Sovětská práce o syntaktických problémech publicistiky

Růžena Bergerová

[Chronicles]

(pdf)

Советская работа о синтаксических проблемах публицистики / Un travail soviétique sur les problèmes syntaxiques du langage des journaux

Publicistickému stylu je vlastní především funkce přesvědčovací, agitační; to se při stavbě vět projevuje používáním speciálních syntaktických konstrukcí. Studiu těchto konstrukcí je v sovětské lingvistice věnována značná pozornost — dokladem toho je i publikace K. A. Rogovové,[1] kriticky shrnující poznatky zjištěné v dané oblasti pro ruštinu a připojující k nim výsledky vlastního studia.

Autorka se soustřeďuje na nejfrekventovanější syntaktické konstrukce publicistického stylu a hodnotí je i ze stylistického hlediska. Věnuje se především některým zvláštnostem ve výskytu jednoduché věty v textu, souřadicím spojkám po tečce, skupinám jednoduchých vět, které jsou srovnatelné s asyndetickými souvětími, „parcelaci“ vedlejší věty a větných členů z jednoduché věty, segmentaci. Jako materiál autorce posloužil jazyk reportáží šesti významných novinářů. Svým rozborem autorka zjistila značnou převahu jednoduchých vět, které se často vyskytovaly bezprostředně za sebou a vytvářely celé skupiny. Upozornila, že mezi větami z těchto skupin vznikají významové vztahy, jež jsou blízké vztahům mezi větami v souvětí. V knize pak rozebírá tyto kontextové skupiny jednoduchých vět z různých hledisek.

Nejprve se věnuje jednoduchým větám vyskytujícím se v kontextových skupinách a začínajícím souřadicími spojkami. Zjistila, že ze souřadicích spojek jsou tu nejčastěji spojky i, a, no. Mezi větami spojenými souřadicími spojkami vyčleňuje autorka tři typy významových vztahů: (1) spojení sémanticky různorodých vět, (2) distanční rozložení vět sémanticky blízkých a (3) sémantickou shodu vět stojících vedle sebe.

Porovnáním sémanticky spojených jednoduchých vět vyskytujících se v analyzovaných textech s asyndetickými souvětími autorka upozorňuje na jejich vzájemné sémantické souvislosti, navazujíc na práci N. S. Pospelova.[2] Při své analýze nachází autorka souvislosti s asyndetickými souvětími: otevřené řady, netypizované a typizované struktury s anaforickým elementem v druhé části. Obdobné významové vztahy však nezjistila u struktur s anaforickým elementem v první části a s neobsazenou syntaktickou pozicí. Konfrontací svých závěrů s poznatky N. D. Arutjunovové o těchto konstrukcích v umělecké literatuře K. A. Rogovová dochází k závěru, že skupiny sémanticky spojených vět se vyskytují nejen v publicistice, ale i v umělecké literatuře, přičemž jejich využití je vázáno funkčními zvláštnostmi těchto stylů.

Zajímavá je část, ve které se autorka zaměřuje na „parcelaci“ vedlejší věty a větných členů (resp. jejich osamostatňování), příznačnou pro publicistické práce. Osamostatňování vedlejších vět chápe v souladu s dosavadními pojetími[3] jako jejich intonační osamostatnění od úseku syntakticky důležitého a dodává, že v písmu je to naznačeno tečkou. Osamostatňování vedlejších vět a větných členů v analyzovaných textech užívali publicisté k navození myšlenkového procesu a k vyčlenění důležité části, k upoutání pozornosti čtenáře. Podle autorčina zjištění byly z rozčleňovaného souvětí osamostatňovány vedlejší věty s významem vysvětlovacím, příčinným, důsledkovým, přípustkovým a účelovým. Věta hlavní v takovém případě vystupovala po stránce sémantické i strukturní jako samostatná jednotka a vedlejší věta ji pouze volně doplňovala. Tím autorka upřesňuje Raspopovo pojetí[4] stupňovitého spojení komunikativních jednotek (věty hlavní a vedlejší), ve kterém může být závislá složka oddělena beze změny syntaktických a komunikativních vztahů mezi oběma částmi. Autorka se domnívá, že k osamostatňování větných členů se využívá pouze fakultativních doplnění věty, kterými rozumí přívlastky shodné i neshodné, předměty a různá příslovečná určení i několikanásobné větné členy. Významové odstíny, jak zdůrazňuje autorka, závisí na kontextu, ve kterém se vyskytují.

Autorka nevynechává ani segmentaci, jev příznačný pro výstavbu textu. K vysvětlení termínu segmentace užívá starší definici — syn[78]taktické a intonační vyčlenění části výpovědi, segmentu. Rozdíl mezi „parcelací“ a segmentací podrobně nevysvětluje, avšak upozorňuje, že nejtypičtější segmentovanou konstrukcí publicistického stylu je konstrukce obsahující jádro v nominativu. Tento nominativ nachází na počátku konstrukce oddělen od základní výpovědi pomocí intonace a interpunkce zde jej zastupuje zájmeno. Segmentované konstrukce autorka zjistila pouze u jednoho z analyzovaných autorů — G. Radova. V jeho díle K. A. Rogovová nachází souvislosti mezi výskytem segmentace, frekvencí osamostatněných konstrukcí a využíváním hovorové slovní zásoby. Autorka se na základě rozboru díla Radovova domnívá, že segmentované konstrukce patří v ruské publicistice mezi prostředky, které vyjadřují intonační a stylistické zvláštnosti ústního podání. Výskyt segmentace jen u jednoho autora K. A. Rogovová zdůvodňuje hovorovým zabarvením publicistického textu, jež se (na rozdíl od děl umělecké literatury) projevuje pouze jako rys individuálního autorského stylu s cílem přesvědčit. V souladu s některými pracemi O. B. Sirotininovové a N. D. Arutjunovové (jsou v recenzované knize citovány)[5] autorka pojala za součást segmentovaných konstrukcí v nejširším slova smyslu i volně připojené větné členy, neboť je pro ně společné smyslové a intonační vyčlenění části výpovědi. Autorka v rozebíraném materiálu rozlišuje tři základní funkce volně připojených větných členů: (1) zpřesnění dodatečným sdělením, (2) rozdělení oznámení na skupiny podle jejich důležitosti a (3) zvýšení komunikativního napětí výpovědi.

Práce K. A. Rogovové obsahuje řadu zajímavých a cenných postřehů. Patří mezi ně např. upozornění na převahu jednoduchých vět v publicistickém stylu, na speciální sémantické vztahy vznikající mezi větami stojícími vedle sebe, na snahu po vyčlenění sémanticky důležitých vět a větných členů z výpovědi. Přesto v práci poněkud postrádáme častější číselné vyjádření výskytu popisovaných jevů. Stěží mohou uspokojit formulace typu „málo se využívá“, „častěji se využívá“ apod. Ze strany autorky rovněž chybí podrobnější vymezení pojmů parcelace a segmentace. Tyto nedostatky nejsou však na závadu, abychom práci K. A. Rogovové kladně nepřijali; rozborem syntaktických konstrukcí typických pro publicistický styl vcelku úspěšně přispívá k obohacení prací zaměřených na výstavbu textu.

Slovo a slovesnost, volume 38 (1977), number 1, pp. 77-78

Previous Josef Vachek: Anglická čítanka o jazykových variantách

Next Marie Ludvíková: Holandský příspěvek k slovanské akcentologii