Poznámky k padesátiletému jubileu rozhlasu a rozhlasové hry

Bohuslav Havránek

[Chronicles]

(pdf)

Заметки к пятидесятой годовщине радио и радиопостановки / Remarques sur le cinquantième anniversaire de la radio et de la pièce radiodiffusée

Rozhlasová hra je nový dramatický útvar založený na pouhé mluvě. Někdy se nazývá útvarem autonomním, ovšem jde přece jen o odnož normálního dramatu se složkou mluvenou i zrakovou. V evropské kultuře od antických dob se poměr složky zvukové a zrakové různí dobou i typem, ba složku zvukovou lze anulovat — v pantomimě. Opačnou krajností je rozhlasová hra, kde zůstává jediná složka zvuková. Tím se dostáváme do sféry jazykové a jazykověda zde může nalézat dost širokou problematiku. Jistou obdobu rozhlasové hry můžeme vidět v telefonním rozhovoru, o který se jazykověda poslední dobou zajímala (srov. SaS 37, 1976, 79—80). I zde je ovšem rozdíl mezi rozhovorem telefonním a rozhovorem přímým. Přímý rozhovor má průvodní složky, které scházejí telefonnímu rozhovoru, a proto při složitějším jednání jistě dáváme přednost rozhovoru přímému. Rozhlasová hra je složitější, je to, jak už bylo uvedeno, uzavřený celek dramatického útvaru. Tím vlastně určitým způsobem patří i do jazykovědné oblasti a jsou zde určité jazykovědné problémy, kterých se tady chci zčásti dotknout.

Prvním takovým problémem je, že záleží na pozornosti posluchače, aby dobře zvládl celek. Vzhledem k tomu, že rozhlasová hra je určena posluchačům v nejširším záběru, je tu úloha pozornosti posluchačů důležitá, protože není ničím jiným podporována. Z toho plynou určité důsledky; např. sotva lze doporučovat, aby rozhlasová hra měla rozpětí třídílného dramatu Schillerova Wallensteina apod. Má tedy rozsah hry, resp. její délka svou důležitost. Souvisí to s tím, že tu jde o posluchače v nejširším záběru, jak bylo zmíněno, kdežto posluchači divadelní tvoří přece jen uzavřený zájmový celek, jejich zájem může být podporován i předchozí nebo dodatečnou četbou, popř. opětovným poslechem. U rozhlasové hry záleží velmi na tom, aby jejímu jazykovému vyjádření bylo snadno a rychle (okamžitě) porozuměno (posluchač nemůže přemýšlet); proto je jasné, že základním jazykem rozhlasové hry je běžný a obecně přístupný jazyk celého národního celku. Vzhledem k tomu např. výrazy knižní jsou tu skoro vyloučeny (např. nutno místo třeba, odposlechnuto), kromě případů stylové účelnosti, ovšem se značným omezením. Rovněž lokální výrazy dialektické jsou jistě omezeny na minimum, nejde-li o speciální účelnost.

Druhým takovým problémem u rozhlasové hry je rozčlenění celku. Kde nepadá opona, užívá se často krátkých hudebních vložek. Bylo by však možno uchýlit se zde i k prostředku čistě jazykovému, totiž k silnému klesnutí hlasu při závěru dialogického celku a k výrazné pomlčce. Dalším problémem je např. zvuková diferenciace mluvících osob, aby nebylo třeba se opírat teprve o oslovení partnera (např. paní Novotná). Jistá diferenciace zvuková je přirozená, protože mluví různí lidé; ale přece určité výraznější diferencování bylo by vždy dobrou podporou porozumění. Nechceme zde probírat celou problematiku rozhlasové hry. Chtěl jsem však naznačit, že je zde také problematika jazykovědná a že by bylo účelné, aby se dnešní jazykověda, která má eminentní zájem o mluvený jazyk, zajímala o jazykovědnou problematiku rozhlasové hry jako extraktu mluvené podoby jazyka odborně, ev. i v seminářích a diplomových pracích. Bylo by zde mnoho vděčné látky. Bylo by to k prospěchu lingvistického rozboru mluveného jazyka vůbec, ale i konkrétně k prospěchu rozhlasového vysílání. Není to jistě jediný kontakt rozhlasu a naší jazykovědy; naše jazykověda si dosud více všímala kvality rozhlasového jazyka vůbec a zvláště rozhlasu jako prostředku popularizace poučení o jazyce, a to již v době předválečné a zejména pak po r. 1945. O tomto kontaktu rozhlasu a jazykovědy napíši jindy, pokud to neudělá samo oddělení pro kulturu jazyka Ústavu pro jazyk český ČSAV.

Slovo a slovesnost, volume 38 (1977), number 2, p. 169

Previous Marie Těšitelová: Německá práce z oblasti syntaktické stylistiky

Next Josef Hrbáček: Nová sovětská práce o větě