Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Z nové sociolingvistické literatury v SSSR

Josef Skácel

[Discussion]

(pdf)

По новой социолингвистической литературе в СССР / Les publications soviétiques récentes consacrées à la sociolinguistique

V současné době, kdy sledujeme formování sociolingvistiky, zpřesňování specifiky předmětu jejího výzkumu, pojmového aparátu i metod, je třeba přivítat každou publikaci, která si klade za úkol přispět ke splnění těchto cílů. Proto časopis Slovo a slovesnost věnuje soustavnou pozornost novým pracím, které v této oblasti vycházejí v SSSR, kde má sociolingvistika významné postavení a dosahuje pozoruhodných úspěchů.[1]

K novým pracím z této oblasti patří především nový sborník Social’no-lingvističeskije issledovanija.[2] Sborník si klade za cíl nejen seznámit odborníky se sociolingvistickými výzkumy v SSSR, ale zároveň srovnat teoretická bádání a výsledky pozorování se světovou sociolingvistikou, výběrově zde představenou. Tato konfrontace se týká těchto tří problémů: (1) teorie a metod sociálně lingvistických výzkumů (I. část práce), (2) výsledků konkrétních výzkumů (II. a III. část), (3) v přehledu situace sociolingvistiky.

Úvodem je třeba říci, že záměr pořadatelů sborníku byl vcelku splněn (i když v závěrečné části chybí přehled sovětské sociolingvistiky, nelze tudíž srovnávat).

První část je uvedena překladem stati W. Labova, v níž se autor snaží dokázat možnost vytvořit v budoucnu „jednotnou sociolingvistiku“, přičemž vychází z předpokladu, že problémy jazyka ve vztahu ke společnosti mají společný základ. Autorovy úvahy jsou podloženy zajímavými fakty o této vědě, o historických podmínkách jejího vzniku a rozšíření, o variabilnosti funkcí jazyka, o jazykových změnách. Sympatické je také jeho hodnocení závažnosti sociolingvistických výzkumů. Nutno však říci, že to vše nedokazuje možnost spojit sovětskou a americkou sociolingvistiku v jediný proud, protože všechny výše uvedené problémy se v americké a sovětské sociolingvistice konstituují a zkoumají za zcela odlišných společenských podmínek. Je třeba hledat cesty k vzájemnému pochopení těchto odlišností, využívat všeho, co je prospěšné, ale skutečnost neidealizovat. Dokazuje to i druhý článek sborníku, v němž A. D. Švejcer, výborný znalec americké sociolingvistiky (viz jeho Voprosy sociologii jazyka v sovremennoj amerikanskoj lingvistike, Leningrad 1971), ukazuje na nutnost zpřesnit pojmový aparát sociolingvistiky. Především je třeba brát v úvahu dvojí možnost definice sociolingvistických jevů: (1) jako elementy jazykových struktur se společenskou hodnotou, (2) jako elementy sociální struktury, které mají jazykové koreláty. Následují úvahy o nutnosti rozlišovat termíny jazykový kolektiv a společenství (kollektiv a obščnosť); pod pojmem kolektiv chápe historicky vzniklou pospolitost, kdežto společenství je vytvářeno např. pro statistické výpočty třeba na základě jen jednoho příznaku. Švejcer se také snaží vyvodit terminologické důsledky z rozlišování jazyka a řeči (jazykový a řečový kolektiv, jazykové a řečové společenství). Rovněž jeho úvahy o objektivní a subjektivní (hodnotové) sociolingvistické orientaci jazykových výzkumů jsou přesvědčivé a jistě přispějí ke zvýšení vědecké hodnoty sociolingvistických výzkumů.

L. P. Krysin v článku Řečový společenský styk a sociální role mluvčích navazuje na dřívější výzkumy (viz jeho Russkij jazyk po dannym massovogo obsledovanija, Moskva 1974, srov. rec. v SaS 36, 1975, 152—158) a ukazuje, jak navzájem korespondují jazykové struktury a sociální role (vztah stereotypu rolí a řeči, např. profesionálních rolí a profesionálních jazyků). Uvádí příklady těchto vztahů a úvahy o dalším zkoumání (např. slibné by bylo zjišťovat rozdíly asymetrického společenského [226]styku, kdy účastníci komunikace mají nestejné sociální příznaky, a symetrického společenského styku.

V poslední části I. oddílu rozebírá G. V. Ganijev některé problémy spojené s experimentální fonetikou a fonologií, kde sociolingvistika musí velmi úzce spolupracovat s psycholingvistikou, protože ve výslovnosti se často prolíná praxe skutečného sociálního zařazení mluvčího s tím, čím se mluvčí snaží v sociální skupině být.

Druhý oddíl sborníku je rusistický. L. P. Krysin tu uvažuje o tom, jak se prolíná diglossie (definovaná podle Fergussona jako charakteristika sociálního rozdělení funkcí různých jazyků a jazykových alternativ — je to tedy pojem širší než bilingvismus, neboť se týká i jednoho jazyka). Závěr článku (neprincipiální rozdíl mezi bilingvismem a diglossií, neboť oba jevy se týkají růzností kódů s možností „přepínat“ v různých situacích, u obou existuje možnost interference a výpůjček z jednoho kódu do druhého) může být úspěšně využit pro studium obou jevů. — J. P. Melnikov se pokouší na základě sociolingvistických kritérií definovat jazykovou normu jako vztah mezi sociálními úlohami mluvčího a jazykem a dokazuje (na materiálu substantiv) existenci tzv. pohotovostních (dežurnych) forem, všem „srozumitelných“ a také všeobecně užívaných, existenci dalších variant, vyplývajících např. z určité profese. Redakce sborníku správně dodává, že toto chápání je příliš přímočaré, problematika jazykových variant a jejich využití je složitější. Dokazují to i další články oddílu. M. M. Kopylenko uvádí mnoho materiálu z tzv. slangu mládeže, ale jeho chápání slangu jako samostatného lexikálně sémantického jevu, zcela odlišného od spisovného jazyka, je nepřesvědčivé. Slang sice jinak pojmenovává stejné jevy, ale činí to tím způsobem, že rozšiřuje, zužuje nebo přenáší význam známých, často spisovných slov, jen částečně vytvářením slov nových. — Zajímavé je sdělení E. M. Vereščagina a V. G. Kostomarova o připravovaném slovníku „lingvoreálií“. Jde o slovník ruštiny, který by sice byl výkladový, ale tradiční výklad by byl nahrazen vysvětlením věcných odlišností, obsažených ve slově (izjasnenijem), charakterizujících sovětskou skutečnost. Takový slovník je velmi důležitý jak pro sémantiku, tak pro výuku cizím jazykům.

Třetí oddíl sborníku podává ucelený pohled na současnou situaci zkoumání jazykových variant v kolektivu L. P. Krysina. Jsou to články U. J. Glevinské o variantní výslovnosti přejatých slov typu [intěgracija/integracija], článek S. M. Kuzminové o variantní výslovnosti souhláskových skupin [gromoskij - gromostkij], článek V. L. Voroncovové o variantnosti koncovek -ov/∅ ve 2. p. pl. substantiv, článek U. E. Iljinové o střídání slovesných přípon nu-/∅ a článek E. J. Golamové o variantnosti při tvoření pojmenování typu kipjatiť vodu - kipjatilnik. Cílem výzkumu je zjistit závislost mezi vznikem jazykových variant a sociálními charakteristikami, jako jsou věk, vzdělání, oblast bydliště, ale také poslech sdělovacích prostředků apod. Je to práce velmi záslužná pro popis fungování jazyka. Bude však těžké z tohoto výzkumu udělat nějaké hlubší závěry pro prognózy vývoje jazyka ve společnosti. Tak se dá zjistit jen vývoj jeho struktury, jeho variant. Celkový vývoj jazyka je určován mimojazykovými faktory vyššího řádu (celkovým vývojem sociální struktury společnosti, v němž např. celkové zvyšování vzdělanosti je pouze jedním, i když důležitým činitelem).

Čtvrtý oddíl obsahuje informativní články o rozvoji sociolingvistiky v USA (Ervin-Tripp), Československu (J. Kraus), Maďarsku (E. Papp, K. E. Kiss) a NSR (H. Jachnow). Články odrážejí současný bouřlivý rozvoj zkoumání jazyka jako společenského jevu a zároveň i diference dané tradicí té které země. Škoda, že tento závěrečný oddíl není úplnější (např. chybí informace o italské sociolingvistice). Celkem je možno říci, že recenzovaný sborník odráží bohatou problematiku současné sociolingvistiky a představuje úspěchy sovětských výzkumů. Snad by měli o podobné publikaci uvažovat i českoslovenští sociolingvisté (mající v Pražském lingvistickém kroužku bohatou tradici).

 

[227]Druhou významnou novou publikací ze sociolingvistiky v SSSR je kniha Švejcerova.[3] Vychází z předcházejících autorových prací, které jsou charakteristické detailní znalostí nejen sovětských pramenů, ale především kritickou analýzou západní sociolingvistické produkce. To umožňuje autorovi formulovat vlastní přístup s maximální možnou znalostí historie daného problému i současného stavu jeho zpracování. Recenzovaná kniha nepředstavuje v tomto ohledu výjimku. Už její struktura ukazuje, že se autor snaží obsáhnout sociolingvistickou problematiku ve velmi širokém rozsahu. Kniha obsahuje kromě úvodu 4 kapitoly: I. Metodologické základy současné sociolingvistiky, II. Teoretické otázky sociolingvistiky, III. Některé problémy sociolingvistiky — pokračování druhé kapitoly s praktickými závěry, IV. Metody sociolingvistických výzkumů.

Z úvodu zasluhuje zdůraznit, že Švejcer si je vědom, jak je důležité v současné etapě sociolingvistiky přejít od obecných teorií a fragmentárních výzkumů k rozpracování systematické metodologie a k systematické práci s materiálem, v němž budou v maximální možné rovnováze obsaženy společenská a jazyková problematika a bude vyjasněn poměr sociolingvistiky k dalším lingvistickým i společenskovědním, ev. i dalším disciplínám a oborům. I když autor tvrdí, že jde o práci „diskusního a průzkumného charakteru“, mnohé z těchto záměrů se mu podařilo splnit. Důsledným uplatňováním marxisticko-leninského přístupu ve všech problémech patří Švejcerova kniha k základním dílům současné marxistické sociolingvistiky.

Uvedený metodologický základ je vyjádřen nejmarkantněji v první kapitole, kde jsou uváděny zdařilé aplikace základních zákonitostí společenského vývoje ve vztahu k vývoji jazyka. Zároveň je v kapitole obsažena důsledná kritika behaviorismu. Švejcer tu dokumentuje, že jazykové procesy nelze redukovat na sled stimulů a reakcí; společenské využití jazyka je bohatší. Autor se kriticky vyjadřuje i k tzv. sociální antropologii (nedostatečné rozlišování nebo dokonce ztotožňování jazyka a kultury) i k teorii izomorfismu jazykových a sociálně kulturních systémů. Izomorfismus předpokládá vždy paralelní vztah jen mezi dvěma strukturami, ve vztahu jazyka a společnosti jde téměř vždy o vztahy mezi několika strukturami. Nepřijatelná je pro marxistickou sociolingvistiku teorie jazykového deficitu v Bernsteinově formulaci (tvrzení, že jazyk tzv. nižších tříd tvoří tzv. omezený kód, a proto tyto třídy nejsou schopny vyššího intelektuálního vývoje). Buržoazní sociolingvistika se leckdy snaží přivírat oči před skutečnými třídními protiklady. Např. tzv. interakčně symbolická sociologie se snaží omezit výzkumy jen na tzv. malé skupiny, kde jsou třídní protiklady zastřeny, popř. na typický jazyk individua (etnometodologie). Švejcer si všímá také paradoxu v americké sociolingvistice, která na jedné straně kritizuje generativní gramatiku, ale na straně druhé je až příliš závislá na jejích metodách. Švejcer vidí vždy při kritické analýze základ problému a neváhá přiznat racionální jádro tam, kde je možné z hlediska marxistické metodologie využít poznatků západní sociolingvistiky (např. teorie sociálních rolí).

Druhá kapitola je věnována teoretickým otázkám sociolingvistiky. Švejcer je proti dělení předmětu sociolingvistiky, tj. vztahu mezi společností a jazykem, do dvou disciplín — sociologie jazyka, která by zkoumala především společenské procesy obecnější s využitím faktů jazyka, a sociolingvistiky, která by zkoumala především jazyk s uváděním společenských souvislostí jeho vývoje a fungování. Dodejme, že tento problém není v sovětské sociolingvistice (a zdá se ani jinde) dořešen. Např. Nikolskij[4] uvedené dělení zdůvodňuje a zastává názor, že je pro další vývoj sociolingvistiky nezbytné. Z ne zcela jednotného chápání předmětu sociolingvistiky pramení i různý výklad cílů této disciplíny. Švejcer se přidržuje pojetí, které do sovětské [228]jazykovědy uvedl J. D. Dešerijev. Ten uvádí, že cílem sociolingvistiky je studium problémů vztahujících se k charakteristice všech jazykových jevů, které jsou podmíněny vývojem společnosti, s jejím vlivem na vzájemný vztah jazyků jako celků i jednotlivých elementů ve fungování každého konkrétního jazyka. Přitom jazyk chápe jako komplex řečové komunikace i struktury jazyka.[5] Jako sociální faktory ovlivňující vývoj a fungování jazyka je třeba chápat nejen všeobecné sociální zákonitosti, ale i „subjektivní sociální faktory“, např. sociální postoje a hodnoty. S tím je možno souhlasit, přesto však se zdá, že předmět i cíl sociolingvistiky bude třeba ještě přesněji vymezit, protože i ve výše uvedené definici zahrnují vlastně celou lingvistiku — vždyť v jazyce není nic, co by nebylo sociálně podmíněno. Nabízí se možnost řadit do sociolingvistiky zkoumání jazykových jevů ve spojení s určitou společensko-ekonomickou formací, s jejími zákonitostmi, které se zřejmě budou v jazyce projevovat paralelně (v souladu nebo v protikladu) s obecnými vztahy jazyk - společnost.

V druhé kapitole autor probírá i velmi důležitou otázku — pojmový aparát sociolingvistiky. Podle Švejcera je třeba především rozlišit termíny kolektiv a společenství (obščnosť). Pod jazykovým (nebo řečovým) kolektivem rozumí souhrn lidí s reálnými společenskými vztahy projevujícími se v jazyce. Společenství je naopak uměle vyčleňováno pro potřeby výzkumu; jde např. o soubor lidí se stejnými sociálními charakteristikami (vzdělání, pohlaví, věk apod.), které jsou v určitých vztazích k fungování jazyka. Jazykový (řečový) kolektiv je pak charakterizován existencí jednotného sociálně komunikativního systému (řečového repertoáru), v němž všechny jeho složky (jazyky, styly, dialekty) jsou ve vztahu funkční komplementárnosti. V užívání sociálního komunikativního systému se projevuje jednak stratifikační variabilita, tj. vlastní (trvalejší) vztah sociálních zákonitostí a jazyka, a variabilita situační, tj. diference podle konkrétní jazykové situace. Dalším termínem jsou tzv. sociolingvistické proměnné. Švejcer uvádí příklad ruských osobních zájmen ty a vy, která se užívají sociálně podmíněně.[6] Proměnné opět mohou mít stratifikační nebo situační charakter a vážou se na ně pak takové jevy jako sociální status, role, postoje, hodnoty. Uvedenými pojmy není jistě vyčerpán pojmový aparát sociolingvistiky, lze však souhlasit s autorem, že tyto pojmy patří k nejdůležitějším.

V další části druhé kapitoly se pak Švejcer zabývá vztahem sociolingvistiky a sémiotiky. Především odmítá názor, že sociolingvistika je součástí sémiotiky. To by platilo pouze v tom případě, kdyby sociolingvistiku zajímal jazyk jen jako znakový systém. Tak tomu však není. Švejcer se pak zabývá problémem sociálního významu v jazykových elementech, především ve slovech. Zastává názor, že sociální význam nemá jazykový prostředek sám, ale až fakt jeho výběru, jehož základ tvoří protiklady (ale i shody?) sociálních hodnot.

V oddíle „Sociolingvistika a stylistika“ ve druhé kapitole si autor všímá sociolingvistických aspektů normy, funkčního stylu a lingvistiky textu. Pod normou rozumí Švejcer kolektivní, ve vědomí zafixovaná pravidla výběru jazykových prostředků (včetně úzu) pro promluvovou realizaci jazykového systému. Norma je sociálně podmíněna (toto zjištění obsahují již práce Pražského lingvistického kroužku, z nichž Švejcer uvádí základní studie Havránkovy). Kritizuje však dosavadní způsob vyčleňování funkčních stylů, v němž se podle něho projevuje nejednotnost přístupu a hledisek, a zdůvodňuje své pojetí spojování funkčních stylů se sociální variabilitou jazyka (stratifikační a situační). Sociální podmíněnost výběru jazykových prostředků se projevuje velmi zřetelně v textech; autor to dokumentuje na funkčních analýzách textů masové komunikace. V nich je také vidět druhou stránku vztahu jazyka [229]a společnosti, tj. ovlivňování společenských procesů i jazykem masové komunikace (vztah jazyk → společnost).

Třetí kapitola recenzované publikace pojednává o bilingvismu a diglossii. Diglossii vrací Švejcer původní (Fergussonův) význam, tj. diferencované užívání různých variant jednoho jazyka (např. dialektu a spisovného jazyka) v závislosti na stratifikačních a situačních příznacích. Bilingvismus chápe široce a tradičně. Své pojetí pak rozvádí na analýze používání francouzštiny v předrevolučním Rusku, jak je odráží Tolstého román Vojna a mír. V další části kapitoly definuje Švejcer pojem jazykové situace jako „model sociálně funkčního členění a hierarchie sociálně komunikačního systému a podsystému, koexistujících a vzájemně fungujících v určitém politicko-administrativním seskupení a kulturním areálu, a také sociálních postojů, které dodržují členové odpovídajících jazykových a řečových kolektivů ve vztahu k systémům a podsystémům“. Dále pak uvažuje o metajazyku, jímž by bylo možno popsat typy jazykových situací. Uvádí pokusy Stewarta, Fergussona a hodnotí klady a nedostatky jejich koncepcí. Západní sociolingvistika charakterizuje jazykovou situaci většinou velmi všeobecně, bez vztahu ke konkrétní společensko-ekonomické formaci, ale pojem např. národního jazyka nelze definovat bez kapitalistické formace, v níž tento jev vzniká. Typologie jazykových situací je dána podle Švejcera těmito parametry: sociální status daného jazyka, rozsah a charakter sociálních funkcí, úloha každého jazyka používaného v daném politickoadministrativním seskupení.

Důležité je Švejcerovo vymezení pojmu jazyková politika, jazyková výstavba a jazykové plánování. Prvý termín - pojem chápe jako „součást politiky státu v oblasti užívání jazyka“, pojetí druhého je širší, je to každé konstruktivní ovlivňování jazykového vývoje ve společnosti. Jazykové plánování pak charakterizuje problematiku spojenou s výběrem alternativ pro zabezpečení fungování jazyků a jejich vývoje. Sestává ze zhodnocení lingvistických údajů (výchozí situace), zpracování programu činnosti (cíl, strategie a konkrétní procedury dosažení cílů) a zhodnocení dosažených výsledků. Švejcer uvažuje také o reálnosti jazykových prognóz a domnívá se, že při nich je třeba brát v úvahu následující fakta: (1) základní tendence ve vývoji jazyků, (2) stav jednotlivých jazyků, (3) vývoj společenských funkcí jazyka, (4) strukturní vývoj jazyků, (5) základní tendence kontaktů jazyků. I pak má však jazyková prognostika jen pravděpodobnostní charakter.

Čtvrtá kapitola (metody sociolingvistických výzkumů) svědčí nejlépe o tom, jak je sociolingvistika dosud silně vázána na sociologii. Zatím při výzkumech používá s určitými obměnami sociologický aparát pro sběr údajů i jejich analýzu.

A. D. Švejcer svou práci uzavírá důležitým konstatováním, že pro marxistickou sociolingvistiku je důležité nejen vyjasňovat na určité úrovni závislost jazyka na společnosti, ale zkoumat příčinné vztahy v konkrétních společenských strukturách a v procesech důležitých z hlediska společenského vývoje.


[1] Srov. např. J. Kraus, Dvě nové sovětské knížky o sociolingvistice, SaS 38, 1977, 157—160.

[2] Za redakce D. N. Šmeleva a L. P. Krysina vyšel sborník v Moskvě 1976, 232 s.

[3] A. D. Švejcer, Sovremennaja sociolingvistika, Moskva 1976, 175 s.

[4] L. B. Nikolskij, Sinchronnaja sociolingvistika, Moskva 1976.

[5] Viz J. D. Dešerijev, Social Linguistics, Linguistics č. 113, 1973, s. 7.

[6] Viz známou práci P. Friedricha v Directions in Sociolinguistics.

Slovo a slovesnost, volume 38 (1977), number 3, pp. 225-229

Previous Jana Jiřičková: Nová sovětská monografie o větné sémantice

Next Věra Chládková a kol.: Ze staročeské terminologie sociálních vztahů (šlechta, šlechtic)