Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Polská antologie výroků Marxových a Engelsových o jazyce

Jan Petr

[Discussion]

(pdf)

Польская антология цитат Маркса и Энгельса о языке / Une anthologie polonaise des sentences de Marx et de Engels sur la langue

Pro poválečný rozvoj jazykovědy v socialistických zemích je příznačné, že se promýšlí a rozpracovává marxistická metodologie při zkoumání obecně lingvistických otázek a více než dříve se věnuje pozornost dialektickomaterialisticky zaměřené filozofii jazyka. Tato cesta ovšem není a nemůže ani být přímočará. Byla poznamenána jako každý proces poznávání také některými hypotetickými závěry, ba i omyly (jako např. navazování na Marrovo učení nebo snaha pojímat strukturalistickou teorii jazyka jako uplatnění dialektické metody v jazykovědě), které však v procesu tvůrčího hodnocení předkládaných poznatků mohly ve své dialektické negaci přinést pozitivní závěry. Ofenzívní nástup marxistické metodologie v jazykovědě je u nás patrný zvláště od začátku sedmdesátých let, kdy se mu také dostalo ve smyslu závěrů XIV. sjezdu KSČ všestranné podpory ze strany našich stranických a státních orgánů. Více než kdykoli předtím se četní lingvisté zamýšleli nad filozofickými otázkami jazyka a rozvíjí se obecná lingvistika. Cílevědomě se navazuje na výsledky sovětské jazykovědy a na poznatky, k nimž dospěla na tomto úseku věda v ostatních socialistických zemích, zvláště v NDR a PLR. V plném rozsahu se také navazuje na ideově pozitivní poznatky, jichž bylo dosaženo v československé jazykovědě především od padesátých let, ve snaze tvůrčím způsobem uplatnit dialektickomaterialistický přístup při výkladu složitých otázek jazyka a jeho funkcí.

Uvedené skutečnosti jsou dostatečně známé v naší lingvistické obci, především těm, kteří se aktivně podíleli na tomto ideovém procesu. Nesporně tvořil nedílnou součást současné světové lingvistiky, zvláště jazykovědy v socialistických zemích, na niž nutně musela reagovat také buržoazní jazykověda, a to jak pozitivně, tak také negativně. Nedošlo však k otevřené polemice, k tvůrčímu dialogu. Konfrontace metodologických východisek probíhá především jednostranně a mnohdy skrytě, ve formě kritiky, po níž obvykle nenásleduje přímá replika.

Významným rysem marxisticky orientované jazykovědy je to, že v rámci promýšlení obecně lingvistických otázek se navazuje na pojetí jazyka a jazykových jevů u klasiků marxismu-leninismu a usiluje se o tvůrčí rozvíjení jejich rozsáhlého [322]myšlenkového odkazu také na tomto úseku vědeckého poznání. Zkoumá se obsah a dosah jejich jednotlivých výroků v kontextu celé marxistické filozofie, hodnotí se jejich názory na jazyk jako celek, a to jak v dobovém kontextu (ve vztahu k soudobému stavu jazykovědy v 19. století) a ve vztahu k předcházejícím filozofickým názorům na jazyk (nejen v dílech z období německé klasické filozofie), tak také s ohledem na současné teorie jazyka v 2. polovině 20. stol. Marxovy, Engelsovy a Leninovy názory na jazyk se přitom zkoumají s ohledem na marxistickou filozofii jako celek, zvláště jako nedílnou součást materialistické ontologie a gnozeologie. Takový přístup nám umožňuje ideologicky pojímat vztah jazyka a společnosti, jazyka a myšlení, dialektickou jednotu jazykového obsahu a formy, obecného a zvláštního v jazyce, materiální a nemateriální složky řečových jevů, problém znakovosti jazyka, jazykové abstrakce atd.

Snaha zpřístupnit myšlenkové bohatství názorů klasiků marxismu-leninismu na jazyk a jazykovědu se projevila nejprve v Sovětském svazu. Již v třicátých letech bylo vydáno několik antologií různého rozsahu (jejich autory byli T. M. Turov, L. Lomtěv, J. Loja, M. N. Bočarev, G. K. Danilov, N. J. Marr, P. G. Ivanov, E. M. Ryt a N. M. Kondakov), v nichž byly tematicky sestaveny Marxovy, Engelsovy a Leninovy výroky o jazyce. Tyto záslužné chrestomatie jsou dnes již těžko dostupné a také do jisté míry neúplné, protože v nich nemohlo být přihlédnuto k některým v té době ještě nevydaným rukopisným pracím klasiků. Po 2. světové válce v Sovětském svazu žádná taková čítanka již nevyšla, byla však publikována celá řada příspěvků sovětských autorů o přínosu klasiků marxismu-leninismu k řešení některých jednotlivých otázek teorie jazyka (např. sborník Engel’s i jazykoznanije, Moskva 1972).

V sedmdesátých letech vyšlo v socialistických zemích několik různě koncipovaných antologií výroků klasiků o jazyce. Jsou výrazem úsilí o marxistickou orientaci jazykovědy, snahy hledat pro ni východisko v odkazu klasiků, kteří položili základ k historickomaterialistickému pojímání jazyka. Není sporu o tom, že Marxův a Engelsův dialektický a historický materialismus, uplatněný jeho tvůrci při zkoumání jazykové problematiky, znamenal významný, kvalitativní vývojový mezník v dějinách jazykovědy. V díle klasiků jsou formulovány některé průkopnické myšlenky o jazyce, které oficiální jazykověda nastolila a explicitně vyslovila až o několik desetiletí později, aniž přitom přihlížela k marxistické filozofii jazyka.

Poněkud příznivější situace se vytvořila při bezprostředním využití díla V. I. Lenina při zkoumání jazyka a při rozvoji teoretické a aplikované jazykovědy (zvláště jeho teorie poznání, řešení národnostní otázky a praktických otázek jazykové kultury v socialistickém státě), protože na ně programově navazovali sovětští jazykovědci již v období mezi oběma světovými válkami. Od třicátých let se mluví o marxistické metodologii v jazykovědě nebo zkráceně o marxistické jazykovědě, čímž se zdůrazňuje třídní a ideologický postoj vědce k výkladu základních otázek jazyka, jeho vzniku, vývoje a fungování ve společnosti.

Vydávání antologií výroků klasiků marxismu-leninismu o jazyce je zdůvodněno mj. tím, že jejich filozofické pojímání jazyka a zkoumání jednotlivých jazykových otázek je roztroušeno v četných pojednáních společenskovědního zaměření. Přestože Marx a Engels projevovali o ně po celý život značný zájem, nenapsali o nich zvláštní soustavné pojednání, jak to učinili v případě některých jiných společenskovědních a přírodovědních oborů. Proto teprve shrnutí všech jejich výroků o jazyce nám dává možnost udělat si celkovou představu o jejich filozofickém pojetí jazyka, zhodnotit je a studovat ve všech potřebných souvislostech. Umožní nám také poznat překvapující rozsah jejich zájmu o jazyk a jazykovědu, které připisovali velký význam pro poznání dějin lidské společnosti i současnosti.

[323]Po srbské,[1] německé[2] a české[3] antologii výroků klasiků marxismu-leninismu o jazyce nyní vyšel obdobný výbor v polském jazyce,[4] kterému autor B. Andrzejewski předeslal zasvěcený filozofický úvod (s. VII—XL). Antologie obsahuje časově uspořádaný výbor nejdůležitějších úryvků z prací K. Marxe a B. Engelse, v nichž se pojednává o jazyce z hlediska filozofického a společenského, zachycujících jejich materialistické pojímání jazyka jako společenského jevu. Podle autorových slov nejsou do antologie zařazeny výňatky vztahující se ke konkrétním jazykovým otázkám, k problematice jednotlivých jazyků a dialektů, pojednávající o jednotlivých slovech, jejich etymologii a o jejich významu nebo obsahující překladatelskou problematiku. Tím došlo k ochuzení obrazu o jazykových zájmech K. Marxe a B. Engelse, které zahrnují jak problémy obecně lingvistické, tak také výsledky jejich studia konkrétního jazykového materiálu. Podrobnější zkoumání této problematiky nás přesvědčilo, že jejich rozsáhlé teoretické a praktické jazykové znalosti tvořily pevný základ jejich obecně lingvistických poznatků, jimiž vytvářeli — a na to plným právem také poukazuje B. Andrzejewski — základy moderní jazykovědy.[5]

Úryvky v polské antologii jsou seřazeny chronologicky do tří tematických okruhů. V prvním oddíle najdeme Marxovy a Engelsovy výroky o podstatě a vzniku jazyka, v druhém ty, které obsahují jejich pojetí vztahu jazyka, myšlení a objektivní reality a třetí nejobsáhlejší zahrnuje úryvky z jejich díla, v nichž se mluví o vztahu jazyka a společnosti (zvláště o vlivu ideologie na jazyk a o vztahu jazyka k státní organizaci). Zatímco první a druhý oddíl jsou tematicky uzavřené, třetí obsahuje nesourodý materiál a s ohledem na koncepci neúplný. Podle našeho názoru by vyžadoval rozšíření a vnitřní rozčlenění. Engelsovo hodnocení českých slavistů J. Dobrovského, P. J. Šafaříka aj. není vhodné řadit do stejného oddílu jako jeho popis národnostní a jazykové situace na Balkáně nebo v románské jazykové oblasti.

Autor se opíral o polský překlad sebraných spisů K. Marxe a B. Engelse, některé v polštině dosud nevydané texty byly pro potřeby antologie přeloženy podle německé antologie H. Ruschinského a B. Retzlaffa-Kresse (o. c. v pozn. 2). Při bližším studiu polské antologie se nemohu ubránit dojmu, že byla připravena na základě této německé antologie a nikoli jako výsledek soustavné četby všech svazků sebraných spisů klasiků marxismu.

Přes tematické omezení, které si stanovil autor, výbor je informativní a může posloužit polskému čtenáři k poznání názorů klasiků marxismu na základní otázky filozofie jazyka. Nadbytečný se mi ovšem zdá úryvek z Bídy filozofie (s. 36—38), část Engelsova článku o E. M. Arndtovi (s. 64—65) a nepotřebně obšírný výňatek z Úvodu ke kritice politické ekonomie (s. 39—50). Naproti tomu bych doporučoval zařadit úryvek z přípravných prací k Svaté rodině (rus. Sočinenija 3, 1929, 624) a ukázku ze staré předmluvy k Anti-Dühringu O dialektice (Spisy 20, 344). Bylo by možné upozornit autora na další úryvky, které by mohl citovat, avšak sám vím, jak je někdy obtížné jednoznačně určit, zda některý Marxův a Engelsův výrok se ještě vztahuje k jazyku přímo, nebo zda již pojednává sice o jiné filozofické otázce, ale má nepřímý vztah k jazykové problematice.

[324]V úvodu autor pojednává o některých otázkách filozofie jazyka. Vykládá Marxovo a Engelsovo pojetí vztahu jazyka a myšlení, problém vzniku jazyka, zdůrazňuje aktivní úlohu jazyka v procesu poznání, interpretuje názor klasiků marxismu na vztah jazyka a myšlení k objektivní realitě a nakonec se vyslovuje k poměru jazyka a ideologie. V celém výkladu, psaném více z hlediska filozofie než obecné jazykovědy (do níž zahrnujeme filozofii jazyka), autor zasazuje Marxovy a Engelsovy názory do širších souvislostí dějin filozofického pojímání jazyka, sleduje, jak se na příslušný problém dívali jiní myslitelé žijící před klasiky i po nich. V některých případech se věnuje — s ohledem na rozsah úvodu nadměrná — pozornost některým současným teoretikům jazyka a jazykovědným školám na Západě, a to těm, které nestojí na materialistických pozicích. Vzhledem k názvu publikace bych považoval za vhodnější, kdyby se místo toho provedla hlubší analýza Marxových a Engelsových názorů na jazyk, popř. jejich pojetí těch kategorií, které se také uplatňují v jazyce. V tomto směru je přínosná kniha E. Albrechta Sprache und Philosophie (Berlin 1975), o niž se autor, jak sám uvádí, opíral při zpracování úvodu.

Úvod je napsán věcně a se znalostí problematiky. Poskytuje čtenáři návod k pochopení některých otázek filozofie jazyka, jimiž se průkopnickým způsobem zabývali Marx a Engels. Jejich význam pro rozvoj obecné jazykovědy by však byl pro čtenáře zřetelnější, kdyby autor jejich názory na jazyk — byť zběžně — srovnal s tehdejší jazykovědou, tj. se základními směry a školami v 19. stol., a podrobněji v některých jednotlivostech s pojetím jazyka, které nacházíme u hlavních představitelů německé klasické filozofie, zvláště u Hegela a Feuerbacha (popř. u Kanta). Z tohoto srovnání by nutně musela např. vyplynout zřetelnější formulace rozdílného pojetí práce u Marxe a Hegela (s. XVIII). Poukazuji přitom na užitečnost srovnání Marxova a Engelsova a Hegelova pojetí jazyka. Ukazuje se totiž, že určitá část jejich významných a dodnes platných názorů na jazyk je materialistickým výkladem a dialektickou negací Hegelovy idealistické filozofie jazyka jako celku i jednotlivých výkladů.[6]

Autor uvádí jako moto úvodu (s. VII) citát ze spisu Německá ideologie o tom, že „bezprostřední skutečnost myšlenky je řeč“ (Spisy 3, 456).[7] K němu dále dodává, že jazyk (vlastně řeč) je formou existence myšlenky a že tedy tvoří ipso facto jednotu s myšlením. V dalším výkladu mluví o myšlence i o myšlení. Německý originál ukazuje, že klasikům šlo v tomto citátu o myšlenku, nikoli o myšlení, jak se někdy neprávem uvádí a také překládá, (srov. Die unmittelbare Wirklichkeit des Gedankens ist die Sprache, Werke, Bd. 3, 432). Z toho ovšem vyplývá, že tato formulace klasiků marxismu neobsahuje určení druhé základní funkce jazyka (funkce odrážecí, mentální), ale že poukazuje na formu existence myšlenky.[8] Proto také není vhodné uvádět tento citát — vedle Leninova výroku o tom, že jazyk je nejdůležitější prostředek styku mezi lidmi (Spisy 20, 402) — jako druhý nejdůležitější postulát marxistického pojímání jazyka. Pokud chceme u klasiků ukázat na základní principy pojímání jazyka, potom je vhodné uvést, že podle nich se jazyk jako společenský jev sui generis projevuje ve dvou základních aspektech, a poukázat vedle již zmíněného Leninova výroku o komunikativní funkci jazyka na výrok Marxův a Engelsův o tom, že jazyk je materiální vyjádření vědomí, zvláště myšlení (Spisy 3, 44).

Asi těžko najde autor souhlas se svým názorem, že jazyk tvoří součást nadstavby (s. XXXV). O postavení jazyka ve společnosti se již vícekráte podrobně psalo, a proto není třeba zde dokazovat nesprávnost takového pojetí. Marx a Engels ne[325]zařazovali jazyk ani do hospodářské základny společnosti, ani do její nadstavby. Věděli také, že jazyk nemůže mít rozhodující vliv na obě sféry společnosti, i když může příznivým způsobem ovlivňovat jejich vývoj, a to především jako účelné zařízení (nástroj), sloužící k vyjadřování různých obsahů, k popisu jakékoli reality. Má však nejspíše blízko k duchovní, ideologické sféře společnosti, přestože není výsledkem uvědomělé lidské činnosti a ani není jevem třídním. Kromě toho, že je nezbytnou podmínkou vytváření a rozvíjení ideologické nadstavby (totéž se dá říci o materiální základně jen v omezené míře), dodává jí ve své konkrétní národní podobě některé specifické národní rysy, které by nebylo možné v řadě případů (nikoli však ve všech, srov. hudbu nebo výtvarné umění) výrazněji vyjádřit. Na jazyk je také vázána kontinuita značné části ideologické nadstavby společnosti, fixování a předávání toho, co poznaly a vytvořily předchozí generace. Obdobné vztahy jazyka a sféry materiální základny nejsou patrné.

Souvislost mezi společenskou výrobou a jazykem není bezprostřední ani přímá, ale je zprostředkována pomocí složité hierarchie mezičlánků, mezi nimiž rozhodující význam má společenské vědomí a jeho součást myšlení. Můžeme přímo říci, že změny probíhající v hospodářském (a také ovšem v politickém a kulturním) životě společnosti se odrážejí v jazyce potud, pokud se odrazily v samém myšlení. Složitost těchto vzájemných vztahů si velmi zřetelně uvědomoval Engels, a proto v dopise J. Blochovi z 21. září 1890 (Spisy 37, 535—536) varoval před vulgarizujícím hledáním přímého působení materiální základny společnosti na jazykový vývoj a přímým spojováním jazykových změn se změnami probíhajícími v základně. Doslovně uvedl, že bychom se stali směšnými, kdybychom chtěli jen na základě ekonomických podmínek vyložit např. původ hornoněmeckého posouvání souhlásek.

Kniha B. Andrzejewského je záslužným dílem a nesporně účinným příspěvkem k prohloubení marxistické orientace polské jazykovědy. V tom tkví její hlavní zásluha a význam. Umožňuje pohotově seznámit čtenáře s názory K. Marxe a B. Engelse na jazyk a promyšleným způsobem je dále rozvíjet. Některé naše připomínky nemají za cíl snížit hodnotu publikace, ale jsou spíše návrhy, jak by bylo možné zlepšit její případné nové vydání. Vycházím přitom z vlastních zkušeností získaných několikaletým studiem jazykové složky díla klasiků marxismu-leninismu a z užívání obdobných antologií v praxi. Právě pedagogická a vědeckobadatelská praxe mě přesvědčila o tom, že je společensky užitečné a prospěšné zpracovat a vydat takovou antologii, k níž je připojen hodnotící a vysvětlující úvod. Praxe také ukáže, zda bylo vhodné tematicky a obsahově omezit antologii podle zásad, o nichž jsme se výše zmínili. Čtenář totiž nepozná rozsáhlé lingvistické a praktické jazykové vzdělání K. Marxe a B. Engelse, které příznivě ovlivnilo jejich materialistické pojímání filozofických otázek jazyka. A propos jejich praktických jazykových znalostí. Ty byly mnohem rozsáhlejší, než jak se o nich píše v úvodu knihy (s. V).


[1] Marks - Engels - Lenjin, O jeziku, Izbor, redakcija i predgovor Mirko Čanadanović, prevod Mirjana Boškov, Beograd 1970; rec. P. A. Dmitrijev, VJaz 1973, č. 2, s. 120—122; J. Petr, Cizí jazyky ve škole 18, 1974/1975, 289—295.

[2] Karl Marx - Friedrich Engels, Über Sprache, Stil und Übersetzung, Berlin 1974 (Auswahl und Redaktion H. Ruschinski, B. Retzlaff-Kresse); rec. J. Petr, SaS 37, 1976, 245—247.

[3] J. Petr, Klasikové marxismu-leninismu o jazyce, Praha 1977; rec. J. Kořenský, SaS 40, 1979, 237—240.

[4] Karol Marks, Fryderyk Engels o języku, Wyboru tekstów dokonał Bolesław Andrzejewski, Warszawa 1978, 175 s.

[5] Srov. k této otázce podrobněji J. Petr, Místo K. Marxe a B. Engelse v dějinách jazykovědy, sb. O marxistickú jazykovedu v ČSSR, Bratislava 1974, 235—256.

[7] Polský překlad zní: Bezpośrednią rzeczywistością myśli jest język.

[8] Srov. také V. B. Kasevič, Elementy obščej lingvistiki, Moskva 1977, s. 6.

Slovo a slovesnost, volume 40 (1979), number 4, pp. 321-325

Previous Josef Filipec: Základní konfrontační dílo o lingvistické terminologii

Next Petr Sgall: Ke snahám o explicitní popis sémantiky