dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Ze staročeské terminologie sociálních vztahů (pán)

Alena Fiedlerová a kol.

[Discussion]

(pdf)

Из древнечешской терминологии социальных отношений (pán) / Quelques exemples de la terminologie des rapports sociaux en vieux tchèque (pán)

Důležitou součástí studia terminologie středověkých sociálních vztahů je rozbor staročeského pojmenování šlechty. V našem příspěvku se pokusíme o analýzu sémantické struktury stč. slova pán. Tato analýza totiž ukazuje, že jde o základní, klíčový výraz, z něhož se vyvinuly i další jednotky z okruhu pojmenování středověké šlechty (panstvo, panovati, panovník, panstvie, panošě atd.).

Abychom si usnadnili pochopení jednotlivých významů slova pán, zastavíme se nejprve u významové stránky středolatinských výrazů dominus a baro. Ve středověké latině je dominantním významovým rysem slova dominus mocenská nadřazenost jedince nad služebníkem a sluhou. Dominus je v opozici jednak ke cliens, jednak k servus.[1] Slovem dominus se označuje buď muž, jemuž jsou podřízeni jiní svobodní členové společnosti, nebo je to označení muže, který přikazuje nesvobodným. Ukazuje se, že už v klasické latině slovo dominus pojmenovávalo pána domu, hospodáře, za císařství to bylo uctivé označení císaře, ale i majitele pozemků a otroků. V počátcích feudalismu ve Francii se tituluje král jako dominus; dominus je však i název pro svobodného lenního pána, jenž ovládá vazaly. Zároveň od 9. stol. je jako dominus označen otec rodiny nebo manžel. Teprve od 10. stol. se v pramenech dominus nazývá vlastník pozemků a poddaných (o. c. v pozn. 1, s. 90—95). Za charakteristický rys lidí zvaných domini se považuje válečnictví a vedoucí podíl na bojích a válkách.[2]

I slovo baro mění ve Francii své významy. Nejprve je to ‚svobodný muž‘, pak ‚mocenský činitel‘, zvl. ‚králův rádce a úředník‘ a nakonec ‚vyšší šlechtic‘ (o. c. v pozn. 1, s. 124n.).

Protože nemáme k dispozici analogické rozbory slova dominus ze středověké latiny u nás, musíme se spokojit s výsledky, ke kterým dospělo bádání v zemi, kde feudální zřízení mělo vyspělou formu již o 100—200 let dříve než u nás, a kde se tedy i sociální terminologie vyvíjela dříve a vzhledem k sociální struktuře i poněkud jinak než ve staré češtině. Náznak sémantické struktury slov baro a dominus ve středověké Francii nicméně může usnadnit naše zkoumání a podobně nám může pomoci i širší pohled na scholastické, filozofické souvislosti pojmu dominus.

Středověké pojetí pojmu dominus je poplatno aristotelismu.[3] Aristoteles shledával dvě formy protikladů v pojmu kyrios, a to v oblasti soukromí a veřejnosti. V soukro[54]mém domě stojí pán proti sluhovi - otrokovi a na veřejnosti se proti pánovi - vladaři staví svobodný člen obce, ovládaný. Aristoteles zároveň promítl toto politicko-mocenské rozdělení do oblasti morálně psychologické a chápal protiklad pán - sluha i jako antitetickou dvojici duše - tělo. V městské polis odpovídá vladaři rozum a ovládaní jsou přirovnáváni k iracionálním žádostem a choutkám, jež musí být pánem (rozumem) zvládány.

Aristotelovo pojetí pojmu pána a panství se stalo základem pro scholastickou filozofii, převzal je jak Augustin, tak i Tomáš Akvinský. Na aristotelovské základně bylo možno souhlasit s nezbytností dělit lidi na pány a otroky (poddané) i s nutností udržovat třídní rozdíly mezi lidmi ku prospěchu celku. Posun úvah do morální sféry umožnil Tomášovi zdůvodnit oprávněnost nadvlády pánů nad poddanými paralelou s nadvládou duše nad tělem a rozumu nad pudy a smyslovými žádostmi v duchu křesťanského transcendentalismu (o. c. v pozn. 3, Sp. 1090).

Přehled významů slova pán ukáže, že i u nás aristotelismus tvoří širší rámec tohoto pojmu.

Slovo pán se objevuje ve staročeských památkách sice v dokladech z nejstaršího období (konec 13. stol. až 1350), ale i to je, jak soudíme, již příliš pozdě pro to, aby bylo možno analýzou sémantické struktury řešit spornou otázku etymologickou. Na základě této analýzy můžeme pouze usuzovat, že je správné opustit domněnku o přechodu slova išpán v pán. Větší pravděpodobnost má podle našeho názoru etymologický výklad, podle kterého se slovo pán objevilo jako doplněk k substantivu paní, ‚manželka otce velkorodiny‘.[4] Vrátíme-li se k výše uvedenému náčrtu aristotelovského pojetí, pak by takový etymologický výklad souvisel nejspíše s opozicí pán - sluha, a tudíž spíše se soukromou nadřazeností hlavy rodiny nad rodinou, otroky a čeledí.

Naše analýza nemůže uvedený výklad ovšem plně potvrdit, ale ani vyvrátit, právě tak jako nemůže rozhodnout o jiné etymologické hypotéze, která vychází z dochované podoby hpán (AlxB, AlxM, Comest[5]) a předpokládá vztahy slova hpán k staroindickému gopan a gpan a tím i sémanticky k nadřazenému postavení strážce, hlídače stád a velitele. Tento etymologický výklad[6] hledá tedy v aristotelovském vymezení pojmu pán souvislosti s nadřazeným postavením vládce ve společnosti a na veřejnosti. I když snad náš sémantický rozbor naznačí větší pravděpodobnost Hujerova etymologického výkladu, nebude s to spornou otázku řešit, protože jazykové doklady máme ve staré češtině k dispozici až z konce 13. a z počátku 14. stol.

 

Z let 1300—1350 máme doloženo pět významů slova pán:

1. muž osobně svobodný, nadřazený ostatnímu obyvatelstvu svou politicko-vojenskou mocí, urozeností a majetkem (ne vždy pozemkovým); šlechtic;

2. muž vlastnící pozemky a ovládající poddané; feudální vrchnost světská i církevní;

3. uctivé oslovení a titul nadřazeného mocenského činitele — vladaře, krále, knížete, šlechtice, ale i biskupa a preláta, později např. i měšťana;

4. muž nadřazený služebnictvu; hospodář; správce;

5. Bůh, vládce nebe a země.

[55]Jak je zřejmé, všech pět významů respektuje aristotelovské štěpení pojmu dominus a vztahuje se k moci jak veřejné, tak i soukromé.

Daleko nejčastěji se setkáváme v l. 1300—1350 s významem č. 1. V Alexandreidě jej nacházíme ve všech 7 výskytech (AlxV 2444, AlxH 186, AlxBM 235, AlxV 1487, AlxV 1482, AlxV 246, AlxB 183). V opozici proti majetným šlechticům, zaujímajícím vedoucí postavení v boji, stojí chuzšie (AlxV 1487) nebo panošě (AlxV 2444). Pán je ovšem v sociální struktuře řazen níže než vévoda, kníže, markrabě a král, do jejichž družiny patří. Pokud jde o příznak majetku, nejde patrně o majetek pozemkový, alespoň žádný doklad o tom přímo nesvědčí. Jsou to nejspíše zbraně, zbroj, koně a skvosty. Výrazným rysem šlechty je v Alexandreidě urozenost. Připomínají se urození předkové (AlxV 1487), naznačuje se možnost sociálního vzestupu, kdy „z chuzších bývají páni“ (AlxV 246)[7] a zdůrazňuje se úloha cti, základ morálního kodexu šlechty. To vše přispívá k vyhranění významu č. 1 u slova pán.

I v Dalimilovi je z 84 výskytů slova pán v 64 případech (takřka 80 %) zachycen význam č. 1. Na rozdíl od Alexandreidy jde však většinou o muže nadřazené nad ostatní svobodné i nesvobodné obyvatelstvo výraznou politickou, ba přímo stavovsky chápanou mocí. Sémantický komponent vojenské moci je u významu 1. slova pán akcentován jen zcela mimořádně. Synonymem ke slovu pán je v Dalimilovi zeman, zeměnín (ve 35 výskytech). Rozdíl je snad jen v tom, že slovo zeman je vždy označením šlechtice pocházejícího z českých zemí, zatímco slovo pán může být i označením šlechtice přišlého z ciziny nebo v cizině usedlého.[8]

Páni jsou hodnostáři z okruhu panovníka, kteří se podílejí na výkonu státní moci a nejčastěji jsou charakterizováni adjektivem čeští (přirozeně ve smyslu teritoriálně politickém). Dalšími nejčastěji užívanými přívlastky jsou naši, dobří, velicí, většie, mocní, šlechetní; to opět svědčí o tom, že pán je šlechtic, disponující mocí a pyšnící se urozeností a souborem určitých morálních vlastností.

I v Knize rožmberské, mluví-li se o pánovi, jde většinou o šlechtice, který má být pohnán před zemský soud — je to opět význam č. 1 slova pán. V protikladu k pánovi jsou designáty slov panošě a lidé, při čemž je obtížné rozhodnout, zda to jsou lidé poddaní nebo lidé svobodní, kteří jsou jen ve služebném postavení k pánovi.

Význam č. 2 (‚feudální vrchnost‘) má na rozdíl od významu č. 1 v citovaných památkách překvapivě malou frekvenci. V Alexandreidě např. se s ním nesetkáváme vůbec, v Dalimilovi lze pouze ve třech případech říci, že pán je vrchností, ovládající pozemky s poddanými (asi 5 % všech výskytů slova pán). V Knize rožmberské pak jde o „pána dvora“ (LF 7, 1880, 267) a pána a „jeho ľudi“ (tamtéž, s. 286), což mohou být poddaní. Jinak není tento význam slova pán v pramenech z let 1300—1350 více doložen.

Zato však význam č. 3 (‚uctivé oslovení‘), který těsně souvisí s významem 1, je častým doprovodem titulatur šlechty. Sám Dalimil dobře naznačuje, jak se už na počátku 14. stol. rozšířilo uctivé oslovování nadřazených mocenských činitelů. Užívá k tomu slovesa pánkati (DalL 102, 48) ve významu ‚poklonkovati, zavděčovati se uctivým oslovením a titulaturou‘.

V Dalimilovi se uctivé oslovení nadřízeného mocenského činitele a vrchnosti objevuje ve dvojí formě. První je typu pan Vojslav, pan Smil, pan Havel ap., druhé pak klade důraz na rodové vztahy: pan Jan z Michalovic, pan Vilém z Valdeka atp. [56]V Rožmberské knize se uctivé oslovení slovem pan vůbec nevyskytuje. Nepochybně je rozdíl mezi Rožmb a Dal dán rozdílností pramene, odlišností básnického, kronikářského textu od textu odborného, právního. Platí patrně už tehdy zásada, kterou pro zemské právo zaznamenal později Všehrd: „Ale ve dskách žádný se pánem psáti nemá“ (VšehK 247a).

Pro 4. význam (‚hospodář, správce‘) máme z let 1300—1350 jen doklady ze žaltářů a z evangeliáře: ustavil jej pána domu svého a kniežetem všěho jměnie svého ŽaltKlem 104, 21 a hlavně oči sluh v rukú pánóv jich ŽaltWittb 122, 2 (-Pod, -Klem). V evangeliářích jde zejména o překlad L 14, 21, kde se objevuje pán, jenž přikazuje panoši (EvSeit) nebo sluhovi (EvVíd). Vedle slova pán najdeme ovšem jako označení ‚hospodáře, představeného rodiny a čeledě‘ i slovní spojení otec čeledinný (EvVíd).

Jak jsme již ukázali zmínkou o recepci aristotelovského pojetí pojmu pán scholastikou, je tedy zcela pochopitelné, že i ve staré češtině byl pán nejen nadřízeným ve společnosti, ve státě, nýbrž i doma, v rodině, ve svém domě.

Z hlediska vývoje tohoto významu slova pán je zajímavé srovnání uvedeného žalmu 104, 21 v nejstarších překladech staročeského žaltáře. Zatímco citovaný ŽaltKlem má ustavila jej pána domu svého, v ŽaltWittb čteme hospotú domu svého a podobně i na témže místě v ŽaltPod (hospodú domu svého). Teprve ŽaltKap, který je svým vznikem kladen do konce 14. stol., má v onom verši opět pánem domu svého. Zdá se, že stará čeština na počátku svého historického vývoje užívala ještě pro označení ‚hospodáře, představeného rodiny a čeledě‘ spíše slova hospoda a užití slova pán v tomto významu je patrně pozdější (až asi v pol. 14. stol.). Pokud jde o ŽaltKlem, vede nás skutečnost, že dané místo překládá slovem pán, k jistým pochybnostem o správnosti datace vzniku této památky, jak ještě ukážeme dále.

Podobně se patrně vyvíjel i význam č. 5 slova pán, totiž ‚Bůh, Kristus jako všemocný vládce nebe i země‘, který se objevuje ve staročeských památkách někdy v první polovině 14. stol.

S tímto zjištěním je zdánlivě v rozporu skutečnost, že slovo pán ve významu ‚Bůh‘ máme doloženo právě v nejstarších jazykových památkách z doby před r. 1300, a to v modlitbě Věři a v tzv. zpovědní formuli starobrněnské (LyrDuch 60; LyrDuch 65, 2 a 65, 11; LyrDuch 66, 50 a 66). Po našem soudu nelze ovšem tyto doklady zařadit už před r. 1300, protože rukopisy, v nichž jsou zachovány, pocházejí z 2. pol., resp. z konce 14. stol.[9] Sám editor upozorňuje např., že jedna z variant modlitby Věři ze 14. stol. uvádí místo slova pán slovo hospodin (o. c. v pozn. 9, s. 87 až 89) a bezděčně nám tak připomíná, že obě slova stála k sobě původně v nejužších vztazích a byla v určité době synonymy. Je proto nutno věnovat pozornost sémantickému vývoji slov hospodin a hospoda a srovnat je s uvedenými poznatky o významech slova pán.

Slovo hospodin je hojně doloženo v nejstarší vrstvě do r. 1300 (např. Túl 30b; LyrDuch 62, 3; 67, 1 a 5; 71, 18; 73, 21 ap.), do r. 1350 (AlxBM 293; LegMar 2a; LegDět 1a), po r. 1350 (JiřV 1a; JeronM 15a; EvZimn 2a; ŽaltPod 1, 2; Vít 25b; BiblDrážď L 20, 42; HradRad 67b; UmučRoud 3b; KlarGlos 2406; ComestC 17a atd.) a vždy jen ve významu ‚Bůh‘ (za lat. deus n. dominus). I v pozdějších obdobích se tento význam mnohokrát vyskytuje. Jen někdy je tak vysloveně jmenován Ježíš Kristus (např. LegDět 1a; BiblDrážď L 24,3; KristA 36b aj). Pro náš účel nutno zejména zdůraznit, že jednoznačný význam slova hospodin je bohatě doložen od vrstvy A přes vrstvu B a C až do 15. stol. V textech o Bohu a Ježíši Kristu se do 14. stol. užívá slova hospodin převážně.

I u slova hospoda se přechodně na krátkou dobu objevuje význam ‚Bůh, Ježíš [57]Kristus‘ — avšak až po polovině 14. stol. (např. KristA 87b, 27a, 35a; BibliDrážď Jr 34, 5; OtcB 41b ap.).

Ve 13. stol. a v prvé pol. stol. 14. nemáme tento význam doložen. Známe však slovo hospoda v období z let 1300—1350, kdy se poprvé vyskytuje v našich památkách buď ve významu ‚pán nad čeledí‘ (AlxV 1309; AlxBM 267; LegJidM 84), ale i ‚pán nad obyvatelstvem, vladař‘ (AlxV 430; DalL 3, 44 a 34, 34 atd.). Už v prvé pol. 14. stol. je pak doložen i další jeho význam, a to ‚příbytek, sídlo‘ (RožmbB 37b). Ten postupně nabývá převahu a v druhé polovině 15. stol. se už zcela prosadil (např. ŽídSpráv 113; ChelčPost 109a; RokLukA 228a; ArchČ 14, 226; CestKab 12b atd.). Vedle tohoto základního významu je v druhé pol. 15. stol. živý i význam ‚pán‘ — ovšem jen v náboženských textech (PasKal Dlb a Lla).

V 15. stol. mizí opět ze sémantické struktury slova hospoda úplně význam ‚Bůh, Kristus‘. S těmito změnami a s pozvolným ústupem starého slova hospodin (‚Bůh, Kristus‘) asi od 15. stol. nerozlučně souvisí pak vývoj a frekvence 5. významu slova pán. Tento poměrně mladý význam, objevující se u slova pán podle našich zjištění zřejmě až v polovině 14. stol., začíná mít závažné místo v sémantické struktuře tohoto výrazu.

Oba poznatky o vývoji sémantických struktur slov hospodin a hospoda posilují naši skepsi vůči dokladům o užití slova pán ‚Bůh, Kristus‘ už v jazykových památkách před r. 1300. Víme-li, že první překladatelé bible do češtiny pracovali pod vlivem církevní slovanštiny,[10] pochopíme, proč se v nejstarších biblických textech ve staré češtině slova hospodin a hospoda stala pojmenováním Boha a proč není pravděpodobné, že by se už před r. 1300 dostalo do náboženských textů slovo pán. Je třeba zkoumat ovšem dále, jaká je situace v našich nejstarších žaltářích a evangeliářích, pokud jde o užití slov hospodin a pán.

 

Výskyty slova pán v žaltářích:

 

ŽaltWittb

ŽaltPod

ŽaltKlem

ŽaltKap

Číslo žalmu

I. pol.

po pol.

před pol.

konec

 

14. stol.

14. stol.

14. stol.

14. stol.

8,2

hospodine

pane hospodine

hospodine

hospodine

11,5

hospodin

hospodin

hospodin

pán

94,3

hospodin

hospodin

hospodin

pán

104,21

hospotu

hospodu

pánu

pánem

122,2

pánóv

pánóv

pánóv

pánóv

135,3

hospodinu

hospodinu

hospodinu

pánu

 

hospodinovému

hospodinovému

 

pánov

135,26

hospodinu

hospodinu

hospodinovi

pánu

 

hospodinovému

hospodinovému

hospodinóv

pánóv

 

[58]Slovo pán se nevyskytuje ve zlomcích žaltářů dochovaných z období před r. 1300 (ŽaltGlosMuz, ŽaltM). Zde se objevuje vždy výhradně slovo hospodin.[11] Přehled žaltářů z prvé a druhé pol. 14. stol. již ukáže, jak slovo pán postupně pronikalo do textů a nahrazovalo — i když jen částečně — slovo hospodin, jež zůstává ovšem stále ještě ve 14. stol. v žaltářích nejběžnějším označením Boha.

Přehled uvedený na s. 57 ukazuje přesvědčivě, jak se během 14. stol. v textech žalmů uplatňovalo slovo pán zejména v ŽaltKap (konec 14. stol.). Pomineme-li v. 122, 2, kde se objevuje slovo pán ve význ. č. 4 a ŽaltPod 8, 2, kde slovo pán není označením Boha, nýbrž slavnostním oslovením vládce lidí a nebes (význam 3; srov. Vulgáta domine dominus), pak se v ŽaltWittb a ŽaltPod ve význ. ‚Bůh‘ užívá jen slova hospodin.

Jediný spolehlivý doklad slova pán na význam ‚Bůh‘ pro 1. pol. 14. stol. najdeme tedy opět v ŽaltKlem, v památce, u níž jsme se s podobným případem setkali už u významu č. 4 (‚hospodář‘).

Znovu se proto vrací otázka, zda nedatovaný ŽaltKlem je editory správně vročen do prvé poloviny 14. stol. Naše rozbory naznačují jisté pochybnosti. Pokud jde o užití slova pán (ve význ. 5 a pod. i ve význ. 4), jeví totiž ŽaltKlem zřetelné tendence přechodu k textu ŽaltKap z konce 14. stol.

Z našeho zkoumání sémantické struktury tedy plyne: ŽaltKlem je blíže k ŽaltKap, vznikl asi kolem poloviny, ba spíše po polovině 14. stol. než na jeho počátku. Do jeho textu postupně proniká slovo pán a nahrazuje slovo hospodin. Kromě vlastního textu žalmů ukazuje skutečnost, že ŽaltKlem byl těsně spjat s vývojem vzájemného vztahu slov pán a hospodin ještě i rejstřík, připojený k žaltáři dodatečně, v prvé pol. 15. stol. (na fol. 1a—12b). Obsahuje jednak stručné obsahy žalmů, jednak jejich přehled, v němž důsledně provádí záměnu slova pán za starší hospodin (fol. 1 a, b).

Důkazy o pozdějším vzniku ŽaltKlem lze rozhojnit ještě dalšími příklady lexikálních změn. Už editor ŽaltKap[12] např. upozornil, že text tohoto žaltáře užívá spolu se ŽaltKlem slovesa panovati tam, kde starší skupina žaltářů (ŽaltWittb a ŽaltPod) má vlásti, a uzavřel, že ŽaltKap v mnohém souhlasí se ŽaltKlem (tamtéž, s. 32). Podobně je tomu i se slovem sbožie (v ŽaltWittb a ŽaltPod), jež je v ŽaltKlem a ŽaltKap nahrazeno slovem jměnie. Tento výraz se ovšem v příslušném významu v žádné staročeské památce z prvé poloviny 14. stol., pokud náš materiál ukazuje, nevyskytuje. Jedinou výjimkou je právě ŽaltKlem. Naproti tomu v druhé pol. 14. stol. (srov. BiblDrážď, Comest, JeronM, PulkR, KlarGlos aj.) už slovo jměnie je častější a zatlačuje zejména tam, kde jde o vlastnictví a majetkově právní věci, starší slovo sbožie.[12a] Vše to tedy nasvědčuje tomu, že ŽaltKlem je památkou spíše z pol. 14. stol., ba snad z let po r. 1350.

Vrátíme-li se po všech nezbytných odbočkách k významu č. 5 slova pán, smíme říci, že se označení Boha a Ježíše Krista tímto výrazem objevuje někdy až kolem roku 1350 anebo v prvních letech druhé pol. 14. stol. Tehdy zároveň ustoupilo i starší, dočasně v tomto významu užívané slovo hospoda a slovo pán se objevuje jako synonymum slova hospodin. Je vyloučeno, aby se tento význam objevil u slova pán už před r. 1300, jak by se zdál nasvědčovat text modlitby Věři a zpovědní formule starobrněnské. Naše rozbory zároveň naznačily míru vlivu církevněslovanského textu bible na prvé překlady biblických textů do češtiny.

[59]K týmž závěrům dospějeme i analýzou lexika nejstarších evangeliářů.[13] Mezi nejstarší vrstvu textů patří evangeliáře označené R, S, V a B (o. c. v pozn. 12, s. 32). Naproti tomu rukopisy K a O pocházejí z novější kompilace a souvisejí s druhou biblickou recenzí. Pro naše zkoumání má toto rozlišení různých chronologických fází vzniku stč. evangeliářů význam v tom, že právě starší skupina rukopisů (B, S, R, V) má v Mt 22, 43 hospodina, kdežto mladší vrstva z 15. stol. (K, H, O) na témž místě uvádí v textu pánem. I tím se potvrzuje, že se teprve v druhé pol. 14. stol. postupně objevovalo v náboženských textech slovo pán ve významu č. 5.

Po r. 1350 najdeme v jazykových památkách všech pět dosud uvedených významů slova pán. To však postupně zužuje svůj význam a počíná označovat i člena vyšší šlechty (význ. č. 6). Zatímco jsou u významu č. 1 v rovnováze všechny čtyři základní složky jeho struktury (politická moc, vojenská funkce, majetek, urozenost), po r. 1350 počíná vystupovat ve slově pán jako dominantní rys politická moc a urozenost. Uzavírá se do sebe skupina šlechty, jež zastává nejvyšší zemské úřady, zasedá na zemském soudu a může se pochlubit starobylou urozeností. Tyto změny sémantické struktury slova pán se dějí v období, kdy se názvem rytieřstvo, zemané, vládyky (později, tj. po r. 1380, i panošě) počíná označovat skupina nižší šlechty, jež nemá tolik politické moci a urozenosti jako páni, vyšší šlechta.

V ŘádZem je už 60 % všech výskytů slova pán (45) označením členů zemského soudu a zemských úředníků. Zpravidla byli členy zemského soudu nejen představitelé starých rodů, udržujících kontinuitu veřejné moci, nýbrž i členové nejmocnějších a nejbohatších rodin. Ze studií o vzniku šlechty víme, že se už od 12. stol. dělili vojenští a političtí předáci na starší a mladší, větší a menší, mocnější a méně mocné.[14] Teprve však ve 14. stol. se skupina mocnější, urozenější a bohatší šlechty pevněji semkla a politicky vytváří dokonce stav vyšší šlechty. Vývoj sémantické struktury slova pán naznačuje, že v druhé pol. 14. stol. byl tento sociálně politický proces dokončen do té míry, že vzniklo nové pojmenování skupiny šlechty, nadřazující se nad ostatní šlechtice (vedle lat. barones, domini i proceres, magnates).

Důraz na urozenost vyšší šlechty je patrný v ŘádZem v ustanovení, „aby poháněl rovný rovného podlé urozenie, tocížto pán pána, vládyka vládyku“ (ArchČ 2, 94). Vysloveně se pak rozlišuje ‚vyššie od nižšieho urozenie“ (ArchČ 2, 94—95) a „vyšší řád a rod od nižšieho“ (ArchČ 2, 97) a naznačuje se tak dělítko mezi vyšší a nižší šlechtou. Náš výraz vyšší šlechta nepochází ovšem ze středověké terminologie, je moderním termínem historiografickým, pokoušejícím se rozlišit a pojmenovat různé vrstvy středověké šlechty.

Nový význam slova pán je doložen i v dalších pramenech. Zdůrazňuje se mocenská pozice vyšší šlechty, nacházíme mocné pány (Vít 26a) nebo se přímo klade vyšší šlechta vedle ostatních šlechticů — šlechtici a páni (ŘádKorA 55b), popř. se i naznačuje nadřazenost vyšší šlechty nad stavovskou obcí s šlechtici a se pány s většími i s obcí (PulkR 43b). Členové zemského soudu jsou páni zemští (ŘádZem), jindy jsou to všichni členové vyšší šlechty, aniž se rozlišuje, zda zasedají na zemském soudě či nikoli (PulkR 9b).

Je třeba zdůraznit, že se až do konce období, jež zkoumáme (asi do r. 1500), vyskytují význam č. 1 (‚šlechtic‘) a význam č. 6 (‚vyšší šlechtic‘) slova pán vedle sebe. Od konce 14. stol. se ustavičně rozšiřuje okruh lidí, kteří jsou uctivě titulováni slovem pán (význam 3). Souvisí to nejspíše se snahou členů středověké společnosti naklonit si nadřízené činitele, vemluvit se do jejich přízně, jak to ukazuje na počátku 14. stol. už užití výrazu pánkati. Dalimil varoval šlechtice před neurozenými chlapy - [60]pochlebníky, kteří si lstivě chtějí pána získat, zítra jej však zradí: chlap svú volí tobě nic nedá, pánkaje tobě, svého časa hledá (DalL 102, 48). V druhé polovině 15. stol. se rozšířilo užití slova pán tak, že Chelčický vypočítal více než 20 církevních a světských hodností a úřadů, v nichž se titulují jednotlivci slovem pán (ChelčSíť 25b). Přemíru takových titulatur poznáváme i z nově vzniklého slovesa připánkati, jež znamená podobně jako starší pánkati ‚lichotivě oslovovat někoho slovem pán a tím se vemlouvat do jeho přízně‘. V listech se např. nadbytečně v r. 1492 připisuje ke jménu adresáta slovo pán, a tak se lidé snaží jiným „připánkati“ (ArchČ 10, 308, srov. i VýbAkad 2/2, 82).

Navíc je třeba vzít v úvahu neustálé proměny v sociálním zařazení vedoucích rodů a osobností. Mezi vyšší šlechtou a ostatními svobodnými členy středověké společnosti neležely nepřekročitelné hradby. Už v Alexandreidě (AlxV 246) je naznačována sociální dynamika, vzestup i pád šlechty, přechod z vrstev méně vlivných mezi členy královské družiny. Dalimil pak přímo naznačuje ustavičný pohyb, který některé rody z neurozenosti povznáší, jiné pak pro chudobu ponižuje: „z chlapóv šlechtici bývají a šlechtici syny chlapy jmievají“ (DalL 41). Tento sociální pohyb dolů a vzhůru zanechal nepochybně stopy i v sociální terminologii. Trvaly totiž nepřetržitě základní znaky šlechty: (1) podíl na veřejné a vojenské moci, (2) majetek, (3) urozenost.[15] Zároveň však vzestup i pád šlechtických rodů měnil nejvyšší skupinu šlechty, doplňoval ji novými rody, nebo zase naopak ji zmenšoval o ty jednotlivce a rody, které ztratily moc a majetek. Přitom ovšem stále byla šlechta jako celek privilegovanou a nadřazenou třídou nad poddanými a nevolníky. Všechnu tuto složitost pojmu šlechta zaznamenává i polysémie slova pán.

Už ve starších stadiích historického vývoje češtiny objevuje se i uctivé oslovení krále typu pan král. Po r. 1350 začíná však slovo pán označovat i přímo vladaře, vládce, panovníka (význam č. 7). Romulus je „první pán v Římě“ a Italicus je „té krajiny pán mocný“ (OtcB 159a), jindy je král a vladař zván „pán nade všechny panujície“ (PasMuzA 283). Sémantická struktura slova pán se tedy rozšířila o další význam, pán počalo označovat osobu disponující vrcholnou politickou mocí a nadřazenou všem ostatním pánům (‚vladař‘).

Tak jsou v průběhu jazykového vývoje slovem pán označovány postupně nejrůznější osoby mocensky nadřazené jako šlechtici a vrchnosti světské a církevní od nejnižších až k nejvyšším, ke králi. Současně se rozšiřuje sémantická struktura tohoto slova i v druhém směru. Jednak je slovem pán označován i hospodář, velitel, nadřízený (bez ohledu na míru urozenosti) a jednak se uctivé oslovení počíná vztahovat i na osoby neurozené, u nichž dokonce není možno předpokládat politickou nebo mocenskou nadřazenost. Oslovuje-li se světec „Milý mój pane“ (JeronM 55b), můžeme u něho předpokládat jedině snad nadřazenost duchovní, nikoli však mocensko-politickou nebo majetkovou. Takové oslovení už je pouze projevem úcty, oddanosti nebo obdivu, vůbec však nemusí být motivováno sociálně politickou inferioritou toho, kdo pána oslovuje. Jak daleko pokročil tento vývoj, je ostatně patrno i z toho, že po r. 1380 je už možné i oslovení „pane ševče“ (CestMil 15a). Slovo pán může už v tomto významu fungovat jako titulatura a oslovení pro zámožné a majetné vrstvy středověkého obyvatelstva bez ohledu na urozenost a míru osobní svobody.

V období let 1380—1410 rozšiřuje se i struktura významu č. 2 (‚feudální vrchnost světská i církevní‘) a užívání slova pán v tomto významu. Jednak se stále častěji mezi pány objevují preláti, kteří vůči poddaným vystupují jako vrchnosti (ŠtítKlem 84a), jednak se slovem páni označuje tzv. druhý stav ve „středověké sociologii“. [61]Páni zemští jsou v Jakoubkově překladu Viklefa „králové, kniežata, rytieři a panošě“ (JakVikl 181a), tedy ‚světské vrchnosti a panovník‘. Štítný obhajoval výmluvně učení o trojím lidu a spojoval pád původní rovnosti lidí s vrozenou lidskou zlobou, jež způsobila, že lidé „mosí nad sebú pány jmieti“ (ŠtítKlem 84a). Domníváme se, že je správné přičlenit toto užití k významu č. 2, neboť právě u Štítného je dobře vidět, že preláti vystupují v učení o trojím lidu dvakrát. Jednou jsou jako kněží zahrnuti do prvního stavu, jindy však, protože jsou i velmi často vrchnostmi, pány, stávají se součástí druhého stavu, který ovládá poddané, „chudinu“. Adjektivum zemský, jež jinde má jasný obsah stavovský (např. jednotliví úředníci zemští v díle Ondřeje z Dubé), tentokráte v těchto souvislostech zdůrazňuje moc pánů nad zemí, nad pozemky s poddanými.

Památky z let 1380—1410 ukazují i další zpřesnění významu č. 6 slova pán. Pojem vyšší šlechty se už jasně vyhranil a zejména prvek urozenosti, prokázané kontinuity šlechtického rodu, stal se dominantním rysem příslušnosti šlechtice ke skupině vyšší šlechty. Stále častěji se proto u subst. pán objevuje adj. urozený. Slovní spojení urozený pán nabývá v listech a v listinách od počátku 15. stol. charakteru přísně respektované diplomatické formule, která je prosazována zemským soudem.[16] Nebylo-li v listu ke jménu adresáta připojeno správné adjektivum, vznikal spor. Petr z Húzné a ze Stúpného si např. stěžuje na Budějovické v r. 1473, že mu v adrese píší „slovútnému“, ačkoli „prvé ste mi psali urozenému“ (ArchČ 5, 347).

Sémantický vývoj slov urozenie a urozený ukazuje, že teprve po pol. 14. stol. mění tato slova svůj původní význam. Až do té doby znamenala jen ‚narození‘ a ‚narozený‘. Po pol. 14. stol. však se už vypráví, že „najurozenější Židé bydléchu v Babyloni“ (ComestC 238b; za nobilis), anebo se připomínal ten, kdo „nad jiné zbožím nebo urozeniem se velebie“ (GestaB 26b). Ve významu slova urozený počíná se zdůrazňovat rodová nadřazenost, ušlechtilost rodu, z něhož jednotlivec pochází (např. ŠtítBojVyš 3b; PulkR 30a; CestMil 5a, 26a atd.). V r. 1402 čteme už o dávce placené „urozenému muži Stupkovi z Švamberka“ (ListPlz 1, 222) a v r. 1403 se např. tituluje „urozený pán Václav z Wartnberka“ (ArchČ 6, 7). Od té doby se stává běžnou součástí adres a oslovení strnulá formule urozený pán — je-li list určen členu vyšší šlechty. Prokop písař považuje v pol. 15. stol. tuto formuli za nezbytnou součást posílacího listu, zároveň však i za doklad znalosti písařského umění. Členu vyšší šlechty se v 15. stol. musí list adresovat urozenému pánu — jinak se odesílatel dotýká cti adresáta a dopouští se hrubé chyby (ProkArs 184b). Víme, že i nižší šlechta si pro sebe v průběhu 15. stol. vydobyla právo adresy urozenému — avšak nikdy se nesmělo k tomuto adjektivu doplnit substantivum pán. Slovní spojení urozený pán se stalo dokonalou společenskou vizitkou vyšší šlechty a zrcadlilo vzepjaté sebevědomí a pýchu českého panstva. V usnesení zemského sněmu moravského se v r. 1480 vysloveně požaduje, aby žádnému nebylo psáno „urozenému pánu“ v této zemi obyvateli, dokud onen obyvatel řádně neosvědčil „panstvie své“ (ArchČ 5, 402).

V naprosté shodě s posunem významu slova urozený je i nástup dalšího charakteristického výrazu nadřazenosti vyšší šlechty, a to uctivého oslovení typu Vaše nebo Jeho Milost. Sledujeme-li vývoj sémantické struktury slova milost, nacházíme je nejprve ve spojení s Bohem, Kristem, pak s arcibiskupem, s biskupy. Na královské listině je pro oslovení krále poprvé zjišťujeme za Václava IV. (např. ArchČ 9, 247). Vedle krále se oslovují jako Tvá Milost knížata, markrabata a hrabata (např. FlašRadaA 99b, ArchČ 6, 6 aj.). Zdá se, že po králi a po knížatech byli to členové nejpřednějšího českého rodu Rožmberkové, jimž se v listech a listinách poprvé píše „Vaše [62]Milost“ nebo „Tvá Milost“. Nejprve, pokud víme, je takto osloven Jindřich z Rožmberka v r. 1411 (ArchČ 21, 278) a Oldřich z Rožmberka v r. 1420 v listu Vodňanských (ListRožmb 1, 20). Od poloviny 15. stol. se toto uctivé oslovení připojuje stále častěji ke jménům panstva, popř. se píše o „Jeho Milosti“ atd.

Ještě u Prokopa písaře nenajdeme však pro užívání tohoto oslovení žádnou směrnici. U jmen šlechticů a panstva Prokop nic podobného nedoporučuje a nežádá (ProkArs 184b). Poučení v té věci objevíme spíše u Rokycany: „Ti v úřadech když sú, obecně chtie, aby jim lahozeno bylo: „A, pane, Vaše Milost“ a „Vašie Milosti“ má býti učiněno. Ješto Pánu Bohu tak nemluvie „Vaše Milost, Pane Bože“ (RokLuk 408a). Rokycanova kritika ukazuje, jak vzrostlo sebevědomí panstva a jak uctivé označení Vaše Milost doprovázelo poníženou úctu, kterou prokazovali podřízení panstvu. Sociální a mocenský vzestup panstva a vůbec šlechty našel svůj výraz nejen ve slově pán a ve slovním spojení urozený pán, nýbrž i v uctivém oslovení Vaše Milost.[17] Připomeňme znovu, že jak slovní spojení urozený pán, tak i sémantický vývoj slova milost naprosto přesně chronologicky souhlasí se změnou v sémantické struktuře slova pán a s nástupem významu č. 6. Ve svém souhrnu zachycují všechny tyto jazykové jevy formování pojmu vyšší šlechty, její nadřazenost nad ostatními skupinami šlechty a nakonec její aristokratickou uzavřenost v 15. stol.

Po r. 1410 je i měšťanstvo už feudální vrchností, která spravuje vesnice s poddanými. Je proto pochopitelné, že se rozšiřuje i pojem vrchnosti a Hus zahrnuje i měšťany mezi „pány světské“ (HusPostM 199a). Měšťané se tak stávají členy druhého stavu; tak Hus modifikuje středověké učení o trojím lidu ve prospěch měšťanstva.[18]

Z nové hospodářské a politické moci měst plyne i důsledek pro uctivé oslovení a titulaturu měšťanů. Už dříve jsme se zmínili o dokladu „pane ševče“ (ze stč. překladu Marca Pola). Po r. 1410 běžně nacházíme uctivé oslovení členů městské rady slovem pán. Jsou tu např. „dva staroměstská páni“ (TeigeMíst 1, 294) jako označení konšelů Starého Města pražského. Zejména v husitské revoluci se vzestupem moci měst a Prahy stává běžné titulovat reprezentanty měst jako pány. Tak např. vedle „zemských pánů“ nacházíme i „pány Pražany“ (ListářRožmb 1, 64). Lze říci, že titul pán pro purkmistry, konšely, ale i pro obecní starší, je dalším z odkazů husitské revoluce. Postupně se nejen měšťané titulují slovem pán, nýbrž i šlechtici tak oslovují představitele měst. Vzestup politické moci měst vede zřejmě i moravskou šlechtu v r. 1486 k tomu, že oslovuje městskou politickou reprezentaci jako pány měšťany (ArchČ 5, 430).

Demokratizační tendence doby jagellonské, jež bylo možno zjišťovat už např. při studiu sémantické struktury slova obec,[19] vystupují výrazně do popředí i při analýzách významů slova pán. Po r. 1500 se uctivé označení a titul pán připojí nejen ke jménu členů městských rad a starších obecních, nýbrž i členů velké městské obce. Proto dokonce i královský vyslanec může oslovit shromážděné občany na Staroměstské radnici „páni purkmistři, páni starší a páni obecní všichni“ (LetPal 363) a připojit k tomuto oslovení vznešený titul „Vaše Milosti“. Rozšiřování sémantické struktury slova pán dospělo až ke krajnímu bodu, mezi pány byli zahrnuti i všichni zámožní členové městských obcí.

Aby lépe vynikla mimořádnost tohoto jevu, srovnejme jazykovou praxi staročeskou se staropolskou. Ve středověké polštině je zaznamenán i význam slova pán (č. 4)[20] jako ‚titul, poskytovaný vysoce postaveným osobám‘. Mezi nimi najdeme sice krále, knížete, šlechtu vyšší i nižší, ba po pol. 15. stol. i osoby nešlechtické (krá[63]lovské rádce, úředníky a patricije), nikde se však nesetkáváme s prostými měšťany nebo se členy městské samosprávy. Absurdní by pak bylo hledat tento titul u pouhých členů městské obce — už proto, že se v polských středověkých městech velká obec nestala politickou institucí a nebyla jednotkou městské nebo dokonce státní správy. Srovnání významů staročeského a staropolského slova pan zřetelně svědčí o tom, jak daleko postoupilo kolem r. 1500 demokratizační úsilí v Čechách a jak se v důsledku husitské revoluce lišilo postavení měst v Čechách od středověkého Polska.

Postupné pronikání uctivého oslovení a titulu pán do sociálně nižších vrstev a k nejširším kruhům zámožného obyvatelstva neznamenalo ovšem, že by slovo pán ve významu ‚vyšší šlechtic‘ ztrácelo svou výraznost. Právě naopak — jako by se proti šířícímu se demokratizačnímu hnutí vedoucí představitelé aristokracie uzavírali v kastu. V zemském zřízení už v r. 1499 se stanoví jako přísná zásada, že povýšení mezi „nové pány“ musí schválit král a panský stav (ArchČ 5, 221). Páni se tak i podle zákona stávají přísně výběrovou skupinou, o jejímž složení rozhodují sami spolu s králem.

Do jaké míry se vyšší šlechtě v době jagellonské podařilo proměnit zemské právo ve svou doménu, ukazuje mimo jiné i přehled frekvence slova pán (význam č. 6) v hlavních právních památkách z konce 15. stol.:

Tovač

766 soc. termínů, z toho pán 470, tj. 61 % a pán č. 6

349,

tj. 45 %.

Všeh

374 soc. termínů, z toho pán 232, tj. 62 % a pán č. 6

82,

tj. 22 %

ZřízVlad

535 soc. termínů, z toho pán 323, tj. 60 % a pán č. 6

222,

tj. 41 %

Tak ve ZřízVlad tvoří pán ve význ. 6 kolem 41 % všech výskytů slov spjatých s označováním sociálních skupin. To znamená, že ústava přihlíží převážně k zájmům a právům vyšší šlechty a kodifikuje je. Zároveň je třeba zdůraznit, že u Všehrda zdaleka není tak vyhraněný zájem jen o práva vyšší šlechty. Zhruba témuž počtu výskytů slov, označujících nižší šlechtu (celkem 88) vladyka, rytieřstvo, zeman odpovídá i počet výskytů slova pán (význ. č. 6). I tím se naznačuje Všehrdův přístup k zemskému právu, lišící se od těch právníků, kteří redigovali a pro tisk připravili Zemské zřízení. Všehrd jeví větší porozumění pro právní potřeby nižší šlechty než autoři Zemského zřízení.

Zdůraznili jsme, že v centru sémantické struktury základních významů slova pán (význ. č. 1, č. 2 a č. 6) nacházíme komponenty vojensko-politické moci, majetku a urozenosti. Po pol. 15. stol. vystoupila daleko do popředí, jak jsme naznačili, urozenost a rodová tradice. I mezi členy vyšší šlechty se např. na zemském soudě rozlišuje, kdo je urozenější, kdo má starobylejší rod, a tudíž i „kterak v stolicích seděti mají“ (Půh 5/1, 37—38). Ztrácí se však postupně přímá účast vyšší šlechty v bojových oddílech, ve válce. Bohatí, urození aristokrati mají dosti prostředků k tomu, aby postavili pod svými korouhvemi vojsko námezdních žoldnéřů nebo služebné šlechty a poddaných. Člen nejvyšší skupiny šlechty, který má k takovému vojenskému postavení dostatek prostředků a práv, počíná se od pol. 15. stol. nazývat korúhevný pán (LetKřižA 174a; BřezKron 383; KorMan 16b). Tito „korúhevní páni“ jsou kladeni na první místo mezi šlechtici, hned za krále a knížata „světský pán, ciesař, král pán, knieže pán, páni korúhevní, pán purkrabě, pán rytieř“ (ChelčSíť 25b).

V pramenech druhé pol. 15. stol. se též rozlišuje „řád pánuov a rytířstva“ (TovačA 17a), nižší šlechta je od pánů přesně oddělena. I v lenních vztazích je respektováno nadřazené postavení vyšší šlechty, pánů. Manové tolštejnští a šluknovští v r. 1487 dokonce odmítají složit lenní slib pánu z Tolštejna a Šluknova Haugeltovi ze Šlejnic, protože je jen rytířem a je „jim rovný“ (ArchČ 8, 458). Komorní soud sice rozhodl, že manové musí být poddáni tomu, komu král hrad udělil lénem, nicméně však nadřazené postavení pánů mezi šlechtici je z tohoto sporu zcela zřejmé. Ustálila se už kancelářská praxe, jež vyžaduje, aby se vyšší šlechtě psala adresa ve formě [64]„urozený pán, pan“, zatímco nižší šlechtic toto právo nemá (TovačA 34a). Po r. 1485 zasedají páni a rytíři společně na zemském soudu a často bývají společně jako celek šlechty označováni jako páni (běžně v Tovač, Všeh, ZřízVlad). Na zemském soudu samém sedí však vyšší šlechta „na vyššiem miestě“ (VšehB 19b), takže i prostorově je jasně zdůrazněn sociálně politický rozdíl mezi vyšší a nižší šlechtou.

Označení členů zemského soudu slovem páni a velmi častá slovní spojení „panský nález“, „nálezové panští“, jimiž se označují výnosy a usnesení zemského soudu, jsou v druhé pol. 15. stol. chápány jako tradiční terminologie, přežívající už ze 14. stol.[21] V počátcích zemského soudu byla opravdu jen vybraná skupina šlechty oprávněna zasedat na zemském soudu. Po husitské revoluci (1437) a po dohodě šlechty z r. 1485 zasedli vedle vyšší šlechty do lavic zemského soudu i nižší šlechtici — tradiční označení pánů však přežívalo. Všehrd vydává svědectví, jak se mu zdálo být adjektivum panský ve spojení s činností zemského soudu nepřesným. Ve svém díle cituje i verše Flaškovy Nové rady (verš 757), provedl však úpravu textu, pocházejícího z konce 14. stol. Zatímco Flaška mluvil o „panském soudu“, Všehrd připomíná na témže místě Flaškovy básně „zemský súd“ (Všeh 408). Všehrdova úprava textu vrací nás znovu k významu slova páni ve smyslu označení členů zemského soudu. V tomto případě nelze toto slovo chápat ve významu ‚vyšší šlechta‘ (význam č. 6), ale vždy jako ‚šlechtic‘, tedy ve významu 1.

Přehled sémantické struktury slova pán ve staré češtině by nebyl úplný, kdybychom k němu nepřipojili ještě význam poslední (č. 8), totiž ‚manžel‘. Začíná se objevovat v češtině asi po pol. 15. stol. (ArchČ 11, 253 (1450); ArchČ 9, 301 (1455); RokPostA 176a; ArchKolB 112b) a patří k oné zmíněné druhé skupině významů této struktury. Jakmile se totiž oslovení zámožného muže slovem pán stalo běžným, jakmile se rozšířilo slovo pán ve významu 4, tj. ‚muž nadřazený služebnictvu, hospodář, správce‘, byl už jen krůček ke sféře rodinné. Ve středověku byl muž preferován právně i politicky, a tím byl nadřazován nad ženu. Jestliže se slovo pán počalo vztahovat na všechny zámožné muže, bylo pochopitelné, že i žena svého manžela nazve pánem a slovo pán se stává synonymem ke slovu manžel. Tento význam už ztrácí jakoukoli souvislost s rodovou urozeností nebo s politickou mocí a drží se na periférii sémantické struktury slova pán, hlavně dík vztahu k majetku a k právnímu nadřazenému postavení muže. Není pochyb o tom, že právě neobyčejné rozšíření slova pán jako uctivého oslovení (význam č. 3), označení hospodáře a správce (význam č. 4) nebo manžela (význam č. 8) pomáhaly otevřít slovu pán cestu do moderní společnosti a do slovníku současné češtiny.


[1] J. Hollymann, Le développement du vocabulaire féodal en France pendant le haut moyen âge, Genève - Paris 1957, s. 89.

[2] M. Bloch, La société féodal 2, Paris 1940, s. 16n.

[3] Historisches Wörterbuch der Philosophie 3, Basel 1974, Sp. 1084.

[4] Srov. V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, 2. vyd., Praha 1968, s. 431; J. Holub - F. Kopečný, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1952, s. 263 připouští několik možných výkladů. Také domněnku Šustovu (J. Šusta, Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví, České dějiny 2, 1, Praha 1935, s. 209), že se slovo pán vyvinulo z původního župan, nelze pramenně doložit. Náš rozbor, jak uvidíme, svědčí spíše proti ní. — Nejnověji se pokusil hájit etymologii župan - pán Vl. Procházka, Župa a župan (Slavia antiqua 15, 1968, s. 1—57). Ani jeho obsáhlé vývody nemohou přesvědčit, protože samo slovo župan ve staré češtině není vůbec doloženo.

[5] Srov. J. Gebauer, Historická mluvnice I, Praha 1894, s. 465.

[6] O. Hujer, K etymologii slova „pán“, LF 31, 1904, 104—107.

[7] Bylo by hrubým omylem považovat adj. chuzší za výraz označující ‚menší míru majetku‘. Práce K. Bosla (Die Grundlagen der modernen Gesellschaft im Mittelalter I, Stuttgart 1972, s. 143) a A. Ja. Gureviče (Problemy genezisa feodalizma v Zapadnoj Evropě, Moskva 1970) prokázaly, že pauper znamená spíše člověka s menší mocí a že v opozici k pauper je potens.

[8] Tato frekvence slov pán a zeman spolu s nepatrným výskytem slov rytieř, panošě a vladyka a zároveň s nepochybným významem slova zeman ‚šlechtic usedlý v zemi a podílející se na zemské vládě‘ snižuje pravděpodobnost dohadu, že je Dalimil mluvčím drobné šlechty (J. Hrabák v úvodu k Výboru z české literatury od počátků po dobu Husovu, Praha 1957, s. 15).

[9] Srov. úvodní text editora A. Škarky Nejstarší česká duchovní lyrika, Praha 1949, s. 12 a 17.

[10] J. Vašica, Staročeské evangeliáře, Praha 1931, s. 12 a 103.

[11] V. Flajšhans, Nejstarší památky jazyka i písemnictví českého I, Praha 1903, s. 129—142.

[12] E. Rippl, Der alttschechische Kapitelpsalter, Praha 1928, s. 24.

[12a] Pro pozdější vznik ŽaltKlem by mohlo svědčit i užití adnominálního genitivu pl. (hospodinóv) na místě denominativního vztahového adjektiva (hospodinový) v uvedeném dokladu žalmu 135,26; srov. k tomu A. Fiedlerová, K vývoji neshodného přívlastku v staré češtině a u Komenského, SaS 31, 1970, s. 337.

[13] J. Vašica, o. c. v pozn. 10, s. 12 a 103.

[14] V. Novotný, České dějiny I, 1, s. 535. Přehled literatury podává nejnověji R. Nový, Přemyslovský stát 11. a 12. století, Praha 1972, srov. např. s. 33—34.

[15] R. Nový, cit. Přemyslovský stát, s. 34, uvádí jako determinující znaky šlechty: bohatství, válečné zkušenosti, moudrost a urozenost. Náš rozbor ukazuje, že tyto determinanty třeba doplnit nejdůležitějším: podílem na veřejné moci. To ostatně je plně ve shodě i s Kosmovou charakteristikou nobiles jako potentes.

[16] Srov. např. usnesení zemského soudu moravského z r. 1480 (ArchČ 5, 402) o tom, že poruší-li někdo tuto směrnici „chtěje se komu mil učiniti a libost někomu tiem ukázati“ bude potrestán. „I jemu (pánu) páni psáti nebudú povinni, ani jeho mezi sebú trpěti a za pána držeti mají.“

[17] Jen zcela ojediněle, a to v prostředí slezském, se v oslovení objeví „mnohomožným a urozeným pánóm“ (ArchČ 5, 492).

[18] J. Macek, Jean Hus et les traditions hussites, 1973, s. 79—80.

[19] J. Pečírková a kol., Pojem a pojmenování městské obce ve středověkých Čechách, LF 98, 1975, 86—87.

[20] Slownik staropolski VI/1, 1970, s. 20.

[21] J. Markov (Spor pánů a rytířů o sedání v lavicích, Sborník prací z dějin práva československého I, Praha 1930, s. 100) si všiml, že mezi „domini“ jsou už od r. 1437 uváděni i vladykové, kteří zastupovali poprvé v historii zemského soudu nižší šlechtu. Panské nálezy jsou už od r. 1437 i nálezy nižší šlechty, teprve však v r. 1487 to bylo jednoznačně formulováno terminologií zemského soudu.

Slovo a slovesnost, volume 38 (1977), number 1, pp. 53-64

Previous Karel Horálek: Odpověď autorova

Next Eva Koktová: Kritické poznámky k některým tendencím v současné americké lingvistice