je jim lexikálně přisouzena činnost mluvení, psaní nebo poslouchání, čtení (např. slovesnými tvary 1. a 2. os.), pojmenován bývá i způsob jejich „účasti“ v komunikaci (příslovečnými určeními). Tematizace jako základní distinktivní rys subjektů představených explicitně vystupuje zvlášť výrazně v případech, kdy jsou tematizovány takové rysy, činnosti, vlastnosti atd., které přímo nesouvisí s jejich „komunikativní činností“.

Subjekty narátora a adresáta jsou tak prostřednictvím struktury slovesného komunikátu snáze identifikovatelné než subjekty produktora a receptora, jsou „konkrétněji“ realizovány a charakterizovány jak prostředky implicitní povahy, (způsobem výběru a uspořádání výstavbových prostředků komunikátu), tak explicitně, tj. samotnými významy lexikálních jednotek v komunikátu užitých.[10]

Výše uvedený nástin problematiky není pochopitelně vyčerpávající. Pokusili jsme se postihnout pouze nejzávažnější charakteristiky subjektů představených v slovesném komunikátu a základní rozdíly mezi produktorem a receptorem na straně jedné, narátorem a adresátem na druhé straně.

Obraťme nyní pozornost na charakter subjektů stojících mimo slovesný komunikát (autora — čtenáře, resp. posluchače) a pokusme se zjistit, jaký je jejich vztah k subjektům v komunikátu představeným. Základním charakterizujícím a distinktivním rysem subjektů autora a čtenáře se nám vedle jejich psychofyzické reálnosti jeví jejich příslušnost k realitě stojící mimo slovesný komunikát. Právě prostřednictvím subjektů autora a čtenáře vstupuje slovesný komunikát do relací se systémy norem kulturní, etnické, sociální aj. povahy, které primárně existují mimo něj. Prostřednictvím subjektů autora a čtenáře jsou v komunikátu podávané předmětnosti a vztahy v nejširším slova smyslu socializovány, konfrontovány s realitou stojící mimo komunikát, a to v procesu kódování i dekódování informace v komunikátu podané.

Do struktury komunikátu se pak psychofyzické (a sociálně určené) subjekty autora a čtenáře promítají pouze zprostředkovaně, prostřednictvím rolí, do nichž vstupují v průběhu komunikace a které se realizují subjekty v komunikátu představenými. Představené subjekty se pak spolu s prostředky jazykového systému samotné stávají — jako sémantické komponenty slovesného komunikátu — složkami zprostředkujícími přenos informace v oblasti sociálního kontaktu.

Stranou zde necháváme ty subjekty, které jsou představeny prostřednictvím výpovědí produktora, resp. narátora jako inherentní obsahová složka těchto výpovědí. Problematika realizace takových sémantických konstrukcí (pozornost jim bývá věnována obvykle pouze v slovesných komunikátech uměleckého stylu, kde jsou označovány jako postavy) je relevantní pro všechny typy slovesných komunikátů, v nichž jsou představeny lidské bytosti.[11] Zdá se ale, že jen v jistém typu komunikátů (a to v komunikátech v nejširším slova smyslu narativní povahy) vstupují „postavy“ do komunikace se subjekty jim typologicky rovnocennými (jinými „postavami“), tj. stávají se samy komunikanty. I otázky této zprostředkovaně představené komunikace by si jistě zasloužily podrobného rozpracování.

[125]Metodologické rozlišení subjektů stojících mimo slovesný komunikát a subjektů v slovesném komunikátu představených je nutné nejen u jazykových projevů uměleckých (zde bývá obecně uznáváno), ale v slovesných komunikátech všech stylů. Rozdílné role, do nichž vstupují reální komunikanti v procesu komunikace, jsou totiž dány mimo jiné i sociálními normami vyžadujícími rozlišené sociální a jazykové chování v různých situacích. Význačným faktorem diferencujícím tyto situace je pak i různé sociální postavení obou účastníků komunikativního procesu (autora a čtenáře, resp. posluchače). Jiné jsou role téhož autora v komunikaci se subjektem, který má týž sociální status jako autor, jiné v komunikaci se subjektem se sociálním statusem vyšším nebo nižším. (Srovnejme třeba jen rozdílnou realizaci představených subjektů v komunikátu zprostředkujícím výměnu informace mezi osobou nadřízenou a podřízenou.) V závislosti na realizaci subjektu produktora (narátora) je pak prostřednictvím realizace svých rolí (receptora, popř. adresáta) předjímán i subjekt čtenáře; skutečnost, že se mnohdy komunikace účastní jiný čtenář než ten, jehož role jsou v komunikátu realizovány, na tomto faktu nic nemění.[12]

V žádném případě ovšem nelze z charakteru představených subjektů slovesného komunikátu a z jejich (představené) relace vysuzovat sociální status účastníků komunikace jednoznačně. Ne vždy totiž jsou si subjekty, které jsou si rovnocenné v rovině svých rolí, rovnocenné i v oblasti reálné sociální hierarchie.[13] Jako důležitý činitel tu působí vliv mimojazykových etiket a konvencí, z nichž mnohé se promítají i do oblasti vyjadřování jazykového (konvenční charakter má např. potlačování osobnosti a společenské významnosti narátora vzhledem k ostatním představeným subjektům: uvádění ‚sebe sama‘ na posledním místě výčtu, explicitní znevažování vlastních názorů a sociální pozice atd.).

Zároveň je charakter představených subjektů ovlivňován i „tradicemi rolí“, obecně závaznými normami platnými v té které komunikativní oblasti (srov. např. tradiční atributy přiřazované subjektu produktora v oblasti epické prózy, odosobněnost představených subjektů v komunikátech stylu prakticky odborného aj.).

Pro rozlišování subjektů autora (jako reálného účastníka komunikativního procesu), produktora (jako implicitně představeného původce sdělení) a narátora (jako explicitně představeného původce sdělení) v slovesných komunikátech všech stylů mluví i skutečnosti další. Např. v jistém typu slovesných komunikátů stylu publicistického nebo jednacího (redakční články, poradny, vyhlášky, oznámení, pokyny) je autor ve vztahu k sdělovanému obsahu mnohdy nepodstatným činitelem (velkou úlohu tu jistě má i to, že není pojmenován, jde vlastně o anonymní texty). Naproti tomu subjekt narátora podléhá paradoxnímu procesu „zreálnění“, je konkrétnější než reálná psychofyzická osobnost autora, kterou komunikáty tohoto typu maskují, skrývají za subjekty (i předmětnostmi) představenými. Tato „reálnost“ (představeného) subjektu narátora bývá mnohdy realizována tak výrazně, že subjektu narátora je přisuzována i reálně sdělná aktivita subjektu autorského (srov. např. poradnu populární Sally v časopise Mladý svět), narátor se zdánlivě stává účastníkem reálného komunikativního aktu. Jinou skutečností, která mluví pro rozlišení subjektů uvnitř komunikátu od subjektů stojících mimo komunikát v jazykových projevech všech stylů, je i to, že často několik autorů je představeno v jediném subjektu produktora (texty zákonů) nebo naopak, jediný subjekt autora je v textu „zastoupen“ zmnoženým subjektem narátora (kolektivem schvalované prohlášení).

Zdá se, že v oblasti vyjadřování mluveného, zvláště tehdy, jsou-li si oba komunikanti časově a prostorově blízcí a je-li realizován optický kontakt umožňující [126]přímou identifikaci autora, k těmto jevům takřka nedochází. Zde je pak jediným a rozhodujícím faktorem podporujícím naši tezi o nutnosti rozlišení představených subjektů od subjektů stojících mimo komunikát fakt odlišného jazykového chování téhož konkrétního komunikanta v relaci k vlastnímu sociálnímu statusu a sociálnímu statusu druhého účastníka komunikace.

Autor a čtenář (posluchač) usouvztažňují, jak jsme už výše naznačili, daný komunikát s realitou stojící mimo něj (a v jejím rámci i s jinými slovesnými komunikáty). Je pravda, že vztah subjektu autora k slovesnému komunikátu je na rozdíl od vztahu subjektu čtenáře těsnější, přítomnost subjektu autora je pro slovesný komunikát bezpodmínečně závazná (autor je jeho faktickým původcem, vytváří nejen subjekt produktora, resp. narátora, ale i realizace rolí čtenáře, tj. v komunikátu představené subjekty receptora, popříp. adresáta). Navíc ještě jsou role čtenáře realizovány v komunikátu šíře — vstupují do nich jisté čtenářské typy (dětský čtenář, odborný pracovník, žena), zatímco produktor (narátor) je ve většině případů rolí konkrétního subjektu. Vedle těchto odlišných charakteristik spojuje však subjekty autora a čtenáře řada rysů společných: Mezi nejpodstatnější patří jejich začlenění do etnických, sociálních a kulturních struktur (přitom začlenění jednoho komunikanta může být časově i prostorově značně odlehlé společenskému zařazení komunikanta druhého). S tím pak souvisí i nemožnost v úplnosti popsat jejich charakteristiky za předpokladu, že východiskem popisu je pouze slovesný komunikát.

Přitom jsou pochopitelně některé charakteristiky autora i čtenáře relevantní i ve vztahu k slovesnému komunikátu; mezi nikoli bezvýznamné patří i způsoby jejich „vstupování“ do struktury komunikátu prostřednictvím realizace jejich rolí. Kromě toho v mnoha případech má např. právě osobnost autora — jako subjektu zařazeného do reality stojící mimo slovesný komunikát — důležitou regulující funkci při příjmu daného komunikátu. Stává se v procesu komunikace činitelem, který ovlivňuje její charakter, předjímá kvality komunikátu, zařazuje jej do širšího kontextu (např. kontextu komunikátů téhož autora, komunikátů jistého stylu, žánru, komunikátů jisté odborné nebo umělecké úrovně).

V této souvislosti bychom chtěli poukázat na to, že vnějšímu začlenění slovesného komunikátu, tj. širokému kontextu, do něhož se komunikát zařazuje, byla zatím vůbec, bohužel, věnována pozornost velmi malá. I např. při analýze tak zásadních otázek, jakou je specifikace rozdílů mezi slovesnými komunikáty uměleckého a neuměleckého stylu, se pozornost soustřeďovala a soustřeďuje zejména na vlastnosti vnitřního ustrojení komunikátů. Stylové rozdíly pak bývají vykládány jako rozdíly vnitřního uspořádání výstavbových elementů v nejširším slova smyslu (popř. příznakové fiktivnosti představeného světa). Užitečnost takového přístupu je nesporná; byla ostatně již mnohokrát prokázána. I když se pak jednotlivé výklady specifičnosti uspořádání výstavbových elementů komunikátů stylu uměleckého mnohdy liší, nelze o platnosti této teze v jejím obecném dosahu pochybovat (zejména ne tehdy, můžeme-li představenému světu jednoznačně přisoudit příznak fiktivnosti). Přesto však existují případy, kdy je toto kritérium nedostačující (srov. např. rozpaky při stylovém zařazování beletristických zpracování skutečných událostí). Nejen v těchto případech pak je způsob vnějšího začlenění komunikátu signálem jeho stylových (ale např. i žánrových, druhových) charakteristik. Sledujeme-li tuto problematiku z hlediska sdělné funkce komunikátu, je důležitost jeho vnějšího začlenění (které předjímá vlastní komunikaci) zřejmá. Tak o „literárnosti“ daného komunikátu vypovídá také např. vnější úprava jeho grafického záznamu, to, že vychází v jistém nakladatelství, edici nebo ediční řadě a v neposledním i to, že je přiřazován jistému autorovi. Mnohé z těchto faktorů specifikují charakter komunikátu i blíže — signalizují, že jde o dílo klasické, prvotinu, poezii, prózu, dětskou literaturu apod. Podobnou, i když ne zcela totožnou funkci, mají pak i subjekty,[14] které vstupují do komunikativního procesu mezi subjekty autora a čtenáře. Některé jsou z tohoto hlediska [127]významné méně a charakter (efekt) procesu sdělování zpravidla podstatně neovlivňují (subjekt jazykového redaktora). Jiné do komunikativního procesu zasahují výrazněji a regulují např. motivace přístupu čtenáře ke komunikátu (subjekt autora předmluvy, resp. doslovu, recenze, kritiky, lektorského posudku atd.).

Povahu komunikace ovlivňují pochopitelně i vlastnosti autora a čtenáře samého. Relevantní jsou jejich mentální vlastnosti v úzkém slova smyslu, historické a sociální zařazení, předpoklady k navázání komunikace a motivace účasti na komunikativním procesu. S nimi tu pak spolupůsobí činitelé rázu obecnějšího, např. charakter společenského kontextu a jeho norem, tradice stylové, žánrové. Tyto otázky by si jistě zasloužily podrobnějšího výkladu soustředěného nejen na otázky jazykové komunikace jako takové, ale na širokou problematiku tvůrčích aktivit subjektů jako bytostí společenské povahy na jedné straně a mentálních typů na straně druhé. Domníváme se, že právě na tuto oblast by se měly soustředit pomezní disciplíny stojící mezi lingvistikou, literární vědou, sociologií a psychologií.

Ale i z hlediska v užším slova smyslu lingvistického, v jehož kompetenci je především analýza způsobu vnitřní výstavby slovesného komunikátu (tedy i způsobu realizace rolí autora a čtenáře), by bylo možno to, čeho už bylo v tomto směru dosaženo, v mnoha aspektech podrobněji rozpracovat. Důkladnější poznání subjektové problematiky slovesného komunikátu se může stát solidní základnou pro rozbor funkčního využití subjektů v komunikátu představených. Subjekty produktora a narátora totiž vystupují v slovesném komunikátu jako jeho integrující prvky, jako časově a prostorově určená centra podání, centra tzv. perspektivy, tj. způsobu, jakým jsou časové a prostorové vztahy světa, o němž komunikát vypovídá, promítány do lineární výstavby slovesného komunikátu. Rozbor výstavby této perspektivy z hlediska využití jazykových, tematických a textových prostředků výstavby slovesného komunikátu spolu s postižením vztahu subjektových komponentů jazykového projevu k jeho komponentům nesubjektovým pak může nemalou měrou přispět, domníváme se, i k výkladu ustrojení jazykového projevu vcelku.

Abychom se vyhnuli nutnosti uvádět jako příklad jiný text, budeme ilustrovat některá zjištění dotýkající se otázek subjektové problematiky slovesného komunikátu na příkladě vlastního článku. Proti řadě reálných subjektů, které se ve větší nebo menší míře podílely na definitivní podobě článku (mezi autora a publikovaný text vstoupily další subjekty — konzultant, posuzovatelé článku, redaktoři, korektoři atd. a modifikovaly v různém stupni povahu subjektů v slovesném komunikátu představených) stojí jediný subjekt představený, vnitřně koherentní realizace role, do níž autor v tomto typu komunikace vstupuje. Představený subjekt je v článku jen zřídka realizován explicitně, tj. bezprostředně komunikátem tematizován (např. „Termínu slovesný komunikát užíváme pro označení“ …, … „podle našeho názoru“ …, „rozebírali jsme osm u nás přístupných verzí“ … atd.). Povšimneme-li si těchto nečetných případů explicitní realizace představeného subjektu, vidíme, že je zde vždy tento subjekt charakterizován pouze svým vztahem ke komunikátu, nejsou mu přisuzovány takové rysy, činnosti, vlastnosti atd., které by nesouvisely s procesem komunikace a s procesem utváření slovesného komunikátu ve všech složkách jeho výstavby. Potlačení explicitní realizace představeného subjektu a omezení jeho tematizace na pouhého „komunikanta“, pouhého zprostředkovatele textu patří, zdá se, ke konvencím výstavby tohoto typu komunikátu, je naplněním „tradice rolí“, normy závazné pro způsoby představování subjektových složek v komunikátech této dorozumívací oblasti. Jazykovou výstavbou daného komunikátu je pak představený subjekt implikován schopností disponovat jazykovým kódem češtiny jako celkem a prostředky odborného vyjadřování zvlášť. Část jazykových prostředků pak odkazuje prostřednictvím představeného subjektu např. i k jazykovým dispozicím reálného autora (k jeho individuálnímu stylu), mnohdy např. i porušením obecně závazné normy (užívání adjektiva „samotný“ ve významu vytýkacím). Jiná část těchto prostředků je pouze součástí obecně závazné konvence, je realizací role, která je [128]daným typem komunikace vyžadována. Zároveň náš článek implikuje — jako ostatně každý komunikát — i subjekt, ke kterému sdělení směřuje; minimálně jej implikuje jako souhrn všech požadavků na porozumění textu (soubor schopností disponovat příslušným jazykem, příslušnou odbornou terminologií, soubor požadavků na odbornou průpravu příjemce atd.), neodpovídá-li reálný čtenář alespoň přibližně těmto požadavkům, tj. nemá-li schopnost vstoupit do role, která je představeným subjektem realizována, je komunikace v plné míře nemožná. V článku je tento představený subjekt převážně pouze implikován, tematizován je obvykle jen v rámci tzv. adjunktivního plurálu, který bývá v odborných textech obvyklým kontaktovým prostředkem naplňujícím tradice představování subjektových komponentů v dané komunikativní oblasti.

 

R É S U M É

Subjects in the Utterance

The article tries to show one of the possible ways of analysis of the utterance — as a part of the communicative process. The present statements are based on the fact that for every utterance there is relevant the way of realization of its subject components. The differences then are seen between the subjects that take place in the real process of communication (called here author - reader) and the subjects realized in the internal structure of the utterance (according to the way of their realization called either productor - receptor — if realized implicitly — or narrator - addressee — if realized explicitly). The relations between the real subjects and the subjects realized in the utterance are indisputably important (the internal subjects are in fact the realization of the role into which the real subjects enter during the individual acts of communication), nevertheless, in the frame of linguistic analysis the main attention must be given to the very character of the subjects realized in the utterance. During the understanding of their character and their distinctive features we can find out their function in the utterance (they act as the center of so called perspective) and in this way we can better understand the principles of the construction of the utterance as a whole.


[1] Srov. publikace pracovníků Kabinetu literární komunikace Pedagogické fakulty v Nitře, např. F. Miko, Text a štýl, Bratislava 1970; A. Popovič, Poetika umeleckého prekladu, Bratislava 1971; sb. Literárna komunikácia, Martin 1973.

[2] Velkou pozornost věnuje těmto otázkám literární teorie polská, např. M. Jasińska, Narrator w powieści, Zagadnienia rodzajów literackich 5, 1962, 1/8/, s. 101—120; J. Sławiński, O kategorii podmiotu lirycznego, Wiersz i poezja, Warszawa 1966, s. 55—62; T. Cieślikowska - S. Cieślikowski, The Novel as an Author-Narrator-Character Pattern, Zagadnienia rodzajów literackich 6, 1964, 2/11/, s. 62—71; M. Głowiński, Konstrukcja a recepcja, Prace z poetyki, Warszawa 1968, s. 177—195.

[3] K. Hausenblas, Subjekty v promluvě, Sesja Naukowa Międzynarodowej Komisji Budowy Gramatycznej Języków Słowiańskich, Warszawa 1971, s. 217—223.

[4] Srov. K. Hausenblas, Výstavba jazykových projevů a styl, Praha 1971, zvl. s. 11—15; srov. rec. v SaS 35, 1974, 33—39.

[5] Jako funkčně primární element procesu sdělování se ovšem komunikát nejeví v přístupu genetickém — z tohoto hlediska je spíše jednotkou determinovanou charakterem ostatních komponentů komunikativního procesu.

[6] M. Ivanová-Šalingová, Základná klasifikácia kompozičných typov jazykových prejavov, SlR 37, 1972, 204—213.

[7] Srov. K. Hausenblas, o. c. v pozn. 4, zvl. s. 13, 14.

[8] Skutečnost, že se o možnosti výběru mluví zejména v souvislosti s dispozičním souborem prostředků jazykových, neznamená, že neexistují dispoziční soubory prostředků tematických, textových, tektonických, resp. celá schémata komunikátů jako celku. Na tento důležitý fakt upozornil ve své knize K. Hausenblas (o. c. v pozn. 4, zvl. s. 14, 15). Podle našeho názoru se na utváření subjektů v komunikátu představených podílí i využití těchto typů výstavbových prostředků.

[9] Zajímavý materiál pro takový rozbor by jistě poskytly i učebnice základní školy, dětské časopisy nejrůznějšího zaměření a časopisy odborné.

[10] Dva typy subjektů přestavených v slovesném komunikátu není ovšem v žádném případě možno chápat jako subjekty, jejichž existence v komunikátu se vzájemně vylučuje. Každý slovesný komunikát totiž nutně (již svou pouhou existencí) implikuje jisté subjekty jako svou inherentní složku formující jakýsi „model komunikace“; jen v některých komunikátech jsou pak tyto subjekty (různou měrou) tematizovány, tj. realizují se explicitně.

[11] Srov. K. Hausenblas, o. c. v pozn. 3, s. 218.

[12] V těchto případech se pak ovšem čtenář účastní komunikace prostřednictvím „cizích“ rolí; tato skutečnost mnohdy do značné míry komplikuje proces přenášení informace (srov. četbu specializovaného odborného textu laikem).

[13] Podrobně viz J. Janoušek, Sociální komunikace, Praha 1968.

[14] Jde tu nejen o pouhou klasifikaci, převládá zpravidla aspekt hodnotící.

Slovo a slovesnost, volume 35 (1974), number 2, pp. 121-128

Previous Jiřina Novotná-Hůrková: K výslovnosti některých souhláskových skupin a tzv. rázu v češtině

Next Galina P. Neščimenko (Moskva): Česká práce o derivaci substantiv v ruštině a v češtině