dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K vztahu jazyka a kultury

Petr Zima

[Articles]

(pdf)

К отношению языка и культуры / Les rapports de la langue et de la culture

0. O vzájemných vztazích jazyka a kultury bylo mnoho uvažováno, mnohdy i z pozic, jež lze nazvat extrémními: na jedné straně je zde shluk názorů, které přímý vztah výslovně vylučují,[1] na druhé straně pak jsou zase názory, jež jazyk s kulturou těsně svazují, pokud neprojevují snahu je přímo ztotožňovat.[2] Není asi náhodným jevem, že impulsy i materiály k oběma druhům extrémních úvah vycházely v minulosti zhusta z oblasti málo prozkoumaných jazyků a kultur mimoevropských. Teze o zdánlivé „exotičnosti“ „primitivních“ jazyků a „divošských“ kultur zakrývala obvykle základní fakt, že totiž dalekosáhlé generalizace tohoto typu byly většinou založeny na útržkovitých nebo nedokonalých znalostech, zvláště pokud šlo o generalizace kulturních antropologů o jazyce.

1. Pozvolné a systematické vyplňování jazykovědných a kulturních znalostí o mimoevropských oblastech dnes umožňuje jisté reálné zhodnocení nejen paralel nebo analogií, ale i přímých vztahů mezi jazykem a kulturou v nejrůznějších podmínkách.[3] Z hlediska svého vzniku a vývoje jsou nesporně oba druhy systémů (jazykový i kulturní) přímo vázány na myšlení a komunikaci lidských společností v jednotlivých stadiích jejich vývoje. Zdroj jejich analogií, ale i přímých a nepřímých vztahů je však i ve skutečnosti, že jejich realizace jsou na sobě do jisté míry vázány. Jazyk se realizuje v přirozených podmínkách lidské společnosti v řečových projevech, textech různé povahy. Některé z těchto textů (ale zdaleka ne všechny) je možno považovat i za konkrétní formy realizace kultury. I když míra přesahu je tu dána různou možnou šíří chápání pojmu kultura, sám fakt přesahu je nesporný. Stejně tak je jasné, že řada jazykových textů souvisí s konkrétními projevy kultury málo nebo s nimi nesouvisí vůbec. Totéž ovšem platí i z hlediska konkrétních projevů kultury. Řada projevů realizace kultury je na jazykový text přímo vázána, ale mnoho projevů realizace kultury nemá s jazykovými texty nic společného a obvykle se komunikuje nejazykově. Tak např. literární nebo folklórní text je projevem realizace jazykového systému a stejně i projevem realizace kultury. Naproti tomu jízdní řád nebo silniční předpisy lze dosti těžko považovat za formy realizace kultury, i když jazykovými texty jsou. Analogicky zase z druhé strany hudební skladba, obraz nebo socha jsou projevy realizace kultury, ale přímé vztahy k realizaci systému jazykového nemají. Vzájemný vztah souhrnu realizací jazyka a souhrnu realizací kultury lze vyjádřit také jako průnik dvou množin: symbolem K označujeme množinu všech realizací různých forem kultury, symbolem J množinu všech jazykových textů v jazyce realizovaných. Za této situace platí, že

K J = L

Symbolem L pak označujeme množinu konkrétních realizací jazykového systému (textů), jež jsou zároveň i projevy realizace kultury. Tradičně řečeno je pak průniková množina L blízká souhrnu textů umělé literatury, folklóru, ale i různých dalších [339]žánrů, jako jsou tzv. umělecky méně hodnotné nebo nehodnotné literatury, magazínové četby ap. — to záleží opět na šíři, v níž chceme pojem kultura pojímat. Rozvoj zkoumání psaných textů národů v počátečních stadiích rozvoje literatury i konstituování spisovného jazyka tu možná může přinést leccos metodicky nového k rozlišení pojmů jako spisovný jazyk a psaný jazyk (na něž se začíná obracet pozornost teoretického studia i v oblastech klasických)[4] a k analýze jiných obecnějších otázek.

2. Kvantitativní vyjádření má ovšem v tomto případě nejen své výhody, ale i nevýhody. Formálně přesná metoda je totiž aplikována na pole, kde exaktní hranice neexistují. V množině textů budou vždy prvky více nebo méně na kulturu vázané, stejně jako v množině projevů kultury budou prvky více či méně vázané na jazykový text. I silniční předpisy se mohou za určitých kontextových a stylistických podmínek stát projevem kultury, stejně jako třeba balet nebo hudební skladba může se opírat alespoň o tzv. „myšlený“ (i když ne realizovaný) jazykový text ap. Přesnější by tedy asi bylo symbolizovat oba druhy realizací různých systémů (jazykového a kulturního) dvěma různými spektrálními barvami a přechodová pole po obou stranách průniku by pak mohly symbolizovat různé přechodové barevné odstíny.

3. Vzájemné prolínání konkrétních realizací obou druhů systémů vede zřejmě také k prolínání nebo alespoň izomorfismu systémů samých, i když společný původ a vývojové podmínky mají na tomto stavu neméně silný podíl, ba možno diskutovat o tom, který vliv je silnější. Srováváme-li jazyky geneticky a typologicky blízké, sloužící kulturám a společnostem se stejnými nebo alespoň blízkými rysy, vynikají vztahy obou druhů systémů spíše v okrajových, i když závažných rovinách. V jazykovém systému je to známý případ slovních zásob, kde rozdíly kulturní ovlivňují různé sémantické rozdíly, posuny ap., s nimiž se musí vyrovnávat především překladatelé jazyků navzájem si blízkých, používaných v podmínkách kulturně podobných nebo stejných. Čím vzdálenější typy jazyka i kultury, tím širší roviny kontrasty zasahují. U případů dvojic jazyků typologicky i geneticky zcela různých, jimž odpovídají také kultury zcela odlišné, je pak těžko již mluvit de facto o studiu či analýze kontrastů, protože ty zasahují tolik prvků i rovin, že by se podobné studium spíše mělo — paradoxně vzato — založit na vyhledání omezeného počtu analogií a jejich odlišení uprostřed množství kontrastů a rozdílů. Vědecká a lidská omezenost — pochopitelně, že ruku v ruce s jazykovým a kulturním evropocentrismem, jazykovým kolonialismem a snad i jakýmsi typem snobského jazykového rasismu — tu nabízela v průběhu minulého století snadné řešení této otázky výkladem o různém vnímání a nazírání světa u různých národů světa pod vlivem jejich různých jazykových systémů. Vnímání evropské, realizované prostřednictvím indoevropských jazykových systémů (často nepřesně ztotožněných s flektivním typem), bylo pak pochopitelně považováno za jedno z nejvyšších.[5] Od té doby bylo již mnohokráte poukázáno na to, že samo vnímání a nazírání světa je zřejmě objektivní a zmíněný výklad tak byl spíše zjednodušujícím zkratem.[6] Objektivní vnímání, nazírání světa nelze ovšem ztotožnit s jeho segmentací, členěním. To pak může být v pojetí lidí různých kultur a mluvčích různých jazykových typů různé a rozdíly zde budou pochopitelně tím větší, čím větší bude kontrast v rovině jazyka nebo kultury (anebo obou). Přitom je třeba podtrhnout, že rozdílnost členění (jež postihuje i více nebo méně abstraktní oblasti hodnotící a hodnotové) se zvláště markantně projevuje právě u projevů, jež jsou jak projevy jazyka, tak projevy kulturními, protože zde se musí obojí kontrasty kumulovat. Zatímco u nejazykových projevů kultury půjde jen o kontrasty různých [340]kultur a analogicky zase u jazykových textů vázaných na kulturu málo nebo vůbec na ni nevázaných půjde především o kontrasty jazyků, pak u prvků zmíněné průnikové množiny L, tedy u oněch projevů realizace jazyka, jež jsou zároveň i projevy realizace kultury, je třeba brát v úvahu kontrasty obou druhů systémů. Protože takové kulturně motivované texty mívají začasté značnou společenskou důležitost, nabývá tu otázka teoretická i značný význam praktický. Zkušenost totiž ukazuje, jak svízelný je (a v některých případech skoro nemožný) pokus v takovýchto okolnostech přímo překládat často společensky závažné texty kulturní, ideologické nebo technické. Jeho výsledkem bývá často ona pověstná „pidžinizace“ textu, který je pak v překladu chápán jinak než v originálu. Co to znamená, např. při komunikaci informací z evropských zemí do zemí Asie a Afriky, dovede si každý jistě představit, a ztráty, popř. zkreslení v rovině informací mají pak přímo za důsledek ztráty, popř. zkreslení v rovině hodnot i idejí.[7] Odstranit nebo zmírnit tuto překážku komunikace mezi kontinenty může mimo jiné i systematické paralelní kontrastivní studium systémů jazykových a kultur, které jim odpovídají.

 

R É S U M É

Language and Culture

In the past decades, the analyses of the language-culture relationship have often served as a platform for various sorts of extremism in both linguistics and cultural anthropology (orthodox descriptivism, B. L. Whorf and some of his recent followers etc.). Neither a complete isolation of language from culture nor a series of shortcuts between them can, however, solve this problem. Theoretical speculations from both sides concentrate on possible direct and primary ties of language and culture, due to their common roots in social thinking and social communication. The intention of this short paper is, however, to stress the importance of the indirect ties established through the intersection of the daily practical realizations of both language and culture. In fact, both language and culture must be conceived as abstract systems subject to any analysis through their concrete realizations. If the whole set of the realizations of language (in other words, that of language texts) and the whole set of realizations of culture are considered, then a certain intersection of these sets appears. One part of the set of cultural realizations has apparently few, if any, ties with the set of realizations of language, and vice versa. Similarly, a certain part of the set of the realizations of culture is, at the same time, also an integral part of the set of the realizations of language, and vice versa. Thus, e.g. litterary or semi-litterary and folkloric texts may well be considered as forming an integral part of both sets of concrete realizations of language and culture. A statue, a picture or a musical performance are, however, clearly only realizations of culture. Conversely, a set of traffic rules or a tax decree, while forming an integral part of the set of realizations of language (these are language texts) can hardly — unless we extend the notion of culture to its broadest limits — be considered realizations of culture. Such an intersection of the two sets of concrete realizations of language and culture probably gives rise to various sorts of isomorphism, and even similarities in both systems. At the same time, it preserves the substance of the differences in their natures and shapes. If closely related languages and cultures are studied, then the importance of such an analytical differentiation is more theoretical than practical. When languages of completely different types serving widely differing and mutually remote cultures are considered, then such a differentiation assumes even a highly practical importance. Serious misunderstandings and even an occasional total breakdown in the communication of information on material and technical assistance to non- European countries testify to this fact in daily life.


[1] Názory ortodoxních deskriptivistů tu nejpregnantněji charakterizoval s výtečnými kritickými postřehy např. Dell Hymes: “… an aggressively ‘scientific’ approach, a rejection of ‘mentalism’ and a focus on descriptive method per se …” (Language in Culture and Society, New York 1964, s. 11).

[2] Mám na mysli především známou Whorfovu hypotézu a další podobné školy. Základní Whorfovy texty jsou snadno dostupné spolu s kritickými komentáři v ruském překladu (Novoje v lingvistike 1, Moskva 1960).

[3] Srov. např. kritickou analýzu K. Horálka Les types linguistiques et les types culturels, AUC-Philol. 5, 1974, Linguistica Generalia I, 113—116.

[4] Srov. např. ve stati B. Havránka Die Theorie der Schriftsprache, Stil u. Soziolinguistik, E. Beneš, J. Vachek eds., Berlin 1971, s. 23.

[5] Kritickou analýzu pojetí tzv. jazyků primitivních podal Vl. Skalička, Vývoj jazyka, Praha 1970, s. 6—12.

[6] Kritiku teorií rozdílného nazírání světa přes jazyk podal nejnověji Vl. Hrabě v příspěvku Úvod k problematice jazyka, myšlení a vědomí, konf. o marx. jazykovědě, Olomouc 1977.

[7] O praktických důsledcích takové situace píši podrobněji např. v příspěvku Místo jazyka v kontextu lidského faktoru pomoci rozvojovým zemím, sb. konference Čs. solidarita a spolupráce se zeměmi Asie, Afriky a Latinské Ameriky, Praha 1977, s. 62—65.

Slovo a slovesnost, volume 39 (1978), number 3-4, pp. 338-340

Previous Miloslava Knappová: Ideologické a sociální aspekty antroponomastiky

Next Mirek Čejka: Rozkaz a negace