dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Metajazyk a metařeč a jejich charakter v díle Karla Čapka

Jana Hoffmannová-Jiřičková

[Articles]

(pdf)

Метаязык и метаречь и их характер в произведениях Карла Чапека / La métalangue et la métaparole et leur caractère dans les oeuvres de Karel Čapek

I. Metajazyková funkce patří zřejmě mezi ty funkce jazyka, které se ve většině přehledů a výčtů hlavních jazykových funkcí buď vůbec nevyskytují (hlavně ve starších pracích), nebo se uvádějí kdesi na jejich okraji a speciální pozornost jim teoretikové jazykových funkcí nevěnují. Proto se kolem ní při bližším zkoumání vynořuje řada sporných otázek: které promluvy a vyjádření můžeme vůbec — a na jakém základě — označit za metajazykové, jak odlišit metajazyk od jazyka-objektu (tj. jazyka, o němž se mluví), zda je možné nebo nutné rozlišovat mezi vyjádřeními metajazykovými a „metařečovými“ („metatextovými“), jakými speciálními prostředky metajazyk, resp. metařeč disponuje aj. Spíše než o metajazyku bychom pravděpodobně měli mluvit o „metajazykovém užití jazyka“, protože metajazyk i jazyk-objekt jsou často vlastně totožné (odhlédneme-li od specifických výrazů, charakteristických pro metajazyk), tedy např. mluvíme česky o češtině; není to však nezbytné, např. o češtině jako jazyku-objektu lze užít jako metajazyka i některého jazyka cizího. Kromě toho je třeba si uvědomit paradoxní skutečnost, že v četných metajazykových pasážích, kontextech, kde se jazyka užívá v metajazykové funkci, jsou nápadné a příznakové zřejmě spíše prostředky jazyka-objektu, prostředky, které jsou metajazykem komentovány (vyznačované často uvozovkami, podtržením, jiným typem písma apod.) než samy speciální prostředky metajazyka.

Také pojetí badatelů, kteří se na problematiku metajazykové funkce více zaměřují, se nezřídka liší. R. Jakobson[1] definuje metajazykovou funkci zaměřením na kód, na informace o kódu; jazyk zde zprostředkovává poznání o sobě samém, nikoli o mimojazykové skutečnosti. K. Hausenblas[2] píše, že metajazyková funkce (charakterizovaná zaměřením na systém jazykových prostředků) se uplatňuje, když se v řeči mluví o řeči a jazyce samém (proti Jakobsonovi tedy už definice širší — i „řeč o řeči“, ne pouze o jazyce jako systému, kódu); ze stylového hlediska přiřazuje promluvy s funkcí metajazykovou k promluvám zpravovacím (nunciativním). J. Chloupek[3] považuje za metajazykovou v užším smyslu promluvu, která se týká jazyka jako celku nebo jeho jednotlivých složek a aspektů; metajazykové v širším smyslu slova je však podle něho jakékoli vyjádření, které má vedle prosté funkce sdělné i funkci estetickou (aspoň v jisté míře) — zde tedy jde o mnohem širší pojetí než u autorů předchozích.

Tematika vyjádření o jazyce a řeči může tedy být velice bohatá a různorodá. K. Hausenblas při analýze Nerudových Povídek malostranských[4] z tohoto hlediska klade důraz hlavně na řeč o řeči, a to především na pasáže podávající řeč postav (také „vnitřní“), ale řadí sem i „údaje o zvyklostech i neobvyklostech ve vyjadřování jednotlivých postav, o dobově příznačném střídání němčiny s češtinou… o řeči samoúčelné s funkcí především komickou…, zvláštnosti rozumění…“, dále řeč o jazyce a dokonce i řeč o lingvistické práci. J. Chloupek rozlišuje v metajazykovém vyjadřování M. Horníčka čtyři významové okruhy: (1) jazyk jako celek, systémové, sociologické nebo jiné kvality jazyka, (2) hra se slovy, (3) případy, kdy Horníček „vytrhuje výraz z všedního kontextu a dává mu zaznít v souvislostech, kde se ozřejmují i jeho zvláštní kvality formální, jazykové, … kde se stává specifickou kvalitou příslušnost výrazu k jazykovému útvaru, k stylové vrstvě“, (4) reprodukce vlastní nebo cizí promluvy nebo popis [296]nějakého řečového aktu. F. Daneš uvádí mezi předměty postojů uživatelů k jazyku a řeči[5] národní jazyk nebo spisovný jazyk jako celek — často v protikladu k jazykům jiným, dále spisovné útvary národního jazyka, procesy a změny, ke kterým v jazyce dochází, jednotlivé jazykové jevy a prostředky (pravopis, cizí slova, slova jednotlivá, jejich tvary, tvoření, syntaktické vztahy) a konečně způsob užívání jazykových prostředků (souvislé jazykové projevy jednotlivců, slohové druhy).

Prostřednictvím jazyka se skutečně vyjadřujeme o jazykové a řečové „skutečnosti“ v nejširším možném záběru; tato vyjádření svou tematikou vytvářejí rozsáhlou stupnici od nejobecnějších soudů o jazyce a řeči až k drobným připomínkám k jednotlivým jazykovým prostředkům a jejich užívání. Při klasifikaci metajazykových vyjádření v projevech laiků, nelingvistů můžeme — vedle jejich tematiky — uplatnit aspoň příležitostně i další kritéria: (1) jejich východisko, bezprostřední podnět reakce, stimul vyjádření (často konkrétní jazykový projev, ať už projev autora metajazykového vyjádření či jiného mluvčího; vždy však nelze podnět takto přesně určit, východiskem může být i obecnější jazyková zkušenost autora, jeho postoj k jazyku vůbec); (2) hodnotící aspekt, kritičnost vyjádření (někdy výrazně kladné nebo záporné hodnocení jazykového či řečového jevu, jindy spíše nepřímé hodnocení, charakteristika, upozornění na jev či prostředek); (3) cíl, smysl těchto vyjádření, tj. např. snaha autora vzbudit zájem o určitý jazykový jev, ovlivnit řečovou praxi, někdy i vyvodit z jazykového faktu obecnější závěr a způsobit změnu v názorovém a hodnotovém systému příslušné sociální skupiny nebo jazykového společenství; jindy jsou tato vyjádření prostředkem jazykové komiky, mají funkci estetickou (zvláště v uměleckém textu), charakterizují postavy.

Metajazykovou funkci je tedy patrně třeba stavět proti všem jazykovým funkcím, snad jako funkci nadstavbovou; metajazyková vyjádření mohou plnit nejrůznější funkce.[6]

Základním kritériem pro klasifikaci vyjádření o jazyce a řeči však asi zůstane jejich stránka tematická. V následujícím přehledu se chceme pokusit naznačit aspoň některé jejich možné tematické okruhy; některé z nich se přitom jasně zařazují buď do oblasti vyjádření o jazyce jako systému a jeho složkách a funkcích, nebo do oblasti vyjádření o řeči (textu), o konkrétním užití jazykových prostředků; v některých případech se však oba aspekty prolínají, proto se zde nesnažíme za každou cenu diferencovat.

A) Jazyk (a řeč) obecně: (1) význam a moc jazyka — řeči, jejich úloha v životě lidské společnosti; situace, kdy uživatelům jazykové prostředky nestačí k vyjádření určitých emocí, silných dojmů apod.; (2) uplatnění jazyka v jeho jednotlivých funkcích:[7] jazyk ve funkci komunikativní, dorozumívací; funkce mentální, jazyk a myšlení; jazyk ve funkci národně reprezentativní, jako znak národa; jazyk ve funkci estetické (ev. Horálkově literární), uplatnění jazyka v literatuře, práce spisovatelů s jazykem; (3) odborná práce s jazykem, jazykověda a jazykovědci (zde jde už o metajazyk v hodně širokém smyslu slova: tvoří-li metajazyk a metařeč ve vztahu k jevům řeči a jazyka-objektu, na něž reaguje, jakousi sekundární rovinu, máme zde už rovinu terciární, tj. vlastně reakci na metajazykové promluvy).

[297]B) Konkrétní jazyk a jazykové jevy: (1) jazykové kontakty — jednotlivé cizí jazyky, jejich prostředky a kvality, poměr k mateřskému jazyku autora, mj. problematika překladu (tato tematika úzce souvisí s vyjádřeními o jazyce v jeho národně reprezentativní funkci); (2) jazyk mateřský: spisovný jazyk, jeho kvality a prostředky, nespisovné útvary, jeho zpracování v jazykovědě, vyučování mateřskému jazyku. Jeho zvuková stránka (výslovnost, přízvuk, prozódie) a grafické zachycení (pravopis), tvoření slov, problematika slovnědruhová, morfologická, syntaktická. Jeho slovní zásoba — význam slov a slovních spojení a jeho poměr k denotované skutečnosti; možnosti jejich užívání v projevech jiných mluvčích i ve vlastních jazykových projevech autora (tj. autor naznačuje vlastní formulační úvahu, proces hledání výrazu a obtíže při něm; komentuje a charakterizuje vlastní vyjádření, upozorňuje na zvolené slovo či formulaci; vyjadřuje své uspokojení z nalezeného výrazu nebo naopak pochybnosti o jeho správnosti či vhodnosti; distancuje se od výrazu užívaného jiným mluvčím nebo skupinou mluvčích apod.[8]); stylové rozvrstvení slovní zásoby (autor výslovně upozorňuje na stylovou příznakovost některých lexikálních prostředků — termínů, profesionalismů, archaismů, cizích slov atd.); laické úvahy etymologické.

C) Vyhraněná vyjádření metařečová (metatextová): reakce na konkrétní promluvy, jazykové projevy mluvené i psané — jejich zvukovou realizaci (ev. i doprovodná gesta a mimiku), jejich styl, projev vyjadřovacích schopností mluvčího, jeho postoj k vlastnímu projevu, vliv mimojazykové situace a tématu sdělení na způsob vyjadřování. Na samém okraji stojí řeč o „nerealizování řeči“ (z různých důvodů), o mlčení, a ještě více řeč o „expresi realizované hlasem (bez verbální náplně)“ (viz K. Hausenblas, o. c. v pozn. 4). Pravděpodobně sem patří i vytváření řečnické perspektivy (termín V. Mathesia[9]), iluze dialogičnosti, fiktivního kontaktu se čtenářem v projevech písemných a některých monologických projevech mluvených. V uměleckých textech plní metařečová vyjádření často charakterizační funkci — postavy jsou charakterizovány svými trvalými vyjadřovacími schopnostmi a návyky, ale i řečovým chováním a konkrétním projevem. Komentovaných pojmenování a prostředků vytváření řečnické perspektivy zde užívá vypravěč, ev. též postavy; kromě toho postavy nezřídka též navazují a udržují svůj kontakt právě prostřednictvím metařeči (ta zde plní funkci kontaktovou, podobně jako „řečnická perspektiva“).

Domníváme se však, že ani takto široké pojetí metajazykových vyjádření — co do jejich možné tematiky i funkčního zatížení — nemůže obsáhnout promluvy, kde autor pouze užije výrazu stylově příznakového, výrazu ze specifického jazykového útvaru nebo stylové vrstvy, který po stylistické stránce „přečnívá text“, aniž by jeho jazykové kvality nějak komentoval (tj. jeden z významových okruhů v cit. práci J. Chloupka). Zdá se, že zde má vyjádření o jazykové skutečnosti natolik implicitní charakter, že by těžko bylo možno odlišit od sebe užití záměrné, kdy si autor zvláštní kvality výrazu uvědomuje, a užití bezděčné (např. hovorový prostředek v přísně spisovném projevu), které už v žádném případě za metajazyk pokládat nelze.

Kromě zcela zřejmých diferencí mezi metajazykovými promluvami jazykovědců odborníků a projevy laiků, sledovanými v tomto článku (také tato hranice je však neostrá: viz např. diskuse odborníků z technických aj. oborů v nelingvistických časopisech o terminologii), narazili jsme už při tematické klasifikaci metajazykových vyjádření na rozdíly mezi jejich uplatněním v textu publicistickém, odborném [298]apod. na jedné straně a v textu uměleckém na straně druhé. V uměleckém textu procházejí samozřejmě názory a zkušenosti autora, tedy i postoje k jazyku a řeči, značnou stylizací; vyjádření o jazyce a řeči se zde dostávají do služeb tvůrčího záměru autora, stávají se součástí charakteristiky postavy apod. Proto je užitečné konfrontovat tam, kde je to možné, metajazyková a metařečová vyjádření autora v beletrii s jeho metajazykovými projevy v korespondenci (kde bývá autostylizace minimální), ev. v textech publicistických, kritikách aj. V těchto textech už nestojí v popředí charakteristika postav jejich řečovým chováním, nýbrž jazyková problematika aktuální, spjatá úzce s profesionálními zájmy autora; jeho metajazykové projevy jsou explicitnější, často mají charakter apelový, persuazívní, vyznačují se i vysokým stupněm společenské angažovanosti.

Dotkli jsme se už otázky, nakolik disponuje metajazyk (metařeč) vlastními specifickými prostředky. Kromě prostředků z tohoto hlediska neutrálních se skutečně ve vyjádřeních o jazyce a řeči objevuje řada výrazů, které jsou zde jakýmisi ohnisky, hlavními nositeli metajazykové, ev. metařečové informace. Nejnápadnější mezi nimi jsou jistě jazykovědné termíny a typické obraty; dalšími speciálními indikátory metařečové funkce jsou verba dicendi, „… akční slovesa, jejichž agentním participantem… je vykonavatel činnosti, která záleží v užívání jazyka (neboli v činnosti řečové)…“[10] Jejich doménou je především krásná próza a tam zvláště uvozovací věty, jež tvoří spojnici mezi pásmem autorským a pásmem postav. V centru metařečových vyjádření stojí ovšem často i substantiva (z větší části samozřejmě nominalizovaná verba dicendi); jejich terminologický charakter je někdy problematický, někdy zcela vyloučen. (Můžeme ho připustit u substantiv jako výklad, diskuse, polemika, přednáška, ale nikoli už u slov námitka, narážka, invektiva nebo hovor, reptání, pomluva. Za termíny nelze pokládat ani pojmenování účastníků komunikace jako řečník, debatér, ani označení jejich vlastností jako hovornost. Někdy jde i o výrazy a spojení expresívní, např. mlácení hubou.) Podobně charakterizují promluvy nebo samé mluvčí i některá adjektiva, resp. adverbia (mnohomluvný, nemluvný, hubatý, huhlavě…).

Zajímavé je rovněž sledovat výskyt těchto prostředků — hlavních nositelů metajazykové a metařečové informace — zejména v uměleckých textech v přeneseném významu. Verba dicendi se tak objevují ve spojení s agentními participanty ze světa zvířat a neživé přírody, ale i s typickými abstrakty. Tento okruh vyjádření stojí opět zcela na periférii metajazyka — spojuje se zde vlastně funkce metajazyková s funkcí estetickou, autor si pohrává se slovy, jeho formulace nabývají specifických kvalit estetických. Výrazy z oblasti jazyka a řeči však může autor jistě takto disponovat a užívat jich v souladu se svými uměleckými záměry pouze na základě své jazykové a řečové zkušenosti. (Stranou necháváme běžná frazeologická spojení s těmito výrazy, kde je už přenesení významu méně výrazné nebo zcela setřené — typu „držet slovo“, „na slovo vzatý“, „dojít na něčí slova“, „nestát za řeč“, „aby se neřeklo“.)

Zabýváme-li se vyjádřeními jednotlivého autora o jazyce a řeči, měli bychom je vždy zařazovat do souvislosti s celou osobností autora, její názorovou základnou, s dobovým kontextem a u autora-nelingvisty je i konfrontovat se situací v jazykovědě v téže době. Postoje jednotlivce (stejně jako skupiny osob či celého společenství) k jazyku a řeči, které determinují tematiku, charakter i funkci jeho metajazykových vyjádření, se utvářejí na základě celého souhrnu objektivních i subjektivních faktorů. Objektivními podmínkami je dáno společenské zakotvení autora: důležitá je zde jednak jeho příslušnost k určitému národu (na jeho situaci [299]závisí převaha racionálních nebo neracionálních postojů uživatelů k národnímu jazyku), jednak zařazení v určité společenské skupině (determinované věkem autora, jeho vzděláním a vztahem k určitému pracovnímu či zájmovému prostředí). Podmínky subjektivní zahrnují rovněž řadu činitelů, z nichž v popředí stojí původ autora (zvláštní vztah k určité lokalitě), jeho inteligence, osobní vlastnosti apod. Postoje vytvořené na podkladě tohoto souboru podmínek ovlivňují jazykovou praxi uživatelů jazyka a uplatňují se výrazně při formulaci metajazykových a metařečových vyjádření. (To vše platí především o autorech-nelingvistech; u jazykovědců, kteří jsou jistě nejčastějšími autory metajazykových vyjádření, má nepochybně rozhodující — i když ne jediný — význam jejich lingvistická průprava.)

 

II. Pokusíme se ukázat vytváření postojů k jazyku a řeči a jejich projevy v souboru metajazykových a metařečových vyjádření autora-laika, majícího však k jazyku specifický vztah — spisovatele Karla Čapka.

Období Čapkovy tvůrčí aktivity lze zhruba vymezit lety 1914—1938, tedy dobou, kdy v naší laické veřejnosti převládají jazykové postoje neracionální, proti tomu však v činnosti Pražského lingvistického kroužku dominují postoje racionální. U K. Čapka se obojí tato orientace výrazně projevuje — a často i prolíná. Nacházíme u něho velmi uvážlivé hodnocení jazykových prostředků podle jejich vhodnosti, adekvátnosti k účelu atd., ale i vyznání z citového vztahu k národnímu jazyku a nadšené oceňování jeho kvalit (tak příznačné pro mnoho jeho současníků). Formování Čapkových postojů k jazyku a řeči ovlivňovala dále jistě i jeho příslušnost k určité společenské skupině, dané pracovním zařazením a společnými zájmy: pracoval přece intenzívně s jazykem jako spisovatel (umělec s velkým smyslem pro možnosti jazyka, mnohostranně propracovávající literární využití hovorových prvků), překladatel (modernizátor českého verše po stránce rytmické, rýmové a jazykové), divadelník (věnující velkou pozornost jevištní řeči, výslovnosti i přednesu herců) i žurnalista (vyslovující se často i k aktuálním otázkám jazykovým). Konečně bez vlivu na genezi Čapkových postojů k jazyku nezůstaly jistě ani jeho čistě subjektivní předpoklady: jeho původ z česko-německého jazykového pomezí, setkávání s lidovým jazykem v dětství, jeho jazykové vzdělání (zaměřené hlavně na klasické a některé světové jazyky), zkušenosti z cest do ciziny a další stránky jeho osobnosti.

Čapkova metajazyková vyjádření zasahují velice široký okruh jevů a problémů, autor si v nich všímá závažných otázek celospolečenského významu, ale nalézá prostor i pro vlastní drobné, okamžité nápady. To je odrazem Čapkovy neustálé touhy po poznání. Čapek obdivoval mnohost skutečnosti, její nedefinitivnost a nedokonalost, velký počet možností v ní obsažených; nezapřel v sobě vliv pragmatismu, jeho relativistické a pluralistické koncepce, a pohlížel tedy z mnoha úhlů také na jevy jazykové a řečové. Nejen sám jazyk jako společenský jev, nejen určitý jazyk nebo jazykový útvar, ale každý nepatrný jazykový fakt, slovo, tvar byl pro něho něčím složitým, zasluhujícím rozhodně pozornosti. Právě s pomocí této své metody Čapek důsledně bojuje proti automatizacím, dává najevo svůj odpor k frázovitosti, ke každému klišé. (Snad nejčastěji zesměšňoval fráze a otřelá klišé žurnalistická, např. v povídce Experiment profesora Rousse, v Továrně na Absolutno a jinde; rejstřík příkladů jako „plamenná řeč“, „zúčtovat s nepřáteli“, „zákeřný úklad“, „zběsilé řádění“, „plesající národové“ apod. by byl velmi bohatý.) Výrazně se odráží v Čapkových vyjádřeních o jazyce a řeči i jeho zájem o člověka a o složitý lidský svět jako centrální součást jeho pojetí skutečnosti, mj. v tom, že polidšťuje i zvířata a věci, přírodu, přičítá i jim schopnost užívat jazyka, mluvit. (Tyto projevy antropomorfizačních tendencí prolínají celým Čapkovým dílem — nevyskytují se tedy pouze v bajkách, kterým je symbióza lidského a zvířecího světa vlastní.)

Čapkovo pojetí člověka a jeho světa, jehož důležitou součástí je i jazyk a řeč, je opravdu mnohostranné. V jeho úsudcích o jazykových problémech jednou pře[300]vládá přístup praktický, věcný, logický, naprosto racionální a zaostřeně kritický — ať už na základě Čapkovy solidní znalosti dobové kodifikace, nebo jeho přesného intuitivního vyciťování nedostatků (autor nezřídka upozorňuje na nezdravý jev v jazyce, zdůvodňuje svůj nesouhlas s ním, vybízí k nápravě a někdy k ní přímo ukazuje cestu: kritizuje např. nadměrné užívání superlativu tam, kde by byl na místě pozitiv, opakovaně varuje před užíváním pasíva místo činného rodu, odsuzuje výskyt některých cizích přípon při tvoření českých názvů aj.). Velmi dobrou ukázkou převážně racionálního postoje k jazyku a smyslu pro jazykové hodnoty je článek Zatykač na věčného studenta Roberta Davida, kde se Čapek snaží identifikovat autora anonymně vydané sbírky v neposlední řadě i podle její jazykové stránky: hodnotí vysoko autorovu bohatost a vyzkoušenou řeč, formální jistotu, lehkost a výmluvnost a z těchto rysů usuzuje, že jde o spisovatele z povolání. Kvůli určení autora se snaží vyhledat a zařadit i jeho dialektismy, všímá si jeho jazykové ledabylosti, spojené s obzvláštní bohatostí a znalostí češtiny, a přesně vypočítává (se správným zněním v závorce) jeho gramatické prohřešky, chyby z oblasti tvarosloví, syntaxe a frazeologie. Svou dedukci (bez uvedení jména autora) končí výstižným přirovnáním: „… básník, který se (promiňte) houpá v koruně řeči jako šťastná opice, vždy jistá, že se některou ze svých končetin chopí v přeletu té pravé haluze“.

V těsné blízkosti těchto racionálních úsudků, ev. zároveň s nimi se však obvykle vyskytnou i stopy Čapkovy senzibility, niterného zaujetí, hravosti nebo shovívavé bodrosti a smyslu pro humor. Autor se vyznává z obdivu ke slovu odpoutanému od skutečnosti, zesměšňuje a ironizuje některé uživatele jazyka; jinde si hraje s vlastní formulací, komentuje ji, vyvozuje z ní celý řetěz dalších podobných a tím dosahuje komického účinku:

„Když se do toho Dášeňka pořádně obula (totiž ona se neobula, ale vykasala si rukávy) (přesněji řečeno, ani rukávy si nevykasala, ale jenom si, jak se říká, plivla do dlaní) (rozumějte, ona si ovšem nemohla plivnout do dlaní, protože ještě plivat neuměla a dlaně měla tak maličké, že by se do nich netrefila), zkrátka když se do toho Dášeňka pořádně dala, …“

Stejně pak u Čapka srůstá smysl pro jedinečné, konkrétní a zájem o obecné, všeobecně platné: při klasifikaci jeho metajazykových vyjádření je možno vytvořit stupnici od vyjádření, která zasahují jazyk nebo řeč ve zcela obecném smyslu, až k reakcím na jeho nejkonkrétnější, nejdrobnější složky. Čapek často až absolutizoval jedinečnost a individualitu; byl odpůrcem velkých patetických slov a abstraktních frází (z Čapkových postav nejvýraznějším exponentem autorem nenáviděného a zesměšňovaného prázdného verbalismu je skladatel Foltýn, který má podle charakteristik „nesnesitelnou potřebu se vypovídat ze svých velkých slov“, jeho libreto obsahuje „popletené velkohubé tirády“ a je „až maniakální a nestvůrné ve své patetické nabubřelosti“; spolubydlící V. B. nesnáší Foltýna „s jeho velkohubými řečmi o hudbě jakožto projevu životního prapudu“, udivuje ho, jak se „z velkých slov dají snadno dělat velké myšlenky“ a jak „necháme své mozky, své cítění i myšlení ovládat nejmlhavějšími slovy“), bezvýhradně jim nadřazoval osobní odpovědnost a konkrétní činy každého jednotlivce („… co se má rozhodnout, musí se rozhodnout jinak než řečmi…“).

Čapek byl skvělým pozorovatelem každodenní skutečnosti až do nejdrobnějších detailů a lidskou velikost viděl mnohdy právě v obyčejnosti a každodenní všednosti — proto věnoval láskyplnou pozornost i nenápadným „slovíčkům“, ukazoval jejich krásu, přiléhavost nebo mnohovýznamnost. Jeho vnímavost pro kvality slov se spojuje nezřídka s citovou osobní angažovaností:

„… chtěl bych napsat pro Tebe slova, která by se leskla jako srst gazelí, a byla modrá jako modrá liška, jemná jako kožíšek krtčí, teplá jako bobr a lehounká jako činčila a drahá jako sobolina a důvěrná jako koza pod postýlkou; a ne šedivá, hrubosrstná a pocuchaná jako taková [301]jistá daremná vlčí kůže; chtěl bych, aby Tě má slova víc hřála, hladila, těšila než všecky chlupy, kůže, kožišinky a srsti celého světa…“

Naproti tomu však už v Čapkově pohrdání módními záležitostmi, které mají vliv i na lidské vyjadřování a na změny ve slovní zásobě, jejich pomíjivostí a mělkostí, se projevuje úcta a obdiv ke všemu obecně lidskému, k závažné problematice lidských vztahů a jejich etiky (zde se autor — i v úvahách o jevech jazykových — dopouští někdy naopak až násilných generalizací), k tomu, co lidi spojuje a co ani vždycky nemusí (někdy ani nemůže) být vyjádřeno jazykem („… vždyť se toho nemusí bůhvíco namluvit, aby bylo dobře mezi lidmi…“).

Protějškem Čapkova individualismu je touha po lidské družnosti, po harmonické kolektivitě — ta proniká do metajazykových vyjádření zvláště tam, kde Čapek vyzdvihuje jazyk jako prostředek dorozumění mezi lidmi a národy. O jeho zdůrazňování komunikativní funkce jazyka, lidské potřeby komunikace svědčí např. tato pasáž: „… monolog je hrozná věc, trochu jako sebeničení, něco jako přetínání pout, která Vás vážou k životu; člověk, který vede monolog, už není jenom osamělý, nýbrž je vyřaděn nebo ztracen…“ Projevem této tendence, kterou vlastně překonával svůj subjektivismus, je konečně i Čapkův vztah ke kolektivu národnímu — vztah neobyčejně intenzívní, ale nikoli nekritický; a i tam, kde autor vede polemiku s velikášstvím a falešným patosem příslušníků svého národa nebo s nedostatkem odvahy k osobitosti a původnosti, činí to velmi často právě prostřednictvím kritiky jejich vyjadřovacích zvyklostí (odsuzuje např. v jeho době ještě přežívající pozdravy, oslovení a titulatury typu máucta, poklona, rukulíbám, služebník, pane továrníku, pane komorní rado, pane vrchní sekretáři…, které pokládá za hrubý germanismus).

Čapkovy postoje k jazyku, které poznáváme z velkého souboru jeho vyjádření o jazyce a řeči (od článků, sloupků a fejetonů, které jsou celé věnovány jazyku nebo určitému jazykovému či řečovému jevu — např. Chvála řeči české, soubor Kritika slov — až k drobným postřehům a okamžitým nápadům), jsou tedy organickou součástí celého komplexu jeho názorů, postojů a zkušeností, viděných na pozadí celého jeho díla. Proto se také tematické okruhy Čapkových metajazykových vyjádření i stanoviska v nich vyslovená podivuhodně shodují ve všech oblastech jeho tvorby — v publicistice, beletristickém díle i v korespondenci; někde zabíhá shoda až do detailů, konkrétních formulací a prostředků. Také analýza jazykovědných termínů v Čapkově metajazyce ukazuje, že jde sice o laika, leč s nesmírně angažovaným přístupem k jazyku a velkou zkušeností z práce s ním. Čapek nepracuje s termíny příliš často, užívá jich však naprosto správně a funkčně (až na drobné výjimky — užívání termínu řeč i ve významu ‚langue‘, bylo ovšem běžné i u Čapkových současníků-lingvistů, apod.). Jeho dlouholetou prací pro divadlo je dáno, že prokazuje největší zběhlost v terminologii z okruhu zvukových kvalit jazyka a jejich využití.

Znalost terminologie i z mnoha jiných oblastí však odráží jak Čapkovy solidní středoškolské znalosti, tak jeho aktivní zájem o dění v jazykovědě. Čapek běžně užíval Pravidel českého pravopisu, Jungmannova slovníku, sledoval Naši řeč, podpořil v Lidových novinách snahy o vydání Příručního slovníku jazyka českého. Měl blízko k práci členů Pražského lingvistického kroužku, jak ukazuje např. jeho portrét V. Brøndala; a jak víme, vyhověl v r. 1935 i žádosti o příspěvek do prvního čísla nového časopisu — Slova a slovesnosti (Kdybych byl lingvistou).

 

III. Problematikou „metajazyka“, „metařeči“, metajazykové funkce bude tedy zřejmě třeba se dále zabývat. Některé hlavní, většinou dosud otevřené otázky jsme se zde pokusili naznačit. Jde především o ujasnění podstaty a specifiky metajazykové funkce a jejího vztahu k jiným funkcím jazyka a přitom o diferenciaci mezi pojetími metajazyka s různě širokým záběrem (řadícími do tohoto okruhu i např. [302]reprodukci cizí řeči, veškerou hru se slovy a jazykovou komiku, výskyt stylově příznakových výrazů v textu bez explicitního komentáře). Bude pravděpodobně nutno na základě rozsáhlejšího materiálu z různých typů jazykových projevů analyzovat prostředky užívané ve vyjádřeních, která lze považovat za metajazyková, a zpřesnit kritéria klasifikace těchto vyjádření. Při všech těchto úvahách musíme ovšem vždy důsledně přihlížet ke kontextu a typu situace, v níž se jazyk v metajazykové funkci uplatňuje, a dále k typu autora metajazykových vyjádření; je užitečné v rámci možností ho chápat jako komplexní osobnost s vyhraněnou názorovou základnou, jak jsme se o to pokusili v případě Karla Čapka.

 

R É S U M É

Die Metasprache und ihre Natur bei Karel Čapek

Mit der Problematik der „Metasprache“, der metasprachlichen Funktion werden viele offene Fragen verbunden. Es ist notwendig die Natur und Spezifik der metasprachlichen Funktion und ihr Verhältnis zu den anderen Funktionen der Sprache zu erklären, und dabei verschiedene Auffassungen der Metasprache zu differenzieren (einige Auffassungen werden hier konfrontiert). Es wäre erforderlich auf dem Grunde eines umfassenden Materials die häufigsten Mittel, die in metasprachlichen Äusserungen vorkommen, zu analysieren und mögliche Kriterien für die Klassifikation dieser Äusserungen zu präzisieren (thematische, funktionale Kriterien u. a.). Bei allen diesen Erforschungen müssen wir jedoch immer mit dem Kontext und mit der Situation rechnen, wo die Sprache in der metasprachlichen Funktion vorkommt, und weiter den Typus des Verfassers der metasprachlichen Äusserung in Frage ziehen; es ist nützlich seine Persönlichkeit und seine Ansichten möglichst komplex aufzufassen, wie wir es hier in dem Falle der metasprachlichen Äusserungen von Karel Čapek versucht haben.


[1] Poetyka w świetle językoznawstwa, Pamiętnik literacki 51, 1960, s. 431n.

[5] K dvěma základním otázkám kodifikace, NŘ 60, 1977, s. 3n.; o postojích k jazyku a řeči viz dále týž, Dialektické tendence ve vývoji spisovných jazyků (Příspěvek sociolingvistický), ve sb. Čs. přednášky pro VI. mezinár. sjezd slavistů v Praze, Praha 1968, s. 119n.

[6] Viz o tom též A. Wierzbicka, Metatekst w tekście, ve sb. O spójności tekstu, Wrocław et al. 1971, s. 105n.

[7] Zejména v terminologii se zde opíráme o práce K. Horálka, soustavně u nás rozpracovávající teorii jazykových funkcí, viz K otázce tzv. vedlejších jazykových funkcí, SaS 21, 1960, s. 4n.; Staronová teorie jazykových funkcí v americkém sborníku, SaS 23, 1962, s. 126n.; Filozofie jazyka, Praha 1967, s. 103n. aj.

[8] Zde mluví J. V. Bečka o pojmenováních komentovaných nebo nevlastních, srov. O tzv. pojmenováních nevlastních, NŘ 50, 1967, s. 88n.; viz též J. Jiřičková, Metařečový komentář, SaS 40, 1979, s. 149n.

[9] Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, s. 380n.

[10] Viz o nich podrobně F. Daneš, Verba dicendi a výpovědní funkce, Studia SlavPrag, Praha 1973, s. 115n. a v kolektivní publikaci Větné vzorce v češtině (v tisku).

Slovo a slovesnost, volume 40 (1979), number 4, pp. 295-302

Previous Jiří Novotný: Dualismus subjektu a predikátu a postavení predikace z hlediska valenční teorie

Next Květa Koževniková: Problematika porovnávací stylistiky