Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K popisu předložkových konstrukcí v češtině (předložka před)

Petr Piťha

[Articles]

(pdf)

К описанию предложных конструкций в чешском языке (предлог před) / Description des constructions prépositionnelles en tchèque (la préposition před)

Účelem tohoto příspěvku je ukázat některé bohemistické poznatky vzniklé při práci na přípravě automatické analýzy (a syntézy) češtiny v CNM MFF UK. Podkladem aplikací a rámcem výzkumu je několikarovinný funkční popis jazyka navržený P. Sgallem.[1]

K úplnému popisu určitého jazykového prostředku (nám půjde o ukázku demonstrovanou na předložce před) v rámci explicitního popisu jazyka patří především úplný popis jeho významu (významů). V rámci několikarovinného funkčního popisu jazyka to znamená stanovit všechny relevantní rozdíly, které se významu daného předložkového pádu, jako zvláštní kategorie na rovině významové stavby vět, týkají. Dále pak je třeba explicitně popsat podmínky, za kterých daný předložkový pád vyjadřuje daný význam, a obráceně, za jakých podmínek je určitý význam vyjadřován daným předložkovým pádem. V rámci vícerovinné gramatiky to znamená popsat pravidla pro přechod od zápisu věty na rovině významové stavby k zápisům na rovině formální syntaxe a morfologické reprezentace a naopak. Důležitou úlohu při tom má, jak uvidíme, rovněž lexikální význam jednotek, kterými je daná konstrukce obsazena. Je-li takový popis opravdu úplný, obsahuje zároveň (jako svůj výsledek) popis homonymie a synonymie dané jednotky.

Při budování takového popisu jazyka je třeba kombinovat dva vzájemně se doplňující postupy: na jedné straně zjištění, jak se vyjadřují rozdíly, které odvozujeme ze znalosti skutečnosti (postup od funkcí k formám), na druhé straně analýza jednotlivých prostředků (postup od forem k funkcím). Tím zjistíme, které distinkce jsou v jazyce skutečně zakotveny, a odlišíme je jako významové od rozdílů pouze obsahových. Není to vždy jednoduché.[2]

Tato stať nepodává vyčerpávající řešení daného problému, je pouze ukázkou přístupu, sondou k obecnějšímu zpracování předložkových spojení v češtině, zde navíc ovlivněnou určitým aplikačním cílem.

Materiál, s nímž jsem pracoval, lze rozdělit do několika skupin:

Základní materiál byl převzat z dosavadních popisů češtiny. Vedle materiálu z obou velkých slovníků češtiny PS a SSJČ[3] převzali jsme také materiál z velkých mluvnic.[4] Materiál ve všech těchto pramenech se pochopitelně zčásti překrývá. Jako celek představuje především reprezentativní výběr „jasných“ případů v mluvnicích a dále soupis idiomatických nebo idiomatizovaných spojení ve slovnících.

K tomuto základnímu fondu přistupuje dále materiál převzatý z monografických prací.[5] V našem případě má jen menší význam, nicméně rozhojňuje materiál o řadu případů přechodných a homonymních, kterých se neužívá při výkladech v základních mluvnicích.

[15]Vlastní excerpce byla provedena ve dvou krocích. Nejprve bylo excerpováno 600 s. textů různých stylů (odborný, publicistický, umělecký). Získaný materiál byl poměrně malý (97 příkladů). Tyto příklady nepřinesly žádný nový typ, široce však rozhojnily případy přechodné. Tento materiál také přináší — na rozdíl od předchozího — informace o frekvenci, důležité při aplikacích. Pro návrh automatické analýzy, který je zaměřen na elektrotechnické texty, jsem excerpoval dalších 1400 s. příslušných odborných textů. Tento materiál je dosti stereotypní. Celkem jsem pracoval se souborem asi 750 příkladů.

Posledním materiálovým pramenem je vlastní jazykové povědomí.

Hlavní poznatky o předložce před jsou shromážděny ve zmíněných gramatikách a slovnících. (Z monografií je důležitý rozbor časových významů J. Panevové (viz o. c. v pozn. 5), kde jde ovšem o postup od významu k formě.)

V podstatě můžeme mluvit o dvojím přístupu k řešení dané problematiky. Zpracování podané ve slovnících přináší sice jemné, někdy až příliš jemné, dělení lexikálního významu (včetně lexikálního významu substantiv po předložce), nepřihlíží však důsledněji k syntaktickým kritériím. V gramatikách naopak není mnohdy doceněn lexikální význam jednotek, které v konstrukci vystupují. Slovenské práce,[6] které vznikly později než české, jsou v tomto ohledu vyrovnanější. MSJ při popisu předložky nejen systematicky pořádá podle syntaktických vlastností, ale hojně přihlíží i k jejich lexikální sémantice. SSJ řadí významy předložek jednotněji a opírá se při tom více o syntaktické vlastnosti příslušného předložkového pádu. Blízkost češtiny a slovenštiny je tak velká, že je možno opřít se o tyto práce a často využít i české paralely slovenských příkladů.

Výhodné je i užití některých dvojjazyčných, popř. i vícejazyčných slovníků. Konfrontace s jiným jazykem může totiž odhalit různé jemnosti významových distinkcí. Zvláště Poldaufův slovník česko-anglický[7] je pro otázky významu předložek velmi cenným vodítkem. V této počáteční fázi práce jsem však srovnání s jinými jazyky ponechal zcela na okraji.

 

V dosavadním zpracování uvádějí se následující významy předložky před:

1. Určení místa na otázku kam: stoupnouti si před někoho (TK § 773).

2. Určení místa na otázku kde: zastavit se před fontánou sv. Jiří (NS § 724).

3. Směřování děje do přítomnosti někoho (něčeho): předstoupit před krále (SSJČ II, s. 1000).

4. Průběh děje v přítomnosti někoho/něčeho: prohlásit před někým (TK § 773).

5. Uvedení do podřazení někomu/něčemu: přijít před soud (SSJČ II, s. 1000).

6. Podřazení, postavení někoho/něčeho pod působnost někoho/něčeho: Jaký je u nás před zákonem rozdíl mezi měšťanem a sedlákem (PS IV-2, s. 42).

7. Přednější postavení někoho/něčeho v poměru k někomu/něčemu jinému: Přede všemi zůstanou mi nezapomenutelní mužové dva (PS, s. 41).

8. Určení času, pořadí osob a dějů: Rychlovlak jede před osobním vlakem (TK § 773).

9. Určení doby, která uplyne, než něco nastalo nebo nastane: Před nedělí k tobě nepřijdu (TK § 773).

10. Určení doby, která od něčeho uplynula: Stalo se to před rokem (TK § 773).

11. Zřetel: Neměl před notářem žádného respektu (MSJ, s. 649, Kop, s. 224).

12. Účel: Poženou ho před soud (MSJ, 649).

13. Příčina: Vždy má strach před hladem (MSJ, 650).

14. Odlukový význam: Chránit něco před něčím (TK, 1293).

15. Rozmanité idiomatické významy časové (PS, SSJČ).

[16]Jednotlivé prameny se liší v definicích (resp. popisech) jednotlivých významů, v seskupení jednotlivých významů do obecnějších skupin i v řazení jednotlivých příkladů. Náš výčet je sjednocením existujících dělení. Nebudeme zde provádět vzájemné srovnání jednotlivých pramenů, pokusíme se zhodnotit výše podaný výčet.

 

Pro předložkové pády před + S se v literatuře uvádějí tyto syntaktické funkce: (1) příslovečné určení, (2) předmět (chránit před nepohodou), (3) přívlastek.

Předložka před má především význam místní, který je také zřejmě jejím významem primárním. Tento význam je podle vazby dvojí. S akuzativem (před + S4) označuje směr pohybu (cíl); jde o pohybové určení odpovídající na otázku kam?

(1) Doběhnout před okno; postavit před stůl.

S instrumentálem (před + S7) označuje prostorovou situaci trvání; jde o klidové určení odpovídající na otázku kde?

(2) Stát před oknem; sedět před domem.

Oba tyto významy jsou od sebe jasně odlišeny pádem.

Uvnitř těchto dvou významů nenalézáme žádné další významové rozdíly. Skutečnost, že předložka před, podobně jako jiné předložky ve významu místním, označuje buď celý poloprostor, nebo jen jeho část těsně související s udanou hranicí, a skutečnost, že nebývá vyjádřena orientace, podle níž je prostor popisován (přede dveřmi může znamenat uvnitř místnosti něco jiného, než jsou-li účastníci rozmluvy vně místnosti, apod.), nepovažujeme za odlišnosti významové; jde o rozdíly týkající se obsahu a z kontextu nebo situace je možné tyto obsahové rozdíly vyvodit.[8] Ze základního významu lokálního se někdy jako zvláštní vydělují významy ‚přítomnost‘, ‚podřazení‘ apod.

U lokálních určení označuje substantivum po předložce nějaký předmět nebo bod, od kterého se vychází při popisu prostorové situace. Má-li toto substantivum sémantický rys (+ osobní), mají probíraná spojení především základní význam místní.

(3)

Spatřil císař, že před Václavem kráčejí dva andělé (Kubka).

Rozprostřel před ním arch papíru (Kubka).

Přede mnou rozprostírá se moře budov (PS).

Stoupnouti si před někoho (PS).

Mezitím postaví před Jana malý stolek.

Neviděl jsem ani na krok před sebe.[9]

U jiných případů (4) však se uvádí, že předložka před + S7 má význam ‚blízkosti nebo přítomnosti dané osoby‘, což je zvláštní okolnost děje. (Patřila by nejspíše k určením způsobu, ale mohli bychom uvažovat i o podmínce — v přítomnosti, za přítomnosti.)

(4)

Udělal to před svými rodiči znovu.

Zpíval před panem ředitelem.

Mluvil před králem.

Domnívám se však, že není třeba tento typ vydělovat jako zvláštní význam, jednak proto, že pouze kontextem (lexikálním obsazením) je dáno, kdy určení v podstatě místní považujeme za okolnost jinou než prostorovou, že tedy jde o jev obsahový, jednak proto, že běžným odkazovacím prostředkem jsou tu adverbia místa, nikoli adverbia způsobu:

[17](5)

Řeknu ti to před dětmi — Tady (tam) mi to neříkej, nikoli Tak mi to neříkej.

Budu svědčit před soudem — Tam si dám pozor. Nikoli Tak si dám pozor.

Opodstatněnost tohoto řešení je možno podepřít i některými případy, kde lexikální odsazení a kontext dodává k místnímu určení navíc další obsahové asociace (6).

(6)

Radost Paolina z příchodu Vilémova byla tak veliká, že neodolala a políbila pana Viléma před samým vchodem do domu … nebylo vídáno, aby dívka ze znamenitého rodu před služebníky a vrátnými políbila cizince (Kubka).

Před vchodem znamená ‚na veřejnosti, před lidmi‘. Na této situaci není důležité, na kterém místě se udála, ale to, že dané místo z nějakých důvodů není považováno za vhodné. To však je pouze hodnocení, interpretace určení lokálního.

Sémantický rys (+ osobní) mají druhotně také názvy institucí, sborů, právnických osob a norem,[10] např soud, sněm, rada, právo, zákon. (Mnohá z nich mohou také označovat děj, srov. soud, což vede k časovému významu spojení, viz dál.) Platí o nich potom vše, co bylo řečeno v předchozím odstavci. Připomeňme, že celá řada substantiv může přijímat tento rys a označovat nějakou „autoritu“, např. trůn, berla, oltář, což dále potvrzuje naše předchozí řešení.

Přítomnost jako zvláštní význam by bylo snad možno hájit u slovesa mluvit, kde původní prostorové určení již není pociťováno. Nemluvte před ním znamená ‚nemluvte v jeho přítomnosti‘ (ať už stojíte před ním nebo za ním). Nicméně je však chápání místní dosud možné, a není tedy třeba kvůli této vazbě vydělovat zvláštní význam (gramatém nebo funktor) ‚přítomnost‘.

Význam ‚přítomnosti‘ (viz PS a SSJČ) — v literatuře někdy popisovaný jako zvláštní význam — jsme v předchozích případech zařadili k významu místnímu, protože je s ním úzce spjat; většinou jde skutečně o prostorové umístění děje. Je-li tato souvislost s místním významem zrušena, má předložka před význam zřetelový. Jde o takové konstrukce, kde sloveso vyjadřuje nějaký stav, morální pocit, způsob chování subjektu a substantivum po předložce označuje nějakou autoritu (aktuálně nebo obecně přítomnou), vzhledem k níž predikace platí.

(7)

Styděl se před mou ženou (PS).

Cítil se před někým zahanben (PS).

Však před Bohem jsem práv (PS).

Ať jedná, jak před svým svědomím jednati může (PS).

Před zákonem jsme si rovni.

V těchto příkladech jde o význam zřetelový, který uvádějí slovníky; uvádí ho také Kopečný a MSJ.

Dalším významem předložky před je význam časový. Souvisí se základním významem místním, protože čas chápeme jako linii nebo osu, na kterou „umísťujeme“ děje, které se odehrávají v jistém pořadí. Určení časové se liší od určení místních sémantikou substantiva pojícího se s danou předložkou. Je-li význam substantiva časový, jde o určení času, je-li význam substantiva místní, jde o určení místní. Rozdíl obou významů je možno ilustrovat jasnými příklady (8), (9).

(8)

Narodil se před sto lety.

(9)

Narodil se před vraty.

(10)

Spirálku namontujeme před ventilem.

[18]Nutnost rozlišovat tyto významy lze dobře doložit příkladem (10), který je odpovědí na otázku Kdy namontujeme spirálku? i na otázku Kam namontujeme spirálku?

Obtížné je ovšem stanovit, zda substantivum v předložkovém pádě má význam místní nebo časový. Význam časový jistě mají:[11]

(1)

názvy časových úseků: den, týden, měsíc, rok, hodina, minuta, vteřina, …;

(2)

názvy časových bodů: devátá, půl druhá, poledne, půlnoc, …;

(3)

názvy období: jaro, léto, prázdniny, období, čas, éra, ráno, večer, noc, …;

(4)

názvy dnů: pondělí, úterý, …, sv. Markéta, Devátý květen.

 

K těmto slovům s významem jednoznačně časovým lze ještě připojit typ:

(5)

názvy historických údobí: revoluce, prvá světová válka, druhá republika; často je tu i jméno historické osobnosti Karel IV.[12] apod.

Determinace těmito substantivy odkazuje k bodu (úseku) časové osy, která může být orientována buď k okamžiku promluvy, nebo k nějakému jinému dohodnutému bodu (např. letopočty). Vedle těchto určení existují také časová určení, která udávají vzájemnou časovou souvislost (následnost) dvou dějů. Při takovém určení jsou body a úseky časové osy označovány jinak. Především udáním nějaké události, a to: deverbativem (zvl. označujícím změnu stavu): před zavřením, příjezdem, opracováním, výpočtem, narozením …; původním substantivem: před koncem, začátkem, válkou, besedou, obědem …, které je úzce významově spjato se slovesem, i když z hlediska slovotvorby může být sporné, které z nich je primární (končit, začínat, válčit, besedovat, obědvat …). V těchto případech, kdy po předložce stojí substantivum označující děj, jde vždy o určení časové.

Dějová jména však neoznačují pouze děj, ale také výsledek děje (práce, výpočet), místo, kde děj probíhá nebo kde se událost udála (soud, divadlo) aj. V takových případech dochází k homonymii:

(11)

Stalo se to před soudem.

(12)

Před soudem mluvil klidně.

(13)

Před výpočtem si poznamenejte dílčí součty.

V některých kontextech je ovšem jasné, o jaký význam jde (Ocitli se před divadlem; Najíme se před divadlem, pak už bude pozdě). Takové určení času bývá dále vyjadřováno tak, že je udáno pořadí činitelů stejných dějů nebo objektů téhož děje. Děj (událost) je formálně nevyjádřen, popř. je vyjádřen jen zprostředkovaně jménem osoby nebo věci (činitelem nebo objektem):

(14)

Já doufal, že dům prázdný naleznu, ale přede mnou se v něm usídlil muž, … (PS).

(15)

před námi již jiní zemřeli (PS).

(16)

Rychlovlak jede před osobním vlakem (PS).

(17)

Chcete ovoce před moučníkem nebo až po něm?

(Všechny tyto příklady je možno chápat též jako určení lokální, srov. dále.)

Podstatou těchto časových určení je to, že tyto věty (např. (16) a (17)) mají syntaktickou strukturu, kterou lze zhruba parafrázovat jako např. (16a), (17a):

(16a)

Rychlovlak jede dříve než osobní vlak (jede).

(17a)

Chcete ovoce dříve než (chcete) moučník?

V povrchové struktuře dochází k podobným elipsám jako u koordinace (srov. o. c. v pozn. 5).

[19]Uvedli jsme již, že časová určení jsou vyjadřována pomocí „umístění“ na časovou osu. Tato skutečnost se silně projevuje u některých idiomatických spojení, kde určení místní má obsah (nikoli význam) časový (18), (19):

(18)

Vánoce jsou přede dveřmi — brzo budou.

(19)

Tramvaj mu ujela před nosem — těsně než přišel.

Významově místní určení s časovým obsahem se vyznačuje tím, že opozitem předložky před není časové po, nýbrž rovněž místní za, srov.:

(20)

Zlatý věk člověčenstva není za námi, je před námi (Zeyer) PS.

U silně idiomatizovaných spojení se ovšem setkáváme jenom s časovou interpretací a také tu pak stává po:

(21)

Jan má před zkouškami.

Jan má po zkouškách.

Souvislost určení prostorových a časových projevuje se také silně v kontextech, v kterých je popisován průběh nějakého pohybu, např. cesty. I když je přirozenější chápat určení v případech (22) jako místní, je možné i chápání časové:

(22)

Před Benešovem se uvolnilo.

Obědvali jsme před Kutnou Horou.

Určení v příkladech (22) jsou také skutečně místní. Pouze z hlediska obsahu je možné „vysuzovat“ časový údaj z okolnosti, že děj probíhal postupně na různých místech. Přikláním se k názoru J. Panevové (o. c. v pozn. 5, s. 21), že věty (23) nejsou parafráze vět (22), jak se domnívá R. Steinitzová.[13] Parafrázovat věty (22) jako (23)

(23)

Když jsme byli před Benešovem, uvolnilo se.

Obědvali jsme, když jsme byli před Kutnou Horou.

je možné jedině tehdy, když z kontextu poznáváme časový obsah významu lokálního a vyjádříme jej skutečně časovým významem. Problémem vztahu určení časových a místních zabývá se též F. Miko,[14] který u podobných případů mluví o kumulaci funkcí. Je to jistě výklad správnější, ale nelze ho jednoznačně přijmout, protože tu nejde o současné vyjádření dvou významů (např. čísla a pádu koncovkou), ale o přechod od jednoho významu k druhému, správněji k vyjádření určitého obsahu významem, který odpovídá jinému typu/druhu obsahů. Před Benešovem není ve (22) místní a zároveň časové, jako je časové ve (24) nebo (25), které lze parafrázovat pomocí dříve než na (24a), (25a):

(24)

K. dobyl Kutnou Horu před Benešovem.

(24a)

K. dobyl Kutnou Horu dříve, než dobyl Benešov.

(25)

V Praze byl Jan před Benešovem.

(25a)

V Praze byl Jan dříve, než byl Jan v Benešově.

Položme si nyní otázku, zda a jak máme členit časový význam předložky před. Trávníček uvádí významy tři,[15] ostatní syntaktikové jen význam jeden. Prvé dva Trávníčkovy významy se týkají časové následnosti dvou dějů a liší se pouze tím, že jednou je udáno pořadí dějů, podruhé pořadí konatelů. Třetí Trávníčkův význam [20]se liší tím, že je udána (přesná) doba, která od něčeho uplynula. Ale i zde jde o časovou následnost dvou dějů, jedním z nich však je právě probíhající promluva.

Odešel před dvěma dny znamená Odešel dva dny před okamžikem této promluvy. (Zde je dobré připomenout ruské vyjádření On ušel dva dnja tomu nazad.) Zvláštní zde není přesné určení doby, která uplynula. To můžeme vyjádřit vždy: Stalo se to dva dny před pádem Bastily. Zvláštní je zde to, že určení je vztaženo k bodu promluvy, což není vyjádřeno. Substantivum po předložce vyjadřuje ‚míru času‘, dobu, která uběhla mezi srovnávanými událostmi. Proto je také tento typ omezen na substantiva, která přesně udávají nějaký časový úsek: hodina, týden, rok (nikoli však den, neboť zde máme lexikální prostředek, příslovce včera).[16] Převedeme-li tedy tento typ v povrchové struktuře jistě odlišný na jeho významovou strukturu, můžeme říci, že spojení před + S7 má jediný časový význam vyjadřující, že určovaný děj proběhl dříve, než kam klademe určující bod (nebo úsek) na časové ose. Můžeme také obráceně říci, že spojení před + S7 vyjadřuje následnost časového určení za určovaným dějem.

Tento obecný časový význam předložky před (podobně jako jí odpovídající význam po) je vidět také na jejich jisté souvislosti s užitím plusquamperfekta a futura exacta v jazycích, které tyto časy mají. Význam spojovacího výrazu dříve než, později než je zde tak výrazný, že např. ve větách (26), (27), u nichž se uvádějí struktury (26a), (27a), se pravidelně časová souvislost dějů nevyjadřuje užitím předminulého a předbudoucího času, ačkoli jejich užití by tu bylo možné.[17]

(26)

Jan přišel před příchodem Pavla.

(26a)

John (had) came before Paul did.

(27)

Jan přijde před příchodem Pavla.

(27a)

John will (have) come before Paul does.

V našem výčtu příslovečných významů rozbírané předložky nacházíme též významy kauzální, které vydělují slovenští syntaktikové. Domnívám se, že tyto významy předložka před nemá. Účel je dokládán příkladem (28), zřejmě na základě možné parafráze (29).

(28)

Teraz jeho poženú pred súd.

(29)

…, aby ho súdili.

Ta je však možná jen díky lexikálnímu obsazení a obsahu, který věta (28) implikuje. Syntakticky zcela shodné konstrukce (30) nelze podobně parafrázovat.

(30)

Teď ho vyženu před dům (? aby byl na sluníčku).

Teď ho zaženu před oltář (? aby se vzali).

Příklad příčinného významu (31) je třeba řadit k objektu, jak tomu nasvědčuje, že tento člen u slovesa děsit, které je konverzním predikátem k mít strach, je podmětem (32) (viz dále).

(31)

Vždy má strach před hladem.

(32)

Hlad ji vždy děsí.

[21]Zvláštní, těžko zařaditelnou, skupinou jsou případy typu

(33)

Dávat něčemu přednost před něčím jiným.

(34)

Vyznamenával ho přízní přede všemi ostatními.

Nejspíše je můžeme chápat jako měrová určení vyjádřená srovnáním a mluvit u nich o sémantické struktuře typu (35).

(35)

Dávat něčemu více/větší přednost než něčemu[18] jinému.

Měrový význam těchto spojení dotvrzuje i vytýkací především. Definitivní řešení si neodvažuji na základě poměrně malého materiálu (častější je pouze idiomatizované spojení s dávat přednost) navrhnout.

Některá slovesa mají vazbu před + S7, tj. předložkový pád funguje jako objekt. Skupiny sloves, jak jsou uváděny v našich syntaxích, nejsou ovšem zcela jednotné. Nacházíme tu slovesa a spojení, u nichž jde o jedinou vazbu nebo o druhou vazbu; slovesa, u nichž je před + S7 nutným doplněním, i slovesa, kde je sice podobné doplnění nutné, ale může mít i jiné formy, a dále slovesa, kde jde jen o možné doplnění: srov. chvět se, mít strach, chránit, hrozit se, schovat něco, být bezpečný apod. Společným sémantickým rysem těchto sloves je význam ‚obrany‘. Proto se mluví o odlukovém významu, což skutečně nejlépe obecně charakterizuje případy dosti rozmanité. Domnívám se, že zatím není třeba jít dál a snažit se ve větách (36a—c) odhalit určení příčiny (a) (které snad opravdu lze vyloučit), určení zainteresované osoby (b), původce děje (c), popř. další. Otevírá se tu však před námi znovu závažná problematika,[19] kterou v budoucnu bude třeba dovést až do zcela konkrétního a úplného zpracování materiálového.

(36a)

Měl strach před mrazem.

(36b)

Schovat něco před někým/někomu.

(36c)

Prchat před někým.

Vedle sloves „obrany“, u nichž je doplnění před + S7 předmětem, existuje skupina sloves, která jsme nazvali slovesy „morálního stavu nebo pocitu“, u nichž je toto doplnění příslovečným určením zřetele. Je jisté, že o zařazení některých sloves může být spor. I zde, jako u mnoha jiných jazykových jevů, existují případy hraniční, přechodné.

Atributivním postavením rozbíraného předložkového pádu se nebudeme zvlášť zabývat. Je běžné a přejímá sémantiku některého z předchozích určení.

Ke zcela úplnému popisu patřil by však dále popis idiomatiky, v níž rozbíraná předložka vystupuje. Některých typů jsme se dotkli, jiné ponecháváme zatím stranou. Jde např. o spojení Podzimní nepohoda je přede dveřmi (přímo nastává), Tramvaj mi ujela před nosem (těsně, v přímé blízkosti). Řadíme je zatím k základním typům, s nimiž souvisejí.

Podobně necháváme zde stranou spojení zastaralá typu vzít před se (předsevzít si), jít před se (postupovat) apod.

Podrobnějším rozborem předchozích výsledků badatelských a nového materiálu docházíme k závěru, že předložka před má tyto významy:

s akuzativem:

(1) určení místní na otázku kam;

[22]s instrumentálem:

(2) určení místní na otázku kde,

(3) určení časové na otázku kdy,

(4) určení zřetele.

 

Navíc je možno uvažovat o

(5) určení míry.

Všechny ostatní významy uváděné v literatuře považujeme za rozdíly a posuny obsahové. Tyto významy se vyskytují v syntaktických postaveních objektu, příslovečného určení a atributu.

Mezi těmito významy i syntaktickými funkcemi existuje řada homonymií a přechodů, které jsou dány hlavně tím, že rozlišení těchto jednotlivých významů se opírá o lexikální význam slova po předložce, popř. o vlastnosti slova řídícího. Jde hlavně o tyto typy:

(a)

Utíkal před králem — předmět/místo/čas.

(b)

Stalo se to před soudem — místo/čas.

Rychlík jede před osobním vlakem — čas/místo.

(c)

Cítil se před prací zahanben — zřetel/čas.

(d)

Byl (ne)jistý před Karlem — předmět/při negaci spíše zřetel.

Uvedli jsme, že tato práce vznikla na základě přípravy analýzy pro automatické zpracování textů. Jde nám tu zatím jen o určitý typ textů, o odborné texty elektrotechnické. Tím se situace samozřejmě zjednodušuje. Je možno pominout řadu jevů idiomatických. V určitých oborech existují jisté konvence, podle nichž má konstrukce v podstatě homonymní pouze jeden z významů[20] apod. Praktická hlediska nás vedou dále k tomu, abychom se u těžko řešitelných případů podle frekvence, která je u odborného textu jiná než v jazyce vůbec, přiklonili k řešení neúplnému tam, kde počet chyb bude malý a úplné řešení by neobyčejně komplikovalo algoritmus analýzy. Podobně také můžeme v této fázi, pokud jde o přípravu strojového překladu, do jisté míry využít toho, že ve výstupním jazyce existuje obdobná nebo stejná nejednoznačnost (homonymie, polysémie) a neanalyzovat nějakým značně složitým způsobem konstrukce, které jsou skutečně homonymní a které i při dokonalém překladu prováděném člověkem jsou stejným způsobem homonymní i v jazyce výstupním.[21] Podobně je možno zestručnit složitou analýzu tam, kde zestručnění bude působit pouze stylistickou neobratnost.[22] Jde nám ovšem o překlad co nejlepší, a proto těchto obecně uvedených zásad užíváme co nejméně.

Předložka před se pojí se 4. a 7. pádem. V morfologické analýze je tedy jediná vážná homonymie, totiž homonymie tvaru pro 4. a 7. pád pl. tvrdých vzorů mužských, např. před holuby (homonymii měkkých adjektivních substantiv ženského rodu typu paní radní lze pominout). Odlišení je ve většině případů možno opřít o vazbu nebo sémantiku řídícího slovesa. Slovesa směřování se pojí se směrovým určením na otázku kam, které se vyjadřuje akuzativem. U ostatních sloves stává určení „klidové“ odpovídající na otázku kde. Existují ovšem případy skutečně homonymní, např. Běžel před pány. V technických textech jsem se s podobnou homonymií vůbec nesetkal a lze tedy vyslovit hypotézu, že vystačíme s výše uvedeným kritériem. Při [23]adnominálním postavení je třeba využít hlediska frekvenčního. V materiálu je většina adnominálních postavení v instrumentálu. Můžeme tedy navrhnout toto řešení případů jinak[23] neřešených:

 

 

 

Toto řešení naznačuje možnost dalšího zpracování tím, že odlišuje skupiny zcela jasné od skupin poněkud problematických (např. jak řadit sloveso postavit?). V současném pokusu lze řešení zestručnit až na jediný dotaz

 

 

Při syntaktické analýze vycházíme z určitého hypotetického seznamu syntaktických funkcí (subjekt, predikát, objekt, nepřímý objekt, jiný objekt, predikát nominální, doplněk, příslovečné určení, přívlastek) a významů určení, determinace (d. 1—95).

Před + S4 má dvě funkce (příslovečné určení a atribut) a jediný význam d — 57. Funkce je jednoznačně dána slovním druhem řídícího členu.

Před + S7 má více funkcí: předmět, příslovečné určení, atribut. Předmět je dán vazbou řídícího slovesa, příslovečné určení a atribut se liší slovním druhem řídícího členu. Nejzávažnějším úkolem syntaktické analýzy je určit typ determinace. Jde o tyto významy:

(1)

místo

kde

(d — 25)

(2)

čas

kdy

(d — 12)

(3)

zřetel

 

(d — 82)

Uvažovaný význam měrový je v návrhu analýzy vypuštěn jednak proto, že se nekryje přesně s žádným typem měrové determinace, s nimiž návrh pracuje, a především proto, že v technických textech se vyskytuje pouze (značně idiomatizované) spojení dávat přednost něčemu před něčím. Tento typ lze přiřadit k příslovečnému určení zřetele.

[24]Při rozlišování určení místa a času se zdá účelné opřít se o jednoduché kritérium lexikální sémantiky substantiva v předložkovém pádu, považovat za základní význam lokální a význam časový připsat pouze případům, kde jde o substantivum s významem časovým (rok, hodina apod.) nebo o deverbativum (montáž, ohýbání apod.). Existují jistě kritéria, která dovolují přesně zařadit některé ze sporných případů, ale jejich složitost je neúměrná zlepšení kvality automatické analýzy zvláště proto, že homonymií tohoto typu bylo v našem materiálu málo. Jde např. o rozpoznání časového významu ve větě hlavní opřené o výskyt časového významu ve vedlejší větě: Před ventilem namontujeme spirálku, protože potom je její montáž zbytečně obtížná. U rozlišení významu místa a času se tedy počítá s určitým procentem chyb.

Rozlišení objektu a příslovečného určení zřetele je v návrhu analýzy dáno rozdělením sloves s příslušnou vazbou (doplněním) do dvou skupin (tj. údajem ve slovníku). Seznamy dále uvedené jsou přejaty z hesel předložky před ve slovnících a z mluvnic a dále doplněny mým materiálem. Naprostá většina těchto sloves se ovšem v technickém textu nevyskytuje (vyskytla se jen ta, která jsem v seznamech (viz dál) označil kurzívou). Seznamy mají tedy pouze ilustrativní charakter.

Do seznamu jsou pojata také sousloví. Zvláště u spojení se slovesy mít a dát vzniká otázka, zda je chápat jako sousloví či nikoli. To ovlivňuje chápání syntaktické platnosti předložkového pádu: příslovečné určení nebo objekt u sousloví, atribut v případě druhém. Srov. Má ostych před Janou, má tajnosti před matkou. V materiálu technických textů se vyskytuje pouze mít/dát přednost. Z praktických důvodů při sestavení algoritmu je výhodné považovat zde předložkový pád za atribut u jména.

Na základě podaného rozboru tedy navrhujeme následující algoritmus analýzy předložkového pádu s předložkou před (viz obr. 1 na s. 25).

Příklady k instrukční síti:

 

1. Dáme přednost stupnici s vhodným poměrem měřítek před rozměry grafu.

2. … pro vyrovnání napětí a k ochraně před nárazy.

3. Její ostych před Pavlem byl nepřekonatelný.

4. Měříme napětí před výbojem a po něm. Zhodnotíme stav před montáží.

5. Obstarání záklopek před ventily.

6. Úprava terénu před anténou.

7. Před objektiv postavíme stativ pro stínítko.

8. Musí být chráněno před dotykem.

9. Stydí se před svým svědomím i před kolektivem.

10. K vzrůstá teprve těsně před zánikem anodového proudu. Deset dnů před 15. březnem.

11. Aby se nemohl spotřebič připojit před elektroměrem.

 

Seznamy sloves

Slovesa (A) s objektem: obávat se, chránit, ochránit, bránit, ostříhat, hájit, tajit, zatajit, skrývat, zabezpečit, zapřít, zastřít, uzavřít, schovat, zachránit, ukrýt, utíkat, hrozit se, prchat, chvět se, třást se, leknout se, děsit se, varovat, varovat se, zajistit se, být bezpečný, být jistý, mít strach, mít se na pozoru, dát pozor, mít obavy.

Slovesa (B) se zřetelovou vazbou (jde hlavně o slovesa morálního pocitu, stavu): stydět se, zadat si, osvědčit se, ostýchat se, honosit se, vyznamenávat (se), cítit (se), mít přednost, dát přednost, mít ostych, mít respekt, být zahanben, být práv, být nejistý, mít pokoj.

[25]Před 4, 7

Obr. 1

 

[26]R É S U M É

On the Description of Prepositional Constructions in Czech (the Preposition PŘED)

A survey of descriptions of meanings and syntactic functions of the Czech preposition před as they are found in Czech grammars and lexicons is given. Syntacticaly oriented discussion of the proposed meanings leads us to accept the following ones: local1 (where to); local2 (where); temporal, respect and, perhaps, also measure, on the other hand, it makes us reject others as instances, that only express special types of cognitive content. The meanings in question are found in three syntactic positions: attribute, circumstantial determiner, object. Algorithm of an automatic analysis — as a part of a machine translation experiment prepared at the Centre of Numerical Mathematics of the Mathematical faculty of the Charles University in Prague — is proposed.


[1] P. Sgall, Generativní popis jazyka a česká deklinace, Praha 1967.

[2] Obtíže při odlišování významu a obsahu popisuje můj článek Remarks on the Description of Possessivity, Computational Linguistics, Papers, Budapest 1976, 129—139.

[3] Příruční slovník jazyka českého, IV, 2, Praha 1944—1948 (dále PS). Slovník spisovného jazyka českého, II, Praha 1964 (dále SSJČ).

[4] V. Šmilauer, Novočeská skladba, Praha 1966, 2. vyd. (dále NS); B. Havránek - A. Jedlička, Česká mluvnice, Praha 1963 (dále HJ); F. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny, Praha 1951 (dále Tk); J. Bauer - M. Grepl, Skladba spisovné češtiny, Praha 1972 (dále BG); F. Kopečný, Základy české skladby, Praha 1962, 2. vyd. (dále Kop.).

[5] J. Panevová, Opisanije obstojatel’stva vremeni v generativnoj sisteme s neskol’kimi urovnjami (na materiale češskogo jazyka), Prague Bulletin of Mathematical Linguistics 15, 1971, 19—40.

[6] Slovník slovenského jazyka III, Bratislava 1963 (dále jen SSJ); Morfológia slovenského jazyka, Bratislava 1966 (dále jen MSJ).

[7] I. Poldauf, Česko-anglický slovník, Praha 1965.

[8] Srov. P. Piťha, Zamečanija k obrabotke morfologii obstojatel’stva mesta v generativnom opisanii češskogo jazyka s neskol’kimi urovnjami, Prague Studies in Mathematical Linguistics 3, Praha 1971, s. 241—257.

[9] K těmto případům musíme počítat také typ před tvýma očima apod.

[10] V těch případech se mluví o zvláštním významu ‚uvedení, podřazení pod působnost někoho/něčeho‘.

[11] Srov. výčet u J. Panevové, o. c. v pozn. 5, s. 19—20 a sb. Avtomatičeskaja obrabotka tekstov, kap. 9; Some Problems of the Automatic Analysis of English Prepositional Constructions, 86—156, Mimeo, MFF UK, Praha 1974.

[12] Otázku, kdy je jméno osobní určením času, tu ponecháme stranou.

[13] R. Steinitz, Adverbial Syntax, Studia Grammatica X, Berlin 1968.

[14] F. Miko, Niektoré transformácie s adverbiálnou „nástupníckou“ platnosťou, Jazykovedný časopis 21, 1970, 11—21.

[15] Je zajímavé, že u předložky po popisuje časové významy jinak, o. c., s. 1284.

[16] To rovněž ukazuje na správnost tohoto popisu. Tam, kde nejde o vztah k okamžiku promluvy, lze říci den a nelze říci včera, jehož význam je dán právě vztahem k okamžiku promluvy: den před pádem Bastily, ale *včera pádu Bastily.

[17] Protože nám v tomto článku jde o češtinu, nebudeme se těmito příklady zabývat. Souvislosti mezi významem zmíněných předložek a uvedených slovesných časů rozbírá např. Ch. Rohrer, Die „abgeleiteten“ Tempora Plusquamperfekt/Futur II und die Relation bevor/nach, Folia Linguistica 8, 1975, č. 1/4, s. 157—170.

[18] Podobná určení rozdílu uvádí Fr. Kopečný ve vztah s určením zřetele (srov. Kop., s. 234).

[19] Srov. např. I. Poldauf, Třetí syntaktická rovina, Philol Prag. VI, č. 2, 1963, s. 134—146; Ch. J. Fillmore, Subjects, Speakers and Roles, Synthese 21, 1971, 251—274.

[20] Např. výraz funkce rostoucí a spojitá v intervalu I má v matematických textech pouze jeden význam, ačkoli je to konstrukce jasně homonymní.

[21] Např. je třeba lišit časovou a místní předložku před kvůli anglickému rozdílu before × in front of, ale není možná nutné analyzovat různé významy genitivu, protože se běžně opakují v celé řadě jazyků.

[22] Např. překlad it is 2 degrees under zero místo bellow zero.

[23] Tj. tvarem, pomocí tvaru shodného atributu, shody v koordinační dvojici apod. Srov. M. Těšitelová, O morfologické homonymii v češtině, Praha 1966, zvl. s. 46n.

Slovo a slovesnost, volume 38 (1977), number 1, pp. 14-26

Previous Karel Horálek: Nové přístupy k jazykové konfrontaci

Next Zdeněk Starý: O stylové indiferenci