Problematika variantnosti normy spisovného jazyka (Na okraj V. zasedání Mezinárodní komise pro spisovné slovanské jazyky v Krakově)

Alois Jedlička

[Discussion]

(pdf)

Problèmes de la variabilité de la norme de la langue littéraire (À la marge de la Ve session de la Commission internationale pour les langues littéraires slaves tenue à Cracovie)

Tematika projednávaná na V. zasedání Mezinárodní komise pro spisovné slovanské jazyky v Krakově v r. 1975 byla zvolena tak, že dovolovala mnohostranně osvětlit pojetí jevu (variantnosti) a v diskusi směřovat k potřebné koordinaci, popř. sblížení stanovisek. Bylo přitom možno navázat na předchozí zasedání komise v Moskvě, na němž se problematika variantnosti objevila jako jedna ze složek širší problematiky normy v diachronním i synchronním osvětlení. Referáty i diskuse v Krakově mohly tak organicky navázat na některé teze vyslovené v Moskvě a mohly využít i klasifikačních pokusů tam podaných.[1]

Projednávání tematiky se zúčastnili vedle členů komise i někteří další specialisté a hosté ze zahraničí (D. Brozović, K. Gutschmidt, Dell’Agata) a zvláště z hostitelské země (Kuryłowicz, Kuraszkiewicz, Szymczak, Smiech, Skubalanka, Jodłowski, Basara, Furdal, Kaczmarek aj.).

V přednesených referátech byly osvětleny některé obecné otázky týkající se variant a variantnosti [pojetí a terminologické označení jevu, klasifikace typů variant (variantních prostředků), prameny variantnosti, charakter variantnosti v různých rovinách jazykové stavby, konfrontační aspekt při studiu variantnosti, sociální podmínky určující výskyt variantních prostředků v textech aj.]. Tyto otázky byly řešeny v ref. A. Gorškova (Otázka variantnosti norem v souvislosti s pojetím jazyka jako systému systémů), Al. Jedličky (Problematika variant a variantnosti /spisovné/ normy), D. Brozoviće (O jazykových dubletách a podobných jevech v slovanských standardních jazycích se zvláštním zřetelem k typologii jazykových norem), Vl. Barneta (Pojetí variantnosti v teorii spisovného jazyka), E. Paulinyho (Typy variantnosti ve spisovném jazyce) a St. Urbańczyka (Hierarchie norem správnosti v současné polštině). Obecné zaměření měla i tematika některých ohlášených referátů, jejichž autoři nemohli být za závažných důvodů přítomni (F. P. Filin, Variantnost ve spisovném jazyce a nářečí, K. S. Gorbačevič, Varianty slova v různých jazykových rovinách).

Závažné problémy obecného charakteru byly ovšem dotčeny i v referátech, které se soustředily, zvl. v materiálovém osvětlení, na problematiku variantnosti v jednotlivých spisovných jazycích slovanských. Přitom se stav v jednotlivých jazycích osvětloval převahou na materiálu morfologickém, např. v ref. H. Fasky (Variantnost normy a její typologie [v spisovné horní lužičtině]), G. Hüttlové-Worthové (O variantách v současné spisovné ruštině), B. Koneského (Některé variantní formy v spisovné makedonštině), A. Mladenoviće (Některé otázky variantnosti normy v současném spisovném jazyce srbochorvatském), K. Gutschmidta (K problematice normy v spisovné bulharštině). Podnětné bylo rozšíření tematické a materiálové základny na oblast syntagmatickou, a to i z perspektivních hledisek konfrontačních, [36]v ref. D. Buttlerové (Syntaktické varianty v oblasti valence v současné spisovné polštině). Volně se k této tematice připínal ref. Dell’Agaty Několik kritických poznámek k historii jazykových otázek v Bulharsku. Do této skupiny lze přiřadit i ohlášený, ale nepřednesený ref. A. I. Žuravského Typy variantních norem v spisovné běloruštině (přístup k řešení problematiky je znám ze zaslaných tezí) a písemně dodaný ref. L. Dvonče Dynamika formální morfologie substantiv v současné spisovné slovenštině.

 

1. Jak je z podaného přehledu zřejmé, soustředila se značná pozornost na problematiku typů variantních norem a variantních prostředků. To ovšem předpokládalo vyrovnat se se základním pojetím jevu (varianty a variantnosti) a řešit i otázku terminologického označení, zatím nejednotného. Znovu se ukazovalo na dvojí rozdílný význam termínu varianta, tj. (1) ‚variantní prvek, prostředek‘, (2) ‚dílčí variantní soubor, popř. útvar, subsystém v rámci určitého jazykového celku, zvl. jazyka spisovného‘, a v souvislosti s tím se řešil i poměr termínů varianta (variantní prostředek), dubleta a synonymum. Kromě toho — i když ne v diskusním a polemickém vyhrocení — se v souvislosti s odlišným chápáním pojmu norma v některých lingvistických tradicích (zvl. v tradici ruské a sovětské) mluvilo o variantních normách z hlediska vztahu dílčích norem v jednotlivých rovinách jazykové stavby.

Cílem a smyslem úvodního ref. Al. Jedličky bylo naznačit šíři problematiky, její zarámování z hlediska vývoje lingvistického bádání a z hlediska aspektů, z kterých se k jejímu řešení přistupuje, zároveň pak charakterizovat dnešní stav i s vytčením rozdílů v pojímání a řešení některých dílčích jevů.

Variantností normy se dnes převahou rozumí existence variant, tj. variantních prostředků v normě. (V odlišné terminologii, zastávané především D. Brozovićem, se v tomto smyslu mluvilo o dubletnosti normy.) Rozdíly jsou ovšem v obsahu, rozsahu a zaměření samého termínu varianta. Lze zde rozlišit v základě dvojí východisko jeho užívání a s tím souvisící rozdíly v pojetí a významu: na jedné straně je to vypracování pojmu varianta ve fonologii, na druhé straně užívání termínu varianta s odlišným významem v sociolingvistice. Specifickou náplň i zaměření má pojem-termín varianta v teorii spisovného jazyka (podrobně se na tuto problematiku soustředil ref. Vl. Barneta).

Problematika a klasifikace variant (ve významu variantní prvek) byla nejvíce propracována ve fonologii. Především toto pojetí varianty, dnes už tradiční, zaznamenávají slovníky lingvistické terminologie, počínaje slovníkem Marouzeauovým. Varianta se zde chápe jako konkrétní realizace fonému a liší se zpravidla varianty kombinatorní (kontextové) a varianty volné (stylistické). Z fonologie se přenáší pojetí variant a jejich klasifikace na jevy ostatních rovin jazykové stavby: nejširší vymezení varianty v tomto širším smyslu podává polský slovník lingvistické terminologie (Z. Goląb, A. Heinz, K. Polański): varianty jsou jazykové prvky formálně různé a funkčně identické, tj. různé konkrétní realizace téže jednotky fonologické, morfologické a syntaktické.[2]

S jiným významem termínu varianta se setkáváme v sociolingvistice a v pracích sociolingvisticky orientovaných. Vychází se z diferenciace řeči založené na působení mimojazykových faktorů, zvl. sociální, teritoriální a někdy i generační příslušnosti mluvčích. Z tohoto hlediska se pak rozlišují varianty diachronické, diatopické, diastratické, popř. diagenické. Ještě širší vymezení jazykových (řečových) variant v tomto smyslu podává terminologický slovník Th. Lewandowského (Linguistisches Wörterbuch 3, 1975, s. v. Sprachvarianten): rozumí jimi interpersonální a intra[37]personální, jakož i funkční varianty (synonymně označené jako variety, Varietäten) a zahrnuje k nim i tzv. variace registru, přičemž klasifikace jejich typů je určována opozičními dvojicemi mluvený — psaný, nepřipravený — připravený, osobní — neosobní; naproti tomu jako stylové se určují rozdíly mezi hovorovým, kultivovaným, nedbalým, důvěrným charakterem projevů.

Vedle osvětlení pojmu byla značná pozornost věnována i terminologickému označení jevu. Poměru termínů varianta, dubleta, synonymum, někdy synonymně zaměňovaných, věnovali pozornost ve svých referátech Al. Jedlička, D. Brozović, zčásti H. Faska a K. Gutschmidt (s omezením na dvojici varianta — dubleta) a Vl. Barnet (se specifickým zřetelem k poměru termínů varianta — synonymum). Tradiční terminologie pracovala s pojmem-termínem dubleta; označoval se jím jev povahy diachronní, zpravidla s omezením na oblast lexikální: za dublety byly považovány lexikální jednotky etymologicky příbuzné, které vznikly jazykovým vývojem z téhož etymonu.[3] Toto ostré rozlišení v poměru k termínu varianta se však neudrželo a tak některé nové slovníky lingvistické terminologie (např. citovaný slovník polský) zaznamenávají termín dubleta ve významu zcela rozdílném: označuje se jím jev synchronní povahy, bez omezení na jednotky lexikální, jako konstitutivní rys se uvádí párovost a vzájemná zaměnitelnost při zachování společné funkce; z ilustračních příkladů je zřejmé, že jde vlastně o synonymní užití ve významu fakultativní varianta.

O možnosti rozlišit oba termíny — varianta a dubleta — uvažoval H. Faska. Doporučoval ponechat termín varianta pro jevy v rovině systému (např. koncovky gen. sg. fem. -y, -e, -i [ženy, nůše, kosti] jsou tedy varianty morfologické), kdežto pro variantní jevy v rovině normy (např. pro variantní koncovky gen. sg. -i, -e u některých skupin jmen typu kost nebo píseň) by raději volil termín dubleta. To by znamenalo mluvit nikoli o variantnosti, ale o dubletnosti normy. Dospěl tedy zčásti k podobnému závěru jako D. Brozović, ten však odůvodňoval nahrazení termínu varianta (ve významu ‚variantní prvek‘) termínem dubleta potřebou odstranit homonymii s termínem varianta v pojetí sociolingvistickém. — S jiným rozlišením obou termínů pracoval K. Gutschmid. Dublety vymezil jako takové prvky normy, které existují paralelně a jsou nepříznakové (např. některé oblastní prvky jihozápadní se uplatňovaly v počátcích spisovné bulharštiny jako dubletní). Dublety jako prvky nestabilní postupně přecházejí ve variantní prostředky (varianty); ty jsou sémanticky nebo funkčně rozlišeny.[4]

Společným rysem termínů varianta a synonymum je to, že se oběma názvy označuje různost formy při totožnosti významu a funkce. Jak známo, vázal se termín synonymum, synonymie původně na jevy lexikální, byl však brzo přenesen i na jevy jiných rovin (na jevy gramatické): mluvilo se pak např. o synonymitě koncovek (např. -i, -é, -ové v nom. pl. m. živ.) v témž významu jako se dnes mluví o variantnosti (resp. o dubletnosti) koncovek. Zpravidla se ovšem se synonymií spojuje jako její určující rys stylové rozlišení prvků. V české lingvistice bylo např. rozšíření pojmu synonymie na oblast lexikální obsaženo v diskusním vystoupení Vl. Skaličky o pojetí a vymezení stylu v SaS 1943.

Na problém pojetí varianty a variantnosti z hlediska teorie spisovného jazyka se soustředil Vl. Barnet. Pokusil se určit rozdílný přístup k problematice variant[38]nosti v popisné lingvistice, sociolingvistice a teorii spisovného jazyka. Pro teorii spis. jazyka je zde charakteristický komplexní přístup: spisovný jazyk je pojem nedělitelný, pracovně se ovšem někdy vydělují jevy náležející do systému, normy a kodifikace a úzu spis. jazyka. Teorie spis. jazyka si všímá na rozdíl od popisné lingvistiky variant ve všech rovinách, v rovině systému, normy i úzu. K této otázce diferencovaného přístupu k pojmu varianta se vyslovovaly i jiné referáty. Al. Jedlička viděl specifičnost přístupu teorie spis. jazyka v soustředění na problematiku variantnosti spis. normy (připomněl i rozdíly z hlediska kodifikace) a u některých typů variant z hlediska úzu. — H. Faska a K. Gutschmidt věnovali pozornost rozlišení systémových a nesystémových variantních prvků. Podle Vl. Barneta zahrnuje teorie spis. jazyka jak varianty motivované strukturně jazykovými, tak i sociálně komunikativními faktory (oba typy rozlišil i H. Faska). V dnešní sovětské teorii variantnosti je obvyklé (především u K. S. Gorbačeviče) sledovat rozdíly ve variantnosti v jednotlivých rovinách jazykové stavby.[5] Této otázce věnoval pozornost i Vl. Barnet a naznačil různé aspekty variantnosti v souvislosti s touto diferenciací.

Cenné podněty, pokud jde o diferenciaci obsahu i charakteru pojmu varianta (a také norma) vzhledem k různým dílčím rovinám jevů, přinesl ref. A. J. Gorškova. Rozlišil tři roviny — rovinu jazykové jednotky, textu a stylu (stylové diferenciace spis. jazyka). Hlavní pozornost pak soustředil na variantní jevy v rovině textu a v rovině stylové diferenciace. Dotkl se přitom i aktuálních otázek hierarchie stylů v současném spisovném jazyce a hodnocení prvků jednotlivých stylů. Přitom stavěl do popředí vzájemnou závislost a podmíněnost jevů z jednotlivých rovin.

Volnou souvislost s řešenou tematikou mělo sdělení G. Dell’Agaty. Autor využil pojmů dignitas a norma, s jejichž rozlišením se pracuje v italské lingvistice, k obsahové diferenciaci termínů důležitých pro pochopení jazykové situace v Bulharsku na poč. 19. stol. („prostý jazyk, starý a nový mateřský jazyk, slavjano-bulharský, slavjanský jazyk”).

 

2. Vedle úsilí o obecné vymezení pojmu varianta a variantnost z různých aspektů a vedle podrobného sledování jeho terminologického označení věnovala se na zasedání znovu pozornost klasifikaci variant (variantních prvků). Prohloubeně se k této otázce vrátil především D. Brozović, a to i v souvislosti se svým odlišným stanoviskem ve věci terminologického označení jevu. Jak jsme už uvedli, D. Brozović doporučuje ponechat termín varianta jen pro význam ‚variantní soubor prvků, subsystém v rámci spisovného (standardního) jazyka‘, tedy pro význam, s nímž pracuje především sociolingvistika (ale také teorie spisovného jazyka). Pro význam ‚variantní prvek‘ pak doporučuje volit termín dubleta a pro stav, který se vyznačuje existencí dublet, označení dubletnost. Třebaže se na krakovském zasedání nedospělo ve věci terminologie k plnému sjednocení stanovisk, přece jen otevřené projednání problematiky — i terminologicky složité — přispělo k ujasnění a prohloubenému a diferencovanému poznání složitých jevů. Ukázalo se zároveň, že terminologické rozdíly jsou těsně spjaty s určitým pojetím, a je proto nesnadné přijatou terminologickou bázi prostě opustit a nahradit jinou. Není pochyby o tom, že polysémnost termínu varianta má určité nevýhody. Bylo by ovšem možné tuto polysémnost odstranit tím, že se bude, především v teorii spis. jazyka, mluvit o variantních prvcích (prostředcích) na straně jedné a o variantních souborech, subsystémech na straně druhé. Nevýhody má ovšem v navrhovaném užití i termín dubleta (popř. dubletnost); vystupuje u něho do popředí rys párovosti, a ten není nutně přítomen v daném pojmu (proto např. mluvil A. Mladenović o dubletních a „tripletních“ vztazích). Kromě toho není v současném terminologickém úzu zcela ustálen ani jedno[39]značně vyhraněn (v původním užití měl význam užší a byl spojen s diachronním aspektem); nevýhodou je i to, že navozuje statické pojímání jevu (na rozdíl od termínu varianta, variantnost).

D. Brozović vyšel ve svém ref. z klasifikace, kterou podal na moskevském zasedání, ale prohloubil ji a modifikoval ve dvou směrech: jasně odlišil tzv. variantové dublety,[6] tj. dubletní prvky, které mají původ v příslušnosti k dvěma různým variantním útvarům, subsystémům, od dublet ostatních a plasticky naznačil možnosti přechodu z jedné skupiny do druhé, tedy vývojově dynamický charakter dublet. Se souhlasem přijal (stejně jako další účastníci zasedání) Jedličkovu klasifikaci variantních prvků na historické (historicky proměnné), regionální (Brozović navrhl jako vhodnější označení varianty prostorové) a kontaktové;[7] sám bych dnes ještě doplnil variantní prostředky generační, vázané na příslušníky různých generací v daném synchronně pojatém období (nekryjí se plně ani rozsahem, ani charakterem s variantními prvky historicky podmíněnými).

Brozović rozlišil dvě skupiny dublet: A. dublety uvnitř daného idiomu, B. dublety „meziidiomové“ v rámci daného kódu (tuto skupinu tvoří právě jen dublety variantové, tj. dublety, které přísluší různým variantním útvarům v rámci jednoho spisovného [standardního] jazyka). V první skupině pak rozlišuje podle statusu, který mají v spisovném jazyce a v systému jeho normy, pět podskupin: (1) dublety paralelní neboli volné, (2) nesymetrické, (3) nerovnocenné, (4) funkčně stylově polarizované, (5) areálově polarizované. Zvláštní postavení zaujímá přitom 5. podskupina; jako příklad uvádí Brozović i české ortoepické dublety typu [schoda] — [zhoda], tedy v naší terminologii oblastní, regionální varianty. Právem odlišuje dublety v této podskupině od všech předchozích skupin a podává jejich přesnou diferenční charakteristiku i ve vztahu k samostatné skupině dublet variantových. Určení a vymezení obou těchto typů dublet, variantových a areálových v terminologii Brozovićově, lze přijmout s plným souhlasem. Stejně oprávněné je i vydělení podskupiny funkčně stylových dublet, přičemž podané vymezení i ilustrační příklady ukazují, že je autor ve shodě s námi omezuje na krajní póly prostředků hovorových a knižních (resp. „nižších“ a „vyšších“ členů dvojice). Tomuto omezení ovšem plně neodpovídá terminologické označení, protože to umožňuje zahrnout i další stylově funkční rozdíly. V opozičním vztahu jsou v Brozovićově klasifikaci dvě podskupiny dublet, dublety rovnocenné a nerovnocenné, přičemž jejich opozičnost není u Brozoviće vyjádřena přímo v terminologickém označení; jen negativně vymezená podskupina má ve svém názvu popisné určení, kdežto podskupina opoziční je — v příklonu k terminologii fonologických variant — označena jako dublety paralelní neboli volné. Pojem nerovnocenné (nerovnoprávné) dublety se vykládá tak, že je jeden člen dvojice základní představitel kategorie nebo významu, druhý pak je pouze tolerován z hlediska normy. O tolerování některých dubletních prvků z hlediska spisovné normy se dnes někdy mluví i v české lingvistice, např. u jevů ortoepických.

Rovnocennost, resp. nerovnocennost dublet bylo by však možno chápat i v poněkud jiném smyslu, bylo by možno toto rozlišení ještě prohloubit. Dublety rovnocenné se vyskytují u jednotlivých lexémů nebo jejich menších skupin (srov. např. lok. sg. m. v okrese/v okresu, gen. sg. trojúhelníku/trojúhelníka ap.). Naproti tomu nerovnocennost dublet vystoupí do popředí, přistupujeme-li k tomuto jevu z hlediska celého paradigmatického typu. Tam bývá zpravidla jedna dubletní koncovka základní (srov. toto určení u jednotlivých paradigmatických typů v České mluvnici B. Havránka a Al. Jedličky); to znamená, že je základní z hlediska distribuce u jednotlivých jmen nebo sloves, že je ji možno užít vždy, pokud nejsou dána některá [40]omezující pravidla, že je i z hlediska vývojového perspektivní. Tak je např. v lok. sg. neživ. m. základní koncovka -u, kdežto výskyt dubletní koncovky -e je vázán na jisté podmínky (přitom však nelze mluvit o pouhém tolerování z hlediska normy).

Značná pozornost byla v referátech věnována i vývojovému pohybu variant; k vývojovým rysům bylo pak přihlédnuto i při klasifikaci typů variant. Vycházelo se přitom z obecně přijímané zásady, že vývoj spisovné normy probíhá skrze varianty. Zajímavá pozorování variantnosti v horní lužičtině z hlediska vývojového zobecnil v klasifikačním rozlišení H. Faska. Vydělil varianty, které jsou podmíněny vnitřním vývojem jazykového systému, od variant externě podmíněných, vznikajících ve spisovném jazyce interferencí s normou regionálně omezených útvarů národního jazyka. Rozdíl mezi oběma typy variant se projevuje i v tom, že varianty externě podmíněné nejsou nikdy stylově příznakové, jde u nich o rovnocennou koexistenci od původu diferencovaných dublet. Domnívám se, že tento rys, potvrzený lužickou srbštinou, nemá obecnou platnost. Pokud jde o varianty podmíněné interním vývojem, třídí je Faska do tří podskupin: v krajních podskupinách je příznakový člen představován jednak prvkem inovačním, jednak prvkem zastaralým nebo zastarávajícím, ve střední podskupině pak jsou oba členy stylově neutrální, jde o fakultativní variantu.

Prameny variantnosti v normě se souhrnně zabýval St. Urbańczyk. Vyšel z často zdůrazňovaného tvrzení, že se variantní prostředky tvoří stále a připomněl některé základní opoziční vztahy mezi variantními prvky, podmíněné jejich původem (spisovný — nespisovný prvek, celonárodní — regionální, slangový prvek, domácí — přejaté slovo, archaismus — neologismus). V historickém osvětlení se pak zabýval hodnotícími kritérii v oblasti variantnosti a doložil, že jejich počet s rozvojem jazykovědy vzrůstá. Pozornost věnoval i postojům uživatelů jazyka k variantním prostředkům (dožadují se jejich rozlišení významového nebo stylového, některé hodnotí jako chyby ap.).

Prameny variantních prvků podobným způsobem rozbíral v úvodní části svého referátu E. Pauliny. Vidí jejich původ v rozdílných nářečích, v různých etapách kulturního vývoje a v interferenci cizího jazyka. Přitom je variantnost v každém spisovném jazyce specifická i z hlediska jejích pramenů. Za projev variantnosti nepokládá E. Pauliny rozdíly vyplývající z příslušnosti prostředků k různým vyjadřovacím sférám, okruhům (např. k dětské řeči) a stylům. Existuje ovšem variantnost i v rámci prostředků jedné stylové vrstvy, např. odborné. E. Pauliny zdůraznil, že právě tyto varianty, které jsou výsledkem podobných společenských potřeb, podobné společenské situace i podobných komunikativních podmínek, mohou být vhodným předmětem konfrontačního rozboru. Podal pak ukázku takového rozboru konfrontací paralelních textů ruských, polských, bulharských a českých z čas. Otázky míru a socialismu, přičemž sledoval výskyt předložkových výrazů vzniklých z předložkových pádů v poměru k předložkám jednoduchým. Došel přitom k těmto závěrům: a) v určitých komunikativních sférách se uplatňují stejné tendence,[8] ale jejich projevy a realizace se liší v závislosti na gramatické struktuře (na strukturních vlastnostech) jazyka, b) realizaci ovlivňují rozdílné podmínky historického vývoje, popř. i rozdíly v jazykové politice, c) při existenci těsného kontaktu mezi jazykovými společenstvími setkáváme se s ovlivňováním spisovných jazyků prostřednictvím překladů.

 

3. Referáty podávající rozbor a charakteristiku variantních prvků v jednotlivých spisovných jazycích volily materiál převahou z morfologické roviny jazyka.

[41]G. Hüttlová-Worthová vyšla ve svých úvahách o variantnosti z morfologického materiálu vybraného z nové slovníkové příručky spisovné ruštiny Trudnosti slovoupotreblenija i varianty norm russkogo literaturnogo jazyka (red. K. S. Gorbačevič, Leningrad 1973). Vyzdvihla dynamický přístup ke spisovné normě, jehož projevem je přiznání široké variantnosti, ale ukázala zároveň, jak určení a hodnocení variantních prostředků ve spisovné normě působí v konkrétních případech značné potíže; projevuje se přitom i nejednotnost v chápání některých vrstev prostředků, např. hovorových, z oblasti tzv. prostorečija ap.

Z konfrontačního hlediska byl zajímavý už sám repertoár variantních prvků v jednotlivých spisovných jazycích; v některých případech pak zvolené a interpretované příklady dovolovaly hledat a v diskusi připomínat konfrontační paralely. Např. B. Koneski ukázal při charakteristice změn v kodifikaci spis. makedonštiny z let 1945, 1950 a 1969, jak se uvedené kodifikace vyrovnávaly s variantními koncovkami nom. pl. m. -ovi a -evi, při jejichž volbě se v úzu, popř. ve spis. normě v různé míře projevovaly tendence k hláskové disimilaci (u jmen zakončených na -ej je proto jen koncovka -ovi, srov. zmejovi, ale broevi, stroevi aj.; v lidovém jazyce se uplatňuje tato tendence ještě šíře, koncovku -ovi mají všechna jména, která mají v kmeni slova -e-, srov. ežovi, mečovi). Projevy tendence k hláskové disimilaci můžeme zjistit v některých případech i v morfologii spis. češtiny, srov. volbu koncovky -u v lok. sg. neživ. m. u jmen s kmenovým -e- (s výjimkou jména les), srov. na bezu, v dřezu ap.[9] Tendence k hláskové harmonii je v makedonštině dosvědčena v projevech uměleckých, např. volbou formy dobor (z existujících variant dobar, dober, dobor) ve spojení dobor zbor. B. Koneski věnoval pozornost i „prostorovým“ variantám, regionálním faktorům podmiňujícím jejich výskyt a uplatňujícím se při jejich volbě v kodifikaci.

I při převažujícím přístupu synchronním, ovšem dynamickém, byla věnována jak v teoretických příspěvcích, tak v materiálových rozborech pozornost některým jevům diachronním, vývojovému pohybu v oblasti variantnosti. Takto byl založen především ref. A. Mladenoviće. Různé projevy dubletnosti, resp. tripletnosti v současné spisovné srbochorvatštině (ve vok. sg. m. rovnocenný výskyt koncovky -e, -u, v instr. sg. m. dubletní -om, -em u některých jmen, v nom. pl. jednoslabičných [a některých dvojslabičných] jmen mužských koncovky -ovi, -evi, popř. -i v různých kombinacích a s různou distribucí, v gen. pl. u různých paradigmatických typů dubletní tvary -i, -iju: gostiju/gosti, -u, -a: slugu/sluga, -i, -a: molbi/molba, smetnji/smetnja) vyložil z hlediska jejich historického vývoje a prognosticky se vyslovil i o dalším vývoji, v němž předpokládá převládnutí jedné z variant, tedy oslabení variantnosti v daných jevech.

V této souvislosti je možno se zmínit o jednom typu variantnosti v současné spisovné češtině, zajímavém rovněž z hlediska vývojového. Jde přitom o působení a střetání dvou faktorů, interně vývojového (užijeme-li termínu Faskova) a lokálního, prostorového. V lok. sg. neživ. m. pozorujeme z hlediska interně vývojového v současné spis. češtině ústup tvarů s variantní koncovkou -e ve prospěch tvarů s dnes základní koncovkou -u. Tvary na -e jsou však zároveň příznakové regionálně, vyskytují se v běžně mluveném jazyce ve východní oblasti našeho jazykového území, a to podporuje v některých případech i jejich variantní užívání v jazyce spisovném. Vzhledem k celkovému interně vývojovému pohybu stále hojnějšího uplatňování tvarů na -u (u jmen nově tvořených, u nových jmen přejatých a u některých skupin jmen vymezených podle jejich zakončení se objevují jen tyto tvary) by nebylo vhodné rozšiřovat v kodifikaci variantní tvary na -e u dalších jmen na -r, i když [42]jsou ve východní oblasti v běžně mluvených projevech obvyklé (srov. na výboře, na klavíře, a také u neuter na metře k metro ap.). Opačný je poměr interně vývojového pohybu a oblastního rozložení u variantních podob jednoslabičných infinitivů (na -t) s kmenovým -e/-ě/- nebo -í. Z hlediska interně vývojového pozorujeme celkový ústup podob s -í-, které jsou zároveň charakteristické pro běžně mluvený úzus v západní oblasti (z normy spisovné i z běžně mluveného úzu zcela ustoupila podoba smít — je jen smět, zastaralé je lpít proti základnímu lpět, rovnocenné zůstávají podoby hřmět a hřmít a za hranicemi spisovnosti jsou podoby mět (za spis. mít) a chtět (za chtít), které jsou ovšem v běžné mluvě ve východní oblasti obvyklé). Tyto příklady ukazují, jak je třeba citlivě analyzovat fakta souvisící s variantností spis. normy a jak teoretické prohloubení problematiky spolu s konfrontačním aspektem mohou přispět k řešení problémů kodifikačních, majících význam pro současnou spis. praxi.

Materiál z oblasti syntaktické v současné spisovné polštině podrobila rozboru D. Buttlerová. Rozlišila dvojí chápání termínu syntaktická varianta (a. dvě realizace téže struktury podmíněné faktory kontextovými, b. konstrukce mající stejnou funkci a z hlediska normy rovnocenné) a pro potřeby své analýzy vymezila dnes velmi aktuální pojem-termín valence; valence se týká struktury sémantické a její formální morfologickosyntaktické reprezentace (vyrovnala se i s termíny, kterých se pro jevy z této oblasti užívalo především v lingvistice polské, tj. konstrukční dublety, syntaktická synonyma, „skladnia wieloraka“). Vyzdvihla skutečnost, že lze případy variantnosti v oblasti valence zjišťovat u sémantických skupin nebo slovotvorných typů. Při analýze pak rozlišila prvky neomezeně zaměnitelné, jednostranně zaměnitelné a vzájemně vylučitelné a zjišťovala faktory, kterými jsou tyto typy podmíněny. Rozšíření teoretického pohledu i materiálové základny na jevy z oblasti valence je plodné a podnětné a volá v další fázi po prohloubení konfrontačním.

Jak referáty, tak velmi živá a bohatá diskuse (její problémové shrnutí z pera Vl. Barneta přinese sborník z konference, který vydá v r. 1977 Polská akademie věd) umožnily plodnou výměnu názorů na složitou a mnohostrannou problematiku variantnosti a poskytují vhodné východisko k syntetickému pohledu. Byla sice vyslovována stanoviska protichůdná, jak pokud jde o základní vymezení jevu, tak o hodnocení případů variantnosti v konkrétním jazyce, ale na druhé straně se objevilo i mnoho myšlenek shodných, které se v různých obměnách a kontextech opakovaly. Byl specifikován přístup teorie spisovného jazyka k problematice variant ve vztahu k jiným disciplínám. V souvislosti s vymezováním pojmu se řešily i složité otázky terminologické a právě i jejich osvětlení v širokém záběru přispívalo k prohloubenějšímu poznání problematiky. Značného sblížení se dosáhlo v klasifikaci typů variantních prostředků, přičemž se ujasňovala výchozí klasifikační kritéria (byl přijímán funkční aspekt vedoucí ke klasifikaci diachronní, rozlišilo se a zdůraznilo strukturně systémové hledisko v rozlišení od zřetele k mimolingvistickým faktorům — odtud i pozornost věnovaná pramenům variantnosti). Ke kladům patřily i pokusy o konfrontační vidění zkoumané problematiky, popř. i o konfrontační analýzu dílčích jevů. Lze konstatovat, že celé jednání bylo vedeno úsilím vytvořit pracovní předpoklady pro konfrontační charakteristiku variantnosti normy ve spisovných jazycích slovanských. Proto se ukazuje potřebné vypracovat model variantnosti v současných spis. jazycích (k tomu směřoval např. D. Brozović), předmětem konfrontace pak učinit rozdíly v jeho naplnění. Po té stránce má značný význam i předložený ilustrační materiál, především z oblasti morfologické, který může být podkladem pro konfrontaci celkového inventáře variantních prostředků ve spis. slovanských jazycích i jejich jednotlivých typů. Diference se projevovaly v hodnocení variant z hlediska spis. normy — ještě větší rozdíly jsou asi mezi jednotlivými lingvistickými centry. Existence variantních prostředků ve spis. normě se však přijímala jako objektivní fakt, přičemž se shodně zdůrazňovala vývojová proměnnost variantních prostředků a jejich dynamika.

Slovo a slovesnost, volume 38 (1977), number 1, pp. 35-42

Previous Zdeněk Starý: O stylové indiferenci

Next Karel Hausenblas: O různých přístupech k výkladu věty a jevů styčných