dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Nová sovětská publikace o teorii řečové činnosti

Iva Nebeská

[Discussion]

(pdf)

Новая советская работа о теории речевой деятельности / Une nouvelle publication soviétique concernant la théorie de l’activité verbale

Procesy vytváření a vnímání řeči patří bezesporu k nejzajímavějším tématům, kterými se vědy o člověku zabývají. Odedávna jim věnovali pozornost psychologové, ale největší rozvoj zaznamenala tato vědní oblast v posledních patnácti dvaceti letech. Čím hlouběji se studují procesy produkce a percepce řeči, tím větší je počet faktorů, které je nutno brát v úvahu. Původní pojetí psycholingvistiky jako interdisciplinárního oboru na pomezí psychologie a lingvistiky zabývající se verbálními procesy individuálního uživatele jazyka brzy přestalo stačit rostoucímu úsilí popsat a vyložit verbální chování v celé jeho složitosti. Sféra psycholingvistiky se postupně rozšiřovala o studium dalších otázek: jak se ve verbálních procesech jedince odráží konkrétní mimojazyková situace mluvčího, jaký vliv mají jeho sociální role vzhledem k ostatním účastníkům komunikačního aktu, co je vlastně cílem každého konkrétního projevu a jakými prostředky se tento cíl realizuje, atd. Předmětem výzkumu se stal jazykový projev vytvářený konkrétními osobami v konkrétní komunikační situaci. Přibližně takovým způsobem byla v 60. letech v Sovětském svazu formulována teorie řečové činnosti (teorija rečevoj dejatel’nosti). Tato vědní oblast se od psycholingvistiky původně lišila výrazně širším pojetím. Mezitím se však i klasické pojetí psycholingvistiky rozšířilo, takže dnes i sovětští odborníci užívají obou termínů jako synonym.

Sovětská teorie řečové činnosti se nevyvíjela jako jednotně koncipovaný vědní obor, naopak, v mnoha místech Sovětského svazu vznikaly nezávisle na sobě práce [243]zaměřené na jednotlivé aspekty produkce a percepce řeči: na fyziologické, resp. neurofyziologické předpoklady řečové činnosti, na artikulační a akustické charakteristiky vytváření a vnímání řeči, na problematiku syntaktickou, problematiku pravděpodobnostních závislostí slov, popř. jednotek menších, studoval se vliv sociálních vztahů mluvčího a adresáta a vliv mimojazykových okolností na komunikační proces vůbec a mnohé jiné jevy. Tato etapa vývoje sovětské psycholingvistiky vrcholí vydáním publikace,[1] která předkládá sovětskou teorii řečové činnosti v pojetí moskevské psycholingvistické školy. Jejím úkolem je podat odborné veřejnosti všechny teoretické i faktické informace (včetně bibliografických) nezbytné pro studium řečové činnosti. Publikace je koncipována jako kompendium a podle úvodních slov redaktora může být použita i jako učebnice. Přináší především současné teoretické pojetí problematiky, které ještě blíže vyložíme, dále kritické zhodnocení nejvýznamnějších dosavadních přístupů sovětských i zahraničních, shrnutí výsledků, kterých bylo dosaženo, a vytyčení úkolů dalších. Nezapomíná se ani na otázky metodologické a některé specifické oblasti výzkumu řeči, jako je dětská řeč a patologie řeči. Celý výklad je doplněn mimořádně obsáhlou bibliografií (obsahuje více než 1000 údajů). Kompendium je dílem širšího kolektivu sovětských autorů (A. N. Leont’jev, A. A. Leont’jev, I. A. Zimná, E. L. Ginzburg, I. I. Il’jasov, A. M. Šachnarovič, E. M. Volf, L. V. Bondarko, L. R. Zinder, A. E. Suprun, A. P. Klimenková, Ju. A. Sorokin, R. M. Frumkinová, E. F. Tarasov, M. N. Kožinová, V. G. Kostomarov, B. S. Švarckopf, B. M. Grinšpun a A. B. Dobrovič), ze zahraničních byl přizván J. Průcha. Většina z nich je známa svými knižně nebo časopisecky publikovanými pracemi z tohoto oboru. Odpovědným redaktorem je A. A. Leont’jev, autor sovětského modelu řečové činnosti a většiny teoreticky orientovaných kapitol v této publikaci.

V této zprávě se soustředíme zejména na výklad současného pojetí teorie řečové činnosti. Nebudeme zde reprodukovat části informativní; s utříděným přehledem hlavních směrů v sovětské psycholingvistice má český čtenář možnost se seznámit v nedávno vydané knížce J. Průchy.[2] Sovětská teorie je koncipována takovým způsobem, že postihuje jednak mechanismus vytváření a vnímání řeči u individuálního uživatele jazyka, jednak mimojazykovou realitu, zejména sociální vztahy účastníků komunikačního aktu. Tyto dva aspekty verbálního chování nejsou studovány odděleně, autoři se naopak snaží vystihnout, které faktory mimojazykové skutečnosti působí v jednotlivých etapách formování řečového aktu. Důraz se klade zejména na faktory sociálně psychologické, popř. sociologické; méně pozornosti je věnováno faktorům individuálně psychologickým a fyziologickým mechanismům, kterými je řečová činnost podmíněna. Důsledkem tohoto pojetí je i menší zájem o mentální funkci jazyka ve srovnání s jeho funkcí komunikativní. Ústředním bodem řečové činnosti je účastník komunikačního aktu, komunikant. Komunikant (mluvčí) však plánuje a vzápětí realizuje řečovou činnost v konkrétní komunikační situaci, v které zastává jisté konkrétní role vzhledem k ostatním účastníkům komunikačního aktu (adresátům). Na pozadí tohoto schématu se tedy i individuálně psychologické faktory, které v daném okamžiku působí na účastníka komunikačního aktu, jeví jako společensky podmíněné.

Do tohoto rámce je pak zasazen popis struktury řečové činnosti (zejména produkce řeči), který je jedním ze stěžejních výsledků sovětské psycholingvistiky. Řečová činnost, aniž se zanedbává její specifika, chápe se jako jedna z lidských činností, jejíž vznik i průběh se řídí stejnými pravidly jako každá jiná lidská činnost. Řečová činnost vzniká tehdy, když chce jedinec něco sdělit, na něco se zeptat, vyslovit své přání, rozkaz apod. Tato potřeba realizovat řečovou činnost tedy vzniká, [244]stejně, jako je tomu u jiných činností, tehdy, když je podnícena motivem. Jedinec má před sebou cíl, který může splnit uskutečněním řečové činnosti. — Pro názornost si uvedeme konkrétní případ. Jedinec si např. chce pohovořit o knize, kterou nedávno četl, konfrontovat své dojmy s názory svého okolí; to je jeho cílem. Zhodnotí tedy, v jaké komunikační situaci právě je, tj. zda by toto téma jeho partnera (popř. partnery) zajímalo, zda navazuje na téma dosavadního rozhovoru, a začne připravovat (plánovat) řečovou činnost. Řečová činnost se uskutečňuje jakožto řada řečových aktů. Úkolem řečového aktu je splnit dílčí cíl, který je podřízen celkovému cíli řečové činnosti. Řečové akty jsou tedy jednotkami řečové činnosti. V této souvislosti je třeba poznamenat, že v rec. práci nenalézáme odpověď na otáku, kde jsou hranice řečové činnosti. Např. monolog je jednou řečovou činností tvořenou jedním mluvčím. Předložený model je však modelem řeči dialogické. Jestliže se repliky rychle střídají, rychle se mění role mluvčího a adresáta, není zcela jasné, zda se každá replika považuje za samostatnou řečovou činnost, byť tvořenou třeba jediným řečovým (popř. i neřečovým) aktem, nebo zda každý mluvčí realizuje jednu řečovou činnost, jen přerývanou řečovou činností druhého mluvčího.

Stejně jako řečová činnost je sledem řečových aktů, řečový akt je sledem operací; každá operace je krokem k uskutečnění řečového aktu. Řečový akt je tedy proces, nikoli výsledek; výsledkem je jeho realizace. Při postupném uskutečňování řečového aktu stojí před mluvčím na každém kroku úkol rozhodnout se mezi několika (někdy mnoha) alternativami. Rozhodnutí mluvčího jsou dána podmínkami (jazykovými i nejazykovými), za kterých řečový akt probíhá. V pojetí sovětských psycholingvistů je tedy studium vytváření řečového aktu studiem postupných rozhodnutí mezi řadou alternativ a konkrétních podmínek, za kterých tato rozhodnutí probíhají. Mluví se zde o heuristickém principu, protože takový způsob segmentace činnosti na posloupnost rozhodnutí se provádí při studiu tvořivé činnosti, zejména při řešení problémů; heuristika je v tomto případě přístup, jímž se studují tyto psychické procesy metodami převzatými z kybernetiky. Tento přístup byl shledán natolik plodným, že kritika dosavadních matematických modelů řečové činnosti vyústila v návrh takového modelu, který by se opíral o teorii optimálních procesů (s. 73—80).

První z operací, které vytvářejí řečový akt, je fáze formování řečové intence, tj. mluvčí si určí dílčí cíl řečového aktu (v našem příkladě prvním dílčím cílem může být zavést hovor na onu knihu). Řečová intence se formuje na základě řady předpokladů, vesměs psychologických (výběr dominujícího motivu, situační aferentace, tj. součinnost vnějších vlivů, které působí na mluvčího v dané situaci, pravděpodobnostní zkušenost verbální i neverbální, aj.). Formování řečové intence je etapa přípravná, od níž je k realizaci řečového aktu ještě daleko. V druhé etapě (vnitřního programování řečového aktu) se již tvoří základ „syntaktické“ organizace budoucí výpovědi. Probíhá však ještě v subjektivním nejazykovém kódu. V této fázi se mluvčí rozhoduje, jakým způsobem bude dílčí cíl řečového aktu splněn (jakým způsobem zavede hovor na knihu, která ho zaujala, zda se adresáta zeptá, zdali knihu četl, nebo zda mu sdělí, že četl něco zajímavého, a v dalších řečových aktech tuto informaci upřesní apod.).

Složitým procesem je přechod od fáze vnitřního programování řečového aktu k jeho realizaci. Probíhá ve dvou etapách. První je etapa tektogramatická (zhruba odpovídající hloubkové struktuře v pojetí Šaumjanově), která tvoří přechod od kódu subjektivního k objektivnímu. Jednotky budoucí výpovědi nejsou dosud uspořádány lineárně. Jsou však již opatřeny základní sémantickou informací, která odpovídá významům slov budoucí výpovědi. Mluvčí z našeho příkladu se tedy již rozhodl, jakým způsobem zavede řeč na knihu, dejme tomu, že zvolil formu sdělení; v této fázi má ještě několik možností, jak bude sdělení formulovat. Ale již je zřejmé, že bude mluvit o sobě, o knize a o ději, jehož je sám původcem, popř. který se ho týká [245]jinak. Následuje etapa fenogramatická, jejímž hlavním výsledkem je lineární uspořádání jednotek budoucí výpovědi v závislosti na jeho aktuálním členění. Mluvčí chce upoutat pozornost na knihu; rozhodne se tedy pro posloupnost jednotek budoucího sdělení: mluvčí, děj, kniha. Ještě stále má ale několik alternativ, jaké lexikální prostředky do tohoto schématu dosadí. Konkrétní forma sdělení se dotváří teprve v další etapě: mluvčí se rozhodne pro některou z alternativ Včera jsem dočetl velice zajímavou knihu, Dostala se mi do ruky výborná knížka, Nedávno jsem četl ohromnou věc, aj. V závislosti na zvolených lexikálních prostředcích přiřadí pak každé jednotce odpovídající charakteristiky syntaktické, morfologické, artikulační, resp. grafické.

Na výběru syntaktické struktury se podílí verbální zkušenost mluvčího, tj. jak často se s jednotlivými strukturami setkává. Jakými prostředky bude řečový akt realizován, závisí na řadě předpokladů z lingvistiky vesměs známých jako slohotvorné činitele. K těmto předpokladům by však podle našeho názoru měla patřit i pravděpodobnostní zkušenost mluvčího nejen na úrovni syntaktických struktur, ale i na úrovni lexikálních jednotek.

Poslední fází před realizací řečového aktu v jazykovém kódu je etapa kontrolní. Zahrnuje jednak kontrolu syntaktickou, tj. zhodnocení, zda budoucí výpověď je správně utvořena, jednak (podle názoru některých autorů) tzv. stylistický filtr, tj. zhodnocení, zda mluvčí vybral jazykové prostředky přiměřené dané situaci. Jestliže je výsledek kontrolní etapy negativní, celý proces se vrací do fáze vnitřního programování řečového aktu. Výslednou etapou je realizace řečového aktu v jazykovém kódu.

Předkládaný model řečového aktu vychází z dříve publikovaného modelu Leont’jevova,[3] důrazem na předřečové etapy projevu z Vygotského a Lurijova pojetí vnitřní řeči (třebaže tohoto termínu se zde neužívá) jakožto přípravné etapy řeči vnější. Vypracování modelu postupného vytváření řečového aktu předcházela rozsáhlá práce experimentálního ověřování dílčích teorií (bohatou bibliografii k tomuto tématu uvádí příloha kompendia), přičemž autoři využili i některých poznatků psycholingvistů zahraničních.

Vzhledem k tomu, že řečová činnost se uskutečňuje v konkrétní mimojazykové situaci, mezi konkrétními osobami, bylo třeba věnovat zvýšenou pozornost faktorům, které komunikační proces výrazně ovlivňují, především faktorům sociální povahy. Sovětské pojetí teorie řečové činnosti se tedy rozšiřuje tímto směrem, čímž se stírají rozdíly mezi psycholingvistikou a sociolingvistikou. Sociolingvistiku zde nahradila komplexnější teorie řečové komunikace, která je do teorie řečové činnosti organicky začleněna, není jen její volně připojenou složkou. V kompendiu je tato tematika soustředěna v samostatné části (s. 241—311), která se zabývá funkcemi a formami řeči, sociolingvistikou, stylistikou, jazykovou kulturou a otázkami masové komunikace, vesměs tedy problematikou lingvistickou nebo lingvistice blízkou. Autoři však chápou všechny tyto jevy především jako jevy sociálně podmíněné, což posunuje celou problematiku do poněkud jiné roviny. Jedinec zastává ve společnosti celou řadu sociálních rolí. Každá jeho činnost, tedy i řečová, je podmíněna právě tou rolí, která je dominující právě v té situaci, za které činnost probíhá. To se nutně odráží i ve výsledku řečové činnosti, jazykovém projevu. U nás je tento přístup známý ze stylistických prací, zejména vzhledem k tradici funkční stylistiky;[4] autoři kompendia ostatně připomínají kromě klasických prací sovětských význam pražské školy pro vypracování koncepce funkční stylistiky a kladně hodnotí i některé novější české práce, zejm. Hausenblasovy, ze slovenských Mistríkovy.

[246]Odlišné od lingvistického je sociálně psychologické pojetí jazykové normy; je to však odlišnost pouze zdánlivá, ve skutečnosti jde o dvě stránky téhož jevu. Zatímco lingvistika zdůrazňuje zejména ustálenost a společenskou závaznost jazykové normy,[5] sociální psychologie vychází z normy chování vůbec. Definuje normu prostřednictvím pojmu konvenční role jako takový způsob verbálního chování jedince, který od něho očekává jeho okolí, tedy jeho partner v komunikační situaci. Závisí na rolích mluvčího v daném sociálním společenství a na tom, jakou funkci má konkrétní řečový akt v dané situaci. Z tohoto hlediska je pak norma formou sebekontroly; mluvčí přizpůsobuje svůj projev podle své představy o tom, co se od něho očekává. Lingvistické pojetí normy se týká především normy spisovného jazyka; svou normu však mají i dialekty jak místní, tak tzv. sociální[6] a v nich požadavek společenské závaznosti lze interpretovat i tak, že mluvčí jako závazné chápe to, co se od něho očekává.

Komunikativní nebo spíše sociálně psychologické pojetí teorie řečové činnosti se uplatňuje i při studiu specifické problematiky osvojování jazyka dítětem (s. 312 až 317)[7] i při studiu patologie řeči (s. 317—327); patologie řeči je definována podobně jako norma v širším kontextu patologie chování.

Z recenzované publikace je zřejmé, že současná sovětská koncepce chápe řečovou činnost v maximální šíři (aniž však zanedbává hloubku a důkladnost zpracování). Usiluje o to, aby nepřehlédla žádný z faktů, které jsou z hlediska produkce a percepce řeči podstatné. Tak se postupně stává skutečně komplexní vědou o lidské komunikaci.[8] Sbližuje často úzce speciální přístupy jednotlivých oborů (psychologie, lingvistiky, sociologie, medicíny) a staví je na jednotnou teoretickou základnu. Ta je pak východiskem všech příspěvků zabývajících se dílčími tématy. Nás samozřejmě zajímá otázka, jaký má podíl ve vědě o lidské komunikaci lingvistika. Nelze přehlédnout, že velmi značný. Počínaje studiem závažné otázky, zda existují korelace mezi lingvistickými univerzáliemi a psychologickými předpoklady užívání jazyka, které jsou společné všem lidem (s. 135—144), přes diskusi o funkcích a formách řeči (s. 241 až 254), o teorii jazykové relativity (s. 220—232) až po problematiku sémiotickou (s. 81—105).[9] Tradičními sférami zájmu psycholingvistů jsou fonetika (s. 145—160), syntax (s. 161—187) a lexikální sémantika (s. 188—219). Sovětští odborníci dokazují, že ani morfologie a tvoření slov nejsou oblasti z psycholingvistického hlediska nezajímavé. Důležité je, že jazykový projev nemá v jejich výzkumech nikde charakter pouhého materiálu používaného k experimentům, interpretovaným potom výhradně psychologicky. Jsou samozřejmě některé oblasti psycholingvistiky jazykovědě poněkud cizí. Zejména je to její metodologie. Psycholingvistika má výrazně experimentální charakter, komunikační situace bývají uměle navozovány, zatímco lingvistika obvykle pracuje s hotovými verbálními komunikáty. Proto také kapitola o experimentování v lingvistice (s. 129—134) vyznívá dosti rozpačitě. Na druhé straně je třeba dodat, že sovětská teorie řečové činnosti, vzhledem k tomu, že předmětem jejího zájmu je jazykový projev vzniklý v konkrétní situaci, studuje i projevy spontánní, nejen experimentálně navozené, což ji s lingvistikou sblíží i metodologicky.

[247]Zabývali jsme se zde především modelem vytváření řeči; rozpracován je však i model vnímání řeči, ve kterém se zdůrazňuje pojetí percepce jakožto sledu rozhodnutí (srov. zejm. kap. o statistické organizaci textu).

K přednostem knihy bohužel nepatří přehledné utřídění výkladu, přestože se autoři domnívají, že může být použita i jako učebnice (jistě ne jako úvod do teorie řečové činnosti). O to více by čtenář uvítal věcný rejstřík a cizojazyčná résumé.

Tyto připomínky však nic neubírají na významu díla, které svědčí o vysoké úrovni sovětské teorie řečové činnosti. Pro ty lingvisty, psycholingvisty a sociology, kteří se problematikou produkce a percepce řeči zabývají, se stane nepostradatelnou příručkou, ke které se budou často vracet. Ale i ti lingvisté, kteří se na psycholingvistiku přímo nespecializují, jistě shledají, že poněkud odlišný pohled na jazykovou problematiku je v mnohém inspirující.


[1] Osnovy teorii rečevoj dejatel’nosti, red. A. A. Leonťjev, Moskva 1974, 367 s.

[2] J. Průcha, Sovětská psycholingvistika a některé její pedagogické aplikace, Praha 1973; srov. rec. v SaS 35, 1974, 239—240.

[3] A. A. Leont’jev, Psicholingvističeskije jedinicy i poroždenije rečevogo vyskazyvanija, Moskva 1969; A. A. Leont’jev - T. V. Rjabova, Fazovaja struktura rečevogo akta i priroda planov, Plany i modeli buduščego v reči, Tbilisi 1970, s. 27—32.

[4] O vlivu mimojazykové situace na jazykový projev srov. např. J. Kraus, K sociolingvistickým prvkům ve funkční stylistice, SaS 32, 1971, 271—278.

[5] B. Havránek, Studie o spisovném jazyce, Praha 1963, s. 31.

[6] O normě v nářečích místních i sociálních srov. již B. Havránek, Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura, Spisovná čeština a jazyková kultura, Praha 1932, s. 33.

[7] O různých přístupech ke studiu dětské řeči srov. u nás M. Špaček, Současné teoretické směry výzkumu osvojování jazyka dítětem, Čs. psychologie 18, 1974, 203—218.

[8] Podobný pohled na jazykový projev z hlediska jeho vzniku a výsledku navrhuje u nás K. Hausenblas ve své nauce o verbálních komunikátech, srov. jeho knihu Výstavba jazykových projevů a styl, Praha 1971, zvl. s. 7, rec. v SaS 35, 1974, 33—39.

[9] O vztahu sémiotiky a teorie řečové komunikace srov. u nás A. Král’, Model rečového mechanizmu, Bratislava 1974; týž, Signál - znak - slovo, Jazykovedný časopis 25, 1974, 99—116.

Slovo a slovesnost, volume 36 (1975), number 3, pp. 242-247

Previous Eva Macháčková, František Daneš: Sovětská práce o typologii pasívních konstrukcí

Next Karel Hausenblas: Jan Mukařovský