dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K sedmdesátinám profesora Karla Horálka

Jan Petr, Luboš Řeháček

[Articles]

(pdf)

К семидесятилетию профессора Карла Горалека / Professeur Karel Horálek septuagénaire

Dne 4. listopadu 1978 se dožívá v plné životní a tvůrčí síle sedmdesáti let člen korespondent ČSAV, em. profesor srovnávací slovanské jazykovědy na Univerzitě Karlově a bývalý ředitel Ústavu pro jazyk český ČSAV Karel Horálek. U příležitosti tohoto vzácného životního jubilea chceme zde podat souhrnnou charakteristiku jeho vědeckého díla za poslední desítiletí a navázat na předchozí stati, v nichž se hodnotila jubilantova vědecká činnost u příležitosti jeho šedesátých narozenin.[1]

Vědeckobadatelská a publikační činnost Karla Horálka byla v posledním desítiletí zaměřena především na tyto tematické okruhy: marxistická filozofie jazyka, teorie mluvnice, folkloristika, obecná jazykověda, slovanská jazykověda včetně bohemistiky a paleoslovenistiky a dějin slavistiky. V tomto období také jubilant rozvinul v rámci těchto tematických okruhů bohatou činnost přednáškovou, recenzní a referující. Část publikační a vědeckoorganizační činnosti se váže na jeho funkci předsedy Komise pro studium slovanského folklóru při Mezinárodním komitétu slavistů, jiná část souvisí s jeho působením v Ústavu pro jazyk český ČSAV, kde se stal v roce 1972 externím a rok nato interním ředitelem. Do popředí jubilantova zájmu se výrazně dostávají otázky folkloristické, jimž věnoval už v minulých letech značnou pozornost, a ustupují před nimi namnoze otázky srovnávací slovanské jazykovědy. Zůstal však věrný svému dřívějšímu zájmu o paleoslovenistiku, kterou také všestranně podporuje jako hlavní redaktor časopisu Slavia (od r. 1977).

Karel Horálek patří k našim předním průkopníkům marxisticky orientované jazykovědy a marxistické metodologie v jazykovědě. Východisko jeho četných prací z tohoto okruhu tvoří ideologicky vyhraněná kritika dědictví pražského i světového strukturalismu, Pražského lingvistického kroužku a jeho jednotlivých představitelů, především jazykovědců; neopomíjel se však ani kriticky zamýšlet nad pracemi z oboru teorie literatury a literární vědy. Na základě svých rozsáhlých znalostí filozofie a teorie jazyka ukazuje na klíčové otázky současné jazykovědy a dotýká se také řady praktických důsledků vyplývajících z marxistického přístupu k oboru. Patří sem i jeho úvahy o vztahu kultury a civilizace, jazyka a vědomí, o psychologii jazyka, práce na téma jazyk jako systém a norma aj. Významné a podnětné bylo jeho vystoupení na obou celostátních konferencích o marxistické jazykovědě (Praha 1973, Olomouc 1977), které organizačně a obsahově pomáhal zajišťovat. Svou hodnotu si také zachovávají jeho kritické postoje k některým pracím západních autorů, pojednávajícím o otázkách filozofie jazyka z buržoazních ideologických pozic.

V rámci svého kritického pohledu na dědictví pražské školy se také zamýšlel nad teorií spisovného jazyka a jeho funkcemi právě proto, že tvoří důležitou složku české jazykovědy. Zaměřil se přitom především na analýzu problematiky básnického jazyka a pojmu básnického stylu. Poukázal přitom mj. na nezbytnost zřetelně rozlišovat mezi funkcí jazyka a funkcí jazykového projevu (1969, 1973).

Značnou pozornost věnoval jubilant teorii mluvnice, zvláště v souvislosti s připravovanou gramatikou jazyka českého v Ústavu pro jazyk český ČSAV, jejímž je iniciá[178]torem. Výsledkem interních ústavních diskusí jsou zatím rozmnožené Materiály pro přípravu nové vědecké mluvnice spisovné češtiny (1976), sám přispěl řadou statí k této stěžejní problematice. V posledních letech lingvistickou veřejnost upoutala jeho průbojná polemika, v níž řešil nejenom terminologické otázky okolo termínů věta a výpověď (1976, 1977), ale také některé další metodologické problémy současné teorie mluvnice.

Do tohoto tematického okruhu také patří jubilantovy stati o teoretických základech fonologie, např. o podstatě vokalické kvantity (1971), fonologických korelacích (1972), o binárnosti, dichotomii a dualismu v jazyce vůbec (1973). Zamýšlel se také nad diachronií a synchronií z hlediska marxistického pojetí jazyka (1974).

K aktuálním otázkám, které jubilant řešil v posledním desetiletí, nepochybně patří jeho zkoumání problému, jaké postavení zaujímá slovenština mezi slovanskými jazyky (1968) a jaký je její vztah k češtině (1974), v jaké míře střední slovenština zachovává rysy svébytného praslovanského dialektu. Příznivě bylo přijato Horálkovo zdůraznění významu střední slovenštiny pro vytvoření celonárodního spisovného jazyka, avšak s kritickými výhradami se setkalo jeho pojetí postavení ostatních nářečních útvarů slovenského národního jazyka. Autor tyto otázky řešil se širokým slavistickým rozhledem a je nepochybné, že osvětlil z nových hledisek některá dříve již známá fakta.

V rámci slavistiky největší pozornost věnoval otázkám paleoslovenistickým a balkanistickým. Zdůvodnil potřebu nového studia hlaholice (1971), nově se vrátil k otázce výskytu cyrilice v českých zemích (1975) nebo k některým otázkám jazyka cyrilometodějského období (1969) a latinských vlivů ve staroslověnském biblickém překladu (1968). Pro lingvisticky zaměřenou balkanistiku formuloval její úkoly a možnosti (1970), vyplývající z aktuálních společenských potřeb a rozvoje příbuzných vědních oborů. Svých rozsáhlých znalostí staroslověnských textů a mluvnice tohoto jazyka nadále využívá jako člen redakce a recenzent Slovníku jazyka staroslověnského, vydávaného nyní péčí Kabinetu cizích jazyků ČSAV. Pravidelně přednáší pro zahraniční účastníky Letní školy slovanských studií (Ústavu slovanských studií na filozofické fakultě UK) o základních slavistických otázkách nebo o vybraných problémech z teorie mluvnice.

Karel Horálek patří k vedoucím osobnostem na úseku studia dějin slavistiky. Tento obor významným způsobem obohacuje četnými pracemi, kromě toho se také aktivně podílí na mezinárodní organizaci jeho vědeckého rozvoje. Jako člen oborové komise při Mezinárodním komitétu slavistů přispěl k uskutečnění několika jejích zasedání v Praze. Byl redaktorem dvou sborníků s tímto tematickým zaměřením a podílel se na vytyčování perspektiv oboru (1975). Jako vedoucí katedry slavistiky na filozofické fakultě UK stál u vzniku dnes již známé a ve vědeckém světě uznávané série Práce z dějin slavistiky, jejímž je stálým přispěvatelem. V řadě statí se zamýšlel nad tradicemi české filologie (J. Jungmann 1973, J. Gebauer 1974, J. Polívka 1969 aj.), velkou pozornost věnoval také dílu J. A. Komenského (1970, 1971). Jeho shrnující referáty o dosavadním stavu bádání o jazyce, literatuře a lidové slovesnosti jsou poznamenány rozsáhlou sečtělostí a kritickým přístupem, smyslem pro rozlišování základních a druhořadých poznatků a posléze vytyčováním problémů, které je třeba dořešit. Dokumentární hodnotu mají jeho portréty vědců, nekrology, shrnující spolehlivým způsobem životní dílo zesnulých slavistů.

Srovnávací slavistický aspekt převládá v jubilantových pracích folkloristických, i když se v nich uplatňuje také hledisko širší, celoevropské i mimoevropské. K. Horálek rozvíjí dílo svých předchůdců, zvláště J. Polívky a V. Tilleho, přihlíží k dědictví antické kultury v slovanské lidové poezii (1968) a k orientálním prvkům v slovanských pohádkách (1968). Zabývá se také asijskými mýty v Evropě a zprostředkující úlohou Maďarů (1969). Přínosné jsou dále jeho studie věnované klasifikaci pohádek (1970) [179]a jejich typologii (1969), nebo práce, v nichž se pokouší vymezit vztah slovenského folklóru k světové literatuře (1976). V některých monograficky zaměřených statích sleduje migrace jednotlivých folklórních motivů v široce pojatém světovém kontextu.

V našem jubilejním příspěvku jsme se zmínili pouze o hlavních okruzích vědeckobadatelského zájmu Karla Horálka a vědomě jsme ponechali stranou jeho příspěvky k teorii překladu, k literární vědě a versologii, vydané v domácích i zahraničních časopisech. I takto omezený článek ukazuje nesmírně velkou šíři jubilantových zájmů, jeho ideologickou průbojnost, pozoruhodné novátorství a záviděníhodnou mnohostrannost i pohotový zájem o aktuální dění v uvedených oborech. V současné době Karel Horálek připravuje některé syntetizující monografie (Aspekty funkční jazykovědy a nové vydání Filozofie jazyka), v nichž chce v návaznosti na své dříve již uveřejněné stati, popř. publikace systematicky vyložit své pojetí teorie a filozofie jazyka. Jsme přesvědčeni, že jimi významným způsobem obohatí naši jazykovědu o nové poznatky, že těmito pracemi vzbudí v naší jazykovědné veřejnosti zájem o tyto aktuální otázky. Vysoce si vážíme těchto cenných prací, které jistě vyjdou tiskem v dohledné době. Současně bychom rádi vyslovili přání, aby v další jubilantově vědecké činnosti také našla přední místo srovnávací slovanská jazykověda, kterou Karel Horálek tak úspěšně po mnoho let pěstoval a reprezentoval na Univerzitě Karlově.

Přejeme našemu vzácnému jubilantovi do dalších let mnoho tvůrčích sil, vědecké úspěchy a pevné zdraví!


[1] Souborné zhodnocení předchozí jubilantovy vědecké a publikační činnosti přinášejí stati L. Řeháčka Šedesát let prof. Karla Horálka, Bulletin ÚRJL 12, 1968, 7—23 a B. Havránka a L. Řeháčka K šedesátce prof. Karla Horálka, SaS 29, 1968, 345—348. Soupis publikovaných prací K. Horálka podali u příležitosti jeho padesátin J. Kurz a Z. Tyl, Bibliografický soupis publikační činnosti doktora filologických věd Karla Horálka, profesora Karlovy univerzity, Praha 1959, a za následující desetileté období jeho činnosti T. Bešta a M. Tylová, Soupis prací prof. Karla Horálka za léta 1958—1967, Bulletin ÚRJL 12, 1968, 197—208; publikační činnost za léta 1968—1978 srov. zde na s. 179—186.

Slovo a slovesnost, volume 39 (1978), number 3-4, pp. 177-179

Previous Petr Piťha: Nová ucelená teorie jazyka?

Next Milena Tylová: Bibliografie tištěných prací profesora Karla Horálka za léta 1968—1977