Konfrontační sborník česko-německý

Josef Štěpán

[Discussion]

(pdf)

Чешско-немецкий сопоставительный сборник / Le recueil confrontatif tchèque-allemand

Pod skromným názvem Beiträge zur konfrontierenden Sprachwissenschaft (Halle/Saale 1976, 211 s.) předkládají vydavatelé E. Eichler, J. Filipec, B. Havránek, R. Růžička a E. Wieseová veřejnosti závažnou publikaci autorů dvou socialistických zemí a navazují tak na plodnou tradici, která se začala rozvíjet v letech [58]1965 a 1968 vydáváním sborníků Deutsch-tschechische Beziehungen im Bereich der Sprache und Kultur. Od té doby prodělala lingvistika bouřlivý vývoj, a proto se ukázalo potřebné tematicky přísněji vymezit oblast zkoumání. Sborník podává synchronní jazykovou konfrontaci němčiny a slovanských jazyků (češtiny, ruštiny a polštiny), zahrnuty jsou však i francouzština a angličtina.[1] Autoři ponechali většinou stranou módní termín kontrastivní lingvistika,[2] který se uplatňuje posledních deset nebo patnáct let hlavně v USA, a užívají adekvátnějších termínů konfrontační lingvistika, konfrontační metoda zkoumání, vžitých v české a sovětské lingvistice. Protože kniha má význam nejen pro jazykovou teorii, ale i pro výuku cizích jazyků, zabýváme se jí podrobněji.

Podle R. Růžičky by se měly konfrontační analýzy v syntaxi zaměřit na systém pravidel srovnávaných jazyků tak, aby byl podán konstrukční a ne klasifikační model. Tuto tezi ilustruje na řadě jevů, především na transformaci syntaktického objektu závislé infinitivní konstrukce v syntaktický subjekt řídící věty. V angličtině, němčině a francouzštině dochází k tomu, že subjekt it, il, es je nahrazen objektem z infinitivní konstrukce, který se pak stává v transformovaných konstrukcích subjektem, srov. angl. it is easy to convince Peter → Peter is easy to convince, něm. es ist leicht, Peter zu überzeugen → Peter ist leicht zu überzeugen atd. V ruštině a češtině tato tzv. počínává pravidla [(An)Hebungsregel] nejsou možná: rus. Legko ubediť Petra → *Petr legok ubediť, čes. Je lehké přesvědčit Petra → *Petr je lehký přesvědčit. Věty stojící vlevo od šipek vznikly tzv. extrapozicí z vět Peter zu überzeugen ist leicht, přesvědčit Petra je lehké atd., při níž infinitivní konstrukce se přesouvá z funkce NP do funkce S’ závislé na VP. Protože v češtině a ruštině se sice uplatňuje extrapozice, ale ne pravidlo, které by bylo analogické zapouštěcímu pravidlu v ostatních jazycích (tj. které by místo „prázdné“ funkce NP zapouštělo výrazy, jako např. němčina zapouští es apod.), a protože oba jazyky neuplatňují počínavá pravidla, vyslovuje R. Růžička hypotézu, že použití zapouštěcího pravidla R_IT/IL/ES je nutnou podmínkou pro uplatnění počínavého pravidla R_HEB, a formálně označuje tento vztah jako ~ R_IT/IL/ES ⊃ R’_HEB. Autor tak nejen formuluje pravidla v jednotlivých jazycích a naznačuje vztahy mezi jazyky, ale vztahy mezi pravidly zobecňuje.

Konfrontací českého a německého slovníku se velmi zasvěceně zabývá J. Filipec. Za nejlepší metodu, pomocí které je konstruován společný metajazyk, považuje parafrázi významu. Své pojetí podal na analýze sloves pohybu, u nichž zjistil sedm konstitutivních faktorů, resp. distinktivních rysů (směr pohybu, kolektivní subjekt, cíl pohybu, prostor, čas aj.), a celou řadu dalších elementů rozdílného stupně zobecnění. Metoda distinktivních rysů vzatá z fonologie umožnila exaktní charakteristiku sloves pohybu. Autor připojil sedm důmyslných schémat.

Vycházeje z materialistického pojetí skutečnosti, zkoumá G. Jäger problematiku tzv. mezer a opisu při překladu. Německým pojmenováním Frühstück, Mittagessen a jiným druhům jídel odpovídají v češtině příslušné lexikální výrazy, čeština však nemá ekvivalent pro něm. Mahlzeit, je tedy v ní mezera v pojmenovací soustavě; autor to vysvětluje tím, že v myšlení české společnosti není konvenční pojem pro něm. Mahlzeit, je v ní však tzv. okazionální (latentní) pojem. Při vymezení okazionálních pojmů i pojmenování, opisu (perifráze) a klasifikaci tzv. mezer do několika typů se stále přihlíží k materiálu českému a německému.

G. Waltherová došla při analýze reflexívních sloves v ruštině k závěru, že zapasaťsja a zapasať stejně jako strojiťsja a strojiť jsou dva rozdílné lexémy ruského [59]jazyka a že u sloves s afixem -sja existuje parciální identita mezi agentem a objektem děje. — Syntaktickou reflexivizaci v němčině a ruštině analyzuje A. Steubeová. Stručně ji popisuje v rámci tzv. minimální věty, především však na souvětí. Reflexivizační pravidlo se uplatňuje v němčině jen za určitých podmínek (věta *Der Kommandant befahl dem Adjutanten, sich nach zwei Stunden zu wecken není správná), naproti tomu v ruštině je situace jiná (věta Komandir prikazal adjutantu, razbudiť sebja rovno čerez dva časa je správná, třebaže v ní reflexivizace není obligatorní). Zvratné zájmeno bývá v němčině ve vztahu k dativu, jenž plní funkci agentu, srov. Inge fehlt ein Photo von sich; plní-li však dativ funkci sémantického objektu, hlavně u sloves dicendi a sentiendi, pak v němčině reflexivizace není možná (*Ich lese ihm Ruths Stellungsnahme zu sich vor), v angličtině však existuje I read him a statement about himself. Práce analyzuje bohatý materiál (uvádí přes 150 vět).

Typologií tázacích zájmen a adverbií ve slovanských a jiných jazycích se zabývá R. Conrad. Za pomoci interrogativní logiky a s využitím nejnovějších lingvistických prací (H. Křížkové-Běličové, K. Je. Majtinské aj.) dokazuje hypotézu, že vztah otázka - odpověď je budován na základě významové struktury tázací věty, která je v některých jazycích vyjadřována lexikálně, v jiných syntakticky. Závažný je rozdíl mezi identifikací a specifikací (srov. něm. welcher - was für ein, rus. kotoryj - kakoj, pol. który - jaki, čes. který - jaký aj.); v litevštině je lexikalizována kvantifikace, protože je v ní vedle kurìs (‚který‘) i zvláštní zájmeno katràs (‚který ze dvou‘). Podrobně se autor zabývá sémantickým vztahem mezi zájmeny kdo a co v jazycích evropských i mimoevropských. Příspěvek je užitečný pro rozvíjející se teorii dialogu.[3]

Potřebu zavedení abstraktního jmenného subjektu v polských a ruských osobních větách, v nichž subjekt není vyjádřen zvláštním slovem, dokazuje E. Wieseová. Jde především o „zevšeobecňující osobní věty“, v nichž určité sloveso je v 2. os. sg. (Jesli boleješ, to i rabota ne iďot) a o „neurčitě osobní věty“ ve 3. os. pl. (rus. Beridze vyzval po telefonu stolovuju. Otsjuda zajavili: Oni vydajut zavtrak, jesli …). Nutnost zavést abstraktní subjekt demonstrovala autorka mj. na tzv. „druhém nominativu“ a „druhém dativu“ (v naší terminologii jde o doplněk), srov. pol. Rozmawiali sami z sobą. Samemu mnie się bardzo dobrze pracowało.

Srovnání češtiny a němčiny při odvozování sloves z adjektiv podává na základě bohatého materiálu M. Dokulil. Zatímco se příslušné slovesné struktury významově v obou jazycích téměř neliší, formální prostředky jsou značně rozdílné: v češtině je velký počet slovesných paradigmat, kdežto v němčině se využívá vlastně jen jednoho paradigmatu, totiž tzv. slabých sloves. To má za následek silné omezení počtu deadjektivních sloves v němčině a širší využívání analytického vyjadřování (blednout — blaß werden, černět se — sich schwarz zeigen, churavět — krank sein). Autor popsal slovesa stavu a změny stavu a slovesa faktitivní v obou jazycích podle toho, jakými prostředky jsou odvozena, a se zřetelem k jejich produktivitě roztřídil je do typů a podtypů na základě konfrontace obou jazyků.

Ačkoli byly klasifikace morfematických alternací v češtině a němčině už podány, bylo dosud málo těchto výsledků využito ke konfrontaci. Upozornil na to v dalším příspěvku E. Eichler. Stručně naznačuje možnosti zkoumání morfematických alternací v obou jazycích, a to především z hlediska jejich úkonnosti; opozici krátká : dlouhá samohláska (srov. síla — sil) běžnou v češtině nenacházíme v němčině, pro niž je zase příznačná jiná kvantitativní korelace omezená na určité samohlásky, totiž tzv. Umlaut, srov. a—ä, o—ö, u—ü, au—äu atd.

Konfrontací synonymických prostředků při tvoření slov v ruštině a němčině se zabývá I. Ohnheiserová. Zatímco v němčině jsou častější synonymické vztahy [60]mezi složeninami a odvozeninami (Dampfschiff (zast.) — Dampfer), v ruštině je více rozvinuta sufixová synonymie (starik (neutr.) — starec (kniž.), staričok (hov., mazl.), starikan (hov., žert.), starina (hov.) atd.). Rozdíly synonymických slovotvorných prostředků jsou především v distribuci: některá synonyma ustupují z aktivního užívání, jiná se stylově přehodnocují apod. Určité jevy jsou příznačné pro ruštinu, např. významově se diferencuje typ avtomatičeskij — avtomatičnyj tak, že první adjektivum funguje především jako vztahové, druhé jen jako jakostní (dramatičeskij pisateľ i dramatičeskij slučaj, ale jen dramatičnyj slučaj). Jiné jsou zase v němčině, např. formálně se liší adjektivum kriminell od komponentu složeniny Kriminal-. To v ruštině není.

S. Otto rozebírá ve svém příspěvku slovotvorné vyjadřování intenzity/stupňování významu u německých a ruských adjektiv. Jejich značná část jsou antonyma (nizkij — vysokij, gut — schlecht); pohybuje-li se význam adjektiva ve směru k vyšší intenzitě, lze mluvit o stupni +; snižuje-li se intenzita významu, jde o stupeň —. Autor srovnává slovotvorné prostředky stupně +, kterými jsou hlavně prefixy (v ruštině vse-, nai-, pre-, raz-, sverch-, v němčině all-, aller-, erz-, grund- aj., srov. rus. vsesiľnyj, něm. allmächtig, zvláštní pozornost se věnuje přejatým prefixům v obou jazycích), skládání slov (hochgeachtet — vysokouvažajemyj), reduplikace a sufixy (rus. daljok/onek — něm. ziemlich weit). Prostředky stupně — jsou také prefixy (rus. nebez/vrednyj, něm. un/beabsichtigt), skládání (slaborazvityj — unter/entwickelt) a sufixy (rus. sladk/ova/tyj, něm. gelb/lich). Jednotlivé typy autor popisuje z hlediska utvářenosti, četnosti, původu a hlavně konfrontačně. Bude užitečné zabývat se vyjadřováním kategorie intenzity významu i na rovině morfologické, syntaktické aj.

K. Horálek zkoumá české a německé paralely frazeologických spojení a dokazuje, že ne všechny shody jsou dány působením němčiny na češtinu. Německá spojení se dostala do češtiny různými cestami.

I. Poldauf podrobně analyzuje vyjadřování prostoru v češtině a v angličtině, J. Šabršula odpovídá na otázku, zda francouzština je abstraktní jazyk.

Stručně popsal výslovnost němčiny u českých mluvčích P. Trost. Konstatuje, že je tvrdá a úsečná (abgehackt) a že dosud nebyla experimentálními fonetickými prostředky srovnávána s výslovností rodilých Němců.

E. Skála v závěrečném článku sborníku zkoumá konfrontačně tzv. architektoniku slovní zásoby v němčině a češtině. Vyšel přitom z již bohaté literatury i z vlastního výzkumu a dospěl např. k závěru, že v němčině jsou nejčastější trojslabičná slova, kdežto v češtině dvojslabičná, že zatímco v němčině připadá 6,94 fonémů na slovo, ve spisovné češtině jen 4,129 fonémů. Zajímavé je srovnání kombinatoriky fonémů ve slabikách a slovech i údaje o frekvenci fonémů v obou jazycích. Autor vyslovuje hypotézu o fonologickém jazykovém svazu češtiny a němčiny.

Pokusil jsem se naznačit zajímavé otázky, které obsahuje recenzovaný sborník, zdaleka jsem však nevyčerpal všechny. Autory z NDR známe především z lipských Linguistische Arbeitsberichte[4] (v roce 1976 vyšel třináctý svazek). V našem sborníku projevují zájem o češtinu a jiné slovanské jazyky, lingvisté z ČSSR zase zájem o němčinu. Výsledkem je pronikavá konfrontace geneticky vzdálených, ale teritoriálně blízkých jazyků a sbližování metod zkoumání. Jde o mezinárodní vědeckou spolupráci užitečnou pro slavistiku i germanistiku a přispívající k vědecké integraci. Věřím, že se v ní bude pokračovat.

Slovo a slovesnost, volume 39 (1978), number 1, pp. 57-60

Previous Alena Macurová: Inspirativní metodologie nitranského Kabinetu literárnej komunikácie

Next Mirek Čejka: Čtvrté brněnské symposion o slovanské syntaxi