O stylové indiferenci

Zdeněk Starý

[Articles]

(pdf)

О стилевой индифференции / L’indifférence stylistique

V souvislosti se zkoumáním výstavby jazykového projevu se mluví o tzv. stylové indiferenci zákonitostí, rysů apod. Domnívám se, že nebude bez užitku pozastavit se u pojmu stylové indiference.[*] Celé naše pojednání bude mít několik základních rysů. Bude vedeno v dosti obecné rovině, v co nejmenší závislosti na konkrétním pojetí stylu. Při výkladu budeme užívat nesložitého formalismu,[1] který budeme postupně zavádět a ilustrovat. K této cestě se uchylujeme ze dvou důvodů: (1) přesnost vyjádření, (2) systematičnost v úvahách o problematice. Předpoklady našich úvah se budeme snažit explicite uvést. Ty úvahy, které jsou tištěny petitem, nejsou nezbytné pro porozumění dalšímu textu.

Jsme si vědomi toho, že na několika místech by šel náš kalkul zjemnit a tím i více přizpůsobit jím popisované problematice. Neučinili jsme tak pro relativní jasnost výkladu.

1.0. Předpokládejme, že pojetí stylu je takové, aby měly smysl, resp. byly pravdivé tyto formulace: „Hovořit o stylu libovolné promluvy (jazykového projevu, jazykového komunikátu)“, „V souvislosti s každou promluvou lze hovořit o stylu“.

1.1.1. Styl musí být vymezen jako způsob výstavby promluvy, ev. jako aspekt zkoumání promluvy, a to z hlediska univerzálního, tj. uplatnitelného na každou promluvu.[2]

Promluvy (jazykové projevy, komunikáty) budou univerzem mnohých našich úvah (dále univerzum v uvedeném slova smyslu označme U).

1.1.2. Kromě toho jsme podle předpokladu schopni libovolný prvek univerza stylově charakterizovat, tj. každému x ∈ U jsme s to přiřadit stylovou charakteristiku χ_x.

Např. Fr. Miko hodnotí Hečkovu prózu jako expresívní.[3] J. Mukařovský o Hlaváčkových básních říká: „Dalo-li by se s upřílišněním říci o normálním kontextu, že je větou stále rozvíjenou, lze říci se stejným upřílišněním o kontextu básně Hlaváčkovy, že je stále opakovaným jediným slovem. Je to kontext popírající svou přirozenou dynamičnost a směřující k jednorázovosti, statičnosti, vlastnímu významu slovnímu jako základní významové jednotce. …“[4] (kurzíva Z. S.).

1.1.3. O stylové charakteristice budeme předpokládat, že je množinou nějakých vlastností připisovaných prvku x. Tedy χ_x = {x_i}_i∈_I. Kromě toho nebude přepja[28]tým požadavkem chápat charakteristiku χ_x jako výsledek jistého zkoumání promluvy x. Tedy pro připsání libovolné z vlastností x_i(i ∈ I) prvku x máme nějaké důvody zjistitelné v tomto prvku samém.

Že oba předpoklady právě uvedené jsou poměrně slabé, je vidět např. z výše uváděných příkladů. V příkladu z práce Fr. Mika jde o stylovou charakteristiku, která je jednobodovou množinou, v případě příkladu z práce J. Mukařovského o charakteristiku, jež je množinou čtyřbodovou. Výše zmíněné důvody čtenář najde v Mikově, resp. Mukařovského textu přímo. Např. u Mukařovského: opakování slov, užívání slov si podobných zvukem atd. (viz o. c. v pozn. 4).

1.1.4. Máme tudíž v našich úvahách dvě množiny: univerzum U a množinu stylových ohodnocení prvků univerza U, tj. množinu {χ_x}_x∈_U. Styl se nyní jeví (zpětně) jako zobrazení z U do {χ_x}_x∈_U. Pro další výklad označme {χ_x}_x∈_U per V.

1.2.1. Často se říká, že x ∈ U je napsána (proslovena) v takovém a takovém stylu, resp. že x, y, …, z ∈ U jsou napsány (prosloveny) v takovém a takovém stylu. Na rozdíl od odstavců 1.1. se zde stylem rozumí nějaká podmnožina množiny V (pochopitelně ne každá — viz níže). Chápeme-li styl jako podmnožinu množiny V, mluvíme o druhu stylu.

Klasickým příkladem druhu stylu jsou tzv. funkční styly.[5] Že je naše chápání druhu stylu jako podmnožiny množiny V adekvátní, je jasné, uvědomíme-li si, že funkční styl není vymezován pouze svou funkcí, ale řadou dalších příznaků (srov. pozn. 6[6]). Ostatně funkce sama bývá chápána jako stylistická charakteristika, resp. funkční styly bývají hypostazovány jako zmíněné podmnožiny, např. ve formulacích: „Tvůj dopis byl spíš reportáž než milostný dopis“ atp. (obecně jde o stylovou charakteristiku promluvy z oblasti jedné z jazykových funkcí názvem funkčního stylu funkce druhé).

 

1.2.2. Pro to, jak vypadá množina druhů stylu (tj. vybraná množina podmnožin množiny V), je relevantní to které pojetí stylu, resp. „stupně abstrakce“[7] stylu. Např. připouští-li nějaká koncepce stylu pouze totálně singulární styl (tj. každé dvě promluvy se stylově liší), krátce: (∀x, y ∈ U) (x ≠ y → χ_x ≠ χ_y), kde negace rovnosti v antecendentu implikace je negací Leibnitzova zákona identity[8] a negace rovnosti v konsekventu je negace množinové rovnosti), pak ony vybrané podmnožiny množiny V jsou tvaru {χ_x}.

 

1.2.3. Je-li soupis druhů stylu úplný, což je totéž jako: každá promluva je nějakého druhu, resp. pro libovolné x ∈ U χ_x padne do nějaké z vybraných podmnožin množiny V (tj. nějakého druhu stylu), pak tento soupis (soubor) je pokrytím množiny V.

 

1.2.4. Nabízí se otázka, zda každé pokrytí množiny V je souborem druhů stylu. Odpověď na tuto otázku je vlastně terminologickou poznámkou.

Řekne-li se, že promluvy jsou napsány ve stejném stylu (rozuměj: ve stejném druhu stylu), pak zpravidla předpokládáme, že χ_x ⋂ χ_y ≠ 0 (což je totéž jako: stylová hodnocení promluv x a y mají cosi společného, nějaký společný rys).

Mějme nyní např. takovou koncepci stylu, že pro nějaký prvek x ∈ U existuje prvek y ∈ U takový, že χ_y je souborem „opačných“ vlastností (předpokládáme i to, [29]že daná formulace má v myšleném pojetí stylu smysl[9]), než je χ_x. Zřejmě lze pak sestrojit takové pokrytí množiny V, že χ_x a χ_y padnou do stejné množiny, prvku tohoto pokrytí. Je jasné, že v tomto případě není náš předpoklad z tohoto paragrafu splněn a naskýtá se otázka, proč vlastně mluvit právě o druzích stylu. V zásadě by šlo o situaci obvykle hodnocenou jako terminologickou nesrovnalost, resp. o zavádějící terminologii.

Lze si představit i takovou koncepci stylu, ve které je každé pokrytí množiny soupisem, souborem druhů stylu: např. nechť V je jednobodovou množinou (znamená to, že stylové charakteristiky libovolných dvou promluv jsou stejné).[10]

Pokrytí, které dává soubor druhů stylu ve smyslu tohoto paragrafu, budeme nazývat pokrytím přípustným. Přípustné pokrytí je tedy zkratka pro toto: Nejsme v situaci, která je obvykle hodnocena jako terminologická nesrovnalost, resp. libovolné dvě promluvy stejného stylu mají cosi společného.

 

1.2.5. Soubory druhů stylu bývají zadány seznamem oněch druhů (leč nemusí tomu tak být) a zároveň se předpokládá, že každou promluvu umíme (je-li to úplné pokrytí) zařadit do některého z druhů stylu. Jelikož však promluv je potenciálně nekonečně mnoho[11] (tj. množina U je potenciálně nekonečná), je dáno „kritérium“, na jehož základě je ta která promluva zařazena do toho kterého druhu stylu.

To tedy znamená, že průnik stylových charakteristik všech promluv (stavíme se nyní do pozice, jako bychom měli všechny promluvy naráz k dispozici, tj. přecházíme od potenciality k aktualitě, o. c. v pozn. 11), patřících danému druhu stylu, je neprázdný. V parafrázi existuje kritérium jednoho každého druhu stylu z daného souboru. Jako příklad zde mohou sloužit opět funkční styly.

 

1.3.0. O stylové indiferenci se mluví i u jednotek „menších“, než jsou prvky množiny U (dokonce především u nich), tj. celé promluvy. Proto se budeme na základě již řečeného snažit definovat stylovou charakteristiku těchto jednotek. Půjde nám tedy o definici výrazů typu a ∈ x, kde x ∈ U a χ_a, tj. o to, co je vlastně prvkem (jednotkou) promluvy, co je stylovou charakteristikou této jednotky.

 

1.3.1. Předpokládejme, že je-li x promluvou, pak je i strukturou, tj. lze v ní rozlišit nějaké části, složky a jejich vztahy.[12] O a řekneme, že je prvkem promluvy x (píšeme a ∈ x), je-li a takovou složkou struktury promluvy x, která je také důvodem některé z vlastností stylové charakteristiky χ_x.[13]

Pro úplnost je si třeba uvědomit, že je-li x vůbec strukturovatelné, tj. jsou-li v něm odlišitelné nějaké složky, pak za tyto složky můžeme brát ony „důvody“ charakteristiky χ_x. Potom lze mluvit o struktuře s tím, že každý prvek této struk[30]tury je relevantní pro úvahy o stylu promluvy. Takto pojatou strukturu budeme nazývat S-strukturou.[14]

 

1.3.2. Pro další úvahy si definujme univerzální strukturu (dále U-strukturu). Složkou této struktury bude takové a, pro které existuje x ∈ U takové, že a ∈ x (ve smyslu 1.3.1.).

Tedy složkou U-struktury je takové ens, pro které existuje promluva, jejímž prvkem (ve smyslu 1.3.1.) toto ens je. Tímto způsobem si do stylistických úvah zavádíme vlastně paradigmata, seznamy „stylových prostředků“, jakési stylové „langue“, chceme-li užít vyjádření per analogiam.

Obdobným přechodem, jako jsme definovali složku U-struktury, můžeme definovat i vztahy těchto složek: R je vztahem složek a, b z U-struktury právě tehdy, jestliže existuje x ∈ U takové, že a, b ∈ x a a, b jsou v x ve vztahu R.

Příkladem prvků U-struktury mohou sloužit Mikovy indikátory výrazových kategorií,[15] resp. to, co se zkoumá v stylistice jazykových prostředků.

 

1.3.3. Je zřejmé, že S-struktura nějakého x ∈ U, jak jsme o ní mluvili v 1.3.1., je parcializací U-struktury, a to parcializací ve smyslu jak množiny složek, tak množiny relací, stejně jako parcializace relací z parcializované množiny relací na parcializovanou množinu složek (tj. uvažujeme pro x pouze ty složky, které se v ní skutečně vyskytují, stejně jako pouze ty relace, které se v ní skutečně vyskytují, přičemž definiční obory této zmenšené množiny relací parcializujeme na množinu skutečně se v x vyskytujících složek). Toto můžeme říci díky tomu, že jsme S-strukturu definovali vhodně právě pro stylistické úvahy. Jinak je pochopitelné, že bez omezení se na pojem S-struktury je promluva sama o sobě v mnoha směrech bohatší než pouhá parcializace U-struktury.

 

1.3.4. Co bude stylovou charakteristikou nějakého a ∈ x, kde x ∈ U? Pochopitelně cosi, co má vztah k vlastnosti, jejímž je a „důvodem“.

Mějme a, nechť a ∈ x, kde x ∈ U, nechť A = {x/x ∈ U & a ∈ x} a , potom stylová charakteristika  (průnik je zde množinovým průnikem, rovnost množinovou rovností).

Čtenář nechť si doplní interpretaci symbolů podle interpretací již provedených. Tento způsob definice je zcela obvyklý, jak plyne ze způsobu odpovídání např. na otázku po stylové platnosti jazykových prostředků (srov. Al. Jedlička a kol., o. c. v pozn. 6) atp.[16]

 

1.3.5 Vymezení a úvahy z odstavců 1.3.2 a 1.3.3. můžeme indukcí přenést i na nižší stupně, než je stupeň přímých prvků promluvy.

Mějme a, nechť b ∈ x, kde x ∈ U, dále budeme předpokládat, že a, b jsou (S-) struktury. I zde lze provést úvahu analogickou úvaze z 1.3.1. O a řekneme, že je prvkem b (píšeme a ∈ b) právě tehdy, když je důvodem charakteristiky χ_b. „Důvod charakteristiky χ_b“ je chápán zcela stejně jako v 1.1.2 s tím, že se pochopitelně omezujeme na množinu vlastností χ_b.

Analogicky definujeme χ_a jako průnik χ_b, kde b je prvek U-struktury, a to takový, že a ∈ b.

Uvědomme si, že jedno ens, resp. jeho stylová platnost nemusí být dána složkami. Jako příklad uveďme o. c. Fr. Mika (pozn. 15). S krátkými odstavci jde zpravidla dynamičnost, spád promluvy; může však nastat situace, kdy tomu tak není (viz o. c., s. 20). Tento příklad je i ilustrací pro výše uvedenou definici.

[31]2.0. V následujících odstavcích se obrátíme k stylové indiferenci samé.

Pojem stylu je dvojí. Za prvé styl jako zobrazení z U do V a za druhé styl jako druh stylu. Vzhledem k úvahám o pojmu přípustného pokrytí a odstavci 1.2.5. lze o druhu stylu mluvit jako o podmnožině množiny V. Je zřejmé, že každý z uvedených pojmů stylu má jiný vztah k v poznámce k odstavci 1.1.1. uvedenému protikladu jevu a způsobu uchopení tohoto jevu.

Vzhledem k dvojímu pojmu stylu budeme muset uvažovat o stylové indiferenci ve dvojím slova smyslu.

 

2.1.0. V odstavcích 2.1. budeme styl chápat jako zobrazení z U do V. Předpokládáme, že se čtenář již seznámil s naším způsobem vyjadřování, proto budeme podávat definice v kalkulu námi načrtnutém a teprve potom vyznačíme cesty k jejich interpretaci.

 

2.1.1. Mějme promluvu x ∈ U. Nechť a je složkou libovolné struktury (ne nutně pouze S-struktury) promluvy x, potom o a budeme říkat, že je stylově indiferentní právě tehdy, jestliže a/U-struktury.

Jinými slovy, a není mezi stylovými prostředky dané koncepce stylu, není v onom stylovém „langue“ (viz 1.3.2.). Uvědomme si však, že uvedená definice je ekvivalentní s tím, že o daném a neumíme z hlediska stylu nic pozitivního říci, tj. χ_a = 0, neboť kdyby χ_a ≠ 0, pak nutně existuje x ∈ U, pro které a ∈ x (ve smyslu 1.3.1.), tj. a ∈ U-struktury, což není možné. Naopak je zřejmé, že „a ∈ U-struktury, pak χ_a ≠ 0“ (viz definice z 1.3.2. a 1.3.3.).

I toto vymezení je zcela přirozené, uvědomíme-li si, že U-struktura obsahuje jako své složky pouze taková b, která jsou důvodem stylové charakteristiky nějaké promluvy (viz 1.3.2.).

 

Nevýhodou uvedené definice je to, že je poměrně náročné přímo z ní určit, zda prvek a ze struktury x ∈ U je stylově indiferentní, neboť předpokládá vlastně aktuální znalost celé U-struktury. Budeme proto usilovat podat jinou, ekvivalentní, nikterak však méně názornou formulaci.

2.1.2. Mějme a, b prvky struktury nějakého x ∈ U. Nechť a je stylově indiferentní ve smyslu 2.1.1., tj. a ∉ U-struktury, resp. χ_a = 0. Potom platí, že b je stylově indiferentní právě tehdy, když χ_b ∈ [χ_a] pro každé přípustné pokrytí množiny V'^z, kde [χ_a] je prvek tohoto pokrytí, který obsahuje χ_a, V'^z je nadmnožina V' taková, že obsahuje definičně χ_a = 0, V' označuje množinu definovanou v dalším textu, kde je rovněž řečeno, co rozumíme přípustným pokrytím množiny V', resp. V'^z.

Je-li b stylově indiferentní, tj. χ_b = 0, potom χ_a = χ_b, protože pro a stylovou indiferenci předpokládáme, je tudíž χ_b ∈ [χ_a], neboť χ_a ∈ [χ_a]. Nechť naopak χ_b ∈ [χ_a]. Stačí ukázat, že již nutně χ_b = 0. Jak je vidět z dalšího, to platí. Nechť χ_b ≠ 0, tj. existuje c ∈ χ_b. Můžeme tedy sestrojit následující přípustné pokrytí množiny V, jemuž odpovídá jednoznačně pokrytí množiny V', resp. množiny V'^z. A₂ = {φ/φ ∈ V & c ∈ φ}, A₁= {ψ/ψ ∈ V & c ∉ ψ}. Nechť dále je nějaké přípustné pokrytí množiny V, potom {A₂} ⋃ {B_i — A₂}_i∈I je opět přípustným pokrytím. Přitom však χ_b ∈ A₂ a χ_a je prvkem některé z množin {B_i — A₂}_i∈I, které ovšem všechny jsou částmi A₁. Jelikož A₁, A₂ jsou disjunktní, není možné, aby χ_b ∈ [χ_a].

Jestliže tedy χ_b ≠ 0, potom máme nějakou stylovou charakteristiku, která je součástí χ_b, a tu uplatníme (její prezenci nebo absenci) jako kritérium druhů stylu.

Uvedené vymezení stylové indiference uvádí do souvislosti, jak budeme vidět dále, stylovou indiferenci ve smyslu stylu jako zobrazení z U do V se stylovou indiferencí ve smyslu jako druhu stylu.[17]

 

[32]2.2.1. Mějme přípustné pokrytí množiny V. Nechť V' je množina tvořená prvky množiny V a stylovým ohodnocením všech prvků (složek) U-struktury. Snadno dané pokrytí množiny V „roztáhneme“ na pokrytí množiny V'. Nechť a ∈ U-struktury, jestliže jeho stylová charakteristika je obsažena v nějakém prvku pokrytí množiny V, pak tento prvek do tohoto prvku přidáme, není-li obsažena v nějakém prvku daného pokrytí množiny V, pak ji přidáme ke každému prvku výchozího pokrytí. Takto dostaneme po projití všech prvků U-struktury pokrytí množiny V'.

Význam uvedené definice je v tom, že nově vytvořené pokrytí, resp. jeho prvky se stylovou charakteristikou každé promluvy x ∈ U obsahují i všechny „důvody“ stylové charakteristiky, přesněji řečeno: stylové charakteristiky těchto důvodů.

 

2.2.2. Máme tedy přípustné pokrytí množiny V, tj. soubor nějakých druhů stylu. Půjde nám o to, formulovat stylovou indiferenci vůči tomuto jednomu libovolnému, ale pevně zvolenému pokrytí.

Je-li a složka libovolné promluvy x ∈ U (ne nutně S-struktury), pak řekneme, že je stylově indiferentní právě tehdy, platí-li jedna z možností: buď a ∉ U-struktury (tj. χ_a = 0), nebo χ_a je prvkem libovolného prvku z daného pokrytí.

Domníváme se, že i toto vymezení stylové indiference je zcela přirozené, neboť parafrazujíce je můžeme říci, že buď a je z hlediska daného pojetí stylu nepodstatné vůbec (neumíme o něm nic říci), nebo nám prostě nic neříká o daných druzích stylu, ač pro jiný soubor druhů stylu relevantní být může.[18]

 

2.3.1. Vrátíme se ke stylu ve smyslu zobrazení z U do V a zformulujeme druhou nutnou a postačující podmínku stylové indiference.

V paragrafu 2.1.2. jsme ve formulaci nutné a postačující podmínky užívali takový prvek struktury, který byl stylově indiferentní pro libovolné přípustné pokrytí množiny V'^z. Nyní zformulujeme analogickou podmínku, kde nám ovšem bude stačit, že pro každé přípustné pokrytí V'^z budeme mít jednu stylově indiferentní (ve smyslu 2.2.1.) složku struktury. Tyto složky se mohou pochopitelně od přípustného pokrytí k přípustnému pokrytí množiny V'^z lišit.

Nechť pro každé přípustné pokrytí množiny V'^z existuje stylově indiferentní prvek, potom složka b struktury je stylově indiferentní ve smyslu 2.1.1. právě tehdy, když χ_b ∈ [χ_a], kde a je onen k danému pokrytí příslušný stylově indiferentní prvek.

Je-li b stylově indiferentní, pak je χ_b = 0, což je však právě tehdy (podle 2.1.2.), když existuje c takové, že χ_b ∈ [χ_c] pro libovolné přípustné pokrytí. Tedy za a stačí položit c. Naopak, nechť χ_b ∈ [χ_a] pro libovolné pevně dané pokrytí. Stačí ukázat, že pak již pro χ_b platí χ_b = 0. Kdyby χ_b bylo různé od množiny prázdné, tj. existuje d ∈ χ_b, potom stejně jako v 2.1.2. definujeme přípustné pokrytí množiny V, resp. V'^z. Pro toto pokrytí však podle předpokladu existuje stylově indiferentní prvek a takový, že χ_b ∈ [χ_a], přičemž χ_a ∈ A₂ a χ_a je rovněž prvkem množiny pokrývající A₁. Tedy χ_b ∈ A₂, což vzhledem k disjunktnosti A₁, A₂ nelze (A₁, A₂ jsou prvky výše sestrojeného pokrytí).

V této definici stylové indiference je stylová indiference ve smyslu stylu jako zobrazení z U do V zcela převedena na stylovou indiferenci ve smyslu stylu jako druhu stylu.

 

[33]2.4.1. Jaký je vztah obou stylových indiferencí? Z předchozího je jasné, že platí: Je-li a stylově indiferentní ve smyslu stylu jako zobrazení z U do V, pak je nutně stylově indiferentní vůči libovolnému pokrytí množiny V (pochopitelně přípustnému pokrytí). Z 2.2.1. je rovněž zřejmé, že opačná implikace bez dalšího neplatí.

Na tomto místě se nabízí možnost dalšího studia stylové indiference, a to v tomto směru: Jaká je závislost mezi vztahy různých přípustných pokrytí a vztahy jim příslušných stylových indiferencí? Touto problematikou se však zabývat nebudeme.

2.4.2. V souvislosti se stylovou indiferencí nějakého jevu a, které je složkou libovolné struktury nějaké promluvy x (tj. x ∈ U) se často hovoří o extenzi tohoto a na množině U (u jazykových prostředků se zpravidla mluví o frekvenci). Všimněme si vztahu extenze a a stylové indiference tohoto a.

Nejprve stylová indiference ve smyslu stylu jako zobrazení z U do V. Jestliže nějaký jev a je prvkem struktury každé promluvy x, potom nemůže být stylově diferentní, neboť kdyby byl, pak by musel být prvkem S-struktury nějaké promluvy, tj. musel by být důvodem stylové charakteristiky nějaké promluvy. V úvahách o přípustnosti pokrytí množiny V jsme však předpokládali, že existují promluvy s různými stylovými charakteristikami.

Stylová indiference ve smyslu stylu jako druhu stylu. Nastane-li situace popsaná v předchozím odstavci, pak a musí být stylově indiferentní i v tomto druhém smyslu, jak plyne ze vztahu obou stylových indiferencí (viz 2.4.1.).

 

Pomocí definic obsažených v paragrafech 2.1.2. a 2.3.1. lze podložit výše uvedené tvrzení snadno. Víme, že stačí ukázat, že χ_a = 0. Z předpokladů dané situace plyne, že a je stylově indiferentní pro libovolné pokrytí množiny V (přípustné pokrytí) — je splněna podmínka druhá z 2.2.1. Tedy stačí za a i b z 2.3.1. položit a z této úvahy.

 

3.0. Závěrem příspěvku k upřesnění pojmu stylové indiference provedeme aplikaci našich výměrů a specifikací. Objektem nám bude článek A. Macurové.[19] Širším stylistickým východiskem jsou pro Macurovou práce K. Hausenblase a jeho pojetí stylu.[20]

 

3.1. A. Macurová provádí rozlišení subjektů v komunikátu „představených“ od subjektů stojících mimo komunikát. Vzhledem k našemu předpokladu v 1.1.2. a Hausenblasově vymezení stylu[21] nás budou nadále zajímat pouze subjekty v komunikátu představené. V nich autorka rozlišuje produktora, narátora na straně jedné od receptora a adresáta na straně druhé. Vzhledem k nutnosti výskytu obou pólů (o. c. v pozn. 19, s. 122) a vzhledem k našemu odstavci 2.4.2. dostáváme se k závěru, že rozlišení produktor, narátor proti receptor, adresát je stylově indiferentní.

 

3.2.1. Jak je to však s distinkcí produktor proti narátor, resp. receptor proti adresát? Produktor od narátora se liší tím, že produktor je implicite vyjádřený subjekt, kdežto narátor je vyjádřen explicite. Analogický je i rozdíl mezi receptorem a adresátem. Domníváme se, že toto rozlišení již stylově indiferentní není (a to ve smyslu stylu jako zobrazení z U do V). Ukážeme to tak, že najdeme přípustné pokrytí množiny V takové, že zmíněné rozlišení vůči němu není stylově indiferentní. Zřejmě pak uvedená distinkce nemůže být stylově indiferentní ve smyslu 1.1.3. Je to bez[34]prostřední důsledek odstavce 2.4.1. Takovým pokrytím jsou tzv. funkční styly. Pro hovorový styl lze totiž výskyt narátora, resp. adresáta považovat za příznačný, jak plyne z charakteristiky narátora proti produktoru, resp. adresáta proti receptoru samou A. Macurovou, stejně pak z toho, že pro hovorový styl bývá jako příznak kladen přímý styk komunikantů; z toho plyne aktualizace konativní a fatické funkce[22] při komunikaci. Naproti tomu v odborných textech teoretických bývá narátor potlačován (o. c. v pozn. 19, s. 127).

 

3.2.2. Vzhledem k odstavci 2.2.1. však může existovat pokrytí, v němž probírané rozlišení stylově indiferentní je. Jako příklad lze uvést rozlišení stylu mluvených projevů a stylu projevů psaných. Jak narátor, tak produktor, jak adresát, tak receptor jsou složky, které se vyskytují v projevech obou druhů stylu. Tedy podle 2.2.2. je popisovaná distinkce vůči danému pokrytí stylově indiferentní.

 

R É S U M É

L’indiférence stylistique

L’étude du concept l’indifférence stylistique forme l’object de notre article.

Notre conception du style est universelle, cela signifie pour nous la possibilité de traiter du style de chaque discour. Nous distinguons d’une part le style en tant que fonction (mathématique) de l’ensemble des discours (U) et de l’ensemble des caractéristiques stylistiques (V), d’autre part en tant qu’ensemble des sous-ensembles de V (il s’agit des genres du style).

Chaque ensemble des sous-ensembles de V n’est pas nécessairement un ensemble des genres du style. Nous énumérons les conditions nécessaires pour que l’ensemble des sous-ensembles de V forme un ensemble des genres du style.

Avec deux styles nous avons donc deux indifférences stylistiques. L’indifférence stylistique, au sens du style en tant que fonction de U à V, implique l’indifférence stylistique au sens des genres du style. Nous avons démotré qu’un élément important (pour une conception stylistique concrète) peut être stylistiquement indifférent par rapport à l’ensemble du même style mais ne doit pas obligatoirement l’être par rapport à un autre ensemble. Si cet élément est stylistiquement indifférent par rapport à tous les ensembles, il l’est aussi au sens du style conçu comme fonction de U à V.

Notre étude relève plutôt du domaine de la stylistique théorique que de la stylistique générale (par analogie à „phonologie théorique“ et „phonologie générale“).

L’étude que nous présentons ne donne pas une définition du style; il s’agit simplement d’énumérer les conditions nécessaires et indispensables à l’élaboration d’une certaine conception du style. Lorsque ces données sont valables, il est possible d’élaborer toutes les définitions et démonstrations possibles à partir.

Pour plus de précision nous avons mis au point une formalisation très simple de nos raisonnements. Nous appliquons le calcul pour démontrer également des équivalences des definitions et notions diverses.

En partant de la présente notion du style, nous avons défini et illustré les concepts suivants: l’indifférence stylistique du discours (dans les deux sens); la structure stylistique (structure S) du discours et la structure S d’un élément de cette structure du discours; la structure U (c’est à dire la langue, l’ensemble des paradigmes, etc. dans le domaine de la linguistique); l’indifférence stylistique d’éléments de la structure S (dans les deux sens).

Slovo a slovesnost, volume 38 (1977), number 1, pp. 27-34

Previous Petr Piťha: K popisu předložkových konstrukcí v češtině (předložka před)

Next Alois Jedlička: Problematika variantnosti normy spisovného jazyka (Na okraj V. zasedání Mezinárodní komise pro spisovné slovanské jazyky v Krakově)