Teorie tzv. statických významů české věty

Jan Kořenský

[Articles]

(pdf)

Теория т. наз. статических значений чешского предложения / La théorie des soi-disant significations statiques de la phrase tchèque

Při soustavném popisu významů vět přirozeného jazyka se ukazuje jako empiricky podložené a teoreticky výhodné lišit tzv. dynamické a statické významy.[1] Oba základní typy významů jsou zpravidla bez velkých obtíží identifikovány intuitivně, přičemž pokud jde o statické významy, bývají vymezovány vlastně jen negativně v tom smyslu, že příslušná gramatická konstrukce s tímto významem nevyjadřuje změnu, pohyb. Jde o pohyb v nejširším smyslu, tedy např. o změnu lokalizace nějakého objektu, změnu příslušnosti nějakého objektu do třídy objektů, změnu vlastnosti, změnu dynamického vztahu ve vztah statický atp., což jsou vše dynamické významy mající charakter tzv. události. Statické významy se dále vyznačují i nedostatkem dynamiky ve smyslu procesuality. Lze totiž říci, že jde o významy trvání v čase, které mohou být limitovány, ale neprobíhají.

Tyto diferenční vlastnosti dynamických a statických významů vedly k úsilí zpřesnit jejich vymezení na základě pojmu sémantického časoprostoru.[2] Statický význam je pak definován obecně tak, že jde o význam, jenž nepředstavuje změnu časoprostorových koordinát objektu, jehož se týká ve smyslu příznaku ‚není nic řečeno o změně časoprostorových koordinát‘.

V dalších výkladech budeme užívat následujícího pojmového aparátu:[3]

Minimální větou je lexikálně gramatická konstrukce tvořená gramatickými členy a sémantickými participanty, které mají tu vlastnost, že žádný z nich není vypustitelný, má-li si daná syntaktická konstrukce uchovat charakter věty daného jazyka. V našem pojetí je minimálně úplná větná struktura totožná s gramatickým větným vzorcem (GVV), jenž je tvořen konstitutivními slovnědruhovými symboly s relevantní, tj. GVV-konstitutivní morfologickou informací. GVV je tedy pro nás syntaktická a morfologická konstrukce, která jako prostředek vyjádření větně realizovaného bázového významu (srov. tento pojem dále) je minimálně úplnou českou větou, což se projevuje tím, že „škrtnutí“ kteréhokoli z prvků má za následek, že zbývající konstrukce nemá charakter české věty. „Odlučovací“, „škrtací“ kritéria lze spolehlivě uplatnit vzhledem k obligatorním členům vzorce; v případě členů potenciálních, tj. v textech často lexikálně nepřítomných, zpravidla selhávají. Existují i jiné objektivizační metody, např. metoda otázková; obecně ovšem platí, že kritériem minimální větné úplnosti je jazykové povědomí rodilého mluvčího.[4]

Sémantická báze je množina základních (elementárních) a komplexních významů relační povahy majících v jazyce ontologické opodstatnění. Tyto základní významy jsou v rámci báze procesem lexikální, syntagmatické a větné realizace převáděny v bázová slova, bázová syn[272]tagmata a bázové věty jazyka. V procesu realizace jde o vznik významových struktur, které lze zapisovat pouze metajazykovými prostředky symbolického aparátu, neboť jde jen o sémantickou složku slov, syntagmat a vět, nikoli o složku slovotvornou, gramatickou a výrazovou. Soustava bázových významů je složitě strukturována, základním principem je diferenciace významů statických a dynamických (událostních, procesuálních): jde o hierarchii různých stupňů obecnosti a specifikovanosti jednotlivých významů. V soustavě bázových významů jsou strukturačním principem formální vlastnosti vztahu symetrie, polosymetrie, asymetrie.

Větná realizace bázových významů je sémantický proces, v jehož rámci nabývá jeden z participantů relačního bázového významu charakteru větného základu, tj. stává se hierarchickým jádrem významových vztahů, které představují příslušný bázový význam. Obecně platí pro každý vztahový význam, že mu v jazycích přísluší více než jedna realizace. Ty participanty daného bázového významu, které nejsou hierarchickým vrcholem, tj. nejsou větným základem, tvoří komplex větného příznaku, jehož vnitřní strukturace je dána v plném rozsahu sémantikou příslušných bázových vztahů.

Výsledkem větné realizace je bázová věta. Tu je třeba vzhledem k jejímu sémantickému charakteru rovněž zapisovat prostředky symbolického, metajazykového aparátu, na rozdíl od bázových významů samých je však třeba konvenčními prostředky vyznačit větný základ příslušného významového vztahu.

Dalším základním pojmem je pojem vyjádření bázové věty. Každý větně realizovaný bázový význam, tedy každá bázová věta může objektivně existovat v textech a promluvách pouze prostřednictvím příslušných lexikálně gramatických prostředků vyjádření. Základním prostředkem vyjádření větného základu je podmět. Podmínky větné realizace a vyjádření bázových významů jsou významně ovlivněny formálními vlastnostmi bázových významů, tj. skutečností, zda jde o relaci symetrickou, polosymetrickou nebo asymetrickou. Podstata této souvislosti tkví v tom, že symetrické bázové relační významy se bez ohledu na umístění větného základu vyjadřují prostřednictvím téhož lexikálního relátoru, zatímco asymetrické bázové relační významy se v závislosti na diferenci v umístění větného základu vyjadřují různými lexikálněgramatickými relátory, přičemž příslušné vyjadřovací konstrukce jsou vzájemně inverzní.[5]

Výše charakterizované principy strukturace minimální věty budeme ilustrovat několika příklady.

1. Mějme tyto tři relační bázové významy

x ≡ y

zRv

x > y

s metajazykovou interpretací

‚x je totožné s y‘

‚x miluje y‘

‚x je větší než y‘

s formálně logickou interpretací 

relace symetrická

relace polosymetrická

relace asymetrická

2. Proveďme větnou realizaci daných bázových významů, tj. realizujme bázové významy jako bázové věty (větný základ označíme ')

[273]x' ≡ y	z'Rv	x' > y
x ≡ y'	zRv'	x > y'

3. Proveďme vyjádření daných bázových vět: 

X je totožné s y	Adam miluje Evu	X je větší než y
Y je totožné s x	Eva je milována Adamem	Y je menší než x

Poznámka: Uvedené příklady ilustrují výše uvedenou tezi, že symetrické relace jsou vyjadřovány při větné realizaci týmž lexikálně gramatickým relátorem, zatímco relace polosymetrické a asymetrické jsou při různé větné realizaci vyjadřovány vzájemně různými lexikálně gramatickými relátory. V případě polosymetrické relace a relace asymetrické jsou konstrukce, které vyjadřují různé větné realizace bázového významu, vzájemně inverzní. Jestliže tedy jsou logické vlastnosti vztahů symetrie, polosymetrie a asymetrie strukturačním principem sémantické báze, pak inverzi je třeba v našich souvislostech chápat jako vztah konstrukcí vyjadřujících týž bázový význam v různé větné realizaci.

Vyjádřené bázové věty ovšem obsahují pouze bázově sémantické kvality a ty lexikálně gramatické vyjadřovací prostředky, které jsou s vyjádřením bázového významu spjaty. V plném rozsahu postrádají však ty významové a vyjadřovací prostředky, které jsou spjaty se vztahem mluvčího k vyjadřované skutečnosti a se vztahem mluvčího k posluchači/adresátu. Tyto funkční prostředky se do vyjádřené bázové věty zavádějí v procesu zvaném pragmatizace. Děje se tak prostřednictvím tzv. pragmatické složky přirozeného jazyka. Jde o funkční vztahy a funkční prostředky vznikající v jazykovém systému v důsledku toho, že člověk zaujímá k objektům sémantické báze a jejich denotátům postoj jako mluvčí, přičemž jiné (mnohdy, např. v monologu, totožné) ‚části světa‘ přisuzuje roli posluchače (adresáta). Charakter funkční složky pragmatické dimenze budou pak mít tyto funkce přirozeného jazyka: (1) vztahy referenční identity/neidentity mezi mluvčím a posluchačem na straně jedné a participanty bázových relací na straně druhé, (2) s tím související časoprostorové vztahy mezi mluvčím, posluchačem a denotátem, (3) široce postojové vztahy mezi mluvčím a adresátem navzájem, (4) vztahy mluvčího a adresáta k denotátu; to se projevuje nejen výběrem příslušného bázového relačního významu ze třídy významů referenčně synonymních, ale i specifickými prostředky zaujetí postoje k danému bázovému objektu.

Pragmatická složka stejně tak jako sémantická báze je spjata se specifickými prostředky vyjádření syntaktické, morfologické a lexikální povahy.

Sémantická báze spolu se specifickými prostředky vyjádření tvoří sémantický komponent jazyka, stejně tak i pragmatická složka spolu se specifickými prostředky vyjádření pragmatických funkcí a vztahů tvoří pragmatický komponent.

Třetí složkou teorie je komponent textu, jenž zahrnuje systémové prostředky umožňující při využití prostředků sémantického a pragmatického komponentu bezprostředně komunikaci jako praktické jednání.[6]

 

Bázově sémantická struktura statických významů

Asymetrické relace

Jádrem soustavy asymetrických významů českých minimálních vět je široká oblast kvalifikačních a okolnostních určení objektů v nejobecnějším smyslu.

Jestliže se v těchto souvislostech neomezíme hranicemi větné minimální úplnosti, pak můžeme obecně říci, že kvalifikovat lze nejen individua a třídy individuí, ale i statické a dynamické (dějové) významy. Individua a třídy individuí lze kvalifikovat z hlediska vyjádření především adjektivem (v podmínkách syntagmatické realizace a vyjádření jde o konstrukce typu velký dům, v podmínkách větné realizace [274]a vyjádření o konstrukce typu Dům je velký),[7] ale i substantivem (v podmínkách syntagmatické realizace a vyjádření jde o konstrukce typu velikost domu, dům na spadnutí, v podmínkách větného vyjádření o konstrukce typu Dům je na spadnutí). Z hlediska tradiční syntaxe jde tedy o tzv. přívlastky a nominální predikáty s jistými přesahy k adverbiálnímu určení (srov. např. Tato kniha se nehodí k ničemu).

Kvalifikovat lze ovšem i relace (statické i dynamické), a to buď jsou-li vyjádřeny lexikálně substantivem (pak jsou z hlediska tradiční syntaxe podmínky vyjádření kvalifikační relace shodné s podmínkami výše uvedenými), nebo i tehdy, jsou-li vyjádřeny určitým slovesem (pak ovšem jde z hlediska tradiční syntaxe o oblast tzv. adverbiále, ať už vyjádřeného adverbiem nebo substantivní konstrukcí, srov. Mistr pracuje neodpovědně, Mistr pracuje bez odpovědnosti). Že oblast tradičních přívlastků a adverbiálií, zejména pokud jde o kvalifikace dějů, představuje sémanticky jeden celek, dokládají příklady jako Usilovně hledáme řešení — (Naše) usilovné hledání řešení… Jde tu zřejmě o sémantickou ekvivalenci (viz dále), diference jsou věcí různého vyjádření (syntagmatického — větného). Oblast kvalifikací dějů větně realizovaných zahrnuje v našem pojetí tradiční oblast adverbiálií způsobu, míry, prostředku, zřetele — pokud ovšem nejde o relace polosymetrické a symetrické.

Oblast okolnostních určení (temporálních, lokálních) představuje mimo rámec větné minimální úplnosti tradiční oblast adverbiále místa a času; z hlediska minimální větné úplnosti půjde však převážně o okolnostní určení individuí a tříd individuí a nominálních realizací statických i dynamických relací.

Předmětem našeho zájmu budou v této stati jen kvalifikace realizované jako minimálně větně úplné. Tento charakter mají kvalifikace individuí a tříd individuí a kvalifikace relací realizovaných a vyjádřených lexikálně. Budeme se zabývat otázkou sémantické struktury kvalifikačních relací z hlediska realizace a vyjádření kvalifikované a kvalifikující entity.

V nejobecnějším smyslu je tedy relace kvalifikace tvořena dvěma participanty, tj. entitou kvalifikovanou a entitou kvalifikující. Z hlediska lexikálního a gramatického vyjádření je kvalifikovaná entita vyjádřena nejčastěji substantivem, za hranicemi větné minimálnosti např. infinitivní konstrukcí nebo též větou. Srov. Psát dopis je obtížné, Kdo se bojí, je zbabělec. Kvalifikující entita je nejčastěji vyjádřena adjektivem (Benjamin je hloupý) nebo substantivem (Benjamin je hlupák); v těchto případech jde o sémanticky jednoduché kvalifikující entity, které lze dále sémanticky analyzovat jen onomaziologicky, tj. ve smyslu lexikální realizace. Existují však také relace, kde je kvalifikující entita vyjádřena plnovýznamovým VF. Obecně vzato jde o oblast vyprazdňování aktuální dějovosti plnovýznamových VF směrem přes uzuální a habituální sémantickou platnost děje až k jeho kvalifikačnímu chápání. Směrem od kvalifikačních relací je nutno tuto problematiku sledovat se zřetelem k existenci určitých paradigmatických řad, kde vedle výrazů typu S_nom VF_být/mít A/S je k dispozici též výraz se strukturou S_nom VF. Právě existence konstrukce obsahující A nebo S derivačně sdružené s příslušným určitým slovesem je kritériem potenciální možnosti interpretovat (pochopitelně, že v závislosti na kontextu) konstrukci typu S_nom VF jako konstrukci mající kvalifikační význam. (Srov. píše — je spisovatel, učí — je učitel, kašle — má kašel apod.)

Pro oblast VF s kvalifikačním významem jsou typická i slovesa s velmi obecným významem. Jde zejména o velmi obecná činnostní slovesa jako dělat, sloužit, působit, hrát apod. Prvky valenčního a intenčního pole tu vyjadřují sémantiku kvalifikačního příznaku, srov. dělá účetního, slouží/pracuje jako účetní, hraje tenis aj. Jde vlastně [275]o analytická vyjádření kvalifikující entity, která v paradigmatické řadě (srov. výše) reprezentuje právě strukturu S_nom VF. Zčásti[8] mimo tento typ řady lze za kvalifikace považovat i výrazy typu B. pracuje/slouží/působí v Tesle/na vojně/na univerzitě, kde kvalifikující entitou je lokální určení spolu s široce činnostním slovesem. — Vedle těchto sloves se uplatní i slovesa, jejichž vlastní sémantika má již uzuální charakter (srov. nosí brýle/klobouk — jde tedy vždy jednoznačně o kvalifikace uzuálním dějem). U všech těchto typů platí, že kritériem toho, zda analytická a syntetická konstrukce jsou bázově sémanticky ekvivalentní, je skutečnost, zda určité sloveso v analytické konstrukci je s to vyjadřovat minimální větný význam. V záporném případě jde o plnou bázově sémantickou ekvivalenci analytické a syntetické konstrukce, v kladném případě nikoli, neboť analytická konstrukce pak vyjadřuje komplexní bázový význam. Charakter neminimálních kvalifikačních významů má otevřený okruh habituálních dějů, často ve spojení s kvalifikátorem děje, jenž habituálně kvalifikační charakter signalizuje (srov. Komín dobře táhne, Trouba dobře peče apod.). — Mnohdy je na místě A v relaci (S_nom) VF_být A -tý, -ný, -lý (srov. Kabát je ušitý), což z hlediska větně sémantického představuje již složitou strukturu.

Pokud tedy budou za kvalifikace považovány i výrazy, kde relátor a kvalifikující entita jsou vyjádřeny plnovýznamovým VF s konstitutivním komplementem nebo relací VF_být + A -tý, -ný, -lý, pak je třeba počítat vedle prostých kvalifikací zapsaných jako xKy (y bude vyjádřeno jako A nebo S, K zpravidla jako VF_být/mít) i s kvalifikacemi se strukturou xK (zRv), kde tedy je kvalifikující entitou útvar větně sémanticky složitý.

Do oblasti asymetrických větných významů je třeba řadit i přináležitostní výrazy typu Benedikt nemá žlučník, Benedikt má jednu ruku, s ekvivalentními konstrukcemi Benedikt je bez žlučníku, Benedikt je jednoruký, dále komplexní větné významy typu Benjamin je dalek zločinu, Benedikt je hoden její lásky, kvalifikace látkovým původem typu Židle je ze dřeva apod. Všechny výše uvedené významy představují oblast kvalifikací v širším smyslu slova.

Jak bylo řečeno, asymetrický charakter mají i okolnostní (lokální, temporální) určení — ať už jsou určovány objekty (Kniha je na stole) nebo významy relační (V Praze probíhá výstavba metra, Schůze na úrovni šéfů vlád je ve čtvrtek). Do této oblasti je třeba zahrnout i významy příslušnosti (Šaty patří/přísluší/náleží do skříně). Za asymetrické relace je třeba považovat i významy typu část — celek (Voda je v mléce, Voda se nachází v mléce), různé kvantitativní charakteristiky typu Náklady knih činí sto tisíc. Asymetrický charakter mají i významy znakovosti a příznakovosti (Stop znamená ‚stůj‘, Nepřijel, to znamená, že je nemocen) i předmětné vlastnictví opět s alternativními řadami typu Benedikt má dům, Benedikt vlastní dům včetně inverzních Dům patří/náleží Benediktovi.

Symetrické a polosymetrické relace

Sémanticky velmi bohatý a komplikovaný okruh významů symetrických a polosymetrických je třeba klasifikovat směrem od nejvyššího stupně abstrakce; tímto nejvyšším stupněm abstrakce je význam ‚být ve vzájemném vztahu‘, což je symetrická relace. Nejblíže nižší stupeň představuje význam ‚být ve vztahu k‘, což je již nesymetrická relace. Otázka formálních vlastností relací je spjata s abstrakční hierarchií v tom smyslu, že stupeň sémantické specifikace je v zásadě přímo úměrný stupni nesymetrie.[9] Pojem sémantické specifikace má v této souvislosti dvojí smysl [276]a je mu tedy třeba věnovat zvláštní pozornost. Jde jednak o bázově sémantickou specifikaci danou lexikální realizací bázových významů v pozicích relátoru nebo členů relace, jednak o specifikaci ve smyslu zavedení v širokém slova smyslu zřetelového, omezujícího participantu do dané bázové relace. Prvý ze způsobů specifikace znamená pouze vyšší stupeň sémantické konkretizace dané bázové relace, druhý způsob má za následek změnu významu (tj. relace se od výchozí liší počtem členů, komplexností, přičemž stupeň abstrakce zůstává zachován). V jednotlivých konkrétních případech může dojít ke kombinaci obou rozdílných typů specifikace. Příkladem lexikální bázové specifikace mohou být různé abstrakční stupně relace příbuzenství, příkladem zřetelové specifikace jsou významy typu ‚klíč je vhodný k zámku‘.

Nejobecněji se dá znázornit pole symetrických a polosymetrických relací trojrozměrnou soustavou os navzájem kolmých:

 

Horizontální osa b je stupnicí spjatosti s krajními body ‚suverenity‘ a ekvivalence entit. Horizontální osa a je stupnicí sémantické homogenity spjatých entit; zhruba řečeno jde o to, že relací spjaté entity jsou definovány sémantickými rysy, zpravidla osoba, zvíře, věc, abstrakce, přičemž každý z těchto rysů je definován ve smyslu prvek — třída prvků. Pro formální vlastnosti jednotlivých relací je relevantní stupeň homogenity participantů. Je třeba sledovat jednak homogenitu z hlediska rysů osoba, zvíře, věc, abstrakce (za homogenní v tomto případě považujeme např. relaci osoba — osoba, za heterogenní osoba — věc), jednak homogenitu ve smyslu prvek — třída (za homogenní tedy považujeme např. relaci třída prvků — třída prvků, za heterogenní relaci prvek — třída prvků). Oba typy homogennosti [277]se pochopitelně kombinují. Diferenciaci prvek — třída je třeba chápat nikoli ve smyslu matematickém, ale lingvisticky, a to ve smyslu gramatické, ale nejčastěji lexikální ‚množinovosti‘ a ‚prvkovosti‘; srov. např. dvojice člověk — lidé, člen — strana, vlk — šelma psovitá apod. Jestliže chápeme takto vymezené vlastnosti entit v pozicích x, y ve vztahu P jako osu s krajními póly homogenita — heterogenita s plynulou stupnicí přechodu, pak zjistíme, že osa symetrie, polosymetrie, asymetrie a osa homogenita, heterogenita jsou vzájemně orientovány takto (srov. i s. 276): 

homogennost	—	heterogennost
symetrie	polosymetrie	asymetrie

Osa a je tedy totožná s osou d vymezenou krajními body symetrie — asymetrie. Ve směru osy b klesá relevance údajů osy a ≡ d, a to v konvergenci homogenity, symetrie a ekvivalence. Každý z bodů pole vymezeného osami a ≡ d a b je definován ve smyslu osy g. Bod asymetrie ≡ heterogennost je průsečíkem, v němž se soustava symetrických a polosymetrických relací stýká s polem relací asymetrických.

Nespecifikované polosymetrické a symetrické relace

Symetrická relace ‚být ve vzájemném vztahu‘ je základem teorie symetrických a polosymetrických relací v čistě bázově sémantickém smyslu; z hlediska větné realizace a vyjádření však je naopak odvozená, je realizována a vyjádřena specifickými distinktivními prostředky. Vysvětlení, proč je z hlediska realizace a vyjádření základní relací relace asymetrická, není obtížné. Sama podstata větné realizace, totiž bázově sémantická hierarchizace, dualizace na entitu v centru pozornosti a entity mimo toto centrum, je asymetrická. S tím souvisí skutečnost, že i u symetrických nebo polosymetrických relací je tendence k „agentové“ platností i u VF sloves nedějových, což se projevuje tím, že jde právě u relace ‚být ve vztahu k‘ o zvratná slovesa (srov. týkat se, vztahovat se). Sémanticky vzato, jde vlastně o význam ‚vztahovat sebe k něčemu‘. Na pozadí této zásadně asymetrické obecné struktury větné realizace bázových relací musí být tedy symetrická relace pozitivně signalizována specifickými vyjadřovacími prostředky. Proto má obecný symetrický relátor podobu ‚x a y jsou ve (vzájemném) vztahu‘, přičemž séma ‚vzájemný‘ je pro některé konstrukce potenciální a v jistém smyslu redundantní, neboť konjunkce x a y v levovalenční pozici je tu jednoznačným signálem symetrie.

Nespecifikované polosymetrické relace se vyjadřují prostřednictvím konstrukcí (S_nom) VF_ref S_gen/praepS_dat (Porada se týká plánování, Materiál se vztahuje ke sjezdu), (S_nom) VF praep S_instr (Nezaměstnanost souvisí s hospodářskou krizí); toto jsou vzorce založené na VF „plnovýznamových“ sloves. Uplatňují se i vzorce se slovesně jmenným relátorem — obecně (S_nom) VF {praepS_cas}[10] praepS_cas (Nezaměstnanost je v souvislosti s krizí). Jde jednak o konstrukce typu X je v souvislosti s Y, tedy založené na VF slovesa být, ale také o konstrukce X má souvislost s Y, tedy založené na VF slovesa mít. Alternační řady těchto vyjadřovacích prostředků typu X souvisí s Y, X je v souvislosti s Y, X má souvislost s Y platí také pro sloveso vztahovat se (X se vztahuje k Y, X je ve vztahu k Y, X má vztah k Y). Sloveso týkat se obdobnou alternační řadu nevytváří. Řada X se týká Y, X je ve styku s Y, X má styk s Y je již specifická, protože na rozdíl od předcházejících konstrukcí vyjadřujících xRy (kde R je polosymetrická relace a x, y jsou vyjádřeny převážně jako abstraktní substanční entity) vyhovuje spíše reálně předmětným entitám a entitám osobním. (Srov. Tlačný kolík je ve styku/stýká se se spirálou, Benedikt je ve styku/stýká se s Benjaminem.)

Je třeba zjistit, zda VF sloves vztahovat se, týkat se a souviset vyhovují i symetrickým relacím. Je zřejmé, že čeština má X a Y (vzájemně) souvisí, ale již nikoli X a Y [278]se (vzájemně) vztahují. Je dokonce zřejmé, že za předpokladu nepřítomnosti potenciálního adverbia vzájemně se relace jeví jako neúplná polosymetrická relace s konjugovaným dosazením za x (X a Y se vztahují k…). Stejně tak nevyhovuje symetrické relaci VF slovesa týkat se. Symetrickou platnost však mají slovesně jmenné konstrukce, srov. X a Y jsou totožné, X a Y jsou ve styku. Z toho je třeba udělat závěr, že uvedená zvratná slovesa symetrickým relacím nevyhovují nebo jen s omezením; není to závěr překvapující, neboť výše již bylo řečeno, že sama zvratnost slovesa je podobně jako sémantický akcent asymetrické povahy. Alternační řada symetrického významu ‚souviset‘ je úplná, neboť vedle uvedeného X a Y souvisejí je možné i X a Y mají souvislost, rovněž tak X a Y je v souvislosti.

Podstatným společným rysem zřetelově nespecifikovaných polosymetrických a symetrických relací je skutečnost, že výrazy typu mít souvislost, být v souvislosti vyžadují pravovalenční doplnění příslušným vyjadřovacím prostředkem proměnné y formule xTy nebo konjugované dosazení za x v případě symetrických relací; znamená to, že uvedené výrazy jsou jako celek lexikálním a gramatickým vyjádřením relátorů příslušných formulí (srov. o tom podrobněji na s. 281).

Specifikované polosymetrické relace

Vedle těchto abstraktních symetrických a polosymetrických relací je třeba počítat v české větě s otevřeným souborem převážně polosymetrických relací ‚být ve vztahu k‘, které však jsou v nějakém smyslu zřetelově specifikovány. Obecně vzato jde o význam ‚x je ve vztahu k y se zřetelem k z‘ a ‚x ve vztahu k y má vlastnost z‘. Nemáme v úmyslu výše uvedené metajazykové transkripce vzájemně lišit jako samostatné typy specifikovaných významů. Jde v zásadě o to, že prvek z bázové relace je zřetelovou entitou mající omezující, specifikující charakter vzhledem k platnosti vztahu mezi x a y; může to přitom být z hlediska vyjádření entita substanční nebo kvalifikační. Vzájemná diferenciace by však byla závislá zpravidla na zvolené metajazykové interpretaci z. Můžeme totiž stejně dobře říci, že relace příbuzenství znamená, že ‚x je ve vztahu k y ve smyslu vlastnosti ‚být příbuzný‘‘, nebo že ‚x je ve vztahu k y se zřetelem k rysu příbuznost‘. Podobně sémantiku věty Klíč je vhodný/hodí se k zámku můžeme jazykově interpretovat nejen jako ‚x je ve vztahu k y ve smyslu vlastnosti ‚být vhodný‘‘, ale bezpochyby i ‚x je ve vztahu k y se zřetelem k rysu vhodnost‘.

Vedle této zřetelové, omezující specifikace budeme, jak již bylo řečeno, mluvit o specifikacích lexikálních (srov. dále specifické významy relace příbuzenství), které jsou založeny na diferencích v lexikální realizaci relátorů a proměnných.

Základním typem polosymetrické relace je vztah, který obecně označujeme jako relace přináležitosti a sounáležitosti. Jde o relaci lexikálně specifikovanou; to se z hlediska vyjadřovacích lexikálních a gramatických prostředků vyznačuje tím, že na rozdíl od specifikací zřetelového charakteru, kde zřetelový rys je vyjádřen jako jmenný (substantivní nebo adjektivní) komplement sponového relátoru, je specifikace dána lexikální sémantikou samého relátorového VF plnovýznamového slovesa. Jde o význam, jehož vyjádření je založeno na skupině sloves, a to VF sloves patřit, připadat, příslušet, náležet. Všechna uvedená slovesa vyjadřují také relace asymetrické. Tak např. předmětné vlastnictví je jednou z krajních mezí onoho typu spjatosti, který lze označit jako přináležitost v širším smyslu, a to pólem asymetrickým. Směrem od předmětného vlastnictví příznivých případů polosymetrie přibývá až k opačnému pólu myšlené osy, kde je již možné mluvit o sounáležitosti. Na myšlené ose, jejímiž krajními body je např. předmětné vlastnictví jako relace asymetrická a sounáležitost jako relaca symetrická, je množina bodů reprezentujících polosymetrické relace přináležitosti s různým stupněm této formální vlastnosti. Jednotlivé [279]typy těchto relací nelze ovšem spolehlivě stanovit na základě sloves, jejichž VF slouží vyjádření přináležitostních vztahů. Je třeba přihlédnout k obecným sémantickým charakteristikám entit v pozicích participantů x, y formule xPy, kde P je obecný symbol vztahu přináležitosti. Těmito charakteristikami jsou např. sémantické rysy osoba, zvíře, věc, abstrakce, každý z nich ve smyslu prvek, třída prvků.

Typickými prostředky vyjádření relace sounáležitosti a přináležitosti v užším smyslu jsou VF sloves patřit, náležet, příslušet (v nedějovém významu). Kritérium je tu polosymetrie a symetrie, jinak jsou valenční rysy mnohdy velmi blízké, ne-li shodné s důsledně asymetrickými relacemi předmětného vlastnictví, konkrétní lokalizace, abstraktní lokalizace. Sémantické rysy věc, zvíře, osoba, abstrakce s diferenciací prvek — třída prvků, jimiž jsme blíže určovali participanty přináležitostní a sounáležitostní relace, nejsou pochopitelně jedinými relevantními rysy, které ve smyslu rysů daných osou homogenity — heterogenity ovlivňují formální vlastnosti těchto relací; zejména u relací věc — věc, ale i jindy se uplatňuje rys různé míry funkční důležitosti, velikosti ap. participantu. Proto např. spojení jako Matice patří ke šroubu mají sémantiku symetrické relace, zatímco u spojení jako Volant patří k autu, Kotva patří k lodi může jít nejvýš o polosymetrii, a to právě v závislosti na vzájemném poměru důležitosti obou participantů. Jiným zjištěním je skutečnost, že u těchto relací věc — věc, ale i u složitě heterogenních relací jiných (srov. Pes patří k domu) je vyloučena neprepozicionální dativní valence. Z toho lze soudit, že neprepozicionální dativní valence je signálem velmi těsné, „nezcizitelné“ přináležitosti, ev. sounáležitosti.

Vysoce polysémní slovesa, jako patřit, náležet, příslušet, připadat, bývají se zřetelem k jednotlivým větným významům výrazně diferencována různými inverzními vlastnostmi vyjadřovaných relací. Např. za primární vyjadřovací prostředek relace předmětného vlastnictví je třeba považovat VF slovesa mít; v tomto významu jsou vzhledem k němu inverzní VF sloves patřit, náležet. Abstraktní lokalizace založená ve vyjádření na VF sloves patřit, příslušet, náležet má jako inverzní prostředek VF sloves obsahovat, zahrnovat. Přináležitost v užším smyslu a sounáležitost má vedle specifických formálních vlastností (polosymetrie) i charakteristický, i když negativní rys z hlediska inverze; jak jsme zjistili, v tomto významu postrádají VF sloves patřit, připadat, příslušet, náležet VF inverzní.

Velmi zajímavé a pro zřetelově a lexikálně specifikované polosymetrické relace typické vlastnosti má význam příbuzenství. Obecně nepochybně platí, že vztah příbuzenství má charakter relace ‚x ve vztahu k y má rys z‘, zcela obecně také platí, že jde o relaci polosymetrickou. Protože však příbuzenské vztahy tvoří vyhraněně strukturovanou a hierarchizovanou soustavu významů, je možné právě na tomto příkladě sledovat souvislosti mezi stupněm abstrakce významu a logickými formálními vlastnostmi. Příbuzenství je v nejabstraktnějším smyslu ‚být příbuzný s‘ relací symetrickou. Zůstaneme-li v oblasti nejzákladnějších příbuzenských vztahů, pak je třeba z hlediska formálních vlastností lišit tyto typy: (1) asymetrické relace bez závislosti na stupni abstrakce (rodičovství, prarodičovství, strýcovství); (2) sourozenectví, prasourozenectví je symetrické na nejvyšším stupni abstrakce; bratrství, bratranectví, sesterství, sestřenictví jako specifičtější stupeň sourozenectví je polosymetrické při vzájemném inverzním vztahu, podmínkou symetrie je homogenita ve smyslu sexu; (3) relace manželství je symetrická, lexikálně specifikované významy manželství jsou asymetrické při vzájemném inverzním vztahu. Jednotlivé asymetrické významy příbuzenství (včetně nepříznivých případů polosymetrických relací) jsou inverzní v závislosti na dvojicích lexikálních prostředků typu otec, matka — syn, dcera. Substantiva manžel, manželka nejsou jediným vyjadřovacím prostředkem substanční složky relátoru; ve stejné pozici se uplatňují i substantiva muž, žena. (Je třeba připomenout, že v kontextu se lze setkat s větami jako Benedikt je muž, Leokádie je žena apod., které mají pochopitelně platnost kvalifikačních relací.)

[280]Za specifickou vyjadřovací konstrukci relace manželství je třeba považovat (S_nom) {VF_mít zaS_acc} S_acc (Benjamin má za ženu Leokádii). Vyjádření relátoru {VF_mít zaS_acc} je signálem nepokrevního příbuzenství; v tomto významu se může uplatnit i u pokrevních příbuzenských vztahů, např. v případě nevlastního sourozenectví (Benjamin má za bratra Benedikta), popř. též u relace strýcovství, kde není pokrevenství podmínkou (Benedikt má za strýce Benjamina). Ve struktuře příbuzenství se významným způsobem uplatňují konstrukce založené na slovesech mít a být ve vzájemných vztazích.

Do oblasti symetrických a polosymetrických statických významů patří i významy identity a ekvivalence. Jde o vztahy, které jsou z hlediska přirozeného jazyka určitým problémem, neboť jsou především prostředkem jazyka, vědy. — Patří sem i polosymetrické významy stejnosti, podobnosti, shodnosti, konfrontace. Těmto významům budeme příležitostně věnovat samostatnou pozornost.

 

Vyjadřovací prostředky statických významů

Výše jsme velmi stručně charakterizovali soustavu statických, zejména symetrických a polosymetrických významů minimálních českých vět z hlediska bázově sémantické systematiky a se zřetelem k vyjadřovacím lexikálním a gramatickým prostředkům. Nyní uplatníme pohled opačný: statické významy budeme charakterizovat z hlediska vyjadřovacích prostředků a) lexikálních, b) systematiky prostředků morfologicko-syntaktických. Nejprve se budeme zabývat valenčními a intenčními vlastnostmi sloves, která statické významy vyjadřují:

1. Jsou to slovesa „plnovýznamová“, která zpravidla svým jediným nebo některým ze svých významů zakládají statické větné významy. Tvoří relativně početnou skupinu, avšak svým funkčním postavením v soustavě statických významů hrají spíše roli okrajovou; nezřídka jde o prostředek, který je funkčně synonymní konstrukcím založeným na slovesech typu 2. a 3. (srov. dále). Svými intenčními vlastnostmi se principiálně neliší od těch sloves, která vyjadřují dějové významy. Jejich „plnovýznamovost“ spočívá v tom, že „přidělují role“ participantům příslušného vztahu; zpravidla jde o vztahy dvoumístné, a to jednak lokální (nacházet se, obsahovat, zahrnovat), jejichž participanty jsou lokalizovaná entita a lokalizující entita, vztahy typu celek — část (skládat se, tvořitⁿ),[11] vztahy předmětného vlastnictví, popř. jeho negace (patřit, vlastnit — chybět, scházet, postrádatⁿ, pohřešovat s participanty vlastník — vlastněný předmět/postrádaný předmět), a vztahy potenciálního vlastnictví (připadatⁿ), vztahy kvalifikace (vynikat, vyznačovat se), vztahy znakové a příznakové (znamenat, označovatⁿ), vztahy uspořádání (předcházetⁿ, následovatⁿ), obsahové a kvantitativní charakteristiky (vejít se, převyšovat, dosahovatⁿ, pojmoutⁿ) apod. Jde vesměs o významy asymetrické, což má „za následek“ diferencovanou sémantickou vyhraněnost participantů.

Vedle asymetrických významů je třeba ve skupině 1. počítat se vztahy polosymetrickými, řidčeji symetrickými; srov. přináležitostní vztah (patřitⁿ, náležet, příslušetⁿ) a zejména pak velmi obecné typy abstraktně vztahových významů založených na takových slovesech jako týkat se, souviset apod. Základním sémantickým rysem příslušných významů je, že participanty nejsou sémanticky diferencované, jsou významově „stejnocenné“. Do tohoto okruhu patří svými některými významy také slovesa být a mít; jde o nesponové plnovýznamové být a mít. V případě být jde o význam existenciální (v sémantické ekvivalenci se slovesem existovat), dále tzv. být výskytové (Jsou mladí lidé, kteří nesportují). Pokud jde o sloveso mít, patří sem významy předmětného vlastnictví v sémantické ekvivalenci s výše uvedenými plnovýznamovými slovesy.

[281]2. Pro statické významy jsou však charakteristická především slovesa být a mít, jejichž sémantické vlastnosti z hlediska intence jsou zcela protichůdné vlastnostem tzv. plnovýznamových sloves. Jde totiž o to, že sémantika slovesa jako relátoru je naopak dána sémantikou participantů, které ve vzájemném vztahu, jenž je gramaticky zprostředkován finitními tvar VF slovesa být nebo mít, „přidělují význam“ tomuto slovesu.

Poznámka: V lingvistické literatuře se obvykle hledaly v těchto případech vysoce obecné lexikální významy sloves být a mít, a to zpravidla na základě jejich vzájemných funkčních vztahů; užívalo se přitom termínů aktivnost — pasívnost, vztahy vnitřní, intimní — vnější, méně intimní; vztahy abstraktní — vztahy konkrétní apod., různé vztahy zahrnutí apod. Lexikálně „plné“ významy se viděly na pozadí sponových funkcí nebo naopak sponové funkce se vykládaly na pozadí nesponového být. Jestliže ovšem jde o vyhraněně sémantický pohled na vztahy, do nichž tato slovesa vstupují, pak je zřejmé, že za sémantiku predikátu „nese odpovědnost“ vzájemný vztah participantů, at už ho chápeme tak, že tento vztah „vybírá“ z možností daných velmi obecným významem, nebo tak, že pouze gramatickému, tj. sponovému slovesu tyto participanty přidělují specifickou sémantiku.

Sémanticky jde především o kvalifikace (B. je hloupý), různá okolnostní určení (Kufr je na stole, Schůze je odpoledne), klasifikaci (Vlk je šelma), předmětné vlastnictví (Otec má dům). Jde přitom mnohdy o určitou sémantickou ekvivalenci s výše uvedenými slovesy typu 1. (srov. Šaty jsou ve skříni, Šaty se nacházejí ve skříni; Otec vlastní dům, Otec má dům; Benedikt je hloupý, Benedikt se vyznačuje hloupostí). Jde vesměs o významy asymetrické s vyhraněně diferencovanými participanty.

3. Za zcela specifický typ vyjádření relátoru statických významů lze považovat konstrukce, jejichž podstata spočívá v tom, že mají jako celek sémantické vlastnosti typu 1., tedy plnovýznamovost, ale jsou založeny na slovesech typu 2. Jejich plnovýznamovost je zajištěna tím, že součástí relátoru je substantivní, adjektivní nebo adverbiální prvek, který není členem intenčního pole daného slovesa. Jde často o analytické obdoby syntetických relátorů typu 1., srov. X znamená Y — X má význam Y; Trojúhelník A se shoduje s trojúhelníkem B — Trojúhelník A je shodný s trojúhelníkem B. Jsou to typické relátory polosymetrických relací stejnosti, podobnosti, shodnosti, konfrontace, příbuzenství osob apod. Kritériem příslušnosti daného substantivního, adjektivního nebo adverbiálního prvku k relátoru je skutečnost, že konstrukce, obsahující pouze S_nom VF_být/mít + daný prvek, není sémanticky ani gramaticky úplná (srov. B. je podobný, B. je příbuzný, B. je bratr). Součástí „analytického“ relátoru může být i předložka; neplatí ovšem, že každá předložka je součástí „analytického“ relátoru. Lze to ukázat srovnáním významů lokalizace a uspořádání: Jestliže předložky v rámci relace lokalizace ve spojení s lokalizující entitou mají charakter lexikální specifikace participantu dané lokalizující entity, pak tytéž předložky v relaci s významem lineárního uspořádání jsou součástí relátoru. Podstata sémantické diference tkví v tom, že participanty relace lokálního určení jsou výrazně různé kvality — lokalizující entita má vlastnost příznaku, a to bez ohledu na pořádající sémantiku předložky; naproti tomu participanty relace uspořádání jsou sémanticky stejnocenné a diference v předložce jsou diferencemi v sémantice relace jako celku.

V souvislosti se základními typy intenčních vlastností sloves a analytických relátorů se statickým významem je třeba vykládat i vlastnosti valenční. Pokud jde o slovesa typu 1., platí, že také příslušné valenční vlastnosti se příliš neliší svými základními principy od valenčních polí plnovýznamových sloves s významem dějovým. U sloves typu 1. jde zpravidla o valenční pole se dvěma prvky, u nichž lze bez obtíží stanovit levovalenční a pravovalenční diferenciaci. Levovalenční člen pole je vymezen tvarem S_nom a je to vždy ten člen valenčního pole, který vyjadřuje [282]participant stojící v pozici hierarchického vrcholu, tedy participant, na němž je tzv. sémantický akcent. Naproti tomu pravovalenční participanty představují celou škálu slovnědruhových a kategoriálně morfologických prostředků. Jde jednak o S_gen, S_acc, S_dat, S_instr, jednak o pády předložkové. Při vyjádření symetrických a polosymetrických významů se uplatňují výrazněji pády předložkové, avšak tyto pády se stejně tak uplatňují při vyjádření asymetrických významů.

Pokud jde o valenční vlastnosti sloves typu 2., platí, že valenční pole sloves je dvojmístné s vyhraněnou možností lišit levou a pravou valenci za týchž podmínek jako u relátorů typu 1. Také pravovalenční sféra je na rozdíl od sféry levovalenční slovnědruhově a kategoriálně morfologicky heterogenní. Uplatňují se zde S_nom, S_instr, A_nom, A_instr, ADV a předložkové pády; to platí pro pravovalenční sféru být. Pokud jde o pravovalenční sféru sl. mít, uplatní se pouze S_acc.

Specifické vlastnosti má valenční pole analytických relátorů typu 3. Tradičně jde o sponově jmenný výraz, jehož nominální složka je dále obligatorně nominálně rozvíjena. Jestliže stejně jako v typu 2. chceme uplatnit pojem verbální valence, pak jde o valenční pole specifického typu, kde levá valence má obvyklé vlastnosti a pravá valenční pozice obsahuje nominální prvek obligatorně nominálně rozvíjený.

Prostředky větného vyjádření statických významů češtiny jsou tedy založeny především na VF sloves být a mít, přičemž vztahy mezi těmito konstrukcemi jsou základním strukturačním principem soustavy gramatických prostředků tyto významy vyjadřujících. Svou funkci v těchto vztahových souvislostech mají i konstrukce založené na dalších slovesech. Budeme zásadně rozlišovat tyto typy vztahů:

I. Vztahy sémantické ekvivalence konstrukcí vyjadřujících základní bázové relace:

a) za podmínek téže větné realizace,

b) za podmínek různé větné realizace.

II. Různé typy vztahů minimálních bázových relací.

III. Různé typy vztahů minimálních a neminimálních relací.

IV. Vztahy ekvivalence konstrukcí vyjadřujících komplexní neminimální relace.

Dříve než uvedeme příklady na I.—IV., budeme věnovat pozornost teoretickým otázkám vztahu mezi být a mít. Poměru těchto sloves věnovali lingvisté[12] pozornost zejména z těchto hledisek:

a) Jako lexémům se specifickými sémantickými a gramatickými vlastnostmi, přičemž se velmi různě řeší jejich obecná (spíše však „prafenomenální“) sémantika se zřetelem ke vzájemnému poměru. Docházelo se často k řešením velmi protichůdným, srov. Bally, van Ginneken aj.

b) V souvislosti s a) se řeší vztah být a mít v rámci teorie spony a sponových sloves, srov. např. Poldauf, Macháček, Benveniste, Zimek.

c) V souvislosti s a), b) se systematicky zkoumají gramatické konstrukce založené na být a mít ve vzájemných sémantických vztazích, srov. významně Zimek, též Kořenský.

d) Na základě různého funkčního zatížení konstrukcí založených na být a mít se uvádějí typologické charakteristiky jednotlivých jazyků, popř. skupin jazyků. Srov. vztah mezi češtinou a ruštinou (Zimek), charakteristika slovanských jazyků (Mrázek). V této souvislosti je třeba [283]poznamenat, že jde o diference ve struktuře vyjádření, nikoli o podstatné sémantické diference mezi jazyky.

Zimek především správně vyložil schopnost VF slovesa mít zavést do sémantických vztahů, jejichž vyjádření je založeno na VF slovesa být, nový participant, který je v širokém slova smyslu „zájemcem“ a jehož sémantická specifika je dána teprve kontextem, pokud není ve větě „latentně“ přítomen. Z našeho hlediska jde vzhledem k tomu, že se v příslušném bázovém významu objevuje další participant, o novou sémantickou kvalitu, srov. např. Auto je v garáži — Benedikt má auto v garáži; v důsledku toho, že jak Auto je v garáži, tak i Benedikt má auto jsou významy minimálně větně úplné, je výraz Benedikt má auto v garáži relací komplexní neminimální, a proto jde o vztah typu III. Tento charakter mají takové významy prakticky vždy — dochází totiž jednak k sémantické komplikaci bázového významu vyjádřeného konstrukcí s VF být, což je podmínkou pouze neekvivalenčního vztahu konstrukcí, jednak takto vzniklé relace nejsou bázovou relací minimální, neboť vztah „zájemce“ je zpravidla některým ze vztahů široce přináležitostních a je sám o sobě větně minimálním významem češtiny.

Zvláštní pozornost zasluhují takové dvojice konstrukcí jako Otec je nemocen — Otce má nemocného. U těchto podob je třeba vyjít z toho, že substantivum otec je lexikální realizací a vyjádřením příslušného bázového významu příbuzenství, což je zcela patrné již při syntagmatické realizaci a vyjádření daného vztahu otcovství, srov. Benediktův otec je nemocen — Benedikt má otce nemocného. Vzhledem k tomu, že relace otcovství má větnou realizaci, nejde rovněž o minimální bázovou relaci. „Zájemce“ není novým participantem relace, ale byl prostřednictvím lexikálně nebo syntagmaticky realizované relace příbuzenství ve výchozí konstrukci „latentně“ přítomen. Nově zavedený participant obsadí zároveň pozici větného základu, je hierarchickým vrcholem dané relace, „latentní“ zájemce obsadí rovněž pozici větného základu.

I u komplexních neminimálních relací se ovšem uplatní ekvivalence založená na vzájemně inverzní realizaci a vyjádření. Srov. Dům má osvětlená okna, Okna domu jsou osvětlena. Jde o komplexní neminimální relaci konjunkčního typu, dům má okna (přináležitost), okna jsou osvětlena (kvalifikace). Uvedené konstrukce jsou ekvivalentní za podmínek diference ve větné realizaci, tedy ve smyslu IV. V konstrukci s VF mít je v důsledku toho, že větným základem je substantivum dům, v centru pozornosti relace přináležitosti (a je proto vyjádřena větně, zatímco kvalifikace pouze syntagmaticky); v konstrukci s VF slovesa být je v důsledku toho, že v pozici větného základu je substantivum okna, v centru pozornosti relace kvalifikace (a je proto vyjádřena větně, zatímco relace přináležitosti pouze syntagmaticky).

Zdá se, že zvláštní situace je u takových vět jako Je kam jít, Benedikt má kam jít. Vzhledem k sémantické specifice (jde vlastně o složitý existenciálně modální význam ‚existuje místo, které má tu vlastnost, že tam B. může jít‘), je asi konstrukce s VF slovesa být „deagentizací“ konstrukce s VF slovesa mít; nejde o význam minimální.

Naproti tomu u konstrukcí jako Benedikt má auto, Auto je Benediktovo, kde již Zimek nevidí tak výrazný paralelismus, jde z našeho hlediska o vzájemně inverzní vyjádření (podobně jako v základní dvojici Benedikt má auto, Auto patří Benediktovi) a v důsledku toho o ekvivalenci ve smyslu I.b.

 

Závěrem budeme ilustrovat I.—IV., a to nikoli jen se zřetelem ke vztahům konstrukcí založených na VF slovesa být a VF slovesa mít, ale se zřetelem ke konstrukcím dalším.

I. Vztahy ekvivalence konstrukcí vyjadřujících základní bázové relace:

a) za podmínek téže větné realizace: 

[284]Materiál je pevný	Materiál má pevnost	Materiál vyniká/vyznačuje se pevností
B. je iniciativní	B. má iniciativu	B. vyniká/vyznačuje se iniciativou
B. je soudce/soudcem		B. soudí (habituálně)

b) za podmínek různé větné realizace: 

Auto je Benediktovo

B. má auto

Auto patří Benediktovi

Poznámka. Uvedené příklady jsou relace asymetrické. Tytéž vlastnosti mají i některé relace symetrické a polosymetrické: srov. X je v souvislosti s Y, X má souvislost s Y, X souvisí s Y, X je sourozenec Y, X má sourozence Y.

II. Různé typy vztahů minimálních bázových relací:

Ruka je zlomená	B. má ruku zlomenou
Je uklizeno	Mám uklizeno

III. Různé typy vztahů minimálních a neminimálních bázových relací:

Auto je v garáži	B. má auto v garáži
Dopis je na stole	B. má dopis na stole
Kabát je ušitý	B. má kabát ušitý

IV. Vztahy ekvivalence konstrukcí vyjadřujících komplexní neminimální relace (za podmínek různé větné realizace):

Koruna lípy je košatá	Lípa má košatou korunu
B-ův otec je vojákem	B. má otce vojákem

 

R É S U M É

Theory of Static Meanings of Czech Sentences

Following his papers published in various linguistic journals, the author introduces the concept of semantic base, which represents the set of basic and complex meanings; ontologically, by these meanings a set of means is understood that serve man in his linguistic reflection of the objective reality. The semantic base constitutes a basis for forming meanings of words as well as of sentences; however, it does not represent the only component of the language system that does not belong to the sphere of expression. The author employs the concept of pragmatic component represented by such functional means of language that are connected with the fact, that, in relation to reality, man takes up the attitude of the speaker through the mediation of the objects of semantic base, and, at the same time, assigns to a certain component of the reality the function of a addressee. Both, the semantic and the pragmatic component have their specific means of grammatical formation and specific means of expression. Together with these means they constitute the semantic and pragmatic component of language. The author also considers the introduction of a text component, which makes communication as practical action possible.

The static meanings are defined in the framework of the so-called spatio-temporal dimensions of the semantic base as meanings that, in contradistinction to processes and events, do not represent any change of quality in dependence upon abstract notions of time and space.

Under the concept of the realization of the base meaning, the author introduces the formations of the base meanings as words and non-sentential and sentential syntagms. These formations represent an act of semantic hierarchization of the base meaning, which, in the case of a lexical realization, means establishing the derivational basis, in the case of syntagmatic realization, establishing the determined element of a syntagm, and, as regards sentential realization, establishing the element in the position of the grammatical subject.

[285]As a means of structuration of the system of static meanings, the author introduces the formal properties of relation, i.e. symmetry and asymmetry, and works with the notion of inversion. It holds:

1. If the base relation is symmetrical, then the sentential realization of the base formula in question is given on the condition that x'Ry ≡ y'Rx, where x', y' stand for sentential basis. The structure of the expression of sentential realizations of the given base relation is based on the same lexically grammatical relator.

2. If the base relation is asymmetrical, then the sentential realizations of the base formula in question are given, on the condition that x'Ry ≡ y'Rx, by a pair of reciprocally inverse relations for which it holds that x'Ry ≡ y'Rx, the expression of both reciprocally inverse relations being based on different reciprocally inverse relators.

The author concentrates on the description proper of the so-called static meanings, which, of course, is not limited to the constructions based on the copula be, but which accounts for the respective meaning based on the verb have and on other verbs as well. The author keeps in his view especially the outline of the systematics of the meanings in question; he keeps reck of the proportion of the constructions based on copulative verbs and of those based of meaningful verbs in their mutual relations, examines certain possibilities of different means of expression with conditions of base-semantic equivalence in vigour.

The basic systematics of symmetrical and semisymmetrical relations with regard to asymmetrical relations is given. The author confines his attention above all to the most general meanings (appropriateness, appurtenance), but, besides, also to those with which the connection between the degree of abstraction and formal properties of relation can be shown.

Following Zimek’s writtings, the author sumarizes the systematics and functional dependences between means of expression based on verbs be, have, and those based on the corresponding meaningfull verbs. In this way, the author gives, in addition to the systematics of static base meanings also the systematics of the expression of static base meanings by grammatical and lexical means.

Slovo a slovesnost, volume 40 (1979), number 4, pp. 271-285

Previous František Daneš: O identifikaci známé (kontextově zapojené) informace v textu

Next Jiří Novotný: Dualismus subjektu a predikátu a postavení predikace z hlediska valenční teorie