K termínu kognitivní

Ludmila Uhlířová

[Articles]

(pdf)

К термину когнитивный / A propos du terme cognitif

V posledních letech do lingvistiky pronikl termín kognitivní. Nalézáme ho v pracích psaných rusky, anglicky, německy, stejně jako v některých pracích českých; s tímto termínem pracuje také návrh vědecké mluvnice češtiny.[1] I když uvedeného termínu užívá stále větší počet autorů, nejde zatím o termín rozšířený všeobecně. Svědčí o tom mimo jiné fakt, že z terminologických slovníků vydaných v posledních deseti letech jej zaznamenávají pouze některé, a to v různých spojeních, jako je kognitivní význam, kognitivní funkce, kognitivní synonymie, v němčině kognitive Sprachbetrachtung apod. Nejčastěji se s termínem kognitivní můžeme setkat v dvojím kontextu:

(1) Při rozlišování různých složek ve významu věty. Zde je tento termín jedním z poměrně bohaté řady synonymních nebo významově blízkých termínů pro označení obsahové stránky věty.

(2) Při rozboru obecných vztahů mezi jazykem, myšlením a poznáním. V této souvislosti je mu významově nejbližší termín poznávací. (Srov. angl. cognition ‚vědomí, poznání‘.)

Cílem tohoto terminologicky orientovaného příspěvku je na příkladě termínu kognitivní (kognitivnost) doložit dvě skutečnosti:

(a) V různorodosti terminologické, ve vytváření řad termínů (ale i pojmů) blízkých nebo synonymních se odráží mnohost zdrojů a koncepcí lingvistické sémantiky. Již volbou termínu se určitá sémantická kategorie zařazuje do konkrétních souvislostí lingvistických, filozoficko-logických a jiných, nebo alespoň takové souvislosti navozuje. To se zřetelně ukáže zvláště tehdy, srovnáme-li užívání termínu kognitivní s jinými termíny v souvislosti jmenované výše sub (1).

(b) Pronikání tohoto termínu do jazykovědy je důsledkem stále se prohlubujícího poznávání souvislostí a paralel mezi jazykem na jedné straně a vědomím, chováním a činností jedince na straně druhé, a to zejména takových souvislostí, které tvoří předmět různých interdisciplinárně založených bádání psycholingvistických, teorie řečové činnosti, modelování struktury vědomí, teorie informačních sítí atd.[2] Užívání termínu kognitivní tyto široké mezioborové souvislosti konotuje a z tohoto hlediska by mohl i vhodně inspirovat při hledání souvislostí nových. V poslední době se např. poukazuje také na to, že vysvětlení některých zákonitostí fungování jazyka (např. v souvislosti s aktuálním členěním, textotvornou funkcí jazyka apod.) nutně předpokládá určitou strukturaci paměti. Všimneme si proto také, jak se užívá termínu kognitivní v kontextu (2).

Ad 1: Snaha o rozlišování různých složek ve významu věty má dávné kořeny jak v lingvistice samé, tak mimo ni. Sahají do středověké a starověké logiky a rétoriky a zvláště dnes jde o problematiku ve světové lingvistice aktuální. Důvody trvalého zájmu o význam věty souvisejí s postupným odhalováním mnohonásobné souvztažnosti mezi myšlením a jazykem, slovem a pojmem, myšlenkou a větou. Jedním ze základních předpokladů, z nichž studium větné sémantiky vychází, je fakt, že „myšlení jako proces má svůj protějšek nikoli v jazyce (langue), ale v jazykových projevech (textech)“, jak to vyjádřil v knize Filozofie jazyka K. Horálek. Při studiu jazykových korelátů myšlenkových procesů je nezbytné zkoumat nejen jazykové vyjádření jejich myšlenkového obsahu (jde-li o větu, tedy myšlenkového obsahu [289]věty), ale stejnou pozornost věnovat tomu, co činí větu součástí sdělovacího procesu (a součástí komunikátu) a co zároveň odlišuje přirozený jazyk od různých logických sémantických systémů. Ve významu věty se tím vydělují dvě velmi široké oblasti: jedna, související v prvé řadě se stránkou obsahovou, tj. s tím, co věta vyjadřuje, a druhá, související se stránkou komunikativní. Různé lingvistické směry přítomnosti i minulosti se liší (mimo jiné) tím, jak mezi oběma oblastmi diferencují, jak je pojímají, kterou z nich více rozpracovávají, a v neposlední řadě tím, jak čerpají podněty z širšího vědního kontextu logicko-filozofického nebo psychologického. Ty složky, které náležejí do oblasti první, jsou nazývány obsahové, denotativní, referenční, logicko-sémantické, předmětné, propoziční, kognitivní aj., na rozdíl od složek non-kognitivních, a to zejména modálních, postojových, expresívních, apelových, aktualizačních, popř. dalších, pokrývajících ve svém souhrnu oblast druhou.

V současné době buduje na diferenciaci větného významu každá lingvistická teorie. Dokladů je možno uvést celou řadu z lingvistiky naší i světové. Například návrh vědecké mluvnice češtiny (o. c. v pozn. 1) staví proti složkám kognitivním složky komunikativní, a to v pojetí blízkém pojetí sovětských sborníků Obščeje jazykoznanije,[3] v nichž se jazykový význam chápe jako jednota dvou komponentů: poznávacího obsahu jako specificky lidského odrazu objektu a komutativního hodnocení tohoto obsahu. Věta v tomto pojetí má tedy jednak myšlenkový obsah (mysliteľnoje soderžanije), jednak komunikativní obsah (kommunikativnoje soderžanije). — V současné generativní gramatice se většinou za základ větné sémantiky považuje dvojčlenná opozice „propozice - modalita“. Tak např. Ch. Fillmore (ale i mnozí jiní) definuje propozici jako mimočasový soubor vztahů mezi slovesy a jmény, bez modálního komponentu; široce chápaná modalita tvoří druhou, samostatnou složku větného významu.[4] — Zásluhou teorií řečového aktu (J. A. Austin, J. Searle a další) je pak to, že do centra pozornosti se vedle propozice samé dostávají ty složky větného významu, jimiž se vyjadřuje postoj mluvčího k propozici a k adresátu a rozpracovává se problematika sloves propozičního postoje.

Přístupem k oběma hlavním oblastem větného významu si mohou být blízké i teorie časově a filozoficky jinak nepříbuzné. Před časem např. poukázal K. Horálek na to, že „logická sémantika orientovaná na tzv. pragmatickou dimenzi se dostává do sousedství s funkční koncepcí Bühlerovou. Rozlišování mezi tzv. kognitivní a modální složkou má přímou obdobu v Bühlerově rozlišení zobrazení a apelu“.[5] K Bühlerově koncepci jazykových funkcí zaujal ve své době kritické stanovisko V. Mathesius v úvaze o definici věty. Sám však, na rozdíl od Bühlerovy triády, pracoval s dichotomií: V řeči jde o dvě základní funkce, o funkci sdělnou a o funkci výrazovou. Věta jako „útvar řeči“ s ní sdílí funkci sdělnou, ale „může mít, ovšem někdy sekundárně, funkci čistě výrazovou“. Bühlerův apel začleňuje Mathesius do funkce sdělné („sdělení může být dvojí: buď jde o sdělení prosté, oznamující nebo konstatující, nebo o sdělení výzvové, rozkaz nebo otázku“).[6] — Jiný termín pro funkci sdělnou je nocionální. S opozicí nocionální - emociální pracoval u nás (s odvoláním na L. Hjelmsleva) J. M. Kořínek;[7] v jeho studii se tato opozice vztahuje především k sémantice slov, nikoli vět, ale jsou zde souvislosti i s oblastí výrazu a apelu vůbec.

Z uvedených několika příkladů — jejich počet nelze dále rozšiřovat vzhledem k rozsahu příspěvku — je vidět, že fakt rozlišování (minimálně) dvou oblastí ve významu věty a jejich označení různými termíny vyrůstá v různých lingvistických [290]koncepcích z odlišných teoretických a filozofických předpokladů. Je proto přirozené, že se ani oblast a hranice zkoumaných jevů nekryjí. Časté je badatelské soustředění na jednu z obou oblastí významu, popř. na jednu z jeho dílčích složek.

Ad 2: Filozofické slovníky nás poučují, že mimo oblast jazykovědy se termínu kognitivní užívá sedmdesát let. Jako první tohoto termínu užíval H. Maier (Psychologie des emotionalen Denkens, 1908), k odlišení teoretického myšlení od myšlení emocionálního a v podobném, i když zpřesněném významu ho dnes užívá logická sémantika. Zřejmě nejvíce je termín kognitivní rozšířen v psychologii. Mluví se např. o kognitivních procesech, kognitivních faktorech, kognitivních konfliktech, o kognitivním stylu osobnosti apod. Termín kognitivní má přitom poněkud užší významový rozsah než termín poznávací, vztahující se k poznávání vůbec, jehož základem je smyslový odraz skutečnosti. Na tomto (smyslovém) základu jsou závislé vyšší formy poznávacích procesů, které se vyvíjejí ve spojitosti s vývojem symbolických funkcí. Tyto formy se označují termínem kognitivní; vyšší psychické struktury včetně vědomí člověka jsou tedy struktury kognitivní. Podobně také kognitivní vývoj (a kognitivní vývojová změna) znamená vývoj (a vývojovou změnu) týkající se vyšších forem poznávacích procesů, jako je rozlišování, identifikace, zobecňování a abstrahování. Vedle terminologických spojení jako kognitivní faktor, kognitivní oblast, kognitivní proces, kognitivní konflikt, kognitivní úroveň, kognitivní hra atd. máme ovšem i poznávací činnost.[8] Důležité je, že se termín kognitivní objevuje v psychologii v takových pojmových a terminologických dvojicích, které jsou analogické nebo blízké lingvistickým, jako je např. kognitivní-emociální, kognitivní-komunikativní. Psycholog Linhart píše o opozici kognitivní-emocionální v souvislosti s významem takto: „Významy jsou strukturálními jednotkami ve vědomí člověka. Významy jsou zde krystalizací nejen kognitivních, nýbrž i emocionálně-motivačních a hodnotových činitelů.“[9] Podobně v procesu učení rozlišují psychologové složky kognitivní od složek emočních a akčních. Dalším příkladem může být psychologický rozbor tzv. problémových situací: situace se dělí na kognitivní neboli ty, které předpokládají vzájemné působení mezi objektem a subjektem, a komunikativní neboli ty, v nichž jako objekt vystupuje nikoli předmět (problém), nýbrž jiný člověk.

Také v lingvistice dochází k významové diferenciaci mezi termíny kognitivní a poznávací. Při klasifikaci složek větného významu je preferován termín kognitivní, což plyne ze snahy o užší specifikaci termínu: kognitivnost se týká povahy některých obvykle explicitně vyjmenovaných složek větného významu. Naproti tomu mluví-li se o poznávací (nebo kognitivní) funkci jazyka, jde o obecnější souvislosti mezi jazykem, myšlením a poznáním[10] skutečnosti; poznávací funkce se týká jazyka jako celku, všech složek včetně modálních a expresívních, protože ani u nich nelze poznávací funkci a priori vyloučit.[11]

Rozhodneme-li se tedy pro termín kognitivní, musíme mít přitom na paměti, že jde o termín současně užívaný v různých oborech vědy a pojmy tímto atributem označované nemusí být vždy totožné. Jde zejména o to, že vlastnost kognitivnosti lze vztáhnout buď přímo k obsahům vědomí, tedy k mimojazykové entitě, k obsahu mimojazykovému, ontologickému (což je běžné např. v psychologii, srov. výše cito[291]vanou pasáž z práce Linhartovy), nebo k určité složce (složkám) jazykového významu, tedy k obsahu jazykově ztvárněnému, jak je tomu v lingvistice, zejména v souvislosti s analýzou významu věty.

 

R É S U M É

On the Term cognitive

Relationship between the so-called cognitive and non-cognitive aspects in the meaning of linguistic units is discussed. A special attention is paid to the term cognitive.

Slovo a slovesnost, volume 39 (1978), number 3-4, pp. 288-291

Previous Miroslav Komárek: K pojetí povrchové a hloubkové struktury

Next Igor Němec: Systém záporných zájmenných příslovcí v staré a nové češtině