Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Nová sovětská práce o větě

Josef Hrbáček

[Chronicles]

(pdf)

Новая советская работа о предложении / Un nouveau ouvrage soviétique sur la phrase

V loňském roce vydaná knižní monografie významného sovětského lingvisty V. A. Zveginceva Predloženije i jego otnošenije k jazyku i reči[1] se zabývá problematikou věty na pozadí obecné problematiky vztahu jazyka a řeči. Práce má charakter vědecké úvahy založené na velmi širokých obecně lingvistických souvislostech a na autorově obsáhlé znalosti odborné literatury nejen z oblasti lingvistiky, ale i logiky, filozofie a sémiotiky. Kniha je rozdělena na tři přibližně stejně dlouhé části a kromě nich obsahuje stručný úvod a závěr.

V první části se autor zabývá obecnými předpoklady, které jsou nutné k řešení problematiky věty. Především je to otázka vztahu jazyka a řeči. Zvegincev ukazuje různá pojetí tohoto vztahu, staví se proti generativistickému pojetí jazykové kompetence, která se chápe jako abstraktní systém pravidel tvoření vět a která izoluje jazyk od řeči. Proti jazykové kompetenci staví Zvegincev tzv. komunikativní kompetenci (s odvoláním na Hymese, Labova aj.), tj. teorii tvoření vět v řeči, v níž se tvoření a chápání vět zapojuje do všech jazykových i mimojazykových konkrétních souvislostí. Při zkoumání podstaty věty je třeba vycházet podle Zveginceva od řeči, nikoli od jazyka. Dále přechází autor k úvaze o systému jazyka, o jeho rovinovém uspořádání a o jazykových jednotkách jednotlivých rovin. Výchozím hypotetickým modelem je mu rovinový model jazyka o třech základních rovinách („patrech“). Nejvyšší, superznakovou rovinu (patro) tvoří rovina věty, prostřední, znakové patro tvoří tři roviny, rovina slovního spojení, slova a morfému, nejnižší, subznakové patro je tvořeno rovinou slabiky, fonému a distinktivního příznaku. Rovinový charakter jazyka je třeba vysvětlit také z hlediska sémantického vztahu rovin. Příklon současné lingvistiky k sémantice považuje autor za základ dalšího jejího rozvoje. Není však vhodné podle Zveginceva chápat sémantiku jen jako jednu z rovin jazykového systému; sémantika je pilířem celé jazykové stavby, různé druhy významu mají bilaterální jednotky různých jazykových rovin. Autor rozlišuje dvojí druh sémantiky jazykových jednotek: význam a smysl. Význam připisuje jednotkám znakové roviny, smysl pak jednotce superznakové roviny, tj. větě. Význam nižších jednotek je odvozen ze smyslu věty, ke skutečnosti se význam nižších jednotek vztahuje podle Zveginceva přes větu.

V druhé části knihy, která je zaměřena k vlastní problematice věty, se autor soustřeďuje nejprve na vymezení hranic jazykového systému. Dolní hranice systému konkrétního jazyka je dána jeho fonematickou rovinou, kdežto distinktivní příznaky mají charakter univerzální. To je první korekce výchozího modelu, jak byl představen v první části. Horní hranice se obyčejně vymezuje větou, která se zpravidla považuje za nejvyšší jednotku jazykového systému. Zvegincev však obsáhle komentuje i názory lingvistů, kteří větu považovali za řečovou jednotku a stavěli ji buď proti slovnímu spojení (Bally), nebo proti slovu (Gardiner) jako jednotkám jazykového systému. Zvegincev vytýká generativní mluvnici, ale např. i akademické mluvnici ruštiny z r. 1970, že omezuje věty jen na idealizované, gramaticky pravidelné případy s predikací vymezenou jako modálně časová aktualizace, která je vyjádřena určitým tvarem slovesa, a ostatní útvary, jež neodpovídají apriorně vytčeným schématům, vykazuje za hranice věty (do oblasti výpovědi). Sám vychází při vyčleňování věty z tzv. diskursu, jímž rozumí nadvětnou jednotku textu tvořenou významovým spojením dvou nebo několika vět, neboť každou jazykovou jednotku je možno vydělit jen ze struktury vyšší roviny. Za osobité vlastnosti věty jako součásti diskursu považuje Zvegincev větný smysl (smyslovou úplnost, „zakončennosť smysla“) a situační zakotvenost. Větu lze vydělit a identifikovat v diskursu vydělením jednotlivých smyslových celků („jednotlivých smyslů“), které vytvářejí spolu vyšší smysl diskursu. Výsledkem takového stanoviska je tvrzení, že příznaky větnosti existují z větší části mimo větu, nikoli v ní (v její formě a strukturních vlastnostech) a věta pro svou situační zakotvenost a z ní vyplývající jedinečnost a konkrétnost není jednotkou jazyka, nýbrž řeči. To je druhá korekce výchozího modelu jazykového systému. Větě odpovídající jednotku jazyka nazývá autor pseudovětou. Pseudověta vzniká izolací věty z diskursu. Touto izolací pozbývá věta něco podstatného, totiž smysl, a zůstává jí jen vnější forma věty. Významovou složku pseudověty nazývá Zve[171]gincev pseudosmyslem. Charakter pseudosmyslu je umělý a abstraktní (zatímco smysl je konkrétní, protože i myšlenka, jejímž vyjádřením smysl je, je konkrétní).

Třetí část knihy je věnována otázce presupozic, jejichž lingvistické zpracování se stává aktuální v souvislosti s pokusy o hlubší vymezení významu věty. Zvegincev s velkou znalostí příslušné literatury podává přehled dosavadního řešení této problematiky. (Českou práci E. Hajičové z r. 1975 „Negace a presupozice ve významové stavbě věty“ ovšem uvést nemohl, ale uvádí podobné pojetí Fillmorovo, který význam věty považuje za výsledek spojení presupozice a tzv. vlastního významu; vlastní význam věty je to, co je negací ve větě popřeno, a presupozice to, co v negované větě zůstává negací nedotčeno. Je to stanovisko, které hledá jazykové vyjádření presupozic ve větě, presupozice se vyjadřují tematickou složkou věty, vlastní význam složkou rematickou.) Většinou se však presupozice chápou šíře a ne pouze jazykově — jako podmínky správného užití vět. Zvegincev shrnuje různé názory o presupozicích takto: Presupozice jsou souhrnem podmínek, které je nutno splnit, a) aby byla zajištěna vhodnost použité struktury výpovědi, b) aby komunikativní záměr byl efektivně ve výpovědi vyjádřen, c) aby výpověď byla správně pochopena. Z hlediska tématu své knihy rozlišil pak Zvegincev presupozice jazyka, které odpovídají pseudovětám, a presupozice řeči, které jsou podmínkou smyslu vět a prostředkem spojení vět v diskurs. Řečový akt se skládá nejen ze slyšeného a viděného textu, poskytujícího přímou informaci, ale také ze skryté sítě presupozičních vztahů, z podtextu, existujícího na základě lidské zkušenosti a logiky. Ignorování tohoto skrytého smyslového „podzemí“ vět bylo nedostatkem dosavadní jazykovědy, který je nutno odstranit.

Zvegincevova práce obsahuje mnoho závažných obecných problémů, o nichž se v lingvistice stále diskutuje, a autor k nim zaujímá uvážené stanovisko odborníka s velkým rozhledem po světové lingvistice. Přesto však způsob řešení základní otázky vztahu jazyka a řeči nemůžeme přijmout bez výhrad. Zvegincev zřejmě uznává nutnost promítnout dichotomii langue - parole i do syntaxe, ale v termínu pseudověta a i v pojetí pseudověty se obráží jeho jednostranné chápání vztahu jazyka a řeči, které preferuje řeč jako primární v tomto vztahu, a to nejen z hlediska historického, ale i funkčního. Jazyk v Zvegincevově pojetí je pouze instituce sloužící k uspořádání faktů řeči (viz s. 176). Toto uspořádání faktů spočívá ve vydělení různých rovin jazyka, ve vyčlenění různých jazykových jednotek apod. Jazyk se tak vlastně ztotožňuje s lingvistickou teorií jazyka. „Základním principem řeči není jazyk se svými ‚normami‘, nýbrž smysl“ (s. 176). Má-li však řeč plnit svou komunikativní funkci, musí se řídit společenskými jazykovými normami. Základem dichotomie jazyka a řeči je dialektický vztah obecného a zvláštního (srov. B. Havránek ve sb. Problémy marxistické jazykovědy, Praha 1962, s. 14n.). Zvláštní neexistuje mimo obecné (ani obecné mimo zvláštní; každý objekt je jednotou obojího). Jazyk je třeba chápat jako sociální princip řeči, jazyk je současně produktem i nástrojem řeči. Není proto vhodné diskvalifikovat jednotky jazyka terminologií typu „pseudověta“.


[1] Izdatel’stvo moskovskogo universiteta 1976, 307 s.

Slovo a slovesnost, volume 38 (1977), number 2, pp. 170-171

Previous Bohuslav Havránek: Poznámky k padesátiletému jubileu rozhlasu a rozhlasové hry

Next Vladimír Mejstřík: Morfematický slovník češtiny