Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Jazyková patologie a psycholingvistika

Mikoláš Zatovkaňuk

[Articles]

(pdf)

Языковая патология и психолингвистика / La pathologie linguistique et la psycholinguistique

Na jedné lingvistické konferenci použil profesor K. Horálek v reakci na referát o českém ostrovním nářečí v Rumunsku výrazu patolingvistika pro označení nenáležitých jazykových tvarů a podob slov užívaných pod vlivem rumunštiny. K. Horálek blíže nerozvedl tento pojem, ale takto lze bezpochyby označit i jiné „patologické“, resp. „chybné“ tvary vznikající v různých sociolingvistických situacích, kdy v podmínkách subordinativního nebo i koordinativního bilingvismu dochází k posunům v úzu, normě nebo v systému jazyka. V této souvislosti můžeme mluvit i o „lingvistické diagnostice“; zatímco v prvním případě konstatujeme nenáležité strukturní změny v jazyce, který je v kontaktu s jinými jazyky (zjišťujeme „chyby“), v druhém případě hledáme metody rozlišování a identifikace vzniklých změn. V některých jazykových situacích, např. při cizojazyčném vyučování, je lingvistická diagnostika nutným předstupněm vypracování preventivních a korektivních postupů se zaměřením na jazykovou správnost. Popisem strukturně jazykových změn (změnami „patologickými“) se zabývá lingvistika, kdežto jejich diagnostika ve své podstatě spadá do kompetence psycholingvistiky v pojetí, jež zkoumá vztahy mezi kategoriemi lingvistickými a psychologickými a pracuje s pojmem transfér.[1]

Tak na ukrajinském etnickém území východního Slovenska, kde spisovná ukrajinština je jazykem publicistiky a umělecké literatury, vyučovacím jazykem v ukrajinských školách a dorozumívacím jazykem části inteligence, můžeme z hlediska lingvistického a psycholingvistického zkoumat jazykové posuny, k nimž dochází při přenášení jazykových výrazových prostředků ze slovenštiny do běžně užívané ukrajinštiny na tomto území. Z hlediska lingvistického nás zajímá lingvistická („patolingvistická“) charakteristika jazykových posunů zaregistrovaných v textu (ať již v psaném nebo mluveném), a to především vzhledem k přijímajícímu jazyku (v daném případě vzhledem k spisovné ukrajinštině); hledisko lingvistické umožňuje popis vzniklých jazykových posunů po stránce formální (výrazové) a významové tak, jak je můžeme vypozorovat z textu. Protože tyto dvě jazykové složky tvoří dialektickou jednotu, zjišťujeme, jaké jsou možné kombinace formálně významových vztahů mezi nenáležitým jazykovým posunem a lexikální jednotkou ve spisovném jazyce.

Např. ve výpovědi *perehljad uspichiv tancjuvalnoho kolektyvu (místo ohljad uspichiv tancjuvalnoho kolektyvu) nenáležitá lexikální jednotka *perehljad (= přehlídka) a náležitá lexikální jednotka ohljad jsou po stránce formální ve vztahu průniku: mají společnou lineární řadu fonémů -hljad a mimo průnikovou plochu jsou elementy *pere- a o-; rovněž po stránce významové jsou ve vztahu průniku, neboť náležitá a nenáležitá podoba tohoto slova má společný dílčí význam ‚přehled‘, zatímco mimo průnikovou plochu jsou významy ‚vyšetření‘, ‚dozor‘, ‚nahlédnutí‘, ‚přehlídka‘ a ‚přezkoumání‘. Z hlediska lingvistického lze zkoumat také formálně významové vztahy mezi jazykem vysílajícím (v daném případě slovenštinou) a jazykem přijímajícím (ukrajinštinou). Všude tam, kde do ukrajinštiny proniká slovenské slovo, jehož gramatická a zvuková podoba má v ukrajinštině odlišný význam, máme tzv. [329]mezijazykovou homonymii; ve výpovědi my majemo *istotu (= jistota, slovensky istota) se nenáležité slovo ukr. *istota formálně kryje s náležitým slovem ukr. istota (= ‚živý tvor‘), které můžeme považovat za homonymní ve vztahu k slovenské lexikální jednotce istota, protože jejich formální identita je zde doprovázena extrapozicí jejich významů. Obdobně, ale v jiných formálně významových vztazích, vzniká tzv. mezijazyková polysémie a mezijazyková paronymie. V případech, kdy slovenské lexikální jednotky nemají obdobné lexikální jednotky v ukrajinštině (např. nenáležité ukr. *upratovačka — ukr. náležité prybyralnycja — slovensky upratovačka), významové vztahy mezi nenáležitými a náležitými slovy v kontaktujících jazycích jsou nulové.

Opírajíce se o lingvistický popis nenáležitých jazykových posunů, můžeme se pokusit o jejich vysvětlení z hlediska psycholingvistického a o jejich přesnější rozlišení in statu nescendi v té fázi kódování výpovědi, která předchází ztvárnění povrchové struktury výpovědi. Jde o problematiku, která se ve dvou posledních desetiletích stala předmětem zvýšeného zájmu mnoha lingvistů a badatelů z oborů příbuzných. Nejnověji A. R. Lurija propracoval tezi o třech rovinách přechodu od myšlenky k výpovědi.[2] Nás zajímá druhá rovina — rovina hloubkových syntaktických struktur, kde přechod k textové podobě výpovědi se uskutečňuje pomocí „mechanismů selektorů neboli filtrů, jež umožňují eliminaci jazykových spojení nepřípustných z hlediska daného jazyka“ (o. c., s. 27, překlad M. Z.). A protože ve stejné hloubkové struktuře jsou zastoupeny různé varianty povrchové struktury textu, je přirozené, že tyto varianty mohou být jak náležité, tak i nenáležité. V daném případě to znamená, že při volbě adekvátního výrazu má bilingvní mluvčí k dispozici jazykové prostředky ukrajinštiny a slovenštiny nebo přesněji — hloubkový lexikon těchto dvou jazyků.

Neadekvátní operace při kódování výpovědi lze rozdělit do dvou skupin: neadekvátní operace neuvědomované a neadekvátní operace uvědomované.

Neuvědomovaná volba neadekvátního výrazu může být spojována s tzv. paradigmatickými vztahy mezi lexikálními jednotkami, s významovou blízkostí slov a s podobností zvukových nebo jak zvukových, tak i významových podob jazykových prostředků (sémantických představ o nich). Vycházíme z teze, že paradigmatické vztahy mezi lexikálními jednotkami jsou v povědomí mluvčího založeny na principu logické charakteristiky tříd podle rodu a druhu. Jestliže např. rodovým nadřazeným pojmem je pojem vlastnictví, pak jeho druhovými podřazenými pojmy jsou pojmy manifestované jak ukrajinským designátorem majetok (= ‚velkostatek v soukromém vlastnictví, peníze‘ aj.) a hospodarstvo (= také ‚státní vlastnictví‘ aj.), tak i slovenským designátorem majetok (= ‚něčí pozemek‘ aj.); to ztěžuje eliminaci neadekvátních lexikálních jednotek a vede k mylné identifikaci a k nenáležitému jazykovému posunu ve výpovědi pomahaty deržavnym majetkam místo pomahaty deržavnym hospodarstvam. V jiném případě se invariantní významy slov sice kryjí (ukr. robota = sloven. robota), ale nekryjí se jejich uzuální spojení, takže ve výpovědi ukr. produktyvnisť *roboty (místo praci) zrosla je užití lexikální jednotky robota nenáležité. Neuvědomované neadekvátní užití slov způsobené jejich zvukovou podobností ve dvou jazycích souvisí s designátory, jejichž zvukové elementy se zčásti shodují (*hostyteli místo hospodari, srov, sloven. hostitel); patří sem rovněž případy, kdy je zvuková podobnost spjata s podobností významovou (*prozradžuvaty místo zradžuvaty, srov. sloven. prezrádzať).

Uvědomované neadekvátní operace spatřujeme především tam, kde lze předpokládat, že užití neadekvátního jazykového prostředku je v přijímajícím jazyce motivováno záměrem mluvčího nebo si je vynucují objektivní okolnosti dané konkrétní [330]sociolingvistickou situací. V prvním případě jsou to např. slovní hříčky založené na významovém rozdílu slov nebo skupin slov stejně znějících v kontaktujících jazycích; sem patří i takové užití jazykových prostředků (hlavně lexikálních jednotek) z vysílajícího jazyka místo náležitého jazykového prostředku z přijímajícího jazyka, kdy mluvčí navozuje osobitou atmosféru výpovědi a řečového aktu prostřednictvím cizího slova a jeho konotativních významů. V druhém případě uvědomované užití cizího slova souvisí s tzv. bezekvivalentní slovní zásobou a je dáno tím, že v přijímajícím jazyce nejsou adekvátní pojmenování pro určité mimojazykové skutečnosti, jako např. pro společenské nebo státní instituce na daném lingvoetnickém území (*druz’tvo, *odborova orhanizacija) apod. Ale i v případě, že v přijímajícím jazyce existují adekvátní ekvivalenty určitých pojmenování (např. *dovolenka = ukr. vidpustka), užívá se nezřídka výrazu z vysílajícího jazyka (sloven. dovolenka), je-li adresátem výpovědi také bilingvní mluvčí z téhož lingvoetnického území. Jiné povahy je užití nenáležitého jazykového prostředku tam, kde na základě jeho lingvistické charakteristiky můžeme usuzovat jen o částečně uvědomovaných rozdílech mezi jazykovými prostředky kontaktujících jazyků. Velké množství dokladů na tento typ neadekvátních operací při kódování výpovědi přinášejí ruské písemnosti a ústní projevy českých žáků na středních školách. Jde o takové (zřejmě) podvědomé přenášení českých slov do ruského kontextu při subordinativním bilingvismu, kdy je žák uvědomovaně „adaptuje“ k ruštině po stránce hláskoslovné nebo morfologické; míra adaptace může být jen nepatrná, např. dosazením ruských hláskoslovných obdob (ř × p, srov. *preloženy přeložený), ale i složitější povahy, kdy je české slovo upravováno jak hláskoslovně, tak i morfologicky podle ruských předloh, s nimiž se již žák ve své jazykové praxi setkal (srov. *neskoľkokrat několikrát, v *sredu goroda ve středu města, oni *posluchajut poslouchají). Z hlediska uvědomovanosti či neuvědomovanosti užívání jazykových prostředků geneticky blízce příbuzných jazyků rozlišují A. J. Suprun a A. P. Klimenková dva modely generování textu — model autonomního generování textů a model společného generování textů (modeľ avtonomnogo i modeľ sovmeščennogo poroždenija tekstov).[3]

Také dekódování výpovědi můžeme analyzovat z hlediska lingvistického (popř. „patolingvistického“) a psycholingvistického. Zatímco se při kódování řeči zkoumá přechod od myšlenky a sémantických představ k jejich verbální realizaci, předmětem výzkumu dekódování řeči je obrácený směr — od verbalizované podoby textu k pochopení jeho obsahu. V psycholingvistické literatuře není jednoty názorů v otázce vztahu mezi procesy kódování a dekódování řeči. A. A. Leonťjev je zastáncem teorie „analýza prostřednictvím syntézy“, která předpokládá částečnou shodu sémantických a gramatických operací při kódování a dekódování.[4] Podle A. R. Luriji se při dekódování vybavuje především výběrový systém významových spojení (sistema izbirateľnych smyslovych svjazej), zatímco vybavování vedlejších významových spojení je brzděno; tak slovo rusk. skripka (= ‚housle‘) vyvolává v jazykovém povědomí Rusa představu o hudebních nástrojích, nikoliv však o spínátku, přestože rusk. skrepka (= ‚spínátko‘) je slovu skripka zvukově velmi blízké. (Srov. o. c., s. 152—153.) Zjistili jsme, že tomu tak není při dekódování ruské řeči u českých žáků, zejména na začátečním a mírně pokročilém stupni osvojování ruštiny, kdy nepřesně identifikované zvukové hranice slov a jejich elementů asociují s jinými ruskými slovy, která smyslově nesouvisí s výpovědí (např. *belyje kolos’ja = bílé klasy místo zrelyje kolos’ja = zralé klasy; srov. také tzv. asymetrickou homonymii: *i sledovať = a sledovat místo issledovať = zkoumat).[5] V jiné socioling[331]vistické situaci stimulují neadekvátní dekódovací operace vznik tzv. lidové etymologie (např. ukr. nářeční hruzak místo rjukzak < něm. Rucksack souvisí se slovy hruz, hruzyty = náklad, nakládat; ukr. nářeční hulvar místo bulvar < franc. bouleverd souvisí s huljaty = ‚procházet se‘).[6] Zkoumá se schopnost adresáta identifikovat slova a slovní spojení v proudu řeči v souvislosti s typy usouvztažňování slov. Výzkum J. I. Iseninivé o dekódování řeči v mateřštině nepotvrdil závislost identifikujících a anticipujících schopností adresáta na typech syntaktických vztahů; jiné experimenty však naznačují, že pro dekódování je po této stránce nejpříznivější kongruence, pak rekce a přimykání.[7]

Ve svých poznámkách o jevech „patolingvistických“, lingvistických a psycholingvistických ponechal jsem stranou nenáležité jazykové posuny vznikající působením obdobných psycholingvistických pochodů v rámci jednoho jazyka, kdy dochází ke kolísání v úzu nebo v normě jazyka, tj. k změnám, „… které v době, kdy se vžívají, musí se považovat se stanoviska platné normy za chyby“.[8]

 

R É S U M É

Языковая патология и психолингвистика

Под языковой патологией можно понимать изучение ненадлежащих языковых сдвигов («ошибок») в речи билингвов (или полилингвов). Лингвистическую диагностику можно считать комплементарным понятием по отношению к «патолингвистике». В то время как «патолингвистика» занимается изучением ненадлежащих языковых средств и их формально-смысловых сдвигов в плане лингвистическом, т. е. на базе текста, лингвистическая диагностика находится в компетенции психолингвистики и занимается их изучением in statu nascendi, т. е. при кодировании или декодировании текста. Эти положения иллюстрируются автором примерами из области словацко-украинских и чешско-русских языковых контактов.


[1] Názvu transfér se užívá pro označení psychologických pochodů, jež napomáhají nebo brání osvojování cizího jazyka. Transfér in statu nascendi podle mého názoru nemůžeme kvalifikovat ani jako kladný, ani jako záporný, neboť přenášení návyků z mateřštiny do cizího jazyka probíhá spontánně a zřejmě i neuvědomovaně, takže teprve v textu můžeme zjišťovat, zda bylo v souladu s normou (popř. územ, systémem) cizího jazyka (tzv. kladný transfér) nebo nikoliv (tzv. záporný transfér).

[2] Viz A. R. Lurija, Osnovnyje problemy nejrolingvistiki, izd. Mosk. universiteta 1975, s. 5—31.

[3] Viz A. Je. Suprun, Lingvističeskije osnovy izučenija grammatiki russkogo jazyka v belorusskoj škole, Minsk 1974, s. 23—24.

[4] Viz sb. Osnovy teorii rečevoj dejateľnosti, Moskva 1974, s. 174—182.

[5] O této problematice podrobněji pojednávám ve svém článku Česko-ruská interference z hlediska psycholingvistického ve sborníku Brněnské univerzity, v tisku.

[6] Cenný materiál z ukrajinských nářečí sebral a zkomentoval J. O. Dzendzelivskyj ve studii Iz sposterežeň nad narodnoju etymolohijeju v ukrajins’kij movi, Studia Slavica Hung. 22, 1976, 271—300.

[7] Viz Je. I. Isenina, O strukture semantičeskoj ustanovki pri vosprijatii reči, sb. Psichologičeskije i psicholingvističeskije problemy vladenija i ovladenija jazykom, izd. Mosk. univ. 1969, s. 111—112.

[8] V. Mathesius, O potřebě stability ve spisovném jazyce, sb. Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, s. 418.

Slovo a slovesnost, volume 39 (1978), number 3-4, pp. 328-331

Previous Jozef Mistrík: Paralingvistické prostriedky v dialógu

Next Jan Šabršula: K některým pojmům referenční sémantiky a jejímu využití v teorii překladu