Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Ze staročeské terminologie sociálních vztahů (šlechta, šlechtic)

Věra Chládková a kol.

[Discussion]

(pdf)

Из древнечешской терминологии социальных отношений (šlechta, šlechtic) / Quelques exemples de la terminologie des rapports sociaux en vieux tchèque (šlechta, šlechtic)

V úvahách o středověké sociální terminologii zaujímá šlechta význačné místo. Tato středověká sociální třída byla vedoucí silou společnosti a oporou feudálního řádu. Zjistit vznik a vývoj šlechty je proto důležitým úkolem české medievalistiky.

Stará čeština podává nejstarší doklady z období kolem r. 1300. V té době už byla nepochybně česká šlechta konstituována, i když ne v takové podobě, jak se často mylně soudí. Zapomíná se totiž, že nelze přenášet poznatky z vývoje šlechty v 15. stol. zpět do 13. a 14. stol. a že nelze unifikovat, schematizovat [230]a modernizovat složitý a rozporuplný sociální proces, který ustavičně proměňoval nejen formální znaky šlechty, nýbrž i samu její podstatu.

Rozbor staročeského materiálu v chronologickém průřezu může nám však vydat svědectví o sémantické struktuře daného slova a v ní o prvcích dominantních a periferních, což jsou výsledky cenné pro historické bádání.

Již etymologie slova šlechta[1] odkrývá dva poznatky, jež musí být plně respektovány. Za prvé je jasné, že se slovo šlechta objevilo ve staročeské slovní zásobě jako přejetí ze sthn. slahta nebo střhn. slahte, což znamená ‚rod, původ, kmen‘. Slovo šlechta není tudíž slovem praslovanským, je přejatým slovem a nechybíme, řekneme-li, že bylo přejato právě proto, aby mohlo označit nové jevy v sociální struktuře, jež se v naší společnosti výrazněji projevovaly po 10. stol. Za druhé se tato skutečnost potvrzuje i tím, že slovo šlechta je mimo češtinu součástí slovní zásoby jen ve slovenštině a v polštině (szlachta), zatímco ani u východních Slovanů, ani u Slovanů jižních podobné slovo neexistuje. Víme-li, že se model feudálního zřízení uplatňoval v různých oblastech Evropy svérázně a svébytně,[2] musíme předpokládat, že se i vedoucí společenská skupina utvářela tak, jak to dané ekonomicko-sociální podmínky v různých částech Evropy dovolovaly a umožňovaly. V Čechách a v Polsku byl vznik šlechty i výsledkem mocného působení podnětů západoevropských, zvláště pak německých, říšských.

Nemůžeme se zabývat otázkou, jak nazvat nadřazenou a vedoucí skupinu české středověké společnosti od 10. do 12. stol.[3] Stačí prozatím jen zdůraznit, že to rozhodně nebyla šlechta (ve významu ‚mocenští činitelé pyšnící se rodovou urozeností‘), že toto slovo sotva tehdy v češtině existovalo, že se snad teprve chystaly podmínky pro jeho přejetí. Ostatně dosavadní historické bádání upozorňuje, jak se zvolna uskutečňoval přechod od rodů k rodinám, jak se teprve od 12. stol. prosazuje dědičné vlastnictví v rodinách, vyvíjí se genealogie jednotlivých předních rodin ve 12. stol. a jak se rodový prvek postupně uplatňuje jako základní znak nadřazenosti vedoucí společenské třídy, šlechty.[4]

Slovo šlechta je poprvé doloženo v jazykových památkách z prvé poloviny 14. stol. a vždy souvisí s rodem a s určitými mimořádnými zděděnými vlastnostmi. Do popředí vystupují biologické faktory, jež zaručují ovšem nejen kontinuitu, dědičnost mimořádných vlastností, nýbrž i moci (zejména vojenské) a majetku. V Alexandreidě praví Aristoteles: „Když zbožie neb smysla nenie, v šlechtě bude porušenie“ (AlxV 247—248). Slovem šlechta se vyznačuje souhrn mimořádných vlastností a schopností, jež přecházejí z otce na syna a jež lze sledovat zpět nejméně do třetího kolena, k dědovi: „Každý vás svú šlechtu vzvěda“, praví Darius ke svým ozbrojencům, „vzpomeň sě na svého děda, z kakéhos pošel poroda“ (AlxV 1301—1303). Avšak i ve vojsku Alexandrově jsou bojovníci, kteří vynikají nad obecný lid zděděnými mimořádnými vlastnostmi a schopnostmi. Proto se na ně může Alexander obrátit s výzvou: „Dnes vám jest čest v ruce dána, ač jedno budete chtieti svú šlechtu i rod pomnieti“ (AlxV 1495—1497). Lze tudíž vymezit význam č. 1 slova šlechta takto: ‚souhrn zděděných mimořádných vlastností a schopností‘.

V Alexandreidě vynikají přední bojovníci nad ostatní právě touto šlechtou, abstraktně shrnutým souborem vlastností, jež se dědí a jež zaručují urozencům nadřazené postavení. Zděděné vlastnosti a schopnosti jsou v duchu rytířské kultury spjaty s křesťanskými ctnostmi. Ideál mravnosti a zděděné vlastnosti jsou u hrdinů [231]rytířského eposu v dokonalé shodě, neboť „šlechta sě vždy ke cti lúčí“ (AlxV 311) a nositelům šlechty „jest čest v ruce dána“ (AlxV 1495). Už Aristoteles Alexandrovi ovšem vyložil, že zděděné ctnosti nejsou vše a že bez „zbožie“ a bez moudré mysli („smysla“) „v šlechtě bude porušenie“ (AlxV 248). Nicméně v centru sémantické struktury významu zcela jednoznačně stojí dědičnost mimořádných vlastností.

Zatímco význam č. 1 je abstraktním shrnutím nových rysů, jimiž se podle vzorů západoevropských odlišovala i v Čechách nadřazená skupina mocenských činitelů od neurozenců, ve významu č. 2 máme co činit s kolektivním názvem této nadřazené skupiny. V Dalimilovi se setkáváme s dalším významem slova šlechta v projevu knížete Oldřicha: „Ostaralé střiebro a zbožie šlechtu činí a často šlechtu chudoba chlapstvem viní“ (DalL 41, 15—17). Zde nelze považovat slovo šlechta za abstraktní shrnutí určitých zděděných vlastností, nýbrž jde přímo o nositele těchto vlastností. Slovo šlechta je tu kolektivním pojmenováním lidí, kteří nad ostatní vynikají rodovou urozeností, zděděnými vlastnostmi a schopnostmi, mocí a majetkem. Opět je ovšem v centru pojmenovacích příznaků rod, dědičné vlastnosti a moc a druhotně k nim přistupuje majetek movitý („střiebro“) i nemovitý („zbožie“). Zatímco kolem r. 1300 u slova pán vystupuje do popředí v sémantické struktuře jádro moci[5] a u slova zeman, zeměnín se v téže době do popředí staví vlastnický vztah k pozemkům a k určitému území, u slova šlechta se výrazně prosazuje v sémantické struktuře prvek biologické kontinuity, dědičnosti, urozenosti rodové a rodinné.

Po r. 1350 ke dvěma starším významům přistupuje další. U Klareta (KlarGlos 971) je latinským ekvivalentem pro slovo šlechta baro a označuje se tak nejen už kolektiv, nýbrž i přímo jednotlivec, člen kolektivu, který vyniká zděděnými mimořádnými vlastnostmi a mocí nad své okolí (význam č. 3). Latinský ekvivalent baro upozorňuje, že tu jde o označení těch urozených mocenských činitelů, kteří se v druhé polovině 14. stol. postupně formovali jako členové stavu vyšší šlechty. Zatímco jsme např. u slov pán a zeman svědky sémantického zužování, u slova šlechta naopak jde o sémantické rozšiřování. I z toho lze soudit, že bylo slovo šlechta převzato z cizího prostředí nejprve pro nejvyšší společenskou vrstvu obklopující panovníka a pak přenášeno seshora dolů.

Vedle starších významů (1, 2, 3) setkáváme se po r. 1350 ovšem i s dalším významem slova šlechta. Počíná se jím označovat přímo rod nebo druh, a to dobrý, urozený rod, a překládá se tak latinské genus (PassMuzA 319). Tento význam č. 4 opět zdůrazňuje základní pojmenovávací příznak a vztah slova šlechta k rodové urozenosti.

Pátý význam souvisí s privilegovaným postavením urozenců, mocenských činitelů, kteří se jeví přímo jako kontaminace ctností a mravnosti. Svatá Kateřina osloví Krista: „Ó šlechto všiej šlechetnosti!“ (LegKat 1565). Evangeliář vypráví, jak bůh stvořil anděly „jedny však věččiej šlechty než druhé. A nade všemi ušlechtilejší byl jest Lucifer“ (EvZimn 61). Tu se nemůže jednat o zděděné vlastnosti nebo o šlechtický rod, nýbrž jde hlavně o mravní dokonalost a ušlechtilost, jíž Kristus a andělé vynikají nad ostatní. Není třeba snad rozsáhle prokazovat, že toto přenesení ze země do nebeských sfér přispívalo zároveň neobyčejně k heroizaci urozeného panstva. Páni byli zváni souhrnně stejným názvem, který byl připojován v modlitbách ke Kristu a k andělům — už to vedlo k posílení morální nadřazenosti šlechty nad ostatními společenskými vrstvami. Navíc pak — samo slovo šlechta (a jak uvidíme, i další slova z této čeledě) jako by přenášelo z výšin [232]aristokracie do veřejnosti morální kodex a vtiskovalo celé společnosti závaznou pečeť aristokratických ctností.

Další sémantický vývoj slova šlechta ve 14. a 15. stol. nepřináší už žádné podstatné změny. Příznačné je jenom, že v pramenech, jež jsou spjaty těsně s právní činností a s životem šlechty (FlašRada, Tovač, Všeh a ZřízVlad), toto slovo nenajdeme vůbec. Mluví se o pánech, rytířích, zemanech, vladykách a panoších, nesetkáváme se však se souborným pojmenováním všech skupin slovem šlechta. Zřejmě bylo dlouho na závadu, že se slovem šlechta překládalo latinské barones (SlovOstřS 67; rkp UK IX A 1, 265b: „herbovní šlechty“), tedy jen vyšší šlechta. Hlavní příčinu však nutno hledat v tom, že se toto slovo v české slovní zásobě objevilo poměrně pozdě, do 15. stol. asi příliš nezdomácnělo a užívalo se ho spíše pro pojmenování nových společenských hodnot než pro jejich nositele. Navíc asi se málo cítila potřeba pojmenovávat všechny urozence souborným názvem. Zejména pro právní památky taková nutnost nebyla dlouho aktuální, neboť právní terminologie měla k dispozici dostatek starších výrazů (pán, vládyka, zeman, panošě atd.).

Ve shodě s Klaretem (význam č. 3) šlechta není už jen souborným názvem pro skupinu nadřazených, nýbrž i jednotlivec může být kolem r. 1400 často tak nazván, a to výjimečně i žena. V Tkadlečkovi se pěje chvála na „takúžto šlechtu, takúžto libolíčku, takúžto holubičku“ (TkadlS 8b; podobně v téže památce 13a, 14b). I u Rokycany čteme, že setník Cornelis „byl šlechta urozený“ (RokLuk 438b) anebo že je „rytieř šlechta zlý neřádný“ (RokLuk 316b). Tu by bylo možno slovo šlechta nahradit slovem šlechtic.

Ojediněle je slovo šlechta užito i o jednotlivci, na němž jsou nápadné mimořádné mravní kvality. V bibli Litoměřické čteme: „Blažena země, jejiežto šlechta jest král“ BiblLit Eccl 10, 17 s variantami: v niežto jest šlechetný král BiblOl, jejiežto král šlechtic jest BiblPad, za lat. cuius rex nobilis est.

Na možnost užít slova šlechta i o jednotlivci snad spolupůsobila i praxe (stále častější od konce 14. stol.), že se někteří drobní urozenci počínají nazývat rodovým jménem Šlechta (např. Nicolaus dictus Šlechta v r. 1394, nebo Jan Šlechta z Malkovic v r. 1419: ArchČ 4, 35).

Co se týče vymezení pojmu šlechty, opakují se starší názory, jež spojují v jedno bohatství urozených s jejich vynikajícími morálními vlastnostmi. „Šlechta bez nravóv a ctností a bez sbožie bláznovstvie a mrzká chudoba viece nazývána jest než urozenie“ (GuallCtnostK 143). Tento názor z r. kolem 1400 dobře vystihuje charakteristiku všech urozenců, kteří se hlásili k hrdému názvu šlechta. Autoři dobře věděli, že sama urozenost a mravné chování není vším, nýbrž že je třeba ji doplnit pozemkovým vlastnictvím. Proto platí nadsázkou vyřčená zásada, že „bez sbožie šlechta“ je jenom „marnost a ohyzda“ (GuallCtnostK 143). Slovem šlechta se běžně překládá latinské nobilitas a opakem šlechty zůstává neurozený „chlap“, ať se zrodil v městském domě, nebo v selské jizbě. Lékařské příručky v 15. stol. už dokonce podle vnějšího vzezření byly s to odlišit člověka urozeného od neurozeného, šlechtice od chlapa. „Ktož má prsy tenké, znamenává, že šlechta jest. Ktož má krátké prsy, chlapieho jest přirozenie“ (Hvězd 67a). Rozdělení společnosti v urozené šlechtice a neurozené chlapy mělo být podepřeno i rozdílností fyziologických znaků, aristokratická společnost se vyvyšovala nad neurozené nejen mocí, majetkem, urozeností a mravními vlastnostmi, nýbrž i fyzicky, zvláštními znaky tělesnými.

Bez velkých změn se objevují ve 14. a 15. stol. i další významy (význam č. 4 a 5) slova šlechta. Slovem šlechta se v biblických překladech nahrazuje latinské genus, ale i generositas (BiblOl Sap 8,2; Kruml 170a; AlbRájA 42b) a slovo šlechta někdy je přímo synonymem pro urozenost (TkadlS 16a). Zajímavé je, že se biologické vztahy [233]neoznačují slovem šlechta jen tam, kde jde o rodiny a rody lidské, nýbrž i výjimečně např. v ovocnářství, kde jde o vlastnosti věcí. Při štěpování se radí jít k jinému stromu, který „té šlechty jest“ (ŠtěpMuz 25), a míní se tím týž druh ovocného stromu. U Štítného je slovem šlechta překládáno i latinské virtus. Čteme pak o nedostatcích v kupectví „v té kúpě šlechtě, jako kdyby kto mosaz prodal za zlato“ (ŠtítKlem 95b). Jde při tom o takový druh obchodu, kdy se vydává zboží za něco jiného, než ve skutečnosti je, a kdy podvodný obchodník šidí kupujícího.

I slovo šlechtic se poprvé objeví ve staročeských jazykových památkách kolem r. 1300. Šlechtic je v nich označením muže nadřazeného svému okolí urozeností, mocí, majetkem a mimořádnými morálními vlastnostmi (význam č. 1). V tomto významu se objevuje slovo šlechtic v Dalimilovi a v Alexandreidě a je částečným synonymem ke slovu pán a zeman. Šlechtici se objevují jako doprovod panovníkův jako členové družiny královské. Alexander např. vybízí „své šlechtice“ (AlxV 1475) a Aristoteles Alexandrovi radí: „Své šlechtice jměj v svej radě“ (AlxV 205). Přivlastňovací zájmena (podobně i ŽaltWittb 149, 8) dobře naznačují, od koho šlechtic bere svou moc a bohatství — od krále, knížete, od panovníka.

Zatímco šlechtici tíhnou ke králi, zanechávají na druhém pólu společnosti neurozené „chlapy“. Podobně jako pro šlechtu je i pro šlechtice jeho základním protikladem chlap právě proto, že se nemůže chlubit starobylým rodem sahajícím alespoň k dědovi. Dalimil ostře odsuzuje urozence, kteří se oddávají sami lovu, zábavě, jež až dosud byla vyhrazena jen „chlapóm“ (DalL 102, 41) či „holotě“ (DalL 79, 5).

V Dalimilovi se objeví i úvaha o vzniku šlechty. „Z chlapóv šlechtici bývají a šlechtici syny chlapy jmievají“ (DalL 41, 14). Tato sentence neukazuje jen neustálou sociální mobilitu a společenskou nezakotvenost šlechty, nýbrž zároveň vypovídá o tom, že nestačí urozenost a majetek, nýbrž že je nutno, aby šlechtic vykazoval i určité morální vlastnosti. Podobně jako u slova šlechta i u slova šlechtic se tudíž k sémantickému jádru rodové tradice a přímé biologické posloupnosti druží i další sémantické prvky: majetek a ctnost. Podrobněji promlouvá Dalimil o šlechtě ústy Přemysla Oráče, který své družině připomíná, „že z chlapuov šlechtici sú“ (DalL 41, 17). Autor se uchyluje k přemyslovské legendě a vroucímu českému patriotismu: „Vyšli sme všickni ot člověka jednoho, a ten sě čte šlechticem, jehož děd měl střiebra mnoho“ (DalL 41, 19—20). Nebudeme tyto známé verše zkoumat z hlediska aristotelovské orientace autorovy,[6] nýbrž povšimneme si opět odkazu na kontinuitu biologickou, na rodovou urozenost („děd“) a zejména pak zaregistrujeme zmínku o movitém majetku („střiebra mnoho“), o síle, která podle Dalimila spoluvytvářela šlechtu. Aniž budeme tyto zmínky přeceňovat, zdůrazníme, že se tu mluví o stříbře, o penězích, o špercích, tedy o movitém majetku, který se hromadil v některých rodinách a rodech a doplňoval tak předpoklady pro společenský vzestup členů rodiny a rodu. Připomeňme si při tom poznatky, jež byly získány při sémantické analýze slova pán, kde se teprve postupně nemovitý majetek, zemědělská půda, země stávaly určujícími faktory při tvorbě významu toho slova (o. c. v pozn. 5).

V Dalimilovi se šlechtic neuplatňuje jen v politickém životě země, nýbrž má i důležitou úlohu vojenskou. Pan Vilém Zajiec je čtenáři představen jako „šlechtic srdcě udatného“ (DalL 99, 33) a zároveň i „přietel jazyka svého“. Tento bojovník-vlastenec je „udatný šlechtic“ anebo jindy „šlechtic věrný“ (DalL 104, 12, 15) a činí pravé divy v boji proti cizozemcům. Z obou epitet i z celkového líčení je zřejmo, že šlechtic u Dalimila už je včleněn jako udatný a věrný bojovník do celkového obrazu rytířské kultury — byť se proti ní autor, chvalořečník české starobylosti, v mnoha směrech nepřátelsky stavěl.

[234]Už v Dalimilovi jsme poznali, že šlechtic je názvem pro nejvyšší vrstvy mocných a bohatých urozenců (podobně jako tomu bylo u slova šlechta). Po polovině 14. stol. trvá tato situace dál. Překládá se ve slovnících latinské baro českým šlechtic právě tak jako v dalších pramenech (např. PulkR 73b a 43b). Jindy ovšem je pro slovo šlechtic latinským ekvivalentem nobilis (BiblDrážď Is 34,12; ComestC 130a; ŽaltPod 149,8), optimates (ComestC 191a), potentes (OtcB 49a), inclytus (BiblDrážď Jr 22, 18) či dokonce tyrannus (tyranni id est nobilis ComestS 400a).

V biblických textech, kde překladatel často nemohl znát odlišnou společenskou strukturu, jsou to lidé nejen vysoce společensky postavení, ale i nadaní výjimečnými morálními vlastnostmi a ctnostmi. Např. o proroku Samuelovi čteme: „Aj muž boží v městě tomto, muž šlechtic“ (BiblPad 1 Rg 9, 6 s variantami: muž urozený BiblCard, -Ol, -Lit, slovutný BiblPraž za latinské vir nobilis). Ojediněle může být dokonce nazván šlechticem i ten, kdo je pro své výjimečné postavení svému okolí vzácný. Tak Andronikus a Julián „sú šlechtici mezi apoštoly“ (BiblOl R 16, 7: znamenití BiblPraž za lat. insignes) proto, že přijali křesťanství před apoštolem Pavlem a jsou tedy, jak říká Colův novočeský překlad tohoto místa, „váženi u apoštolů“.

Všechny uvedené latinské ekvivalenty se vztahují k mužům nadřazeným urozeností, ale i mocensky (vojensky nebo politicky) a majetkově nad ostatní členy společnosti a týkají se v našich podmínkách nejvyšších vrstev šlechty, jež se později zformuje ve stav vyšší šlechty — tedy pánů.

V takovém významu se setkáváme se slovem šlechtic i v právních památkách (ŘádZem, celkem však jen čtyřikrát!). Z některých ustanovení je naprosto jasné, že šlechtic je ten, kdo stojí nad sedlákem a měšťanem, ale i nad vladykou. „Pakli by větší nižšiemu dal (= políček), tociž šlechtic vládyce neb vládyka chlapu“ (ŘádZem, ArchČ 2, 98), má mu být příslušně stanoven trest. Právě vztah šlechtice k vladykovi znovu upozorňuje, jakou úlohu měla rodová urozenost, moc a majetek při vnitřní diferenciaci svobodného obyvatelstva. V druhé pol. 14. stol. nebylo ještě možno v právním naučení vladyku nazvat šlechticem. Že se slovem šlechtici označovali jen páni, to dosvědčuje i pořadí, v němž jsou řazeni za králem členové aristokracie. Např. volba krále se má dít „od hrabí, od pánóv i od jiných šlechticóv“ (PulkR 73b), jindy kníže jmenuje svého nástupce „se šlechtici a se pány většími i s obcí“ (PulkR 43b). V Karlově Korunovačním řádu se šlechtici řadí hned za preláty a knížata (ŘádKorA, ed. 73, 3; 82, 14; 74, 14), anebo přímo ztotožňují s pány (ŘádKorA 104,9). Příznačné je, že se při korunovaci královny mají semknout kolem ní „šlechtici a panie“ (ŘádKorA, ed., 102, 22). Manželky šlechticů jsou tedy panie, kolem královny při korunovaci vedle prelátů a knížat má stát vyšší šlechta.

Ani na konci 14. a na počátku 15. stol. nedochází k podstatnějším změnám v sémantické struktuře slova šlechtic. Při překladech z latiny objevují se jako ekvivalenty opět nobilis (BiblOl Pr 31, 23, AlbRájA 58a), hlavně však baro (CestMil 9, kde přímo barones překládáno „pánové neb šlechtici“, MajCar, ArchČ 3, 70), ale i optimates, inclyti, tyranni (Rkp Kap 273, 35a, 14a, 99a). Tkadleček rozlišuje mezi lidmi řád vyšší (císař, král, kníže, markrabě, hrabě) od „řadu nižšieho“, kam počítá „šlechtilé šlechtice, řitieře, panošě“ (TkadlS 6b). Šlechtici stojí tudíž v čele svobodného obyvatelstva, jsou to stále páni. V právních předpisech se zřetelně vyvyšuje šlechtic nad vladyku právě proto, že je „magnifice nobilis, id est šlechtic“ (rkp KNM IV B 18, 270a). Jsou to tudíž páni, kteří urozeností předčí vladyky.

Se šlechtici jsou spojovány ctnosti, šlechtic — pán je vrcholem mravního kodexu. „Neb jakož dóstojenstvie šlechticóv převyšuje jiné lidi poctivostí, takéž viece má se ohraditi ctnostmi a dobrotú“ (GuallCtnostK 141, 142). Jindy se přímo páni ztotožňují se šlechtici: „Protož šlechtici ostřiehajte chudiny, aby majíce pokoj pánóv, úrokóv a ztravy mohli dobývati“ (GuallCtnostK 143). Překládá-li se z latiny „in nobilibus“ česky „v šlechticiech a urozených lidech“ (GuallCtnostK 142; srov. lat. [235]G 133b), pak může být hledáno vysvětlení pro hromadění synonym (není-li dílem rétoriky, doporučující vždy v textu kumulaci synonym) i v tom, že šlechtic je toliko názvem pro pána, vyšší šlechtu, zatímco urozený se vztahuje na šlechtu jako celek. V tomto duchu též pochopíme konstatování Štítného o nerovnoměrně rozděleném bohatství mezi sociálními skupinami. Na konci 14. stol. často „zde na světě ve mnohem lepí mohutý sedlák než vládyka chudý; a vládyka mohutý než šlechtic chudý“ (ŠtítKlem 97a). Vládyka je tu opět názvem pro méně urozeného a méně mocného, šlechtic je označením člena rodin urozených a mocných.

Zdá se, že teprve od počátku 15. stol. se vžívalo označení šlechtic pro všechny členy panského a rytířského stavu, pro všechny muže urozené (ačkoli se stupněm urozenosti stále od sebe lišili), mocné (ačkoli se veřejnou mocí vyvyšoval jeden nad druhé) a na zemi usedlé (význam č. 2). Tak lze nejspíše interpretovat nábožnou výzvu (Kruml 184) šlechticům, kteří se mohou „styděti, jako orati, hnój kydati kopati, ale bohu modliti nemóž sě ižádný styděti, kterak koli veliký šlechtic“.

Význam č. 2 slova šlechtic je zřejmý z biblických slovníků, kde se opět objevují starší latinské ekvivalenty (např. inclitus, tyrannus, obsides v KrumlVýkl 9a, 186b, 65b, 187b). Nejčastěji je však slovo šlechtici ekvivalentem pro optimates (KrumlVýkl 97a, 81a, 82a, 165b, 199b, 188b) a nobiles (KrumlVýkl 111b, 113b, 138b, 205a, 248a, 282a, 148a, 262a). Podobná situace je i v jiných překladech a slovnících (např. MamKapR 14a, 26b, 35a, 80a, 99a, 100a, 114a). Po pol. 15. stol. ve slovníku stojí vedle sebe oba významy: šlechtic je i insignis, edel (SlovKlem 56b) i baro (SlovKlem 32a). Jasně je nový význam slova šlechtic zřejmý v Knize tovačovské, kde označuje všechny druhy urozených, rodem, mocí a majetkem nadřazených aristokratů (Tovač 13, 18).

V Žídkově scholastickém pojetí je biblický Sem praotcem šlechty, neboť „od něho pošli jsú šlechticové a svobodní“ (ŽídSpráv 113). Slovem šlechticové jsou tu nepochybně označeni členové stavu vyšší a nižší šlechty, kteří se od ostatních svobodných členů české společnosti odlišovali svou urozeností. Jde tudíž o význam č. 2 slova šlechtic. Naproti tomu ve staročeském Lucidáři se zřejmě udržují starší názvy pro jednotlivé sociální skupiny. Šlechtici jsou řazeni po bok knížat a hrabat a teprve za nimi jsou uvedeni „vládyky a páni“ (LucidT L 7a, LucidF 132b má místo šlechtici uvedeno vévody). Zde spíše slovo šlechtic označuje nejvyšší kruhy královské a knížecí družiny.

Nový význam č. 2 zřejmě ještě dlouho nepronikl, plně se neuplatnil. Soudíme tak i z toho, že se se slovem šlechtic nesetkáváme ani u Ondřeje z Dubé, ani u Všehrda a ani v Zemském zřízení vladislavském, kde stále trvá starobylý terminologický úzus: pán, vládyka, rytieř, zeman. Navíc asi bránil širšímu uplatnění slova šlechtic i prvotní význam (význam č. 1), který dál byl v oblibě. Ostatně i v Knize tovačovské je šlechtična názvem pro dívku z panského rodu (Tovač 111), což svědčí o tom, že význam č. 1 slova šlechtic se po celé 15. stol. uplatňoval. I v satirickém skládání proti králi Zikmundovi je latinské barones překládáno „pány šlechtice“ (Budyš 16a)[7] a Prokop písař přímo uvádí jako člena prostředního stavu „šlechtic, pán urozený“ (ProkArs 184). I ve výčtu hodnostářů v intitulaci Prokop překládá „baronibus“ do češtiny „šlechticuom“ a klade šlechtice hned za hrabata a před ministeriály (ProkPrax 55, 9; 67, 33).

[236]Od konce 14. stol. se uplatňuje slovo šlechtic též jako jméno osobní („nobili viro Milešoni, dicto šlechtic de Dětenic“ — SvědBydž 252 (1392); podobně k r. 1475 v ArchČ 7, 502).

Obdobný sémantický vývoj jako u slov šlechta a šlechtic můžeme sledovat i u slov odvozených, jako jsou šlechtičí, šlechtična, šlechtičný, šlechtičstvo, nešlechta, šlechtilý, šlechtilost, šlechtiti, šlechetný, šlechetník, šlechetnost. Tento vývoj ukážeme na některých z nich.

U adj. šlechtičí se zdůrazňuje urozenost. Je to jasně vidět v jedné textové variantě (Palackého P2) Majestas Carolina. Tam, kde se v některých rukopisech statky charakterizují „buďto nápravničie neb jiných urozených osob“, má P2: „buďte manské leč šlechtičie“ (ArchČ 3, 93). Zároveň se tím naznačuje vztah k vyšší skupině šlechty (tak asi i OtcC 201a).

U slova šlechtična jsme se už zmínili, že jde o pojmenování dcery nebo ženy pána, vyššího šlechtice (TovačA 68b). I u Klareta je šlechtična ekvivalentem pro baronissa. Teprve v 15. stol. se rozšiřuje význam snad i na ostatní skupiny šlechty a slovo šlechtična označuje ‚ženy a dívky ze šlechty jako celku‘ (CestMil 26b).

Stále ovšem převažuje v sémantické struktuře pojmenování odvozených ze slov šlechta a šlechtic urozenost nejvyšších vrstev aristokracie. Proto se i Sylviovo „purpuratis togatisque“ překládá do češtiny: „kteříž zlatohlavem a šlechtičným rúchem odíni byli“ (SilvKron 101a). Šlechtičný je označení vlastnosti věci, jež slouží kruhům vyšší šlechty. I souborné označení urozenců šlechtičstvo je ekvivalentem k latinskému baronia (KlarGlosA 991; SlovKlem 32b). Teprve v 15. stol. se toto označení může vztáhnout na další šlechtické osoby (SilvKron 63b).

Ve Staročeském slovníku lze si ověřit na hesle nešlechta (StčSlov 787), že všechna odvozená slova respektují symetricky vývoj dané sémantické struktury. Základní význam slova nešlechta je ‚člověk neurozený‘ a s neurozeností souvisí i další význam ‚nešlechetník‘, ‚hanebník‘.

Připomeňme, že postupně přistupovalo do sémantického pole slov šlechta, šlechtic hledisko morální, soubory ctností. Je proto pochopitelné, že se adjektivum šlechtilý objevuje až po polovině 14. stol., a to ve dvou významech: význam č. 1 o věcech — ‚ušlechtilý, vzácný, mající vynikající, vzácné vlastnosti‘; význam č. 2 o člověku — ‚ušlechtilý, šlechtického urození‘. Lze proto najít (význ. č. 1) „ulice najšlechtilejší“ (ComestK 264b excellentior) nebo užít k léčení „kořen šlechtilý a vonný“ (LékVodň 260a). V Tkadlečkovi najdeme toto slovo ve významu č. 2: „šlechtilé šlechtice“ (TkadlS 6b) a s nimi i „zróst šlechtilý neb snad krásu nad jiné lidi“ (TkadlS 32a). O svatém Václavovi se v Kancionálu jistebnickém zpívá, že je „z kmene králového, rodu šlechtilého narozen“ (KancJist 36), a připomíná se opět ušlechtilost urozenosti, původ z nejvyššího rodu v zemi. V 15. stol. opět lze adj. šlechtilý chápat jako označení morální vlastnosti spjaté se všemi vrstvami šlechty (SlovOstřS 105: prosapia, šlechtilé urozenie či SlovKlem 81b: spectabilis, eyns edeln geslechtes, šlechtilého rodu). Podobně i šlechtilost je ‚soubor vlastností, jimiž nadřazené vrstvy vynikají nad ostatní obyvatele‘. Z krále, z královských ctností „od jeho šlechtilosti všechna šlechta béře okrášlenie“ (ŽídSpráv 89).

Uvedená adjektiva jsou odvozena ze slovesa šlechtiti, s nímž se poprvé setkáváme po polovině 14. stol. ve významu č. 1 — o věcech ‚činit dokonalejším, lepším, krásnějším‘. Tak mast „svú vóní povětřie šlechtí“ (ComestC 78a), jindy „bděnie mysl šlechtí“ (OtcA 159b). Velmi často se sloveso šlechtiti v tomto významu objeví v lékařských knihách (LékVodň 266a, 267b; LékFrantA 121b; LékKřišť 131a; LékFrantC 152a, 154a) nebo v příručce zahradnické (ŠtěpMuz 10). Hus ví, že barva „šlechtí rúcho“ (HusPostH 111a) a v předmluvě k vydání lékárnické knihy se žádá, aby se „jazyk náš český i tudy šířil, šlechtil a rozmáhal“ (Apat VIIIa).

[237]Další doklady (JakZjev 88b, ŽídSpráv 20, ŽídSpráv 70, BechNeub 139b) svědčí o tom, že sloveso šlechtiti se vztahuje k lidem a že má vyjádřit ty změny, jež činí člověka dokonalejším, hodnotnějším, lepším (význam č. 2).[8]

Závěr. Slova šlechtic a šlechta (i další slova od nich odvozená) byla do češtiny převzata z prostředí středohornoněmeckého. Toto převzetí bylo součástí sociálního vývoje v době, kdy se přeformovávala u nás ve spojitosti se západoevropským feudalismem nadřazená sociální skupina, zakládající své privilegované postavení na urozenosti, moci, majetku a zděděných mimořádných vlastnostech. O pozdějším příchodu těchto pojmenování do staročeské slovní zásoby svědčí nejen skutečnost, že se s těmito výrazy setkáváme jen v češtině a polštině, nýbrž i vlastní jejich sémantický vývoj. Slova šlechtic a šlechta se od 14. stol. postupně sémanticky rozšiřují. Nejprve je slovo šlechta označením souhrnu vlastností a schopností jen nejvyšších skupin urozenců, později se stane spolu se slovem šlechtic částečným synonymem pro vyšší šlechtu, pány a teprve od poloviny 15. stol. se stále častěji vztahuje ke skupině urozených — svobodných vlastníků pozemků a držitelů moci jako celku. Je nutno zdůraznit, že tak důležité prameny pro zkoumání postoje a životního stylu středověké šlechty, jako jsou Flaškova Nová rada, Zemské právo Ondřeje z Dubé, Všehrd, Vladislavské zřízení zemské, slovo šlechtic nebo šlechta vůbec neznají. Staročeská právní terminologie totiž měla k dispozici starší české termíny (pán, vládyka, kmet atd.), jež postačovaly. Mimo to dlouho převládající významy č. 1, 2 a 3 u slova šlechta a č. 1 u slova šlechtic se vztahovaly jen k nadřazené úzké skupině vyšší šlechty, pro niž bylo už k dispozici další pojmenování (pán), takže slova šlechtic a šlechta se prosazovala jen zvolna a postupně. Netřeba snad zdůrazňovat, že ty části sémantického pole slov šlechtic a šlechta, jež souvisely s kodexem ctností a etickými principy, byly od počátku, kdy můžeme sémantický vývoj sledovat, spjaty se sémantickým jádrem.

Společnou sémantickou dominantou slov šlechtic a šlechta je rod, urozenost rodu a dědičnost určitých vlastností. Jedním z významů slova šlechta (význ. č. 4) je přímo ‚rod, druh‘. K tomu principu biologické kontinuity se druží moc a majetek. Zatímco ve slově pán odpovídá hierarchii sémantických komponentů pořadí: ‚moc, majetek, urozenost‘, ve slově šlechtic je pořadí důležitosti v sémantické dominantě ‚urozenost, moc, majetek‘.


[1] V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, 2. vyd., Praha 1968, s. 616.

[2] To je závěr, ke kterému dospěl A. Ja. Gurevič, Problemy genezisa feodalizma v zapadnoj Jevrope, Moskva 1970.

[3] R. Nový, Přemyslovský stát 11. a 12. století, Praha 1972, s. 33n.

[4] O. c. v pozn. 3, s. 114; tam i přehled nové literatury.

[5] A. Fiedlerová a kol., Ze staročeské terminologie sociálních vztahů (pán), SaS 38, 1977, 53—64.

[6] J. Lehár, O sedlčie knieni Boženě (Poznámka k sociální typice Dalimilovy kroniky), LF 99, 1976, s. 228.

[7] Je třeba upozornit, že česká verze této satirické skladby se liší od latinské nejen vřelostí, vlastenectvím a ostrotou (tak správně J. Daňhelka, Husitské skladby Budyšínského rukopisu, Praha 1952, s. 167), nýbrž i tím, že je jasně koncipována z měšťanského, a ne tradičně stavovského hlediska. Jen tak mohlo být pořadí členů stavovské obce pozměněno z latinského „barones, clientes, cives et quoslibet terrigenas“ na české „města, obce, pány šlechtice, panoše i všeliké zemaníny“. Slovo pán tu má význam uctivého oslovení, tj. význam č. 3 (srov. o. c. v pozn. 5, s. 54—55).

[8] Nevymizela však, zdá se, zcela pouta, jež svazovala sloveso šlechtiti se sémantickým jádrem slova šlechta a šlechtic. Jenom ve slovnících najdeme, že se latinské egregitare a německé edel machen překládá šlechtiti (SlovKlem 12b) anebo že přímo latinské nobilitare se překládá šlechtiti (SlovKlem 18a). Podobně jsou latinskými ekvivalenty pro šlechtiti: strenuare (SlovOstřS 148), nobilitare (SlovOstřS 140), insigniri (SlovOstřS 137) a egregitare (SlovOstřS 132). Naopak zase latinské degenerare se překládá jako nešlechtiti (SlovKlem 11a; SlovOstřS 129). Uvedené doklady by mohly vést k dohadu, že další význam slovesa šlechtiti (význam č. 3) by bylo možno naznačit i jako ‚učinit někoho šlechticem‘, nebo dokonce ‚povýšit někoho do šlechtického stavu‘. Zatímco prvé dva významy potvrdily předchozí úvahy o postupném „okrašlování“ šlechtice morálními přednostmi a souborem vrcholných ctností, třetí význam by se vztahoval dobře k praxi stavovské společnosti, jež řídila seshora členství ve stavu vyšší a nižší šlechty a vyjadřovala se k nobilitaci z rukou krále.

Slovo a slovesnost, volume 38 (1977), number 3, pp. 229-237

Previous Josef Skácel: Z nové sociolingvistické literatury v SSSR

Next Miroslav Roudný: Z historie českých definic odborného názvu