Odpověď autorova

Karel Horálek

[Discussion]

(pdf)

Ответ автора / La réponse de l’auteur

K článku K. Hausenblase (nadále H.), přestože jsem jej dostal k redakčnímu posouzení (a také jako autor projevu, proti němuž se H. obrací) až těsně před uzávěrkou čísla, vyslovuji se předběžně stručně, k některým bodům se budu ještě později vracet.

Na Hausenblasově článku překvapuje již jeho rozměr: je téměř dvojnásobně delší než článek můj. Ze značné části nejsou moje myšlenky nové. H. sám připomíná můj článek z r. 1965 na podobné téma a hned připojuje zjevnou nepravdu. Prý „nikoho nepodnítil k diskusi ani polemice“. Ve skutečnosti podnítil právě H. k polemice velmi [51]ostré, které však dal jen formu ústní a také písemnou. Sliboval rovněž odpověď tištěnou, ale upustil od ní z důvodů, které jistě zná nejlépe sám.

Probírat tyto věci není dnes důležité; je třeba, aby se sporné věci vyjasnily, aspoň v takové formě, aby z toho nevyplývaly těžkosti při organizaci práce v kolektivních úkolech, které jsou součástí státního plánu a na kterých se mají podílet čeští lingvisté dvou základních směrů: jedni, kteří považují zavedení termínu výpověď do české mluvnice za užitečné, a druzí, kteří s tímto názorem nesouhlasí.

Dal jsem do nadpisu svého článku dvojici termínů věta a výpověď a H. mi vytýká, že stavím oba termíny na jednu úroveň, kdežto on že v těchto dvou termínech vidí označení dvou entit řádově odlišných, takže prý nejde o rozdíl terminologický, nýbrž zásadní, vyjadřující „různý přístup k jazykovým jevům“. Ale H. dobře ví (není-li to v mém článku jasně řečeno, slyšel to ode mne častěji při jiných příležitostech), že mně rovněž nejde jen o rozdíly v termínech, ale také v pojmech. Rozdíl mezi rovinou jazykových projevů (parole) a jazykového systému (langue) se mi ve vztahu k syntaxi nejeví tak jednoduše jako H. a spol., ale uznávám, že jde o důležité distinkce. Stavím-li však větu a výpověď vedle sebe, vycházím prostě ze skutečnosti, že stoupenci „nové“ koncepce užívají označení „výpověď“ zhruba ve stejném významu, jako má označení „věta“ v české lingvistické tradici i v pracích současných, jejichž autoři se k „nové“ koncepci nepřiklonili.

Podle tradičního pojetí je věta nejmenší jednotka jazykového projevu, která má tzv. vyjadřovací platnost. Mathesius, který bývá považován za iniciátora „výpovědní“ koncepce, považuje za větu, jak známo, elementární promluvu sdělnou atd. To je asi zhruba totéž, co kolektiv bohemistů v čele s doc. Danešem (v SaS 36, 1975, s. 18) označuje za výpověď („výpovědí rozumím minimální komunikativní jednotku“). A zde vidím jádro sporu: co se získá tím, že se téže věci začne říkat výpověď (místo původního věta). Tuto úplně zbytečnou a zavádějící změnu v české mluvnické terminologii „poopravil“ doc. Daneš r. 1963 (to uvádí i H.), že ustoupil tradici a připustil užívání označení „věta“ v platnosti tzv. „větné výpovědi“.

Podle toho by se měly rozlišovat věty, jakožto jednotky „s explicitní predikací“ (formulace Bauer - Grepl), a „výpovědi“, tj. zbývající část „minimálních komunikativních jednotek“. Jde tedy o rozdíl, který byl dříve vyjadřován dvojicí „věty slovesné“ a „věty neslovesné“. Jistého zpřesnění by se mohlo dosáhnout, kdyby se mluvilo o větách s „explicitní predikací“ a o větách bez ní.

Setrvání při tradiční terminologii neznamená nikterak, že se popírá rovina jazykového systému. Pro větné útvary v této rovině navrhl Mathesius označení „větné schéma“ nebo „větný vzorec“. Toto označení se u nás ujalo, ale v pojetí toho, co se za tímto označením skrývá, zůstávají nejasnosti a je zde i nemalá variabilita ve výkladech příslušného pojmu. Vedle větného vzorce se počítá někdy také s větami jako jednotkami jazykového systému, v souvislosti s tím se doporučuje i rozlišování různých vrstev „systémové abstrakce“. Snad ne úplně bez odůvodnění, ale v dosavadních českých příspěvcích k této problematice je ještě mnoho odkazů na vágní filozofické koncepce. Já sám systémovou rovinu syntaxe nepopírám, ale jsem zatím toho názoru, že se zde může vystačit s jednoduchým pojetím syntaktického komponentu jako uspořádané množiny pravidel o kombinačních možnostech pojmenovacích jednotek v jazykových projevech (za použití morfologických a syntakticko-fonologických prostředků).

V mém článku jsou formulace, které přesahují jádro problému, a o jednotlivosti je možné se přít. K těm přihlédnu, až bude uznáno to hlavní: že se nic nevyřeší tím, že se místo tradičního „věta“ bude říkat „výpověď“, nebo když se věta omezí na případy, kdy jde o útvary s verbem finitem (resp. s explicitní predikací). Nesouhlas s mým tvrzením, že spojení slov typu „žák píše“ je větou jen v případě, kdy jde o útvar intonačně uzavřený (ukončenost se může vyjádřit též graficky), si mohu vysvětlit jen nedostatkem dobré vůle dohodnout se (spíše než nepochopením). Tvrdit, [52]že jde (ne-li o větu) aspoň o predikační spojení, je přinejmenším sporné. Záleží totiž na dohodě, čemu budeme říkat predikace. Jde-li o kategorii větnou, mohli bychom o spojení „žák píše“ předpokládat jen tolik, že ve větách mívá platnost predikačního spojení. A proti tomu by sotva kdo mohl co namítat. Je ovšem pravda, že se ve výkladech o tzv. syntagmatech běžně mluví také o syntagmatech predikačních, ale z toho nikterak neplyne, že nejde o pojetí rozporné. Těmito otázkami se bude muset kolektiv odborníků, kteří dostali za úkol vypracovat novou vědeckou mluvnici češtiny, zabývat důsledněji a bez snahy uhájit něco z projevů dřívějších, poznamenaných situací, která již patří minulosti.

V článku H-ově je několik zastřených hodnocení, která by v explicitní podobě zněla asi takto: já (tj. Hausenblas) a spol. jsme bojovníci za pokrok v jazykovědě a z kritiků promlouvá nedostatek porozumění pro naši snahu. Zde by šlo o skutečně vážné věci, kdyby bylo pravda všechno to, co H. předpokládá a přímo neformuluje. Abych byl já usvědčen z nepravdy, stačilo by ukázat, v čem se liší nově zavedený termín výpověď od tradičního věta. A na to se H. ve své dlouhé polemice nezmohl. Já nepopírám ani systémové podmínění vět jako promluvových jednotek, ani rozdíl mezi větami s morfologicky vyjádřenou predikací a větami ostatními. Nepopírám ani, že se pro tyto rozdíly má vytvořit nějaké nové terminologické vyjádření. V diskusích, kterých se H. účastnil, jsem o některých možnostech mluvil. H. také dobře ví, že se nové terminologické vyjádření hledá bez mé iniciativy. Je-li sám přesvědčen o zbytečnosti takového počínání, měl se o tom vyjádřit už dříve.

To, co H. a spol. vyjadřuje pomocí dvojice věta a výpověď, je rozporné. Kromě toho nejsou ani stoupenci „nové“ či „moderní“ koncepce mezi sebou jednotni. Proti tomu, co o těchto distinkcích napsal Mathesius, neříkají v podstatě nic nového. Mathesius uznával větnou platnost konstrukcí bez verba finita (a bez tzv. predikativů, o nichž se v této souvislosti začalo u nás uvažovat až po Mathesiově smrti) a vystačil pro vyjádření nových myšlenek, k nimž se H. a spol. hlásí, s terminologií tradiční, doplněnou o termín větný vzorec, jehož se i nyní užívá. Já si nejsem jist, je-li tento pojem docela nezbytný, ale zatím jsem své pochybnosti v publikovaném projevu neformuloval. Tvrzení, že Mathesius sám směřoval k náhradě tradičního termínu věta termínem výpověď, opírá se o nesprávný výklad některých jeho ne dost jasných formulací.

Proti označení výpověď v platnosti tradičního věta se stavím z různých důvodů, z nichž některé jsem ve svém článku „Věta a výpověď“ neuvedl. Jeden zde dodávám. Označení výpověď navozuje představu, že se příslušnou jednotkou něco o něčem vypovídá. Tak je tomu nepochybně u jednotek, pro které H. a spol. volí označení výpovědi větné. Můj jazykový cit se vzpírá tomu, aby se označení výpověď užívalo také o jazykových projevech, jako jsou např. interjekční výrazy „Och“, „Inu, inu“ ap. V těchto případech se může samozřejmě pochybovat o vhodnosti označení věta, i když je to kryto takovou autoritou, jako byl Zubatý. Navrhovat však jako zlepšení označení výpověď považuji za naprosto pochybené.

Podobně se na věc dívá i mnoho jiných odborníků, třebas většinou formou nenápadnou, prostě tím, že se přidržují tradičního termínu věta (sentence, Satz, phrase atd.). A jsou mezi nimi i reprezentační zjevy moderní jazykovědy, ba i stoupenci lingvistické avantgardy. Domnívá-li se H., že na této skutečnosti něco změnil svým nezakrývaným zveličováním svých osobních zásluh, pak by se měl s tímto svým přínosem obracet i k mezinárodní lingvistické veřejnosti. Bylo by s tím spojeno hodně nesnází. Ať jen zkusí formulovat všechny své objevy německy. Sám mluví o vlivu své koncepce na současnou sovětskou jazykovědu. Označení vyskazanije v platnosti jeho výpověď se v některých sovětských pracích skutečně vyskytuje, ale toto rozlišování interferuje s užíváním označení vyskazyvanije v platnosti českého promluva.

Na závěr mé předběžné odpovědi se vracím k distinkci věta - větný ekvivalent, o níž mluví H. hned na začátku svého polemického výkladu. Větným ekvivalentem [53]jsem nemohl mínit to, co Ertl „větnou zástupkou“, protože Ertl uznával existenci vět nominálních (bez verba finita, resp. bez „explicitní predikace“). Měl jsem na mysli spíše formulace Klemensiewiczovy, který navázal na starší práce německé aj. Jde o zhruba stejný rozdíl, jako Karcevskij dělal mezi „proposition“ a „phrase“. Není-li tomu tak, je třeba to ukázat citacemi příslušných míst. V poznámce č. 3 v H-ově článku jde pravděpodobně o nedorozumění. Já kladu rovnítko (snad v poněkud zjednodušující podobě) mezi výpovědi nevětné a větné ekvivalenty. H. vyvrací oprávněnost této korespondence poukazem na skutečnost, že podle jeho pojetí mohou být výpovědi „gramaticky obsazeny buď konstrukcí větnou, nebo jinou než větnou“, o větných ekvivalentech se to prý říci nedá. A o nevětných výpovědích ano?

Slovo a slovesnost, volume 38 (1977), number 1, pp. 50-53

Previous Karel Hausenblas: O různých přístupech k výkladu věty a jevů styčných

Next Alena Fiedlerová a kol.: Ze staročeské terminologie sociálních vztahů (pán)