dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K výslovnosti některých souhláskových skupin a tzv. rázu v češtině

Jiřina Novotná-Hůrková

[Articles]

(pdf)

К произношению некоторых групп согласных и т. наз. твердого приступа в чешском языке / La prononciation de certains groupes consonantiques et de la soi-disant explosive glottale en tchèque

Provádíme-li soustavný fonetický rozbor současných mluvených projevů, zjišťujeme, že ve výslovnosti dnešní spisovné češtiny můžeme sledovat stálý pohyb, změny nebo tendence k určitým změnám. Tyto změny se týkají nejrůznějších jevů: realizace souhláskových skupin v slovech domácího i cizího původu, realizace tzv. rázu, změn v kvantitě i kvalitě hlásek v slovech přejatých apod. U mladší generace lze sledovat i jisté změny v realizaci intonačních průběhů. Podíváme-li se na tyto změny z hlediska kodifikace výslovnosti spisovné češtiny, pak by nám mělo jít o to, zjistit, co je v současném výslovnostním úzu pevné, ustálené, a co je naopak ve vývoji: co proniká nebo ustupuje. Neustále přitom docházíme k poznání, jak málo vlastně známe současný mluvený jazyk (to platí do značné míry i o jeho stránce lexikální a gramatické).[1]

Ortoepická pravidla pro slova domácí byla zpracována ortoepickou komisí[2] a jsou obsažena ve stylizaci B. Hály v normativní příručce Výslovnost spisovné češtiny I (Výslovnost slov českých, 1. vyd. 1955, 2. vyd. 1967), dále jen VSČ. Za základ spisovné normy v této příručce byla vzata „skutečně existující, přirozená a na konvenci založená výslovnost, která jako nedílná součást spisovného jazyka plní jeho celonárodní sdělovací funkci; je to výslovnost uživatelů spisovného jazyka po celém jazykovém území, snažících se o spisovný projev kultivovaný po všech stránkách, z hlediska výslovnosti tedy prostý zvláštností nářečních, místních a individuálních“ (2. vyd. s. 10).

Ovšem kodifikace se mění zpravidla ve větším časovém odstupu a s jistým zpožděním, zatímco v normě dochází k určitým změnám nepřetržitě. Mění se také hodnocení pravidel výslovnosti. Ve výslovnosti slov domácích existuje dnes řada kolísání a odchýlení od normy, jež pronikají i do spisovných mluvených projevů a začínají být v kolektivním úzu nositelů českého jazyka přijímány jako spisovné. V této studii si povšimneme některých změn, které se týkají výslovnosti souhláskových skupin a realizace tzv. rázu.

 

Souhláskové skupiny

a) Spojení konsonantů stejných

Změny v realizaci konsonantů stejných (uvnitř slova, tj. na morfologickém švu prefixovém, sufixovém a na mezislovním předělu; jde o spojení d+d, t+t, k+k, s+s, z+z, š+š, c+c, č+č, n+n, m+m) jsou poměrně pravidelné; v podstatě jde vždy o jejich výslovnost zdvojenou nebo nezdvojenou.

Sledujeme-li výše uvedená spojení v souvislých mluvených projevech, vidíme, že se jasně odlišuje výslovnost na švu prefixovém (tam, kde jde o slabičnou předponu [114]zakončenou konsonantem) a na švu sufixovém. Na švu sufixovém, který je mnohem těsnější než prefixový, bývá i ve spisovných mluvených projevech zpravidla zjednodušená výslovnost nezdvojená, realizovaná jen jedním konsonantem.[3] Na švu prefixovém, díky jednak přízvukovým poměrům v češtině, jednak i tomu, že prefix bývá vzhledem k slovotvorné struktuře slova jasně ohraničen (a uživatelé mluvené podoby spisovné češtiny mají tento fakt v povědomí), nebývá nezdvojená výslovnost stejných konsonantů v této pozici pravidlem, ale spíše naopak.

V neutrálním spisovném mluveném projevu se tedy vyslovují zpravidla nezdvojeně tyto konsonantické kombinace na švu sufixovém: k+k [mňekí], č+č [babičin], n+n [sluní].[4] Nezdvojená výslovnost spojení š+š se také týká komparativu adj. (např. [viší]).

Na morfologických švech prefixových se setkáváme jak s výslovností nezdvojenou, tak i zdvojenou. Na základě rozboru našeho materiálu můžeme říci, že tendence k výslovnosti zdvojené převažuje tam, kde jde o spojení dvou explozív, tendence k výslovnosti nezdvojené, zjednodušené, převažuje ve spojení dvou stejných frikativ.

Ovšem i tam, kde je výslovnost zřetelně zdvojená, nejde nikdy o plnou realizaci obou konsonantů: výsledkem je výslovnost plynulá, spojitá. Např. ve spojení dvou alveolárních explozív d+d je exploze prvního členu spojení vždy oslabena (to se projeví přirozeně i na akustickém spektru tohoto spojení konsonantického). Zdvojená výslovnost dvou explozív je také nápadnější než zdvojená výslovnost dvou frikativ. Můžeme také konstatovat, že zdvojená výslovnost dvou stejných explozív převažuje na prefixovém švu bez ohledu na to, zda jde o významové odlišení dvou slov (např. ve dvojicích oddřít/odřít; oddrolit/odrolit), nebo nikoli (např. oddálit).

Zdvojenou výslovností spojení frikativ j+j se rovněž jasně vyděluje prefix nej- tvořící superlativ adj. a adverbií (např. [nejjednoduší]) a odlišuje se tak od záporného prefixu ne-.

Zdvojená výslovnost stejných konsonantů na mezislovním předělu je ve spisovném mluveném projevu převažující a běžná. I když máme doklady i pro výslovnost zjednodušenou (např. od toho [otoho], pokud jde [pokude]), jsou to doklady spíše ojedinělé a je jistě třeba takovou výslovnost pokládat za nespisovnou.

Zdvojená výslovnost konsonantů stejných je na trojrozměrném akustickém spektru (sonagramu nebo spektrogramu) velmi snadno poznatelná ve spojení dvou explozív, neboť každá z nich si zachová svoji vlastní explozi a pauzu před ní. Exploze prvé z nich bývá ve shodě s realizací tohoto spojení oslabena, což se zpravidla na spektru projeví ve všech třech rozměrech: exploze prvé z nich má slabší intenzitu, kratší trvání i o něco nižší frekvenční rozsah. U alveoláry je exploze často do té míry oslabena, že na sonagramu nebývá vůbec zřetelná.

Spojení dvou frikativ je na spektru obtížněji poznatelné. Např. dvě stejné sykavky mají společnou oblast šumu, v případě znělosti společný F0. Jen zřídkakdy se uvnitř [115]šumové oblasti projeví slabý pokles intenzity. Šumová oblast dvou stejných frikativ má přirozeně delší trvání, které však v žádném případě nebylo v porovnání se šumovou oblastí sykavky v intervokalické pozici dvojnásobné.

Spektrum spojení j+j je charakterizováno třemi výraznými formantovými oblastmi, které na sebe sice navazují plynule, ale hranice mezi oběma konsonanty se projeví prudkým poklesem intenzity.

Akustické spektrum spojení n+n (výslovnost zdvojená) je zajímavé z toho hlediska, že jde sice o spojení dvou explozív, ale jejich spektrum se od jiných spojení explozívních konsonantů podstatně liší: ve většině případů chybí exploze prvého členu spojení. Odpovídalo by to i artikulačním poměrům. O výslovnosti dvou nazálních explozív píše M. Romportl[5] a poukazuje na to, že tyto nazály jsou jen zřídkakdy vyslovovány obě s explozí, ale spíše bez exploze prvé z nich, avšak s jistým oslabením artikulace mezi oběma konsonanty. Toto oslabení artikulace prvého členu spojení (např. ve spojení na mezislovním předělu [čin nebo]) se projeví na spektru slabší intenzitou prvé nazály a často i nezřetelností F3. Obdobné akustické spektrum má i spojení m+m, které se pravidelně vyslovuje se zachováním výslovnosti obou konsonantů, ale bez exploze prvého členu spojení.

 

b) Spojení konsonantů d+s, d+š, t+s, t+š

Tato spojení vystupují jednak jako samostatná dvojčlenná spojení na morfologických švech prefixových a sufixových (a na mezislovním předělu), jednak jsou součástí tříčlenných i čtyřčlenných konsonantických spojení.[6]

Na základě rozboru našeho materiálu jsme zjistili, že realizace těchto spojení jako afrikát c, č vysoce převažuje i ve spisovných projevech nejen na morfologických švech sufixových, ale i prefixových (např. v slovech jako podsada, podšívka [pocada, počífka] aj.).[7] Realizace těchto spojení jako afrikát c, č je téměř stoprocentní, následuje-li po nich alveolára (např. [přetstavitelé] - [přectavitelé], srov. obr. 1 a 2). Rozdíl v artikulaci lze sledovat i na trojrozměrném akustickém spektru: je-li výslovnost t+s zachována, je viditelná exploze prvého členu spojení, artikulační námaha vynaložená na realizaci všech členů spojení se projeví v jistém odstupu exploze alveoláry a šumu sykavky (na časové ose). Ve spojení explozívy a sykavky (např. v slově odsávat) obvykle navazuje šumová oblast sykavky bezprostředně na explozi alveoláry.[8]

Afrikovaná výslovnost spojení proniká do spisovných projevů i na mezislovních předělech tam, kde jde o spojení jednoslabičné předložky se jménem (např. pod sebou), což souvisí zase nepochybně s tím, že slabičná předložka přejímá ve většině případů na sebe hlavní přízvuk a tvoří s následujícím slovem z fonetického hlediska jednu jednotku. Jinak je tomu např. ve spojení infinitivu s příklonným si, se, kde výslovnost závisí do značné míry na zachování mezislovního předělu. Mluvčí zde většinou projevují tendenci zdůraznit hranici slov a tak výslovnost obou konsonantů bývá zachována.

 

[116]c) Spojení konsonantů d+z, d+ž

Tato spojení se velmi často realizují i ve spisovných mluvených projevech jako znělé varianty afrikát [ʒ], [ǯ], a to jak na morfologickém švu prefixovém (např. v slovech jako podzim, odzvonit [poʒim], [oʒvoňit]), tak i na mezislovních předělech (zde může jít i o spojení t+z, t+ž).[9]

Podle našich pozorování realizace spojení d+z, d+ž (i t+z, t+ž) jako znělých variant afrikát na švech prefixových dnes začíná převažovat, ačkoli citovaná normativní příručka (s. 56) uvádí: „dz (psané též tz) a) nesplývavá výslovnost převažuje: nadzemský, podzim; zejména zřetelně se to projevuje na rozhraní slov, tedy pod zemí, kout země, svět zázraků …“

 

 

Obr. 1

 

 

Obr. 2

 

[117]Ráz[10]

Provádíme-li soustavný rozbor mluvených projevů, zjišťujeme, že výslovnost s rázem je ve spisovné výslovnosti v řadě případů na ústupu.

Pravidelně se ráz vyskytuje před vokálem vždy po pauze, tj. vždy na začátku věty a na začátku taktu (ačkoli i tady jsou ovšem možné výjimky). Všude jinde je výslovnost s rázem potenciální. V češtině se s rázem setkáváme ve spojeních konsonant+ vokál a ve spojeních vokál+ vokál.

I. V prvním případě přichází v úvahu spojení neslabičné konsonantické předložky s vokalickým slovním počátkem, neslabičného konsonantického prefixu s vokalickým slovním počátkem, slabičné předložky zakončené konsonantem s vokalickým slovním počátkem; obdobou je spojení slabičného prefixu zakončeného konsonantem s vokalickým počátkem slovního základu (na morfologickém švu prefixovém) a konečně spojení konsonant+vokál na mezislovním předělu.

Na ústupu je ráz ve spojeních konsonantických předložek s, z, v, k s vokalickým počátkem slova; v dnešní spisovné výslovnosti převažuje realizace typu [sokna/zokna]; [fúnoru/vúnoru], [kozbrojenému] (moravský typ výslovnosti [gozbrojenému] je ve spisovných projevech poměrně řídkým jevem a je i moravskými mluvčími hodnocen jako nespisovný), a nikoli s rázem [s’okna], [f’únoru], [k’ozbrojenému].

K výše uvedeným spojením lze přiřadit také spojení neslabičných konsonantických prefixů s vokalickým slovním počátkem (jen prefix z-+u, ú, o; prefix v-+ú). I zde převládá typ výslovnosti [sužitkovat/zužitkovat]; [sorganizovat/zorganizovat], [fústil] (potenciálně možný je i typ [vústil]; zaznamenali jsme jej při poslechu Československého rozhlasu).

V případech spojení slabičné předložky zakončené konsonantem s vokalickým slovním počátkem, např. [přet’určitou], [bes’ohledu] jsme zaznamenali:

a) dva typy výslovnosti, tam, kde předložka končí na alveoláru:

(1) s rázem (ovšem s asimilací) [ot’obrani],

(2) převažující typ výslovnosti bez rázu, se zachováním znělosti konsonantu, se zrušením mezislovního předělu [odobrani];

b) tři typy výslovnosti, tam, kde předložka končí na sykavku:

(1) s rázem [bes’úhoni],

(2) převažující výslovnost bez rázu, se zrušením mezislovního předělu, ale se zachováním znělosti konsonantu [bezúhoni];

(3) poměrně řídký typ výslovnosti bez rázu, ale se ztrátou znělosti konsonantu [besúhoni].

S typem výslovnosti, který uvádí VSČ, s. 57, např. [bez úhony, před určitou hodinou], tj. bez rázu se zachováním znělosti konsonantu a přitom „s uchováním původního místa slabičného předělu“ jsme se v našem materiálu nesetkali. Domníváme se, že takový typ výslovnosti není ani realizovatelný.

Na morfologickém švu prefixovém se zase v případě prefixů zakončených alveolárou setkáváme s dvěma typy výslovnosti: (1) s rázem [přet’určení], (2) bez rázu [předurčení]; u prefixů zakončených na sykavku se třemi typy výslovnosti: (1) s rázem [bes’úhoní], (2) bez rázu se zachováním znělosti konsonantu [bezúhoní], (3) bez rázu se ztrátou znělosti konsonantu [besúhoní].

[118]V těchto spojeních převažuje výslovnost bez rázu ještě výrazněji než u předchozích (tj. v případech spojení předložky zakončené na konsonanty -d, -z s vokalickým slovním počátkem). Tam, kde prefix končí na sykavku z, převažovala výslovnost bez rázu se zachováním znělosti konsonantu (např. [bezúčelní]). Zdá se, že zde mluvčí ztrácejí povědomí morfologického složení slova. Pravděpodobně i proto, že spojení prefixů zakončených konsonantem s vokalickým slovním počátkem má v češtině poměrně nízkou frekvenci výskytu.[11]

Naproti tomu prefix nej- tvořící superlativ adj. a adv. je v jejich povědomí pevně zakotven: ve spojení frikativního j s vokálem na prefixovém švu bývá výslovnost s rázem zachovávána.

Ráz bývá zachováván obvykle také na mezislovním předělu ve spojeních konsonant + vokál. Případy, kdy je zrušen mezislovní předěl, jsou celkem ojedinělé. Rozdíl se zde projevuje v tom, zda jde o spojení dvou slov plnovýznamových, nebo slov nepříliš významově závažných. Se zrušením mezislovního předělu setkáváme se často v typech jako ať už [aťuš], tak už [takuš] aj.

II. S vokály v hiátovém postavení se v češtině setkáváme: a) na morfologickém švu prefixovém (použil, naopak, neodpoví), b) ve spojení slabičné předložky typu CV se jménem, které řídí (po osvobození), c) na švu složenin (velkoobchod), d) na mezislovním předělu (my už nemohli).

V jiných pozicích se hiát vyskytuje ve slovech přejatých, kde se ráz realizuje jen ojediněle, např. v slovech jako reakce, teorie, muzeum, individuum. Výslovnost s rázem je v těchto případech hodnocena jako nespisovná (VSČ).

Realizace rázu v hiátovém postavení závisí mj. do značné míry na individuálním členění souvislé řeči, a to zejména v prvních dvou případech na umístění tzv. větného přízvuku; v slovech, která obsahují spojení vokálů v hiátovém postavení a na něž je položen důraz, vyskytuje se ráz obvykle v plné míře. Všimněme si na úryvku jednoho z mluvených projevů (o socialistickém vztahu k práci), jak realizace rázu závisí na umístění větného přízvuku:

/naše zřízení/ to je ’obrofská vimoženost/ to je vítečná vjec/ /’ale je to nástroj/ kterí používají lidé/’ a mohou ho používat dobře/ gdiš rozumí tomu/ na co ho po’užívají/’ a nebo ho mohou používat méně dobře/ vždiť po’užívaddobře socijalistického zřízeňí/ je vjec náramňě složitá/

Realizace rázu na morfologickém švu prefixovém a ve spojení předložky CV se jménem začínajícím vokálem souvisí jistě nejen s umístěním přízvuku větného, ale vůbec s českými poměry přízvukovými, jak na to upozornil již Mathesius.[12]

Realizace rázu závisí také na druhu vokálů, které se v hiátovém postavení spojují. Na základě našeho materiálu můžeme říci, že nejsilněji se projevuje tendence k ústupu rázu ve spojeních vokálů o+u. Je to přirozené, protože tyto samohlásky vytvářejí v češtině v jiných případech jediný diftong a jsou si akusticky i artikulačně velmi blízko.

Pravděpodobně z přibližně stejných důvodů je na ústupu i ráz ve spojení středního vokálu a s nízkým o. I zde se setkáváme častěji s výslovností splývávou než s rázem (např. [naopak]).

Čím více se vokály artikulačně i akusticky od sebe vzdalují, tím méně se setkáváme s onou tendencí k ústupu rázu. Tak např. ráz, i když někdy jen v oslabené míře, bývá často realizován v prvních dvou případech v hiátovém postavení vokálů a+u [na’učil] a e+ú [ne’ústupní].[13]

[119]Na slovotvorném švu uvnitř složenin je výslovnost rázu rovněž potenciální, ale zdá se nám, že se zde ve spisovné češtině přece jen projevuje tendence k jeho zachování. To je zřejmě opět dáno přízvukovými poměry: první část složeniny bývá obvykle dvouslabičná, a tak rytmický přízvuk zasahuje třetí slabiku, kterou je v tomto případě druhý člen vokalického spojení [černo’okí]. Je-li první člen spojení trojslabičný, zasahuje rytmický přízvuk slabiku čtvrtou a při kolísání rozhoduje u mluvčího vědomí, že touto slabikou začíná nový člen složeniny. Zmiňuje se o tom rovněž již Mathesius (srov. op. cit., pozn. 12).

Realizace rázu při spojeních vokálů na mezislovním předělu závisí zase na zachování nebo zrušení mezislovního předělu. Je-li mezislovní předěl zachován, výsledkem je výslovnost s rázem, není-li, bývá splývavá.

Na trojrozměrném akustickém spektru se ráz často projevuje rysy, jaké vykazují také okluzívní konsonanty, a to jasným ohraničením začátku vokálu a někdy i náznakem exploze, jejíž frekvenční rozsah ovšem značně kolísá a závisí jak na druhu vokálu, kterého se týká, tak na samé intenzitě rázu. Před explozí je viditelná pauza. (Srov. obr. 3 a 4.)

 

 

Obr. 3

 

 

Obr. 4

 

Mluvíme-li o tendencích ve vývoji výslovnostního úzu, je třeba se také zmínit o jistém posunu, ke kterému dochází při hodnocení některých výslovnostních jevů. [120]Jeden z nejnápadnějších rozdílů mezi českým a moravským typem výslovnosti spočívá v realizaci konsonantického spojení sh (čes. typ [schoda], mor. [zhoda]). Dnes se s tímto „moravským“ typem výslovnosti můžeme setkat i u mluvčích žijících na českém jazykovém území, zejména u mladší generace, která jej často přestává už pociťovat jako výrazný moravismus.[14] Tím se ovšem začíná realizovat záměr kodifikátorů, aby varianty připuštěné jako spisovné nebyly hodnoceny jako oblastní, nýbrž obě jako místně bezpříznakové.[15]

Do výslovnosti mluvčích z česlých jazykových oblastí proniká moravský typ výslovnosti 1. os. pl. slovesa býti: [mi zme řekli]. Výslovnost s vynechaným iniciálním j v tvarech slovesa býti, jsou-li tyto tvary součástí složeného tvaru slovesného, se sice připouští jako spisovná, avšak výslovnost znělého z v uvedeném příkladu považujeme za nespisovnou oblastní variantu.

Již z naší studie, která postihuje jen několik málo výslovnostních jevů, je zřejmé, že je dnes i ve spisovné výslovnosti mnoho jevů, které jsou některými uživateli českého jazyka pociťovány jako nespisovné, jiní je však už jako nespisovné nepociťují. Naskýtá se otázka, jak se k takovým jevům, silně pronikajícím i do neutrálního, emocionálně nezabarveného projevu, má stavět ortoepická kodifikace. Kodifikovat zde — podle principu většiny — jevy, které ve výslovnostním úzu převažují, tj. takové, u kterých máme zjištěno, že jsou již na hranici změny kvantity v novou kvalitu? Normu výslovnosti spisovné češtiny nelze stanovit jen na základě pouhého zjišťování tendencí ve výslovnostním úzu (eventuálně i zjišťování statistických dat). Nehledě k obtížnosti takového zjišťování je třeba mít na zřeteli, že poznání stavu skutečného výslovnostního úzu je pouhým materiálem, z něhož práce na zjišťování ortoepické normy a stanovení její kodifikace vychází. Je však třeba dodat, že je to materiál nutný a že bez něho není toto stanovení dobře možné.

 

R É S U M É

Pronunciation of Some Consonant Groups and of the Glottal Stop in Czech

This study deals with some changes in the contemporary pronunciation. Presently there exist in the pronunciation of native Czech words a considerable number of vacillation and deviations from the established norm; these changes penetrate even into the spoken standard utterances and begin to be accepted also in the collective usage by native speakers of the Czech language as standard ones.

In this study we are interested in the changes concerning some sound groups (especially in occurrence of two identical consonants, or in combinations t+s, t+š, d+š, d+z and d+ž, realized in some positions in the word as affricates or as voiced variants of affricates); further, in the realization of the glottal stop in the standard Czech of today. The realization of the glottal stop again has been studied with regard to its position in the word (after consonants, between two vowels) or on the boundary of two words.

The realization of the particular pronunciation phenomena is further being investigated by means of the three-dimensional acoustical spectre (sonagramms). The investigated phenomena of pronunciation are then systematically confronted with the contemporary orthoepical rules.


[1] Ve fonetické laboratoři provádíme od r. 1964 fonetický rozbor rozhlasových besed s nejrůznější tematikou (vztah člověka k práci, názory na naši socialistickou revoluci, řízení národního hospodářství, besedy o architektuře, o makromolekulární chemii apod.). Tuto sérii nahrávek jsme doplnili také nahrávkou besed, které se týkají otázek kultury řeči (např. cyklem besed pod názvem „Čeština za školou“ aj.). Při výběru materiálu se omezujeme na dnešní kultivovanou češtinu, na osoby s vysokoškolským vzděláním, veřejné a vědecké pracovníky, u nichž lze předpokládat znalost a užívání spisovné češtiny.

[2] Ortoepická komise byla ustavena v r. 1942 při České akademii věd a umění; v r. 1952 přešla do nové Československé akademie věd jako komise při Ústavu pro jazyk český ČSAV.

[3] Výslovnost spisovné češtiny (2. vyd. s. 46) doporučuje zdvojenou výslovnost souhlásek stejných u komparativů typu nižší, vyšší, dále na prefixovém švu v slovech jako rozzlobit, rozsoudit, ačkoli zjednodušená výslovnost se také připouští ve výslovnosti běžné, rychlejší.

[4] V některých typech uměleckého přednesu je možné setkat se i v těchto případech s výslovností zdvojenou, avšak v neutrálním projevu by působila dojmem jisté hyperkorektnosti.

Výjimkou z výše uvedeného pravidla bude jistě zdvojená výslovnost na sufixovém švu i v případech dativu a lok. subst. packa, pecka, [pacce, pecce] a nom. pl. racek [racci], jak ji uvád VSČ, s. 48, kde je výslovností zdůrazněn významový rozdíl proti tvarům subst. Paka (dat. Pace); rak (nom. pl. raci) a dále v měkkých adj. typu cvrččí, křeččí, kde zdvojenou výslovností je zdůrazněn rozdíl proti tvarům slov cvrčet, křeč (cvrčí, křečí). Další výjimkou, kterou jsme v našem materiálu zaznamenávali, je zdvojená výslovnost spojení m+m na sufixovém švu v 1. os. pl. imperativu sloves, např. [neklamme] aj., daná aglutinačním charakterem těchto imperativů.

[6] Podrobněji jsem se výslovností těchto spojení (a také spojení d+ň, t+ň, n+ď, n+ť) zabývala v článku K přepisu zvukové podoby některých hláskových skupin v češtině, NŘ 45, 1962, 82—87.

[7] VSČ, s. 56, pokládá takovou výslovnost za nespisovnou.

[8] Srov. J. Novotná, Konsonantická spojení na akustickém spektru, SaS 28, 1967, 149—160.

[9] Při zkoumání realizací na mezislovním předělu je třeba vždy přihlížet k tomu, zda jde o spojení dvou slov plnovýznamových, nebo slabičné předložky zakončené alveolárou (nad, pod, od) a plnovýznamového slova. Obě tato spojení nelze klást na jednu rovinu: v případě spojení slabičné předložky se jménem se mezislovní předěl převážně realizuje obdobně jako prefixový šev.

[10] Termínu ráz použil u nás první A. Frinta, od něhož termín převzal F. Trávníček. J. Chlumský užíval termínu hlasivková explozíva, B. Hála hlasový předraz. Zdá se však, že termín ráz zakotvil v české odborné literatuře nejpevněji.

Artikulační podstatu rázu vykládá B. Hála: „Názvem „předraz“ běžně označujeme zvláštní začátek samohlásky po pauze; místo aby se hlasivky uvedly do fonačních pohybů pozvolným rozezníváním hlasu, sevřou se pevně a pak se prudce a náhle rozevřou; teprve po rozevření dojde k vytvoření fonačních pohybů a k zaznění hlasu“ (B. Hála, Uvedení do fonetiky češtiny, Praha 1962, s. 358).

[11] Srov. J. Jelínek - J. V. Bečka - M. Těšitelová, Frekvence slov, slovních druhů a tvarů, Praha 1961.

[12] V. Mathesius, Několik slov o hiátu v dnešní češtině, sb. Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, s. 91.

[13] V slovech domácích je zřejmě odchylná tendence než v slovech přejatých typu socialismus, naivní, u slov se zakončením -oid, např. celuloid aj.

[14] Přesvědčili jsme se o tom nejnověji na národních festivalech uměleckého přednesu v r. 1973, kdy jsme se s tzv. „moravskou“ variantou výslovnosti souhláskové skupiny sh setkávali v kategorii recitátorů ve věku 15—18 let z českého jazykového území (i jejich rodiče byli původem z Čech).

[15] M. Romportl - J. Novotná - R. Buchtelová, Tendence vývoje české výslovnostní normy, Čs. přednášky pro VII. mezinárodní sjezd slavistů, Praha 1973, s. 233—239.

Slovo a slovesnost, volume 35 (1974), number 2, pp. 113-120

Previous Lothar Hoffmann (Lipsko): K vertikálnímu rozvrstvení odborných jazyků

Next Alena Macurová: Subjektová problematika jazykového projevu